Mojí „domovskou čtvrtí“ v Paříži je 14. obvod. Ne že bych tam někdy skutečně bydlela, ale už to tak vychází, že si při svých cestách většinou najdu ubytování někde v okolí Montparnassu, v blízkosti své oblíbené rue Daguerre (pokud ne přímo v ní). Taky tento obvod znám možná ze všech nejvíc, i když je pořádně rozlehlý.
Ani při poslední cestě jsem neudělala výjimku a zase jsem se do 14. obvodu vrátila. A tuto uličku jsem objevila hned za rohem. Nic významného se tu nestalo, nikdo známý tady nežil (nebo o tom nevím), ani tady nestojí žádná důležitá stavba, jen se mi tady prostě líbilo.
Čtvrť Plaisance, passage de la Tour de Vanves
Jak se tam dostat: metro Gaîté nebo Pernety (linka 13)
Bývalé římské lomy na jižním předměstí Paříže se v 18. a 19. století proměnily na katakomby, kam byly přeneseny ostatky z „přelidněných“ a zrušených pařížských hřbitovů. Prvním z nich byl Hřbitov neviňátek, který se nacházel v blízkosti dnešního centra Les Halles a který byl zrušený v roce 1785, po deseti stoletích používání, kdy se zde nahromadilo ohromné množství ostatků, které představovaly pro obyvatele rychle se rozvíjejícího města hygienické nebezpečí. Po dva roky se každý večer za tmy vydávalo na cestu procesí vozů plných lidských kostí, doprovázených zpívajícími knězi. Postupem času sem byly odvezeny kosti i z jiných rušených hřbitovů uvnitř tehdejších hradeb města. Uložení kostí do nepoužívaných lomů bylo tehdy spojeno i s jejich průzkumem, stabilizací a zpevněním, protože při rychle se rozvíjející výstavbě v jižní části Paříže hrozily zřícením.
Stěny katakomb jsou doslova od země až po strop vyplněny kostmi a lebkami. Odhaduje se, že se tady nachází ostatky až šesti miliónů lidí.
Bohužel je to jedna z pařížských památek, odkud nemůžu posloužit vlastními zkušenostmi, nešla bych tam, ani kdyby mě za to platili. Ne kvůli kostrám a lebkám, ty mi tak nevadí, ale mé klaustrofobii nedělá dobře podzemí.
Jen jsem četla, že si máte vzít dobré boty, teple se obléct (uvnitř je 14°C) a hlavně se obrnit trpělivostí – na vstup bývají poměrně dlouhé fronty.
Vstup do katakomb najdete v malém zeleném domku na kraji parčíku uprostřed Place Denfert-Rochereau
To takhle jdete večer po rušné Rue Raymond Losserand ve 14. obvodu a najednou vás vtáhne dovnitř postranní ulička, pojmenovaná po slavné bitvě antického Řecka, která i potmě vypadá malebně. Je to jedna z nejkrásnějších venkovských uliček Paříže, pitoreskní a magická. Určitě se sem ještě vrátím, za denního světla a nejraději na jaře, až všechna ta zeleň, které je tady plno, pokvete.
Rue Raymond Losserand je jednou z těch pařížských ulic, kde najdete nejen spoustu restaurací a kaváren, ale i nepřeberné množství nejroztodivnějších obchůdků. Je tady také jedna pekárna vedle druhé – možná proto, že tato oblast byla tradičně místem, kde stávaly mlýny. Z těch se tady dnes nezachovalo už vůbec nic, kromě několika místních názvů – najdete tady například ulici U zeleného mlýna, U panenského mlýna i U králičího mlýna.
Přesně u této boulangerie odbočuje Rue des Thermopyles
Ve své druhé části směrem k Rue Didot je ulice víceméně prázdná, malé domky tady už podlehly času a místo teď čeká na využití. Jen doufám, že tady nepostaví paneláky jako jinde v okolí.
Tip: Pokud byste se sem dostali, nenechte si ujít rovnoběžnou a ještě užší uličku Cité Bauer, především bizarní portál domu číslo 19.
Těsně vedle Place de Catalogne leží další náměstí, pocházející z ateliéru architekta Riccarda Bofilla, podle mě podařenější a nápaditější. Na rozdíl od vedlejšího rušného Place de Catalogne sem nesmějí auta a střed náměstí je celý vyplněný parčíkem. Několikrát jsem se tady už zastavila, sedla si na lavičku a pozorovala odrazy oblohy, mraků a slunce na skleněných stěnách budov, postavených do kruhu. Proměny světel a odrazů jsou někdy fantastické.
Východ z náměstí směrem k Rue Vercingetorix je zakončen dvěma dórskými sloupy. Bohužel ten autojeřáb mezi nimi stál tak dlouho, že už jsem nemohla s focením déle čekat, bála jsem se, že kvůli soumraku by toho o pár minut později už nebylo moc vidět.
