Zastrčený kout na samém jižním kraji Paříže tvoří několik uliček, které nesou názvy nejrůznějších květin. Uličky jsou opravdovým nomen omen, protože každá z nich je ponořená do záplavy květů a kvetoucích stromů.

Takový malý ráj na konci světa, jako dělaný na nedělní procházku.

Nízké domečky stojí na místě, kudy dříve protékala říčka Bièvre, která se v zákrutech prodírala dnešním 13. a 5. obvodem, aby se v místech Gare d’Austerlitz vlila do Seiny. V roce 1912 ji překryli, svedli pod zem a místo jejího toku zastavěli, kvůli statice však stavby musely být jen lehké a nízké. Uznejte, jestli tohle není hezčí, než vysoké betonové domy, které stojí doslova jen o pár metrů dál.

13. obvod, kolem place de Rungis

Jak se tam dostat: metro Tolbiac (linka 7) nebo Cité Universitaire (RER B)

Velké kulaté náměstí v jihovýchodní části Paříže je frekventovaným uzlem 13. obvodu, přesto se tady díky parčíku uprostřed náměstí zdá dopravní ruch snesitelný. Náměstí dostalo své jméno díky maršálu Juinovi, jehož socha stojí na kraji parku uprostřed kruhového objezdu. Název připomíná italskou expedici čtyř francouzských vojenských divizí za 2. světové války, kterým maršál velel, a které bojovaly ve Středomoří při italském tažení proti německým jednotkám. 

 

 

V parčíku leží malé jezírko s vodotryskem, kolem kterého teď na jaře bohatě kvetou stromy s drobnými fialovými kvítky. Pokud by někdo věděl, jak se jmenují, budu ráda, nepodařilo se mi to zjistit. 

Jednu stranu náměstí zabírá radnice 13. obvodu s malou pěší zónou, lemovanou po stranách záhony 

Přímo před radnicí stojí socha s názvem Návrat ztraceného syna, kterou vytvořil Ossip Zadkine, jehož ateliér, ve kterém je dnes muzeum, jsme navštívili TADY

Náměstí dominuje ohromné nákupní centrum, před kterým se vypíná do výšky zvláštní věž. Autorem jejího návrhu byl japonský architekt Kenzo Tange. Komu by se budova zdála příliš velká a nehodící se na toto místo, může být klidný, protože původní projekt ze 60. let minulého století zde počítal se stavbou mrakodrapu, který měl svojí výškou překonat Tour Montparnasse. Další mrakodrapy měly postupně vyrůstat podél boulevardu d´Italie směrem z centra. Plány byly zrušeny poté, co se v roce 1975 dostal k moci prezident Giscard d´Estaing, který mrakodrapy v centru města odmítal.

Nákupní centra nemám ráda a ta pařížská proto nemám zmapovaná, ale toto znám. Je průchozí a já tudy chodím, když jsem v okolí a mířím do čtvrti zvané Butte aux Cailles. Líbí se mi tady vysoká konstrukce prosklené střechy, kovová mapa čtvrti, zasazená do podlahy v přízemí, a také tady mají bezkonkurenčně nejčistší toalety, které jsem v Paříži viděla. I s vitrínou plnou barevných toaleťáků.

Place d´Italie je jedním ze sedmi pařížských náměstí, které mají být v průběhu příštích let kompletně přeměněny a zrekonstruovány. Kromě place d´Italie je to ještě Nation, Gambetta, Bastille, Panthéon, Madeleine a place des Fêtes. Pařížská radnice na nich hodlá potlačit dopravu, rozšířit pěší zóny a zeleň a přeměnit je tak na veřejné plochy, věnované chodcům namísto automobilům. Celá operace se bude postupně odehrávat až do roku 2020 a tento blog ji bude samozřejmě sledovat.

Jak se tam dostat: metro Place d´Italie (linka 5, 6 a 7)

 

 

 

Ani letos jsem se do Paříže nedostala tak, abych viděla slavnostní průvody k zahájení čínského nového roku, který začal právě o minulém víkendu. Jednou to určitě zvládnu, ale než se tak stane, podíváme se aspoň do budhistické svatyně v největší pařížské čínské čtvrti ve 13. obvodu. Už jsme ji na blogu viděli dvakrát, naposledy TADY loni v září. Tehdy jsme si prohlédli ulice s čínskými obchody a restauracemi a taky jednu z pitoreskních svatyní, umístěnou na tom nejméně pravděpodobném místě, které bych si aspoň já dokázala představit – v ušmudlaných podzemních garážích.

