V parku Bercy a tak trochu stranou rušného centra města stojí pozoruhodná budova z roku 1994, jejímž autorem je americký architekt Frank Gehry. Přestože mnohem více zájmu si vydobylo jeho poslední pařížské dílo – Nadace Louis Vuitton – tato stavba si přesto pozornost určitě zaslouží.
Stavba byla původně koncipovaná jako Americké centrum, které však tak daleko od centra trpělo nezájmem návštěvníků a proto budovu opustilo. V roce 1998 proto tehdejší ministryně kultury rozhodla, že do ní budou přestěhovány sbírky Francouzské kinotéky, které do té doby sídlily v paláci Chaillot, odkud je v červenci 1997 vyhnal požár.

Na jednom místě se tak spojila mimořádná architektura s výjimečně širokou sbírkou archiválií z oblasti filmu.

Základ kinotéky vznikly v roce 1935 ve formě určitého filmového klubu, v němž byly shromážděny staré filmy. Už o rok později byla založena skutečná filmotéka, jejímž cílem byla záchrana, restaurování a konzervace nejen starých filmových pásů, ale také plakátů, kamer, dekorací a kostýmů.

V roce 1948 vzniklo první skutečné sídlo filmotéky v rue de Messine v 8. obvodu, kde bylo zřízeno i kino, které tyto staré filmy promítalo. Právě tyto prostory sloužily jako místo setkávání vycházejících hvězd francouzské filmové školy – chodíval sem François Truffaut, Jean-Luc Godard, Éric Rohmer a další režiséři, jejich jména najdeme pod nejlepšími filmy té doby.

V průběhu dalších desetiletí se filmotéka dále rozšiřovala, ale také několikrát stěhovala. V revolučním roce 1968 zažila také skandál, kdy tehdejší ministr kultury odvolal z jejího čela zakladatele Henriho Langloise, který celý projekt vymyslel a v podstatě vydupal ze země. Na jeho podporu vystoupili ti největší francouzští režiséři i herci v čele s Jeanem Marais, a přidali se i zahraniční filmové celebrity, jako napříkald Charlie Chaplin nebo Stanley Kubrick. Díky těmto protestům byl Langlois znovu ve své funkci potvrzen a svým příznivcům se odvděčil v roce 1972 otevřením nového muzea filmu v paláci Chaillot na Trocadéru. Za svoji činnost dostal v roce 1974 čestného Oscara i francouzskou filmovou cenu César.

Po jeho smrti v roce 1977 se muzeum s kinotékou znovu stěhuje, v roce 1980 otvírá nový filmový sál v Centre Pompidou a v roce 1981 je do jeho čela jmenován režisér Costa-Gavras, který působí dodnes jako předseda představenstva.

Definitivním sídlem sbírek se měl v roce 1998 stát Palais de Tokyo vedle Muzea moderního umění, musely by však čekat na jeho rekosntrukci a proto bylo nakonec rozhodnuto o jejich umístění do této prázdné Gehryho budovy.

Sbírky dnes obsahují přes čtyřicet tisíc filmů, šest tisíc filmových kamer a jiných zařízení, přes dva tisíce filmových kostýmů a stejný počet dekorací, přes půl milionu fotografií z oblasti filmu a další stovky tisíc dalších předmětů, plakátů, kreseb a filmových časopisů, a to nejen z oblasti francouzské, ale v podstatě celé světové kinematografie.
Sbírky jako celek nejsou kromě malé části starých filmových kamer veřejně přístupné, ale některé předměty jsou vystavovány na tematických krátkodobých výstavách, které se v kinotéce konají. Momentálně je to výstava předmětů z oblasti japonského filmu (dekorace, kostýmy, plakáty a podobně).

Kromě toho se v kinotéce konají hlavní výstavy, které trvají většinou jeden rok, a které jsou věnovány vždy některému z významných režisérů. Na konci ledna skončila výstava s názvem „Od Mélièse ke 3D – Filmová kamera“, která byla zaměřená na animovaný film a jeho průkopníka Georgese Mélièse. Další nová výstava ještě není avizována.
Pro zájemce je zde zpřístupněná i knihovna nejen s vázanými svazky, ale také s filmy, časopisy, fotografiemi a dalšími filmovými archiváliemi. Samozřejmostí je i obchod s knihami, filmy a jinými předměty.

