Když se při svých procházkách po Paříži ocitnete poblíž kanálu Saint-Martin a přepadne vás hlad, zachrání vás tato pekárna. Určitě se do ní a do jejího sortimentu zamilujete na první kousnutí.
Interiér pekárny vás vrátí do konce 19. století: zachovalé malované stropní výmalby, stará zrcadla, historické regály na zboží a celková výzdoba ve stylu belle‑époque vás doslova přenesou časem. Koneckonců, to, že se tady peče už od roku 1875, je vidět na první pohled i zvenčí. Současný majitel Christophe Vasseur, který pekárnu provozuje od roku 2002, si však dává záležet nejen na dekoracích, ale především na mistrovské řemeslné práci.
Nabídka je sice trochu omezená – dorty byste tady hledali zbytečně, protože se pekárna specializuje jen na chléb a jemné pečivo, tzv. viennoiserie, na které si dává záležet – všechny výrobky vznikají na místě z nejkvalitnějších surovin, často z bio pěstování či přímo od farmářů, a s respektem k tradičním postupům a dlouhým fermentacím. Nápis na výloze prozrazuje, že zatímco průmyslově vyráběný croissant vznikne za dvě hodiny, tady zabere zadělávání těsta, jeho překládání, kynutí a zpracování třicet hodin. A na chuti je to opravdu znát.
Specialitami podniku jsou čokoládovo-pistáciový šnek, jablečný chausson – čerstvý jablečný koláč, nadýchaný flan, brioška s chutí pomerančových květů a slavný chléb „pain des amis“, který je vynálezem majitele, který na něj má ochrannou známku. Já tady miluju úplně všechno – i obyčejný (neobyčejný) croissant, pain au chocolat, a hlavně malé briošky, plněné nejrůznějšími náplněmi. Nejradši mám ty s kozím sýrem, jablky a medem.
Moje nejoblíbenější briošky
Pekárna má také venkovní prodejní okénko
Mezi tisíci pařížskými boulangeries se Du Pain et des Idées určitě neztratí díky své autentičnosti, kvalitě a poctivému přístupu k pekařské tradici. Ostatně, její majitel získal už v roce 2008 titul nejlepší pařížský pekař, dále ocenění Boulangerie de l’année 2012 a v roce 2014 cenu za nejlepší galette des rois .Když někde narazíte na nejrůznější seznamy doporučovaných nejlepších pekáren ve městě, s velkou pravděpodobností mezi nimi bude i tato.
No a pokud byste se chtěli naučit vyrábět chléb podle Christopha Vasseura, můžete se přihlásit do jednoho z jeho krátkých kurzů, které pořádá každý čtvrtek večer. Přihlásit se můžete na jeho stránkách.
10. obvod, 34 rue Yves Toudic
Otevírací doba: Pondělí až pátek od 7 do 19,30 hod; pozor, o víkendech je zavřeno
Projekt z poloviny 19. století, do kterého se podíváme dnes, svou koncepcí dalece předběhl svoji dobu. Až mnohem později na něj navázali autoři všech dalších kolektivních domů a dělnických čtvrtí.
Jak napovídá název, za projektem stojí Napoleon, nikoliv však slavný vojevůdce, ale jeho synovec Charles Louis Napoleon, který vstoupil do dějin v roce 1848 jako první francouzský prezident tak zvané Druhé republiky s titulem „princ-prezident“. V roce 1852 se pod vlivem přílišného sebevědomí a špatných rádců prohlásil za císaře Napoleona III., ale jeho vláda byla svržena v roce 1870 poté, co byl zajat v prusko-francouzské válce během bitvy u Sédanu.
Peripetie a okolnosti jeho politické činnosti nás tady však zajímat nebudou. Podíváme se spíš na jeho aktivity, do kterých se pustil po svém pobytu v Londýně a Římě, kdy se rozhodl, že celou Paříž promění a učiní z ní moderní a zdravé hlavní město. To on pověřil barona Haussmanna, aby v letech 1852 – 1869 město kompletně přemodeloval a vytvořil z něj obrovské staveniště, na kterém zbořil nezdravé středověké čtvrti s úzkými klikatými uličkami a postavil moderní čtvrti kolem nově proražených širokých bulvárů, plných světla, čerstvého vzduchu a společenského života (upřímně, ono se v těch širokých ulicích taky lépe zasahovalo proti lidovým povstáním).
