Rue Saint Vincent lemuje po vrstevnici severní svah Montmartru, kde začíná vzadu za Sacré Coeur a ústí na náměstí place Costantin Pécqueur nad stanicí metra Lamarck-Caulaincourt. Je to jedna z nejstarších ulic Montmartru, která vznikla na místě dřívější cesty, o níž existují zmínky už z roku 1325.
Dnešní podoba ulice je samozřejmě na hony vzdálená té, kterou ulice měla ještě na začátku 20. století, kdy tudy vedla jen úzká prudká ulička, lemovaná z jedné strany vysokou kamennou zdí a z druhé ohradou, za níž se krčily nízké domky. Takto její tehdejší podobu zachytil slavný fotograf Eugène Atget.
Při přestavbě ve 20. a 30. letech 20. století byla ulice rozšířena, při její spodní straně byly postaveny domy a opěrná zeď horní strany byla zbouraná. Dnešní podoba je mnohem méně romantická než dřív – no ale upřímně, klidně bych tady bydlela, ty domy se mi dost líbí.
Pokud se vydáme ulicí dolů od rue Mont Cenis, kde naše procházka skončila minule, budeme vidět po levé straně za vysokým plotem hustě osázenou zahradu. Je to takzvaná Divoká zahrada, le Jardin sauvage, 1480 m2 původní přírody, kde roste mnoho vzácných květin a přežívají drobná divoká zvířata. Zahrada je sice přístupná zdarma, ale jen v letním období od dubna do října, ve vymezené dny většinou dvakrát do měsíce a pouze s průvodcem. Letošní program ještě není nikde k nalezení, ale ten loňský, pro ilustraci, byl následující:
Hned pod zdí zahrady vede úzké schodiště nahoru k Muzeu Montmartru a za ním začíná montmartreská vinice. Ta byla vytvořená na místě zbořené zdi v roce 1932 z popudu Společnosti starého Montmartru, která se tak snažila zachránit aspoň část území před developery, kteří zde začali zastavovat každý metr čtverční naddimenzovanými činžáky. Vinice na svazích Montmartru bývaly ostatně už po mnoho století předtím, mizet začaly až v 19. století při zastavování kopce.
Přímo naproti Montmartru stojí slavný kabaret Lapin Agile, který má tak bohatou historii, že to vydá na samostatný článek někdy příště.
Rue Saint Vincent s kabaretem na začátku 20. století
V dolní části ulice jsou po levé straně novější domky, postavené na nízké opěrné zdi svahu…
… zatímco po pravé straně se táhne vysoká zeď hřbitova Saint-Vincent. O tom taky někdy bude řeč v samostatném článku.
Montmartre, rue Saint Vincent
Jak se tam dostat: metro Lamarck-Caulaincourt (linka 12)
Za bílými kopulemi Sacré Coeur na Montmartru vykukuje ještě jedna bílá věž. Tentokrát nejde o žádnou církevní stavbu, ale o zcela obyčejnou vodárenskou věž, která tady na vrcholku byla postavená v roce 1927.
Pohled na vodojem od muzea Montmartru z rue Cortot
Mimochodem, na Montmartru najdeme kromě vodárenské věže i celou vodárenskou nádrž, tak umně maskovanou, že o ní hordy turistů, procházejících kolem, vůbec netuší. Leží hned vedle Sacré Coeur a kostela Saint-Pierre, byla dokončená v roce 1889, má kapacitu 11 000 m3 a je maskovaná starou zdí, tvořící celou jednu stranu rue Azais.
Ale zpátky k vodojemu, o kterém je dnes řeč. Stojí na vrcholku kopce v rue du Mont Cenis, jedné z nejprudších ulic Montmartru, sbíhající dolů severním svahem až k radnici 18. obvodu. Dnes je její horní část členěná několika schodišti a stojí na ní nudné činžáky z 20. a 30. let 20. století, ale před jejich postavením a úpravou ulice tady spadala prudká a křivolaká ulička mezi nakřivo postavenými ubohými domky. Dva z nich jsou dodnes tak proslulé, že i když byly zbourány v roce 1925, jsou připomínány dodnes a my se na ně teď podíváme aspoň virtuálně.
