Zkratka ZAC znamená ve francouzštině „zone d’aménagement concerté“, což by se dalo přeložit jako „zóna koordinovaného plánování“. Používá se často při zástavbě revitalizovaných oblastí, kde je z urbanistického a stavebního hlediska nutno postupovat v souladu a spolupráci mezi všemi zúčastněnými jak z hlediska veřejného zájmu, zastupovaného státními a městskými orgány, tak i soukromého v osobě developerů.

Stejnou zkratkou je potom označován i samotný urbanistický celek, který z takové spolupráce vznikne.

Jednou z oblastí, která zkratku ZAC nese, je i část čtvrti Batignolles na severozápadní straně Paříže. Pamětníci si možná vzpomenou, že jsem TADY v roce 2012, v době konání londýnské olympiády, která při troše štěstí (nebo možná smůly, záleží na úhlu pohledu) mohla být olympiádou pařížskou, protože právě Paříž prohrála s Londýnem boj o pořadatelství, ukazovala místo, kde měla stát pařížská olympijská vesnička. Byl to rozlehlý areál železničního překladiště a kolejiště, jehož překrytím a částečným zrušením vznikla deset hektarů velká plocha. Místo olympijské vesnice zde Pařížané vytvořili park, obklopený moderními budovami, a my se dnes podíváme, jak se jim revitalizace, která ještě není celá dokončená, podařila.

V nejvzdálenější části této čtvrti az těsně u okružní magistrály (periferiku) roste nový Justiční palác. Jeho autorem je slavný italský architekt Renzo Piano (ano, ten Piano, který je autorem Centre Pompidou). Tady se zatím zdá, že se mu trochu vymkly z ruky rozměry, a forma má taky trochu dál k jeho dřívějšímu inovativnímu stylu, na druhou stranu právě tady, kde pod okny frčí po periferiku desetitisíce aut a odkud to proti proudu řeky není zas až tak daleko do Défense, se to snáz snese.

Celá stavba má být vysoká 160 metrů a už dnes je vidět téměř ze všech pařížských vyhlídek. Bude mít 36 pater a budou v ní soustředěny soudní orgány, které jsou dnes rozptýleny po městě, se všemi soudními síněmi a kancelářemi.. Součástí budou také vazební cely.

Nový Justicni palác by měl být dokončen v červnu 2017. Jeho definitivní podobu je možné najít na internetu, ale také si prohlédnout na velkém billboardu ve starém Justičním paláci na Île de la Cité (který se po zprovoznění toho nového nikam stěhovat nebude a zůstane tak, jak je).

 

 

Revitalizace oblasti postupuje směrem od centra k periferiku a proto je park, který jsem vám tady ukazovala v roce 2012, už slušně rozrostlý a budovy na jeho okrajích jsou obydlené. Nahoře vidíte pohled z místa, kde v roce 2012 park končil. Dnes už je v těchto místech rozsáhlé jezero s lávkami, vyhlídkou a promenádou, která je protažena až téměř k budoucímu Justičnímu paláci (fotka je z léta 2015, proto ještě není tak vysoký).

 

 

 

 

 

Pohled na park směrem k centru

Park je přísně ekologický a soběstačný; energie, která je k jeho provozu potřebná, je vyráběná solárními panely a tímto větrníkem

Stavby, které kolem parku vyrostly, tvoří město ve městě. Kromě obytných domů je tady škola a školka a další potřebné vybavení.

Pokud jsem ovšem čekala, že se tady doslova na zelené louce architekti vyřádí, tak… vlastně ano, jen jinak, než jsem předpokládala. Některé stavby jsou zajímavé, jiné se ale vracejí do slepých uliček, ze kterých jsem si myslela, že se poučili a vycouvali už v 70. letech po některých stavebních masakrech v centru města. Často jde totiž o ohromné betonovo-skleněné kolosy bez duše a samozřejmě i bez půvabu. Na ty aspoň trochu jiné se podíváme.

