Jedním z nejmalebnějších míst v rue Oberkampf, o které jsme mluvili minule, je Cité Durmar, ležící za křivými vraty nízkého domu těsně u metra Ménilmontant. Když projdeme průjezdem, ocitneme se na typickém dvorku, jaké v této čtvrti vznikaly už v 18. století. Dvorku, který už desetiletí nikdo neopravoval, nerekonstruoval, a který v sobě ukrývá dvě řady ošuntělých baráčků. Dříve v jejich přízemí sídlily řemeslnické, především kovozpracovatelské dílny, zatímco v patře ve skromné místnosti žila celá rodina. Některé z domečků jsou dodnes obydleny, ale většina z nich slouží jako dílny drobných uměleckých řemeslníků, kanceláře módních reklamních agentur, filmových společností, malých uměleckých podniků, starožitnictví, nebo ateliéry fotografů a výtvarníků. To, že je tento dvůr, včetně domu, přes který se sem vchází, už dlouhá léta neudržovaný a hrozí mu zánik, má smutný důvod. Celému tomuto bukolickému prostředí totiž už roky hrozí demolice. Přestože domečky a dílny mají svoje majitele, pozemek pod nimi se dostal do rukou developerské společnosti, která by to tady ráda srovnala se zemí a vyšvihla tady nějakou rentabilní betonovou stavbu. Majitelé domků by chtěli pozemek odkoupit, jeho majitel ho prodat nechce a naopak chce obyvatele vystěhovat. Majitelé domků se brání, soudy se vlečou už roky a nevědí si s touto pro Francii netypickou věcí rady.
Pokud máte podobná prostředí rádi, neváhejte, dokud je čas.
Jednou z dlouhých pařížských ulic, které dříve představovaly jediné spojení města s jeho východními předměstími a které jsou dodnes obchodními tepnami, je i rue Oberkampf. Přivede vás z centra od place de la République až pod kopec čtvrti Ménilmontant. Dříve v této lidové čtvrti sídlili dělníci, drobní obchodníci a chudí řemeslníci. Jejich dílny a obchody se však dnes pomalu proměňují na byty a módní lofty nebo na kanceláře a ateliéry. Mnohé restaurace a kavárny, kterým dodnes zůstaly původní staré vývěsní štíty, sídlí ve starých obchodech, takže leckteré z nich nesou nápis Káva – víno – uhlí nebo Strojní zařízení. Je to tady lidové, multietnické, pestré a hlavně v poslední době hodně, hodně módní, především večer, když otevřou všechny bary a vinárny. Večer se prostě z celé Paříže jezdí pařit do rue Oberkampf.
Mezi všemi těmi obchody s typickými francouzskými potravinami, zdravou výživou a etnickými kuchyněmi nesmí chybět ani Sklep polski manorek s polskými potravinami. Ne, českého tady není nic. Ulice je samozřejmě také protkána pasážemi a dvory s dílnami a ateliéry. Některé jsou veřejně přístupné, do jiných se dostanete náhodou, když zrovna někdo nechá otevřeno. Všechny jsou půvabné, více či méně ošuntělé a můžete se vsadit, že jsem jich už prošla celou řadu. Ten největší a možná i nejhezčí obytný dvůr s názvem Cité du Figuier jsme už viděli před časem TADY, do dalšího se podíváme ještě příště. Dnes vejdeme do dvora domu číslo 160 v horní části ulice pod metrem Ménilmontant.
Jak se tam dostat: metro Ménilmontant (linka 2) nebo Parmentier (linka 3)
Čtvrť, ve které leží kostel Sainte-Marguerite, je lidová, zajímavá, plná street artu, alternativních barů, kaváren a lidových hospod (můžu doporučit bistro En attendant l´or u metra Faidherbe Chaligny s dobrou a levnou domácí kuchyní). Taky tady najdeme skryté průchody, pasáže, malebné dvorky a úzké uličky. Dnes se podíváme do jedné z nich, která mě nadchla, i když ten den lilo a byla zima.
Vlastně to vůbec nic není, jen pár velkých květináčů a truhlíků se vzrostlými květinami. Obávám se, že u nás by zde trůnily popelnice a parkovala auta.
Ulička ústí průchodem do rušné rue du Faubourg de Saint-Antoine, mojí oblíbené ulice, kam chodím často nakupovat.
