Na dnešní nedělní procházku se vydáme na Montmartre a bude to chtít hodně síly a dobré boty, protože budeme opravdu hodně chodit. Projdeme celý kopec křížem krážem, vyhneme se těm nejturističtějším místům a při našem putování budeme objevovat zajímavosti, které často v tištěných průvodcích nenajdeme.

 

Na naši cestu se vydáme z křižovatky pod Sacré Coeur, kde se kříží pět ulic a která je kolem dokola lemovaná kavárnami. Poté, co si prohlédneme parádního veterána, zaparkovaného u chodníku, vydáme se nahoru do kopce po rue Chappe. Ta nám do cesty nastraží dvoje schody, ale když je překonáme, dostaneme se až nahoru pod Sacré Coeur a budeme mít výhled dolů ze schodů, který už každý z pokročilých Pařížanů aspoň jednou fotografoval.

Ze schodů se ovšem také můžeme dostat do malého parčíku, o kterém nikde nenajdete ani zmínku. Naše cesta nebude pokračovat na známá turistická místa k Sacré Coeur, ale vydáme se na druhou stranu po rue Berthe. Tu její křivku mám moc ráda a jako bonus tady najdete klid a ticho.

Rue Berthe nás přivede na place Émile Goudeau, kde pod vysokými kaštany najdeme jeden z nejznámějších uměleckých ateliérů na Montmartru, proslulý především svými obyvateli, kteří tady žili na začátku 20. století. Nejznámějším z nich byli Pablo Picasso, Celník Rousseau, Amedeo Modigliani, Max Jacob, Fernand Léger nebo Georges Braque, ale žilo zde nebo sem chodilo mnoho dalších umělců té doby. Podrobnosti o historii tohoto místa a o jejich obyvatelích mám ve svém článku TADY.
Ateliéry v roce 1970 vyhořely a o něco později byla postavená jejich replika. Dodnes zde pracují umělci, kteří si svoje slavné prostředí střeží a dovnitř se nesmí, dokonce to nebylo možné ani v rámci prohlídky, kterou loni organizovalo Muzeum Montmartru po místech, kde působil Picasso. My však jeden pohled přece jen najdeme.

Když se z place Émile Goudeau vydáme po rue Garreau, která vede kolem boční části Bateau Lavoir, po pár krocích narazíme na ošklivou bílou mříž, uzavírající široký průjezd. Za ním uvidíme dvorek zadní části ateliérů. Nedávno jsem měla štěstí, že byla mříž otevřená…

Rue Garreau se po pár dalších krocích napojuje na rue Durantin, kde tvoří půvabnou křižovatku s hezkou pekárnou a dalšími zajímavými obchůdky. Jen o pár kroků dál najdeme další průčelí pekárny, tentokrát zdobené mozaikou ve stylu art déco, kde dnes už bohužel neprodávají voňavé bagety, ale sídlí tady nějaké mateřské centrum.

 

 

O něco dál rue Durantin kříží rue Tholozé, nad kterou se tyčí křídla jednoho z posledních větrných mýnů na Montmartru. O Moulin de la Galette a jeho historii jsme si už jednou říkali TADY, teď k němu proto nepůjdeme a budeme pokračovat dál po rue Durantin. Nezapomeňte se v čísle 40 podívat přes mříže do dvora, nazývaného Cour des Juifs, Židovský dvůr, protože to stojí za to.

 

Jednou se dovnitř dostanu a nafotím to zblízka, slibuju

 

Rue Durantin nás přivede do rue Lepic, jen kousek nad domem, ve kterém bydlel se svým bratrem Vincent Van Gogh a kde přímo naproti najdeme půvabnou pasáž s ateliéry umělců.
Naše cesta povede nahoru do kopce po rue Lepic a po několika metrech se stočí do rue de l´Armée d´Orient s půvabnými domky, které skrývají další a další ateliéry.

Vyjdeme znovu do rue Lepic. Vpředu na obzoru uvidíme věže Sacré Coeur, vlevo Moulin de la Galette, ale naši pozornost upoutá jeden z nejkrásnějších výhledů na město (který si nikdy neodpustím a který neodpustím ani vám, přestože ho tady už taky vidíte po několikáté).