Ten dnešní budhistický chrám leží v přece jen o trochu důstojnějším prostředí – na terase obřího moderního komplexu, mezi vysokými betonovými obytnými věžemi, zastrčený za Lidlem a dalšími obchody a restauracemi nákupního centra. I proto se do něj vchází dveřmi, které ze všeho nejdřív připomínají i naše sídlištní samoobsluhy. Výzdobu má ovšem přesně takovou, jakou si v těchto místech představujeme.

 

Jediné, co se mi podařilo dohledat, je, že teochew je čínský dialekt z jihovýchodu Číny, patřící mezi sino-tibetské dialekty, předpokládám tedy, že i tady v Paříži jsou svatyně rozděleny podle dialektů nebo oblastí původu. Celá svatyně je lemována jednotlivými oltáři, vrchovatě zdobenými květinami a obloženými obětinami pro bohy – především ovocem, ale taky miskami s rýží. Strašidelně působí dvě řady obřích bohů, které lemují prostor u hlavního oltáře. 

Pohled od svatyně na čínskou čtvrť

13. obvod, 44 avenue d´Ivry

To je sice oficiální adresa, podle ní se to však najít nedá. Pokud byste opravdu chrám hledali, doporučuji jet metrem do stanice linky 14 Olympiades, tam vyjet z rue de Tolbiac po pojízdných schodech nahoru na terasu a vydat se přes ni kolem spousty obchodů a restaurací na druhou stranu. Až už to dál nepůjde, až narazíte na nákupní centrum, stačí hledat po levé straně. 

Otevřeno denně 9 – 12 hod a 14 – 18 hod hod

O čínské čtvrti, kam vás dnes vezmu na procházku, jsem už jednou psala TADY. Tehdy jsem tudy v jednom letním večeru jen procházela a neměla jsem na podrobné zkoumání čas. Nedávno jsem se tam vrátila v pravé poledne a kromě toho, že jsem tam měla opravdu dobrý čínský oběd, jsem viděla celou tu velkou asijskou čtvrť v plné síle. Je to hodně pestré, hodně chaotické, hodně hektické – ale také hodně zajímavé.

 

Čtvrť se rozkládá v trojúhelníku mezi avenue d´Ivry, avenue de Choisy a boulevardem Masséna. Místy si připadáte jako v Šanghaji nebo Pekingu. Na ulici převažují Asiaté, obchody plné čínského zboží mají vývěsní štíty v čínštině, čínský holič má krám plný čekajících Číňanů, v malých čínských bistrech se ve výšce houpají červené lakované kachny, stánky jsou zavaleny exotickým ovocem a zeleninou (některé z nich jsem ještě nikdy neviděla) a pokud zatoužíte po knížce v čínštině, klidně si ji tady můžete koupit.

 

Durian, ovoce, které prý výborně chutná, ale strašně páchne, jsem neměla odvahu ochutnat. Rambutan, malá červená chlupatá kulička, připomíná nejvíc ze všeho vzhledem i chutí liči.

 

Co třeba začíst se do Malého prince v čínštině, vydaného v Hongkongu?

Úplně jiná liga, než obvyklé malé a trochu ušmudlané obchůdky, je ohromný supermarket bratří Tangů. Ti se od 70. let, kdy přišli do Paříže, vypracovali tak, že dovážejí z Číny zboží nejen pro všechny čínské obchody v Paříži, ale v podstatě pro celou Francii. Jejich supermarket je čistý a uspořádaný a najdete v něm opravdu všechny potraviny, na jaké si jen vzpomenete, a to nejen čínské, ale i vietnamské, korejské, japonské a zkrátka veškeré asijské.

 

Centrem čínské čtvrti je vyvýšené prostranství, zastavěné obchody a restauracemi a lemované výškovými budovami. Deska kryje částečně sklady, které na těchto místech stávaly a které byly po postavení sídliště ukryty do podzemí, částečně garáže a do podzemí je také svedená doprava. Celý projekt s názvem Les Olympiades (jednotlivé paneláky jsou pojmenovány po různých městech, ve kterých se kdy konala olympiáda) byl vytvořený v 70. letech jako moderní bydlení. O byty zde však nebyl zájem, byly proto přidělovány přistěhovalcům z asijských zemí, kteří tehdy začali proudit do Paříže. Kromě Číňanů tady žijí hlavně Vietnamci, Kambodžané, Laosané a další přistěhovalci z Asie, ale i z Afriky nebo z Blízkého Východu.

 

Většina restaurací na této ploše je čínských (ale viděla jsem tady i italskou pizzerii). Ať přijdete kamkoliv, v každé restauraci najdete malý budhistický oltářík, většinou umístěný někde v rohu a obklopený nezbytnými vonnými tyčinkami a ovocem.