Kromě těchto známých velkých stavebních děl nechal Napoleon III. vytvořit v letech 1849 – 1852 i jedinečný dělnický kolektivní dům, první svého druhu v hlavním městě. Architekt Marie-Gabriel Veugny, na svou dobu značně avantgardní, navrhl v nově budované čtvrti v blízkosti tehdejších hradeb pod Montmartrem (kde tenkrát město končilo, ke zboření hradeb a k připojení Montmartru k Paříži došlo až v roce 1860), rozlehlou stavbu, kde bylo na čtyřech podlažích, propojených dvěma centrálními schodišti, rozmístěno osmdesát šest malých bytů, určených pro zaměstnance plynárny, která byla právě dostavěna poblíž.
V nejvyšším patře pod skleněnou střechou
Architekt se snažil, aby stavba nepřipomínala kasárna nebo věznici, a proto rozdělil projekt na čtyři části. Hlavní budova se skládala ze dvou částí, propojených schodišti a kovovými lávkami kolem středového společného prostoru, připomínajícího pavlač. Do dalších dvou částí, pojatých klasičtěji, se vcházelo z vnitřní zahrady. Velký důraz byl kladený na hygienu, možnost větrání a přímý přístup denního světla. Na každém patře byly umístěny čtyři toalety. Každý z bytů měl jeden pokoj a malou kuchyňku.
Obyvatelé měli k dispozici bezplatné návštěvy lékaře, jesle pro děti, prádelnu a sušárnu, pavilon se sprchami a dokonce i zahradu. Některé z bytů, s dražším nájemným, měly i možnost vytápění krbem. I přes všechny sociální vymoženosti se však projekt nesetkal s velkým nadšením dělníků, pravděpodobně nejen kvůli přísně vymáhaným hygienickým opatřením, ale hlavně kvůli tomu, že do komplexu existoval jen jeden vchod, hlídaný vrátným, a že zde byla nařízená večerka na dvaadvacátou hodinu.
O více než sto sedmdesát let později celý dělnický bytový komplex dále žije svým životem, s veškerým původním vybavením a v původní podobě (za celou dobu proběhla jen jedna částečná rekonstrukce v roce 2011). Od roku 2003 je Cité Napoléon zapsána na seznamu památek.
Díky systému lávek, po kterých se vstupuje do jednotlivých bytů, může denní světlo pronikat i do nižších pater
V prvním patře
Zahrada má uprostřed prázdnou a zarostlou kašnu a po straně nefunkční studnu, ale je poměrně dobře udržovaná. Po pravé a levé straně stojí v zeleni zbývající dvě menší budovy celého komplexu.
Pohled z ulice do průjezdu a do zahrady
Nároží budovy na rohu rue Marguerite de Rochechouart a rue Petreille s řadami oken jednotlivým bytů
Jak je vidět nahoře, vstup do domu je chráněný mříží, ale dovnitř i ven pořád někdo chodí. Když chvíli počkáte, bez problému se dostanete dovnitř (vrátný tam už dávno není). Mně to trvalo asi tak dvě minuty. Doporučuji vypravit se na prohlídku spíš ve všední den dopoledne nebo brzy odpoledne.
Čtyři a půl kilometru dlouhý vodní kanál, vybudovaný ve východní části Paříže na začátku 19. století z rozhodnutí Napoleona Bonaparte, který tím chtěl vyřešit problém s pitnou vodou a následně i se špatnými hygienickými podmínkami ve městě, byl slavnostně otevřen v roce 1825 a po dlouhé roky představoval nejen zdroj pitné i užitkové vody, ale také významnou dopravní tepnu této části města.
