Bude to dnes takový text o nemocnici a o ne-nemocnici. Sice se tak ty staré budovy bývalé dětské nemocnice v blízkosti pařížské observatoře ve 14. obvodu pořád ještě jmenují, ale ke svým účelům už neslouží. Nemocnici zavřeli v roce 2012, provozy byly přesunuty do jiných zařízení, a od té doby tady bylo prázdno. Až v loňském roce je dostala do prozatímního pronájmu společnost, která zde vytvořila dočasné ubytovací a společenské centrum; to vše do doby, než bude definitivně připraven projekt nové ekočtvrti, která by tady na téměř třech a půl hektarech měla vyrůst.

Hlavní budovy bývalé nemocnice sloužily před francouzskou revolucí jako oratoř. V roce 1800 byly i s kaplí sv. Trojice přeměněny na nalezinec a dětskou nemocnici. Po celé 19. století se tady o děti staraly sestry z kongregace sv. Vincenta z Pauly, které už od 20. let minulého století byly postupně nahrazovány civilním personálem, který jeptišky vystřídal definitivně v 60. letech. Církevní název nemocnice však zůstal v platnosti dodnes.

Průčelí kaple z avenue Denfert-Rochereau je už dávno zaslepeno a dovnitř se vstupuje bočním vchodem přímo z vnitřního dvora bývalé oratoře. Ten je, bohužel, většinu času zavřený; mně se podařilo dostat dovnitř až napodruhé. Kaple sice není odsvěcená, ale ani není funkční. Občas se v ní koná nějaká výstava nebo koncert.

Nádvoří před kaplí

Chodby bývalé oratoře jsou zdánlivě dobře zachovány, šachovnicová dlažby chodeb je zútulňuje a ani vybavení na první pohled není nijak děsivé (na rozdíl od vybavení běžně fungující nemocnice na jihu Itálie, kterou jsem navštívila před pár týdny a která působila dojmem, jako by se tudy právě přehnala válka).
Ve vyšších patrech funguje ubytovna pro ženy, tam raději nepůjdeme.

Většina budov bývalé nemocnice je teď využívána asociací, o které jsem mluvila už nahoře. Ta si jejich interiér i exteriér upravila pro své potřeby poměrně alternativně – na zdech najdete street art i graffiti, v některých nemocničních pavilonech se hraje divadlo, jiné slouží jako výstavní prostory, někde fungují umělecké ateliéry a v jednom z nich najdeme knihovnu i s čtenářským koutkem. Na volném prostranství byly postaveny dřevěné stánky, které při větších akcích slouží pro občerstvení nebo prodej.

V kontejnerech vyrostly malé zahrádky, a při jedné v bočních zdí ve velké voliéře pobíhají slepice. Však se na to všechno podívejte. 

Pokud by vás zajímal rezidenční projekt, který se tady připravuje a který by měl být zahájený příští rok, podrobnosti s fotografiemi a plánky najdete TADY. Vyplývá z něj, že většina budov by měla být zachována, jen na místě, kde dnes stojí kotelna a některé pomocné budovy, budou vestavěny dva nové domy.
Podobných projektů, v jejichž rámci je prostor dočasně propůjčen různým společenským aktivitám, je v současné době v Paříži několik. Nedávno jsem jeden z nich viděla i ve čtvrti Ménilmontant, kde na místě staré továrny na zrcadla, která byla několik let načerno zabrána jako squat a ateliéry, už stojí tabule s obrázkem rezidenčního domu, který tady vyroste. Do zahájení prací však už vybouranou a vyčištěnou plochu pronajali nedalekému kulturnímu centru Bellevilloise, které tady udělalo letní scénu a kavárnu.

Připadá mi to jako dobrý nápad a jsem ráda, že třeba majitel karlínských kasáren v Praze tuto praxi také zavedl. Víte o nějakém dalším podobném projektu? 

Hôpital Saint-Vincent-de-Paul

14. obvod, 18 avenue Denfert-Rochereau 

Jak se tam dostat: metro Denfert-Rochereau (linky 4 a 6), RER B

Dnes se vydáme do mé další oblíbené čtvrti (no jo, jenže kterou já nemám oblíbenou?), která leží daleko od centra až za montparnasským věžákem. Najdete tady staré úzké uličky, na kterých se sice už podepsala modernizace, ale které si přece jen místy zachovaly starý půvab.

