Ve čtvrti La Gare, jen pár desítek metrů od kostela Notre-Dame-de-la-Gare, který jsem tady představila minule, vybíhá zhruba na úrovni čísla 46 z rue Jeanne d´Arc malá úzká ulička, jako jeden z pozůstatků původní zástavby této čtvrti, pocházející pravděpodobně ze začátku 20. století.
Uličku lemují po obou stranách nízké domy ze žlutých a červených cihel, mezi nimiž vedou úzké průchody k dalším domkům v zadním traktu. Nechybí ani všudypřítomná zeleň, popínavé keře a květiny, které tomuto koutu dodávají venkovský a lehce prázdninový nádech. Další z pařížských míst, kde by se mi líbilo bydlet.
Farní kostel Notre-Dame-de-la Gare leží ve 13. obvodu mimo veškeré turistické cesty. Vydala jsem se k němu vlastně jen proto, že náměstí, na kterém leží, je pojmenováno po Johance z Arku a doufala jsem, že na něm třeba najdu nějakou její sochu. Není tam – ani na náměstí, které není moc vzhledné ani zajímavé, a vůbec už ne v kostele. Ten byl totiž postaven mezi lety 1847-1860, kdy Johanka ještě nebyla kanonizována (k tomu došlo až v roce 1920).
Zvláštní kapitolou je samotný název église Notre-Dame-de-la-Gare. Do češtiny by se nepřekládal jako kostel Panny Marie z nádraží, ale Panny Marie ze čtvrti la Gare – tak se totiž tato část 13. obvodu jmenuje. Mohlo by se zdát, že je to inspirováno blízkým Slavkovským nádražím, ale skutečnost je mnohem překvapivější a zajímavější. Název čtvrti totiž vznikl dávno před tím, než sem byly nataženy první koleje a než vůbec existovala myšlenka na nějaké nádraží. Spadá do doby Ludvíka XV., který už v roce 1753 nechal vypracovat plán přístaviště na Seině, kterému říkali „la gare fluviale“, říční nádraží. Jednalo se o ambiciózní projekt rozlehlé půlkruhové nádrže, oddělené od Seiny úzkou hrází, do které měly vjíždět lodi dvěma průplavy. Přístaviště pro čtyři sta padesát lodí mělo nahradit původní říční přístav, kde byly vykládány a nakládány lodi se zásobami, především potravin, pro celou Paříž. Měl tím být vyřešen nejen problém nedostatku místa na nábřeží, ale také přezimování lodí, které často zamrzaly v Seině na pláni u Ivry.
Nádrž měla jedním koncem začínat pod dnešní knihovnou Françoise Mitterranda a končit u vchodu do dnešní botanické zahrady Jardin des Plantes. Spolkla by tedy prostor celého současného Slavkovského nádraží a nemocnice Salpetrière. Stavět se začalo v květnu 1764, ale nejrůznější státní a finanční potíže způsobily, že o tři roky později byly práce zastaveny a projekt nebyl nikdy dokončen. Na plánovaném místě později vzniklo nákladní přístaviště s doky, skladišti, sily e ledárnami, ovšem zdaleka ne tak smělé, které bylo postupně rušeno až během několika posledních desetiletí při asanaci a nové zástavbě této části nábřeží.
Původní plán nádrže. Seina je znázorněna dole.
Kostel na nedalekém náměstí place Jeanne d´Arc začal vznikat v době, kdy její okolí ještě nepatřilo k Paříži, ale k obci Ivry. K připojení došlo až v roce 1860. Průmyslový ráz této části Paříže, daný nejen říčními doky, ale také vznikajícím průmyslem – sklárnami, manufakturami na výrobu ledku a později i závody na výrobu automobilů a železničního příslušenství s sebou přinesl stále se rozšiřující dělnickou populaci. To vyvolalo potřebu nového velkého kostela, protože do té doby se bohoslužby konaly v bývalé tančírně.
Pro stavbu zvolili tehdy často používaný neorománský sloh, zvýrazněný mohutnými oblouky v interiéru. Kostel má sice v apsidě vitrážová okna, která osvětlují chór, ale jinak je temný, bez jakéhokoliv dalšího přístupu světla, a kromě skromné výmalby v chóru i bez výrazné výzdoby.
Pieta v boční kapli
Neorománský sloh je dobře vidět i ze zadního pohledu
Fotografie z kostelních dveří pro zorientování. Před námi place Jeanne d´Arc a dlouhá rue Jeanne d´Arc. Osa probíhá rovnoběžně se Seinou velkou částí 13. a 5. obvodu a vzadu končí Panthéonem.
