Úzká ulička Villa Seurat, ležící v blízkosti vodního rezervoáru Montsouris, byla pojata a postavena jako umělecké městečko. Centrem každého z domů je proto prostorný ateliér. Zvláštní je, že byla postavená celá během dvou let od roku 1924 do roku 1926 přímo na objednávku jednotlivých umělců, kteří se sem stěhovali, a přesto je každý dům jiný. Většinu domů vytvořil architekt André Lourcat, který v uličce sám bydlel v čísle 4. Domy jsou dnes většinou památkově chráněny.
V uličce v průběhu let bydlelo mnoho známých umělců, kteří se do této části města v blízkosti Montparnasu stahovali od dvacátých let dvacátého století. Žil tady mimo jiné i Salvator Dali se svou ženou Galou (hned na rohu v čísle 1 ), malíři Soutine, Gromaire, Goerg a Bertrand, švýcarský sochař Arnold Huggler nebo spisovatelé Henry Miller a Frank Townshend.
</div
Dům 7bis s tmavě červeným členěním navrhl slavný francouzský architekt August Perret pro ruskou sochařku Chanu Orloff v roce 1926. Ta tady žila a tvořila až do roku 1942, kdy jí byl dům zabaven jako židovský majetek. V roce 1945 ho Channa Orloff odkoupila zpět a žila tady až do své smrti v roce 1968.
V čísle 18, to je ten světle šedý druhý dům vlevo, který je možná ze všech architektonicky ze všech nejméně zajímavý, žil od roku 1934 americký spisovatel Henry Miller, který právě tady napsal svůj Obratník Raka a Obratník Kozoroha. Pro zajímavost, jeho milenkou v době jeho pařížského pobytu byla známá spisovatelka erotických románů Anaïs Nin. V posledním patře měl svůj ateliér po určitou dobu ruský malíř Chaïm Soutin, krajan a přítel Chany Orloff.
Kdybyste se vydali do Villy Seurat, abyste si ji prohlédli, nezapomeňte se podívat i do vedlejší, ještě užší a menší uličky,. Jmenuje se Cité Annibal a zůstala zde zachována nejen stará dlažba a nízké barevné domky, ale i původní klid.
Villa Seurat, vedle čísla 101 v rue de la Tombe Issoire
Při procházce kolem západní části parku Montsouris, o kterém jsem psala minule, narazíme na pozoruhodná místa. Zbourání městských hradeb kolem Paříže ve dvacátých letech 20. století, které vedly v místech dnešního okružního bulváru, vedlo k rozvoji periferních čtvrtí. V jižní části města tak vznikaly naráz celé ulice a čtvrti, z nichž některé jsou pojednány velmi zajímavě z urbanistického a architektonického hlediska. Dnes vás pozvu na procházku, při které se podíváme na to nejzajímavější, co jsem tady našla.
Naše procházka začne u severozápadního cípu parku, kde se nachází ohromný rezervoár pitné vody pro město (rozměry jsou 265 x 136 m). Byl vybudován na popud neúnavného barona Haussmanna v letech 1867-1874 a vodu sem přiváděl akvadukt z pramenů ve Vannes. Přístupové a měřící stanice jsou dodnes uchovány v původním stylu. Jedná se dvě oddělené ohromné nádrže ležící nad sebou, o obsahu 125 000 a 77 000 m3, jejichž povrch je přikryt 40 cm půdy a trávníkem, aby byla zachována ideální teplota (pokud se podíváte na Google mapu, rezervoár vypadá jako trochu přerostlé fotbalové hřiště).
(roh Rue de la Tombe Issoire a Avenue Reille)
Od rezervoáru vede z Avenue Reille do Rue Nansouty úzká ulička Square de Montsouris. Zaujme nás hned první dům na rohu. Jedná se o Atelier Ozenfant, první dílo švýcarského architekta Le Corbusiera v Paříži, postavené v roce 1923. (53 Avenue Reille)
Stejný dům v pohledu ze Square Montsouris
Dům hned naproti připomíná ze všeho nejvíc perníkovou chaloupku
Pohled do uličky, postavené ve dvacátých letech 20. století
I vedlejší krátká slepá ulička je pozoruhodná. Jednak architekturou, ale především tím, že v ní bydlel malíř Georges Braque. Ulička dnes nese jeho jméno a v čísle 6 najdete jeho dům.