Jednou z uliček, do kterých vždycky neomylně zamířím, když jsem poblíž, je moje zamilovaná rue des Thermopyles. Tu už jsme tady viděli a myslím, že jsme jednou viděli i její sousedku s názvem Cité Bauer, do které se podíváme dnes. Zcela jistě jsme však neviděli v plné kráse hlavní atrakci uličky, krásná vyřezávaná vrata, protože před nimi vždycky stává dodávka, která je kryje, a jen jednou jedenkrát se mi je podařilo vyfotit bez ní.

Dřevěná vrata se zdobeným vyřezaným srdcem a venkovskými obrázky vytvořil v roce 1959 maďarský umělec, který tady tehdy bydlel. Ve velkém srdci je vepsaný francouzský nápis Soyez les bienvenus (Vítejte), což potvrzuje maďarský nápis Isten Hozott, vyvedený do menšího srdce, který prý znamená „Bůh tě přivádí“. K tomu všemu patří ještě malované idylické výjevy z maďarského venkova.

Ulička má po pravé straně zachované původní domy, ty po levé straně naopak už částečně padly, ale naštěstí byl místo nich vytvořený park a ne panelák (jak bývá v Paříži často k vidění).

 

 

 

 

Když projdeme parkem, dostaneme se k jedné z kolektivních zahrad, které jsou v Paříži tak oblíbené a rozšířené. Tady jsem opět viděla, že už jsem vlastně pamětník – když jsem tu byla poprvé, stála zde napůl pobořená zeď, počmáraná graffiti, a za ní byla špinavá země nikoho s odpadky a plevelem. Za těch pár let na stejném místě vyrostl vcelku hezký dřevěný dům, byla založena zahrada, místo zdi zde stojí mřížový plot a celé místo pořádně prokouklo. Dokonce i graffiti byly nahrazeny streetartem. 

Samozřejmě, že neodolám, abych vás nevzala narychlo ještě za roh, do rue des Thermopyles, kterou bych nevynechala ani v tom největším spěchu. Tolik krásy najednou je přece nutné vidět víckrát.

 

 

V Paříži existuje mnoho nemocnic, které jsou sice zmodernizovány na špičkovou úroveň a mají velkou část moderních budov, jejich jádro však zůstává stále historické. Dnes se podíváme do jedné z nich, která je současně i jednou z nejstarších. Na místě, kde už v 15. století stával útulek pro nemocné s nakažlivými nemocemi (především morem) a ještě předtím ve 13. století špitál, založený Markétou Provensálskou, manželkou Ludvíka IX., nechala postavit novou nemocnici v polovině 17. století Anna Rakouská, matka-regentka Ludvíka XIV. Nemocnice dostala jméno sv. Anny, patronky své zakladatelky. Nemocnice byla nejdříve málo využívaná, proto ji částečně přeměnili na farmu, kam chodili pracovat v rámci léčby pacienti z psychiatrické nemocnice Bicêtre.

Většího využití se nemocnice dočkala až stodvacet let po svém založení, když v roce 1772 vyhořela nemocnice Hôtel-Dieu v centru vedle katedrály Notre-Dame.

V roce 1863 rozhodl Napoleon III. o kompletní rekonstrukci nemocnice sv. Anny a o založení psychiatrické kliniky. Toto zaměření zůstalo nemocnici v podstatě dodnes – kromě psychiatrie se specializuje na neurologii, neurochirurgii, neurozobrazování a adiktologii. Právě v tomto zařízení lékaři objevili v 50. letech minulého století první neuroleptika (antipsychotika), která se používají k potlačování psychotických symptomů u schizofrenie, maniodepresivní psychózy a jiných psychických chorob.

Nás ovšem nemocnice zajímá hlavně z hlediska svého vzhledu. Její stará část pochází většinou z rekonstrukce z 19. století a z pozdější doby. Zůstaly v ní zachovány zelené plochy, takže působí místy spíš jako park, ve kterém navíc stojí spousta soch. Většina z nich byla vytvořena v první polovině 20. století, nemá žádnou zvláštní kvalitu a zřejmě ani hodnotu, ale dodává těmto prostorům určitý půvab.

Nejvíc soch najdeme na hlavním prostranství mezi starými budovami. Z nich se mi podařilo zjistit jen identifikaci mytologické postavy Dafné na spodní fotce, ty ostatní jsem nikde nenašla.

Ředitelství sídlí v hezké vilce, obklopené parčíkem. V něm najdeme další soubor soch.

