Vilu, do které se dnes podíváme, postavil architekt Charles-Édouard Jeanneret. Pokud máte pocit, že vám to jméno nic neříká, tak zcela určitě ano, jen ho asi znáte pod přezdívkou, kterou si dal a pod níž tvořil – Le Corbusier. Nejslavnější švýcarský architekt moderních staveb postavil v letech 1923 – 1925 se svým bratrancem a spolupracovníkem Pietrem Jeanneretem v malé uličce v 16. obvodu na zakázku dva domy – jeden pro svého bratra Alberta, který v něm se svojí rodinou bydlel, zatímco v druhém si bohatý bankéř La Roche vystavil svoje sbírky moderního umění. Oba těsně sousedící domy dnes spravuje Le Corbusierova nadace, která má v prvním z domů svoje sídlo. Druhý je zpřístupněný veřejnosti a právě ten si dnes prohlédneme.
Dispozice domů odpovídá svému určení, tomu, že sice sloužil také k bydlení, ale jeho prostory, samy o sobě jako umělecký exponát, byly spíše výstavní. Najdeme tady výklenky, visutou galerii, dlouhé chodby, lávku v prvním patře, která dům dělí na veřejnou a soukromou část, a samozřejmě typické prvky funkcionalistické architektury – pásová okna, velké prosklené plochy a několik kusů nábytku, typických pro slavného architekta, umístěných v přízemním salónu. Z něj mimochodem vede do prvního patra místo schodiště originální šikmá rampa. Chodit bych po tom denně asi nechtěla, ale určité je to působivé.
Hodně se mi líbily čisté a jednoduché tvary a hlavně zajímavé a nečekané průhledy napříč domem i z interiéru ven a naopak. A taky spousta původních prvků, od věšáku v předsíní, přes střešní okno, až po vypínače.
V posledním patře můžeme v malé přípravně vidět šachtu s výtahem, kterým se nahoru do soukromé části dopravovalo jidlo. Výtah končí v přízemní kuchyni, spíš kuchyňce, protože se v ní člověk sotva otočí, ve které není kromě dřezu a obyčejné pracovní desky vůbec nic. Když jsem se nad tím pozastavila, vysvětlili mi, že v takové rodině se přece nevařilo, ale všechno se sem vozilo hotové a tady jen ohřívalo.
V posledním patře najdeme terasu s výhledem na okolní domy, bohužel zamčenou, tak jen dvě fotky přes prosklené dveře
Pokud vás zajímá moderní architektura, nemůžete vilu při své návštěvě Paříže vynechat. Určitě stojí za malou odbočku z obvyklých turistických tras.
Vila La Roche
16. obvod, 8 square du Docteur Blanche
Otevřeno: pondělí 13,30 -18 hod, středa až pátek 10-18 hod
Dlouho jsem tuto část města znala jen jako jednu ze stanic metra linky 10, která se jmenuje přesně tak, jak vidíte v nadpisu. Až jednou loni v zimě, když jsem měla víc času, jsem vystoupila, abych se na ten „kostel v Auteuil“, celým názvem Notre-Dame d´Auteuil, podívala. Objevila jsem tak nejen kostel, ale i hezkou a upravenou čtvrť se spoustou zajímavostí.
Kostel byl postavený v letech 1877 až 1892 na místě dřívějšího kostela, pocházejícího z 11. století. Architekt Vaudremer navrhl úzkou vysokou stavbu v románsko-byzantském stylu s padesát metrů vysokou věží, zakončenou protáhlou kupolí s kolonádou a lucernou, podobnou menším věžím na bazilice Sacré-Coeur, která vyrůstala ve stejné době. Kolem původního kostela se dřív rozkládal hřbitov, na jehož místě dnes najdeme přímo před kostelem náměstí s dlouhým názvem – jak jinak – place de l´Église d´Auteuil.