První z těchto domků stával po pravé straně nad schodištěm, které vidíme nahoře na fotce a vodárenská věž byla postavená právě v jeho zahradě. Domek byl a je dodnes známý jako dům Mimi Pinson.
Zhruba stejný pohled jako nahoře na fotce, dům Mimi Pinson je první vpravo
Kdo byla Mimi Pinson? Vytvořil ji v roce 1845 jako literární postavu spisovatel Alfred de Musset ve své povídce Ďábel v Paříži a je předobrazem mladých dívek, kterým se říkalo grisettky, chudých, ale veselých švadlenek, kterých byly tehdy plné pařížské ulice. Mussetova postava Mimi ožila později v písních a verších a stala se tak slavnou, že jí byla na konci 19. století lidovými pověstmi přisouzena malá mansarda v domku v rue du Mont Cenis, ve kterém údajně žila. Domku její jméno už zůstalo, i když v něm žili zcela jiní lidé – například i holandský malíř Kees Van Dongen.
Pokud budete pozorně hledat, najdete na budově, která domek nahradila, bílý sádrový reliéf domku Mimi Pinson.
Dům několikrát maloval i Maurice Utrillo a mnozí další malíři
Ten druhý dům bychom našli, pokud bychom sem přišli před sto lety, v místech dnešního vysokého domu vpravo pod schody, na rohu rue du Mont Cenis a rue Saint-Vincent, a bydlel v něm hudební skladatel Hector Berlioz. Jak je vidět, už na přelomu století na něm byla umístěná Berliozova pamětní deska – tu najdeme dodnes i na dnešním domě.
A ještě jednou Berliozův dům v roce 1914 v podání Maurice Utrilla
Pamětní deska na činžáku na rohu rue Mont du Cenis a rue Saint Vincent dnes
Od obyčejného vodojemu jsme se nakonec dostali do minulosti a staré podoby jedné z historických uliček Montmartru. A když už jsme se ocitli na nároží rue Saint-Vincent, příště si ji celou projdeme.
Montmartre, rue du Mont Cenis
Jak se tam dostat: metro Lamarck-Coulaincourt (inka 12)
Vysoké průčelí červeného cihlového kostela přitáhne naši pozornost hned, jak vystoupíme z metra na stanici Abbesses na Montmartru. Nejvyšší čas podívat se dovnitř.
O stavbě dalšího kostela na Montmartru bylo rozhodnuto na konci 19. století poté, co tehdejší jediný farní kostel sv. Petra na vrcholku kopce už nestačil pojmout narůstající obyvatelstvo. Kostel byl postavený v letech 1894-1904 a jeho architekt Anatole de Baudot byl první, kdo poprvé použil na církevní stavbu armovaný beton. Moderní betonová stavba, obložená cihlami tehdy vyvolala nesouhlas, bouřili se proti ní umělci i obyčejní obyvatelé a přezdívali jí posměšně Saint-Jean des brique, Svatý Jan cihlový. K všeobecnému odmítání přispěl i fakt, že ho tehdejší farář nechal postavit bez povolení a po velkých bojích a zastavení prací byl dokonce v roce 1900 vydán příkaz, že má být stavba zbořena, s odůvodněním, že armovaný beton není bezpečný. To církev odmítla a za podpory a dobrozdání některých dalších architektů se jí nakonec podařilo stavbu dokončit.
Detail vstupu zdobený keramikou a sochami, které vytvořil Pierre Roche
I přes šedou barvu použitého betonu kostel nepůsobí nijak industriálně. Jeho secesní výzdoba mu společně s velkými okny a ohromným prostorem dodává lehkost. A kdybych tam sebou měla lepší foťák, tak by bylo vidět krásné vitrážové okno v chóru, znázorňující Ukřižování.