11. obvod, passage Saint–Bernard
Jak se tam dostat: metro Ledru Rollin nebo Faidherbe Chaligny (linka 8)
Dnes se spolu vydáme do malého kostela ve čtvrti Bastille, působícího i přes svoje rušné okolí jednoduchým a venkovským dojmem. Byl postavený v roce 1624, kdy šlechtic Jean de Vitry daroval pozemek na stavbu tehdy pouze pobočného kostela, který patřil pod kostel sv. Ludvíka a sv. Pavla. Farním kostelem se stal až v roce 1712. U kostela byl po jeho založení zřízený hřbitov, na kterém byla v době francouzské revoluce pohřbena také těla lidí, popravených gilotinou na nedalekém náměstí place de la Bastille.
Klasicistní kostel je v hlavní lodi jednoduchý, s nízkým klenutým stropem, ze kterého se otvírají kulatá okna. Nad křížením s transeptem se tyčí věž, za jednoduchým oltářem je na zdi vytvořený reliéf a nad ním vitrážové okno, znázorňující sv. Markétu Antiochijskou, které je kostel zasvěcený.
Kaple, zasvěcená Duším z očistce, byla přistavěná až v roce 1760 a malbami ji vyzdobil Paolo Antonio Brunetti. Nejzajímavější jsou v kostele však vitráže. Některé z nich pocházejí z doby po jeho vzniku, některé jsou novější. Část z nich jsou votivní, byly věnovány kostelu jako dík za uzdravení, jedno z nich připomíná popravu karmelitek v době po francouzské revoluci. Ty další potom připomínají některé svaté nebo také události 1. světové války. Jsou ale bez výjimky všechny opravdu krásné.
V kostele je také pohřben zakladatel kostela a jeho první farář abbé Antoine Fayet
O hřbitově jsem se už zmínila nahoře. Byl sice uzavřený už v roce 1804 a později úplně zrušený, dodnes zde však zůstal prostor, na kterém je umístěný památník popraveným. Připomíná je také pamětní deska nad vraty z ulice, na které je napsáno, že zde bylo v červnu 1794 pohřbeno 73 popravených na place de la Bastille.
Na pamětní desce se také dočteme, že zde bylo 10. června 1795 pohřbeno „dítě, které zemřelo v donjonu v Templu“. Pro podrobnosti k té poslední informaci se musíme vrátit do minulosti, až do jedné červnové noci roku 1791. Král Ludvík XVI. se právě rozhoduje k útěku z Tuilerijského paláce, kde jemu i jeho rodině hrozí čím dál větší nebezpečí ze strany zdivočelých revolucionářů. Jeho kočár vyráží po půlnoci 21. června 1791 potají z královského paláce. Kromě Ludvíka XVI. a Marie Antoinetty v něm sedí jejich dvě děti, třináctiletá Marie-Therèse a šestiletý Louis Charles, králova sestra Elisabette a guvernantka dětí. Jejich útěk je ráno odhalen a začne velké pátrání. Druhý den večer jsou uprchlíci dostiženi a 23. června ráno jsou přinuceni vrátit se do Paříže, zatím ještě do svého paláce, kde zůstávají „pod dozorem lidu“. Král je zbaven moci a vztahy mezi monarchií a revolucionáři se dále prudce zhoršují. 10. srpna 1791 revolucionáři vniknou do Tuilerijského paláce, vyplení ho, pozabíjejí devět set členů královské gardy a zmasakrují veškeré služebnictvo. O den později je král s celou rodinou převezen do Templu, uzavřené pevnosti, která zbyla v centru Paříže po vyhlazení řádu Templářů. Rodina je rozdělena, ale zatím se smí stýkat. 21. září 1792 rozhoduje Národní konvent o zrušení království. Královská rodina je stále v Templu, ale už zavřena ve zrekonstruované věži – zvlášť král a zvlášť královna s dětmi a královou sestrou. Když je v prosinci 1792 zahájen soud proti králi, nazývanému už jen „občan Kapet“, znamená to pro královské manžele začátek cesty na popraviště – Ludvík je odsouzený k smrti a popravený 21. ledna 1793 na dnešním place de la Concorde, Marie-Antoinetta stráví dalších devět měsíců ve vězení v Conciergerie a skončí pod gilotinou 16. října 1793. Obě jejich děti zůstávají i dále ve vězení v Templu. V roce 1795 je Marie-Therèse revolucionáři vyměněna s Rakouskem za Francouze, uvězněného ve Vídni, kam princezna po svém propuštění odjíždí k rodině své matky. V červnu stejného roku umírá ve věži v Templu na špatné zacházení a chatrné zdraví desetiletý nástupník trůnu Ludvík XVII. Jeho tělo je převezeno na hřbitov u kostela Sainte-Marguerite.