O kousek výš na rohu nakoukneme do otevřené zahrádky Moulin de la Galette, nad kterým stojí druhý (a poslední) zachovalý větrný mlýn, a vydáme se nahoru po rue Girardon, až ke křižovatce s avenue Junot. Tady můžeme nakouknout jen přes mříže na krásné domky, postavené v dnes neprodyšně zavřené zahradě obou bývalých mlýnů.

 

Na opačném konci křižovatky uvidíme sochu Muže, procházejícího zdí, ale protože se tady obvykle fotí hodně turistů, raději vklouzneme v rue Norvins do malého parčíku přímo nad sochou. Najdeme tady lavičky, klid a tajná vrátka.

 

A taky policejní hlídku na kole, která sem přijela zkontrolovat podivného chlapíka, který se v křoví přímo nad zdí se sochou začal svlékat.

 

O kousek výš v rue Norvins číslo 22 uvidíme mříž, chránící vstup na hezký dvorek. Je to další emblematické místo Montmartru.

V druhé polovině 18. století na tomto místě vznikla tzv. „Folie Sandrin“, venkovské sídlo (nezapomínejme, že tehdy byl Montmartre malou vesničkou s vinohrady za městskými hradbami) bohatého výrobce svíček jménem Sandrin. Zámeček byl později prodán a přes několik dalších majitelů se v roce 1820 dostal do rukou tehdy slavného doktora Esprit Blanche (pod jehož jménem je dům znám dodnes), který zde zřídil psychiatrickou léčebnu s tehdy progresivními metodami. V léčebně skončilo kromě běžných pacientů i mnoho v té době slavných osobností, z nichž nejnámějším byl pravděpodobně básník Gérard Nerval, který sem byl přijat v roce 1841 (který kromě maniodepresivní poruchy trpěl i schizofrenií).
Poté, co doktor Blanche přestěhoval svoji kliniku do čtvrti Passy, byl dům přestavěn na vzdělávací institut pro mladé dívky, později na manufakturu na vyšívané látky. V polovině 20. století zde vznikla dívčí škola, která se později přestěhovala a dům se dostal do rukou developerů. Ti dům zrekonstruovali a rozprodali na luxusní byty.
Jedním z obyvatel domu byl slavný a krásný Jean Marais, který žil až do své smrti v roce 1998 mezi Montmartrem a jihofrancouzským Vallauris, kde je pochován. Souběžně s hereckou kariérou se zabýval i sochařstvím a právě on je autorem Muže, procházejícího zdí, kterého jsme viděli jen pár kroků od jeho domu.

 

Zeď domu s dávno utrženou tabulkou a trochu street artu

Ti, kdo se o pařížský street art zajímají, určitě už viděli masky, které jsou odlitky tváře umělce, který si říká Gregos. V loňském roce k nim přibyly další odlitky (které určitě Gregosovi nepatří).

Rue Norvins by nás přivedla do těch nejrušnějších částí turistického Montmartru, tam však správní pokročilí Pařížané chodí jen brzy ráno, když tam není ani noha, proto teď odbočíme vlevo do rue du Mont Cenis, která nás mezi vysokými kamennými opěrnými zdmi přivede do rue de l´Aubrevoir ke slavnému růžovému domku. Od něj se vydáme směrem dolů k place Dalida.

Z place Dalida s bustou slavné zpěvačky máme krásný výhled na křivku rue de l´Aubrevoir s bílou věžičkou zvonice Sacré Coeur nahoře.

Tady se otočíme čelem vzad, projdeme úzkým chodníkem kolem Château des Brouillards, do kterého se přestěhoval básník Nerval po své léčbě na klinice doktora Blanche, a který pamatuje i malíře Renoira, a dostaneme se na place Casadesus, malé půvabné náměstíčko za zadní stranou zámečku.

 

Z náměstí vede krátká rue Simon Dereur, na jejímž konci těsně před avenue Junot uvidíme dlouhou bílou zeď ateliéru. Reliéf nad dveřmi napoví, že jde o sochařský ateliér.

Památkově chráněný dům s ateliérem postavil v roce 1927 architekt Adolphe Thiers pro sochaře Louis-Aimé Lejeuna.

Avenue Junot nás přivede o kousek dál ke schodišti, která vede k rue Caulaincourt, tu přejdeme a do dalším dlouhém schodišti se dostaneme až do rue Lamarck.

Schody jsou lemovány vchody do domů a také tímto malým půvabným hotýlkem

Po rue Lamarck dojdeme k metru Lamarck Caulaincourt, kolem kterého najdeme spoustu roztomilých bister a kaváren. Myslím, že je po tak dlouhém putování budeme potřebovat.