Splavnost kanálu byla vyřešena zdymadly, časem se však ukázalo, že je nutno zajistit i prostupnost napříč okolní čtvrtí, kterou kanál rozděloval na dvě části. Postupně bylo proto mezi roky 1860-1890 vybudováno pět vyvýšených obloukových lávek pro pěší, ke kterým v roce 1960 přibyla ještě jedna nová (a nejošklivější). Umožňovaly přechod přes kanál a současně díky své konstrukci i proplouvání člunů pod nimi. Pro silniční provoz pak byly postaveny čtyři mosty. První dva z doby kolem roku 1890 spojovaly břehy kanálu tak nízko nad hladinou, že by pod nimi nemohly podeplout čluny, byly proto vyřešeny jako otočné. Ty další dva, v horní části kanálu před place de Stalingrad, už byly postaveny jako pevné díky tomu, že zde byla výška kanálu lehce snížena a naopak okolní břehy zvýšeny. Nás dnes ovšem budou zajímat právě ty dva otočné.
.
Pohled na lávky a mosty z parčíku Square de Frédérique Lemaître v místech, kde se kanál vynořuje z podzemí a kde na lodě čeká první zdymadlo. Nad ním ve výšce vidíme první lávku – passerelle des Douanes, za ním passerelle Alibert, dole pod ní pont de la rue Dieu, za ní je trošku skrytá ta novější lávka passerelle Richerand, která nemá hezké litinové zábradlí jako ostatní, ale jen rovný železný plášť. Při pozorném pohledu pak uvidíme na fotce ještě druhý otočný most pont de la Grange aux Belles a za ním modrou passerelle de la Grange aux Belles.
Pont de la rue Dieu s passerelle Alibert
První z otočných mostů, pokud počítáme od začátku kanálu směrem od Seiny, se jmenuje podle přilehlé ulice Pont de la rue Dieu. Spojuje kanál v místech rue Alibert a rue Dieu (není to „Boží“ ulice; název pochází od stejnojmenného generála vojska Napoleona III., který padl v bitvě u Solférina). Je dvacet metrů dlouhý a čtyři metry široký a do provozu byl uveden v roce 1885.
Druhý most ze stejného roku stojí jen o kousek výš proti proudu přímo u jednoho ze zdymadel a spojuje nábřeží v místech rue Lancry a rue de la Grange aux Belles, podle níž se také nazývá. Těsně vedle obou mostů stojí i lávky, které umožňují chodcům přecházet přes kanál, i když je most zrovna zavřený.
Pont de la rue Dieu těsně po spuštění závory, dole při otáčení
Ačkoliv tudy chodím často, viděla jsem otočný most při otáčení jen jednou jedenkrát. Připadá mi skoro neuvěřitelné, že něco takového před sto padesáti lety vymysleli a zkonstruovali a že celý mechanismus dodnes funguje.
Jen chvilka, než propluje loď, a je po všem
Pohled na pont de la Grange aux Belles s lávkou a zdymadlem
Pont de la Grange aux Belles
Pohled shora ukazuje vpravo spáru v místech, kde se vozovka mostu Grange aux Belles při otáčení odděluje od pevné silnice. Kanál je v místě obou mostů zúžen na šířku, nezbytnou k proplutí lodí. Dnes už zde sice nefunguje nákladní doprava jako dřív, po kanále však plují výletní lodě a čluny z přístaviště Arsenal až do vodní nádrže Bassin de la Villette a nebo ještě dál až do navazujících kanálů l´Ourcq a Saint-Denis.
Výletní loď ve zdymadle, za ní vidíme most a lávku Grange aux Belles
Okolí kanálu je po obou stranách doslova prošpikováno kavárnami, restauracemi, bary a nočními kluby všech typů a cenových úrovní, především na levé straně směrem k boulevardu Magenta. Ovšem ani pravá strana se nenechá zahanbit a to jak podél nábřeží, tak v okolí blízké nemocnice Saint-Louis. Poblíž pont Dieu vám v rue Alibert můžu doporučit svoji oblíbenou maličkou kavárnu Radiodays (15 rue Alibert), kde po ránu bývám občas úplně sama. Kousek za ní pak dojdete na křižovatku, kde proti sobě leží stará kavárna Carillon a restaurace Petite Cambodge, které stále fungují i přes svůj smutný osud, kdy se obě staly obětí atentátů z 13. listopadu 2015.