Upřímně řečeno, tento dům neleží tak úplně na okraji parku, ale o malý kousek dál přímo u nedalekého batignollského hřbitova, kam až areál expanduje, ale dát jsem ho sem musela jako zástupce těch rádoby kreativních podivností, kterých se tady sešlo poměrně dost.

 

Mimochodem, pokud jde o ten místní hřbitov – právě na něm je pohřbená „naše“ Toyen.

Hlavní komunikace nové čtvrti rue Cardinet nás potom přivede ke starému batignolleskému parku přímo v srdci historické části této čtvrti. Už jsme ho tady v minulosti sice viděli, ale příště se do něj podíváme znovu, na porovnání této dnešní moderny se starou Paříži.

 

Jak se tam dostat: stanice Porte de Clichy (metro 13, RER C)

 

 

 

 

 

Jednu z nejstarších ulic čtvrti Batignolles můžete klidně najít po čichu podle vůně čerstvého jídla, které tady na pěší zóně prodávají drobní obchodníci ve svých obchodech, široce otevřených do ulice. V každém ročním období tady najdete hromady sezónní zeleniny a ovoce, sýry, pečivo, nejrůznější druhy masa a masných výrobků, různé polotovary a hotová jídla. Ideální je nakoupit si tady a udělat si piknik v blízkém parku Monceau.

 

Ke všemu tomu jídlu a květinám se přidávají stánky s laciným oblečením a občas i s nejrůznější veteší. V okolních kamenných obchodech kromě toho nakoupíte zboží známých značek oblečení, kosmetiky a obuvi a až vás bloumání ulicí přestane bavit, můžete se klidně posadit v některé z kaváren nebo restaurací. Mohla bych tady trávit hodiny.

 

 

 

Ještě jsem zapomněla na koberce. Ty přivezou džípem, přehodí je přes auto a prodávají (sice jsem neviděla, že by o ně někdo měl zájem, natož aby je kupoval, ale ta možnost tady je).

Pohled do jedné z bočních pasáží taky není špatný…

Sobotní dopoledne po nákupu na trhu. Vždycky srovnávám francouzské seniory s těmi našimi upracovanými. Nepamatuji si, že by si mí prarodiče – a vlastně ani rodiče – někdy šli jen tak sednout do kavárny.

Ulice se zhruba uprostřed rozšiřuje o malé náměstí place de Lévis a právě kolem něj je nejvíc kaváren a restaurací. Za podívání stojí taky okolní uličky s hezkými paláci nebo třeba tímto domem s hrázděním.

17. obvod, rue de Lévis

Jak se tam dostat: metro Viliers (metro 2 a 3)

Minule jsem vám slíbila tah po rue des Dames, která se vine klikatě starou zástavbou přes 17. obvod. Po celé své délce je plná módních barů a bister, kaváren, vinoték, restaurací, galerií a malých obchůdků se vším možným. Není zamořená turisty, takže je ideální k poznávání ryzího pařížského života, především toho večerního, ale svůj půvab tady má i bohatá a líně pomalá snídaně s výhledem do ulice nebo odpolední káva.

Popsat vše, co je tady k nalezení, není v mých silách, tak se spíš pro inspiraci jen tak podíváme na hromádku obrázků.

 

Za nahlédnutí stojí, samozřejmě, i úzké okolní uličky, kolmé na rue des Dames. V některých najdeme i důstojně se tvářící vysoké domy s kamennou zdobenou fasádou, nebo pro změnu vjezdy do strašidelných dvorů s garážemi.

 

V čísle 10 v rue Nollet prožil dětství básník Paul Verlain poté, co se jeho rodiče přestěhovali do Paříže z Metz, kde se narodil šest let předtím. Další podobnou desku najdeme hned za rohem, kde žil dalších pět let.

 

Když už tady tak vychvaluji tamní večerní život, měla bych sem dát také večerní fotky. Pokoušela jsem se o ně několikrát, jenže – i když se to z fotky nezdá – ulice je dost temná a bez stativu je mám skoro všechny rozmazané. Tak jen malá ukázka.

Do pestré ulice pestré auto, to dá rozum

 

Ulice pokračuje dál směrem k parku Monceau, mostem překračuje koleje, vedoucí k nádraží Saint-Lazare a končí v rue de Lévis, která taky stojí za hřích. Do ní se podíváme zase někdy jindy.