Než se na hrob nešťastného malého krále podíváme, sluší se ovšem dodat další podrobnosti. Identita těla v hrobě, který jako jediný zůstal na svém místě i po zrušení hřbitova, nebyla nikdy potvrzena. Tělo bylo dvakrát exhumováno a byly provedeny analýzy, které neprokázaly, že by šlo o královského potomka. Navíc bylo tělo podle velikosti odhadnuto na víc než šestnáct let.
To vše později rozpoutalo vlnu spikleneckých teorií – podle některých byl mladý král z vězení odvezen a na jeho místo bylo podstrčeno jiné mrtvé tělo. Někteří čekali, že se král po obnovení monarchie objeví, jiní se za něho později vydávali. V roce 2000 byla provedeno poslední porovnání DNA srdce, které bylo údajně vyňato z mrtvého těla a je uchováváno v královské hrobce v katedrále v Saint-Denis, s DNA Marie Antoinetty. Příbuzenství se sice potvrdilo, ale současně nebylo prokázáno, zda zkoumané srdce je skutečně Ludvíka XVII., nebo jeho staršího bratra Louise-Josepha, který zemřel v roce 1789. Obě srdce byla po desetiletí uchovávána na různých místech a dědila se v královské linii a nikdo dnes nedokáže říct s určitostí, čí které je. Opar záhady a tajemství nad malým pomníkem u zdi kostela tak pořád zůstává.
Église Sainte-Marguerite 11. obvod, 36 rue Saint-Bernard
Hřbitov není běžně přístupný, je nutné požádat o jeho otevření faráře, který je velmi ochotný a pustí vás tam bočními dveřmi z kostela (jen nesmíte přijít, jako já dvakrát, v poledne, kdy je na obědě).
Jak se tam dostat: metro Ledru Rolin nebo Faidherbe Chaligny (linka 8)
Ve stejné ulici jako minule jen o pár metrů dál najdeme za černou železnou bránou další z půvabných koutů této části města. Brána bývá zavřená, ale stačí před ní chvíli postát a využít laskavosti některého z vycházejících, který vás pustí dovnitř.
Stejně jako na jiných podobných místech v Paříži (a zvlášť tady na východě města), i tady dřív sídlily malé dílny, dnes přeměněné na kanceláře, ateliéry a různá studia. Původní název z 19. století zněl Cour des États Réunis, později Cour de Bretagne, přes další změny až k dnešnímu názvu Cour des Bretons, Dvůr Bretonců. Oáza klidu v této rušné a živé ulici, lidé tady pracují a bydlí, ale jak uvidíme z vybavení dvora, také často posedávají na slunci a v klidu obědvají a odpočívají.
Cour des Bretons
10. obvod, 90 rue du Faubourg du Temple nebo 4 rue du Buisson Saint-Louis
Jak se tam dostat: metro Belleville (linka 2 a 11) nebo Gouncourt (linka11)
Naše dnešní procházka povede z náměstí place de la Nation, které jsme viděli minule, směrem k centru až k metru Faidherbe Chaligny. Nepůjdeme ovšem po rue du Faubourg Saint-Antoine, která by se nabízela jako nejpřímější, ale vydáme se do postranních uliček. Procházku začneme na rohu place de la Nation před příjemnou a typickou pařížskou brasserie.
Hned první ulice vpravo má dlouhý název rue des Immeubles Industriels, ulice Průmyslových budov, a i když to dnes tak už nevypadá, byla postavená v roce 1873 jako soubor devatenácti stejných průmyslových budov, kde suterén, přízemí a první patro sloužily k výrobě a ostatní nadzemní patra k bydlení. Výrobou se tady rozuměl především nábytkářský průmysl, protože tato část Paříže byla sídlem mnoha nábytkářských továren i malých truhlářských a uměleckých dílen. Všechny dílny byly zásobovány elektřinou, kterou vyrábělo zařízení, umístěné v suterénu jednoho z domů uprostřed ulice, a domy byly na svoji dobu vybaveny moderně plynem a tekoucí studenou i teplou vodou. Celý soubor domů je dnes zapsaný na seznamu památek.