Nahoře na betonové ploše najdeme i hezkou a velkou budhistickou svatyni, ale abych to tady dnes moc nenatahovala, podíváme se do ní jindy. Dnes se zastavíme v jiné, menší, kterou najdete na kuriózním místě, kde byste ji určitě nečekali, a to právě v podzemí pod betonovou deskou, v místech, kudy se vjíždí do podzemních garáží. Kdybychom o ní nevěděli a nešli najisto, nikdy by mě něco takového nenapadlo právě tady hledat.

Vidíte ty červené lampiony? To je ona, budhistická svatyně, zřízená v ošklivých vykachlíčkovaných prostorách s ohromnými trubkami klimatizace pod stropem, přívětivá asi jako pitevna. I přes ty nevábné prostory tam bylo plno a navíc venku před vstupem hráli čínští chlapíci u stolku domino.

Tato čínská čtvrť ve 13. obvodu je největší, ale ne jediná v Paříži. Další můžete najít ve 20. obvodu kolem stanice metra Belleville, malé asijské enklávy jsou rozesety i na jiných místech Paříže. Pokud máte rádi exotiku, neváhejte a zajděte se tam podívat.

Jak se tam dostat: metro Olympiades (linka 13)

 

Dnes se spolu vydáme do jedné pařížské nemocnice a to hned do té největší a nejstarší – a řekla bych, že díky své historii i také jedné z nejzajímavějších.
Stavba nemocnice začala v roce 1656 z rozkazu Ludvíka XIV. na místě bývalého vojenského arsenálu, kde se vyráběl střelný prach. K jeho výrobě byl zapotřebí ledek – sanytr, francouzsky salpêtre, proto se tomuto místu říkalo La Salpêtrière, Sanytrárna (taky jsme v Praze jednu měli). Její jméno potom zdědila nově postavená nemocnice.

 

Hlavní vstup do nemocnice. Náměstí před branou nese jméno Marie Curie.

Zpočátku to vlastně ani tak úplně nemocnice nebyla. Svým výnosem Ludvík XIV. totiž založil tak zvaný „Všeobecný hospic pro zavírání pařížské chudiny“, který sloužil k soustřeďování žebráků, tuláků, duševně nemocných a jiných lidí na okraji společnosti (aby podle krále „nerušili klid a život v Paříži“). Mužské oddělení vzniklo na okraji města v Bicêtre, dětské oddělení (protože na okraji společnosti žilo i mnoho dětí) v nedaleko postavené nemocnici Pitié a ženské oddělení bylo založeno právě tady, v Salpêtrière.

V roce 1864 král funkce tohoto zařízení ještě rozšířil a vytvořil tady ženskou věznici. Byly zde zavírány nejen ženy, které spáchaly nějaký zločin, ale i prostitutky a ty ženy, o jejichž internování požádala jejich rodina.
Zařízení, které se nesoustředilo na léčbu nemocných (od toho byla nemocnice Hôtel-Dieu vedle Notre-Dame na ostrově Cité), ale na jejich vyloučení ze společnosti a internaci v úděsných podmínkách, kdy zde ženy bez ohledu na druh postižení a možnost nebo nemožnost vyléčení živořily v okovech, fungovalo stejným způsobem po celé 17. a 18. století. Až na jeho konci došlo k lehkému zlepšení. Ženy začínaly být i léčeny a alespoň ty neléčitelné oddělovány od těch, kterým ještě bylo možno pomoci. To se však opět zhoršilo po francouzské revoluci, kdy si tady, v ženské nemocnici, udělali revolucionáři místo pro orgie, znásilňování i zabíjení. V té době zde bylo soustředěno skoro deset tisíc žen, z toho tři tisíce vězeňkyň. Mnoho z nich však bylo zabito během tak zvaného Zářijového masakru v roce 1892, kdy zdivočelí revolucionáři pohánění hysterií, živenou jejich vůdci Dantonem a Maratem pod záminkou, že se v pařížských vězeních chystá protirevoluční spiknutí, tato zařízení přepadli a osazenstvo povraždili.
V 18. a 19. století nemocnice pomalu začala naplňovat svůj účel – ženy zde byly odděleny podle druhu nemoci, byly léčeny a později došlo i ke zrušení věznice a zaměření na léčbu. Působilo zde mnoho slavných francouzských lékařů, za všechny třeba Jean Martin Charcot, průkopník a zakladatel neurologie, který právě tady prováděl léčbu psychických a neurologických nemocí a využívání hypnózy.
Až na začátku 20. století se zařízení začalo měnit z psychiatrické léčebny na skutečnou nemocnici. Ve 20. letech došlo ke sloučení Salpêtrière s vedlejší nemocnicí Pitié. V 60. letech byly postaveny další nové, moderní kliniky a také zde byla založena lékařská fakulta.

