Od brány sv. Denise, kterou jsme viděli minule, k bráně sv. Martina, ke které se vydáme příště, to není ani dvě stě metrů po širokém boulevardu St. Denise. My si to ale trochu zkomplikujeme a vydáme se oklikou přes nedalekou Passage du Prado.
Jde o nejstarší pařížskou pasáž, vytvořenou už v roce 1785 pod názvem Passage du Bois de Boulogne podle stejnojmenného tanečního lokálu. Pasáž nebyla krytá, skleněné střechy se dočkala až v roce 1925 a o pět let později dostala dnešní název, připomínající slavnou madridskou galerii.
Až do loňského roku byla pasáž jednou z nejopuštěnějších, nejodpudivějších a nejnebezpečnějších v Paříži. Po loňské rekonstrukci, kdy byla vytvořená nová podlaha, opraveno zastřešení a osvětlení a nosníky konstrukce střechy dostaly veselý barevný nátěr, se do ní vrací život – dlouho zavřené krámky znovu ožívají. Zajímavé je, že jsou v nich otvírána především kadeřnictví, holičství, malé kosmetické salóny a úpravny nehtů, to vše v režii indické a pakistánské komunity, která v těchto končinách žije a která ovládá i blízkou Passage Brady.
Pasáž se lomí do pravého úhlu a v místě ohybu je krytá hezkou skleněnou kopulí
Passage du Prado
10. obvod, 12 rue du Faubourg St.Denis a 18-20 boulevard St.Denis
Jak se tam dostat: metro Strasbourg-St.Denis (linky 4, 8 a 9)
Na hranici 2. a 10. obvodu, kde se boulevard Saint-Denis kříží s rue Saint-Denis, starou pařížskou ulicí, kterou kráčívali francouzští králové do baziliky Saint-Denis, stojí od roku 1672 vítězný oblouk, oslavující Ludvíka XIV. Jeho autorem je architekt Francois Blondel, který zde vytvořil reprezentativní dílo své doby. Je to už třetí brána, nesoucí jméno sv. Denise – ta první, ze 13. století, stávala blíže k centru, zatímco ta druhá již stála na dnešním místě na širokém bastionu ze 16. století a byla součástí hradeb, postavených králem Karlem V. Po jejich zboření byly v jejich místech vytvořeny široké bulváry a postaven tento vítězný oblouk, inspirovaný Titovým obloukem v Římě.
Brána je vysoká a široká 25 metrů a 5 metrů hluboká
Výzdobu brány provedl z pověření Ludvíka XIV. sochař Michel Anguier, který na ní vytvořil po stranách obelisky se sedícími postavami, znázorňujícími Spojené provincie nizozemské, a s motivy vojenských trofejí, a v horní části královo vítězství na Rýnu a vstup do Maastrichtu. V horní části je zlacený latinský nápis Ludovico Magno – Ludvík Veliký.
10. obvod, křižovatka boulevardu Saint-Denis, boulevardu Bonne-Nouvelle, rue Saint-Denis a rue du Faubourg Saint-Denis
Jak se tam dostat: metro Strasbourg – St.Denis (linky 4, 8 a 9)
Prosklená pasáž byla postavená v roce 1827 a nese jméno svého stavitele, obchodníka Bradyho, který zde hodlal vytvořit průchozí obchodní centrum s více než stovkou obchodů. Plán se mu zdařil jen částečně, protože část pasáže, přiléhající k ulici Faubourg Saint-Martin, nebyla nikdy zastřešena a navíc střední část pasáže, včetně prosklené rotundy, byla zbořena při prorážení bulváru de Strasbourg, který ji rozdělil na dvě poloviny.
Na začátku 20. století začala pasáž pomalu ztrácet svůj lesk i svůj význam a ožila až v 70. letech, kdy tady byl otevřena první indická restaurace, a kdy začala její rychlá přeměna na exotickou malou Indii. Dnes tady najdete desítky obchůdků, ve kterých se dají sehnat nejroztodivnější indické a pakistánské výrobky – přírodní kosmetika, látky, oblečení a obuv, řemeslné výrobky, přírodní barviva, koření, potraviny i ovoce a zelenina. Nejlákavější jsou ale indo-pakistánské restaurace, kterých je tady nepřeberné množství. Na fotkách vám je bohužel neukážu, byla jsem tam brzo ráno, kdy byly rolety restaurací i obchodů ještě staženy, ale určitě se sem při své příští návštěvě vrátím – a pokud budu mít odvahu spálit si jazyk ostrým kořením, vyzkouším i některou z restaurací.
