Kostel svaté Jenovéfy, francouzsky Geneviève, je druhým polským kostelem v Paříži, který tady na blogu vidíte, po kostele Nanebevzetí Panny Marie v rue de Rivoli. Na rozdíl od něj však neleží v centru města, ale daleko na periferii ve čtvrti Auteuil.

Kostel z konce druhé poloviny 19. století byl svěřen polské komunitě v roce 1897 a je současně sídlem polské katolické misie a také polské školky.

Novorománský kostel z tmavých cihel s malou zvonicí nad štítem, bílými šambránami a rohovým lemováním stojí na malém dvorku ve tvaru písmene L, který od ulice dělí mřížová brána; ta je však stále otevřená, stejně jako samotný kostel. Kromě kostela stojí ve dvoře i nízký domek, kde sídlí farní úřad.

Trojlodní stavba má prostor členěný sloupy s korintskými hlavicemi. V obloucích mezi nimi jsou zobrazeni evangelisté a proroci. Nástěnné malby nad oltářem znázorňují scény ze života Panny Marie, ty postranní pak ze života svaté Geneviève a svatého Josefa. Malby pocházejí z roku 1940.

V záplavě zeleně stojí u jižní zdi kostela pod novorománskou edikulou socha Panny Marie a o kousek vedle jako alegorie pastýřka s beránkem.

Vstup do dvora s vývěskou, plnou polsky psaných inzerátů a vzkazů, dole pak fara.

Église Sainte-Geneviève, 16. obvod, 18 rue Claude Lorrain

Když v roce 1929 pětinásobného amerického olympijského vítěze v plavání Johnnyho Weissmüllera (pozdějšího prvního filmového Tarzana) pozvali, aby v Paříži slavnostně otevřel novou plovárnu, pravděpodobně netušil, že otvírá místo, které vstoupí do historie. Stavba ve tvaru jednoduchého betonového trojúhelníku ve stylu art déco se dvěma bazény – jedním krytým a druhým venkovním, umístěná na západní hranici Paříže, za sto let své existence zažila bohatý život, přežila svoji klinickou smrt a nakonec vstala z popela.

Přestože plovárna stála až na samém okraji 16. obvodu, stala se brzy po svém otevření vyhledávaným sportovním a společenským centrem, kam mířily davy Pařížanů. Oba její bazény byly v létě obsypané lidmi a sloužily dokonce i v zimě – ten krytý k plavání, zatímco ten venkovní se na zimu měnil na kluziště. Kromě sportovních akcí se zde konaly i umělecké prezentace, módní přehlídky a dokonce i volby královny krásy a fungovalo zde několik restaurací a barů i kadeřnictví. Plovárna přežila válku a přestože její krása i význam začaly postupně upadat, sloužila až do roku 1970. Nejdříve padlo rozhodnutí, že už se v zimě nevyplatí nákladně a složitě měnit venkovní bazén na kluziště, což přineslo velký úbytek návštěvníků a finanční ztráty. Zkázu pak dokonaly poruchy filtračních systémů, poškození skleněné střechy krytého bazénu a pomalé drolení betonu, zkorodovaného výpary chlóru. Vypadalo to, že slavné místo to má už definitivně za sebou.

Vlevo Johnny Weissmüller u bazénu Molitor. Vpravo modelka Micheline Bernardini při prezentaci prvních dvoudílných plavek na světě právě u tohoto bazénu v roce 1946. Plavky dostaly název podle francouzského atolu Bikini. Foto bbc.com.

Plovárna v době své největší slávy. Vlevo venkovní bazén v létě a vpravo v zimě jako kluziště. Foto cntraveler.com

Ohromná betonová stavba zůstala po roce 1970 opuštěná – ovšem ne na dlouho. Postupně do ní začali pronikat umělci, zdi se pokryly graffiti a malbami, začaly se tu pořádat divoké večírky a z tajného místa se nakonec stalo místo tolerované – natáčely se tu filmy a pořádala různá představení nebo módní přehlídky. Pařížská radnice se nakonec rozhodla, že se přece jen plovárnu pokusí zachránit a vypsala výběrové řízení na rekonstrukci a další využití. Vítězná společnost ovšem nakonec musela téměř celou původní budovu zbourat kvůli silnému poškození a prakticky znovu vystavět její kopii. Práce začaly v roce 2011 a byly dokončeny v roce 2014. Po novém otevření se však už nejedná o lidové bazény pro širokou veřejnost, ale o exkluzivní místo, proměněné na luxusní pětihvězdičkový hotel s lázeňským centrem a sportovním klubem pro ty nejbohatší (částečnou výjimkou je krytý bazén, kde podmínkou pro investora bylo zachování některých hodin pro plavání žáků z okolních škol).