Église Notre-Dame-de-la-Gare, 13. obvod, place Jeanne D´Arc
Jak se tam dostat: metro 6 Nationale nebo 14 Olympiades
Loni v létě jsem se opět vrátila na jih Paříže, do uličky Villa Seurat, která mě svým půvabem okouzlila už před lety. Téměř všechny domy zde mají nádech funkcionalismu a většina z nich je zapsána na seznamu historických památek, a to nejen proto, že v nich žily slavné osobnosti, ale i pro jejich architektonickou hodnotu. Do jednoho z nich se dnes spolu podíváme.
V domě, o kterém budu dnes vyprávět, žila a pracovala sochařka Chana Orloff. Dům má číslo 7bis a na fotce je to ten prostřední s tmavě červeným ostěním ateliérových oken. Sochařčini dědici ho nechali v původním stavu jako muzeum, které sice není tak úplně běžně přístupné, ale přesto je možné ho navštívit. Provádí zde sochařčina vnučka Ariane.
Chana Orloff se narodila v roce 1888 v malé vesnici na území dnešní Ukrajiny v chudé židovské ortodoxní rodině. Nesměla chodit do školy, protože to v jejím prostředí děvčatům nepříslušelo – jejich úkolem bylo vdát se a rodit děti, takže se naučila číst a psát jen od svých bratrů. Poté, co její rodina v roce 1905 uprchla před protižidovskými pogromy do Palestiny, pracovala jako švadlena a protože byla šikovná a inteligentní, naskytla se jí po pěti letech příležitost odjet do Paříže, kde se uchytila u tehdy slavného krejčího a návrháře Paquina. Kromě toho zde začala na doporučení svého šéfa chodit i na kurzy kreslení, od kterých byl jen krok ke studiu na výtvarné akademii a k modelování.
Její sochařská kariéra začala rychle a stejně tak se i rozvíjela. Její výtvarný styl se Pařížanům líbil a brzy se stala vyhledávanou portrétistkou francouzské i zahraniční elity. Mít bystu od Chany Orloff bylo v módě a sochařka brzy začala vystavovat v nejprestižnějších pařížských galeriích a na uměleckých salonech a její díla začala být zařazována do sbírek muzeí moderního umění. Přátelila se s dalšími dnes slavnými umělci, především těmi, kteří do Paříže přišli z Ruska, jako byl Marc Chagall, Chaïm Soutine, Ossip Zadkin, ale také s Modiglianim nebo Pascinem.
V roce 1916 se provdala za polského židovského básníka Aryho Justmana, se kterým měla syna Elieho. Poté, co její manžel o dva roky později zemřel na španělskou chřipku, se Chana už nevdala a celý svůj další život věnovala synovi a umění.
V průběhu druhé světové války se jí díky varování podařilo na poslední chvíli uprchnout před velkými protižidovskými zátahy z Paříže do Švýcarska (s českým židovským malířem Georgem Karsem, původním jménem Karpelesem, který později spáchal v Ženevě sebevraždu). Po osvobození se v únoru 1945 vrátila do Paříže, kde našla svůj ateliér kompletně zničený a vykradený, a dokonce i těžké sochy, které se nedaly odvézt, byly rozbité.
Následující čtyři poválečné roky věnovala nejen obnově ateliéru, ale také usilovné tvorbě a velkým retrospektivním výstavám v celé Francii i dalších evropských zemích. S velkým úspěchem vystavuje i v New Yorku, Chicagu nebo San Franciscu. V roce 1949 odjela za svojí rodinou do nově založeného státu Izrael, kde žije několik dalších let, vystavuje a podílí se na budování Tel Avivu a kibuců, pro které vytváří celou řadu soch a pomníků. I v dalších letech pak žila a pracovala střídavě v Paříži a v Izraeli. Tam také při přípravě velké výstavy k jejím 80. narozeninám v Tel Avivu v roce 1968 po mrtvici zemřela.
Ateliér Chany Orloff je zajímavý nejen svou historií, ale také pro samotnou stavbu. Přímo pro sochařku ho v roce 1924 navrhl architekt Auguste Perret, pro kterého to byla vůbec první stavba soukromého domu. Chana Orloff si ho nechala postavil na parcele, kterou zakoupila v nově budované uličce Villa Seurat ve 13. obvodu. Vlastně ty parcely koupila dvě, číslo 7 a 7 bis, a zatímco její ateliér postavil Perret, na stavbu druhého domu (na spodní fotografii vpravo), ve kterém později žil se svojí rodinou její syn, si pozvala z Izraele architekta Zeeva Rechtera, žáka Le Corbusiera a jednoho z hlavních architektů při budování Tel Avivu.
Perretem navržená stavba má železobetonový skelet a od okolních domů, které mají většinou hladkou fasádu s funkcionalistickými prvky, se liší nejen výraznými červenými rámy ateliérových oken, oddělených v přízemí vykládaným cihlovým vzorem, ale také ozdobným pásem, stupňovitě vyskládaným z cihel na úrovni druhého patra.