Levý boční oltář, zdobený keramikou
V levé boční lodi stojí uprostřed bílá socha sv. Jana Evangelisty, obklopená čtyřmi nástěnnými malbami, jejichž autory jsou malíři Thierry a Plazeau. Kostel je v horní části lemovaný řadou čtyřiceti osmi malovaných trojúhelníkových oken s tématikou litanie Panny Marie, nad nimi jsou potom další velká vitrážová okna.
Ježíše umírajícího na kříži namaloval Eugène Thierry
Pohled do zadní části kostela s varhanami z roku 1852
Od odmítání až k pomníku přímo před kostelem – toho všeho se dočkal architekt Anatole de Baudot. Pomník je zdobený stejně jako fasáda a části interiéru barevnými keramickými kolečky.
Dnes se podíváme na jednu památku nepamátku, kterou najdeme na Montmartru v blízkosti stanice metra Abbesses. Památku proto, že toto místo má bohatou a zajímavou historii, nepamátku proto, že nic z toho, o čem si dnes budeme povídat, už nemůžeme vidět. Nicméně pod přísnými vysokými zdmi kaple blízkého lycea z roku 1887, tak vysokými, že se v úzké ulici ani nemohou vejít do objektivu, můžeme navštívit kryptu, připomínající mučednickou smrt sv. Denise.
Než vejdeme těmito otevřenými dveřmi dál, musíme se ale ze všeho nejdřív vrátit velký kus zpátky do historie, tak daleko, až budeme mít pocit, že se spíš než o skutečné události jedná o pouhou pověst.
O tom, zda dnešní jméno Montmartru pochází z názvu Mons Mercurii, Merkurova vrchu, Mons Mars, Martova vrchu nebo Mont des Martyrs, Kopce mučedníků, se vedou spory, které už zřejmě nikdy nikdo správně neobjasní. Ta poslední možnost vychází z toho, že právě na tomto místě našli někdy mezi roky 250 a 272 svoji mučednickou smrt sv. Denis, sv. Rustique a sv. Eleuthère (o tom, jak sv. Denis popadl svoji uťatou, po prašné zemi se kutálející hlavu, a vyrazil s ní na několikakilometrový pochod na sever, kde definitivně padl a kde mu byla vystavená bazilika, která se stala pohřebištěm francouzských králů, jsme už četli TADY). Na místě stětí tří mučedníků vyrostla v roce 475 kaple, která se stala cílem mnoha poutníků, jejichž počet narůstal s tím, jak se kult sv. Denise šířil. Malá kaple už nestačila a proto byla na jejím místě ve 13. století postavena nová, větší, schopná pojmout přílivy poutníků, přicházejících často z velké dálky.
V té době už v horní části kopce stálo velké opatství ženského řádu benediktinek, založené v roce 1133 královnou Adélou Savojskou, manželkou krále Ludvíka VI., které kapli mučedníků spravovalo. Opatství vlastnilo v podstatě celý vrchol kopce a jejich klášteru s kostelem sv. Petra se říkalo „horní opatství“, zatímco kapli s dalšími budovami „dolní opatství“. V roce 1611 probíhaly v dolním opatství opravy po velkém požáru a při té příležitosti bylo objeveno dlouhé schodiště, vedoucí do hluboké zapomenuté krypty z doby merovejských králů, údajně pravého místa, kde byli popraveni a pohřbeni tři mučedníci. To ovšem vyvolalo další příliv poutníků (kryptu tehdy údajně navštívila i královna Marie Medicejská, druhá manželka Jindřicha IV.) a další rozšíření „dolního opatství“.
V době teroru Francouzské revoluce byly jeptišky v roce 1792 vyhnány, jejich představené skončily pod gilotinou, veškeré budovy byly srovnány se zemí a pozemky rozprodány k výstavbě. Tyto události znamenaly konec nejen pro „horní opatrství“, ale i pro kapli mučedníků s kryptou a veškeré budovy „dolního opatství“.