Další odbočka z Rue Nansouty je také malebná. Rue du Park Montsouris.
Poslední ulička, do které v této části nakoukneme, je Impasse Nansouty. Tady se zachovaly staré ateliéry.
Ohromný, šestnáct hektarů velký park na jihu Paříže byl uměle vytvořen v letech 1867 – 1878 jako anglický park s vinoucími se cestičkami, vršky, jezerem a vodní kaskádou. Jeho návrh zpracoval baron Haussmann v rámci své přestavby Paříže na místech, kde se tehdy rozkládaly rozsáhlé neupravené plochy s větrnými mlýny a štolami dolů na sádrovec.
Podle legendy jezero, vytvořené v dolní části parku, vyteklo přes noc hned druhý den po otevření parku a inženýr, který ho projektoval, spáchal sebevraždu.
V parku se dnes, kromě jiného, nachází meteorologická stanice, která měří každý den počasí a je referenční stanicí pro Paříž.
Pro park typické zábradlí cestiček a schodišť
V parku je umístěno velké množství nejrůznějších plastik
Park je rájem i pro děti, nachází se v něm nejen několik dětských hřišť, ale i jízdárna, kde si pro ně můžete vypůjčit poníka
U vodní kaskády
Jako všude, i tady je jezírko plné kachen a labutí. Tyto jsou dokonce synchronizované.
Park je brutálně rozdělen na dvě části tratí RER
Překvapilo mě, kolik bylo v parku běžců. V Praze sice v neděli dopoledne do parků nechodím, ale myslím, že takto to tam určitě nevypadá.
A to ani nemluvím o „tichých bláznech“, cvičích o samotě nebo ve skupinkách tai-či. Těch je v Paříži ve všech parcích nepočítaně.
Přiznám se, že cvičení není nic pro mě…
… mně je bližší tento pohled.
Park Montsouris několik vchodů z Boulevardu Jourdan a Avenue Reille
Pekelná pasáž, tvořící odbočku z Rue Campagne-Première, o které jsem tady psala minule, je i přes svůj název jedním z nejklidnějších míst, které v Paříži znám. Stačí uhnout z rušného Boulevardu Raspail a máte pocit, že jste se ocitli v některém provensálském městečku. Ulička s trochu zašlými domy s různobarevnými pastelovými okenicemi, klid a ticho, úzká silnice, po které nic nejezdí… Sto šedesát metrů dlouhá a deset metrů široká ulička byla postavena jako dělnické bydlení v roce 1855 a název dostala podle přilehlého Boulevardu d´Enfer, dnes Boulevardu Raspail. Pekelný název pochází z Bois d´Enfer, Pekelného lesa, který se v těchto místech kdysi dávno rozkládal, a který údajně dělal svému jménu čest.
Ulička je sice soukromá, ale vedle kovové brány na jejích koncích jsou přes den otevřeny malé branky
Celá levá strana uličky při pohledu od boulevardu Raspail je tvořena zadní částí domu č. 31 ulice Campagne-Première s typickým žluto-hnědým keramickým obložením.
Montparnasse, vchod do uličky z 247 Boulevard Raspail nebo 21 Rue Campagne-Première
Někdy ve dvacátých letech 20. století umělci, hlavně ti skutečně chudí, postupně začali odcházet z Montmartru, který se stával čím dál více známějším a tím i dražším, a hledali nové a levnější možnosti k bydlení a tvoření. Našli ho v nově přetvářeném 14. obvodu, kde mezi boulevardem Montparnasse a jižní hranicí města rostly společně s běžnou výstavbou i umělecké kolonie. Jednou z nich bylo i okolí ulice Campagne-Première.
