Když jsem tady psala o tom, jak mě nedávno pustil jeden milý pán dovnitř domu, který jsem obdivovala zvenku, vzpomněla jsem si, že se mi to vlastně stalo už jednou předtím. Loni jsem podobným způsobem postávala s hlavou vyvrácenou k horním patrům jednoho hezkého domu poblíž metra Pasteur a stejně tak se mě pán, který vcházel dovnitř, zeptal, jestli se chci podívat na dvůr. Zbytečná otázka, samozřejmě jsem chtěla.
Dvorek byl malý, čisťounký a hlavně pestrý, až oči předcházely
Kromě květin ve všech barvách tady totiž byly ve všech barvách vyvedené i dveře. Kolem dokola dvora jich bylo několik a každé z nich měly jinou veselou barvu. To, co tady vidíte, není všechno, ještě tam byly dva odstíny modré a myslím, že i ještě další barvy.
Že by jim od každé barvy trochu zbylo? Nebo tady bydlí nějaký malíř?
Na první pohled byste v té rušné ulici v 15. obvodu nehledali nic zajímavého, natož pravoslavný kostel. Je skrytý ve vnitrobloku a dostaneme se k němu průjezdem činžáku a přes dvůr, lemovaný nízkými domky ze začátku minulého století, obrostlými vistáriemi a psím vínem a obklopenými květinami. Až na konci dvora se za železnou mříží skrývá cíl naší dnešní cesty.
Kostelík, obklopený symbolicky břízami, připomíná spíš dřevěnou chatku a jen dvě azurově modré cibulové báně (no, spíš baňky) nám napoví, že jde opravdu o místo pravoslavného kultu. Je zasvěcený sv. Serafimu Sarovskému a ochraně Matky Boží. Svatý Serafim, poustevník se zázračnou mocí uzdravovat, žil v letech 1754 až 1833 a byl kanonizován Ruskou pravoslavnou církví v roce 1903. V roce 1933 mu byl zasvěcen v Paříži kostel, který sloužil rozvětvené ruské komunitě, pocházejí z dob, kdy sem tzv. Bílí Rusové prchali před bolševickou revolucí.
Kostelík je obkopený malou, ale krásnou zahradou a přímo naproti němu stojí dům s krásným schodištěm, který také slouží pravoslavné církvi
Dnešní budova kostela je už druhá v pořadí a pochází z roku 1974. Ta první byla postavená kolem stromu, jehož odumřelý kmen dodnes prorůstá kostelem.
Prostor uvnitř je maličký a při mši, sloužené rusky a francouzsky, se v něm tísní mnoho lidí. Nebudeme rušit a raději se podíváme na zahradu, dokud tam nikdo není.
Člověk by neřekl, co se za těmito obyčejnými dveřmi může skrývat. Pokud byste se sem chtěli vydat, doporučuji návštěvu před nebo po mši, která je v sobotu v 18 hodin a v neděli v 10 hodin. V jiné dny v týdnu je zde zavřeno, i když při troše štěstí se dá dostat aspoň na dvůr k mříži, přes kterou je kostel i zahrada také vidět.
15. obvod, 91 rue Lecourbe
Jak se tam dostat: metro Volontaires nebo Vaugirard (linka 12) nebo Sèvres Lecourbe (linka 6)
Dnes se podíváme do 15. obvodu – čtvrtí, které zdánlivě nemají žádné památky a zajímavosti, ale které, pokud se vydáme do jejich uliček a na jejich náměstí, nám odhalí drobné připomínky své bohaté historie i své skryté kouzlo. Projdeme si jednu z ulic, která na první pohled není ničím výjimečná. Najdeme v ní nízké domy a obchody s pestrými dřevěnými výklady, rodinné domky, obyčejné předválečné činžáky nebo nově postavené nezajímavé domy. Ulice je poměrně dlouhá, vede od metra Sèvres Lecourbe až do hloubi obvodu, ale my se dnes zaměříme jen na jednu její část, kde se dá najít spousta zajímavostí.
