Kdo to myslí s objevováním Paříže a jejího způsobu života vážně a nechce se omezit jen na památky a bohaté čtvrti, musí aspoň jednou navštívit některou z pařížských tržnic nebo venkovních trhů. Jedno z nejmalebnějších a nejstarších míst, které v sobě snoubí obojí – a tedy krytou tržnici i venkovní trh, najdete ve 12. obvodu na place d´Aligre.

Marché d´Aligre si stále ještě udržuje atmosféru starého provinčního trhu. Funguje nejen pro prodej potravin, ale je zároveň i bleším trhem. Pařížany je tento trh velmi oblíbený – sjíždějí se sem z celého města, aby si užili jeho příjemnou atmosféru a bezkonkurenčně nejnižší ceny.

Krytá tržnice je známá jako Halle Beauvau a od 80. let minulého století je zapsaná na seznamu památek. Není divu když pochází z roku 1843. Název dostala po svém otevření na počest abatyše nedalekého opatství Saint-Antoine-des-Champs, na jehož pozemcích byla postavená a z něhož dnes zbyly jen základy nedaleké nemocnice Saint-Antoine.

Na konci 19. století přišla tržnice o dvě velká křídla, takže je dnes mnohem menší než v minulosti, ale přesto v ní stále najdete vše, co potřebujete – nepřeberné druhy potravin, ať už jde o maso, ryby, sýry, uzeniny, paštiky, saláty, nakládanou zeleninu a olivy, spoustu polotovarů a hlavně ovoce a zeleninu.

Nízký domek s věží s hodinami, který stojí hned vedle tržnice, je pozůstatkem bývalé radnice čtvrti Saint-Antoine. Ta zažila dobu své největší slávy v letech 1870-1871 během pařížské Komuny, kdy se z ní stalo centrum komunardů z této lidové a tradičně revoluční části města (nezapomeňme, že právě z této čtvrti vyšli 14. července 1789 vzbouření občané, kteří táhli směrem k nedaleké Bastille – a všichni víme, jak to tehdy dopadlo).

Obchodníků i samotných pěstitelů se sem od dávné minulosti sjíždělo tolik, že se i přesto, že tržnice bývala mnohem větší, nevešli dovnitř. Pro prodejce zeleniny a ovoce byl proto zřízen na druhé polovině náměstí venkovní trh se stánky. Můžete zde bloudit nekonečnými uličkami mezi horami květáků, dýní, salátů, cuket, rajčat, pomerančů, fíků nebo jablek a brzy asi budete, stejně jako já, řešit dilema, že byste nejradši koupili od každého něco, i když to vůbec nepotřebujete.

Kromě zeleniny, ovoce a květin (na ty bych málem zapomněla!) najdete venku i bleší trh, který bezpochyby přispívá ke kouzlu náměstí. Najdete na něm všechno, od historických starožitností, přes staré knihy, obrazy, tisky nebo vinyly, až po staré nádobí, příbory, nefunkční lampy nebo podivné asijské sošky, až po sekáč s pyramidami nevalného oblečení. Koncept je jednoduchý – hrabat se v hromadách, hledat v krabicích, listovat knihami, strkat se s ostatními a přitom smlouvat s prodejci v naději, že najdete vzácný drahokam a ještě ho usmlouváte za pár euro.

A až už toho ruchu budete mít tak akorát, najdete útočiště v nepřeberném množství bister, kaváren, restaurací nebo stánků všech kategorií, cen a druhů kuchyně, které zabírají nejen partery domů kolem náměstí, ale zasahují hluboko i do všech okolních ulic.

.

Trh se koná každý den kromě pondělí. V neděli doporučuji spíš dopoledne – pokud přijdete až po obědě, dopadnete jako já minule s těmito fotkami, na kterých je vidět, že jsou stánky už dost probrané a že to někteří obchodníci rovnou už ve dvě hodiny balí.

Marché d´Aligre, 12. obvod, place d´Aligre

Když se řekne Bois de Vincennes, představíme si rozlehlý park na východě města s jezerem Daumesnil, ve kterém najdeme i zoologickou zahradu, Parc Floral, Jardin de l´Agronomie tropicale a sousední jezero Lac des Minimes, nebo školní zahradu École du Breuil. To ovšem ani zdaleka není všechno. Přímo naproti posledně jmenované leží další z perel této oblasti – arboretum s více než dvanácti stovkami stromů nejrůznějších druhů, ať už listnatými, jako jsou například lípy, javory, duby a kaštany, nebo jehličnatými, které jsou tu zastoupeny jak těmi pro Evropu typickými jako jsou borovice, smrky nebo jedle, ale také například cizokrajnějšími cedry, cypřiši nebo sekvojemi.