Nejznámější budovou v ulici, ležící u severovýchodního cípu hřbitova Montparnasse, je dům číslo 31. Byl postaven v secesně-konstruktivistickém stylu v roce 1911 podle tehdy vznikající módy bydlení, spojeného s ateliérem. Byty jsou zde většinou mezonetové a ateliér prostupuje oběma patry.
Fasáda domu je pokryta žluto-hnědými keramickými kachlemi a její tvůrce získal ocenění v soutěži města Paříže o nejkrásnější fasádu.
Hned vedle tohoto domu najdeme další památku umělecké Paříže. Hotel Istria byl ve 20. a 30. letech 20. století centrem společenského života na Montparnassu. Bydleli zde nejen malíři, ale hlavně spisovatelé, z nichž mnozí byli ruští přistěhovalci. Louis Aragon se tady seznámil se svojí múzou a později manželkou Elsou Trioletovou, která ho nakazila virem komunismu a způsobila tak rozšíření této tehdy módní levicové vlny mezi některé další francouzské umělce té doby.
Ti všichni tady bydleli. Někteří z nich poté, co dosáhli úspěchu uměleckého a hlavně finančního, se později přestěhovali právě do vedlejšího domu č. 31.
V ulici najdeme mnoho galerií, kaváren, restaurací i toto malé knihkupectví
Restaurace U rozčilené matky je druhou restaurací stejného majitele. Ta první a proslulejší s názvem U klidného otce, leží v blízkosti Les Halles.
Uprostřed ulice u čísla 17 najdeme úzkou pasáž, vedoucí do hloubi bloku. Kdysi v ní bydlel sochař Alberto Giacometti nebo malíř Vasili Kandinski.
Lemují ji jak malé domečky s ateliérem na střeše…
… tak třeba i tato zvláštní dřevěná budova, která dříve bývala ateliérem a dnes slouží jako tělocvična jógy.
Reliéf nad vstupními dveřmi jednoho z domů
To nejzajímavější na nás ovšem čeká za širokými vraty domu číslo 9. Ve dvoře uvidíme vysokou budovu, postavenou na přelomu 19. a 20. století z materiálu, pocházejícího ze Světové výstavy v roce 1889. Ateliérů je kolem stovky a bydleli v nich známí i neznámí umělci té doby, například Giorgio de Chirico, Othon Friesz, Amedeo Modigliani, docházel sem i Picasso, Soutine a básníci Rimbaud nebo Ital Ungaretti.
V domě dodnes bydlí mnoho umělců, především malířů a spisovatelů.
Dům bývá přes den otevřen, domovnice je velmi vstřícná a pokud jí pochválíte všudypřítomnou zeleň, o kterou pečuje, získáte si ji tak, že vám podrobně vypoví historii i současnost domu.
Tip pro milovníky Belmonda: ve filmu U konce s dechem zemře Jean-Paul Belmondo právě v této ulici před domem číslo 11.
Moje oblíbená ulice, možná moje nejoblíbenější v Paříži vůbec, kam bych se z fleku přestěhovala! Chodím sem tak často, jak to jen jde, několikrát jsem tady spala v hotelu a snídala jsem snad ve všech okolních kavárnách – a že jich tady je!
Je to oáza pařížského šarmu, gurmánství, veselosti a lehkosti. Přitom jen za rohem leží rušné náměstí Denfert-Rochereau se stanicemi metra a RER a jejich podzemní sítí křižovatek, konečnou několika autobusů, včetně toho z letiště z Orly, kruhového objezdu kolem známého obřího kamenného lva a vchodem do podzemních katakomb. Do Rue Daguerre nic z toho nedolehne. Tady si můžete na ulici v klidu vybírat sýr k večeři, hrozny nebo pomeranče, ústřice a ryby, bagetu a zákusky. První část ulice totiž patří obchodům s potravinami, které mají svoje stánky až na ulici. A je z čeho vybírat!
Moje oblíbená kavárna
Až se posilníte v kavárně, jdeme na nákup. Jídla je tady tolik, až se člověku sbíhají sliny.