Vchod z bulváru Saint-Martin vede do nezastřešené části a není zrovna moc reprezentativní, ale tak to prostě v těchto končinách chodí
Vchod do druhé části pasáže z bulváru Strasbourg. Brána bývá normálně otevřená, to jen brzy ráno ještě nebyla.
Čtvrť Porte Saint-Denis, 43 rue du Faubourg Saint-Martin, 43 rue du Faubourg Saint-Denis
Jak se tam dostat: metro Chateau d´Eau nebo Strasbourg-Saint Denis (linka 4)
Když jsme v srpnu 1989 s mým tehdy ještě ne manželem od severu poprvé vjížděli do Paříže, pouliční provoz zanesl naše auto do čtvrti, která leží za branami Porte Saint-Denis a Porte Saint-Martin. Moje fantazie čekala vysněnou nádhernou a sladkou Paříž a místo toho jsme se ocitli uprostřed špinavých ulic plných odpadků, na kterých jsme naráželi na podivné typy, které rozhodně nevypadaly jako rodilí Pařížané. Další dny sice moje zklamání vrchovatě rozehnaly, ale této čtvrti jsem se od té doby vždy programově vyhýbala. Až letos na jaře jsem do ní musela a zjistila jsem samozřejmě, že nejen že je ve dne bezpečná, ale že je v ní spousta zajímavých míst, starých domů, pitoreskních zákoutí a dvorků a hlavně spleť pasáží, které se pořádně liší od těch naleštěných v nóbl čtvrtích blíž k centru.
Na dnešní procházku vyrazíme z rue du Faubourg Saint-Martin, z blízkosti brány sv. Martina. Obě brány dnes samozřejmě nemají nic společného s těmi mohutnými a opevněnými, které byly součástí hradeb, postavených Karlem V. Zbourání hradeb povolil v roce 1670 Ludvík XIV. a na jejich místě byly vytvořeny promenády, z nichž vznikly dnešní bulváry. V té době byly také strženy obě brány a nahrazeny vítěznými oblouky, které oslavovaly vítězství krále na Rýnu a ve Franche-Comté. V 17. a 18. století tato místa u bran, vedoucích na sever, přišla do módy a místo klášterů, které za hradbami stávaly dříve (a jejichž konec uspíšilo řádění v době francouzské revoluce), se tu začaly stavět honosné paláce a divadla. Když tady pak v první polovině 19. století byla postavena obě velká nádraží, Severní a Východní, tvář čtvrti se začala proměňovat a stal se z ní důležitý dopravní, obchodní a průmyslový uzel.
V polovině ulice se vypíná přezdobená budova radnice 10. obvodu. V jejím okolí nás upoutá velké množství více či méně malebných průchodů, slepých uliček, pasáží a dvorků.
Passage du Marché vede k místu, kde stávala stará tržnice Saint-Martin. Ta byla postavená v roce 1854, ale v roce 1879 se zhroutila pod tíhou sněhu. O rok později byla postavená nová tržnice, která sloužila až do roku 1986, kdy ji zbourali a na jejím místě postavili nové betonovo-skleněné monstrum.
Do této banální moderní věci bylo zakomponováno pět původních kamenných bran tržnice
V okolí najdeme další a další pasáže a průchody
Passage de l´Industrie
Pasáž Brady je natolik zajímavá, že se na ni podíváme zvlášť v samostatném příspěvku
Zvenku nepříliš vábný průchod nás zavede do čistého a upraveného dvora, kde najdeme jednu z nejstarších pařížských restaurací
.
Stará restaurace z 80. let 19. století s vybavením, pořízeným jejím prvním německým majitelem a odpovídajícím německému vkusu, dnes patří řetězci brasserií Flo.
Mezitím jsme se už dostali na rue du Faubourg Saint-Denis s bránou Saint-Denis v pozadí. Právě na této dříve královské cestě, kudy francouzští králové slavnostně vstupovali do Paříže a kudy se také vydávali na svoji poslední cestu do baziliky Saint-Denis, je nejvíc podivných barů, bister a nočních klubů, kam je občas raději lepší nevstupovat. Ve dne ale v okolí ulice najdeme spoustu mírumilovných a malebných míst.