Tomuto zmalovanému fešákovi říkám Meresjev – ti starší budou vědět proč, mladší o nic nepřišli

Autorem některých soch je bretaňský sochař Louis-Henry Nicot, jehož jedno dílo je umístěné i v Lucemburské zahradě

Sochy najdeme i na těch nejpodivnějších místech. Bakchus, autor Pierre Blanche.

Nemocnice je hodně rozlehlá a jsou v ní vytvořeny skutečné ulice, pojmenované po různých spisovatelích nebo básnících (přičemž někteří z nich byli i jejími pacienty). Nás může potěšit, že mezi slavnými jmény objevíme i jedno naše.

Kafkovu galerii najdeme v jedné z částí nemocnic, kde jsou mezi pavilony vytvořeny dřevěné galerie. Brňákům asi ze všeho nejvíc připomenou starou část bohunické nemocnice.

Menší kuriozitou je funkční tenisový kurt

Kaple sv. Anny z roku 1869. Byla zamčená.

Vedle kaple stojí i věž, která dřív byla pravděpodobně součástí jednoho ze vstupů

Poslední zajímavostí, kterou lze v nemocnici najít (lépe řečeno na vnější straně jejich zdí) je tzv. le plancher de Jeannot – něco jako Honzova podlaha. Jde skutečně o prkennou podlahu jednoho domu, v němž se odehrála rodinná tragédie. Mladík Jeannot, jehož otec v domě spáchal sebevraždu, zde po svém návratu z alžírské války na konci 50. let minulého století žil se svojí matkou. Po její smrti v roce 1971 ji pohřbil pod schody domu, přestal jíst a do podlahy svého pokoje začal vyrývat dlouhý text. O pár týdnů později zemřel ve věku 33 let. Prkna z podlahy později odkoupil místní psychiatr, který pochopil, že mladík trpěl psychózou – prkna byla poté vystavována i v rámci výstav jako tzv. art brut a později byla věnována této psychiatrické klinice.

Hôpital Sainte-Anne
14. obvod, 1 rue Cabanis

 

 

Na stánky s nejrůznější veteší narazíte často nečekaně v neděli nebo v sobotu na malých náměstích nebo uprostřed zelené plochy širokých avenue v různých čtvrtích. Najdete na nich starý nábytek, nádobí, různé cetky a zbytečnosti, ale někde i umělecké předměty a starožitnosti. Nikdy jsem si tam nic nekoupila, ale vždycky si celý ten improvizovaný trh projdu a baví mě si všechno dlouze prohlížet. Občas se mi něco líbí a před koupí mě zadrží jen myšlenka, jak bych to dopravila domů, ale často kroutím hlavou nad tím, co všechno lidé mohou prodávat a hlavně co všechno si zřejmě najde kupce. Posuďte sami na tomto brocante, na který jsem narazila loni na avenue René Coty nedaleko place Denfert Rochereau ve 14. obvodu.  

Je libo vojenskou čepici? Nebo námořnickou? Byly jich tady desítky a jejich majitel se mi některé mermomocí snažil nasadit – prchala jsem pryč při představě, kolik lidí a jakých už je mělo na hlavě.

Úplně stejný tác, jaký vidíte vlevo dole, mám po babičce. Dokonce dva v různých velikostech.

Lžičky. Stovky malých stříbrných lžiček v několika přepravkách. Jakou mají asi historii? Nebyly drahé a měla jsem si jich pár koupit.

Kdo si asi koupí špinavý demižón?

Něco pro sběratele…

Dnes vás pozvu na místo, o kterém jsem už dávno snila. Když jsem při svých cestách do Paříže ještě bydlívala ve 14. obvodu v blízkosti place Denfert-Rochereau, chodívala jsem často kolem, ale nikdy jsem neměla štěstí, že by bylo otevřeno. Potom jsem na několika pařížských blozích viděla fotky, jak to uvnitř vypadá, a udělala jsem si v mapě oranžovou tečku, jako že sem určitě musím.

A pak jsem na to zapomněla, do čtrnáctky chodila málokdy a vzpomněla si, až když jsem šla nedávno nečekaně po druhé straně ulice a přes silnici uviděla otevřenou bránu.