Dnes za výklady, které jsou dodnes stejné, jen s menšími barevnými odchylkami, sídlí nejrůznější studia, kanceláře, galerie, ale i malé dílny.
Na druhé straně rue du Faubourg Saint-Antoine si můžeme projít třeba úzkou uličku Passage du Génie se starými domy, naše kroky ale povedou především do opačné části, směrem k rue de Montreuil. U čísla 37 najdeme jeden z cílů dnešní procházky, zapsaný na seznamu památek – Cour de l´Industrie, soubor tří dvorků, kolem nichž jsou uspořádány dílny, které – jak jinak – byly v minulosti obsazeny opět výrobci nábytku, uměleckými truhláři a podobnými řemeslníky. Tato místa pamatují ještě francouzskou revoluci, jejíž jiskra byla zapálena právě v této čtvrti, jak uvidíme dále.
V posledních desetiletích se do volných dílen stěhovali spíše umělci a pracovala zde asi čtyřicítka malířů, sochařů i muzikantů. Ti všichni vytvořili v roce 1991 asociaci, která měla tento kout chránit před spekulanty, kteří by prostor rádi zbourali a postavili zde něco mnohem lukrativnějšího (a ošklivějšího).
Adresu jsem měla poznačenou už dávno, jenže když jsem se tam loni v létě konečně dostala, uviděla jsem už z ulice toto:
Už zvenku bylo vidět lešení a uvnitř prvního dvora staveniště. Stála jsem na ulici nerozhodně a zklamaně a opět, jako už několikrát, mě zachránila „dáma s psíkem“.
Malá odbočka: nesouhlasím s často prezentovaným klišé, že jsou Pařížané nepříjemní a nepřístupní. Samozřejmě, že člověk narazí i na takové, mně se ale stává často, že se se mnou zastaví, když fotografuji, a dají se se mnou do řeči – dozvídám se tak často spoustu zajímavých věcí. Většinou to bývají starší i hodně staří lidé, důchodci, které těší, že se o jejich čtvrt někdo zajímá a že si mají s kým popovídat. Dělím je na dvě skupiny – devadesátileté dědečky a dámy neodhadnutelného věku s psíkem.
Konec odbočky. Tato dáma měla rovnou dva psy, buldočky (francouzské, jak jinak), a poté, co mi přeříkala celou historii dvora, mi řekla, jen ať se jdu dovnitř klidně podívat, ať to vidím ještě v původním stavu. A taky ano.
Nejkrásnější budovy stojí až na zadním třetím dvoře. Na mnoha místech byli nájemníci vystěhováni, budovy jsou podepřeny lešením, ale podle zpráv na internetu zde probíhá rekonstrukce, řízená právě asociací majitelů. Můžeme tedy doufat, že dvory zůstanou zachovány tak, jak jsou, a že budou pouze zrekonstruovány. Samozřejmě to prověřím, až se tam opět dostanu, jen se bojím, že po rekonstrukci bude dvůr zamčený za vraty nebo mříží.
Další uličkou jen o kousek dál, která se už svým názvem Cité de l´Ameublement (něco jako Nábytkářská) hlásí k tradicím této čtvrti. I tady stály malé továrny na nábytek, které dnes už často slouží k jiným účelům, i když některé vývěsní štíty tady ještě zůstávají.
Ulice je lemována řadou „kyklopů“, patníků, zkrášlených umělci.
Ulice nás přivede až k parku Jardin de la Folie Titon, který je pozůstatkem zahrady rozlehlého panství, které si tady v 17. století vystavěl Maximilien Titon, dvorní dodavatel zbraní Ludvíka XIV. V roce 1765 byla na části pozemků postavena továrna na výrobu tapet a velínového papíru, jejíž majitel Reveillon ho dodával na královský dvůr – a také na výrobu prvních balónů. Z jeho zahrady vzlétla v roce 1781 první montgolfiéra. Jeho manufaktura, která zaměstnávala přes tři sta dělníků, už v dubnu 1789 podlehla prvním předrevolučním bouřím, byla vypleněna a zapálena. I přesto se závod podařilo znovu postavit na nohy, ale jeho definitivní konec přišel v roce 1813. V roce 1850 byl právě na jeho místě postaven dvůr, který jsme viděli nahoře – la Cour de l´Industrie.