Arboretum je součástí pařížské botanické zahrady, která spravuje celkem tři zahrady – kromě arboreta je to ještě park Bagatelle na okraji Boulogneského lesa a zahrada Serres d’Auteuil. První vysazování stromů zde bylo zahájeno v roce 1939, ale po vypuknutí války bylo pozastaveno, aby mohly být pozemky využity pro pěstování zeleniny pro obyvatelstvo. K obnovení výsadby proto došlo až po roce 1946.

Park má nepravidelný obdélníkový půdorys, rozdělený hlavními cestami do čtyřmi oddílů. Cesty se kříží uprostřed terénu pod velkou, několik desítek metrů vysokou sekvojí. Celý pozemek je protkán dalšími užšími cestičkami, které provedou návštěvníky mezi jednotlivými částmi, věnovanými vždy jednomu druhu stromů. Z dubového lesa tak přejdete kolem kaštanového háje mezi javory a lípy a podél jasanů se dostanete k potůčku, lemovanému vrbami, abyste opět skončili pod centrální sekvojí, obklopenou koniferami.

Na procházku z centra Paříže je to sice trochu daleko, ale pokud byste se rozjeli na vincenneský hrad nebo některou z jiných zajímavostí ve Vincennes a jeho parku, určitě si nenechte příjemnou procházku v arboretu ujít.

Arboretum de Paris, 12. obvod, hlavní vstup z Route de la Pyramide

Vstup do zahrady je zcela zdarma. Otevřeno každý den v týdnu, v zimě od 9:30 do 18:30 (od 1. října do 30. března) a v létě od 9:30 do 20:00.

Jak se tam dostat: buď autobusem 201 od Porte Dorée (kam se dostanete metrem 8), nebo RER A do stanice Joinville-le Pont a potom autobusem 77, který zastavuje přímo před vstupem do zahrady. První možnost je delší, autobus projíždí přes celý Vincenneský les, takže to máte i s vyhlídkovou jízdou kolem ZOO, zámku Vincennes a zahrady Parc Floral. Druhá možnost je kratší a navíc se dá od RER A dojít i pěšky (ale kolem nádraží to není moc pěkné).

Ještě to stihnete. Ještě jsou krásné podzimní dny, kdy stojí za to vydat se někam do přírody – třeba do rozlehlé zahrady, která je pro veřejnost zpřístupněná v zahradnické škole, sídlící na kraji lesa Vincennes.

Nejde o jen tak nějaké zemědělské učiliště, ale o vysoce specializovanou a prestižní školu, jejíž historie sahá až do poloviny 19. století, do doby Druhého císařství, kdy Napoleon III. zahájil svůj svůj projekt přestavby Paříže, jehož realizací pověřil tehdejšího prefekta Eugèna Haussmanna. Projekt byl prováděn podle tří stanovených kritérií: za prvé vybudování hlavních silnic, které měly zaručit plynulost dopravy, za druhé rozšíření nové výstavby, zaručující jedinečnou a jednotnou estetiku, a za třetí rozvoj zelených ploch, které měly zlepšit život Pařížanů a přinést jim čerstvý vzduch.

Haussmann se proto, se stejným zápalem, s jakým boural starou Paříž a modeloval tu novou moderní, pustil také do budování nových parků, lesíků, promenád a zelení lemovaných tříd. Na to všechno potřeboval vyškolený a zkušený zahradnický personál, který tehdy ovšem nebyl k mání – a tak bylo v roce 1856 rozhodnuto o založení školy, která bude tyto odborníky vychovávat. Škola sídlila nejprve na kraji Vincenneského lesa nad jezerem Daumesnil u dnešní obce Saint-Mandé. V roce 1936 byla přemístěna do vzdálenějších míst lesa, kde dřív ležela bývalá královská bažantnice. Právě tehdy dostala dnešní název, připomínající jejího prvního ředitele Alphonse du Breuil.

Škola dnes nabízí středoškolské a nástavbové vzdělání v základních zahradnických profesích, krajinářství a městském zahradničení. Z deseti hektarů zahrady, které mají žáci k dispozici, je jich polovina veřejnosti nepřístupná – tam je umístěná školní zelinářská zahrada, ovocný sad a sdílené pozemky. V části, do které se můžete podívat, najdete kromě jezírka s vodními rostlinami, lemovaného palmami, i malou anglickou zahradu, skalku, růžovou a květinovou zahradu, bambusový lesík a také školní skleníky. Však se na tu krásu podívejte sami.