Keramička Choisy (Faïencerie de Choisy) se specializovala na dekorace architektury a její sídlo v rue de Paradis 18, postavené v 80. letech 19. století, bylo zároveň i vzorkovnou, kde si zákazníci na zdech mohli vybírat kachle a další dekorace fasád.
Tyto nádherné prostory už dávno ke svému účelu neslouží a po galerii, která v nich dlouhé roky sídlila, tady byl loni otevřený jakýsi pitoreskní zámek hrůzy – výstava o pařížských hrůzných událostech, počínaje fantomem Opery, přes katakomby a Bastillu, různé fantomy, upíry a Quasimoda, až po gilotinu. Nic pro mě 🙂
O něco výše tvoří rue du Faubourg Saint-Denis malé náměstí Square Alban Satragne, na kterém jsou umístěny sochy Měsíce a Slunce z roku 2007. A protože jsme ve čtvrti, která nese jméno francouzského světce svatého Vincenta z Pauly, jeho portrét na nás vykoukne z lamelové fasády štítu jednoho z domů na náměstí.
Hned vedle najdeme malý parčík, kterému dominuje červená kaple sv. Lazara, součást dřívějšího kláštera sv. Lazara, přeměněného později na ženskou věznici, která zde fungovala až do roku 1935, kdy byla většina budov zbořená a ty zbývající přestavěny na nemocnici sv. Lazara.
Jen kousek odtud leží obě nádraží – vpravo Gare de l´Est, rovně Gare du Nord.
Plánek: A – Porte Saint-Martin, B – Porte Saint-Denis
Pro ty, kdo se potřebují dostat z Gare du Nord na Gare de l´Est a neradi chodí vyšlapanými cestičkami, může být tato pasáž zajímavou zkratkou. Spojuje Rue du Faubourg Saint-Denis a Rue d´Alsace a za svoje vytvoření i jméno vděčí normandské rodině, která ji tady v roce 1830 nechala postavit a vytvořila v ní mlékárnu, spojenou s chovem krav. Pod přízemními oblouky tří za sebou jdoucích dvorů byly umístěny stáje, sklady na uchovávání mléka a prostory pro jeho distribuci.
Dnes tady už nebučí krávy, necinkají konve s mlékem, ani se tady nerozléhá křik kočích, kteří se svými vozy pro mléko přijížděli. Všechny tři dvory byly přeměněny na půvabné prostory k bydlení a práci a jen kamenná kravská hlava nad hlavním portálem z Rue du Faubourg Saint-Denis připomíná původní obyvatele.
Pokud byste narazili na zavřená vrata, prozradím vám tajemství, jak se dostat dovnitř – stačí stisknout na digikódu tlačítko označené P.
První a druhý dvůr jsou za sebou umístěny podélně. Třetí, který byl postavený dodatečně, leží na šířku.
Na konci třetího dvora nás úzké schodiště v průchodu přivede k železným dveřím, kterými se dostaneme do Rue d´Alsace, vedoucí podél kolejiště Gare de l´Est.
Přímo naproti dveřím už leží nástupiště. Stačí seběhnout po půvabném dvouramenném schodišti a jsme před nádražím.
Passage Delanos
Čtvrť Saint-Vincent-de-Paul, 148 Rue du Faubourg Saint-Denis
Jak se tam dostat: metro Gare du Nord (linky 4 a 5, RER B a D) nebo Gare de l´Est (linky 4, 5 a 7)
Pokud máte rádi moderní sochařství, možná vás zaujme pět a půl metrů vysoká socha z nerezové oceli, stojící na betonovém soklu v blízkosti Place Colonel Fabien v 10. obvodu. Pod názvem L´homme déchiré, Rozervaný muž, ji v roce 1986 vytvořil jako poctu spisovateli Albertu Camusovi sochař Michel Poix. Socha má symbolizovat komplexní Camusovu myšlenku.
Socha je obklopená vysokými moderními domy, tvořícími promenádu v Rue Albert Camus, vedoucí k soše.
Park Villemin leží v těsné blízkosti kanálu Saint-Martin a Gare de l´Est, Východního nádraží. Tvoří ho bývalá zahrada kláštera rekoletů (viz TADY). Ten byl zrušen v 19. století a byla v něm zřízena vojenská nemocnice. Strategické místo v blízkosti Východního i Severního nádraží bylo pro vojenskou nemocnici vybráno proto, že to umožňovalo snadný převoz zraněných vojáků, vracejících se vlaky z fronty, přímo do nemocnice.