Dnes je nemocnice jedním z nejmodernějších a nejvýznamnějších francouzských zařízení. Právě tady zemřela po havárii v roce 1997 princezna Diana.

 

Když jsem poprvé viděla rozsáhlý nemocniční park v jednom starém filmu, který natočila režisérka Agnès Varda (jmenoval se „Cléo od 5 do 7“), věděla jsem, že se tam jednou chci podívat. Došlo na to až loni v létě, ale protože jsem tehdy neměla dost času a nenašla jsem to, co jsem hledala, vrátila jsem se sem ještě jednou letos v květnu.

 

 

Ve stejné době jako všechny hlavní budovy byla v areálu postavená i kaple sv. Ludvíka. Architektem byl tehdy slavný Louis Le Vau, po jehož smrti stavbu dokončil neméně slavný architekt Libéral Bruant (autor Invalidovny a také celé koncepce této nemocnice). Vysoká kupole ční nad střechami ostatních budov a provází nás po celém areálu.

Kaple má půdorys řeckého kříže. Kolem hlavního prostoru, nad kterým se tyčí osmiboká kupole, jsou soustředěny čtyři okrouhlé kaple, zakončené malými kupolemi.
Kaple dnes působí prázdným a smutným dojmem. Poté, co byla po roce 1789 vypleněná revolucionáři, kteří odtud odvezli všechny cennosti a zařízení včetně zvonů, a poté, co v době francouzsko – prusko-rakouské války sloužila jako vojenský lazaret, se sice navrátila k náboženským účelům, ale už nikdy nebyla obnovená ve své původní kráse.

Hned za kaplí najdeme původní staré budovy, postavené do tvaru dvou čtverců s vnitřními dvory. Za nimi začíná velký nemocniční park, ten, který mě sem původně přivedl.

V dálce za parkem vidíme nové budovy moderní části nemocnice

Průchody ve staré zdi se dostaneme do prostor dřívější nemocnice Pitié. Ta zde byla postavená na začátku 20. století poté, co její původní sídlo na místě dnešní Velké pařížské mešity bylo přeměněno na věznici a později zbouráno.

Moje loňská návštěva nemocnice skončila tady v těchto místech. Před dvěma měsíci jsem se sem vrátila, abych našla to, co mě tady nejvíc zajímá. Historii.

Tentýž park jako nahoře, jen v jarním provedení a celý v květu

Na zdi jedné z původních budov jsem tentokrát našla pamětní desku, která připomíná jeden z kousků historie této instituce. Po jejím založení zde byly soustřeďovány také dívky – sirotci, které zde byly vychovány a potom provdány v kapli sv. Ludvíka při hromadných obřadech (údajně až šedesát dvojic najednou).

Některé dívky však čekal jiný osud – z králova popudu v letech 1663 až 1673 opouštěly nejen zdi nemocnice, ale také Francii a byly posílány do nových francouzských kolonií, aby se tam provdaly a přičinily se tak k jejich osídlování. Pamětní deska připomíná ty, které odtud takto odjely do kanadského Quèbecu.

 

Tentokrát jsem měla štěstí a to, co jsem hledala, jsem po dlouhém bloudění kolem nemocniční prádelny a jiných podobných budov přece jen našla. Až téměř u nemocniční zdi, sousedící s kolejištěm blízkého nádraží, stojí mezi novými budovami nízký dlouhý pavilon, jako poslední památka na ubohé psychicky nemocné ženy, které tady byly doslova vězněny v nelidských podmínkách v malých místnůstkách. Při hezkém počasí je stráže vyvedly ven a řetězy připoutaly u vchodu do cel, kde si mohly sednout na malá sedátka. V té době se rozšířil zvyk Pařížanů chodit do těchto míst na nedělní procházky a bavit se pohledem na tyto ubožačky (ano, jako v zoologické zahradě).
Zlepšení situace přinesl až osvícený doktor Philippe Pinel, který po roce 1794 tyto ženy osvobodil z pout a začal je léčit. Zasloužil se také o zlepšení jejich celkových životních podmínek i stravy.