Tip: Hned v sousedství je ještě jedno další kulaté náměstí Riccarda Bofilla, Place de l´Amphithéatre. To už jsem před setměním vyfotografovat nestačila, tak snad někdy příště. Je postaveno v podobném stylu jako Place de Seoul, jen místo skla je použito více kamene.
Oblast nad nádražím Montparnasse byla kompletně přestavěná v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století. Nejdříve zbourali rozsáhlou oblast starých domů, dílen a ateliérů, při čemž byla nenávratně ztracena místa, na kterých tvořilo mnoho francouzských i světových umělců. Byl zbourán ateliér, kde tvořil Celník Rousseau, ateliér Paula Gauguina, ateliér Brancusiho (i když jeho kopie byla vytvořená vedle Centre Pompidou, viz můj článek TADY) a další a další ubohé domky a ateliéry více či méně úspěšných umělců.
Na místě starých domů potom začaly vyrůstat nové. Nejdříve to byly ohyzdné věžáky, které dnes lemují nádraží Montparnasse, postupem času se pak tato móda architektury ze 70. let zmírnila a novější části této oblasti už mají aspoň trochu lidské dimenze.
V té době vyrostlo i Katalánské náměstí, Place Catalogne, které navrhl slavný barcelonský architekt Riccardo Bofill. Náměstí je tvořeno dvěma neoklasickými domy, postavenými do polokruhu a členěnými vysokými sloupy, ve kterých bylo postaveno 574 bytů, z toho 400 pro sociálně slabé.
Musím se přiznat, že můj první dojem z náměstí před několika lety byl tísnivý – měla jsem pocit, že tam na mě všechno padá a architektura mi připadala taková – stalinská. Jak se líbí vám?
Oba domy byly potom doplněny dalšími dvěma budovami ve stejném stylu, které navrhl architekt Maurice Norarina (nahoře vpravo). Celý soubor domů, tvořící náměstí, byl dokončen v roce 1986.
Uprostřed náměstí měl být nejdříve postaven obelisk, plán byl později změněn a byla zvolena fontána, kterou navrhl Shamaï Haver – nakloněná kruhová plocha, po které volně stéká voda. Vypadá to poměrně zajímavě – bohužel tak nízko u země hrozí, že si toho člověk vůbec nevšimne.
Vysokým průchodem se sloupy se potom dostaneme k Rue Vercingetorix a takzvané Zelené promenádě, parku, který vede podél železničních kolejí na místě, kudy měla původně vést městská magistrála.
Kdyby na vás té moderny bylo příliš, existují jistoty, které jsou v Paříži vidět téměř na každém kroku. Přímo z náměstí se totiž nabízí tento pohled.
Často na takových místech přemýšlím o tom, jak by to tam vypadalo, kdyby místo asanace a zastavění novými domy byly zachovány a zrekonstruovány ty staré. Jestli modernizace nějakého prostoru a získání zdravějšího a hodnotnějšího bydlení ospravedlní vymazání jedné části historické epochy. To mě napadá nejen v Paříži, ale samozřejmě i v Praze a jiných městech, kde řádila Mrštíkova bestia triumphans.
Na druhou stranu by rekonstrukcí starého Montparnassu s jeho křivými domky, ateliéry, hospodami a bary pravděpodobně vznikl podobný skanzen pro turisty, jako dnes vidíme na Montmartru. Moje staromilské srdce by to ale pravděpodobně přivítalo víc.
Pokud milujete pařížské pekárny stejně jako já, možná se rádi podíváte do jedné zvláštní, která má zajímavý příběh. Najdete ji nedaleko nádraží Montparnasse, tam, kde vlakové koleje oddělují 14. a 15. obvod a kde se podél nich táhne zelený pruh parku. V řadě nových domů tady stojí jeden starý červený, v jehož přízemí už z dálky vidíme černě nalakované výlohy secesního pekařství s nápisem Le Moulin de la Vierge, Panenský mlýn. Jeho majitelem je Basile Kamir, bývalý novinář, který si v roce 1975 pronajal starou pekárnu, ve které si zřídil obchod s gramodeskami. Dva roky poté probíhaly v celé čtvrti velké urbanistické změny a dům s obchodem měl být zbourán a nahrazen moderním činžákem. Kamirovi se podařilo dosáhnout toho, že malebná pekárna byla narychlo zapsána do seznamu památek a bourání se jí i celému domu proto vyhnulo, podmínkou ovšem bylo, že musí dál fungovat jako pekárna. Basile Kamir pověsil svoji dosavadní práci na hřebíček a krok za krokem se naučil nové řemeslo. Stal se z něj pekař a jeho pečivo si pomalu získávalo dobrou pověst. Pekárna i s pecí na dřevo z roku 1907 funguje dodnes a protože vypadá opravdu mimořádně a jejich chléb a pečivo jsou proslavené, Basile Kamir otevřel ve stejném stylu ještě další tři pekárny.