Kino, které v prostorách kinotéky hraje většinou dvakrát denně, promítá staré archivní filmy, často uspořádané do retrospektiv jednotlivých režisérů. Kromě toho se zde konají i besedy s herci či režiséry – například minulý týden zde byl hostem Roman Polanski, včera herečka a zpěvačka Jane Birkin.

Pokud vás film zas až tak moc nezajímá, stojí za to alespoň vejít do rozlehlého a vysokého vestibulu a prohlédnout si budovu z hlediska architektury. Stejně jako samotná kinotéka, i stavba totiž stojí za to.

Zatímco směrem do ulice je fasáda střídmá, ta část, která je obrácená do parku, překvapí bohatými tvary. Sám autor ji definoval jako „tanečnici, která si nadzvedává sukni a zve lidi, aby vstoupili“. Přestože tvary fasády připomínají Gehryho Guggenheimovo muzeum ve španělském Bilbasu, je zde tak trochu vidět i paralela s pražským Tančícím domem, na němž se Gehry podílel jako spoluautor.

12. obvod, 51 rue de Bercy

Otevřeno denně kromě úterý od 12 do 19 hod (knihovna od 10 hod)

Vstupné: muzeum 5 eur, kino 6,50 eur, knihovna 3,50 eur, přednášky a besedy 4 eur

Jak se tam dostat: metro Bercy (linka 6 a 14)

O rue Crémieux jsem na blogu už před pár lety jednou psala a všechny podrobnosti a fakta najdete TADY. Ulička je tak půvabná, že do ní zamířím pokaždé, když jsem v její blízkosti. Nenechala jsem si ji ujít ani nedávno cestou do restaurace Train bleu na Lyonském nádraží, kterou jsme tady viděli minule, a tak vás dnes znovu pozvu na procházku mezi pohádkové barevné domečky, seskládané do úzké staré uličky, zmáčknuté mezi dvě rušné a banální ulice poblíž nádraží. Na rozdíl od okolí se ale tady v rue Crémiuex zastavil čas.

 

Jak se tam dostat: metro Gare de Lyon (linka 1 a 14), RER A a D

Dnes je neděle a proto si uděláme procházku kousek za město. Vypravíme se spolu na kraj Paříže, kde za periferikem, ale stále ještě ve 12. obvodu, začíná park Bois de Vincennes. Jen pár kroků od metra se tady rozkládá jezero Lac Daumesnil, se svými 12 hektary největší ze všech čtyř jezer, které v parku najdeme. Kolem jezera vede turistická cesta, která nás přes most přivede na dva ostrovy, které leží uprostřed – Île de Reuilly a Île de Bercy.

My jsme se do parku vydali na Nový rok, kdy sice svítilo slunce, ale vzduch byl ledový, po předcházejících teplých dnech přes noc trochu přituhlo a hladina byla pokrytá tenkým ledovým škraloupem.

 

 

Jen na ukázku, jak je jezero blízko Porte Dorée a tedy nejbližší stanici metra. V dálce vidíme Palais de la Porte Dorée, kde jsme před časem viděli Muzeum imigrace a Akvárium.

 

Na západním břehu jezera, přiléhajícímu téměř k zástavbě u Porte Dorée, je umístěná půjčovna lodiček. Ty jsou teď smutně vyrovnané na hromadě a čekají na jaro. Myslím, že ten, kdo v Paříži hledá romantiku, by se měl v létě vypravit právě sem.

 

Když se vydáme po pěšině, vedoucí po jižním břehu ostrova, dojdeme za chvíli k sousoší, které svými postavami připomíná, že se v blízkosti nachází Budhistické centrum s pagodou. I když bývá obvykle pořád otevřené, bohužel právě na Nový rok zavřeli a proto se sem vypravíme někdy jindy. Prý to stojí za to.