Přes park je vidět malý protestantský luteránský kostelík Bon Secours z roku 1854, který byl postavený pro německé a alsaské dělníky, kteří pracovali v místních nábytkářských závodech
Pokud se vydáme z parku zpět směrem ke stanici metra Faidherbe Chaligny, můžeme si prohlédnout ještě kolem rue Paul Bert další uličky a pasáže – anebo se můžeme zastavit na rohu rue du Faubourg Saint-Antoine v kavárně. Konec konců, to kafe si po dnešní procházce zasloužíme.
Jak se tam dostat: metro Nation (linka 1, 2 9, RER A) nebo Faidherbe Chaligny (linka 8)
Dnes se podíváme na velké kruhové náměstí ve východní části Paříže, ze kterého hvězdicově vybíhá dvanáct ulic a nad kterým se tyčí dva vysoké sloupy. Přímo přes náměstí, které má pozoruhodnou historii, prochází hranice mezi 11. a 12. obvodem.
Náměstí vzniklo v druhé polovině 17. století z rozsáhlého opuštěného prostranství poblíž pařížských hradeb, v jejichž okolí se nacházely jen zahrady, vinice a sem tam nějaký ten klášter. Právě toto prostranství bylo zvoleno za místo slavnostního uvítání krále Ludvíka XIV., který se vracel do Paříže poté, co si 9. června 1660 vzal za manželku svoji sestřenici, španělskou infantku Marii Terezu Habsburskou. Svatba se konala ve francouzském městečku Saint-Jean-de-Luz poblíž španělských hranic a královští novomanželé byli slavnostně uvítáni u bran Paříže 26. srpna 1660 na vyzdobeném náměstí, v jehož středu byl umístěný velký trůn. Na počest této události bylo takto vzniklé náměstí pojmenováno place du Trône, náměstí Trůnu.
U brány v hradbách zde byly později postaveny dva pavilony pro výběrčí cla ze zboží, dováženého do Paříže, k nimž v roce 1787 přibyly i dva vysoké sloupy.
Oba pavilony stojí na náměstí dodnes, stejně jako 26 metrů vysoké sloupy, na jejichž vrcholky byly v roce 1845 přidány čtyřmetrové sochy – na jednom stojí král Ludvík Svatý, na druhém Filip August.
Po Francouzské revoluci bylo náměstí přejmenováno na place du Trône Renversé, náměstí Svrženého trůnu, a do jeho jižní části byla z place de la Concorde přemístěna gilotina. Za čtyřicet tři dny, kdy tady stála, jí bylo popraveno více než tisíc tři sta lidí (30 denně!), jejichž těla byla odvážena do hromadných hrobů na blízkém hřbitově Picpus.
Po roce 1841 bylo rozhodnuto o novém vybavení náměstí, v jehož středu měl stát vítězný oblouk, jako protiváha vítězného oblouku Étoile, nikdy však nebyl postaven ani přesto, že na náměstí byla vytvořena jeho maketa ze dřeva a sádry. Realizována nebyla ani myšlenka, že sem bude umístěna fontána s obřím slonem, která byla původně navržená na place de la Bastille. Od roku 1880 má náměstí dnešní jméno.
Ve středu náměstí byla nakonec až v roce 1889, při příležitosti stého výročí revoluce, umístěna socha s názvem Triumf republiky, kterou vytvořil sochař Jules Dalou (a jehož návrh byl původně určený do soutěže pro sochu na place de la République, v níž skončil na druhém místě). Socha stála až do roku 1941 v kašně, v níž chrlili vodu bronzoví aligátoři, kteří byli v této válečné době z příkazu vichystické vlády spolu s mnoha dalšími sochami odvezeni, roztaveni a získaný kov byl věnován německým okupantům na zbraně.
Dnes je náměstí rušnou křižovatkou s hustým provozem, pod kterou duní několik linek metra. Pokud sem přijdete v sobotu dopoledne, najdete v jeho východní části přímo pod sloupy barevné a veselé tržiště.
Koňské maso. U nás skandál, ve Francii běžná věc pro labužníky.
Na náměstí se tradičně až do roku 1965 konaly velké poutě, nazývané Perníková pouť. Jejich tradici tady teď zachraňuje aspoň kolotoč, Pařížané ale o pouť nepřišli úplně, byla jen se všemi kolotoči, střelnicemi, cukrovou vatou a ostatními stánky přesunuta na kraj parku Vincennes na tzv. Pelouse de Reuilly. Tu příští tam najdete od 29. března do 25. května 2014, denně od 12 hod.