Dovnitř se teď běžní Francouzi podívají jen výjimečně, například při Dnech evropského dědictví.

Krytý bazén věrně odráží původní podobu, a to nejen svým uspořádáním, ale i barvami žlutých konstrukcí a modrými dveřmi převlékacích kabin. Ty byly s odkazem na nedávnou squatterskou historii, kdy byl interiér plovárny pokryt graffiti, vyzdobeny nejznámějšími pařížskými streetartisty. Zatímco zvenčí vidíte jen hladké plochy dveří, uvnitř vybuchují ohňostroje barev.

Stejně jako v minulosti jsou i teď prostory obou bazénů stavebně propojeny, ale zároveň se dají oddělit a každý z nich má svůj vchod. Na spodní fotografii je vidět vstup do krytého bazénu. Vstupní prostory jsou současně i jedinou částí, která byla při rekonstrukci zachována. Na opačném konci celého areálu pak leží vchod do otevřeného bazénu, který je zároveň i vstupem do hotelu.

Pětihvězdičkový hotel Molitor patří do sítě hotelů Accor. Hned za vstupem je recepce a kavárna, ze které je vidět rovnou na venkovní bazén. Tato část byla postavena znovu a oproti původní podobě byla zvýšena o prosklenou nadstavbu a střešní terasu s barem a kavárnou.

Vstup do klubu a spa, umístěný z boční strany, byl proveden věrně podle původní předlohy ve stylu art-déco. Hned vedle něj najdeme výtah na terasu. Na rozdíl od bazénu a lázní, kam mají přístup jen hoteloví hosté a členové klubu, je jak spodní kavárna u bazénu, tak i kavárna na střeše volně přístupná pro veřejnost. Káva zde sice stojí skoro dvakrát tolik než jinde, ale za ten výhled to stojí.

Kromě pohledů do vnitřních částí hotelu a hlavně na bazén jsou ze střešní terasy i nádherné výhledy do okolí. Toto je pohled na vedlejší stadion Jeana Bouina, jehož venkovní plášť je tvořen zvláštní kovovou krajkou. Za ním potom leží (ale odtud není vidět) slavný Parc des Princes, fotbalový stadión klubu Paris Saint Germain. V ulici vlevo za stadionem Jeana Bouina pak stojí dům, navržený architektem Le Corbusierem, s jeho osobním bytem.

Pokud se podíváme z terasy na opačnou stranu, uvidíme zahradu se skleníky Serres d´Auteuil a novým tenisovým kurtem, a po její levé straně tenisový areál Roland Garros. Ještě více na sever, rovnou za Roland Garros, začíná Boulognský lesík s dostihovým závodištěm.

Piscine Molitor, 16. obvod, 2 avenue de la Porte Molitor

Jak se tam dostat: metro linky 9 a 10, stanice Michel-Ange Molitor

Pamětníci původního blogu si možná vzpomenou na starý článek, ve kterém jsem psala o rozlehlé zahradě s historickými skleníky Serres d´Auteuil, která leží na západním předměstí Paříže v těsné blízkosti tenisového areálu Roland Garros. Součástí článku byla informace o tom, že si organizátoři Roland Garros vylobovali rozšíření areálu i do oblasti zahrady, kde měly některé staré skleníky i stromy padnout za oběť novému tenisovému kurtu. Proti tomuto plánu se tehdy zvedla velká vlna odporu, rozhodnutí bylo napadeno u soudu a okamžitě byla vyhlášena petice, která nasbírala víc než osmdesát pět tisíc podpisů (včetně toho mého).

A jak to nakonec dopadlo? Soudní řízení trvalo několik let a skončilo ve prospěch tenistů, ale přece jen s nádechem kompromisu. Tenisový kurt v areálu zahrady vyrostl, ale občanská iniciativa pomohla k tomu, že byla zabrána menší plocha zahrady, než se původně předpokládalo. Hlavně byl však pozměněn návrh a původně holý tenisový kurt je teď lehce zahloubený a obklopený širokými prosklenými chodbami, které v souladu se svým okolím fungují jako skleníky. Vypadá to efektně a když už to muselo být, připadá mi správné, že investoři zvolili citlivější řešení. Na sporu mezi oběma stranami tak nakonec vydělali Pařížané, kteří dostali neobvyklou a působivou stavbu.