 

Můstek nás převede na první z ostrovů, kde uvidíme na nízké skále romantický altán. Když ho obejdeme až k vodě, dostaneme se do umělé krápníkové jeskyně. Obojí to tak trochu připomíná park Buttes-Chaumont, který mnozí znáte.

 

Z ostrovů máme hezký výhled na oba břehy jezera a také na vysokou umělou skálu v nedaleké zoologické zahradě, která byla loni znovu otevřená po dlouhé rekonstrukci. Pokud jedete do Paříže s dětmi, mohl by to být tip na příjemně strávené odpoledne (vstupné do ZOO je ale dost vysoké – dospělí 22 eur a děti podle věku 14 – 16,50 eur).

Jak se tam dostat: metro Porte Dorée (linka 8)

V parku Bercy najdeme kromě toho, co jsme viděli minule, ještě jednu zajímavost. V horní části parku na terasách podél řeky stojí dvacet jedna soch, které představují děti různých národností. Jejich autorem je Rachid Khimoune, francouzský sochař berberského původu. Jeho dílo symbolizuje jednak vstup do 21. století a také práva dětí.
Bronzové sochy jsou vytvořené z odlitků, které autor sejmul v ulicích různých měst. Můžeme tady vidět části mříží, poklopů kanálů, popraskaného asfaltu nebo betonu a dlažby. Každá ze soch má svoje dvojče ve městě, odkud pocházejí odlitky.

Američan Jim byl odlit v New Yorku a jeho čelenka připomíná původní obyvatele. Za ním vidíme ruskou matrjošku Žannu.

V popředí Španělka Maria-Carmen, jejíž šaty byly vytvořeny podle odlitků z Barcelony. Egypťanka Isis, která stojí v pozadí, má na hrudi hezký odlitek s typickými egyptskými motivy.

Afričanka Naomi z Burkina Fasso

Brazilec Antonio

Japonka Ayako

Enzo pochází z Benátek, jak napovídá jednak typická benátská maska, tak i odlitek poklopu kanálu na jeho hrudi

Další sochy včetně komentářů autora a fotografií z postupu jeho prací najdete TADY.

Sochy jsou rozestavěné na terase po obou stranách vstupu na lávku Passerelle Simône de Beauvoir, která vede přes řeku přímo k Národní knihovně.

12. obvod parc de Bercy, place Simône de Beauvoir

Jak se tam dostat: metro Bercy (linka 6 a 14)

O parku Bercy jsem tady na blogu už jednou psala. Tenkrát jsme však viděli letní fotografie plné zeleně, zatím co dnes se podíváme, jak to tady vypadá v těchto dnech, kdy jsou vodní nádrže vypuštěné, záhony pusté a ostromy opadané. I přesto má podvečerní procházka v těchto místech svoje kouzlo (při nejmenším proto, že tady skoro nikdo není).

 

 

 

Koleje, které tady ve staré dlažbě najdeme, jsou pozůstatkem z dřívějších dob, kdy tato oblast přímo na břehu řeky sloužila jako ohromné skladiště vína. To se sem dováželo v sudech na lodích a po kolejích bylo přepravováno do desítek kamenných skladů, odkud se potom rozváželo do celé Paříže. Koleje tu jako připomínka starých časů zůstaly, zatímco na místě budov byl v letech 1993 – 1997 vybudovaný park. Několik řad starých budov zůstalo stát jen ve východní části parku, kde slouží jako obchody, kavárny a restaurace.

 

 

 

 

Mohutné platany ještě pamatují staré časy

 

 

 

 

Park je rozdělený na dvě části silnicí, přes kterou se můžeme dostat i přes můstek, který nám nabízí výhledy do rue Joseph Kessel v pozadí s kostele Notre Dame de la Nativité de Bercy

 

 

Zatímco ve východní části najdeme jen stromy a trávníky, část blíž k městu, která se jmenuje Jardin Jikchak Rabin, je rozdělená na sady, vinohrad, bylinkové zahrádky a květinové záhony. To vše si samozřejmě užijeme hlavně v létě.