Když pominulo revoluční šílenství a francouzský národ se přestal na svět dívat přes potoky krve, byla na místě bývalé kaple mučedníků postavená malá oratoř (1854), nahrazená v letech 1886-1887 malou podzemní kryptou, která všechny tyto události připomíná. Právě do ní teď vstoupíme.
Krypta je v podstatě jen malým podzemním prostorem s jednoduchým kamenným oltářem, vyrobeným údajně z kamene, který se našel při vykopávkách a pocházejícím z původní rozbořené krypty. Z ní také pravděpodobně pochází i basreliéf, který je vystavený v zadní části dnešní krypty.
Basreliéf je datovaný do roku 1253 a je na něm zobrazen okamžik popravy sv. Denise
Objevení krypty sv. Denise na rytině, která je vystavená v dnešní kryptě
To, co bylo řečeno výše, není ovšem celý důvod toho, proč je krypta dnes připomínána. V době, kdy byla kaple v dolním opatství cílem mnoha poutníků, se udála další významná událost. Pozdě večer 15. srpna 1534 zabušilo na bránu horního opatství sedm černovlasých mužů, vedených španělsky hovořícím mladíkem s pronikavým pohledem. Matku představenou, která polekaně přiběhla otevřít, požádali o půjčení klíče od krypty sv. Denise. V ní pobyli celou noc a když druhý den ráno vraceli klíč, sdělili důvod návštěvy i svoje jména. Ten zarostlý mladík, který skupinku vedl, se jmenoval Ignác z Loyoly a společně s Františkem Xaverským a dalšími čtyřmi druhy v kryptě složil do rukou Petra Fabera, jediného z nich, který byl knězem, řeholní slib cudnosti a chudoby a předsevzetí pouti do Jeruzaléma. Té noci bylo takto v kryptě založeno Tovaryšstvo Ježíšovo, o šest let později uznané i oficiálně. Celou událost nám připomíná rozměrné plátno, které je v kryptě vystaveno.
Olej namaloval v 2. polovině 19. století montmartreský malíř Henri Patrice Dillon
Kryptu dnes spravuje jezuitská asociace, která zde pořádá kromě tradičních mší ve výročí sv. Ignáce (31. července) a sv. Denise (9. října) i koncerty a divadelní představení.
Crypte du martyrium de Saint-Denis
Montmartre, 11 rue Yvonne Le Tac
Otevřeno každý pátek a vždy první sobotu a neděli v měsíci od 15 do 18 hod
Úzká venkovská ulička na vrcholku Montmartru leží sice v těsné blízkosti všech turistických tras na kopci, ale většinou je příjemně prázdná. Turisté do ní moc nezacházejí, pravděpodobně proto, že na rozdíl od okolních ulic tady nenajdou žádné obchody s turistickými cetkami – a pouhé venkovské kouzlo starého Montmartru je netáhne. Tím líp pro nás, kteří si dokážeme vychutnat půvab starých dlažebních kostek, ošuntělých zdí, oprýskaných dveří a slepých oken, vedoucích kdovíkam.
Tato sto metrů dlouhá ulička je nejstarší na Montmartru, pamatuje už víc než devět století. Ve středověku byla jen úzkou udusanou hlinitou stezkou, která tvořila hranici mezi panstvím Montmartre a Saint-Denis. Od 16. století se jmenovala rue Notre-Dame a teprve až od roku 1867 nese jméno jednoho z mučedníků, kteří zemřeli společně se sv. Denisem. V 18. století, v době přestavby Paříže baronem Hausmannem, měla být asanována a rozšířena až na dvanáct metrů, k tomu ale naštěstí nikdy nedošlo.
Zajímavé je také to, že se v roce 1973 stala první pěší zónou v Paříži.