Do parku se vstupuje monumentální branou z Rue des Récollets, na které je dodnes nápis „Vojenská nemocnice Villemin“ (jméno nemocnice a parku bylo zvoleno podle doktora Jeana-Antoina Villemina, který se zabýval zkoumáním tuberkulózy a pomohl dr. Kochovi v objevení jejího bacilu).
Zadní strana kláštera, směřující do zahrady
Pohled do parku: jeho návštěva může být dobrou alternativou k čekání na nádraží…
Park je vklíněný mezi vysoké moderní domy, na jeho klidu to však nic neubírá
Jako v mnoha jiných pařížských parcích, i tady najdeme tabuli s připomínkou židovských obyvatel čtvrti, kteří byli odvlečeni do vyhlazovacích táborů. Je to vždy působivé a dojemné. Tady to na mě ovšem zapůsobilo především proto, že se jedná o připomínku 700 odvlečených malých dětí – a že jsem krátce předtím četla knihu o poválečných dějinách Paříže („Paříž po osvobození“, autor Anthony Beevor), ve které bylo uvedeno, že nacisté přikázali deportaci pouze dospělých židovských obyvatel. To, že byly odvezeny i děti, byla iniciativa kolaborantské vichystické vlády maršála Pétaina. O tomto francouzském kostlivci ve skříni, o kterém Francouzi roky mlčeli, promluvil poprvé až prezident Chirac v roce 2007.
Rekoleti, nebo také rekolekti, jsou žebravý řád, patřící mezi Menší bratry Františkány, který sice vznikl ve Španělsku, ale nejvíce se rozšířil v Itálii, a kterému v 17. století nechala v Paříži postavit klášter – jak jinak, Italka Marie Medicejská, manželka Jindřicha IV.
V 19. století se z kláštera stala vojenská nemocnice, která byla v roce 1926 při stavbě Východního nádraží napůl zbourána a dále chátrala až do roku 1968, kdy byla zavřena. V roce 1973 v něm byla zřízena pobočka Nemocnice Sv. Ludvíka, ale i ta byla brzy zavřena a klášter byl prodán developperovi, který ho hodlal zbourat. Proti tomu se na začátku 90. let vzedmula velká vlna odporu hlavně v uměleckých kruzích a asi třicet umělců tehdy klášter obsadilo, vytvořilo komunitu s názvem „Andělé od rekoletů“ a prakticky rok klášter okupovalo. V roce 1992 z něj byli násilně vystěhováni, nicméně díky těmto protestům se budovu podařilo zachránit. Po zdařilé přestavbě je v něm od roku 2004 sídlo komory architektů a mezinárodní ubytovací centrum.
Část kláštera, která zbyla po stavbě nádraží, je zrekonstruována do příjemné podoby. Kdo jiný by to měl umět, než architekti, kteří v něm sídlí?
Do zahrady a podloubí, které zbylo z bývalého rajského dvora, je volný vstup
Stejně tak se bez problému dostanete do kavárny…
… která je v létě otevřena na zahradě, do které se dostanete tudy. Já jsem tam byla, bohužel, příliš brzy dopoledne, když byla zahrádka ještě zavřená. Jinak je to ale určitě dobrý tip na posezení v této části města a rozhodně se tam ještě vrátím.
Mohla jsem si alespoň prohlédnout interiér kavárny, kde jsem měla nejdřív pocit, že je v rekonstrukci, bylo mi ale vysvětleno, že prostory byly ponechány tak, jak zůstaly po squattování umělců, jako připomínka jejich boje za záchranu kláštera.
Stejně tak zůstaly graffiti i nad schodištěm, kolem kterého se vychází do zahrady (a které jsem já, bohužel, mohla fotit jen přes sklo.
V těsné blízkosti Kanálu Saint-Martin najdete rozlehlou nemocnici svatého Ludvíka. Obyčejná nemocnice by nebyla nijak zajímavá, tato ale pochází už ze začátku 17. století. Stará část nemocnice se rozkládá kolem centrálního dvora a její budovy nápadně připomínají styl domů na známém Place des Vosges – jednotnou fasádou v červeno-béžové barvě, šedými břidlicovými střechami, vysokými okny a uspořádáním kolem čtvercového dvora, přičemž prostřední pavilon každé strany je vyšší než ostatní budovy.