Interiér kostela jsem si bohužel moc neprohlédla. Když jsem vešla dovnitř a udělala tuto první a jedinou fotku, vyběhl ze sakristie překvapený farář s tím, že je přes poledne zavřeno, on zrovna chtěl zadem odejít a zapomněl zamknout hlavní vchod. Když prý přijdu ve tři, osobně mě všude provede. Čekat víc než dvě hodiny se mi ale nechtělo a proto jsem se do kostela vypravila znovu až loni v létě, jenže omylem opět v poledne (někteří lidé jsou zkrátka nepoučitelní). Takže hlavní atrakci, vnitřek hlavní kupole s ohromnou zlacenou malbou Krista s rozpřaženýma rukama (podobně, jako v Sacré-Coeur) jsem zase neviděla.
Socha Panny Marie s dítětem u vchodu do kostela
Zajímavostí je, že v tomto kostele nechávala Edith Piaf sloužit mši za svého milence, boxera Marcela Cerdana, vždy v den výročí jeho tragické smrti 12. října 1949, a to pravidelně až do své smrti v roce 1963 (i když se sama osobně mše většinou neúčastnila). Nedaleko kostela spolu bydleli, v čísle 7 ulice Leconte-de-Lisle, ještě předtím, než se v červnu 1949 přestěhovali do domu v Boulogne-Billancourt.
V tympanonu kostela vidíme Krista ve slávě, zobrazeného v mandorle a se znaky čtyř evangelistů kolem (andělem, orlem, lvem a býkem)
Ze schodů kostela můžeme přehlédnout malé náměstí. Za zády máme nemocnici Chardon Lagache a před sebou vysoký obelisk z červeného mramoru z roku 1753, věnovaný Henri François d’Aguesseau, státnímu kancléři za vlády Ludvíka XIV., právníku a spisovateli, jehož jméno toto náměstí neslo dříve.
Za obeliskem uvidíme po pravé straně nízkou kapli sv. Bernadette z let 1936 – 1937, s železobetonovou konstrukcí pokrytou červenými cihlami z Burgundska
Dnešní čtvrť Auteuil byla k Paříži připojená v roce 1860. Do té doby to byla poklidná ospalá vesnice. Ještě dříve se zde rozkládal venkov daleko za městem, kde si ti bohatí stavěli svoje letní domy. Jeden z těchto domů a jeho slavného obyvatele nám připomíná pamětní deska, umístěná na rohu rue d´Auteuil a rue Théophile Gautier.
„Zde stával venkovský dům, v němž žil kolem roku 1667 Molière“.
Stojí za to projít si uličky kolem kostela. Najdeme tady staré nízké domy s dřevěnými vyřezávanými výklady obchodů, kavárničky a restaurace a na rohu rue d´Auteuil mohutnou budovu lycea s krásnou tepanou mříží vstupní brány.
Lyceum bylo zřízeno v roce 1872 z bývalého zámku Ternaux z konce 17. století. Původní budova zámku, která je památkově chráněná, je ta světlá uprostřed.
Od metra Église d´Auteuil se vydáme po rue d´Auteuil k další stanici metra. Ještě se ale chci pozastavit nad jednou zvláštností. Linka metra 10 je tady totiž zdvojená a každým směrem tu vede jiná trať. Lidé, kteří bydlí u metra Église d´Auteuil se sice dostanou skvěle ven z Paříže, ale pokud chtějí jet do centra, musí popojet tři stanice opačným směrem a tam přestoupit na zpáteční směr. Vypadá to asi nějak takhle:
V rue d´Auteil si můžeme donekonečna prohlížet malé zajímavé krámky a malebná průčelí domů. Na pamětní desce domu číslo 40 vlevo nahoře se dočteme, že na tomto místě stávala na konci 17. století venkovská hospoda U bílého beránka, kde se setkávali Molière, Racine a la Fontaine.