Nový tenisový kurt nese jméno Simonne Mathieu, francouzské tenisové hráčky, která zářila na kurtech na přelomu 20. a 30. let minulého století. Kromě toho jí Francie vděčí i za dobrovolnickou činnost v době 2. světové války.

Na kurt, který byl otevřen v březnu 2019, se vejde pět tisíc diváků a je tak třetím největším na Roland Garros. Skleníky podél jeho stran byly otevřeny následně v červnu téhož roku. Každá ze čtyř stran tvoří uzavřenou část, věnovanou tropickým rostlinám ze čtyř kontinentů – Jižní Ameriky, Afriky, Austrálie a jihovýchodní Asie.

Vchod do skleníkového kurtu se nachází v zahradě Jardin des Serres d´Auteuil hned vedle historického palmária. Návštěva je však trochu dvousečná – když se hraje turnaj, jsou skleníky zavřené (ale je do nich od kurtů vidět). Když jsou otevřené, je zavřený a prázdný kurt (ale taky ho dobře vidíte přes sklo).

Celkový pohled na kurt a skleníky ze střechy vedlejší plovárny.

Court Simonne Mathieu, 16. obvod, vstup ze zahrady Jardin des Serres d´Auteuil, do které se vchází několika branami po jejím obvodu – z avenue de la Porte d´Auteuil, avenue Gordon Bennett, boulevard d´Auteuil nebo přes zahradu Square des Poètes se vchodem hned u metra na začátku avenue du Général Sarrail.

Jak se tam dostat: metro 10, stanice Porte d´Auteuil.

V současné době jsou skleníky, a to nejen tyto u tenisového kurtu, ale všechny v zahradě, zavřené kvůli covidu.

Vstup do zahrady i skleníků zdarma.

Po celé Paříži jsou rozesety malé roztomilé uličky, kde to často vypadá, jako by se zastavil čas. Většinou je na mapě najdeme pod názvem „impasse“, což je obvykle slepá ulička, která nemusí nutně sloužit jen k bydlení, protože v ní leží (nebo dříve ležely) i dílny, ateliéry nebo skladiště, nebo „cité“ – ta nemusí být nutně slepá, ale domy v ní byly určeny ke stejnému účelu a většinou byly postaveny ve stejnou dobu a ve stejném stylu. Nejhonosnější z malých uliček je „villa“, což na rozdíl od našeho pojetí není velký dům, ale právě ulička s krásnými domy. A právě do jedné z těchto „vil“ se dnes podíváme.

Villa Malakoff je jednou z mála výjimek v 16. obvodu, která není soukromá a zavřená za mříží, možná i proto, že v ní sídlí školka. Na rozdíl od východních předměstí, kde se do většiny těchto malebných koutů bez problému dostanete, to totiž v nóbl čtvrtích na západě města – a zvlášť v šestnáctce – neplatí. Kromě mříže tam často narazíte i na vrátného a domovnici, kteří vás okamžitě vyprovodí ven i v případě, že přece jen najdete otevřenou bránu a vkročíte dovnitř.

Ulička je dlouhá jen něco málo přes třicet metrů a široká přesně tak, že se tady vyhnou dvě auta. Vznikla na přelomu 19. a 20. století a svůj název dostala podle avenue Malakoff, ze které vybíhala. To už ovšem dávno neplatí, avenue Malakoff byla v roce 1936 přejmenována podle Raymonda Poincarého, který byl v letech 1912-1920 francouzským prezidentem a který zemřel v roce 1934. Uličce však původní název zůstal.