Na obraze, který namaloval Tony Robert-Fleury, vidíme doktora Pinela, který osvobozuje ženy z okovů

Pavilon zůstal jako jediná připomínka této doby. Sedátka jsou dnes překryta kovovými deskami s vyrytými názvy psychických a neurologických nemocí a způsobů jejich léčby.

Mezi zašlými zdmi původních nemocničních pavilonů jsme narazili také na nedalekou starou psychiatrickou kliniku a dali se do řeči se dvěma lékaři, kteří si tady užívali kuřáckou pauzu. Právě od nich jsme se dozvěděli, že tato klinika skrývá ještě jednou tajemství.

Kromě nevěst, které odjížděly do zámořských kolonií za manželem, se totiž na dlouhou cestu za moře vydávaly i jiné ženy, především prostitutky a ty, které spáchaly nějaký zločin. Ty byly odtud posílány na nucené práce.Jestli vám to něco začíná připomínat, tak ano, právě tady sem na dvůr psychiatrické kliniky docházel jistý abbé Prévost, který těmto ženám před dlouhou cestou poskytoval duševní útěchu. Právě tady poznal jednu z odsouzených a o jejím osudu napsal knihu. Ta žena se jmenovala Manon Lescaut.
Tomu dvoru dodnes říkají Cour Manon. Bohužel je součástí uzavřeného oddělení psychiatrické kliniky a chodí na něj pacienti, proto jsme se tam nemohli podívat. Nahlédnout z okna prvního patra jsme však směli.

 

Ta železná oka nad okny sloužila k upevnění řetězů, kterými ty nebožačky byly přikovány. Jídlo jim spouštěli shora a nikdo kromě dozorců a kněze k nim nesměl.

Samozřejmě mi to nedalo a hned po návratu domů jsem si pod vlivem toho odpoledne, stráveného v nemocnici, našla starý záznam Nezvalovy Manon Lescaut, který si pamatuji z dětství. Vy, co jste také pamětníky, taky si myslíte jako já, že Janu Preissovou v této roli od té doby ještě nikdo nepřekonal?

13. obvod, 47 boulevard de l´Hôpital

 

Jak se tam dostat: metro Gare Austerlitz (linka 5 a 10) a St. Marcel (linka 5)

Dnes se spolu vypravíme do 13. obvodu, kde v blízkosti staré manufaktury na tapiserie rodiny Gobelinů stojí jeden z nejstarších pařížských domů, jehož historie sahá až do středověku. Naše návštěva bude o to zajímavější, že se v Paříži po přestavbě historického centra baronem Haussmannem v polovině 19. století moc středověkých domů nezachovalo.

 

 

Dnes už vlastně nikdo ani neví, které Blanche palác patřil. V literatuře se dají najít dohady, že by mohlo jít o Blanche, dceru Ludvíka svatého, nebo o Blanku Kastilskou, manželku Ludvíka VIII., nebo o některou z dalších šesti takzvaných Blanche de France, které se ve 13. a 14. století v královské rodině vyskytovaly. Ve skutečnosti pravděpodobně došlo spíš k záměně tohoto paláce za jiný, který patřil královské rodině, a který se zřejmě nacházel v dnešní čtvrti Marais. Tady, na břehu bývalé říčky Bièvre, se spíš dá mluvit jen o nějaké nižší šlechtě.

Základy souboru dnešních budov vznikly zřejmě přestavbou staršího domu někdy v 15. století, kdy se v těchto místech usídlili barvíři a koželuzi a kde si barvíř Jehan Gobelin postavil svoji manufakturu na tapiserie. Budova prý byla součástí jeho vlastnictví a právě tady prý sídlila jeho barvírna, která využívala svoji polohu na břehu řeky, z níž brala vodu a kam vypouštěla odpad. Takových továrniček tady v té době bylo mnoho.

 

Tak nějak to tady vypadalo v té době a dokonce ještě na konci 19. století

 

V 18. století byly budovy přestavěny, vznikla tady hospoda, kde se scházeli jakobíni, ale v dalších dvou stoletích v důsledku různých změn vlastníků a převodů se tady znovu usídlil drobný průmysl, který využíval říčku. Po jejím svedení do podzemí a zakrytí v roce 1912 se odtud dílny jedna po druhé stěhovaly pryč a celý areál začal chátrat. Jeho stav byl špatný do té míry, že se v druhé polovině minulého století uvažovalo o jeho zbourání, nakonec ho ale zachránila v letech 2000-2002 přestavba na resideční bydlení.

Nejstarší částí je budova, která je vidět na první fotografii. Toto je její boční část, odkud se prochází na nádvoří.