Ulice nás po pár minutách přivede k metru Michel Ange Auteuil. Opět a opět se musím pozastavit nad tím, jak Francouzi komolí cizí jména a z Michelangela udělají Michel Ange. A pak se diví, že jim svět nerozumí.
Rozhodnutí vypravit se na prohlídku nové budovy Nadace Louis Vuitton právě na Silvestra padlo rychle a nečekaně. Přiměla nás k tomu letně modrá obloha a příjemná teplota nad nulou. Ještě rychle ověření, jestli vůbec mají otevřeno, a pak už jen směr Buloňský les. Právě tam tato mimořádně zajímavá stavba stojí.
Budova, kterou navrhl architekt Frank Gehry, byla dokončená a slavnostně otevřená za přítomnosti francouzského prezidenta a dalších osobností politického a kulturního života 20. října 2014. Bude sloužit jako muzeum moderního umění. Budovu financovala skupina LVMH, která zahrnuje kromě značky Louis Vuitton i dalších šedesát luxusních značek (Moët, Hennessy, Guerlain a další) a celkové náklady na stavbu nebyly zveřejněny.
Stavba na okraji Buloňského lesa u parku Jardin d´Acclimatation připomíná zaocenský parník. Dvanáct obřích skleněných plachet, které stavbě dodávají lehkost a vzdušnost, zahaluje centrální budovu s výstavními sály. Na výrobu 3600 skleněných panelů, ze kterých se plachty skládají, byla zapotřebí speciálně postavená pec, která umožnila vytvarovat jejich zakřivení. Zajímavé je taky to, že stavba spolkla dvakrát tolik oceli, než Eiffelovka.
Frank Gehry si touto stavbou, která navazuje na jeho muzeum v Bilbau nebo na Tančící dům v Praze, určitě postavil svůj pomník.
K sídlu nadace vás odveze od Vítězného oblouku jejich miniautobus, ale dá se tam pohodlně dojít pěšky od metra. Zrovna na Silvestra byl autobus přeplněný tak, že na zpáteční cestu čekala dlouhá fronta. Ta stála i na vstup do budovy a byla tak na půl hodiny čekání, ale myslím, že v méně exponovaných dnech (třeba ve všední den) to tak zlé nebude.
Stavba je jednoduše úžasná. Skleněné plachty obtáčejí kolem dokola její bílý kapitánský můstek a soustava teras, které ji korunují, umožňuje výhledy na všechny strany. A že je na co se dívat. Pokud budete mít štěstí na hezké počasí, zážitek bude umocněný ještě hrou stínů všech trámů, sloupů a skleněných křivek na bílých plochách a odrazy okolních stromů ve skleněných stěnách.
Nám se osvědčilo vyjet nejdříve výtahem (najdete je ve výstupní hale v prostorách vpravo od vchodu) až úplně nahoru do pátého patra a udělat si představu o celkové hmotě a rozložení jednotlivých částí budovy. Myslím, ze právě na horních terasách je zážitek nejsilnější.
Jako by byl průhled mezi dvěma částmi vypočítaný přesně tak, aby nám nabídl tento pohled
Pohled z horní terasy na jednu z těch v nižších patrech
Všechna patra jsou navzájem propojena několika venkovními i vnitřními schodišti
Architekt nebo stavař se v tom zřejmě vyzná, ale já mohu jen smeknout nad tím, že někdo dokáže vymyslet a nakreslit takovou změť všech možných prvků a vypočítat k nim všechny ty nosnosti a pnutí a kdovíco ještě.
Zatímco páté, čtvrté a třetí patro nabízí více venkovních prostor, v druhém a prvním je umístěna převážná část výstavních sálů. Je jich tu několik navzájem propojených a momentálně jsou v nich vystavena díla současných výtvarníků, ať už obrazy, plastiky, fotografie nebo různé instalace. Všeobecně se mi zahajovací expozice zdají hodně povedené.