Na svém západním konci je tato jednoduchá rustikální ulička lemovaná dvěma tradičními montmartreskými restauracemi – Consulat a Auberge de la Bonne Franquette (vlevo). V ní se scházívali umělci jako Toulouse-Lautrec, Renoir, Monet, Degas, později Picasso, Utrillo a další a právě tady, na její stinné zahradě, namaloval Vincent van Gogh svůj obraz La Guinguette.
Obchod s potřebami pro výtvarníky pořád ještě připomíná slavnou uměleckou tradici Montmartru z dob před tím, než se z něj stal Disneyland
O čtvrti La Chapelle jsem se TADY krátce zmínila už ve svém článku o studentském a sportovním komplexu, který se zde staví na místě bývalého železničního překladiště, v jehož areálu bude umístěná i knihovna, která ponese jméno Václava Havla. Čtvrť leží na severu města, mezi kolejišti, vedoucími k oběma velkým nádražím – Gare du Nord a Gare de l´Est. Kvůli své poloze je v podstatě odříznutá od města – tudy se prostě neprojíždí a kromě místních obyvatel sem jede jen ten, kdo tady bydlí nebo tady má něco na práci (a čumilové jako já). Patří mezi problematické chudé čtvrti se silným zastoupení imigrantů (podle posledních údajů až 30%) a až 25% rodin zde žije pod hranicí chudoby v nevyhovujících bytech. Je asi zbytečné říkat, že je tady občas dost nebezpečno, večer a sama bych sem určitě nejela.
Takové podobné výhledy má každodenně většina obyvatel – pokud ne přímo z okna domova, tak z dopravních prostředků cestou do práce nebo do školy.
Čtvrť La Chapelle (a tedy Kaple) dostala jméno už kolem 5. století, kdy do malé kaple v těchto místech údajně sv. Geneviève dopravila rakev s ostatky sv. Denise. Čtvrti, do které začaly v následujícím století proudit davy poutníků, se začalo říkal Chapelle Sainte-Geneviève. Kolem kaple také vedla cesta ze severu Evropy do Santiago de Compostella, takže o poutníky zde nebyla nouze. V roce 629 byly ovšem ostatky sv. Denise přemístěny do opatství Saint-Denis a náboženská sláva tohoto místa trochu utichla. Kaple sv. Denise zde zůstala stát i v dalších stoletích, střídavě vypalovaná, dostavovaná a přestavovaná a můžeme ji tady najít dodnes.
Dnešní raně gotická podoba kaple pochází z roku 1204. Je připomínána nejen kvůli sv. Denisovi, ale především kvůli události, ke která zde údajně došlo 7. září 1429, v předvečer útoku francouzských vojsk krále Karla VII. Francouzského, po jehož boku stála Johanka z Arku, na Paříž, obsazenou Angličany. Právě tady, před branami Paříže, se vojska zastavila a Johanka se zde v kapli u oltáře Panny Marie dlouho modlila za vítězství. Útok na město se ovšem nevydařil, Johanka byla zraněná a přestože chtěla pokračovat v boji, král jí nařídil, aby se odjela vyléčit do opatství sv. Denise.
Dovnitř do kaple se podíváme někdy jindy, přestože jsem tam jela schválně už dvakrát, pokaždé jsem ji našla zavřenou. Snad se to jednou podaří.
Dnes nám tady pobyt Johanky připomíná její socha ze začátku 20. století (autorem je Felix Charpentier) a pamětní deska na zdi
Pokud se dostanete ke kapli, možná vás překvapí vedlejší budova, která ji obklopuje jako kamenná hradba. Nejde o nic zvlášť historického, ta přísně se tvářící budova je také kaple, zasvěcená právě Johance z Arku. Stavba byla zahájená v roce 1930, dokončená však byla až v roce 1964.
Zadní strana kostela vede na malé náměstí place de Torcy, kde najdeme místní tržnici a na přilehlé pěší zóně v rue de l´Olive spoustu obchodů a restaurací (hlavně etnických, během několika minut jsem tady měla pocit, že jsem udělala cestu kolem světa). V těchto místech má čtvrť určitý půvab a na rozdíl od uliček těsně za viaduktem metra u boulevardu de la Chapelle, kde člověk narazí na opravdu hodně podivné typy lidí, jsem se tady ani nebála fotit.