 

 

 

Ten den trochu přituhlo, na rybníčku uprostřed zahrady se vytvořil ledový škraloup a kachny, které marně hledaly vstup do vody, z toho byly dost zmatené. Ten domek u rybníčku dříve sloužil výběrčímu daně z vína, dnes v něm sídlí zahradníci.

 

 

Další část parku, která leží nejblíž k centru, má podobu rozlehlých travnatých ploch. Najdeme tady dětská hřiště i typický pařížský kolotoč.

 

 

Na kraji parku stojí moderní stavba, která propojuje dnešní příspěvek s tím předminulým. Architektem, který ji navrhl, byl – stejně jako v případě Nadace Louis Vuitton – Frank Gehry. Budova z roku 1994 byla původně postavená jako sídlo Amerického centra, to se však odtud v roce 2005 odstěhovalo blíže k centru města, a budova byla přeměněna na Francouzskou filmotéku.

 

 

Přímo naproti filmotéce za náspem, který park odděluje od rušného nábřeží, vede zavěšená lávka rovnou k další zajímavé moderní stavbě – Knihovně François Mitterranda, se čtyřmi vysokými pravoúhlými budovami, představujícími otevřené knihy. Psala jsem o ní podrobně už TADY. O čem jsem ovšem zatím ještě nepsala, je další obří stavba v této části parku – stadion Bercy, zatravněná zelená kostka s modrými kovovými konstrukcemi, která teď momentálně prochází rekonstrukcí za červenou ohradou.

 

 

 

 

Fontána před stadionem je teď v zimě vypuštěná – a už to vidím, že se sem kvůli ní budeme muset vrátit znovu v létě. Za ní v prázdném zimním parku svítí do dálky skatepark, ze kterého se line docela velký rachot, ale zajímá nás to a tak tam aspoň z dálky nahlédneme.

 

 

 

Prostor kolem stadionu je osázený moderními budovami s více či méně nápaditou architekturou. Ukončuje ho protáhlý hranol budovy ministerstva financí, zanořený svojí jižní stranou přímo do řeky. Tady taky najdeme stanici metra Bercy, u které naše dnešní procházka končí.

 

Jak se tam dostat: metro Bercy (linka 6 a 14) nebo Cour St. Emilion (linka 14)

Dnes se ještě jednou vrátíme na úplný východ Paříže, kde jsme v místech bývalé Porte Dorée už viděli Muzeum imigrace (dřívejší Muzeum kolonií) a Tropické akvárium. Při stavbě budovy muzea při příležitosti Koloniální výstavy v roce 1931 před ním bylo také upraveno rozlehlé náměstí, které je dnes lemováno dvěma řadami palem.

 

V roce 1935 byla na náměstí před muzeem vytvořená kaskádová fontána v čele se sochou bohyně Athény. Kaskáda je dlouhá osmdesát metrů a skládá se ze tří půlkruhových nádrží pod sochou a ze sedmi stupňů bazénů. Zlatá barva sochy pokračuje v nazlátlé barvě vody.

Pozlacená bronzová Athéna, která drží v ruce malou sošku bohyně vítězství Niké, představuje „Francii, přinášející mír a prosperitu koloniím“. Jejím autorem je Léon Ernest Drivier. Socha původně stála přímo před vchodem muzea.

V druhé polovině náměstí za vodní kaskádou najdeme pomník, věnovaný v roce 1939 generálu Marchandovi, veliteli francouzské průzkumné mise s názvem Kongo-Nil, která operovala v Africe na konci 19. století v době francouzsko-britské rivality v koloniích. Deset metrů dlouhý pomník představuje řadu francouzských vojáků v koloniálních uniformách a šest senegalských střelců, kteří byli součástí jednotky. Na kulatém medailonu jsou uvedena jména účastníků mise. Do 60. let stála na soklu před pomníkem i socha generála, kterou odpůrci kolonialismu zničili výbušninou a která už nebyla obnovena.
Za pomníkem vede okružní bulvár, který je zde částečně zanořený pod zem, a za ním začíná rozlehlý Vincenneský les. My ale budeme pokračovat v procházce opačným směrem, k městu.