Kdo nemá Montmartru pořád ještě dost, může se podívat na následující video, které u mě vždycky vyvolá nejen úsměv, ale také touhu se na Montmartre už zase konečně vrátit.

 

 

K něčemu se vám hned na začátku přiznám. Ačkoliv Montmartre miluji, chodím sem často a znám tady místa, kam nechodí turisté, ta bílá cukrová homole na vrcholku kopce mě nikdy moc nebrala. Nebavilo mě probíjet se uvnitř kostela davy turistů, dokonce jsem nikdy nebyla ani nahoře na věži (no ale to bych měla napravit). Od té doby, co tady začali nepříjemně vymáhat zákaz fotografování, jsem dovnitř nevstoupila. Výjimku jsem udělala o loňském silvestrovském večeru, kdy jsme sem došli při večerní procházce. Na schodech před vstupem do baziliky seděla skupina Španělů s kytarami a hráli flamenco, na plácku před vchodem tančily tři dlouhovlasé dívky a nic tady nepřipomínalo tu ulepenou nepříjemnou komerční atmosféru obyčejných dní.

 

 

O postavení baziliky bylo rozhodnuto po ukončení francouzsko-pruské války po roce 1870, základní kámen byl položený v roce 1875, bazilika, postavená podle návrhu architekta Paula Abadie, však byla dokončená až v roce 1914. Vysvěcení bylo odloženo kvůli válce a došlo k němu až 16. října 1919.

Bazilika, postavená v eklektickém stylu, inspirovaném románským a byzantským slohem, je na rozdíl od většiny jiných kostelů, které jsou orientované ve směru od východu na západ, obrácená od severu k jihu, to proto, aby její průčelí shlíželo na město. Nad bazilikou se tyčí čtyři malé kopule a jeden velký centrální dóm, zakončený lucernou s kolonádou. Na první pohled zaujme nezvyklý bílý kámen, ze kterého je bazilika postavená. Ten pochází z lomů v oblasti Château-Landon v kraji Seine-et-Marne nedaleko Paříže a architekt ho zvolil pro jeho tvrdost a také samočistící schopnosti při dešti.
Uvnitř najdeme v apsidě největší mozaiku ve Francii o ploše víc než 470 m2, která představuje Nejsvětější srdce Ježíšovo.

O silvestrovském podvečeru v kostele panovalo přítmí a bylo tady málo lidí. Někteří už čekali na večerní mši, jiní vešli dovnitř, aby zapálili svíčku nebo se podívali na jesličky, další vstoupili jen ze zvědavosti jako my.

Další podrobnosti o stavbě můžete najít třeba TADY.

Pokud se chcete vyhnout turistickému peklu, doporučuji přijít ke kostelu brzy ráno, když japonští turisté teprve snídají ve svých hotelech. Kostel se otvírá už v 6 hodin a zavírá ve 22.30. V 7 hodin ráno začíná první mše, pokud byste opravdu chtěli přijít brzy ráno, nejlepší je to kolem 8.

Basilique du Sacré-Coeur
18. obvod, Parvis de la Basilique

Jak se tam dostat: metro Abbesses (linka 12) nebo Anvers (linka 2). Pokud se vám nechce chodit do kopce, můžete jet na Jules Joffrin (linka 12) a odtud Montmartrobusem až ke kostelu.

Pod kopcem, ale stále na Montmartru, najdeme v jedné úplně obyčejné ulici úplně obyčejný dům ze začátku 20. století. Vstupní dveře bývají přes den v pracovní době otevřené, protože v přízemí sídlí lékařské laboratoře, můžeme proto vejít dovnitř a obdivovat na zdech vstupní chodby keramické obklady, které navrhl montmartreský malíř Francisque Poulbot.

 

Proslavil se tím, že maloval především život obyčejných malých dětí z Montmartru, kterým se podle jeho obrazů začalo říkat (a často dodnes říká) „les poulbots“. Jeho obrazy najdeme také v Musée de Montmartre, kde stojí v zahradě i jeho bronzová busta.

Francisque Poulbot bydlel samozřejmě na Montmatru v avenue Junot (hned vedle domu, který postavil Adolf Loos pro Tristana Tzaru). Když zvedneme hlavu, uvidíme pod střechou dětské hlavičky, tak je je maloval na svých obrazech.