Pokud byste hledali kavárnu poblíž pont de la Grange aux Belles, nebudete vědět, co dřív. Atmosféru staré dělnické Paříže najdete hned na kraji ulice v café L´Écluse, já chodím občas na snídani do L´Apostrophe (23 rue de la Grange aux Belles) nebo o něco výš na křižovatku s rue Juliette Dodu do kavárny s pražírnou La Fontaine. A taky nezapomeňte na portugalskou pekárnu Pastelaria Don Antonia (8 rue de la Grange aux Belles), jejich pastel de nata je vynikající.
Tím nejznámějším v celém okolí je ovšem Hôtel du Nord, který má příjemnou kavárnu s terasou. Leží přímo u zdymadla u pont de la Grange aux Belles a proslavil se díky stejnojmennému filmu režiséra Marcela Carné z roku 1938. Věta „Atmosphère! Atmosphère! Est-ce que j’ai une gueule d’atmosphère?“, kterou ve filmu vykřikne hlavní hrdinka, ztvárněná herečkou Arletty, patří mezi nejproslulejší francouzské filmové hlášky, které zná doslova každý.
Když jsem psala v předminulém článku o kostele sv. Vincenta z Pauly, který stojí na místě, kde se dříve rozkládaly pozemky řádu lazaristů, uvědomila jsem si, že mám další fotky, které tady ještě nebyly. Jsou to fotografie toho, co z působnosti lazaristů v těchto místech zbylo dnes.
Nejdřív se ale musíme podívat do historie, až do 12. století, kdy bylo v těchto místech založeno leprosárium, které pečovalo o nemocné, nakažené nemocí, kterou přivezli křižáci ze svých cest na Střední východ. Postupem času se nemocnice stále rozšiřovala a nabývala významu, i když od 16. století byla v Evropě lepra na ústupu. Nemocnice měla ohromné rozměry – když se dnes podíváme na mapu 10. obvodu, zahrnovala nejen prostory dnešního kostela Saint-Vincent-de Paul, ale také obě nádraží – Gare de l´Est a Gare du Nord i dnešní nemocnici Lariboisière. O významu nemocnice svědčí i to, že každý francouzský král považoval její návštěvu za svoji povinnost, a také to, že po smrti každého panovníka bylo jeho tělo před převozem na pohřebiště v Saint-Denis vystaveno právě tady (posledním vystaveným zde byl Ludvík XV.)
Poté, co byla lepra vymýcena, působily v těchto místech i další kongregace, především misijní, jako ta, v níž působil právě Vincent z Pauly.
S příchodem francouzské revoluce byla nemocnice revolucionáři napadená a vybrakovaná (už den před pádem Bastilly, 13. července), kteří tak zničili i jednu z nejkrásnějších pařížských knihoven. Kněží byli vyhnáni, nemocnice zrušena a z budov se stala věznice, především pro ty, které čekala gilotina. Prošla tudy například i stará abatyše z kláštera na Montmartru nebo básník André Chénier. V roce 1795 byly budovy přeměněny na ženskou věznici, kde, kromě mnoha jiných, byla uvězněná Mata Hari.
V místech bývalého majetku lazaristů mezitím začala kolem věznice růst nová čtvrť Poissonière. Věznice byla definitivně zrušená až v roce 1935.
To, co z bývalého leprosária a později věznice zbylo, vidíme na fotografiích. Lépe řečeno, z původních budov nezbylo nic. To, co tu najdeme dnes, jsou stavby, které vznikly ve 20. a 30. letech 19. století na jejich místě. Je to především cihlová kaple sv. Lazara z roku 1834, dnes prázdná a nevyužívaná, a ošetřovna vězení z téže doby. Obě budovy dnes obklopuje malý parčík s fontánou a dětským hřištěm.