Přímo před muzeem si můžeme ještě prohlédnout plavce, kraulujícího v trávníku. Jeho autorem je senegalský sochař Diadji Diop, který volil červenou barvu jako barvu krve, kterou mají lidé stejnou bez ohledu na barvu kůže.

Když od muzea přejdeme rušný boulevard Poniatovski, najdeme mezi obyčejnými vysokými činžáky úzkou uličku s malebnými nízkými domky a malými zahrádkami a vedle nich honosné domy. Zase jedno místo, kde by se mi líbilo bydlet. Do hezké pekárny na rohu bych si chodila ráno pro čerstvé croissanty.

 

12. obvod, square des Anciens-Combattants-d´Indochine (a okolí)

Jak se tam dostat: metro 8 (Porte Dorée)

Jako součást paláce, který jsme tady viděli minule, bylo už při jeho stavbě k příležitosti Koloniální výstavy v roce 1931 vybudováno i tropické akvárium. To tady také jako jedna z mála expozic zůstalo i poté, co byla budova přeměněna na Muzeum imigrace.

 

 

Akvárium je umístěné v suterénu budovy. V poměrně šerém prostoru najdeme za zábradlím prohlubeň se skálou a vodopádem, ve které žijí na jedné straně vodní želvy a na druhé krokodýli. Najdeme tady také suchozemské želvy, agamy a podobnou havěť.

Kolem dokola jsou po obvodu stěn vestavěná akvária s nejrůznějšími druhy ryb, které hrají všemi barvami. Od obyčejných úhořů a štik ve velkých akváriích jsou tu i nádrže s rejnoky, medúzami nebo korály, mezi kterými se proplétají hejna malých drobných pestrých rybiček.

Aquarium tropical
Palais de la Porte Dorée

12. obvod, 293 avenue Daumesnil

 

Otevřeno denně kromě pondělí od 10 do 17.30 hod, v sobotu a v neděli do 19 hod
Vstupné dospělí 5 eur, děti do 4 let zdarma, od 4 do 25 let 3,50 eur, rodinné vstupné 1 dospělý + 1 dítě do 18 let 7 eur, 2 dospělí + 2 děti o 18 let 11 eur

 

Jak se tam dostat: metro 8 (Porte Dorée)

 

 

 

Dnes se vydáme z centra na jihovýchod Paříže až na okraj parku Vincennes, do míst, kde v 19. století stávala la Porte Dorée, Zlatá brána, jedna ze sedmnácti pařížských bran v hradbách, které postavil Adolphe Thiers. Obrys hradeb, zbouraných ve 20. a 30. letech 20. století, dnes zhruba kopírují tzv. boulevards des Maréchaux, okružní bulváry, vedoucí kolem celé Paříže, jejíž jednotlivé úseky nesou jména slavných francouzských maršálů.

Palác, který nás dnes zajímá, stojí na okraji tohoto bulváru těsně vedle Vincennského lesa a dnes v něm najdeme, kromě jiného, Muzeum imigrace. Jeho historie je však mnohem barvitější a složitější.

Palác ve stylu Art déco byl postavený pro Koloniální výstavu v roce 1931. Výstavní pavilóny byly roztroušené po velké části Vincennského lesa kolem jezera Lac Daumesnil. Jednotlivé pavilóny reprezentovaly svojí architekturou i svojí náplní jednotlivé francouzské kolonie, z nichž byly dovezeny nejen části staveb a zařízení, ale také typičtí obyvatelé. Kromě toho zde stály pavilóny dalších tehdejších koloniálních mocností, jako bylo Portugalsko, Holandsko, Itálie nebo Velká Británie a další. Součástí výstavy byla i zoologická zahrada, etnické restaurace a spousta dalších atrakcí. Za šest měsíců trvání výstavu navštívilo přes 33 miliónů návštěvníků.

Pavilón v indočínské sekci, který připomínal chrámy Angkor Vat

Informační centrum výstavy. Jednotlivé výstavní pavilóny najdete na fotografiích TADY.