Kde se vlastně vzal ten divný název Malakoff, který nám dnes už připomíná ze všeho nejvíc jen stejnojmenný dort? Jeho původ nemá s cukrářstvím nic společného. U vršku Malakoff (rusky Malachov) poblíž Sevastopolu se v září roku 1855 odehrála jedna z posledních bitev Krymské války. Války, která vypukla poté, co ruská armáda pod záminkou ochrany křesťanů v Osmanské říši (ale ve skutečnosti šlo o přístup z Černého do Středozemního moře přes Bospor) zabrala tak zvaná Dunajská knížectví (a tedy Moldávii a rumunské Valašsko), která byla otomanskými vazaly. Evropské země v čele s Francií se sice pokoušely spor urovnat, ale osmanský sultán vyhlásil Rusku válku a požádal Francii, Velkou Británii a Sardinii (která byla tehdy ještě samostatným královstvím) o pomoc. Moc se jim do toho sice nechtělo, ale nakonec se přidali, protože představa, že Rusko může blokovat Bospor i Dardanely a tím ovládnout mezinárodní obchod, byla silnější. Výsledkem byla porážka Ruska, která byla v roce 1856 stvrzena Pařížskou mírovou smlouvou.

Po historickém okénku jen připomenu, že avenue Raymond Poicaré vybíhá z Trocadéra a že do uličky je to tedy od vyhlídky na Eiffelovku jen co by kamenem dohodil.

Villa Malakoff, 32 avenue Raymond Poincaré

Kromě několika dalších budov vybudoval slavný švýcarský architekt v Paříži i svůj vlastní byt, umístěný v posledních dvou patrech nájemního domu, který sám také navrhl. V minulosti bylo trochu obtížné se do bytu podívat a později byl na více než dva roky zavřený kvůli rekonstrukci, ale teď už je volně přístupný (i když jen v některé dny).

Dům, nazvaný Molitor, ve kterém se byt nachází, navrhl Le Corbusier se svým bratrancem Pierrem Jeanneretem v roce 1931. Stavba byla dokončená v roce 1934, kdy se Le Corbusier se svojí ženou Yvonne Gallis do bytu nastěhoval a žil v něm až do své smrti v roce 1965.

Byt je orientován na východ a západ a je – i díky svému umístění v sedmém a osmém patře – zaplavený světlem. Nechybí v něm nic, čím se Le Corbusier proslavil – minimalismus v architektonickém návrhu i zařízení, pásová okna, volný plán a střešní terasa, holý beton, ocel, doteky jasných barev, hovězí kůže a také jím navržená křesla a židle z oceli a kůže nebo také thonetky č. 209, přezdívané Le Corbusier, které často ve svých návrzích používal.

Obývací prostory, které zahrnují společenskou místnost, jídelnu a posezení s krbem, jsou propojeny s ateliérem, ve kterém slavný architekt pracoval. Oddělená je jen ložnice, koupelna a kuchyň. Prosklená posuvná stěna vytváří pocit, že i malá terasa, která lemuje místnost po celé šíři, je součástí interiéru. V průchozí části z ateliéru do obytného prostoru je umístěno typické točité schodiště, které vede na střešní terasu.

Střešní terasa. Dlouho z ní musel být krásný výhled. To už dnes ovšem neplatí, protože ve výhledu stojí dva obří stadiony. Přímo naproti ve stejné ulici je to stadion Stade Jean Bouin, který má lehce zvlněné okraje a plášť z kovové krajky. Ten druhý, méně ladný, na který je z terasy výhled přes sousední střechy, je slavný Parc des Princes, na kterém hraje neméně slavný klub Paris Saint Germain. Na pravé dolní fotografii jsou to ty dračí zuby úplně vlevo.

Ložnice s vyvýšenou postelí

Kuchyň má všechny typické prvky, které jsou k vidění i v jiných Le Corbusierových návrzích. Skříňky v kombinaci dřeva a kovu se zasouvacími dvířky, dva velké dřezy, integrovaný shoz odpadu a výtah na dopravu jídel mezi patry.

Koupelna s ladnými křivkami přepážky mezi jednotlivými částmi

Ateliér

Parcela, na které dům stojí, je poměrně úzká a málo hluboká. To se odrazilo nejen na velikosti všech bytů (které jsou dodnes běžně obývané ostatními nájemníky), ale také na velikosti schodiště a chodeb (lépe řečeno prosklených pavlačí), ze kterých se do jednotlivých bytů vstupuje. Pokud se po schodišti vydáte pěšky, uvidíte, že je dům i jeho malý dvůr dost zanedbaný (rekonstrukce se týkala zřejmě jen Le Corbusierova bytu). Možná ale právě proto jsou i na chodbách zachovány všechny původní prvky, jako dvířka k měřičům energií, osvětlení nebo vypínače.