Já jsem informace o pekárně našla těsně před odjezdem na svém oblíbeném blogu Paris and Beyond, který píše Američanka Genie. Přímo v pekárně jsem potom zažila velké překvapení, když jsme se daly do řeči s prodavačkou. Pochází z Rumunska a její dcera pracuje v Brně pro jednu velkou americkou společnost – společně s mým synovcem. Svět je opravdu malý. Mes cordiales salutations à la jolie blonde maman de Gabriela, si elle me lit…
V malé vedlejší místnosti, kterou od prodejních prostor odděluje nádherné leptané okno, visí fotografie, na kterých slavný herec Michel Galabru vystupuje jako pekař. Bohužel jsem se nezeptala proč, ale možná to má nějakou souvislost s tím, že jednou z nejslavnějších divadelních rolí Michela Galabru byl pekař v divadelní hře Marcela Pagnola Pekařova žena…
Čtvrť Plaisance, 105 Rue Vercingetorix
Jak se tam dostat: metro Pernety
Adresy ostatních boulangeries stejného řetězce:
7. obvod, 64 rue St-Dominique, metro La Tour Maubourg
15. obvod, 166 avenue de Suffren, metro Ségur nebo Sèvres Lecourbe
Při bourání posledních hradeb, obepínajících město, před nimiž vedla ještě vojenská zóna, vyhrazená pro eventuelní obranu města, která nebyla ničím než rozsáhlým, dvě stě metrů širokým území nikoho, zabydleným skutečnými slumy, bylo rozhodnuto, že toto území zůstane kolem Paříže jako zelený prstenec. Při pohledu na mapu Paříže tuto snahu vidíme dodnes – s malými výjimkami kolem ní zůstal zachován prostor, vyplněný parky, hřišti a stadióny.Za ním se potom vine okružní magistrála – le péripherique
V jižní části tohoto prstence najdeme i jeden ze zajímavých projektů té doby, čtyřicetihektarové mezinárodní univerzitní městečko. To bylo vybudováno díky podpoře a štědrému daru, který poskytl mecenáš Emil Deutsch de la Meurthe. První budovy tady vyrostly v roce 1920 a stavba pokračovala až do šedesátých let dvacátého století. Městečko je pojato jako prostor, v němž má každý stát svoji budovu, kterou si zde postavil, a v níž žijí studenti, kteří z něj přišli (my tam samozřejmě žádnou budovu nemáme, naši studenti žijí rozstrkáni na různých kolejích). Některé stavby jsou banální, stavěné narychlo, jiné jsou pozoruhodnými architektonickými díly.
Vstup do Univerzitního města
Prvními budovami, postavenými v Univerzitním městě, bylo sídlo Nadace Emila a Louisy Deutsch de la Meurthe. Budovy evokují styl anglických univerzitních campusů a slouží převážně pro francouzské studenty.
Zajímavá budova Japonska, postavená v roce 1927, respektuje japonský styl staveb. Část výzdoby provedl japonský malíř Foujita, žijící tehdy v Paříži.
Švýcarský dům byl postaven podle návrh Le Corbusiera v roce 1933
Brazílie je zastoupena barevným moderním domem z roku 1959, který vznikl ze spolupráce Le Corbusiera a brazilského architekta Lucia Costy (který se podílel také na stavbě nového brazilského hlavního města Brasilia).
Francouzsko-britská kolej
Itálie vsadila na renesanci
Kanada
Argentina (spécialement pour mon amie Elisa de Rosario en Argentine)
Mexico
Portugalsko
Indie
Švédsko
Budova Mezinárodního domu z roku 1926, kterou nechal postavil Rockefeller Junior jako místo pro setkávání studentů. Studenti tam mají k dispozici přednáškové a společenské sály, kino, bazén, restaurace, lékařskou službu a další potřebné zázemí.
Stejně jako loni, i dnes vás na Dušičky pozvu na jeden z pařížských hřbitovů. Loni to byl hřbitov na Montmartru (TADY), letos se podíváme na opačný konec Paříže – na Montparnasse. Hřbitov, který se tady dnes rozkládá na impozantních devatenácti hektarech, byl založen v roce 1824 tehdy ještě za městskými hradbami na opuštěném místě, plném větrných mlýnů. Součástí Paříže se stal až v roce 1860. Skládá se ze dvou částí, malého a velkého hřbitova, které od sebe odděluje Rue Emil Richard.
Centrem velkého hřbitova je okrouhlé centrální náměstí, na kterém se tyčí socha Ducha věčného spánku od Horace Daillona.