Jak se tam dostat: metro Place de Clichy (linka 2 a 13) nebo Rome (linka 2)

 

Pokud byste se někdy vydali na trh na boulevardu des Batignolles, který jsme tady viděli koncem září, a potom nevěděli co s načatým dopolednem, řešení je jednoduché. Jen pár kroků od trhu najdete krásný starodávný průchod, lemovaný barevnými dřevěnými výklady obchůdků, z nichž některé mají docela bizarní zaměření a sortiment. Většina krámků je sice v sobotu v poledne zavřená, nic nám ovšem nebrání se tady posadit v kavárně nebo některé z restaurací.

 

Nejdřív ze všeho člověka zaujmou barvy a potom hned vlajky, vlající nad téměř každým krámkem, pravděpodobně proto, že tady sídlí jejich výrobce. Je to překvapující, nezvyklé, veselé – a tolik pařížské!

 

Passage Geffroy-Didelot, 17. obvod

 

Jak se tam dostat: metro Villiers (linka 2 a 3) nebo Rome (linka 2)

 

Dnes se zastavíme na velkém honosném náměstí, vytvořeném v roce 1862 na místě starého parku. Ohromný obdélníkový prostor je ulicemi doslova rozříznutý na čtyři trojúhelníky. V každém z nich je umístěná jedna socha – a právě tyto čtyři monumenty nás tady dnes budou zajímat.

 

 

Na vysokém piedestalu tady v křesle trůní Alexandre Dumas otec, s perem v ruce a v županu, jak se na slavného literáta sluší. Bronzové sousoší u paty soklu představuje tři osoby, listující v knize, a je alegorií četby. Za pomníkem sedí s vytaseným mečem D´Artagnan, spisovatelův nejslavnější literární hrdina a na bronzové desce jsou vyryty názvy spisovatelových nejznámějších románů.

Pomník vytvořil sochař Gustav Doré v roce 1883.

 

V druhém trojúhelníku se nám připomíná Alexandre Dumas syn. Pomník z bílého mramoru sem byl umístěný v roce 1906 a vytvořil ho René de Saint-Marceaux. Spisovatel drží v ruce, stejně jako jeho otec, pero, ale od práce ho ruší kroužek mladých dívek, alegorie Bolesti, Smíření a Mládí. I tady jsou u paty pomníku vyryty názvy jeho nejznámějších děl, v čele s Dámou s kaméliemi.
Alexandre Dumas syn bydlel nedaleko náměstí, na avenue de Villiers 98.

Ačkoliv náměstí dnes nese jméno generála Catroux, jednoho z vysokých představitelů armády, který se jako jeden z prvních připojil ke generálu De Gaullovi, na začátku 20. století bylo nazýváno „náměstí tří Dumasů“ a ať počítáme jak chceme, ten třetí nám zatím chybí. Byl jím Dumas dědeček (1762-1807), generál a hrdina revolučních válek z přelomu 18. a 19. století, jehož bronzová socha s ohromnou puškou z roku 1912 byla za okupace v roce 1942 roztavena Němci a použita na výrobu kanónů, jako ostatně mnoho dalších pařížských soch.

Na místo sochy generála Dumase byl v roce 2009 umístěný tento monument, představující rozervané okovy otroka, jehož autorem je sochař Driss Sans-Arcidet. Pomník připomíná, že se generál Dumas narodil jako otrok na Haiti.

Na rohu náměstí nás oslní nádherný Hôtel de Gaillard, který si pro svoje sbírky umění nechal postavit v letech 1879 – 1884 Emile Gaillard, člen správní rady Banque de France. Novorenesanční palác je inspirovaný zámkem v Blois. V roce 1919 Banque de France palác odkoupila a patří jí dodnes.

Před palácem stojí poslední ze soch, kterou si dnes prohlédneme.

 

Herečka Sarah Bernhardt bydlela téměř přímo na náměstí, na rohu avenue de Villiers a blízké rue Fortuny. Její sochu v roli Phedry vytvořil sochař François Léon-Sicard v roce 1926.