Vratťme se ale k domu, který nás dnes zajímá. Když vstoupíme do chodby, obklopí nás dětské postavičky. Obrazy jsou rozvržené po obou stranách a představují různá roční období – vlevo jaro a léto, vpravo podzim a zimu. Od každého ročního období je tady jeden velký panel a dva menší.

Za figurkami dětí vidíme v pozadí typické ulice a domy Montmartru. Tady nahoře je to rue Saint-Vincent s kabaretem Lapin Agile, dole Moulin de la Galette.

Chodba nás přivede do malého atria s prosklenou střechou a jezírkem, plným plameňáků

Montmartre, 43bis rue Damrémont

Jak se tam dostat: metro Lamarck-Caulaincourt (linka 12)

Naši procházku na Montmartru si dnes protáhneme ještě o kus dál a vydáme se dolů po avenue Junot, lemované po obou stranách hezkými domy. Celá ulice i s přilehlým okolím byla postavená v prvních desetiletích minulého století, kdy byla proražena napříč tzv. le Maquis, neupravenou, křovím a stromy zarostlou plochou, posetou chudými baráčky s malými zahrádkami, ve kterých bydleli ti nejnuznější lidé, kteří si nemohli dovolit platit jinde nájem, stejně jako chudí umělci.

 

 

 

Přestože se v 19. století už na Montmartru hodně stavělo, toto venkovské místo zůstávalo dlouho nedotčené. Došlo na něj až na začátku 20. století, kdy bylo srovnáno se zemí a kdy zde tehdejší developeři vytyčili široké ulice a nastavěli kolem nich výstavné domy pro bohaté.

Poslední připomínku divokého Maquis můžeme vidět v úzkém průchodu, vedoucím z avenue Junot do rue Lepic, ovšem jen tehdy, pokud budeme mít štěstí, protože průchod je zavřený mříží. Za ní stojí několik domů, je tu zachován kousek divoké přírody a najdeme tu také le rocher de la sorcière, čarodějnicinu skálu.

Skála dostala název zkomolením přezdívky ženy, která zde bydlela sama u skály. Skálu (no, dnes spíš velký balvan) můžeme vidět i pokud je mříž zavřená, stačí k ní jen vyjít po schodech.

Stejně jako tento průchod, je mříží zavřena i vedlejší ulička le Hameau des Artistes.

 

Hned vedle schodů, vedoucích ke skále, stojí dům číslo 23, ve kterém bydlel básník Tristan Tzara. Nechal si ho nechal postavit v roce 1926 podle návrhu architekta Adolfa Loose

Jen o kousek níž odbočuje z avenue Junot krátká slepá ulička villa Leandre, plná úzkých domků, které tak trochu připomínají uličku někde v Anglii

Na rohu uličky čeká zasloužený oběd, nezapomeňte!

Až téměř dole, kousek nad místem, kde avenue Junot končí, seběhneme po nízkém schodišti do rue Caulaincourt

 

 

Jeden z domů v ulici nás bude zajímat. Oproti ostatním není ničím nápadný, dokonce tu ani nevisí žádná pamětní deska. Měla by, protože tady bydlel František Kupka, ještě předtím, než se odstěhoval do domku v Puteaux na západě Paříže (domek byl zbořen, když se stavěla čtvrť la Défense).

Po rue Caulaincourt se vydáme nahoru kolem kaváren, restaurací, bister a obchodů, kterých je tady plno, až dojdeme k malému parčíku na place Joël le Tac, ve kterém stojí kamenná socha vysokého muže

Malíř a sochař Eugène Carrière (1849 – 1906), přítel Rodina a Bourdela, je dnes napůl zapomenutý, přestože za svého života zažil mnoho uměleckých úspěchů. Kamennou sochu vytvořil v roce 1959 jeho syn Jean-René Carrière, jde však o repliku původní bronzové sochy z roku 1936, která byla o několik let později společně s dalšími pařížskými bronzovými sochami roztavena na německé kanóny.

Reliéfy na soklu nám připomínají Carrièrovy obrazy, často na téma mateřství

Když ujdeme pár metrů, dostaneme se k dalšímu památníku dalšího malíře. Jmenoval se Steinlen – vzpomínáte, že jsme o něm TADY už jednou mluvili?

No a protože jsme toho nachodili už dost, přejdeme silnici, sejdeme po pár schodech a ocitneme se u metra Lamarck-Caulaincourt, pokud ovšem neuvázneme v některé z okolních kaváren, kterých je tady nepočítaně.