Interiér domu je však úplně hladký a účelný. Vystavená díla v něm zabírají dva přízemní ateliéry – velký výstavní a návštěvní a zadní malý, kde sochařka pracovala.
Vlevo socha syna Elieho, jejíž bronzový odlitek je umístěný nedaleko ateliéru v parčíku na malém náměstí place des Droits de l´Enfant. Uprostřed hlava sochy, kterou sochařka našla po válce rozbitou v zahradě ateliéru a kterou i s torzem těla nechala neopravenou jako memento; vpravo portrét Chaïma Soutina, přítele a krajana, který bydlel také ve Ville Seurat v domě číslo 18. Dole některé z portrétů, vytvořených na zakázku, které Chanu Orloff proslavily.
Portrét Chany Orloff od Amedea Modiglianiho
Atelier Chana Orloff, 13. obvod, 7bis Villa Seurat
Prohlídky s přednáškou (jen ve francouzštině) se konají v pátek, sobotu a neděli, většinou v 16 a v 17 hod, výhradně po předchozí rezervaci na stránkách muzea. Vstupné 12 eur.
U některých výstav v Muzeu židovského umění a historie (Musée d´Art e d´Histoire du Judaisme) je možné koupit rozšířenou vstupenku i do ateliéru Chany Orloff (tak jsem to udělala já, bohužel to neplatí všeobecně, ale jen u vybraných výstav). V takovém případě je vstupné 5,50 eur.
V geologické epoše před zhruba sto milióny let, která se nazývá spodní křída, se v hloubce pod oblastí dnešní Paříže vytvořila tak zvaná zvodeň – vrstva podzemní vody, shora i zdola nepropustně uzavřená, která může samovolně tryskat ven, pokud se horní vrstva naruší, ať už přirozeně nebo uměle. Takto uchované zásoby vody leží pod Paříží ve velké hloubce přes půl kilometru a proto se k nim lidé dostali až díky technickému pokroku v první polovině 19. století.
Od roku 1830 tak vznikala na některých pařížských předměstích a v okolí města řada vrtů, ze kterých tato artézská voda vyvěrala. Ze sedmi vrtů uvnitř města a pěti v okolí, které dodávaly obyvatelům pitnou vodu, některé v průběhu doby zanikly, jiné se vyčerpaly nebo byly zničeny. Jen tři z nich se dochovaly do dnešních dnů, a to artézská studně na square Lamartine v 16. obvodu, na square de la Madone v 18. obvodu a na place Paul Verlaine ve 13. obvodu ve čtvrti Butte-aux-Cailles. Na tu poslední se dnes podíváme.
Malé náměstí, na kterém je studna umístěná, se dřív jmenovalo place du Puit-Artésien, neboli náměstí Artézské studně (jak taky jinak). Svůj dnešní název dostalo až v roce 1905 podle básníka Paula Verlaina, který se angažoval v jednom z velkých bojů Pařížské komuny, který se v těchto místech odehrál v roce 1871.
Artézský vrt zde sahá až do hloubky 582 metrů. Práce na něm byly zahájeny v roce 1863, ale o devět let později byly přerušeny a dokončeny byly až v roce 1924. Dnešní nová fontána, ze které si mohou lidé čerpat čistou pitnou vodu, byla naistalována při rekonstrukci náměstí v roce 1999. Mimochodem, úplně stejně vypadá i druhá fontána v 18. obvodu, zatímco ta v 16. obvodu má podobu klasické kamenné fontány.
Kamenná bysta na náměstí připomíná seržanta Julese Bobillota, který zemřel v roce 1885 v Hanoji během koloniální války. Jeho jméno nese přilehlá ulice.
Protože voda, tryskající z hloubky Země, má vyšší teplotu, sloužily některé z pařížských vrtů v minulosti k vytápění veřejných bazénů. Výjimkou nebyla ani studně na place Paul Verlain, kde vyrostla v letech 1922-1924 vedle klasických „Bains-douches“ i secesní plovárna. Má nezvyklou fasádu, vyskládanou z červených cihel, a elegantně zalomenou střechu. Uvnitř pak najdeme betonovou klenbu, nesenou sedmi oblouky, která kryje dva vnitřní bazény. Kromě toho je tu i jeden venkovní bazén. Plovárna byla v počátcích napájena vodou z vrtu o teplotě 28°C. To už dnes ovšem neplatí a voda je ohřívána jinými tepelnými systémy.
Budova je od roku 1990 zapsána na seznamu historických památek. Někde mám i fotku z interiéru (ne že bych tam šla plavat, ale z proskleného vestibulu je dovnitř dobře vidět), ale ať hledám, jak hledám, nemůžu ji najít, tak ji přidám časem.
Pokud zde mluvím o třech zachovalých artézských studních, mám samozřejmě na mysli ty historické. Nových zařízení je zde totiž mnohem víc. Francouzi už od 60. let minulého století zkoumají v Paříži a jejím okolí možnosti dalšího využití geotermální energie z artézských vod. Prvním projektem bylo v roce 1964 nové sídlo rozhlasu Maison de la Radio v 16. obvodu, které je kompletně vytápěné artézskou vodou. Následně pak v geologické oblasti Pařížské pánve vznikly další podobné projekty.
Jeden z prvních článků po obnovení tohoto blogu se týkal nově zrenovovaného a na jaře loňského roku čerstvě otevřeného paláce Hôtel de la Marine, který v minulosti sloužil jako sídlo královského mobiliáře – instituce, která spravovala, střežila a udržovala sbírky nábytku, zbraní a veškerého dalšího vybavení královských paláců. Po Francouzské revoluci byla značná část kolekcí poztrácena, rozkradena nebo zničena a samotná instituce přišla o sídlo, kde se po svém přestěhování z Versailles usídlilo francouzské námořnictvo. Instituce, která by spravovala státní mobiliář, však byla potřebná i nadále, takže i ve ztížených podmínkách fungovala dál. Později byl národní mobiliář sloučen s národní manufakturou, která prováděla veškeré opravy a renovace státního majetku, ale až v roce 1937 dostala instituce své nové a důstojné sídlo. Stala se jím jedna z prvních kompletně betonových budov, kterou navrhl slavný architekt Auguste Perret. A přesně do ní se dnes podíváme. Vidíte, už nám k tomu natáhli červený koberec.
Není to jen tak ledajaký koberec – pořídili ho v roce 2004 při příležitosti návštěvy anglické královny a dodnes ho vytahují při příležitosti některých státních návštěv. Mezitím je uschován právě v této budově.
Zadní část Perretovy stavby a dole její centrální schodiště
Národní mobiliář dnes slouží nejen jako úschovna a skladiště zařízení a vybavení státních budov a jako opravna státního majetku, ale současně i jako manufaktura, kde jsou vytvářeny nové části zařízení, a to jak pro francouzský stát, tak i na zakázku pro jiné instituce, občas i zahraniční. To se týká především ručně tkaných koberců, nebo replik historického nábytku.
Součástí Národního mobiliáře je i manufaktura na gobelíny les Gobelins (která dala tomuto druhu koberců jméno), ležící jen pár stovek metrů od mobiliáře, manufaktura na tapiserie v Beauvais, manufaktura na vlasové koberce La Savonnerie a krajkárny v Alençonu a v Puy-en-Velay.
Postel císařovny Josefíny ze zámku ve Fontainebleau
Rozlehlé sály, kde je uschován nábytek, který momentálně neslouží v žádné státní instituci, připomínají místy filmový fundus. Pozoruhodné je, že to není jen skladiště, ale současně i dočasné úložiště – například pokud se v nějaké státní instituci pořádá kongres a potřebují více židlí, jednoduše si je vypůjčí z Národního mobiliáře a potom je tam vrátí. To platí třeba i pro státní vlajky – při příležitosti státního svátku nebo když má přijet nějaká zahraniční delegace, z Elysejského paláce nebo z předsednictva vlády si pošlou pro vlajky a prapory a pak je zase vrátí zpět.
Napoleonův trůn z římského paláce Monte CavalloŽidle z prezidentské kanceláře v Elysejském paláci
Nejobletovanějším předmětem, který byl v Národním mobiliáři umístěn v době, kdy jsem ho navštívila, byl koberec z katedrály Notre Dame, pocházející z roku 1830. Odvezli ho sem hned po požáru, ke kterému došlo 15. dubna 2019, při kterém naštěstí nebyl poškozen – byl v té chvíli zrovna srolován a uložen v bytelné dřevěné bedně. Nebyl proto poškozen ohněm, ale promáčela ho voda při hašení ohně. Odborníci v Národním mobiliáři ho vysušili, vyčistili, desinsektovali a desinfikovali a v současné době je restaurován. Poté bude uložen v Louvru do doby, než se bude moci vrátit na své místo v chóru katedrály.
Opravou zde procházel i předoltářní koberec z 18. století ze zámecké kaple ve Versailles Oprava koberce z roku 1908, vyrobeného v manufaktuře La Savonnerie, který byl původně určen do Elysejského palácePohledy do dílen, kde vznikají nové tapiserie a koberce
O patro níž najdeme sklad historických hodin a lustrů. Součástí je i tady dílna na jejich opravy a na výrobu nových kousků.
Budova Národního mobiliáře leží v těsné blízkosti parku Square Le Gall a sama je také obklopená vzrostlými stromy, mezi kterými nechybí libanonské cedry. Z oken horního patra je krásný výhled na historickou čtvrť Gobelins a v dálce na obzoru můžeme zahlédnout i kupoli Panthéonu.
Mobilier national, 13. obvod, 1 rue Berbier du Mets
Ve stínu vysokých věžáků urbanistického projektu Les Olympiades, postaveného v 70. letech, ze kterého se v průběhu času stala největší pařížská čínská čtvrť, se krčí několik úzkých uliček, které tu zůstaly zachovány z doby, kdy v nich žily rodiny dělníků, kteří z velké části pracovali na nedalekém nákladovém nádraží a ve skladech uhlí, které zanikly právě při stavbě tohoto ohromného komplexu moderních budov. Uličky sice oběma svými konci ústí do betonové a skleněné asijské džungle, uvnitř si však zachovaly svůj starobylý půvab.
První z uliček se jmenuje Passage National. Původní název Passage Crevaux byl změněn v roce 1925 podle rue Nationale, které se ulička dotýká jedním svým koncem, a odkazuje údajně na revoluci z roku 1848.
V jednom z nejošklivějších domů, který leží přímo uprostřed uličky, najdeme Čínský křesťanský misionářský kostel. Jednou se sem budu muset vypravit v neděli dopoledne, kdy se koná mše a je tedy možné nahlédnout dovnitř.
13. obvod, ulička leží mezi číslem 25 rue du Château des Rentiers a číslem 20 rue Nationale.
Jak se tam dostat: metro linka 14 – stanice Olympiades, nebo linka 7 – Porte d’Ivry
To, čemu Pařížané před padesáti lety říkali mrakodrap, je pro nás dnes jen nízkým panelákem, přesto si budova, kterou si dnes připomeneme, uchovává punc výjimečnosti. Byla totiž v roce 1960 prvním francouzským vykročením na cestu stavebních inovací a nových materiálů, z nichž zde jejich autor architekt Édouard Albert použil ocelovou konstrukci, obloženou nerezovými deskami a lehké a levné prefabrikované díly. Konstrukce zároveň vychází z Le Corbusierova konceptu horizontální desky, členěné sloupy, mezi nimiž jsou vytvořeny jednotlivé prostory.
Otevřený prostor v šestém patře byl původně koncipován jako základna pro lávku, která odtud měla vycházet a překračovat visuté koleje blízkých garáží metra. Na to už nedošlo a ani není na první pohled jasné, jestli je tento prostor dnes nějak využíván, se svými typickými šedesátkovými vzory však působí každopádně jako oživení jednotvárné stavby.
Stavba, která tak trochu připomíná i věž v areálu univerzity Jussieu a společně s ní je posledním pozůstatkem tohoto druhu architektury, je zapsána na seznamu památek. Kam se koncept prefabrikovaných obytných staveb nakonec dostal, vidíme dnes na předměstích nejen ve Francii, ale i u nás, je však zajímavé pozorovat, jak to původně bylo myšleno.
Dnes se zastavíme u nenápadného domu v těsné blízkosti place de l´Italie. Je ovšem nenápadný jen na první pohled. Vklíněné mezi dva domy tady stojí nízké průčelí, zdobené nikou se sloupovím a reliéfy. Dům byl postaven pro potřeby divadla Théâtre des Gobelins v roce 1869 a výzdoba fasády, kde postava muže představuje divadelní drama a postava ženy komedii, byla tehdy svěřená mladému a neznámému studentu umělecké akademie. Jmenoval se Auguste Rodin.
V roce 1934 bylo divadlo přeměněno na kino s názvem Gaumont Gobelins-Rodin, pod kterým fungovalo až do roku 2003, kdy bylo zavřeno. V roce 2010 byla zahájena velká rekonstrukce pro potřeby filmové NadaceJérôme Seydoux-Pathé, která sem přestěhovala svoje sbírky.
Přestože se mluví o rekonstrukci, šlo v podstatě o demolici původní stavby. Zachovaná byla pouze Rodinova fasáda, památkově chráněná od roku 1977. Za průčelím dnes najdeme do vnitrobloku vloženou skořápku podivuhodného tvaru, která zcela vyplňuje prostor. Jejím autorem je známý architekt Renzo Piano, který prostor přeměnil pro potřeby nadace.
Nadace byla založená v květnu 2006 jako výzkumné středisko pro všechny, kdo se zajímají o dějiny filmu, především pro historiky, vyučující a studenty. Nadace nese jméno filmové produkční společnosti Pathé, druhé nejstarší filmové společnosti ve Francii, založené v roce 1896. Její sbírky starých filmů, filmového materiálu, literatury, dokumentů a korespondence, ale také filmové techniky, tvoří základ sbírek nadace.
Od roku 1990 vlastní společnost Pathé bohatý průmyslník Jérôme Seydoux, jehož jméno se tak stalo součástí názvu nadace.
Nahoře je vidět vstupní hala s výhledem do malé zadní zahrady. V hale je vystaven model nového Justičního paláce, který se právě začíná stavět v 17. obvodu a který je také dílem architekta Renza Piana.
Nová Pianova stavba Nadace Jérôme Seydoux-Pathé má pět prosklených pater s celkem víc než 2200 m2 plochy. Jak je vidět na modelu stavby, který je zde také vystavený, má tvar zavinuté mušle se zvýrazněným dřevěným žebrovím, hliníkovou základnou a prosklenou protáhlou kupolí.
Přízemí budovy je zcela prosklené a vede na malou zahradu, ze které se dá pozorovat zadní část stavby. Přízemí je využíváno jako součást výstavních prostor. Při mé poslední návštěvě se tady konala výstava, věnovaná architektuře nového Justičního paláce, pro mě o to zajímavější, že jsem se shodou okolností na pokračující stavbu Justičního paláce byla podívat den předtím (a také jsme ji viděli TADY).
Pohled ze zahrady
V sídle nadace je zpřístupněná velká sbírka filmových přístrojů, od nejstarších kamer, které společnost Pathé používala k natáčení prvních filmů ještě na konci 19. století, přes projektory, které byly součástí její sítě kin, až po další filmová zařízení. To vše ozvláštňují staré filmové plakáty na stěnách, které ostatně najdeme v celé budově, včetně schodišť.
Nejstarší filmová kamera, ještě s klikou, společnosti Pathé z roku 1896
V posledním pátém patře se pod klenutou kupolí nacházejí pracovní a studijní prostory se sbírkami filmové literatury a časopisů.
Protažený tvar konstrukce přechází až o patro níž, kde kryje zasedací místnost
V podzemí budovy je umístěn filmový sál, který nese jméno zakladatele filmové společnosti Charlese Pathé. Promítají se v něm především staré němé filmy z produkce společnosti Pathé, doprovázené stejně jako dřív pianistou. Hrát sem chodí studenti oboru klavírní improvizace pařížské konzervatoře.
Prostory nadace nejsou volně přístupné, s výjimkou výstavních místností v prvních dvou patrech. Je však možné přihlásit se na některou komentovanou prohlídku, která se koná v sobotu ve 12 hodin. Vstupenky se kupují až přímo na místě, je ovšem lepší, pro případ, že by byl velký zájem, se zde zastavit o pár dnů dřív a vstupenky si koupit předem (nebo přijít s předstihem).
Fondation Jérôme Seydoux-Pathé 13. obvod, 73 avenue des Gobelins
Jak se tam dostat: metro Place d´Italie (linka 5, 6 a 7) nebo Les Gobelins (linka 7)
Nový rok se v Číně a v ostatních asijských zemích slaví právě v těchto dnech, letos konkrétně 28. ledna (každý rok je datum jiné podle lunárního kalendáře), ale oslavy trvají až dva týdny. Velká asijská komunita, která v Paříži žije, si svůj svátek upřít nenechá a slaví ho tradičně se všemi ceremoniemi jako ve svých původních zemích.
Největší asijskou čtvrť najdete ve 13. obvodu, ale stejně tak živá je i ta, která sídlí ve čtvrti Belleville, nebo rychle se rozšiřující komunita přímo v centru města ve čtvrti Marais, kde čím dál víc původních obchodů a restaurací mění vývěsní štíty, nad nimiž se nově objevují čínské červené lampiony. Každá z těchto čtvrtí si organizuje svoje novoroční oslavy sama, jen se snaží, aby se datum té nejvýznamnější události – novoročního slavnostního průvodu – nepřekrývalo. Na 13. obvod tak vyšel termín defilé předevčírem.
Ještě nikdy předtím jsem v době čínských oslav v Paříži nebyla a proto jsem byla pořádně zvědavá. Za nic na světě bych si je nenechala ujít. Trochu mi sice náladu kazil déšť, který trval nejen celou předchozí noc, ale i celé dopoledne, přestal však před polednem a těsně před začátkem průvodu před jednou hodinou vyšlo na chvíli váhavě i slunce.
Asijskou čtvrť tvoří vysoké věžáky, mezi nimiž vedou dvě hlavní dopravní tepny – avenue d´Ivry a avenue de Choisy (o podobě a historii čtvrti se můžete dočíst ve starších článcích třeba TADY nebo TADY). Právě po nich vede trasa defilé, letos z bezpečnostních důvodů zkrácená, takže nezasahovala až na place d´Italie. Průvod byl předlouhý, z místa, kde jsem stála, se nedalo dohlédnout konce, a v davu, který celou trasu lemoval, se jen těžko dalo najít místo, odkud by se dobře fotografovalo. Když se mi to nakonec podařilo, ocitla jsem se přesně na úrovni čela průvodu. Tam jsem ke svému překvapení uviděla starostku Paříže Anne Hidalgo, která průvodu využila k propagaci akce, která s asijskou čtvrtí nemá nic společného, a to k myšlence pořádání olympijských her v roce 2024, kterou pařížská radnice vehementně (a podle mnohých nesmyslně) šíří.
