S velkými procházkami v jednotlivých obvodech jsem začala už na původním blogu, kde jsem jich plánovala dvacet, každou v jednom z pařížských obvodů. Nakonec jsem stihla popsat jen dvě – ve dvacítce a v devatenáctce. Oba obvody představují lidové čtvrti ve východní neturistické části města a přestože je v nich spousta drobných zajímavostí, žádné významné turistické památky tam nenajdete a procházky v nich jsou proto spíš pro opravdu pokročilé. Naopak osmnáctku, kam se podíváme dnes, zná každý podle její nejznámější části – Montmartru.

Jako všechny pařížské obvody, i osmnáctka se skládá ze čtyř čtvrtí, a to Grandes Carrières, Clignancourt, Goutte d´Or a La Chapelle. V tomto pořadí jsou seřazeny vedle sebe od západu k východu mezi trasou metra dvojky na jihu a bývalými městskými branami na severu. Montmartre samostatnou čtvrť netvoří, je součástí prvních dvou.

Vymýšlet procházku po Montmartru asi není nutné – všichni to tam znáte, všechny turistické knihy jsou plné podrobných informací a navíc TADY v minulosti taková procházka už jednou byla. Z pekla hromadné turistiky na Montmartru se proto podíváme více na sever, na to, co se dá najít až za kopcem, kam už turisté běžně nepřijdou. Vyrazit můžeme z náměstí, které jsme viděli nedávno v posledním článku o vile Radet – z place Dalida, kde má každý pocit, že si musí sáhnout na poprsí bysty nešťastné zpěvačky a kde můžete často narazit na malíře, kteří se jako mnoho dalších před nimi pokoušejí zachytit atmosféru slavného kopce.

V této části Montmartru, které se říkávalo „le maquis“, se ještě na přelomu 19. a 20. století rozprostírala nelegální nouzová čtvrť s ubohými baráčky, které si tady chudina postavila v zanedbaném a křovím zarostlém terénu z různých materiálů, které se jí podařilo sehnat. V místech dnešního Dalidina náměstí tehdy bývalo napajedlo, kam večer lidé vodili dobytek. Filmový režisér Jean Renoir, který v těchto místech vyrostl a v životopisu svého slavného otce tuto část Montmartru popisuje, uvádí, že od napajedla vedl dolů jen prudký neupravený svah, kde se dalo dešti klouzat blátem. To ovšem už dávno není pravda a místo bláta tu dnes za bystou najdeme honosné schodiště.

Pod schodištěm leží malé náměstí square Joël Le Tac s parčíkem, ve kterém stojí sousoší objímající se dvojice. Bronzová deska z roku 1936 připomíná, že se jedná o památník sochaře, malíře a litografa Théophila Steinleina. Přestože byl původem Švýcar, žil na Montmartru celý svůj dospělý život a je pohřben na nedalekém hřbitově Saint-Vincent. Jeho jméno dnes už málokomu něco řekne, ale jeho nejznámější dílo, plakát pro slavný kabaret, znají všichni.

Ještě o ulici níž leží pod kavárnou Chez Ginette stanice metra Lamarck-Caulaincourt se vchodem zahloubeným do svahu a se spoustou dalších kaváren a bister kolem. My metro mineme a po dalších schodech u kavárny Le Refuge se vydáme ještě níž, až na malé náměstí place Robert Verdier.

Z náměstí ve tvaru hvězdice vychází do všech stran sedm ulic, na jejichž rozích jsou kavárny, bistra nebo pekárny. My si tady zvolíme rue Marcadet, kde zhruba v polovině ulice uvidíme podivnou bílou kovovou konstrukci. Přestože vypadá jako lešení, je to průchod do parku Square Léon Serpollet. Parčík je moc pěkný, rozprostřený na několika úrovních (pořád ještě jsme ve svahu), plný vysokých stromů a květinových záhonů, s jezírkem, zarostlým stulíky a kosatci, a s pestrobarevně natřeným hřištěm.