Procházku začneme na křižovatce rue Blomet s rue Cambronne, na malém trojúhelníkovém náměstí, kterému kraluje pěkná kavárna s oranžovou fasádou. Od ní se vydáme směrem k centru.
Obchody jeden jako druhý, ale jen pro místní. Prádelna, železářství, instalatérské potřeby, hodinář, truhlářství, obuvník. Tady si na žádnou turistiku nehrají a to mě baví.
Jeden z krámků, který mě tady zaujal, bylo i rámařství, kde byl za výlohou vystavený obraz, který se mi moc líbil.
V celé ulici je k vidění spousta malebných detailů…
V polovině dnešní procházkové trasy leží malý parčík a v něm přes hlavy všech dětí i dospělých uvidíme sochu, jejímž autorem je Joan Miró. Parčík vznikl na místě, kam se do starých ateliérů mezi ostatní přátele Miró nastěhoval na začátku 20. let minulého století a kde tvořilo také mnoho dalších umělců, jejichž jména jsou uvedena na pamětní desce, která v parčíku visí.
Po ateliérech, které byly zbourané v 50. letech, dnes není ani památky. Připomíná je Miróova socha Oiseau lunaire, Měsíční pták, kterou věnoval Paříži a která byla do parku umístěná v roce 1974 nejen jako připomínka ateliérů, ale i k uctění básníka Roberta Desnose, který v těchto místech také žil (zemřel v Terezíně na tyfus 8. června 1945).
Hned vedle parku leží hezká starosvětské hřiště na pétanque
Pokud budete mít štěstí, otevřou se před vámi dveře domu přímo naproti parku a na jeho dvorku najdete další starý dům s hezkou fasádou a zahrádkou, porostlou růžemi
Mezi větvemi stromů je ze zahrady vidět (já vím, špatné ostření :-)) zlatý ortodoxní kříž a modrá cibule pravoslavného kostelíku Saint-Séraphine de Sarov, který leží v zahradě sousedícího domu se vstupem z rovnoběžné rue Lécourbe. Tam s podíváme někdy příště, dnes se ještě vrátíme zpět do rue Blomet, kde nás čeká poslední ze zajímavostí.
Ten domek se zavřenými vstupními dveřmi kavárny bych asi přešla bez velkého zájmu, kdybych nevěděla, co se za těmito zdmi kdysi skrývalo. V roce 1924 tady v bývalé stodole založil antilský přistěhovalec koloniální bar s názvem Bal nègre. Ten se později změnil na tančírnu, kam chodívali umělci nejen z celé čtvrti, ale z celé Paříže. Potkávali se tady především surrealističí malíři, spisovatelé, básníci, modelky a tanečnice. Vystupovala tady také Joséphine Baker.
Ty nohy, pánové, ty nohy!
Sláva baru trvala až do 2. světové války, po ní byla sice tančírna obnovená a fungovala až do začátku 70. let, ale na bývalou proslulost už se navázat nepodařilo. Do roku 1989 fungovala jako kavárna, poté pod názvem Saint Louis Blues jako džezový klub. Dnes je bar zavřený a mluví se o jeho rekonstrukci, problém je ovšem ten, že investice do rekonstrukce tak malého prostoru není rentabilní, a také ten, že okolní obyvatelé si v této klidné ulici už hudební klub nepřejí.
15. obvod, rue Blomet
Jak se tam dostat: metro Sèvres Lecourbe (linka 6) nebo Volontaires nebo Vaugirard (linka 12)
Ušli jsme dnes jen takový kousek, od praporku k praporku, a přesto jsme našli tolik zajímavých věcí. Dovedete si přestavit tu práci odhalit takto postupně celou patnáctku? 🙂
V malé uličce Cité Falquière jsme jednou už byli. Tehdy v zimě jsem tady zůstala stát potmě před posledními zbytky ateliérů, které zde kdysi stávaly a ve kterých působili na začátku 20. století malíři a sochaři, z nichž nejznámější byli Picasso, Modigliani, Foujita a také židovsko-rusko-litevský malíř Chaim Soutine.
Dnes se do uličky vrátíme a to rovnou hlavními dveřmi do ateliéru, ve kterém působil Chaim Soutine. Na fotografii je to ten úplně vpravo.