 

Žádné historické povídačky vás tentokrát nečekají, snad jen to, že tohle snové místo bylo postaveno jako soubor soukromých rezidencí v druhé polovině 19. století a nese jméno své původní majitelky. Jde o parčík uprostřed vnitrobloku, z jedné strany lemovaný vilami, ponořenými v zeleni, a ze tří stran obestavěný nájemními domy z bílého kamene a červených cihel. Každý z devíti domů nese jméno nějaké významné osoby francouzské minulosti – hudebníků, spisovatelů i vědců.

14. obvod, 19 avenue du Général Leclerc

Dnes se vydáme do jižní části Paříže, kde úmyslům developerů pořád ještě odolávají malé úzké uličky s domky jako pro panenky, dílny, přestavěné na byty nebo kanceláře, a nezbytné kavárny na rohu.

Ulička, kterou si projdeme dnes, má všechno z toho, co jsem popsala a taky něco navíc – atmosféru klidu v hezké čtvrti. Není tak venkovsky a umělecky ošuntělá jako některé jiné v okolí, a kromě malých domečků, ateliérů a dílen tady stojí i pár činžáků ve stylu Art Déco. Moc mě ta procházka v podvečerním tichu nadchla.

 

Ulička má tvar Y. Jedno ze slepých ramen ypsilonu končí v malém parčíku.

V ateliéru v čísle 37bis pracoval kdysi Henri Matisse. Dnes tady funguje veřejný ateliér, který pořádá kurzy kreslení, sochařství a keramiky s názvem Terre et feu.

V uličce v minulosti bydleli a pracovali další malíři, jejichž jména nám toho dnes už moc neřeknou (např. August Leroux nebo Édouard Marcel Sandoz). I dnes tady však narazíme na velmi známá jména, například v jednom z ateliérů má svoji produkční společnost modelka Laetizia Casta.

Hezká kavárna na rohu Villa d´Alésia a rue des Plantes. Co víc si člověk může přát?

 

 

Za povšimnutí stojí taky krásný cihlový dům s keramickými dekoracemi, který stojí v rue des Plantes téměř naproti vstupu do Villa d´Alésia

Jak se tam dostat: metro Alésia (linka 4)

Nechápu, proč mi ze všech textů Vítězslava Nezvala utkvělo v hlavě především toto čtyřverší z básně Rue de la Gaité:

François je v černé díře,

chtěla jsem říct v la Santé,

François byl vždycky zvíře,

staňte se mým amantem.

 

Logické ale asi je, že si na ty verše vzpomenu pokaždé, když jedu po boulevardu Arago podél dlouhé a vysoké zdi věznice s tím podivným názvem La Santé.

Věznice byla postavená v letech 1861 – 1867 na místě dřívějšího kláštera sv. Marie Magdaleny, který byl v době Francouzské revoluce přeměněn na vězení. Ještě předtím na stejném místě stávala nemocnice, založená Annou Rakouskou, manželkou Ludvíka XIII., jejíž název Maison de la Santé dal věznici název.
Interiér jaksi z pochopitelných důvodů nemám k dispozici.

Do tohoto vězení byla odvezena 24. září 1939 skupina českých umělců, podezřívaných z toho, že jsou tajnými sovětskými agenty. Malíř a spisovatel Adolf Hoffmeister, malíř Alén Diviš, karikaturista Antonín Pelc a někteří další zde strávili sedm měsíců, než bylo jejich obvinění zrušeno. Ani potom se ale nedostali na svobodu a byli převezeni do internačních táborů.

Pro Francii muselo být určitě trapné, když se Adolf Hoffmeister po válce stal československým velvyslancem v Paříži.

Na rohu rue de la Santé a boulevardu Arago, zhruba v místě, kde teď stojíme, bývala umístěná gilotina. Poslední veřejná poprava se tady konala ještě začátkem června 1939, poté byly přesunuty dovnitř vězení, kde se poslední konala v roce 1971. Francie byla také poslední zemí Evropského společenství, která zrušila trest smrti a to až v roce 1981.
Dnes nás tady zaujme něco jiného – u chodníku stojící stařičké veřejné WC, tolik oblíbené mezi pařížskými blogery, na jejichž blozích jsem ho viděla dávno předtím, než jsem měla tu čest osobního pohledu. Je to poslední zařízení tohoto typu v Paříži, všude jinde jsou už umístěné ty strašidelné moderní samouzavírací budky firmy Decaux, ve kterých bych jako klaustrofobik pravděpodobně okamžitě zešílela.

 

 

14. obvod, rue de la Santé

 

Jak se tam dostat: dovnitř snad radši ani ne, ale jinak metro Denfert-Rochereau, linky 4 a 6