Na jedné straně je park lemovaný úzkou slepou uličkou impasse des Cloÿs, na druhé straně rue Achille Martinet a za ní překrásnou uličkou passage des Cloÿs. Za ní budeme pokračovat přes křižovatku s rue Damrémont po rue Ordener až k velké cihlové budově po levé straně ulice.

Rue Achille Martinet

Cihlová budova v čísle 189 v rue Ordener má na fasádě ve výšce mezi ornamenty, vyskládanými nad třemi art-déco vstupními portály, nápis Montmartre aux Artistes. Je to umělecká rezidence, spravovaná městem. Nájemní byty s ateliéry neslouží ke krátkodobým pobytům umělců, ale k trvalému bydlení.

Komplex původně začala stavět v roce 1924 společnost na podporu umělců, které od začátku 20. století, kdy Montmartre přišel do módy, vyháněla z jejich ateliérů drahota. Mohli si proto pořídit akcie společnosti, která jim nabízela nejen podíl, ale hlavně ateliér a bydlení. Radnice čtvrti Grandes-Carrières sice projekt finančně podpořila, přesto však nakonec byl nad síly původní společnosti, která zkrachovala, a i když umělci svoje nedokončené ateliéry dostali, bydlet se v nich ještě nedalo. Celý projekt nakonec v roce 1936 převzala a dokončila pařížská radnice.

Celý areál je obrovský, údajně největší svého druhu v Evropě. Kromě budovy, kterou vidíme z ulice, za ní stojí ještě další dva bloky. Dovnitř se sice běžně jít nedá, proto dnes jen pohled přes vstupní dveře do vestibulu, ale umělci zde ve svých ateliérech často pořádají výstavy, na které má přístup i veřejnost, takže šance podívat se tam existuje. Dole najdete video se záběry do jednotlivých ateliérů, bytů a společných prostor.

Naproti rezidenci Montmartre aux Artistes leží dvě kolmé uličky. Kromě hezké pekárny je tu spousta dalších malých krámků a pokud byste přišli ve středu nebo v sobotu dopoledne, najdete tady na chodnících trh. Symbolicky se vydáme po rue du Marché Ordener až do rue Championnet, kde stojí kostel Sainte-Geneviève-des-Grandes-Carrières, strohý zvenku i v interiéru.

Od kostela se vrátíme zpět a v bloku mezi rue Ordener, rue Damrémont, rue du Ruisseau a rue Championnet, kde se kříží původní stará zástavba z 19. století s honosnými činžáky z 20. a 30. let 20. století, si prohlédneme několik hezkých uliček s nízkými domky, dřevěnými okenicemi, zelení na zápraží a neturistickou atmosférou.

Villa Damrémont je příkladem novější zástavby z 30. let minulého století, je krátká a nic moc v ní vlastně není. Jen na jejím příkladu chci ukázat, jak řešila pařížská radnice problém s povinnými odstupy při covidu – restaurace a kavárny si totiž mohly zabrat pro rozšíření zahrádky i parkovací místa na ulici před podnikem. Nejdřív hospodští do silnice vystrčili jen stolečky a židle, ale hned nato začali budovat zábrany, často z prken, latí nebo dokonce palet. Málokdy to vypadá pěkně, ale nikdo to moc neřeší a zdá se, že se z improvizace postupně stává trvalá záležitost.

Z impasse Robert je to jen skok na roh rue Championnet k bistru La Renaissance, o kterém jsem tady psala asi před rokem. Nenechte si jeho interiér ujít, a to nejen pro jeho filmovou minulost, ale hlavně proto, že je původní, krásný a originální. Je to také dobrá příležitost, jak se podívat dovnitř, protože bistro je tak vzdálené od centra, že nemá cenu chodit sem kvůli němu schválně.