 

Když jsme se procházeli spolu na Montmartru naposled, nechala jsem vás stát na malém náměstí na severní straně kopce, pojmenovaném po zpěvačce Dalidě, jejíž bronzová bysta vítá návštěvníky už zdaleka. Dnes se vydáme úzkou uličkou, vedoucí z náměstí podél domu za vysokým plotem.

 

 

Domu se říkalo Mlžný zámek, le Château des Brouillards, protože byl ponořen do vodních výparů napajedla, které se ještě na začátku 20. století nacházelo pod ním. Stejný název získala i ulička.
V domě bydlel jednu dobu, kromě jiných, i nešťastný spisovatel Gérard Nerval, který později skončil v nedalekém sanatoriu pro choromyslné. Zámek byl součástí rozlehlejšího dvora, ve kterém žil se svojí rodinou i malíř August Renoir. Kdo rád podrobnosti, může si o tom všem přečíst podrobněji ve starším příspěvku TADY.

 

 

Ulička, do které jsme vešli, končí terasou s balustrádou, a právě v okamžiku, kdy se bude zdát, že jsme ve slepé uličce, objeví se před námi kamenné schodiště, po kterém sestoupíme na place Casadesus, náměstí, pojmenované po… a teď po kom, protože rodina Casadesus má ve čtyřech generacích tolik významných hudebníků, že těžko říct, kterému z nich náměstí patří (a nikde jsem to nedokázala dohledat). Ať je to kdokoliv z nich, náměstí má půvabné.

 

 

Z náměstí bychom se mohli vydal rovnou za nosem do avenue Junot, široké výstavní třídy, která obkružuje Montmartre ze severovýchodu, my ale raději vejdeme malými vrátky do vedlejšího parku.

V parku dohlíží z výšky na dráhu na pétanque socha sv. Denise, biskupa, který byl tady na kopci s dalšími dvěma druhy zavražděn, což údajně dalo název nejen kopci (Mons martyrs, Hora mučedníků, ale to je jen jedna z několika verzí vzniku názvu), ale i obci Saint Denis na severu od Paříže, kam Denis prý ještě došel se sťatou hlavou v podpaží, než definitivně padl. Celá legenda pro zvídavé je TADY.

Z parku vyjdeme v horní části avenue Junot, hned vedle domku, kde měl ateliér malíř Gen Paul. Přímo naproti stojí Ciné 13, staré kino, dnes přeměněné na divadelní sál. Taky jsme ho tady někde už jednou, možná i dvakrát viděli.

Passage des Abbesses na Montmartru je úzká ulička, vedoucí z rue des Abbesses nahoru do kopce, koneckonců, už jsem o ní TADY jednou psala. Chodím tudy ráda, přestože je ulička temná, zapadlá a poměrně ošuntělá – připadá mi to ale tajemnější a malebnější, než ulice zaplavené turisty. Když jsem tam tudy šla naposledy v létě, byla ulička proměněná na galerii pod širým nebem, plná portrétů známých osobností.

 

Vchod do uličky leží jen pár metrů od metra Abbesses a stejnojmenného náměstí

Autorem děl je Jack Servoz (i když podpisy na kresbách jsou různé, ale údajně je to pořád on), který si ze slavných osobností vybral ty nejrozervanější a s tragickým osudem, kteří za sebou zanechali významnou stopu – jde především o hudebníky, spisovatele a malíře. Nechybí u nich popisky, takže divák netápe, na koho se to vlastně dívá.

Camille… Claudel, samozřejmě, žačka a milenka Augusta Rodina, která poté, co ji slavný sochař opustil, dožila svůj život v psychiatrické léčebně. Její bratr, básník Paul Claudel, byl v letech 1909 – 1911 francouzským konzulem v Praze.

Zařazení Franze Kafky mezi všechny ty velikány potěší

Ulička končí schody, vedoucími do rue des Trois freres, ale i podél nich portréty pokračují

William Borrough říká, že snění je biologická potřeba a že si myslí, že právě to dělají umělci – sní za ostatní

Schody uličky ústí přímo naproti obchodu, ve kterém ve filmu Amelie z Montmartru prodával nerudný pan Collignon, kterého se Amelii málem podařilo dohnat k šílenství, vzpomínáte?