Bohužel, když jsem tady minule fotila, můj oblíbený Dům těstovin – La Maison de la pâte – ten s tou zelenou plachtou – byl dočasně zavřený. Jinak bych určitě vyfotila ten výběr domácích, ručně vyráběných plněných i hladkých těstovin, který tady mají.
V ulici je samozřejmě i spousta restaurací, bister a kaváren. Tato palačinkárna s názvem La belle ronde v čísle 19 je dobrá a současně je to jedna z nejlevnějších možností, jak se v okolí najíst. Většinou se sedí na tomto roztomilém dvorečku, ale pokud je ošklivě, ani „plastový“ interiér není špatný.
Jeptišky a „Pekelná kavárna“…
V druhé polovině ulice se charakter obchodů mění. Sice tu pořád ještě narazíte na pekárny, kavárny a restaurace, ale je tu i spousta jiných obchodů – a podotýkám, že pro normální Francouze, nikoliv pro turisty. Hračkářství, knihy, železářství, autoškola, drogerie, kadeřník…
… dokonce i tento roztomilý obchod s tahacími harmonikami.
V růžovém domě až téměř na konci ulice bydlí slavná filmová režisérka, dokumentaristka, fotografka a sochařka Agnès Varda. Neprozrazuji žádné tajemství, ona sama svoje bydliště nijak netají.
Hned naproti jejímu domu je tento obchod, kde si můžete koupit CD s jejími filmy, plakáty a knihami
To je Agnès Varda. Narozená v Belgii v roce 1928, za více než 55 let své kariéry natočila spoustu hraných a dokumentárních filmů, které u nás běžely většinou jen v klubových kinech. Pamatuji si, že nejvíc ze všech na mě před lety zapůsobil její film Bez střechy a bez zákona (Sans toit ni loi), natočený podle skutečného příběhu dívky, která odešla z domova, toulala se vesnicemi a nakonec zemřela vyčerpáním jen pár metrů od obydlených domů.
Když Agnès Varda natočila svůj poslední, autobiografický film Agnesiny pláže, v rámci jeho propagace uspořádala v ulici přímo před svým domem happening, na který nechala navézt písek a se svými spolupracovnicemi tady úřadovala.
Upoutávka na Agnesiny pláže
Pokud vás Rue Daguerre zaujala a mluvíte francouzsky, možná vás bude zajímat, že v knihovně Francouzského institutu ve Štěpánské ulici existuje CD s prvním slavným filmem této režisérky Cléo od 5 do 7. Film je hezký, a navíc jako bonus je na CD i krátký dokumentární film Les Daguerréotypes – ten Agnès Varda natáčela v sedmdesátých letech přímo ve své ulici a popisovala v něm místní bizarní postavičky, většinou majitele obchůdků. Dvacet let poté se na stejná místa vrátila a ukazuje nám, jak se místa a lidé změnili.
Rozhodně si nemyslím, že by věžák Montparnasse patřil mezi pařížské památky. Je hrozný, stejně jako nákupní centrum pod ním. Postavený byl v letech 1969 – 1972 a až do roku 1990 to byla se svými 210 metry a 58 patry nejvyšší kancelářská budova v Evropě
Pokud byste se ale do blízkosti montparnaského věžáku dostali a máte rádi vyhlídky, stojí za to vyjet až nahoru a rozhlédnout se po Paříži z jiného úhlu než jen z Eiffelovky. Navíc v něm jezdí nejrychlejší výtah v Evropě, který zdolá všech 58 pater za 36 vteřin.
Tour Montparnasse z Lucemburské zahrady
Výhled na Tour Eiffel a École Militaire, v pozadí La Défense
Ta široká ulice vpravo je Rue de Rennes, vedoucí ke kostelu St. Germain des Prés. V pozadí,
bohužel za světelnými odrazy od skla, je vidět Louvre a obrysy Sacré Coeur
Park je brutálně rozdělen na dvě části tratí RER
Přiznám se, že cvičení není nic pro mě…
Restaurace U rozčilené matky je druhou restaurací stejného majitele. Ta první a proslulejší s názvem U klidného otce, leží v blízkosti Les Halles.
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.