Na nádvoří visí také plánek budov s podrobným popisem různých etap jejich vzniku

Nádvoří bylo vytvořeno až při přestavbě před patnácti lety. Domy, které vidíme nahoře, byly postaveny nově ve starém stylu, včetně krytí zdí dřevěnými laťkami. Takové domy byly v těchto místech ve středověku obvyklé – na zeď pod dřevěné krytí koželuzi napínali vyčiněné kůže, aby uschly na vzduchu a přitom na ně nepršelo (dovedete si určitě představit, jak to v takovém domě koželuha muselo páchnout).

V rohu nádvoří se nacházejí dvířka do věže. I když točité schody dostaly novou dlažbu, dřevěný středový sloup, který byl vyroben z jednoho kusu dřeva, je původní.

Věž není tak vysoká, abychom z ní viděli daleko do okolí, ale i přesto třeba pohled na tuto vlnitou střechu stojí za to. Na opačné straně vidíme mezi střechami špičku další věže – a myslím, že tu terasu nad ní dost nutně potřebuji.

Takto dnes vypadá nová část budov při pohledu z ulice. Byly na ně použity některé části starého zdiva a na první pohled se vůbec nezdá, že tu stojí teprve patnáct let.

Od bělosti a novoty zrekonstruované staré stavby se odráží barevná a ošuntělá zeď vedlejšího areálu. Když nakoukneme přes mřížový plot, uvidíme úzkou uličku, lemovanou starými továrními budovami.

Když obejdeme blok domů z druhé strany, za plechovými vraty uvidíme uličku z druhé strany i s Blančiným zámkem v pozadí. Zatímco dnes už budovy slouží k bydlení jako lofty, dřív tady sídlila firma, která vyráběla neonové trubice.

Vedle továrny najdeme další gotický dům, který dřív také patřil k areálu paláce královny Blanche

Celý areál zámku královny Blanche je dnes soukromý a není veřejně přístupný – s výjimkou Dnů evropského dědictví nebo několika týdnů v létě. Vzhledem k tomu, že uvnitř areálu jsou pouze byty, prohlídka se omezuje jen na nádvoří a jednu z gotických věží. I tak to ale stojí za to a pokud letos v létě plánujete návštěvu Paříže, může to být zajímavé zpestření mezi návštěvami obvyklých památek.

Bohužel jsem nenašla na internetu letošní přesný program, kdy je v létě otevřeno, ale když budu vycházet z toho loňského a předloňského, mělo by to být cca do 26. července a potom zase od 17. srpna do 9. září, v úterý až sobotu vždy v celou hodinu ve 14, 15, 16 a 17 hod, v neděli v 10, 11, 12, 15, 16 a 17 hod. Prohlídky jsou ve skupině, sraz před bránou, francouzština je výhodou, ale průvodci jsou studenti, kteří asi budou reagovat i na angličtinu.

Prohlídky jsou zdarma.

 

O této památce a možnosti její návštěvy se v Paříži moc neví, může se vám proto stát jako mně loni, že tam budete sami a budete mít průvodce jen pro sebe (na první fotce je to ten chlapeček před bránou).

13. obvod, 4 rue Gustave Geoffroy

 

 

 

Jak se tam dostat: metro Les Gobelins (linka 7)

 

 

 

Cestou z výstavy o Édith Piaf jsem si konečně splnila předsevzetí a zastavila se v budově, na kterou jsem se už dlouho chystala. Určitě ji taky znáte od vidění – nápadná zeleň, která šplhá po nábřežní budově jako housenka, je vidět na břehu Seiny už zdaleka. V budově sídlí Muzeum módy a designu (Cité de la Mode et du Design). Kromě expozice o módě se tady konají módní přehlídky, různé kulturní a společenské akce a také výstavy moderního umění. Součástí budovy je Francouzský institut módy (Institut Français de la Mode), muzeum Art ludique, zaměřené na komiksy, manga, videohry a animované filmy, a samozřejmě taky obchody a restaurace.

Nic z toho vám ovšem tentokrát neukážu. Jednak jsem trochu pospíchala a taky jsem na další výstavu neměla náladu. Šlo mi hlavně o prohlídku budovy zvenku – na interiér dojde někdy jindy.

Celý komplex vznikl v roce 2006 přestavbou doků, které tady v přístavišti zanedbané bývalé průmyslové zóny stály. Zůstala z nich betonová konstrukce, na kterou architekti nabalili moderní zařízení a vybavení. Původním účelem bylo nákupní centrum, budova ale stojí na poměrně odlehlém místě a netrvalo to dlouho a obchody jeden po druhém zanikaly na úbytě. V roce 2010 pařížská radnice celý projekt přehodnotila a slavný architekt Cyril Aouizerate vytvořil koncepci, která tu funguje od roku 2012, a na kterou se teď podíváme.