Ze všech slavných „obyvatel “ hřbitova těmi nejslavnějšími jsou tito dva: spisovatel a filosof Jean-Paul Sartre a spisovatelka Simône de Beauvoir.
Stejně tak slavný byl ovšem zpěvák Serge Gainsbourg, jehož hrob najdete v 1. oddíle hned u kulatého náměstí uprostřed hřbitova. Hrob je plný květin a dárků, které mu sem dodnes nosí jeho fanoušci (nekruťte hlavou nad jízdenkami z metra, je to odkaz na jednu z jeho nejslavnějších písniček).
V rohu malého hřbitova na jednom z hrobů najdeme slavné sousoší sochaře Konstantina Brancusiho s názvem Polibek. Tato část byla při mé návštěvě bohužel kvůli rekonstrukci zavřená, takže jsem to musela brát z hodně velké dálky…
Upřímně řečeno, nad některými náhrobky mi trochu zůstává rozum stát…
Na hřbitově zůstal zachován poslední montparnasský mlýn. Dříve jich tu v okolí stávalo nepočítaně.
Ani tady neunikneme všudypřítomnému montparnasskému mrakodrapu
Montparnasse, hlavní vchod Boulevard Edgar Quinet, další vchod rue Froidevaux a dva vchody z rue Emile Richard
Jak se tam dostat: Metro Raspail nebo Denfert Rochereau nebo Gaité nebo Edgar Quinet
V blízkosti Place Denfert-Rochereau, mezi ulicemi Général Leclerc a Tombe-Issoire leží čtvrť maličkých domečků. Je celá poddolovaná katakombami (však tu také poblíž leží jeden z východů z nich), proto na ní nemohly vyrůst velké domy. Vzniklo tak několik malebných ulic malých domků a pavilonů. Jednou z nich je i Rue Hallé, z níž vybíhá uzoučká ulička Villa Hallé.
Další moje oblíbené náměstí v Paříži. Když ještě existovala společnost Skyeurope a létala do Paříže za pár korun, přistávalo se na letišti Orly, odkud jede autobus právě na Place Denfert-Rochereau. Proto bylo toto náměstí vždy první, co jsem při příletu navštívila, v jeho okolí jsem několikrát bydlela a znám tady skoro všechny kavárny, ve kterých jsem snídávala. Protože jsem při posledních dvou cestách opět bydlela ve 14. obvodu, z nostalgie jsem do těchto kaváren chodila dál. A víte, že si mě v jedné z nich pamatovali (nebo aspoň se tak tvářili)?
Pařížská snídaně na Place Denfert-Rochereau
Náměstí vzniklo na místě předposledních městských hradeb, zbouraných v letech 1860 – 1880. Místo jedné z bran, kde se nacházela celnice, bylo později vybudováno velké náměstí, které bylo nazváno Place d´Enfer podle přilehlého lesa d´Enfer. Z náměstí vycházely široké bulváry, které vedly po obvodu bývalých hradeb. Na náměstí se až do roku 1939 konaly velké a hojně navštěvované poutě.
Dnes najdeme na náměstí místo poutí spíše nekonečné řady aut a hluk. Uprostřed na nás shlíží ohromný lev z Belfortu, vytvořený sochařem Bartholdim na počest plukovníka Denfert-Rochereaua, který bránil Belfort ve válce s Pruskem v letech 1870-1871. Kopie sochy byla na náměstí umístěna v roce 1879 a náměstí bylo přejmenováno podle hrdinného plukovníka (velmi se hodilo, že Place d´Enfer i Place Denfert se vyslovují stejně).
Na náměstí dodnes stojí dva pavilony, které v době, kdy tudy vedly hradby, sloužily k výběru cla…
… v jednom z nich je umístěný vchod do katakomb.
Dnešní stanice metra a RER bývala normálním železničním nádražím dráhy, vedoucí do Sceaux . Nádraží bylo otevřeno v roce 1846 a je nejstarší v Paříži.
Právě tady na náměstí vyjíždí RER z podzemí a dále pokračuje po povrchu přes park Montsouris k Univerzitnímu městu
Fotka interiéru převzata z Wikipedie
Centrem velkého hřbitova je okrouhlé centrální náměstí, na kterém se tyčí socha Ducha věčného spánku od Horace Daillona.
Ze všech slavných „obyvatel “ hřbitova těmi nejslavnějšími jsou tito dva: spisovatel a filosof Jean-Paul Sartre a spisovatelka Simône de Beauvoir.
Na hřbitově zůstal zachován poslední montparnasský mlýn. Dříve jich tu v okolí stávalo nepočítaně.
Ani tady neunikneme všudypřítomnému montparnasskému mrakodrapu
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.