Umístění zahrady v srdci Vincenneského lesa, ale přesto v dobré dostupnosti veřejnou dopravou, nabízí procházky různými tematickými okruhy. Navíc leží hned vedle pařížského arboreta, které sice nespadá pod školu, ale je také veřejnosti přístupné zdarma a rozšiřuje možnost dalšího pobytu v přírodě. Můžu potvrdit, že obojí, jak zahrada, tak arboretum, stojí za to a cesty na samý konec Paříže nebudete litovat.

École du Breuil, 12. obvod, Bois de Vincennes, vstup do zahrady z Route de Pyramides (a tedy nikoliv hlavním vchodem do školy), hned za kruhovým objezdem vedle dostihového závodiště

Vstup: zdarma

Otevřeno: denně, a to od 1. dubna do 30. září od 9 do 19 hodin, v říjnu a v březnu od 9 do 18 hodin a od 1. listopadu do 28. února od 9 do 17 hodin. Pozor, skleníky jsou otevřeny jen ve středu odpoledne.

Jak se tam dostat: buď autobusem 201 od Porte Dorée (kam se dostanete metrem 8), nebo RER A do stanice Joinville-le Pont a potom autobusem 77, který zastavuje přímo před vstupem do zahrady. První možnost je delší, autobus projíždí přes celý Vincenneský les, takže to máte i s vyhlídkovou jízdou kolem ZOO, zámku Vincennes a zahrady Parc floral. Druhá možnost je kratší a navíc se dá od RER A dojít i pěšky, ale kolem nádraží to není moc pěkné.

Uprostřed kruhového objezdu druhého největšího náměstí ve 12. obvodu, kam se dnes podíváme, stojí na průsečíku sedmi ulic velká kašna, nazývaná Lví fontána. Skládá se z okrouhlého bazénu a tří nad sebou položených nádrží. Bazén je lemován řadou osmi bronzových lvů, podle kterých dostala fontána název.

Fontánu navrhl Gabriel Davioud, slavný architekt doby Napoleona III., a i když její stavba začala v roce 1869, zpozdila ji franko-pruská válka v roce 1870 a boje Pařížské komuny hned v následujícím roce, takže byla dokončena až v roce 1874. Jejím původním místem však nebylo toto náměstí, ale tehdejší place du Château d´Eau, dnešní place de la République, odkud byla právě sem do dvanáctky přemístěna v roce 1880 poté, co na place de la République její místo zabral monumentální Pomník republiky.

Při pohledu od severu uvidíme, že za fontánou vykukuje mezi stromy avenue Daumesnil zvláštní cihlová věž s černým vrcholkem. Jde o kostel sv. Ducha, postavený v roce 1928. Architekt Paul Tournon se inspiroval byzantskými kostely a hlavně starověkým chrámem Hagia Sofia v Konstantinopoli. Kostel je postaven výhradně z železobetonu, který je z venkovní strany obložen červenými cihlami. Čtvercová loď je překlenutá kupolí o průměru 22 metrů a výšce 33 metrů. V interiéru je zachován surový beton, který časem ještě více ztmavl, takže je uvnitř hodně temno (věřte, že fotky z interiéru jsem musela hodně zesvětlovat). Připomíná to tak trochu bunkr a je to škoda, protože tím úplně zaniknou zajímavé moderní fresky a mozaiky s tématy sestoupení Ducha svatého na apoštoly.

Jen kousek od náměstí probíhá Promenade plantée, zelená stezka, vybudovaná v místech, kudy dřív vedla Východní železnice k nádraží Bastille, na jehož místě na place de la Bastille dnes stojí moderní budova Opery. Promenáda vede ve své první části na nadzemním koridoru, neseném oblouky, a do roviny s ulicí se dostává až na úrovni parku Jardin de Reuilly. V blízkosti place Félix Éboué se uprostřed nově vybudované moderní čtvrti noří do podzemního tunelu, z něhož o něco později vychází do kaňonu pod úrovní země, a míří dál až k Porte de Vincennes. Je to ta nejzelenější a nejdivočejší část této promenády a určitě stojí za to si ji projít až do konce.