Autor obřího bílého chlapíka s virgulí vystavuje jako protiváhu i křehké akvarely květin
Velkou radost mi udělala malá expozice plastik a kreseb Alberta Giacomettiho, doplněná fotografiemi a dokumenty z jeho života
Výstavní sály v nižších patrech jsou opět obklopeny téměř ze všech stran věncem teras s kouzelnými výhledy
Pohled k zadnímu vchodu
V přízemí roste přes dvě patra ohromná růže – je to asi kýč, ale nevadí
Pohled do vstupní haly
Restaurace a kavárna je umístěná v části vstupní haly a zdobí ji svítidla ve tvaru ryb, která také navrhl Frank Gehry
Po občerstvení přišly na řadu ještě přízemní a suterénní prostory. Tím prvním, do kterého se dostaneme hned ze vstupní haly, je prosklené auditorium, kterému na jedné straně dominuje barevná plocha, která se může proměnit v jeviště, a na druhé straně galerie s řadami sedadel.
Z auditoria se také můžeme dostat do venkovní části se soustavou bazénů, teď v zimě bohužel bez vody, a do dalších výstavních sálů, umístěných ve dvou podzemních patrech. U nich stála fronta na výstavu, anoncovanou na poutačích už venku před vchodem, ale na tu už prostě po několika hodinách nebyla síla.
Pokud se mě zeptáte, jestli návštěva budovy stojí za to, tak určitě a stoprocentně ano. Já se sem určitě vydám ještě jednou na jaře nebo v létě, až budou stavbu znovu obklopovat vodní plochy, které jí dodávají další zajímavé stránky.
Fondation Louis Vuitton
8. avenue du Mahatma Gandhi
16. obvod, Bois de Boulogne
Otevřeno pondělí-středa-čtvrtek 12 – 19 hod, pátek 12 – 23 hod, sobota a neděle 11 – 20 hod Vstupné 14 eur, děti do 3 let zdarma, do 18 let 5 eur, do 26 let 10 eur, rodinné vstupné 32 eur (1-2 dospělí a max 4 děti do 18 let), vstupenka platí i do Jardin d´Acclimatation
Jak se tam dostat: metro Les Sablons (linka 1), odtud cca 10-15 min pěšky, nebo miniautobus nadace, který odjíždí od Vítězného oblouku od stanice metra na rohu avenue de Friedland (jízdné 1 eur, neplatí na něj žádné jiné běžné jízdenky)
Minule se nám tady pamětní deskou připomněl autor slavných bajek Jean de La Fontaine a proto se za ním vydáme i dnes, tentokrát do starého parku Ranelagh na západě Paříže. Šestihektarový trojúhelníkový anglický park zde založil v roce 1860 baron Haussmann při své přestavbě města.
Park byl po svém založení vybaven mnoha sochami, do dnešních dnů se však zachovaly jen ty mramorové. Bronzové sochy byly společně se všemi ostatními v Paříži v roce 1942 roztaveny na kanóny. Po některých z nich najdeme v parku dodnes prázdný sokl. Nahoře socha s názvem Meditace z roku 1882, autor Tony Noël.
My ovšem míříme za touto sochou, kde je La Fontaine zobrazený s liškou a havranem, postavami z jedné ze svých nejslavnějších bajek. Sochu vytvořil v roce 1891 sochař Dumilâtre, podstavec pod ní Frantz Jourdain. Ani slavná zvířata v bronzu neunikla roztavení a nová, která navrhl Charles Corréia, byla vytvořena a doplněna na místo až v roce 1984.
Jak říká bajka, havran drží v zobáku sýr, kterého se liška lstí zmocní. Neznat bajku, vsadím se, že je to spíš desetikoruna.
V parku najdeme pod vysokými kaštany hezky upravená dětská hřiště a rozlehlé trávníky, v hezkém počasí obsazené stovkami Pařížanů, kteří sem rádi jezdí na piknik. Uprostřed parku najdeme i tento altánek a také staré slavné loutkové divadlo a jízdárnu s poníky pro děti.