O stavbě nemocnice bylo rozhodnuto po velké morové epidemii v roce 1562, kdy tehdejší jediná nemocnice Hôtel-Dieu u katedrály Notre-Dame na ostrově Cité nestačila pojmout všechny nemocné, a kdy se ukázalo, že nakažení morem by měli být soustředěni zvlášť. Král Jindřich IV. (ano, ten, který nechal postavit i Place des Vosges, proto ta podoba obou míst) o stavbě rozhodl v roce 1607 a nemocnice byla otevřena v roce 1617. V dalších 150 letech sloužila k běžné péči, ale hlavně při všech infekčních epidemiích. V dalších letech se v ní začalo soustředit a rozvíjet oddělení dermatologie a ve 20. století i onkologie a hematologie (s výzkumem a specializací na léčbu leukémie a transplantaci kostní dřeně).
Centrální dvůr je oázou klidu a místem odpočinku pod prastarými stromy
Každá ze stran má délku 120 metrů
Nemocnice na kresbě z 1. poloviny 17. století
Druhá část nemocnice je tvořená banálními moderními budovami
V nemocnici se taky nachází muzeum kožních nemocí, ale upřímně řečeno, k jeho návštěvě jsem neměla dostatek odvahy. Pokud to někdo risknete, dejte vědět!
Od nemocnice je to jen pár kroků k tomuto malebnému místu u Kanálu Saint-Martin.
Hôpital Saint-Louis
Vchod do staré části: 40 Rue Bichat
Hlavní vchod: 1 Avenue Claude-Vellefaux
Jak se tam dostat: Metro Goncourt, nebo Colonel Fabien nebo Gare de l´Est
Paříž je nesmírně proměnlivá a nabízí stovky podob. Když se vzdálíte od turistických tras, ruchu Champs Elysées a lesku a luxusu širokých bulvárů v centru, objevíte jinou, autentičtější tvář Paříže. Často se stane, že při chůzi po úplně normální nudné ulici zahnete za roh… a ocitnete se v jiném světě. Přesně to se mi stalo v 10. obvodu. V úzké Rue Sainte-Marthe, ulici svaté Marty, jsem měla pocit, že jsem se přenesla zpět v čase a někam na jih. Ošuntělé domy v úzké uličce, kde se lidé mohou dívat sousedům naproti do oken, ošlapaná schodiště a dřevěné výklady obchodů a bister, natřené pestře všemi možnými barvami evokují jinou dobu a jiné místo… co třeba předměstí Marseille 50. let?
Rozhodně se sem musím vrátit ještě někdy pozdě odpoledne nebo večer, abych zjistila, jak ulička vypadá, když otevřou všechny obchody a restaurace, kterých je tu plno. Dopoledne kolem 11 hodiny, když jsem tu byla tentokrát, byly všechny pusté, se zataženými roletami a zavřenými okenicemi.
Zajímavé je, že většina původních výloh je stejného typu – pravděpodobně při vzniku ulice všechny obchody vybavoval tentýž řemeslník.
Ulička se na jednom místě rozšiřuje do malého (jen 16 x 11 metrů) malebného náměstí, Place Sainte-Marthe. Najdete na něm několik bister, evangelickou misi pro bezdomovce a lékařskou ambulanci. V květnu a v říjnu se tady koná bleší trh, na kterém můžete najít i spoustu zajímavých starožitností.
Ačkoliv na dopoledních fotografiích vypadá ulice pustě a prázdně, s blížícím se večerem se stává centrem společenského, kulturního a uměleckého života. Slyšela jsem i přirovnání, že je nyní v situaci jako byla Place Contrescarpe v poválečných letech, než ji zaplavily davy turistů.
Rozhodně se sem vypravím nejméně ještě jednou, ale zřejmě až na jaře, až se bude dát sedět venku, a samozřejmě večer. Jestli máte rádi autentický život místních obyvatel na místech, kam cestujete, nenechte si tuto čtvrt ujít. Leží jen kousek od kanálu Saint-Martin a dostává se do módy. Za pár let tu možná potkáte turistické autobusy s průvodci, ženoucími své ovečky z jedné pamětihodnosti na druhou – a to už bude pozdě.
Jak se tam dostat: Metro Belleville, Colonel Fabien nebo Goncourt
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.