Chaim Soutine přišel do Paříže v roce 1913. Narodil se 9. června 1893 ve vesnici Smiloviči v tehdejší Minské gubernii v dnešním Bělorusku, v litevské ortodoxní židovské rodině, která jeho touze malovat nejdříve bránila a obviňovala ho z rouhání (protože Talmud zakazuje zobrazování postav). Nakonec studoval malířství ve Vilniusu a poté díky mecenáši, kterého se mu podařilo najít, odjel do Paříže. Ubytoval se v ateliérech la Ruche na Montparnassu, studoval na Akademii krásných umění ve známém ateliéru Cormon, přátelil se s dalšími rusko-židovskými malíři (Chagall, Crémègne, Kikoïne) a živil se jako noční nosič na nádraží Monparnasse.
V roce 1914 se přestěhoval do Cité Falquière, kde se seznámil s Modiglianim, se kterým jednu dobu sdílel ateliér. Modigliani ho doporučil Léopoldovi Zborowskému, obchodníku s uměním, který mu pomohl aspoň trochu prodávat. Později hodně cestuje mezi venkovem, hlavně jižní Francií a Paříží, hodně maluje, ale také hodně svých děl pálí. Začíná se mu dařit lépe. Traduje se o něm mnoho historek, především o jeho pochybném vztahu k hygieně, ale také o jeho prchlivé a vzteklé povaze a třeba i o tom, jak zamořil celou čtvrť zápachem, když přivlekl na zádech z jatek polovinu staženého vola, kterou zavěsil do ateliéru a několik týdnů ji maloval.
Ve 20. a 30 letech maluje jeden obraz za druhým, ale stále pálí ty, se kterými není spokojen. Čím dál víc se projevuje jeho nemoc – trpěl žaludečními vředy, které špatná životospráva a velké množství alkoholu zhoršovalo. Po vypuknutí 2. světové války se v době vichystického režimu měl jako Žid přihlásit, raději však volí skrývání na venkově a přespávání v lesích a v polích. Jeho zdravotní stav se zhoršuje, nakonec mu žaludeční vřed praskne a 31. července 1943 je rozhodnuto o jeho hospitalizalici, aby mohl být operován. Před převozem do nemocnice ještě spálí všechna plátna v ateléru. Do nemocnice však doráží pozdě a dva dny po operaci 7. srpna 1943 umírá. Je pohřben na hřbitově Montparnasse. Hrob jsem hledala, ale nenašla. Údajně je bez nápisu.
Ateliér v domku, ve kterém Soutin tvořil společně s Modiglianim, jsme viděli na fotografii v mém minulém článku. Byl zbourán v 60. letech 20. století a na jeho místě stojí ohyzdný panelák. Vedlejší ateliér, ve kterém Soutin maloval po Modiglianiho smrti, však zůstal stát. Je jedním ze tří posledních, které v Cité Falquière zůstaly a na rozdíl od ostatních dvou není zrekonstruovaný a má stále původní podobu.
Při srovnání Soutinova obrazu s dnešním stavem ateliéru vidíme, že se opravdu nic nezměnilo – až na ten komín, který se tehdy tyčil nad vedlejší Pasteurovým ústavem, a který dnes již neexistuje.
Dnes v Soutinově ateléru maluje ruská malířka, narozená v Chorvatsku, paníMira (Mirjana) Maodusa já jsem měla příležitost se do ateliéru letos v létě podívat. Paní Mira je krásná, vypadá o dvacet let mladší, ale fotografovat se nechtěla (můžete ji ale vidětTADY). Dovolila mi však vyfotit jak ateliér, tak i její obrazy. Maluje především abstraktní díla, tvořená z barevných písmen v azbuce, nebo čísel, ale také figury a krajiny.
Návštěva v ateliéru byla povznášející a uchvacující, jednak pro historii, která v těchto zdech zůstává, ale také díky laskavosti a otevřenosti paní Miry a jejich barevných pláten.