Kousek za bistrem pak narazíme na trať Petite Ceinture, okružní železnice, která tady vedla v těžko přístupném hlubokém kaňonu a není proto (zatím) zpřístupněná. Na trať byste se dostali až o dalšího půl kilometru východněji u Porte de Clignancourt, kde leží tak zvaná Recyclerie, jedna z nejbizarnějších věcí, které jsem v Paříži viděla, ale tu si necháme až na jindy.

V místech, kde jsme skončili, a tedy na křižovatce rue du Poteau a rue Belliard, se charakter tratě Petite Ceinture mění – za mostem, kde dříve vlak vjížděl do tunelu, se trať už nevynořila a zůstala pod zemí. Nad ní vede prostředkem ulice široká promenáda, po které se vydáme.

Všude v okolních ulicích stávaly kdysi jen nízké chudé domečky, které po pravé straně tvořily čtvrť Moskova, ze které dnes zůstala už jen stejnojmenná ulice, znetvořená moderními domy natolik, že ani nemá cenu se do ní vydávat. Její název připomíná Moskvu a skutečně s ní má něco společného – francouzština tak nazývá řeku Moskvu a kromě toho se jako bataille de Moskova označuje Napoleonova bitva, která se odehrála nedaleko Moskvy a které my říkáme bitva u Borodina.

Ets Gallardo

Za povšimnutí stojí pár staveb, které přežily četné asanace – po pravé straně je to nádherný výkladec firmy Ets Gallardo nebo hned vedle ležící ulička impasse de Talus, po levé straně pak budova školy nebo sídlo baptistické církve.

Impasse de Talus

Když ještě popojdeme, před křižovatkou rue Leibniz s rue Vauvenargue odbočuje doprava hezká venkovská ulička passage Charles Albert a o kousek dál i ulička villa Vauvenargue, které nám tak trochu navodí představu, jak to tady všude mohlo kdysi vypadat.

Passage Charles Albert

Těsně před křižovatkou s avenue de Saint-Ouen se ještě podíváme na dvě stavby. Vpravo, hned za villou Vauvenargue, je to číslo 84 v rue Leibniz, se svou zajímavou pestrou keramickou fasádou.

Za tratí přímo naproti pak stojí na malém trojúhelníkovém pozemku v rue Belliard 185 jeden z architektonicky cenných domů, nazývaný podle svého majitele, stavitele a architekta „dům Deneux“. Patřil k prvním stavbám, které zde při urbanizaci této čtvrti vyrostly v letech 1911-1913. Dům má konstrukci z armovaného betonu, vyzděnou cihlami. Celá fasáda je pokrytá keramickým obkladem, který z dálky připomíná maurské vzory. V přízemí pak vidíme stejný šachovnicový vzor, jako u předchozího domu na protější straně ulice. Nad vstupními dveřmi je umístěn keramický reliéf s vyobrazením samotného architekta s jeho pracovními nástroji – kružítkem a pravítkem.

Majitel bydlel v posledních dvou patrech se střešní terasou, ostatní byty byly nájemní.

Na této křižovatce se také vynořuje z tunelu železniční trať, ale jen proto, že tady kdysi bývalo nádraží. Schody na nástupiště jsou sice tak zarostlé, že nejsou ani vidět, ale původní nádražní budova, rozkročená nad kolejištěm, žije. Pamatuji si, že když jsem tu byla poprvé, byla budova zavřená, měla zatlučené dveře a hrozil jí zánik, ale před pár lety se dočkala částečné opravy a proměnila se na takzvaný Hasard Ludique, kulturní centrum, které organizuje koncerty a další kulturní akce, a na druhé straně i různé workshopy nebo kurzy. Nechybí samozřejmě ani kavárna s venkovní terasou, obrácenou do avenue de Saint-Ouen.

Došli jsme na konec 18. obvodu a naše putování tady bude končit. Za křižovatkou už začíná sedmnáctka, kam se vypravíme zase někdy jindy.

Trasa dnešní procházky: