Cimetière de Picpus – Hřbitov Picpus

Dnes vás pozvu do východní části Paříže na místo, které má tak pohnutou a zajímavou historii, že stojí za to si sem ke vzdálenému náměstí place de la Nation zajet.
 
 
Na místě u bývalých městských hradeb se před Francouzskou revolucí rozkládala ohromná zahrada kláštera sv. Augustýna, který byl během revoluce zrušen a budovy i s pozemky byly znárodněny. V roce 1794 byla zahrada vybrána jako tajné pohřebiště obětí, které byly popravovány gilotinou na blízkém place du Trône Renversé (dnešní place de la Nation). Od 13. června až do 27. července 1794, kdy byl popraven sám Maximilien de Roberspierre, hlavní organizátor těchto hrůz, se každou noc z náměstí do zahrady bývalého kláštera vydávaly vozy s těly obětí. Do dvou hlubokých jam tady byli pochováváni muži a ženy, popravení pod často smyšlenými a zanedbatelnými záminkami (například stařičká, ochrnutá, hluchá a slepá abatyše Luise de Montmorency-Laval z benediktýnského kláštera na Montmartru byla obviněná z toho, že „hluše a slepě“ osnovala komplot proti revoluci). Svůj život tady ukončili příslušníci té nejvýznamnější pařížské aristokracie a kléru, například vikomt Beauharnais, první manžel císařovny Josefíny, nebo babička, matka a sestra manželky generála de La Fayette, ale i básníci André Chénier a Jean Antoine Roucher. Celkem tady bylo popraveno 1306 osob ve věku od 16 do 85 let. Místo jejich posledního odpočinku bylo objeveno jen díky odvaze jedné dámy, která potají v noci sledovala vůz s ostatky svého popraveného otce a bratra.
 
 
Krátce po ukončení doby Teroru se ty nejvýznačnější šlechtické rodiny potají dohodly a společně odkoupily nejen pozemek tajného hřbitova, ale i okolní části čtvrti, kde byl vytvořen hřbitov s pietním místem, na němž jsou od té doby pohřbíváni potomci popravených. V areálu působí Kongregace Nejsvětějšího Srdce Ježíšova a Panny Marie. Soukromý hřbitov s kaplí a zbytky původního kláštera je zpřístupněn veřejnosti.
 

 
 

Vstupní nádvoří areálu s kaplí, studnou a budovami z doby Ludvíka XIII., které jsou jedinými pozůstatky bývalého kláštera sv. Augustýna


V kapli Notre Dame de la Paix de Picpus jsou po obou stranách oltáře umístěny mramorové desky s vyrytými jmény všech obětí


Za kaplí začíná rozlehlé pietní místo – nejdříve trávník obklopený růžemi…

…a v  druhé části pietního a meditačního místa alej vysokých stromů a prostor, uprostřed kterého stojí socha sv. Michaela.


Vstup na hřbitov najdeme až v zadní části. Od jeho založení na začátku 18. století jsou tady umístěny pamětní desky některých popravených a jsou zde pohřbíváni výhradně jejich potomci. Proto je četba nápisů na hrobech současně přehledem jmen těch nejvýznačnějších francouzských šlechtických rodů.


Na hřbitově najdeme vzpomínku i na ty, kteří by sem patřili, ale hrob zde nemají, protože zemřeli v koncentračních táborech 2. světové války


Někteří členové šlechty jsou zde pohřbíváni dodnes, poslední pohřeb se tady uskutečnil v únoru letošního roku a jak je vidět, rodina si připravila prostor možná i na další dvě století dopředu.


V zadním rohu hřbitova najdeme hrob generála La Fayette, kterému se čest být pohřben na tomto místě dostala právě proto, že zde skončily ostatky předků jeho ženy. Generálovi, který se stal hrdinou americké války za nezávislost, vlaje na hrobě americká vlajka, která je údajně jedinou americkou vlajkou na světě, která není nikdy stahována, je jen pravidelně měněna vždy 4. července při příležitosti oslav amerického Dne nezávislosti, kdy se tady koná velký ceremoniál za účasti amerického velvyslance a nejvýznamnější politiků. Ceremoniál není bohužel veřejný, o možnost účasti je nutno žádat americké velvyslanectví v Paříži.


Ze hřbitova vede modrá zamčená branka, za kterou se teprve nachází pietní místo s vyznačením dvou jam, do kterých byly vhazovány ostatky popravených.


Pamětní desky slavných básníků


V těsné blízkosti hřbitova je umístěná brána bývalé klášterní kaple, v níž si tehdejší hrobníci zřídili kancelář, a kde se pořizovaly soupisy oblečení, z něhož byli popravení svlékáni. Vedle bývalé kaple byly v roce 1929 objeveny základy třetí pohřební jámy, která byla prázdná.


A jen jako perlička – u staré kamenné zdi, která odděluje obě části pietního místa, jsou umístěny úly. Med z Picpusu, údajně ten nejlepší, který je v Paříži produkován, si můžete koupit ve vstupní kanceláři areálu.

 
Cimetière de Picpus
Čtvrť Picpus, 35 rue de Picpus
otevřeno denně od 14 do 18 hod
vstupné 2 euro
 
Jak se tam dostat: metro Nation (linky 1, 2, 6 a 9), RER A

 

 

Cour Saint-Émilion – Dvůr sv. Emiliona

Minule jsme při naší virtuální procházce podél Seiny na východním předměstí prošli Park Bercy a došli jsme až k nákupnímu centru Bercy Village. To leží na konci uličky, lemované starými sklepy na víno, která nese historický název podle vín z oblasti Saint-Émilion. Kamenné sklepy byly zrekonstruovány a přestavěny a vznikla tak příjemná promenáda mezi obchůdky, kavárnami a restauracemi, vedoucí k nákupnímu centru s kinem.

Tak tady to mám hodně ráda. Moc se mi líbí barevné zastínění chodníku. Ve starém dláždění tady zůstaly koleje jako připomínka doby, kdy tudy byly posunovány železniční cisterny s vínem. Na terasách kaváren se dobře sedí, okolí připomíná spíš venkov – a přitom je to jen pár stanic metrem z centra.

Bercy, Cour Saint-Émilion
Jak se tam dostat: Metro Cour Saint-Émilion

Park Bercy

Když od knihovny François Mitterrand (viz můj článek TADY) přejdeme přes řeku po lávce Simône de Beauvoir (TADY), dostaneme se přímo k širokému schodišti, po jehož střední části stéká dolů voda jako po vodopádu. Schodiště nás přivede do parku Bercy, který byl vytvořen v letech 1993 – 1997 na místě dřívějších skladů vína, které se sem do Bercy dováželo po Seině loděmi – a později i kamiony – z venkovských vinařských oblastí.
 
 
 
Pod schody uvidíme jako první věc řadu 21 bronzových soch francouzského sochaře berberského původu Rachida Khimouna s názvem Děti světa. Sochy jsou oblečeny do typického oblečení pro ten který národ a vybaveny typickými rekvizitami (ne, české dítě v hnědých řádkových punčocháčích s hokejkou a tenisovou raketou v ruce tam není).
V pozadí vidíme modrou kovovou konstrukci sportovní haly Palais Omnisports. Ta v těchto místech byla postavena jako první v roce 1983 a s ní začala rekonstrukce celé oblasti.

 

Čtrnáctihektarový park se táhne podél nábřeží, od kterého je oddělen protihlukovou stěnou a stromořadím. Na plánku je vidět celá jeho rozloha.

Jak vidíme i podle plánku, park je rozdělen na tři části. Ta první s názvem Velká prérie, která leží nejblíže sportovní haly, je tvořena rozlehlými trávníky zastíněnými mohutnými stromy, plochami pro hry a skate parkem.

 

 
Pokračujeme-li dál, narazíme na zajímavou moderní budovu. Jejím autorem je architekt Frank Gehry (spoluautor pražského Tančícího domu), který ji postavil v roce 1994 pro Americké centrum. To se tady, stranou centra, moc neuchytilo a proto bylo v roce 2005 přeměněno na Francouzskou kinotéku.

 

Hned za ní začíná střední část parku, pojmenovaná po izraelském předsedovi vlády Jikchaku Rabinovi, zavražděném v roce 1995. Najdeme tady záhony s nejrůznějšími druhy květin, růžovou zahradu, zeleninové zahrádky, naučné zahrady a malou vinici.

 

 

Součástí střední části parku je i zahradnický domek, který dříve sloužil jako sídlo výběrčích daně z vína. Koleje před domkem byly zachovány ze starých dob, kdy se tudy posouvaly cisterny plné vína.

 

Koleje jako připomínku starých časů najdeme i v dalších částech parku, stejně jako původní starou dlažbu

 

Parkem pokračujeme dál kolem bazénu s arkádami až k lávce nad rue Joseph Kessel, která nás přivede do třetí části parku nazvané Romantická zahrada

 

Tady na nás čeká zasněný dům s bílými okenicemi (dříve sídlo hlídače skladů), rákosím obrostlé rybníčky s kachnami a lekníny, písečné duny a další malebná zákoutí s korsickými borovicemi i libanonskými cedry
 
 
 
Z romantiky rovnou do symbolu spotřebitelské kultury – nákupního centra Bercy Village. Že to nemusí být jen sklo, beton a tupá architektura, se přesvědčíme hned příště.

 

Jak se tam dostat: Metro Bercy nebo Cour Saint-Émilion

Rue Crémieux

O mé vášni pro malebné skryté dvorky, průchody a pasáže jste se tady už určitě přesvědčili. Většinou je vyhledávám cíleně, podle tipů, které najdu na internetu, v knihách a průvodcích, nebo které dostanu od známých. Někdy na tato pitoreskní místa narazím náhodou a o to víc jsem překvapená a nadšená. To byl i případ Rue Crémieux, kouzelné úzké uličky uprostřed nevzhledné čtvrti v blízkosti Lyonského nádraží, spojující Rue de Bercy a Rue de Lyon. Mezi činžáky ze začátku 20. století a betonovými omšelými domy ze šedesátých let tato starobylá ulička, poslední pozůstatek staré čtvrti na východě Paříže, působí až snově.
Ulička, skládající se z 35 domků, byla postavena celá naráz podle jednotného plánu v roce 1865 jako bydlení pro dělníky a na tehdejší dobu měla spoustu vymožeností, především moderní kuchyň v suterénu a nad ní tři patra k bydlení. Každý z obyvatel si domek dotvořil a vyzdobil podle svého.

Roh Rue de Bercy a Rue Crémieux

Ta malá tabulka vlevo vedle dveří vyznačuje, kam až vystoupala Seina při povodni v roce 1910

Ten člověk nestojí uprostřed ulice náhodou. Vyběhl z toho růžového domu v okamžiku, kdy jsem fotila dům naproti – a pak si mi zarputile stoupal přímo před objektiv, ať jsem ho namířila kamkoliv. Nejdřív jsem dokonce ani nepochopila, co chce. Kdyby řekl rovnou, že mu vadí, že tam fotím, mohl si ušetřit to pobíhání 🙂

Čtvrť Quinze-Vingts, Rue Crémieux

Jak se tam dostat: Metro Gare de Lyon nebo Quai de la Rapée

Cour des Bourguignons – Dvůr Burgunďanů

Jen kousek od pasáže U bílé koule, o které jsem psala minule, je další zajímavý dvorek – no, pro svoji rozlehlost spíš dvůr. Vznikl v roce 1855 poté, co obchodník se dřevem Charles-August Holland koupil dva domy, jeden v Rue du Faubourg Saint-Antoine a druhý v protilehlé Rue du Charenton, a spojil jejich zadní trakty. Na vzniklém prostoru pak vystavěl skutečný první „průmyslový dvůr“. Skládal se z Hollandových ohrad se dřevem a z nábytkářských dílen firmy Krieger, poháněných parou – z té doby tu dodnes zůstal 32 metrů vysoký komín. Nejzajímavější částí dvora, dobře viditelnou od vstupu z Rue du Faubourg Saint-Antoine, jsou však sociální dělnické byty, které tu byly postaveny pro zaměstnance dílen.
Dvůr, který byl nedávno zrekonstruován a který je zapsán na seznamu historického dědictví, je dokladem industriální činnosti v této části Paříže v druhé polovině 19. století.
Bohužel jsem nevypátrala, proč se dvůr jmenuje zrovna takto, nabízí se vysvětlení, že jeho zakladatel nebo majitelé nebo nájemci pocházeli z Burgundska, ale to jsou jen moje dohady.

Průčelí z Rue du Faubourg Saint-Antoine je z let 1870-80 a je velmi zdobné
Průjezd je v pracovní době stále otevřený a můžete v něm obdivovat nástěnné malby a staré informační panely. Komín je vidět už z dálky.

Mříž, která chrání vstup na dvůr, je v pracovní době otevřená, takže se dá bez problémů projít až do Rue du Charenton. Po stranách dvora bývaly sociální dělnické byty. Nevím ovšem, jestli jsou tak klasifikovány ještě dnes…
Čtvrť Quinze-Vingts, 74 Rue du Faubourg Saint-Antoine nebo 59-61 Rue de Charenton

Jak se tam dostat: Metro Ledru Rollin

Passage de la Boule Blanche – Pasáž U bílé koule

Čtvrť, která leží za Place de la Bastille a jejíž páteří je Rue du Faubourg de Saint-Antoine, je plná překvapivých zákoutí, dvorků, pasáží a průchodů, které vznikly většinou v době, kdy se v této čtvrti rozvíjela výroba nábytku a umělecká truhlářství. Ještě dnes tu existuje spousta malých dílen, které vyrábějí zakázkový nábytek nebo opravují starožitnosti, stejně jako různá čalounictví, dekoratérská studia a obchody s všemožnými potřebami pro tyto obory.  Jedním z půvabných koutů v této čtvrti je i dům, kterým prochází Passage de la Boule Blanche – Pasáž u bílé koule. Vlastně by to byl jen obyčejný osmdesát metrů dlouhý průchozí dvorek,  je ovšem po pařížsku zkrášlený rostlinami v truhlících a květináčích a zajímavými předměty. Pasáž nese název podle domu, kterým vede, a její vytvoření bylo povoleno dekretem Královské rady už z 5. června 1700!

20101029_904
20101029_905
20101029_906
20101029_907
20101029_908
BB1
20101029_914
BB2
20101029_910
Map
Čtvrť Quinze-vingts, 50 rue du Faubourg Saint Antoine nebo 47 rue de Charenton
Jak se tam dostat: Metro Bastille nebo Ledru Rollin

Passage du Chantier – Ohradní pasáž

Z Rue du Faubourg Saint-Antoine, o které jsem tady už jednou psala, vede  průchod, jehož název Passage du Chantier se dá přeložit jako Ohradní pasáž. Úzká ulička získala svůj název po ohradě, která tu kdysi bývala  a kam řemeslníci z celé čtvrti, která byla odjakživa centrem výroby nábytku, odkládali dřevěný odpad, který se pak hromadně pálil.
Malebná ulička, která vede do Rue du Charenton,  je dodnes plná obchodů a dílen výrobců a prodejců řemeslně vyráběného nábytku.
 
20101029_889
20101029_868
20101029_870
20101029_875
20101029_880
20101029_887
66, Rue du Faubourg Saint-Antoine
Jak se tam dostat: Metro Bastille

Promenade plantée – Zelená promenáda

Už máte dost zmatků na ulicích, chcete si chvíli vydechnout a jste poblíž náměstí Bastily? Pokud obejdete z pravé strany Operu Bastille, dostanete se do avenue Daumesnil a po několika metrech narazíte na schodiště, které vede vzhůru na železniční viadukt. Tam začíná La Promenade plantée, nověji přejmenovaná La Coulée verte – René Dumont. Vznikla v 90. letech ze staré, od roku 1969 nepoužívané železniční trati do Vincennes, která byla osázena stromy a keři a byla na ní vytvořena zákoutí s lavičkami a malá hřiště.

Vstup na promenádu přímo za zadní stranou Opery Bastille, která stojí na místě dřívějšího nádraží Paris Bastille, kde tato trať končívala.

La Promenade plantée přetíná celý 12. obvod v délce čtyři a půl kilometru. Zpočátku vede na vyvýšeném viaduktu, na který se dá v místech větších křižovatek vystoupat po schodech. Asi v polovině své trasy, u parku Jardin de Reuille, se její charakter mění, sestupuje z viaduktu, rozšiřuje se, místy prochází tunely a pokračuje až k periferiku poblíž Porte de Vincennes.

 
 
 

Z viaduktu se nám otvírají výhledy nejen do bočních ulic, ale v některých místech i do domů, ležících v těsné blízkosti bývalé železnice, a do jejich vnitrobloků. V této první části je také nejlépe vidět do avenue Daumesnil, která vede těsně podél celého viaduktu.

 
 
 

Díky výhledu z výšky do avenue Daumesnil můžete při troše štěstí někdy, zvlášť při slavnostních příležitostech (tady nahoře to bylo 14. července po přehlídce na Champs Elysées), potkat a z výšky pozorovat i dlouhou karavanu Garde républicaine na koních, která se tudy vrací do svých kasáren ve Vincennes.

 
 

Viadukt pod promenádou, nazývaný Le Viaduc des arts, Viadukt umění, ve svých obloucích skrývá spoustu galerií, obchodů s uměním, barů, restaurací a kaváren. Z viaduktu je samozřejmě možné na mnoha místech sestoupit a potom se něj zase vrátit.

Mezi nejzajímavější budovy, které je z viaduktu vidět z neobvyklého úhlu, patří budova policejního ředitelství v čísle 78 avenue Daumesnil, která sice pochází z roku 1985, ale pod střechou objevíte kopii jedné z nejkrásnějších renesančních soch – Umírajícího otroka od Michelangela, a to rovnou ve třinácti vyhotoveních.

Na trase promenády najdeme i nové budovy, které byly v této části čtvrti stavěny od 80. let, kdy čtvrť procházela modernizací. Na místě zbořených bloků starých domů a hlavně železničních budov vyrostly stavby, které již byly přímo přizpůsobeny promenádě a její funkci, jako je tato budova nahoře, rozpůlená lávkou.

Park Jardin de Reuilly, který leží téměř v polovině trasy promenády, vyrostl v místech kolejiště dřívějšího nádraží Reuilly, jehož budova stojí opodál a dnes slouží jako domov důchodců. Park, který je dnes jednou z mála zelených ploch v této hustě obydlené čtvrti, po celé délce protíná visutá lávka.

Park je taky přelomem, kde dříve trať opouštěla viadukt a vedla po povrchu, takže v místech křižovatek vjížděla do tunelů. Chodce tady proto čeká bobřík odvahy, kdy do toho tunelu musí také. Tím prvním je tunel pod rue de Reuilly, kam nás přivede allée Vivaldi. Od tohoto místa se promenáda mění, stává se z ní něco jako lesní cesta a je také přístupná cyklistům.

Ano, ta černá díra uprostřed je tunel, který vás na cestě čeká. Ať žije klaustrofobie.
Další tunel pod rue de Picpus
 
 
 

Trasa promenády je otevřená téměř každý měsíc jinak, v závislosti na rozednívání (8.00-9.00) a stmívání (od 15.30 v lednu až po 21.30 od května do srpna). Vstup volný zdarma.

.
 
Jak se tam dostat: Metro Bastille nebo Gare de Lyon