Až do dvacátých let minulého století jezdil kolem jižní strany parku vlak. Trať malého železničního okruhu zůstala zachovaná i poté, co byla železniční linka zrušená, a dnes je zde část jejího koridoru zpřístupněná k procházkám. Na kraji parku zůstalo staré půvabné nádraží, dnes přeměněné na restauraci.
Když projdeme parkem, najdeme na jeho západním konci půvabnou budovu, ve které sídlí Muzeum Marmottan Monet. Právě tady můžeme vidět kromě mnoha dalších Monetových obrazů i slavný obraz s východem slunce, který dal název celému impresionistickému hnutí – Impression, soleil levant.
Ten zvláštní a krásný dům ve čtvrti Passy jsem viděla v minulosti už na několika stránkách pařížských blogerů a ačkoliv si všechny zajímavé věci pečlivě vyznačuji v mapě Paříže, jeho adresu jsem si nepochopitelně nenapsala. Vzpomněla jsem si na něj ale pokaždé, když jsem byla v Passy a jednou jsem ho dokonce i hledala, ale marně. Až nedávno, ve sluneční nedělní dopoledne, kdy byly ulice Passy téměř pusté, jsem ho najednou zahlédla z dálky. Stojí impozantně na nároží a je úplně jiný než všechny okolní neosobní činžáky. Je totiž zvenku od sklepa až po půdu pokrytý bodláky.
Dům ve stylu Art Nouveau byl postavený v roce 1903 podle návrhu architekta Charlese Kleina, který byl zároveň jeho majitelem. Konstrukce domu je železobetonová, fasáda, která v roce 1903 vyhrála soutěž o nejkrásnější pařížskou fasádu, je celá pokrytá zelenomodrými a světle okrovými keramickými kachlíky, jejichž autorem je keramik Émile Müller, kovové prvky na fasádě vytvořila firma Dondelinger, která spolupracovala s většinou architektů doby Art Nouveau. Výzdoba bodláky byla inspirována dílem secesního malíře, grafika a návrháře Eugèna Grasseta, který vytvořil vzorníky pro použití rostlinných motivů v užitém umění (podobné vzorníky tvořil i Alfons Mucha, Grassetův současník a společně s dalšími secesními malíři i spoluzakladatel Mezinárodní společnosti pro lidové umění).
Jak je vidět na Grassetově návrhu, věnovaném právě bodláku, byl na fasádě převzatý včetně barevného ladění.
Právě když jsem fotila vstupní dveře, vyšel z nich starší pán, který se mi omlouval, že mi vstoupil do záběru. Zasmáli jsme se a když se za chvíli vracel domů s bagetou pod paží a viděl mě pořád ještě postávat na protějším chodníku, navrhl mi, jestli si nechci vyfotit i vestibul, který je prý také památkově chráněný. Samozřejmě jsem chtěla, takže mě pustil mě do domu a ještě mi vysvětlil, jak se dostat ven, abych si při otvírání neskřípla prsty (co myslíte? Samozřejmě, že jsem si je skřípla). Stálo to ale za to, protože vstupní hala a schodiště s tepaným zábradlím jsou opravdu nádherné. Na rozdíl od bodláků na fasádě, uvnitř se po keramických zelených a růžově hnědých stěnách pnou keramické růže.
Ve vyšších patrech a v bytech prý už žádné podobné ozdobné prvky nejsou.
16. obvod, roh 2, rue Eugène Manuel a 9, rue Claude Chahu
Hned v sousedství zahrady se skleníky v Auteuil leží další pozoruhodné místo. V anglickém parku podél cestiček, vinoucích se mezi stromy, jsou v zemi zasázeny kameny s kovovými deskami se jmény francouzských básníků a spisovatelů a s úryvky z jejich děl. Prozatím je jich čtyřicet osm.