Z rozlehlé terasy v přízemí se vstupuje do výstavních prostor a do několika obchodů. Ve všední den odpoledne tady ovšem bylo pusto.

Mě ze všeho nejvíc zajímala ta zelená housenka. Skrývá se za ní schodiště a jak vidíte, působí to vzdušně, světle, nápaditě a moc se mi to líbilo.

Ta zelená barva vlastně není úplně zelená. Sklo, které schodiště kryje, je jen pokryté zeleným potiskem.

Po schodišti se dostaneme na střešní terasu. Na ní je vybudovaná zatravněná nadstavba, ve které se skrývají kavárny, bary a restaurace, které expandují ven. Některé z nich fungují celý týden v poledne i večer, některé jen ve čtvrtek, v pátek a v sobotu. Ve stejné dny tady najdete i ohromný noční klub s hudbou, otevřený až do pěti do rána. Tady v této opuštěné čtvrti rozhodně nikomu noční hlasitá hudební produkce nevadí.
Asi vinou špatného počasí a špatně zvolené hodiny i tady bylo pusto a prázdno. Dovedu si ale klidně přestavit nedělní slunečné odpoledne, kdy se tady scházejí party mladých nebo skupinky starších, třeba po procházce. Někdy to vyzkouším a dám vědět.

Další možnost občerstvení a zároveň taky noční klub najdete na terase v přízemí. Patří k němu také otevřená terasa, kde se pod zeleným přístřeškem skrývá bar.

Všechno to bylo hodně zajímavé a odcházela jsem odtud s lehkým nadšením nad architektonickým řešením i nad myšlenkou nějakého budoucího příjemného posezení v kavárně.

Cité de la Mode et du Design
13, obvod, 34 quai d´Austerlitz
otevřeno denně od 10 do 24 hod

Jak se tam dostat: metro Gare d´Austerlitz (5 a 10, RER C) nebo Quai de la Gare (linka 6)

 

Dnes se vydáme na další procházku po jedné ze starých pařížských čtvrtí v jižní části města. O Butte aux Cailles jsem tady už jednou psala. Byl to jeden z prvních článků na tomto blogu, protože mi tato čtvrť už dávno učarovala a na její prohlídku posílám každého, kdo jede do Paříže. Tím spíš, že o ní oficiální průvodce mlčí a je to tak trochu tajný tip.

Na nízký kopec je dobré vydat se k večeru, protože sem se chodí hlavně pařit. Bister, restaurací, kaváren, barů, klubů a dalších podniků je tady tolik, že si každý vybere ten svůj.

Pokud vás zajímá trocha historie, najdete ji TADY.

 

 

Jednou z možností, jak se sem dostat, je namířit si to po rue Bobillot od metra Place d’Italie. Na konci ulice zahneme vpravo do rue de la Butte aux Cailles. Právě tady je největší koncentrace barů a proto taky i lidí, postávajících dlouho do noci se skleničkou přímo na ulici. (Pokaždé si říkám, jestli by bylo takové terno bydlet zrovna tady.)

 

 

K této čtvrti a k jejím hospodám patří nerozlučně i street art. Místní podniky jsou téměř všechny vyzdobeny obrázky streetartistky, která si říká Miss Tic, pro kterou je typické zobrazení dívčí postavy, doprovázené vtipným textem. Autorka je, překvapivě, skoro šedesátiletá dáma, která svá díla vystavuje a prodává i v těch nejlepších pařížských galeriích.

Kromě ní jsou na Butte aux Cailles zastoupení skoro všichni nejlepší pařížští street artisti. Obrázky se navíc často mění, jsou přemalovávány, doplňovány a mazány, takže pokaždé, když tam přijdete, najdete něco nového.

 

 

Pro toho, koho umění na zdech nebere nebo si chce odpočinout od hospodského hluku, jsou v okolí malebné tiché uličky a dvorky

Rue de la Butte aux Cailles nás přivede na malé náměstí, které je srdcem této čtvrti. Odbočuje z něj rue des Cinq Diamants, kde je taky slušná úroda hospod, my ale odbočíme do úzké uličky passage Barrault, která se se svými kočičími hlavami svažuje mezi vysokými zdmi, porostlými zelení místy až tak, že pod listy ani není vidět dům.