V těsném okolí původních budov vyrostly v průběhu 20. století jesle, školy a další sociální zařízení, která se usídlila i v původní budově ošetřovny. Po rekonstrukci, která zde proběhla v minulých letech, byla budova ošetřovny proměněna na knihovnu – „mediatéku“ jak říkají Francouzi, která byla slavnostně otevřená v květnu letošního roku. Byla jsem zvědavá především na interiér budov a proto jsem tam nemohla chybět.
Památník sv. Vincenta z Pauly. Kromě toho ho připomíná i pamětní deska přímo na zdi kaple a také velký lamelový obraz na jednom z okolních činžáků
Mediatéka nese jméno spisovatelky Françoise Sagan. Budovy jsou uspořádány do tvaru písmena U kolem nádvoří, které uzavírá bývalá kaple. V den slavnostního otevření bylo možné si všechny prostory důkladně projít a prohlédnost, ale běžně se návštěvníci dostanou jen na nádvoří, dovnitř to jde jen s průkazkou.
V přízemí je uspořádána malá výstava knih Françoise Sagan
A ještě výstava fotografií, umístěná na venkovních oknech budovy.
Mediathèque Françoise Sagan
10. obvod, 8 rue Léon Schwartzenberg (ale vstup také z place Albert Satragne)
Ten kostel nepatří k nejkrásnějším v Paříži, nemůže se ani pyšnit kdovíjakým stářím a navíc leží jen kousek od nádraží Gare du Nord v nepříliš hezké čtvrti. Přesto stojí za návštěvu a byla by škoda minout ho bez povšimnutí.
Kostel byl postaven v letech 1824 až 1844 podle návrhu architekta Lepèra, který zemřel v průběhu stavby. Po průtazích jeho dílo dokončil jeho zeť, slavný architekt Hitorff. V místech, kde byl kostel postaven, se dříve rozkládal klášter kongregace sv. Lazara, v němž v 16. století působil Vincent z Pauly, kaplan a královský zpovědník Ludvíka XIII. a také Markéty z Valois (známé královny Margot), kanonizovaný roce 1737.
Podle módy v době svého vzniku byl kostel postaven v řeckém stylu s trojúhelníkovým frontonem, v němž je světec zobrazen v tématu Apoteózy sv. Vincenta. Pod portikem s jónskými sloupy najdeme nejen litinové dveře se zobrazením dvanácti apoštolů, ale také sedm emailových obrazů s příběhy z Nového zákona. Obrazy jejich autor Pierre-Jules Jolivet sice namaloval už při dokončení kostela, brzy však musely být sundány kvůli některým nahým postavám. Na průčelí se vrátily podle původního Hitorffova plánu definitivně až v roce 2011.
Kostel má jednu hlavní a dvě vedlejší lodi s emporami. Na nich je po obou stranách a po celé délce kostela vymalováno sto šedesát světců. Strop je plochý, bohatě zdobený, stejně jako celý kostel, který září zlatem a polychromováním.
Hlavní oltář s kalvárií a ostatními sochami vytvořil François Rude. Nízká kupole kněžiště je ukončena vitráží. Malovanými okny je ostatně kostel známý a krásných vitráží tady najdeme několik.
Kostel je také mimořádný svými litinovými zlacenými mřížemi (a také dalšími doplňky z litiny, jako křtitelnice, nádoby na svěcenou vodu a také vstupní dveře). Mříže, které vidíme nahoře, oddělují chrámový ochoz za hlavním oltářem od kaple Panny Marie s krásnou bílou mramorovou sochou (na dolní fotce přesvětlenou, takže bohužel skoro neviditelnou).
Kostel, který stojí na mírně vyvýšeném místě, vyčnívá nad střechami 10. obvodu a dominuje mu. Architekt kolem něj vytvořil z obou stran rozmáchlé rampy, které jsou dnes zařízeny jako parčík, který je vždycky, kdykoliv jedu kolem autobusem, plný lidí, stejně jako schody před kostelem.