Park, založený z iniciativy čestného předsedy Společnosti francouzských básníků Pascala Bonettiho a otevřený 15. května 1954, je krásný, leží přímo u metra, tak proč se tam ve slunném odpoledni nevypravit.
Vstup do zahrady z avenue du Général Sarail
Pamětní deska, připomínající inauguraci zahrady
Sem se musím určitě ještě vrátit, až všechny ty růže a další květiny kolem desek pokvetou
Jen málokterý spisovatel nebo básník má v parku rovnou bustu nebo sochu. Jednou z těch výjimek je Victor Hugo.
Ještě větší výjimkou je zde Puškinova bysta. Je tady mezi rodilými Francouzi jediný cizinec, dílo ruského sochaře Jurije Orechova bylo totiž Paříži darováno moskevskou radnicí.
V pravé zadní části zahrady najdete branku, vedoucí do Jardin des Serres d´Auteuil – ke skleníkům, o kterých jsme si říkali minule. Samozřejmě i část této Zahrady básníků je stejně jako skleníky ohrožená projektem rozšíření areálu Roland Garros, připomínám proto petici za její záchranu TADY.
Square des Poètes
16. obvod, avenue du Général Sarail
Otevřeno denně od 10 hod, v zimě do 17 a v létě do 18 hod
Vstup zdarma
Jak se tam dostat: metro Porte d´Auteuil (linka 10)
Neděste se při pohledu na ty silnice na mapě, které vedou napříč přes zahradu – samozřejmě jsou tady schované pod zemí
Dnes se podíváme na západní okraj Paříže, kde v obklíčení nejrůznějšími sportovišti stojí ve starém šestihektarovém parku nádherné skleníky. Park se skleníky vznikl už v roce 1761 na rozkaz krále Ludvíka XV., další skleníky byly potom dostavěny v roce 1898 a sloužily jako základna pro předpěstování květin pro pařížské parky – až do roku 1968, kdy tato produkce byla přestěhovaná do Rungis a Fresnes a kdy byla třetina zahrady zabraná pro stavbu okružního bulváru. Park potom přešel pod správu pařížské botanické zahrady a je jednou z jejích čtyř částí.
Plánek Wikipedia
Jak je vidět na plánku nahoře, zahrada začíná u hlavního vstupu na zvýšeném parteru, z něhož se po schodech sestupuje do francouzské zahrady přímo před hlavním skleníkem. Litinové maskarony, které zdobí terasu, jsou dílem Augusta Rodina.
Nádherné modro-bílé nádoby na rostliny nesou znak a heslo Paříže
Střední část největšího skleníku slouží jako palmárium, v pravé části je vytvořen rovníkový prales a v levé oranžerie. V dalších menších sklenících potom najdeme ucelené sbírky nejrůznějších druhů rostlin – od kaktusů, masožravých rostlin, begónií až po orchideje, bromélie nebo kapradí.
Kromě rostlin tady najdeme i voliéru s drobnými ptáčky
V rovníkovém pralese to už můj foťák nevydýchal a zamlžily se mu čočky. Konec focení a rychle ven.
Památkově chráněná zahrada je oázou klidu a je neuvěřitelné, že by měla být zničená. V její těsné blízkosti totiž leží tenisový areál Roland Garros, a představitelé Francouzské tenisové federace si usmysleli, že je ho nutné rozšířit – samozřejmě na úkor zahrady. V únoru 2011 schválili projekt, který předpokládá zrušení celé zadní části zahrady (na horním plánku je to ta spodní část), zbourání staré oranžerie, technického zázemí, pěti nových technických skleníků a hlavně devíti stoletých modernizovaných skleníků se sbírkami deseti tisíc vzácných rostlin. Nový tenisový kurt by měl vyrůst těsně v sousedství palmária. Pařížská radnice tento návrh schválila, ale proti projektu, ničícímu chráněnou památku kvůli turnaji, trvajícímu dva týdny v roce, se samozřejmě vzedmula velká vlna odporu, která prozatím přinesla vítězství jeho odpůrcům a rohodnutí bylo 28. února 2013 správním soudem zrušeno. Definitivní vítězství to ovšem není, dají se očekávat odvolání, lobbování, zákulisní intriky a kdoví, co všechno ještě – pokud proto chcete přispět k záchraně zahrady, můžete si přečíst podrobnosti (bohužel jen ve francouzštině) a podepsat petici TADY. Já už jsem to udělala.