Netroufám si odhadnout, jak asi malby vypadají teď, po několika měsících. Přece jenom tupí sprejeři mají pocit, že musí své tagy zanechat na všem a bezohledně řádí kde mohou (jak je ostatně vidět i tady nahoře na poslední fotce i na některých portrétech), ale pokud tudy půjdete, třeba ještě něco z těchto portrétů najdete. Já to prověřím osobně až těsně před vánoci.

Montmartre, passage des Abbesses

Jak se tam dostat: metro Abbesses (linka 12)

 

 

Dnes spolu budeme stoupat na Montmartre ulicí, která může být alternativou k obvyklým cestám, uvedeným v průvodcích. Nejdřív se musíme probojovat z place Pigalle přes všechny sexshopy na boulevardu de Clichy a potom zahnout do ulice, která nese jméno francouzského sochaře 16. století.

Ulice zpočátku stoupá jen mírně a až ve své druhé polovině se prudce zvedá. Po její pravé straně najdeme obvyklé montmartreské činžáky, zatímco druhá strana je částečně lemována vysokými zídkami, za kterými vidíme přes mřížové brány zahrádky a hezké domky.

Člověka občas potěší, když v cizině narazí na krajana. V tomhle případě to platí určitě.

V ulici je několik restaurací a barů a zrovna v tomhle se mi jednou líbilo. Nejsou zde turisté, jen místní, často zajímavé figurky. Od 16 do 20 hodin mají happy hours za poměrně slušné ceny.

V horní části ulice odbočuje uzounká slepá ulička Cité Germain Pilon, která je sice na začátku momentálně pod lešením, ale zadní část si svůj půvab uchovala

Ulička nás přivede do rue des Abbesses, do těsné blízkosti stejnojmenného náměstí s kostelem Saint-Jean de Montmartre. V okolí je několik útulných kaváren, ve kterých si po tom náročném výstupu můžeme odpočinout.

Montmartre, rue Germain Pilon

Jak se tam dostat: metro Pigalle (linka 1 a 12) nebo Abbesses (linka 12)

Po rekonstrukci muzea Montmartru byly také zpřístupněny jeho nově upravené zahrady, které dostaly název Renoirovy zahrady – Renoir byl jedním z malířů, kteří v těchto zahradách malovali.
Muzeum, otevřené v roce 1960, bylo zřízeno ze statku ze 16. století, který je nejstarším domem na Montmartru. V 17. století dům patřil herci Rosimondovi, členu Molièrovy divadelní společnosti. V 19. století se v něm usídlili malíři, jejichž ateliéry byly umístěny nejen v hlavní budově v zahradě, ale především v domě, vedoucím na ulici, a v bývalých stájích, které byly k tomuto čelnímu domu přilepeny. Některé z ateliérů, například právě ten Renoirův, byly už dávno zbořeny, jiné ale existují dodnes a jsou vidět právě ze zahrad.

 

 

 

Renoir ateliér v tomto domě objevil, když hledal prostory k malování svého plátna Tanec v Moulin de la Galette. Přestože se téma obrazu odehrávalo ve slavné tančírně, malíř si její prostředí včetně tanečníků pečlivě zinscenoval tady na zahradě. Kromě toho tady později namaloval ještě další plátna a právě podle nich jsou dnes koncipovány zahrady, které byly upraveny stejným způsobem a dokonce jsou prý osázeny stejnými květinami a rostlinami jako na Renoirových obrazech v době impresionistů.

První Renoirovou zahradou je samozřejmě ta, do které se dostaneme hned od vstupu z rue Cortot. Rozkládá se před samotným muzeem a stejně jako v dalších částech, i tady najdeme připomínku jednoho z Renoirových obrazů – je to právě tanec v Moulin de la Galette..

Pohled od muzea směrem k uličnímu traktu

Ze zahrady je výhled i na blízký vodojem a na zvonici Sacré-Coeur. Vpravo nahoře vidíme bývalý ateliér Susanne Valadon, který je momentálně v rekonstrukci, po které by měl být zpřístupněný veřejnosti.

Obloukem ve zdi projdeme do druhé zahrady. V ní je umístěný další z panelů, tentokrát s obrazem Houpačka, který tady vznikl. A houpačku tady najdeme i dnes.

Zahrada je malá, jen čtverec trávníku s kruhovým bazénkem uprostřed a květinovými záhony po okraji

Třetí Renoirovu zahradu najdeme za domem, odkud se svažuje malý lesík směrem k rue Saint-Vincent.