Za městskými představiteli s olympijskými transparenty (vlastně se této části asijské čtvrti říká Les Olympiades, takže se dá říci, že tady nebyli až tak mimo mísu) se samotný průvod otvíral tančícími čínskými draky, kteří jsou pro přechod do nového roku typičtí. Bengálské ohně a petardy, které mají zaplašit zlé duchy a které tuto událost také tradičně doprovázejí, nejsou v Paříži povolené, proto musí stačit všudypřítomný a pekelný rachot bubnů.
Nový čínský rok nese letos znamení Ohnivého kohouta, který vystřídal Ohnivou opici. Kohouta bylo proto možné spatřit úplně všude.
O tom, že Číňané milují barvy, květiny, třpyt a lesk, není pochyb, proto nemůže být jiný ani průvod. Jednotlivé kmeny, které jsou zde často sdružené do organizací, žijících tak trochu svůj uzavřený život, pochodují pod svými transparenty ve svých vlastních krojích a vždy s typickými dekoracemi. Pod vlastními vlajkami se zde předvádějí i různé zájmové organizace, především sdružení obchodníků, ale také různé zájmové nebo sportovní kluby a kroužky, školy nebo dětské organizace.
Vzhledem k tomu, že tato čtvrť není výhradně jen asijská, ale žijí v ní vedle sebe příslušníci různých komunit z různých zemí i kontinentů, nejsou ani členy zájmových kroužků (a že jich tu bylo zastoupena spousta, od sportovních, přes jazykové až k uměleckým) výhradně Asiaté. Proto v průvodu s klidem pochodovali i zástupci jiných národů a ras, oblečení do tradičních čínských krojů.
Samozřejmě jsem od sebe nedokázala odlišit jednotlivé asijské země, z nichž všichni ti oslavující pocházeli, takže mi muselo stačit vědomí, že po Číňanech tady zcela určitě pochodovali Vietnamci, Kambodžané, Laosané i další asijské národnosti. Stejně tak vám je bez komentáře společně ukážu na následujících fotografiích.
V průvodu byly neseny (či vezeny) celé svatostánky a oltáře božstev, často vyzdobené květinami, miskami s ovocem nebo rýží a doplněné vonnými tyčinkami, které doprovázející ženy rozdávaly divákům.
Zajímavou částí průvodu byly různé sportovní asociace, především bojových umění, které se předváděly přímo na ulici před diváky. Jednotlivé druhy těchto sportů samozřejmě od sebe odlišit nedokážu, ale od asi nejznámějšího tai-či až po hrůzostrašně působící fiktivní boje s tyčemi, noži nebo s meči tady bylo k vidění snad úplně všechno.
Součástí průvodu byly i alegorické vozy, na nichž se vezly nejen oltáře, sochy různých božstev nebo ohromné bubny či rovnou celé skupiny bicích nástrojů a činelů, které tropily ohromný hluk, ale také nastrojené ženy z některých komunit (tipovala jsem především na vietnamskou) v nádherných krojích.
No a když už jsme byli v asijské čtvrti, pozdní oběd v asijské restauraci byl skoro povinností. Restaurace byly přeplněné až k prasknutí a do dvou vietnamských restaurací, kam jsem původně chtěla na polévku pho, jsme se vůbec nedostali. Místo nám našli až v jedné z čínských restaurací, kam jsme původně ani moc nechtěli jít. Trochu jsem se toho totiž obávala, protože levné, nechutné a často páchnoucí čínské restaurace u nás nám už úplně pokřivily vnímání čínské kuchyně. Tady však nebylo čeho se bát, dostala jsem ty nejlepší smažené nudle s kuřecím masem, na které jsem doposud narazila.
Pokud se v budoucnosti ocitnete v Paříži na přelomu ledna a února, určitě se sem na jih města na oslavy Nového roku vypravte. Pestrost a zábavnost tohoto svátku si to určitě zaslouží.
Jak se tam dostat: metro Olympiades (linka 14), Porte de Choisy nebo Porte d´Ivry (linka 7)
S tím, jak se v době vznikající umělecké moderny Paříž v druhé polovině 19. století čím dál více stávala uměleckým a kulturním centrem, narůstal počet malířů, kteří sem přicházeli nejen z celé Francie, ale prakticky z celého světa. Současně s tím rostla i poptávka po ateliérech, pokud možno co nejlevnějších, protože většina nově příchozích neměla ani vindru. Usazovali se proto v nuzných domcích a starých dílnách, nejdříve na Montmartru; ten se pro ně kvůli své proslulosti brzy stal cenově nedostupný a proto zamířili na druhý břeh, do míst nově budovaného boulevardu Montparnasse, kolem něhož se ještě rozkládaly nezastavěné opuštěné plochy, pole a venkovské domky a především malé dílny. Právě v nich mnoho z nově příchozích našlo domov.