Budova, do které se podíváme dnes, tehdy sloužila jako Muzeum kolonií. Je také jedna z mála, které po výstavě zůstaly zachovány. Většina budov byla zbouraná buď po ukončení výstavy nebo v následujících letech, několik dalších bylo přestavěno (například z pavilónu Kamerunu je dnes budhistická svatyně). Jiné, které unikly zbourání, dnes chátrají.
Z Muzeau kolonií se v roce 1935 stalo Muzeum zámořské Francie, přejmenované v roce 1960 na Muzeum afrických a oceánských umění, které shromažďovalo sbírky lidového umění ze zemí bývalých kolonií. Sbírky byly v roce 2003 přestěhovány do nově postaveného Musée du quai Branly a palác podstoupil další změnu. V roce 2007 v něm bylo otevřeno Muzeum imigrace.

Rozlehlý výstavní palác má 16 tisíc metrů čtverečních výstavní plochy. Basreliéfy na zdech budovy pod podloubím, které lemuje průčelí, připomínají jednotlivé země bývalých francouzských kolonií. Jejich autorem je Alfred Janniot.

Sedící žena nad vstupními dveřmi symbolizuje Francii

Z centrálního sálu Forum v přízemí se vchází do poslucháren. Sál má krásné nástěnné malby s koloniální tématikou, za povšimnutí stojí parketová podlahy z tropických dřev a mozaiková dlažba

Freska v průčelí sálu představuje vliv Francie na pěti kontinentech (symboliku je nutno brát s rezervou). Francie stojí uprostřed v červeném plášti, za pravou ruku drží Evropu a v levé ruce má holubici jako symbol míru. Za ní roste dub jako symbol síly Francie a vavřín jako symbol její slavné minulosti. Lodní plachty v pozadí připomínají zámořské kolonie. Vlevo přijíždí bůh Višnu jako symbol Indie na bílém slonu, vpravo Afrika na šedém slonu. Mořští koně dole přinášejí vlevo ženu s dlouhými vlasy jako znak Oceánie, vpravo potom vidíme Ameriku. Zajímavé jsou ty mrakodrapy vpravo dole – že by tehdy Francie chtěla naznačit něco o svých dalších koloniálních záměrech?

Do prvního a druhého patra se dostaneme po širokém schodišti s pozoruhodným zábradlím. Stejně krásná je i ochranná mříž v prvním patře.

Nad centrálním sálem vede v prvním patře ochoz s dalšími nástěnnými malbami, představujícími prales, podél zdi jsou potom umístěné panely s výstavkou o zemích bývalých kolonií. Je odtud také pěkný pohled dolů do sálu.

Vlastní Muzeum imigrace je umístěné ve 2. patře. Na zdech schodiště je krátce popsaná celá historie imigrace i se všemi jejími milníky. Tím prvním je zde francouzská revoluce, která zavedla ostré rozdělování mezi Francouzi a cizinci.

V 60. letech se Francie snažila přilákat co nejvíce cizinců, protože jí chyběli pracovníci, a to i prostřednictvím mezinárodních smluv. Netušila ještě, co si tím do budoucna zavaří.

Ochoz ve 2. patře a krásné pohledy jak dolů do sálu, tak i nahoru na zajímavě řešený strop s rozptýleným osvětlením

Všimněte si té řady zajímavých světlíků. Samotná výstava se skládá většinou z fotografií, dokumentů a některých předmětů, typických pro přistěhovalce a jejich země, od těch prvních, kteří do Francie začali přicházet z kolonií v polovině 19. století, přes masivní vlnu přistěhovalectví ze zemí severní Afriky, ruskou šlechtickou vrstvu po bolševické revoluci, indočínskou a africkou populaci po pádu kolonií, až po příliv východoevropských občanů v 60. až 80. letech.

Nejdřív jsem si myslela, že výstavu úplně vynechám, šlo mi hlavně o prohlídku budovy, ale nakonec jsem celou expozici pečlivě prošla. Jak už to tak Francouzi umějí, i tady se jim podařilo vytvořit zajímavou a přitažlivou výstavu.