Čtvrť La Chapelle, obě kaple se nacházejí na rue de la Chapelle
Jak se tam dostat: metro Marx Dormoy (linka 12) nebo La Chapelle (linka 2)
V jedné z klidnějších uliček na vrcholku Montmartru, kde tolik nebují turistický ruch, najdeme v příkré rue Cortot muzeum, věnované historii této čtvrti. Bylo zřízeno z iniciativy sdružení „le Vieux Montmartre“, jehož cílem je už od roku 1886 ochrana historie a kultury Montmartru. V muzeu jsou vystaveny připomínky stovky let dlouhé historie Montmartru, počínaje benediktýnským opatstvím, které v minulosti zabíralo velkou plochu kopce, připomínky všech bojů, které se tady o město vedly, pařížské Komuny, ale také vzpomínky na umělecký život, na kabarety, tančírny a na bohému, která tady tvořila a díky níž se tato čtvrť zapsala do historie umění. Najdeme tady nejen umělecká díla, ale také dokumenty, fotografie, vývěsní štíty, plánky, maketu starého Montmartru a spoustu dalších předmětů, vztahujících se k této části města.
Muzeum bylo zřízeno v roce 1960 ve statku ze 16. století, který je dnes nejstarším domem na Montmartru. V 17. století dům patřil herci Rosimondovi, členu Molièrovy divadelní společnosti. V posledních dvou stoletích v něm postupně bydlelo čtrnáct slavných osobností francouzské i světové kultury – žil a tvořil tady August Renoir, Suzanne Valadon se svým synem Mauricem Utrillem, Raoul Dufy, Poulbot a další, u nás možná ne tolik známí umělci.
Dnes si prohlédneme jen vstupní zahradu, dovnitř půjdeme až někdy jindy. Nový správce v současné době budovu rekonstruuje a rozšiřuje sbírky, muzeum ale pro veřejnost stále zůstává otevřené.
Renoirův ateliér se v letech 1875 – 1876 nacházel v zahradě poblíž vchodu – na jeho místě je teď umístěná informační cedule s vyobrazením jeho plátna Tanec v Moulin de la Galette – údajně si motiv v kabaretu jen načrtl a maloval právě zde v zahradě, kam mu tanečníci i další postavy, které jsou na plátně zobrazeny, chodily pózovat. Namaloval zde i další obrazy, jako například Houpačku, Akt v sluneční záři a další. Podle jeho obrazů byly údajně zvoleny i květiny, zasázené v zahradě.
Kromě stálých sbírek bývají v muzeu pořádány i krátkodobé výstavy – ta současná, která trvá do 13. ledna 2013, je věnována historii slavného kabaretu Chat Noir. Jsou na ní vystavována i díla Toulouse-Lautreca.
Do domu se dříve chodilo i přes zahradu ze spodní rue Saint-Vincent. Přístup je zde pořád, jen branka dole nebývá otevřená. Byly zde vytvořeny nové schody, ale ty staré, po nichž chodilo tolik generací obyvatel, zůstaly zachované.
Muzeum v pohledu přes vinohrad, který se pod domem rozkládá
Musée de Montmartre
Montmartre, 12/14 rue Cortot
Otevřeno denně od 10 do 18 hod, v době současné krátkodobé výstavy (do 13. ledna 2013) ve čtvrtek do 21 hod
Vstupné: 8 euro, děti do 10 let zdarma, 10-17 let 4 euro, 18-25 6 euro
Jak se tam dostat: metro Lamarck Caulaincourt (linka 12)
Růžový domeček na severním svahu Montmartru nám dnes ukazuje, jak tato vesnice za hradbami mohla kdysi vypadat. Rue l´Abreuvoire, na jejímž horním konci dům stojí, vedla dolů na křižovatku s rue Girardon k napajedlu (po němž ostatně dostala jméno), které zásobovalo místní obyvatele vodou a kam vodili večer pít koně a dobytek.