17. obvod, place du Général Catroux

Jak se tam dostat: metro Malesherbes (linka 3)

 

Ze Champs Elysées, které jsme tady viděli minule, se velkým skokem přesuneme na sever města, do mých milovaných starých uliček, kde můžeme ještě dýchat atmosféru lidové Paříže. Tentokrát to bude část čtvrti Épinettes, kde se podíváme do několika malých úzkých průchodů a pasáží, kterých je v těchto místech plno.

Čtvrť Épinettes nebyla ještě na začátku 19. století ničím jiným, než vinicemi a zemědělskou půdou. Ostatně údajně i její název pochází z francouzského názvu odrůdy révy rulandského bílého, ve francouzštině l´épinette blanche, které se tady pěstovalo, nebo snad prý podle ostružiní, které tady rostlo (trn = l´épine). Po stavbě nových pařížských hradeb v roce 1840 doplatila čtvrť na svoji polohu, ocitla se totiž přesně u nich a její část spadala do země nikoho, která byla před hradbami vytvořená. K jejímu rozvoji došlo proto až na konci 19. století společně s rozmachem průmyslu – ze zemědělské čtvrti se rázem stala průmyslová a byly zde velkou rychlostí vystavěny jak činžáky hausmannova typu, tak i malé dělnické kolonie.

Další změny potom čekaly čtvrť v 70. a 80. letech minulého století, kdy byly ty nejchudší a nejzanedbanější části nahrazeny novou výstavbou – která ji, jak už to tak bývá, připravila o malebnost a autentičnost. Na to, co z ní zbylo, se dnes podíváme.

Na cestu se vydáme z rue Pouchet (kde bydlel během svého pobytu v Paříži Jan Zrzavý), ze které zahneme do krátké uličky passage Pouchet s vysokými ploty maličkých předzahrádek a unifikovanými domečky bývalé dělnické kolonie.

 

 

 

 

 

 

Z této uličky odbočuje kouzelná impasse Deligny, kterou jsme v celé kráse viděli už TADY

 

 

 

 

 

O trochu větší domy najdeme na kolmé rue des Épinettes, z které odbočuje také úzký vchod do uličky CIté Joyeux, k mému velkému smutku skryté za vysokou mříží. Ale aspoň se přes ni dalo nahlédnout dovnitř.

Další části tohoto koutu potom přesně vypovídají o demolicích a nové výstavbě – uličky sice mají pořád stejné názvy, místo malebných domečků tady ale stojí nevzhledné činžáky ze 70. a 80. let, na které je škoda plýtvat pixely. Dokonce ani vietnamská křesťanská misie, která stojí ve Villa des Épinettes, není nijak architektonicky zajímavá. Když už jsme už toho Vietnamu, dočetla jsem se, že ve 20. letech minulého století, předtím, než se vydal budovat ve své zemi socialismus, žil v této čtvrti během svého pařížského pobytu i Ho-Či-Min.

O kousek dál v passage Flourens zůstala řada cihlových dělnických domků se zajímavými detaily, hned za rohem najdeme ale opět osmdesátkové betonové zdi uliček villa Saint-Ange a passage Saint-Ange

 

Ty nás přivedou až k průchodu na boulevard Saint-Ouen, který je plný malých obchodů, bister, kaváren a pekáren

Z bulváru můžeme ještě nakouknout do částečně zachované uličky impasse Milord – a potom sejdeme k malé a zanedbané budově bývalého vlakového nádraží, dnes opuštěného stejně jako celý malý železniční okruh, tzv. la Petite ceinture.

Dnes tady naše cesta bude končit, ale někdy jindy právě odtud vyrazíme na prohlídku vedlejší čtvrti Moskova, která patří už do 18. obvodu.

Jak se tam dostat: metro Porte St.Ouen nebo Guy Moquet (linka 13)

 

Zkrátka nemůžu jinak. Na začátku listopadu, pro mě nejmíň stravitelného měsíce v roce (i přesto, že mám v listopadu narozeniny), jsem si místo všech těch seriózních památek, o kterých bych chtěla a mohla psát, našla letně rozjásané fotky zapadlé slepé uličky na severozápadě města, na kterou nemůžu zapomenout a kam se určitě ještě vrátím.