Při vstupu do domku vejdeme do chodby, z níž se po pravé straně vchází ateliéru a rovně se jde na malý dvorek. Z něho potom vedou vchody do dalších domečků, stojících v druhé řadě. Kočka patří paní Miře.
Vpravo cihlová zadní stěna ateliérů, vlevo další domky
Když v létě v Paříži vypuknou taková horka, že pravidelné ochlazování studenými nápoji na zastíněných terasách kaváren nestačí, když se člověk v metru horkem lepí k sametovým potahům sedadel (a raději nepřemýšlí, kdo na nich seděl předtím), když se dá přežít snad jen v klimatizovaných sálech muzeí a když se i natěšení turisté plouží po ulicích jako bez života, přeji si, aby mi bylo deset let. Abych si mohla bez výčitek svědomí a ohledů, co na to řeknou lidi, obléct plavky a skočit pod jeden z tryskajících proudů vody v parku André Citroën.
Jako mnoho jiných přání a snů, kterým jsem už dávno odrostla, ani tento se mi už nikdy nesplní. Ale láká.
Čtrnáctihektarový park byl vytvořený na začátku 90. let na místě bývalých závodů automobilky Citroën, které byly přestěhovány mimo město. Rozlehlá travnatá plocha je lemovaná po celém obvodu vodním kanálem, v čele parku najdeme kromě zmíněných fontán i dva ohromné skleníky, sloužící jako výstavní prostory, a po stranách parku potom můžeme odpočívat v květinových zahradách a zařízeních pro sport.
V jednom ze skleníků právě vystavuje Luc Jacquet svoji expozici, skládající se z různě opracovaných klacíků (nevím, jak bych to řekla vznešeněji), uprostřed nichž je v průhledné plastové části ve vodě umístěno podivné smetí (taky mě nenapadá odbornější výraz) – nejrůznější drátky, větvičky, listí, mech nebo jiné neidentifikovatelné předměty. Je to zajímavé, ale vedro, které ve skleníku panuje, stejně nedovolí si to všechno prohlédnout podrobně.
Uprostřed trávníku trůní meteorologický balón, který někdy můžete vidět, jak se vznáší nad městem. Balón je dokonce přístupný veřejnosti, za 12 euro se s ním za příznivých povětrnostních podmínek můžete také proletět (když je větrno, tak se nelétá).
Parc André Citroën
15. obvod, 2 rue Cauchy
Jak se tam dostat:
RER C bd Victor nebo Javel, metro Javel-André Citroën (linka 10) nebo Balard (linka 8),
autobus 42 (od Gare du Nord, Opery, Concorde, av.Suffre – Eiffelovka) nebo 88 (z Denfert-Richereau, nádraží Montparnasse, Institut Pasteur)
Americký umělec Keith Haring, narozený v roce 1958, byl jedním z propagátorů street-artu a grafického stylu malby. Po studiích na výtvarné škole v New Yorku se naplno věnoval nejen běžné tvorbě, ale také malbě na zdi, inspirované graffiti, nejprve v New Yorku, ale brzy prakticky v celém světě. Velmi záhy se proslavil a jeho typický grafický panáček se stal jeho poznávacím znamením. Zemřel na AIDS v roce 1990 v necelých 31 letech (podrobný životopis najdete TADY).
Foto Wikipedia
V Paříži můžeme najít jeho velkou fresku z roku 1987 na tubusu schodiště jedné z budov v areálu dětské nemocnice Necker na Montparnassu.
Fresku jsem hledala už jednou, ale tehdy jsem bloudila ve staré části nemocnice a tam jsem ji nenašla. Až nedávno jsem na ni narazila víceméně náhodou v nové části, kde v její těsné blízkosti vyrostlo nové centrum pro matku a dítě, otevřené v únoru tohoto roku, které nese jméno vynálezce stetoskopu Laenneca. Nemocniční budova má ze strany dvora hladkou hliníkovou a skleněnou fasádu, zatímco druhá strana, viditelná z boulevardu Saint-Germain, je zajímavě prolamovaná, téměř celá skleněná a se zelení umístěnou šachovnicově v každém druhém okně (vegetace na fasádě byla při vypracovávání projektu podmínkou).