V roce 1902 v domě při své první cestě do Paříže krátce bydlel Pablo Picasso. Dnes je v domečku, který vypadá mezi okolními banálními činžáky ze začátku 20. století jako divadelní dekorace, kavárna a restaurace.
Takto vypadal růžový dům kolem roku 1890
Dům proslavil malíř Maurice Utrillo, neznámý a na alkoholu závislý syn modelky a malířky Suzanne Valadon, který ho namaloval kolem roku 1910. Obraz od něj koupil za pár franků spisovatel Octave Mirbeau. Při prodeji Mirbeauovy pozůstalosti v roce 1919 byl obraz prodán za na tehdejší dobu vysokou cenu 1000 franků, což vzbudilo o malíře velký zájem. Byla mu okamžitě uspořádána výstava, ceny jeho obrazů začaly strmě růst a malíř se během krátké doby stal velmi slavným.
Maurice Utrillo dům maloval ještě mnohokrát v různých obdobích svého života. Mezi jeho díly můžeme najít i následující obrazy, které tento rohový domek zobrazují.
Dnes je to přesně 57 let, kdy Maurice Utrillo zemřel v gaskoňských lázních Dax, kde byl se svojí ženou na léčení. Je pohřben na hřbitově Saint-Vincent na Montmartru, jen pár desítek metrů od růžového domu, který proslavil a který ho proslavil.
Montmartre, 2 rue de l´Abreuvoir
Jak se tam dostat: Metro Lamarck Caulaincourt (linka 12)
Románský kostel s raně gotickými prvky, stojící na samém vrcholku Montmartru, byl postavený v roce 1147 na místě, kde stával už Martův chrám a ve 3. století skromná kaple sv. Denise. Je posledním pozůstatkem velkého a bohatého královského ženského benediktýnského opatství, založeného manželkou krále Ludvíka VI. Adélou Savojskou (která je v kostele pohřbená). V následujících stoletích sloužil kostel současně jako klášterní i jako farní – a jen díky tomu byl ušetřený v době Francouzské revoluce, kdy bylo zdejší opatství nejen zrušeno a vybrakováno včetně přilehlého hřbitova, ale jeho pozemky a budovy byly rozprodány a rozbořeny. Stará abatyše Marie-Louise de Montmorency Laval, slepá, hluchá a ochrnutá, skončila v roce 1894 pod gilotinou za údajný odpor proti revoluci.
Vitráže pocházejí z roku 1953.
I tady si sv. Denis nese v rukou svoji sťatou hlavu
Kovovou branou z dvorku před kostelem se vchází na malý hřbitov Calvaire, ležící u severní zdi, založený v roce 1688. Po zničení za revoluce byl znovu otevřený až v roce 1801, sloužil však jen dalších třicet let, než byl definitivně uzavřený. Hřbitov je veřejně přístupný pouze jeden den v roce, a to 1. listopadu na Den všech svatých, někdy i při Dnech světového dědictví. Teď se můžeme podívat dovnitř aspoň škvírou v bráně.
Église Saint-Pierre de Montmartre
Montmartre, 2 rue du Mont Cenis Otevřeno denně od 8,45 do 18 hod
Na název Bateau Lavoir narazíte ve všech knihách o malířích, působících v Paříži na začátku 20. století. Ateliérem v budově s podivným názvem Prádelní loď prošli téměř všichni, kdo v umění té doby něco znamenali. Přestože dnešní budova na malém náměstí place Emile Goudeau už je jen replikou, protože ta původní vyhořela v roce 1970, i dnes z tohoto místa dýchá historie a určitě stojí za to se tady zastavit.