Čtvrť Épinettes, Impase Deligny

Jak se tam dostat: metro Porte St.Ouen (linka 13)

Kostel vlastně není zas tak úchvatný, aby bez něho turista nemohl žít, ale pokud budete ve čtvrti Batignolles, za návštěvu stojí. Jednoduchá stavba pochází z 20. let 19. století, následně byla dvakrát rozšířená o boční kaple, protože původní chrám v rychle se rozvíjející čtvrti už nestačil náporu věřících.

Podle legendy byl kostel zasvěcený Panně Marii proto, že během prací jeden z dělníků vykopal ze země náhodně její sošku, pravděpodobnější je ale druhé vysvětlení, že si to tak přála mecenáška vévodkyně z Angoulêmu, která se svým manželem poskytla na stavbu prostředky.

 

 

Kostel má tvar řeckého chrámu a nad jeho vchodem je umístěný tvojúhelníkový fronton, nesený čtyřmi dórskými sloupy. Je to jeden z mála kostelů, který nemá zvonici.

Oltář a socha Panny Marie nad ním pocházejí z doby kolem roku 1840

 

 

 

Kostel stojí na malém náměstí s pěší zónou, stíněnou vysokými stromy, pod kterými najdeme obchůdky a kavárny, stejně jako v celém širším okolí.

 

V nedaleké uličce Cité Lemercier bydlel ve svých pařížských začátcích v levném hotelu v čísle 15 zpěvák Jacques Brel. Údajně k hotelu tak přilnul, že pokoj platil i nadále, i když se proslavil a odstěhoval. Hotel bohužel už neexistuje, byl při pozdější rekonstrukci zbořený, stejně jako další staré domy v uličce, které byly nahrazeny novou stavbou. Ulička je soukromá a já jsem ji, bohužel, našla neprodyšně uzavřenou – ale třeba budete mít víc štěstí.

 

Hned za kostelem leží Square des Batignolles – park založený v polovině letech 19. století podle plánů barona Haussmanna. Najdete v něm kromě potůčku i rybníček s červenými a zlatými rybkami a spoustou kachen, vodopád a umělou jeskyni.

 

 

 

 

 

Jedna z cest v parku nese jméno zpěvačky a skladatelky Barbary, vlastním jménem Monique Serf, která u nás nebyla, bohužel, skoro vůbec známá ani v době své největší slávy v 60. a 70. letech, ale ve Francii je pro svůj skvělý hlas dodnes jednou z nejoblíbenějších a nejuznávanějších interpretek. Její písničky mají zajímavé texty a působí většinou melancholicky a smutně.
Jedna z těch veselejších písní se jmenuje Ma plus belle histoire d´amour – Můj nejhezčí milostný příběh. Naopak ta další písnička, kterou tady uvádím, je jedna z jejích nejsmutnějších. Jmenuje se Nantes a pokud vám bude připadat povědomá, není to náhoda. Na svém posledním CD ji nahrála Hana Hegerová.

 

Batignolles, place du Docteur Felix Lobligeois

 

Jak se tam dostat: metro Brochant nebo La Fourche (obě linka 13) nebo Rome (linka 2)

 

Hřbitov Batignolles najdeme na severozápadě města, kde se 17. obvod v blízkosti Porte de Clichy dotýká okružního bulváru. Byl založený už v roce 1833 a jeho plocha byla zpočátku malá, jen tak aby stačila malé obci Clichy. Po připojení obce k Paříži v polovině 19. století byl hřbitov postupně rozšiřován až na dnešních jedenáct hektarů, které z něj dělají čtvrtý (podle některých pramenů třetí) největší pařížský hřbitov.

Bohužel při stavbě okružního bulváru byla severní část hřbitova překryta vyvýšenou vozovkou a jeho klid narušuje pekelný hluk aut, které se po periferiku valí ve dne i v noci.