Klinika je zajímavě řešená i uvnitř, nejvíc ze všeho se mi tady ovšem líbil pohled z porodního oddělení.
Pokoj s vyhlídkou.
A ne, opravdu nejsem zas až tak drzá, abych se vetřela i na porodní oddělení. Na prohlídku nemocnice jsem byla pozvaná a nové oddělení se otvíralo teprve dva dny poté.
Ale zpátky ke Keithu Haringovi: Tip 1: Pokud vás jeho dílo zajímá, právě za dva dny začíná v Muzeu moderního umění (Musée d´Art Moderne, 11 avenue Président Wilson, 16. obvod) jeho výstava, která bude trvat až do 18. srpna 2013 (otevřeno denně kromě pondělí od 10 do 18 hod, ve čtvrtek do 22 hod).
Tip 2: Na dílo Keitha Haringa můžete narazit i v kostele Saint-Eustache v 1. obvodu, kde najdete jeho tryptych s tématem Kristova života. Dílo je vystaveno v levé straně kostela, ve třetí kapli za sakristií.
Hôpital Necker Montparnasse, 149 rue de Sèvres (nemocnice má více vchodů, tento je přímo naproti fresce)
Minule jsme došli po rue Falquière až na roh uličky CitéFalquière. Právě tady vzniklo na začátku 20. století jedno z center moderního umění.
Nic tomu sice dnes nenasvědčuje, ulička je na první pohled úplně obyčejná, pamatuje toho ovšem spoustu. Tak třeba do dvoupatrového rohového domě vlevo se v roce 1877 přestěhoval se svojí rodinou Paul Gauguin, v době, kdy ještě pracoval na burze, vydělával velké peníze a umění se věnoval jen po večerech a po nocích. Jeho stopy ostatně lze najít na mnoha místech této čtvrti (a někdy se po nich vydáme).
O pár desetiletí později se v uličce v nuzných dřevěných ateliérech vytvořila umělecká kolonie přistěhovalců – pracoval tady Ital Modigliani, Španěl Picasso, ruský Litevec Soutine, Japonec Foujita, Rumun Brancusi a další dnes známí i neznámí malíři a sochaři.
Bohužel většina ateliérů byla v 60. letech zbouraná a na jejich místě byly postavené činžáky, při levé straně uličky ale po velkých protestech nakonec zůstaly zachovány aspoň dva z nich, ve kterých dodnes pracují umělci, jejichž asociace se snaží o uznání ateliérů jako kulturní památky.
Popis toho, jak to tady vypadalo dříve, jsem našla v knize Modigliani, kterou napsal malířův přítel básník André Salmon, který v ní zachytil vyprávění japonského malíře Foujity:
“ Koncem roku 1913 – toho roku jsem Modiglianiho poznal – bydleli Modigliani a Soutine ve stejném domě jako já, v Cité Falquière číslo 14, v oné části rue Vaugirard, která je hned za boulevardem Montparnasse. Vidíte… tohle je rue Falquière… široký vchod a hned proti němu maličký domek, kde byly naše ateliéry. Muselo se přejít po jakémsi můstku jako do pevnosti, protože domek nebyl nijak důkladně postaven. Soutine a Modigliani bydleli dole naproti sobě, Soutine vpravo a Modigliani vlevo. Můj ateliér byl v prvním patře. V té domě Modigliani sochařil, nemaloval, jenom kreslil tužkou.“
Podařilo se mi najít na internetu fotku tohoto domku s ateliéry, pořízenou v roce 1967, těsně před jeho zbouráním – a tedy padesát let poté, co se odtud Modigliani odstěhoval do rue de la Grande Chaumière (kde tři roky poté, vyčerpaný alkoholem, drogami a hlavně v důsledku celoživotní tuberkulózy umírá).