Trať staré železnice nám připomene i bývalé nádraží Reuilly na avenue Daumesnil. Typickou nádražní budovu z poloviny 19. století, jakých v té době vyrostla na železnici v okrajových částech Paříže celá řada, naštěstí po zrušení trati v roce 1983 zachovali a později přeměnili na společenský dům, kde se dnes konají kulturní a vzdělávací akce.

Pokud bychom se vydali z náměstí severně po rue de Picpus, narazíme na tajný hřbitov – tajný nejen proto, že je sice označený, ale po pohledu branou dovnitř žádné hroby nevidíme, ale především historicky. Hřbitov Picpus byl tajný především v době svého vzniku – po Francouzské revoluci, v době největšího běsnění Teroru, tady byli potají pohřbívání příslušníci kléru a šlechty, kteří byli po desítkách popravování na nedalekém náměstí place du Trône Renversé, které dnes známe jako place de la Nation. Poté, co tato temná kapitola ve francouzských dějinách skončila, zahradu, ve které byl hřbitov vybudován, odkoupily rodiny, jejichž příslušníci tady byli pohřbeni. Hřbitov je soukromý, ale je veřejnosti otevřen. Dodnes slouží k pohřbívání, ovšem jen pro členy rodin, kteří zda mají hrob některého předka. Z tohoto důvodu zde směl být pohřben i slavný generál La Fayette – ne za své zásluhy, ale proto, že zde leží předci jeho ženy.

Place Félix Éboué sice nepatří mezi centrální turistické cíle (možná naštěstí), ale najdete kolem něj běžný život obyčejné čtvrti. Navíc v současné době radnice 12. obvodu připravuje projekt přestavby, revitalizace a zazelenění náměstí, takže obraz rozlehlého asfaltového prostranství, jaký dnes můžeme vidět třeba i na street view na Google mapách, bude brzy minulostí. Vzhledem k tomu, že předchozí pařížské projekty podobných revitalizací na hlavních velkých náměstích (např. place de la Bastille, place de la Nation, place de l´Italie) dopadly nad očekávání dobře, jsem opravdu zvědavá, jak se to podaří tady.

Za návštěvou dnešní tajemné uličky se vrátíme do 12. obvodu do blízkosti place de la Nation a Jardin de Reuilly, kde už jsem před časem ukazovala Cour d´Alsace-Lorraine. Ulička impasse de Mousset sice není tak pestrá a členěná a dokonce ani ne zrekonstruovaná a upravená, ale obě mají podobnou historii. Vznikly v 19. století při staré kupecké cestě, vedoucí k tehdejší bráně v nedalekých hradbách a dále do Charentonu a Saint-Maur, která se dnes jmenuje rue de Reuilly. Tehdy zde sídlili na chudém předměstí mezi okolními vinicemi a sady hlavně řemeslníci a drobní výrobci, kteří nad svými dílnami často i bydleli. Vznikl zde proto labyrint nízkých domků, poslepovaných z nejrůznějších materiálů, každý jiný, jinak upravený a jinak vyzdobený.

Ulička zůstala z velké části ve své staré podobě a dodnes zde najdeme několik řemeslnických dílen. Od 90. let minulého století však i sem začaly pronikat dříve nevídané profese – mnohé dílny a sklady byly zrekonstruovány a přeměněny na architektonické kanceláře, sídla obchodních a reklamních společností nebo filmová a produkční studia, jiné pak na loftové byty. Ten venkovský duch staré dělnické Paříže s dlažbou z kočičích hlav, hrázděných zdí, malých dvorků s pokroucenými mřížemi a hlavně se záplavou zeleně tady ale přesto pořád najdete.

Ulička je slepá a je dlouhá přes dvě stě metrů. Od rue de Reuilly je sice oddělena branou, ta je však v pracovní době stále otevřená.

Znak Jawy mě mezi všemi graffiti a francouzskými nápisy a obrázky potěšil.

12. obvod, 83 rue de Reuilly 

Před osmi lety jsem zde popisovala krátkou procházku v jedné z částí 12. obvodu v blízkosti place de la Nation, kde jsem se zastavila v komplexu dvorků, nazývaných Cour de l´Industrie. Tehdy byl celý areál, který jen o fous unikl zničení a který sloužil jako dílny řemeslníků a ateliéry umělců, ještě v původním, tak trochu zanedbaném stavu, a v jedné jeho části začínala rekonstrukce, která ho měla modernizovat. Dnes se podíváme, jak to dopadlo a jak to tam vypadá dnes.