Poptávka po levném bydlení a místu k práci vyvolala také stavební činnost, kdy někteří bohatí – nebo častěji zbohatlí -příznivci umění stavěli jednoduché a chatrné ateliéry, které umělcům pronajímali. Velká část těchto atelérů vznikla z materiálu z likvidovaných světových nebo všeobecných výstav, kterých se v Paříži mezi lety 1855 a 1937 konalo velké množství, a po jejichž ukončení z nich často byly na nově zakoupené pozemky přenášeny celé pavilóny nebo jejich části. Přestože byly stavěny jako provizorní, většina z nich přežila až do 70. let minulého století, kdy padly za oběť velké rekonstrukci kolem nádraží Montparnasse. Ty, co ležely dál od centra Montparnassu, a tedy dál od zájmů betonářské lobby, tento stavební boom přežily a jejich obyvatelé, poté, co budovatelské nadšení 70. let pominulo (často díky tomu, že si Francouzi pod vlivem všech těch postavených hrůz, které tady vyrostly, uvědomili, že tudy cesta nevede), je dokázali před dalším bouráním uhájit.
Některé z nich jsme tady už viděli, dnes se podíváme na další z nich.
Umělecká kolonie Cité Fleurie, jak se nazývá soubor asi třiceti atelérů v dodnes tak trochu zapadlé čtvrti ve 13. obvodu, byla postavená z materiálu ze všeobecné výstavy v roce 1878. Díky tomu, že byl materiál získán z jediného pavilonu (údajně potravinářského), mají všechny budovy stejný styl, zarámovaná vínově červenými trámy a nápodobou hrázdění.
V průběhu desetiletí její existence tady pracovalo mnoho známých umělců; těmi nejproslulejšími byl zřejmě Paul Gauguin, který sem do ateliéru svého přítele Daniela de Montfreid chodil malovat v době, kdy se připravoval na svůj poslední a definitivní odjezd do Tichomoří, nebo Amedeo Modigliani. Někteří sochaři, v čele s Augustem Rodinem, si v jedné ze zdejších dílen zase nechávali patinovat svoje bronzové sochy.
V ateliérech se dodnes pracuje, i když jejich obyvatelé zažili těžké chvilky v 80. letech, kdy si na pozemky brousili zuby developeři. Historický komplex se však podařilo uhájit, i díky tomu, že se tehdejší prezident Mitterrand, který místo osobně navštívil, zasadil o to, aby ateliéry odkoupil stát a pronajímal je umělcům. V roce 1994 byly částečně (fasády a střechy) zapsány na seznam památek. Teprve tehdy dostalo do té doby bezejmenné místo také svůj název, který zvolili organizátoři záchrany.
Celý komplex je rozdělený na více částí. Hned za vstupními prostory leží rozlehlá obdélníková zahrada, kolem níž jsou rozesazeny dřevěné domečky jak pro panenku. Malebný umělecký dojem zvyšují pozůstatky kamenných soch nebo reliéfů, sem tam rozmístěných v prostoru, stolky s židličkami, nádoby na květiny a především všudypřítomná zeleň, která některé ateliéry doslova pokrývá. Ateliéry v zadní části komplexu mají pro změnu malé dvorky a předzahrádky a ústí do úzké nedlážděné uličky, kde už zeleň dávno převzala vládu.
Představovat si, že tady člověk žije, je nedostižný sen a většině z nás musí stačit jen krátká procházka, která ve vás i přesto zanechá pocit klidu a krásy. Snad vás zatím potěší i dnešní virtuální návštěva.
Traduje se, že právě v ateliéru číslo 9 pracoval a žil Modigliani
Překvapení na jednom z oken
Oproti některým jiným podobným místům není Cité Fleury hermeticky uzavřená před světem. Od bulváru, na kterém leží, ji dělí mřížový plot, přes který je možné nahlédnout dovnitř.
Cité Fleury není bohužel veřejně přístupná, ale dovnitř je přesto možné se podívat. Jednak je brána občas otevřená, jednak stačí vyčíhat si někoho, kdo vchází nebo vychází a požádat o vpuštění. Vcelku ochotně vám vyhoví, není to však na žádné turistické výpravy a je nutné brát ohled na to, že se uvnitř pracuje. Kromě toho bývá pro veřejnost otevřeno každoročně druhý víkend v červnu při tradiční akci otevřených ateliérů, pořádané s této čtvrti skupinou Les Lézards de la Bièvre, kdy umělci zpřístupňují i interiéry svých ateliérů.
13. obvod, 65 boulevard Arago
Jak se tam dostat: metro Glacière (linka 6) nebo Les Gobelins (linka 7) nebo Denfert-Rochereau (linky 6 a 4, RER B)
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.