Jako na všech pařížských hřbitovech, i tady najdeme mnoho známých osobností. Tím zřejmě nejnavštěvovanějším hrobem je hrob slavného básníka, který zemřel na konci 19. století.

 

Paul Verlaine leží v blízkosti vchodu a jeho jednoduchý hrob, lemovaný kovaným řetězem, je jedním z nejnavštěvovanějších a nejopečovávanějších.

Dalším básníkem na hřbitově je André Breton, jehož nízký náhrobní kámen se zlatým písmem je korunovaný podivnou cípatou hvězdou.

 

Na rozdíl od některých starších hřbitovů tady nenajdeme mnoho vysokých pomníků, hrobek a kaplí, na většině hrobů leží jen prosté nízké kameny. Jeden z těch vysokých pomníků stojí na hrobě hudebního skladatele Paula Vidala, který zemřel v roce 1931.

 

 

Z dalších známých osobností tady odpočívá například třebas zpěvák René Dorin, hudební skladatel Ray Ventura, spisovatel Blaise Cendrars, novinářka Marguerite Durand, rodina lékaře Emila Calmetta (ano, toho, díky kterému chodíme s dětmi na kalmetizaci), nebo malíř Edouard Vuillard. Byl tady pohřben i ruský zpěvák Fedor Šaljapin, jeho tělo však bylo v roce 1984 převezeno do Moskvy.

 

 

Některé z těchto hrobů jsem na hřbitově našla, ale kromě Verlaina jsem sem kvůli nim nevážila cestu. Zajímal mě vlastně jen hrob, ve kterém by tady měla být pohřbená malířka Toyen. Bohužel zaměstnanci hřbitova ho na oficiálním seznamu nenašli a hledat ho na jedenácti hektarech nazdařbůh bylo nad moje síly. Podle roku úmrtí Toyen (1980) jsem odvodila, že by mohla ležet v zadní novější části, a poctivě jsem prošla celá dvě poslední oddělení. V pětatřicetistupňovém poledním červencovém horku mi to zabralo více než dvě hodiny a nápis Toyen nebo Marie Čermínová jsem nenašla ani na jednom z hrobů. Pokud by někdo z vás náhodou věděl, v kterém oddělení ho hledat, nebo by se vám ho podařilo najít, budu ráda, když mi dáte vědět. A kdybyste ho hledali, tak 31. a 32. oddělení jsem už marně prošla.

 

 

A perlička nakonec do sbírky kuriózních náhrobků – „Pro tebe tento tank, vášeň tvého života“.

 

 

 

Čtvrť Epinettes, 8 rue Saint-Just

 

Jak se tam dostat: metro Porte de Clichy

Kolem křižovatky La Fourche, kde jsme předminule viděli Cour Saint-Pierre, leží další úzké uličky a průchody. Dnes se podíváme do další z nich, do úzké a pitoreskní průchozí uličky s názvem Passage Saint-Michel, plné zajímavostí.

 

 

 

Hned při vstupu do uličky nás zaujme vysoká úzká červená zvonice kostela sv. Michala. Jeho stavba byla sice zahájena v roce 1913, ale během 1. světové války se zastavila a dokončena byla až roku 1934, přestože byl kostel už od roku 1925 používán. Stojí na místě, kde už předtím stával provizorní kostelík z roku 1858.

 

Vlevo Panna Marie, vpravo francouzský svatý Saint-Vincent de Paul

 

Kostel má dvě fasády umístěné kolmo k sobě, přesně podle dispozice uličky, ve které leží. Monumentální zvonice s bočním vchodem vede do uličky Passage Saint-Michel, zatímco tento hlavní vchod je orientován do rue Saint-Jean. Upřímně řečeno, ten postranní vchod se mi líbí víc.

 

Vedle hlavního vchodu můžeme vidět sochu archanděla Michala, která byla původně umístěná na špičce zvonice, před několika lety ale hrozilo její zřícení a musela být proto snesena dolů a nahrazena.

Čtvrť Epinettes, 12 bis rue Saint-Jean a Passage Saint-Michel

 

Jak se tam dostat: Metro La Fourche