I tuto dříve hustě zarostlou zahradu zvěčnil Renoir na jednom ze svých obrazů. Tato část zahrady sousedí s vedlejší přírodní ekologickou rezervací, tzv. Divokou zahradou (Jardin sauvage), ve které jsou zachovány některé původní druhy rostlin, a která bývá běžně přístupná jen dvakrát do měsíce a s průvodcem. Letos v létě byla úplně zavřená až na jedinou výjimku v srpnu, ale právě z Renoirovy zahrady se do ní dalo nahlédnout aspoň přes zeď.

Renoirova zahrada končí u montmartreské vinice, podél níž vedou z rue Saint-Vincent krásné staré kamenné schody. Z výšky je odtud hezký výhled nejen na vinici, ale také na severní část Montmartru a celou tuto méně známou část města.

Musée de Montmartre

Montmartre, 12 rue Cortot

Otevřeno denně od 10 do 18 hod

Vstupné (zahrada + muzeum) 9 eur, 18-25 let a zdravotně postižení 7 eur, 10-17 let 5 eur, děti do 10 let zdarma

 

Jak se tam dostat: metro Lamarck-Caulaincourt (linka 12)

 

Možná jste si všimli, že mezi fotografiemi z rue Tholozé, které jsme tady viděli minule, byla i fotka kina Ciné Studio 28. Přesně tam se dnes podíváme. Není to totiž jen tak obyčejné kino. Je sice profilováno jako kino s aktuálními kvalitními filmy, ale my se teď nebudeme zajímat, co momentálně hrají, dnes nám stačí prostředí kina samo o sobě.

 

 

Nejstarší kino v Paříži bylo založeno už v roce 1928 jako avantgardní místo, zaměřené na filmovou kvalitu a jako takové se stalo velmi rychle centrem setkávání umělců, především režisérů a herců, ale také básníků, spisovatelů a malířů. Tím nejznámějším a nejčastějším návštěvníkem byl pravděpodobně Jean Cocteau a jeho druh Jean Marais, ale také Luis Buňuel, jehož surrealistický film Zlatý věk tady byl v roce 1930 promítaný v premiéře a byl poté okamžitě zakázán.

Ve 30. letech se kino zaměřilo hlavně na americké grotesky, to mu přineslo velkou proslulost a také finanční možnosti – v dalších desetiletích se potom zaměřilo i na divácky náročnější francouzské filmy, konaly se tady výstavy obrazů a fotografií i jazzové koncerty.

V 50. letech se patronem kina stal Jean Cocteau a kino se stává jedním z nejslavnějších v Paříži – konají se tady předpremiéry filmů. Je také prvním kinem ve Francii, keré zavedlo věrnostní karty pro svoje diváky.

V roce 2000 se právě tady natáčely scény do filmu Amélie z Montmartru – vzpomínáte? „Někdy chodí Amélie v pátek večer do kina“.

 

Uvnitř kina je spousta zajímavých věcí, tak pojďte dál… Na konci chodby nás láká bar a kavárna, kde je možné posedět i tehdy, pokud nejdete na představení

Kavárna má i krásnou krytou zahradu, ta nejhezčí věc nás ale ještě čeká

Je to samotný promítací sál. Rudá sametová opona a křesla na tmavomodrém podkladu stěn, z nichž vystupují fantaskní barevné lampy. Celou dekoraci včetně lamp navrhl Jean Cocteau.

Na zdi předsálí najdeme zarámované vzkazy některých umělců. Tím nejstarším je právě kresba, kterou vytvořil Jean Cocteau v roce 1951, ale najdeme tady i mladší umělce – jako například herečku Marion Cotillard.

Chodba je samozřejmě vyzdobená fotografiemi ze slavných francouzských filmů…

… ale také otisky chodidel některých umělců.

Takovou nožku měla krásná Jeanne Moreau…

… a tady je Jean Marais. Nezdá se vám, že krásný Jeannot měl tak trochu ploché nohy?

Kino je otevřeno denně od 15 do 22 hod. Prostory předsálí jsou volně přístupné a pokud se nehraje a pokud tam nepřijde zrovna celý turistický zájezd, stačí se zeptat v pokladně a dovolí vám prohlédnout si i sál.

Ciné Studio 28

Montmartre, 10 rue Tholozé

 

Jak se tam dostat: metro Abbesses (linka 12)