Ulička nás přivede do rue Barrault, kde o kousek dál na rohu rue Alphand najdeme další oblíbené místo street artu, momentálně trochu zanedbané. V okolí se potom můžeme ztratit v uličkách, projít si passage Sigault nebo dojít až do rue Daviel s hezkými hrázděnými domky a úzkou uličkou villa Daviel, nebo z rue Michal obdivovat siluetu blízkého kostela sv. Anny (kam se už dlouho chystám podívat, ale ještě na to nedošlo).

 

 

 

Uličky nás nakonec přivedou na Place de la Commune de Paris. Mezitím se už setmělo a to je trochu mrzuté, protože právě tady najdeme ty nejhezčí streetartové obrazy.

No a protože je nejvyšší čas na večeři nebo aspoň na skleničku, vybereme si některou z hospůdek, ve které naši dnešní procházku ukončíme.

Jak se tam dostat: metro Place d’Italie (linka 2, 5 a 7) nebo Corvisart (linka 2)

Člověk by čekal, že v čínské čtvrti najde úzké uličky, nízké domky, malé krámky a spoustu cyklistů. Jenže ve 13. obvodě vystoupí z metra a dostane pecku rovnou mezi oči. Největší pařížská čínská čtvrť se tady totiž tyčí hlavně do výšky.

 

 

 

V polovině 70. letech minulého století začali do Francie proudit uprchlíci z Asie, především Číňané národa Teochew z čínské diaspory v Kambodži, Laosu a Vietnamu, kteří prchali před tamními válkami. Do Paříže jich přišlo tehdy kolem osmdesáti tisíc a pařížská radnice je ubytovala v nové čtvrti, postavené ve 13. obvodu.
Čtvrť vyrostla při reorganizaci a rekonstrukci, která v rámci idejí Le Corbusiera a Athénské charty o moderním urbanismu kompletně změnila tuto část Paříže, na místě bývalého nákladového nádraží a uhelných skladů, které byly částečně zrušeny a částečně zrekonstruovány a odsunuty do podzemí. Celé dopravní zázemí bylo překryto obrovskou betonovou deskou, na které vyrostly vysoké paneláky s veškerými službami, obchody a restauracemi. Projekt dostal název Les Olympiades a každý z paneláků nese jméno jednoho z měst, ve kterém se odehrávaly olympijské hry – najdeme tu proto panelák Sapporo, Mexico, Athènes, Helsinky, Cortina, Tokyo, Londres, Anvers, Rome, Grenoble a Squaw Valley a nákupní centrum Oslo. Každý z věžáků je navíc ozdobený mozaikou se symbolem některého z olympijských sportů. Další vysoké paneláky vyrostly v blízkém okolí, mezi rue de Tolbiac a avenue Masséna v blízkosti avenue d´Ivry.

 

Od knihovny Françoise Mitterranda se od roku 2006 můžeme dostat na druhou stranu řeky po novém, třicátém sedmém mostě přes Seinu. Je to vlastně jen lávka, vyhrazená pouze pro pěší a cyklisty, která spojuje 12. a 13. obvod. Je dlouhá 304 metrů a vede z plochy, na níž stojí knihovna, přímo do parku Bercy na druhé straně. Jediné pilíře, které ji nesou, stojí na každém břehu, bez dalších opěr ve vodě. Její prohnutý tvar, složený z několika úrovní, byl navržen rakouským architektem Dietmarem Feichtingerem, který se na tento typ mostů specializuje. Chodci tak mohou volně procházet z jednoho patra mostu do druhého.

 

 

 

Z náplavky na každé straně řeky vede přímo na most prosklený výtah

 

 

Most nabízí neobvyklé výhledy. Tady se díváme proti proudu řeky na stranu odvrácenou od centra, kde široká náplavka slouží jako promenáda a zakotvené lodi jako restaurace a kavárny.

 

Při pohledu na druhou stranu vidíme zajímavý most Pont de Bercy, v němž jezdí metro. Ta dlouhá budova s nohama ve vodě za ním je ministerstvo financí.

 

 

Vedle mostu také leží zajímavý plovoucí bazén, pojmenovaný po americké tanečnici Josephine Bakerové. Bazén byl otevřený v červenci 2006, ale hned téhož roku vyhořel (to je tedy nehoda, kterou si u bazénu těžko dokážu představit). Následně se v roce 2007 málem potopil po chybě při údržbě. Několik dalších měsíců byl zavřený a po všech opravách slouží znovu od července 2008. Zaplavat si v něm můžete jak v zimě, tak i v létě, kdy se střední prosklené panely posunou a střecha se otevře.

 

Jak se tam dostat: Metro Bibliothèque François Mitterrand nebo Quai de la Gare ve 13. obvodu nebo Bercy ve 12. obvodu