Jak se tam dostat: metro Nation (linka 1, 2 a 9), RER A
Z noblesní Tuilerijské zahrady, zlata, stříbra, drahých kamenů a kdoví čeho ještě se dnes vydáme na východ Paříže, do míst, která v minulosti bývala chudou dělnickou čtvrtí a která ani dnes svůj původ nezapřou, a to přesto, že v posledních letech přicházejí do módy. Zamíříme do rue Oberkampf, kde průchodem jednoho z domů vejdeme do úzké slepé Fíkovníkové uličky, pojmenované údajně podle velkého fíkovníku, který kdysi rostl u vchodu. Stojí zde dvě řady nízkých oprýskaných domků se starými dřevěnými dílnami, které obracejí do uličky široká prosklená okna. Domky s dílnami pocházejí z 19. století, kdy byly postaveny pro dělníky, kteří zde pracovali i bydleli. Dnes jsou obsazeny umělci, řemeslníky a různými nezávislými společnostmi, které si je sice přizpůsobili pro svoje potřeby, ale ponechali jim jejich venkovský a tak trochu ošuntělý půvab. Mezi hrbolatou dlažbou, dřevěnými stolečky, otlučenými květináči, kočkami a bicykly máme pocit, jako by se v tomto bukolickém koutě zastavil čas.
V létě je ta zeď vzadu porostlá zelení a to je teprve paráda
Může odtud klidně startovat i Tour de France
Tento modrozelený domek s vyřezávanými slony je trochu odlišný od ostatních. Některé jeho části údajně pocházejí ze Všeobecné výstavy v roce 1900.
La Cité du Figuier
11, obvod, 104 rue Oberkampf
Jak se tam dostat: metro Ménilmontant (linka 2) nebo Parmentier (linka 3)
Zase jeden krásný dvorek, tentokrát poblíž Place de la Bastille. Starý dům, který pamatuje francouzskou revoluci, byl nedávno zrekonstruovaný a naštěstí v něm zůstaly zachovány dílny a obchody, takže je i nadále veřejně přístupný. Byla by škoda takovou krásu schovávat za zavřenými vraty!
Čtvrť Quinze-Vingts, 56 Rue du Faubourg Saint-Antoine
Jak se tam dostat: Metro Bastille nebo Ledru-Rollin
Přímo na Place de la Bastille leží vchod do komplexu malebných dvorků, kde z dlouhého hlavního dvora vychází malé dvorky, pojmenované podle prvních šesti měsíců v roce. Jako všude v okolí, i tady dříve sídlili umělečtí truhláři, obchodníci se dřevem i s uhlím. Po rekonstrukci tu mají sídla spíše dekoratéři, stylisté, reklamní a obchodní kanceláře, sídlí tu dokonce i taneční škola a několik šťastlivců tu má dokonce byty.
Je to jedno z těch míst, kde má člověk pocit, že ani není v Paříži, ale někde na venkově…
Vchod z Place de la Bastille, poblíž Opery Bastille
Dvůr je hezky upravený i přes svůj průmyslový původ
Lednový dvůr je jediný, který je chráněný mříží…
… ale i tak je vidět dovnitř.
Únorový dvůr už je volně přístupný…
… a najdeme v něm typicky industriální stavby.
Březnový dvůr vypadá podobně…
… a je také volně přístupný. Ta slečna není listonoška… v Paříži se prostě nosí peleríny.
Duben si vysloužil jen obyčejné dveře se schodištěm, za to je u nich obchod s krásnými starožitnými svítidly
Květnový dvůr má široce otevřenou bránu…
… a další kanceláře a umělecká studia, tentokrát za cihlově červenými zdmi.
Červnový dvůr se skrývá až na samém konci hlavního dvora…
… a najdete na něm krásně zrekonstruovanou zeleno – oranžovou budovu.
Hned vedle je ještě jeden dvůr, který se už nejmenuje po žádném měsíci, ale Dvůr sv. Markéty…
…a na rozdíl od těch předchozích je poměrně šedivý.
Hlavní dvorek se potom prudce lomí doprava a pod názvem la Cité Parchappe ústí do Rue du Faubourg Saint-Antoine
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.