 

Osud imigrantů připomíná i tato ohromná palanda, která symbolizuje jejich špatné životní podmínky. Je ověšená taškami, které jsou snad v celém světě jejich poznávacím znamením.

Na závěr si můžeme prohlédnout dvě oválné pracovny v přízemí, které patřily tehdejšímu ministru kolonií Paulovi Reynaudovi a generálnímu komisaři Koloniální výstavy maršálu Lyauteyovi. Pracovna nahoře svojí výzdobou a freskami představuje umění a ekonomiku Asie, zatímco fresky v druhé pracovně jsou věnovány intelektuálnímu a uměleckému přínosu Afriky.
Tato pracovny jsou také vybaveny jediným původním zařízením, které zde zůstalo po přestěhování sbírek. Kromě toho zde také zůstala ještě jedna velká původní část – tropické akvárium v podzemí, na které se podíváme příště.

Palais de la Porte Dorée

12. obvod, 293 avenue Daumesnil

 

Otevřeno denně kromě pondělí od 10 do 17.30 hod, v sobotu a v neděli do 19 hod
Vstupné do přízemních prostor zdarma (včetně centrálního sálu Forum a oválných pracoven), do Musée de l´Immigration a Acquarium 8 eur, v době krátkodobých výstav se vstupné zvyšuje na 9 nebo 10 eur

 

Jak se tam dostat: metro 8 (Porte Dorée)

 

Situace na blogu pořád ještě není vyřešená, připravené články se nezveřejňují, komentáře se často nezobrazí a nově napsané články se po odkliknutí úplně ztratí z blogu, aby se záhadně objevily znovu za pár dnů. Tento článek byl plánovaný na pátek, dnes je neděle a ještě není zveřejněný. Doufejme, že se začátkem pracovního týdne se podaří správcům další opravy, a že vám budu moci ukázat jednu zvláštní nemocnici ve 12. obvodu, která mě zaujala.

Nemocnice vznikla z bývalého opatství sv. Antonína, které bylo v únoru 1791 po Francouzské revoluci znárodněno. Klášterní kostel byl zbourán a klášter byl po vyhnání mnichů proměněn na nemocnici, která v této části města chyběla (a údajně také jako odměna obyvatelům této čtvrti za to, jak aktivně se účastnili revoluce). Nemocnice byla v 19. století rozšířena a dodnes je jednou z nejvýznamnější pařížských fakultních nemocnic. Kromě běžných oddělení je specializována na odběr orgánů a transplantace a na vzácné nemoci. Její nejstarší část je památkově chráněna.

My sem ovšem dnes nemíříme ani na lékařskou prohlídku, ani na prohlídku památky. Jdeme sem za street artem, které celý areál oživuje. Autorem nástěnným maleb je jeden z nejznámějších francouzských streetartist§ Jerôme Mesnager, který je proslulý svým éterickým bílým panáčkem, kterého maluje na zdech dnes už téměř všech velkých světových měst ve všech možných pozicích a situacích. Před čtyřmi lety ho nemocnice pozvala, aby její prázdné bílé zdi rozsvítil svými malbami.

Budovy nemocnice jsou oficiálně rozlišeny barvami, takže v první, žluté budově, žijí bílí panáčci samozřejmě na žlutém podkladu

Starou budovu spojuje s novou vnitřní zahrada, lemovaná modře obloženou zdí. Ta posloužila jako vodní prostředí pro plovoucí panáky.

Druhá budova je oranžová, proto jsou s touto barvou spojeny i malby. Narazíme tady přímo na armádu bílých panáčků při všech možných činnostech.

Jerôma Mesnagera můžete vidět při práci i při představování jeho výtvorů na videu TADY, bohužel to nejde z Dailymotion vložit přímo.

Za objevení interiéru nemocnice děkuji Ireně, která mě na něj upozornila.

12. obvod, 184 rue du Faubourg Saint-Antoine

Jak se tam dostat: metro Faidherbe-Chaligny (linka 8)