Náměstí je i dnes jedním z nejklidnějších míst na Montmartru. Hordy turistů se valí jinudy a my si tady můžeme v klidu sednout na lavičku u staré fontány a zavzpomínat, co všechno se tady přihodilo.
Kolem roku 1860 byla na tomto místě postavená malá továrna na piana, která nahradila původní tančírnu, stojící na srázu starého lomu, která musela být stržená kvůli sesuvům půdy. Tovární budova z cihel a dřeva byla v roce 1889 přestavěná na bydlení s originálním řešením – ve dvou patrech, zasunutých do svahu, kde se z náměstí vstupovalo rovnou do druhého patra z kterého se potom tmavými schodišti a chodbami sestupovalo do přízemí, byly kolem centrální chodby vybudovány malé pokojíky, připomínající kajuty na lodi.
Toto zvláštní uspořádání domu vyneslo název Bateau – Loď, ale až teprve malíř Max Jacob vymyslel název Bateau Lavoir – Prádelní loď, možná proto, že budova tak trochu připomínala čluny, které kotvily na Seině, a které sloužily jako prádelny.
Prádelní lodi v centru města u quai de la Monnaie
V dřevěném baráku sice už v roce 1885 pracoval August Renoir, ale teprve až kolem roku 1900 si tyto levné, špinavé a nuzné pokojíky bez topení a s jediným vodovodním kohoutkem na chodbě v přízemí začali pronajímat jako ateliéry umělci, především cizinci, hledající kariéru v Paříži, a to hlavně Španělé a Italové. Levné a chudé ateliéry v Bateau Lavoir se stávaly čím dál známějším útočištěm nejen malířů, ale i spisovatelů a dalších umělců. Jejich sláva narostla ještě více po příchodu Pabla Picassa v roce 1904, který sebou přivedl skupinu svých přátel a který tady podle svých slov prožil nejšťastnější období svého života.
Picasso ve svém ateliéru v Bateau Lavoir
Za osm let, kdy tady měl Pablo Picasso ateliér, se z tohoto nevábného chudinského baráku, plného hlučných obyvatel, stalo skutečné centrum pařížského uměleckého života. Picasso se tehdy hodně přátelil s Georgem Braquem a z jejich přátelství a spolupráce se právě zde zrodil kubismus. Tím prvním obrazem, který tady Picasso v tomto stylu namaloval, byl jeden z jeho dnes nejslavnějších obrazů Slečny z Avignonu.
Ateliéry prošel i Paul Gauguin, Celník Rousseau, Juan Gris, Constantin Brancusi, Amedeo Modigliani, Kees van Dongen, Max Jacob, Henri Matisse, Maurice Utrillo, Fernand Léger, Georges Braque, Raoul Dufy nebo André Derain, ale také Guillaume Apollinaire, Alfred Jarry, Jean Cocteau nebo Gertruda Steinová. Většina z nich ateliéry opustila poté, co se proslavila a mohla si dovolit lepší bydlení – a i ti, co toto štěstí neměli okamžitě, odešli ještě před 1. světovou válkou na Montparnasse, který přebral roli uměleckého světa poté, co Montmartre začal být příliš drahý a snobský. Dřevěný barák pod vrcholkem kopce nicméně přežil dalších víc než padesát let, až do osudného 12. května 1970.
Při požáru lehla popelem téměř celá budova, která byla už v roce 1965 zapsána na seznam kulturních památek – zachována zůstala jen čelní zeď a část prosklených ateliérů, vedoucích do rue d´Orchampt. Replika původních ateliérů byla postavena o pět let později.
Pohled na venkovský dvorek domu, těsně přiléhajícího k ateliérům. Dvorek je vidět přes mřížový plot na rohu náměstí a rue d´Orchampt.
Tip: Část ateliérů, postavených ve vnitrobloku, je také dobře vidět z průchodu domu číslo 6 v rue Garreau, bohužel chráněného mříží.
Montmartre, 13 place Emile Goudeau (někdy také uváděné jako pokračování rue Ravignan)
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.