Jde o jeden z posledních zachovalých průmyslových dvorů 19. století, jakých v této čtvrti tehdy bylo mnoho. Vznikl kolem roku 1850, kdy zde byly postupně vybudovány dílny pro řemeslníky, v nichž se vystřídalo mnoho generací, které pracovaly převážně ve výrobě nábytku (tesaři, truhláři, pozlacovači, lakýrníci a podobně).
V 70. letech 20. století dílny, z velké části opuštěné po přechodu nábytkářské výroby z řemeslné na průmyslovou, převzali umělci, kteří si zde zařídili ateliéry. Vznikla tak stmelená komunita, sjednocená od roku 1991 v asociaci, které se podařilo tento kout uchránit před spekulanty s nemovitostmi. V roce 2003 koupila celý areál, který měl sice velké kouzlo a půvab, ale byl ve všech ohledech ve špatném stavu, pařížská radnice, která zde uplatnila svůj rozsáhlý program renovace a rehabilitace a celý prostor, skládající se z osmi budov na třech nádvořích o celkové ploše 6 000 m2, nechala poměrně citlivě zrenovovat a zrestaurovat (když pominu hroznou moderní stavbu, naštěstí nevelkou, která byla přistavěna zvenčí na chodníku před vstupem do dvora). Staré dílny a ateliéry, které jsou dnes zapsány na seznamu historických památek, tak dál slouží umělcům. I to jedno české jméno na seznamu nájemníků tam zůstalo dodnes na svém místě.

Dvůr je otevřen a volně přístupný v pracovní dny a v pracovní době.

Cour de l´Industrie, 12. obvod, 37 bis rue de Montreuil

Do dnešního cíle si musíme zajet až na východní konec Paříže do čtvrti Bel-Air poblíž Porte de Vincennes, kde na širokém prostranství ulice Cours de Vincennes proti sobě leží konečné dvou větví tramvajové linky T3a a T3b. Přímo naproti té první, která odtud míří až k Pont de Garigliano v 15. obvodu, najdeme úzkou uličku se schody, ve které nás z dálky vítá červená kočka.

Kočka odkazuje na píseň Le soleil et la lune slavného zpěváka předválečné i poválečné doby Charlese Treneta, který v této krátké uličce, která se jmenuje Passage de la Voûte, žil v roce 1930. Plastiku vytvořili žáci a profesoři průmyslovky v Chennevières-sur-Marne v rámci své praxe v dílnách.

Passage de la Voûte nás přivede do rue de la Voûte s hezkou pekárnou na rohu. Ulice, která procházela bývalou obcí Saint-Mandé už v první polovině 18. století a tedy dávno před tím, než ji připojili k Paříži, sice už dávno ztratila svůj starý půvab a je plná nevzhledných paneláků, nastavěných v 70. a 80. letech, ale ve své horní části poblíž boulevardu Soult, kde je ulice překlenuta tratí bývalé železnice Petite Ceinture, zůstala ještě zachována její podoba se starými typickými domy a dvěma malebnými bočními slepými uličkami.

První uličkou, odbočující z rue de la Voûte, je impasse Canart, dlouhá osmdesát metrů a široká jen tři metry. Byla vytvořena kolem roku 1890 a nese jméno bývalého majitele pozemků. Jako ve všech podobných zapomenutých úzkých pařížských uličkách, i tady najdeme dlažbu z kočičích hlav, záplavu zeleně v truhlících a květináčích, barevné dveře, tepané mříže a pestré okenice. Slepá ulička končí zdí s fantaskní malbou, pohrávající si se slovní hříčkou canart x canard.

Téměř naproti, u čísla 35 rue de la Voûte, pak leží impasse Vassou s téměř totožnou historií jako předchozí ulička, která jen potvrzuje to, že i v těch nejzapadlejších pařížských koutech je pořád co objevovat.

Jak se tam dostat: metro 1 Porte de Vincennes

Johnny Hallyday, vlastním jménem Jean-Philippe Smet, který byl ve Francii jedním z nejznámějších a nejmilovanějších zpěváků, zemřel v roce 2017. O čtyři roky později, 14. září 2021, byl před Accor Arénou v Bercy, kde mnohokrát koncertoval, odhalen jeho pomník. Ten vyvolal kvůli svému vzhledu spoustu diskusí nespokojených Pařížanů – nevypadá totiž vůbec jako pomník. Nejde o sochu, jak čekali fanoušci, ale o šest metrů vysoký sloup, ze kterého se po bližším pohledu vyklube hmatník kytary, na kterém je umístěn modrý Harley Davidson, přesně takový, na jakém zpěvák jezdil, jak je vidět i dole ve videu z koncertu.