Le Jardin des Serres d´Auteuil
16. obvod – 3 avenue de la Porte d´Auteuil nebo 1 avenue Gordon Bennett
Otevřeno denně od 10 hod, v zimě do 17 a v létě do 18 hod
Vstup zdarma
Jak se tam dostat: metro Porte d´Auteuil (linka 10)
Doporučuji vstup z place de la Porte d´Auteuil, a tedy od metra lehce vlevo přes park Square des Poètes, ze kterého vede při pravé straně do zahrady brána
V roce 1878 byla pro Světovou výstavu v Paříži postavená kovová lávka Passerelle de Passy, která spojila břehy 7. a 16. obvodu s Île aux Cygnes, a která byla v roce 1902 nahrazena novým, 246 metrů dlouhým dvoupatrovým mostem Acqueduc de Passy, který měl být používán jak pro metro tak i pro silniční provoz. V roce 1942 byl most zrekonstruován a přejmenován na Pont Bir-Hakeim, podle strategického místa v libyjské poušti, které francouzská armáda bránila v roce 1942 téměř dva měsíce před velkou přesilou německé a italské armády, vedené generálem Rommelem, až do doby, než dorazila britská armáda.
Kovové plastiky na středních pilířích jsou dílem sochaře Gustava Michela. První z nich představuje kováře, druhá lodníky, kteří připevňují lany znak Paříže.
Střední část spodní vozovky slouží pěším a cyklistům
Na mostě byly natočeny scény do několika filmů – asi nejznámější je Poslední tango v Paříži a Strach nad městem. Méně známé už je, že se na mostě odehrává klip k písničce Come back to me od Janet Jackson.
Poslední tango v Paříži od Bernarda Bertolucciho a Maria Schneider s Marlonem Brando
Strach nad městem a neprůstřelný a neporazitelný Belmondo – úryvek je dlouhý, most je vidět v cca 8:30 min
Tuto roztomilou slepou uličku, odbočující z rue de Passy v 16. obvodu, jsem už jednou fotila, ale fotky jsem pak omylem vymazala a proto mi nezbylo, než si to zopakovat. V uličce není nic památkově pozoruhodného – kromě přesně toho francouzského ducha, šarmu a malebnosti, které mě spolehlivě dokáží vždycky nadchnout.
Jen pár kroků od Place Rodin, o kterém jsme tady četli minule, leží neoklasicistní kostel Nanebevzetí Panny Marie. Je poměrně mladý, má však zajímavou historii. Původně se jednalo o kapli kláštera Milosrdných bratří z rue Varenne, která byla po vyhnání bratří v roce 1881 kámen po kameni přenesena do Passy a znovu sestavena v blízkosti kláštera Nanebevzetí Panny Marie. Až v roce 1928 byla kaple zasvěcena Panně Marii a v roce 1952 byla přestavěna do dnešní podoby – původní loď byla prodloužena druhou, kostel má tedy teď dvě proti sobě ležící lodi s oltářem uprostřed a také dvě fasády a dva vstupy.
Západní průčelí je neseno dvěma korintskými sloupy, uprostřed nichž je umístěna polychromovaná plastika Panny Marie s anděly
Pohled do lodi kostela. Za povšimnutí stojí krásně vyzdobená kupole.
Plánek Wikipedia
Východní průčelí
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.