Fotografie je převzata ze stránek privatepicturesgallery.com
A takto namaloval Cité Falquière v letech 1915 – 1916 Chaïm Soutine
15. obvod, čtvrť Necker, Cité Falquière
Jak se tam dostat: metro Pasteur (linka 6 nebo 12)
Dnes se podíváme do jedné z částí Montparnassu, kde se na začátku 20. století vytvořila silná umělecká kolonie, složená tehdy nejen z francouzských umělců, ale především z rusko-židovských, španělských, italských a jiných přistěhovalců. Dodnes v této čtvrti, především kolem rue Vaugirard, existuje spousta starých i nových uměleckých ateliérů. My si dnes projdeme jinou a méně známou ulici v této části – rue Falquière, do které mě nalákala také zajímavá moderní architektura, která tady v poslední době vznikla. Jen jsem to nějak neodhadla časově, dostala jsem se tam až po setmění, takže to s focením tak úplně nevyšlo, ale napravit to můžu třeba příště.
Rue Falquière začíná u stejnojmenné zastávky metra, ale už těsně před ní, v areálu nemocnice Necker, je dokončována nová budova ústavu genetiky, pocházející z ateliéru slavného architekta Jeana Nouvela. Členění fasády a černé a bílé prvky na ní mají připomínat jednu ze sekvencí DNA, ovšem to já jako laik samozřejmě těžko poznám a posoudím. Spíš se mi zdá, že se ve sklech bude zrcadlit obloha a staré domy hned naproti, a to mě na tom dost baví.
V budově s hladkým zaobleným průčelím jen o kousek dál sídlily od roku 1989 do roku 1996 noviny Le Monde. Po přestěhování redakce do větších prostor ve 13. obvodě tady teď najdeme sídlo nějakého úřadu pro urbanizaci.
Skleněná budova prorůstá celým blokem a její zadní část hned za rohem v rue Antoine Bourdelle se mi líbí ještě víc
Když jsem tady byla minule, na křižovatce rue Falquière a rue Antoine Bourdelle stála stavební ohrada, za kterou bylo vidět jen hlubokou jámu. Dnes na tomto místě vyrostla nová budova, kterou kdyby viděl Václav Klaus, tak se v tu ránu přiváže k nejbližšímu bagru. Mně se naopak líbí. Chtělo by to ovšem denní světlo, abychom mohli ocenit všechny barevné odstíny skleněné fasády.
Až teď mě napadlo, co mi budova ve své zářivé barevnosti, lesklosti, průsvitnosti a zdánlivé křehkosti i tvrdosti připomíná. Bonbóny Bon pari (stejně jsem nepochopila, kdo mohl za socíku vymyslet pro bonbóny takový – a notabene francouzský – název).
Když se vydáme ulicí dál, najdeme v ní nejen moderní nákupní pasáž Galerie Vaugirard, ale především staré domy, kavárny, obchody a pekárny
Za křižovatkou s boulevardem Pasteur potom konečně dojdeme k místu, kvůli kterému jsem vás až sem vláčela. Ulička Cité Falquière je ale natolik zajímavá, že si zaslouží samostatný článek a proto se do ní podíváme příště.
15. obvod, čtvrť Necker, Rue a Cité Falquière
Jak se tam dostat: metro Falquière (linka 12) nebo Pasteur (linka 6 nebo 12)
Kolejiště a nástupiště nádraží Montparnasse jsou překryty tříapůlhektarovým parkem, ze všech stran obklíčeným skleněnými věžáky kancelářských nádražních budov a hotely. I přesto tady vznikl zajímavý prostor jak pro zaměstnance z okolních budov, kteří tady tráví polední pauzu, tak pro cestující, kteří čekají na svoje spojení (a kteří jsou dostatečně odvážní, aby si labyrintem chodeb a schodišť našli nahoru do parku cestu).
Pamatuji si, že když jsem byla na nádraží poprvé v létě 1989, procházelo se v podstatě staveništěm po dřevěných lávkách nad výkopy a po parku tady ještě nebylo ani památky. Byl vytvořený až v roce 1994 a spojuje tak okolní beton a sklo s přírodou.
Park byl původně koncipovaný jako připomínka Atlantiku, k němuž míří vlaky ze zdejšího nádraží, takže zelené plochy vytvářely vlny a mobilář parku připomínal lodní vybavení. Dnes je park hodně zarostlý a mobilář je částečně zničený, ale pořád ještě tady najdeme dětské hřiště, pingpongové stoly, tenisový kurt i přírodní posilovnu.