Průčelí domu je v podstatě téměř celé prosklené, ať už jde o pásová okna nebo stěny ze skleněných cihel. Díky tomu bude asi i v bytech v nižších podlažích dost světla, přestože doslova jen pár metrů naproti se tyčí stadión. To, co vidíte v horní části vstupních dveří a v oknech prvního patra na levé dolní fotografii, je odraz jeho kovového pláště.

Jak se tam dostat: metro linka 10 Porte d’Auteuil nebo linka 9 Michel-Ange Molitor

Appartement Le Corbusier, 16. obvod, 24 rue Nungesser et Coli

Vstupné 10 eur.
Otevřeno obvykle ve čtvrtek a v pátek od 13,30 hod do 18 hod a v sobotu od 10 do 13 hod a od 13,30 do 18 hod. Ne vždy to ale platí, proto doporučuji předem si to ověřit na stránkách Nadace Le Corbusier, stejně jako eventuální nutnost rezervace předem (prozatím to není nutné, ale v dnešní době není nic jisté).

Když jsem do knížky Paříž pro pokročilé psala kapitolu o pravoslavné Paříži, věděla jsem, že některé malé kostelíky mi unikly, přestože jsem o jejich existenci věděla. Většinou jsou však schované někde ve vnitrobloku a často je k nim obtížný přístup. Jedním z těch, které se mi tehdy ještě nepodařilo vidět, byl i malý kostelík s dlouhým názvem Église de Tous les Saints de la Terre Russe v blízkosti Porte de Saint-Cloud na samé hranici Paříže. Najdeme ho v uličce za stále zavřenou bránou a zvenčí je téměř neviditelný. No schválně, řekli byste, že toto je vstup do kostela?

Ano, když se člověk podívá s odstupem z protějšího chodníku, tak ten malý nachýlený křížek uvidí, ale jinak nás nic na kostel neupozorní. V poslední době navíc zmizel i list papíru, který visíval na dveřích domu, a který informoval, že v sobotu v 18 hodin a v neděli v 10 hodin je zde možné navštívit mši. Znamená to, že se zde už bohoslužby nekonají? Tak dlouho jsem se chystala, že se na interiér kostela jednou zajdu podívat, až to vypadá, že je snad trvale zavřený.

Konec konců, obtížné je už jen to, vůbec se dostat ke vstupu do kostela. Kovová brána i malá branka se otvírají jen po zadání kódu a v minulosti se mi nikdy nepodařilo narazit na někoho, kdo by zrovna vycházel nebo vcházel a pustil mě dovnitř. Až letos v létě jsem měla štěstí.

Vlastně je to jen takový maličký přílepek k vedlejšímu domu, ve kterém sídlí patriarcha. Dovnitř se nedostaneme, ani na internetu nejsou, kromě jedné fotografie ve velikosti poštovní známky, skoro žádné informace, proto se raději rozhlédneme kolem. Ta věčně zavřená brána totiž chrání obyvatele několika okolních úzkých pěších uliček. Je to jedno z těch dobře chráněných tajných míst, které se ještě dodnes dají v Paříži najít.

Celý komplex se nazývá Villa Mulhouse a tvoří ho uličky Villa Dietz-Monin, Villa Cheysson a Villa Émile-Meyer. Je složený ze čtyř stovek nízkých domečků s malými zahrádkami, který byl postaven podle anglického vzoru jako dělnická kolonie a pojmenován podle alsaského města Mulhouse, kde se stavitel inspiroval podobnými dělnickými enklávami. Výstavba byla zahájena v roce 1882, kdy tady, daleko od centra Paříže, ještě neexistovaly drahé bytové domy a vily jako dnes, ale spíš drobné průmyslové podniky. Právě kolem nich rostla podobná výstavba pro dělníky.

Každá z uliček má ještě další východ do některé z okolních ulic. Upřímně řečeno, asi nestojí za to, jezdit až na konec Paříže pro nejistý výsledek, jestli se náhodou některá z bran otevře, ale pokud byste byli blízko, určitě to zkuste. Kromě tohoto tajného a tajemného místa je ve stejné ulici hned v protějším vnitrobloku k vidění polský kostel svaté Geneviève, stále otevřený a vítající návštěvníky, a na konci ulice i malý místní hřbitov, otevřený už na konci 18. století, kde je asi nejznámějším pohřbeným hudební skladatel Charles Gounod.

Jak se tam dostat: Metro 9 Exelmans nebo Porte de Saint Cloud

16. obvod, 19 rue Claude Lorrain