Pomník vytvořil sochař Bertrand Lavier, který ve svých dílech často na sebe vrší různé nesourodé předměty. V této plastice tak zkombinoval dvě životní vášně Johnnyho Hallydaye – kytaru a motorku.

Při příležitosti odhalení plastiky bylo prostranství před Arénou přejmenováno na Esplanade Johnny Hallyday.

Esplanade Johnny Hallyday, 12. obvod, přímo u metra 6 a 14 Bercy

Nedaleko place de la Bastille vznikla po roce 1989 na bývalých železničních pozemcích, od roku 1969 opuštěných a zanedbávaných po zrušení nádraží Paris Bastille (na jehož místě dnes stojí budova moderní Opery Bastille), zelená promenáda, nazvaná Coulée verte. Sleduje původní trasu bývalé železnice do Vincennes, vedoucí na vysokých obloucích nad zemí podél avenue Daumesnil. Její součástí se stal i prostor po bývalém nádraží Reuilly, kde architekti navrhli park. Se svými více než patnácti tisíci metry čtverečními je to třetí největší park v tomto obvodu.

Převážná většina parku je tvořena velkým okrouhlým trávníkem, nad kterým se klene pěší lávka, zavěšená na ocelových lanech, postavená v roce 1992, která je pojmenovaná po feministické spisovatelce z doby Pařížské komuny, která psala pod pseudonymem André Leo.

Lávka je dlouhá osmdesát metrů a vede po ní trasa zelené promenády, která tady park protíná a míří dále až k Porte de Vincennes. Kolem trávníku jsou pak rozmístěna tematická zákoutí, ať už je to dětské hřiště, jeskyně, hřiště na pétanque, květinové záhony nebo prostory pro cvičení.

Čtyři sochy, umístěné kolem trávníku, které pocházejí od sochařů z přelomu 19. a 20. století, nebyly vytvořeny záměrně pro park, ale autor jeho koncepce, architekt Colboc, si je pečlivě vybral v depozitáři pařížských parků. Nahoře vidíme jednu z nich, Ženský akt od ruského sochaře Naouma Aronsona, dole je potom Amazonka Georgese Chauvela.

Poblíž parku stojí radnice 12. obvodu, jejíž věž se tyčí za stromy.

Betonové sluneční hodiny na malém plácku při vstupu do parku od rue Jacques Hillairet. Na opačné straně parku, při rue Daumesnil, stojí nízký kiosek s pitnou vodou. Zvláštností je, že zde kromě obyčejné vody teče zdarma i perlivá voda.

Park leží nedaleko Cour d´Alsace-Lorraine, který jsme tady viděli nedávno (a taky nedaleko další pitoreskní uličky Impasse Mousset, která tady bude někdy příště).

Jardin de Reuilly – Paul Pernin, 12. obvod, oficiální adresa 15 rue Albinoni, ale vstupy jsou na více místech po obvodu parku.

Na východě města, nedaleko place de la Nation, najdeme průchod do velkého starého dvora, zaplněného několika úzkými pestrobarevnými uličkami. Své jméno Cour d´Alsace-Lorraine získal na konci 19. století poté, co přišla Francie ve francouzsko-pruské válce o Alsasko a Lotrinsko.

Přízemí domů jsou tvořena dílnami se starobylými výkladci, nedávno zrenovovanými a obnovenými v celé kráse v původních pestrých barvách. Není to žádná turistická záležitost – opravdu v nich pracují řemeslníci a umělci, i když to na první pohled není vidět – nikde tady nenajdete žádný složený materiál, odpad nebo nepojízdné vraky, maximálně tak květináče, rozložené po zemi, nebo kola a motorky, na kterých lidé přijeli do práce.

Až úplně na konci všech těch unifikovaných barevných domečků se skrývají dva odlišní vetřelci – za mřížovým plotem najdeme na jedné straně starý měšťanský dům a na druhé straně se skrývá za budovou starého skladiště zadní strana moderní školy, která však má vchod z rovnoběžné ulice.

Dvůr Alsace-Lorraine je volně přístupný během dne v pracovní době. Večer a o víkendu je však jeho modrá brána zavřená.

Cour d’Alsace-Lorraine, 12. obvod, 12 rue de Reuilly