Uprostřed parku je umístěna dnes nefunkční Fontána ostrova Hesperidek, nesoucí stejně tak nefunkční meteorologickou stanici, které dominuje ohromné otáčivé zrcadlo. Dnes je celý objekt ve špatném stavu, je zahrazen ochranným plotem a čeká na rekonstrukci.
Kolem poledne je v parku vždycky plno
Na konci zahrady u východu směrem k náměstí před nádražím, se za záhony levandule skrývá Muzeum odboje a osvobození Paříže Musée du Géneral Leclerc de Hauteclocque et de la Libération se Paris – Musée Jean Moulin.
Jardin Atlantique v zimě 2008 přes sklo z posledního patra Tour Montparnasse
Montparnasse, vstup po schodištích přímo z nádraží nebo z druhé strany z place des Cinq Martyrs du Lycée Buffon
Jak se tam dostat: metro Montparnasse-Bienvenüe (linky 4, 6, 12, 13)
Původní neoklasicistní budova nádraží Montparnasse z roku 1852, jednoho ze šesti nádraží v centru města, byla zbořená v 60. letech minulého století při velké rekonstrukci celé oblasti a nádraží bylo posunuto o 450 metrů směrem po kolejišti dál na jihozápad. Zajímavé je, že železniční vzdálenosti z nádraží se dodnes počítají z původního bodu a jsou tedy o oněch 450 metrů zkresleny.
Původní nádraží stávalo v uliční čáře bulváru Montparnasse, na dnešním náměstí place du 18 juin 1940, dříve place de Rennes, kde dnes najdeme na velkém prostranství jen skutečně šeredné nákupní centrum, kterému dominuje černý mrakodrap Tour Montparnasse.
Neoklasicistní budova nádraží z roku 1852
V říjnu 1895 došlo na nádraží ke kuriózní nehodě, když strojvůdce vlaku, přijíždějícího na nádraží, začal brzdit příliš pozdě – a navíc mu nefungovala ruční brzda, prorazil zarážky na perónu, prolétl přes nástupiště a halu, prorazil čelní stěnu a vypadl až na bulvár před nádraží. Hrůzně vypadající příhoda si vyžádala jen několik zraněných a jedinou oběť, majitelku novinového stánku před nádražím, kterou zabil kus zdiva. Za téměř nepoškozenou lokomotivou byly totiž připojeny nejdříve vagóny s poštou a se zavazadly, takže vagóny s pasažéry se zastavily ještě uvnitř nádraží.
Dnešní nádraží je obklíčeno vysokými skleněnými budovami a jeho kolejiště, nástupiště a haly jsou překryty parkem Jardin Atlantique. Směrem do ulice se tak otvírá jen prosklené průčelí vstupu Porte Océane.
Kancelářské a hotelové komplexy nad nádražím směrem k place de Catalogne
Nádraží od samého počátku spojovalo Paříž se západním pobřežím, především s Bretaní. Proto se také Bretonci, přijíždějící do Paříže za prací, tradičně usídlovali v jeho okolí a dodnes zde najdeme největší bretaňskou komunitu, díky níž je nádraží obklopeno bretaňskými palačinkárnami a rybími restauracemi.
Dnes odtud vyjíždějí TGV i obyčejné vlaky nejen do Bretaně, ale do celé jihozápadní části Francie a spojují tak Paříž s Atlantikem.
Pokud jste nádražím procházeli letos v létě, mohli jste vidět tento obrázek – v téměř prázdné horní části nádražní haly pod nástěnnou op-artovou freskou Victora Vasarelyho stálo opuštěné piano, na které si mohl kdokoliv zahrát. Byla to součást akce, která se v Paříži odehrávala několik týdnů na přelomu června a července – piana byla takto pro lidi rozmístěna po celé Paříži. Že jich většinu lidé rozbili, to už je jiná věc…
Montparnasse, place Raoul Dautry
Jak se tam dostat: metro Montparnasse-Bienvenüe (linky 4, 6, 12, 13)
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.