Église St-Vincent-de-Paul 10. obvod, place Franz Liszt
V době přestavby Paříže v polovině 19. století vyrostlo po celém městě mnoho krytých tržnic. Všechny byly postaveny v podobném stylu – kovová konstrukce nesla vysoké oblouky prosklených oken a stěny z režných cihel byly vyskládány do barevných ornamentů. Některé z nich byly postavené v nově se rozvíjejících čtvrtích, jiné nahradily menší a nevyhovující staré tržnice a některé našly svoje místo na nových bulvárech v centru města. To je i případ tržnice, do které se podíváme dnes a která stojí v blízkosti obou velkých nádraží – Gare du Nord a Gare de l´Est.
Francouzské tržnice jsou se svými vůněmi, barvami a horami zboží pastvou pro oči a vlastně pro všechny smysly. Každý si tady najde to svoje. Moc ráda se procházím úzkými uličkami mezi vyskládanými pyramidami ovoce, pulty s pečivem a sýry nebo regály s rybami a masem a většinou se nemůžu vynadívat a nevím, co dřív. V této tržnici, do které zabloudí jen málokterý turista a která je proto jedna z nejautentičtějších ve městě, můžete nechat naplno propuknout nakupovací mánii – ceny tu bývají vcelku přijatelné a najdete tady všechno, po čem zatoužíte a na co budete mít chuť. Kromě nákupu se tady můžete rovnou i najíst u několika stánků s hotovými jídly, většinou exotickými, nebo si dát u pultu kávu.
Hned bych se tam zase vypravila.
Marché Saint-Quentin 10. obvod, 85 bis boulevard Magenta
Jak se tam dostat: metro Gare de l´Est (linka 4, 5, 7)
Dnes se spolu projdeme kolem kanálu Saint-Martin, jednoho z nejromantičtějších pařížských míst. Rameno kanálu, které se od Seiny odděluje pod place de la Bastille, bylo vytvořeno po roce 1802 na základě rozhodnutí tehdejšího prvního konzula Napoleona Bonaparte, který hledal řešení nedostatku čisté pitné vody, kvůli kterému vznikaly epidemie vážných nemocí. Na severovýchodě města tak byl vytvořený čtyři a půl kilometru dlouhý systém rozlehlých vodních nádrží, propojených úzkými vodními dopravními cestami.
Kanál vede zpočátku pod zemí a až na úrovni place de la République se vynořuje na povrch. Je po obou stranách vroubený stromy a klenou se přes něj romantické můstky, které jsou kvůli jeho splavnosti buď zvedací, nebo mají tvar vysokých oblouků, které místu dodávají ještě více půvabu.
Hluboké nádrže, které dříve sloužily jako zdroj pitné vody, jsou odděleny systémem propustí a zdymadel, které umožňují provoz lodí. Dnes jde už jen o lodi turistické, ale v minulosti byl kanál také významnou dopravní tepnou, kterou se v těchto místech dopravovalo zboží, vyráběné v mnoha dílnách a továrnách, které ho lemovaly. Ty už dnes většinou vzaly za své a místo nich zde vyrostly činžáky a často dost nevzhledné paneláky. V jejich přízemí dnes najdeme desítky kavárniček a bister, které břehům dodávají život (a jejichž návštěvníci v létě posedávají přímo na zídkách podél kanálu).
Samozřejmě ani místní můstky nejsou ušetřeny moru posledních let v podobě stovek zámků, které sem věší zamilovaní v marné naději na věčnou lásku 🙂
Na prvním zdymadle, když se kanál objeví na povrchu, jsme viděli Amélii házet do vody žabky, pamatujete?
Za povšimnutí stojí i některé staré budovy, které tu zůstaly, jako například tato továrna původně na papírenské a galanterní zboží, která dnes vyrábí kožené diáře, roztomilé malé kabelky a další drobnou koženou galanterii, jako peněženky, pouzdra na klíče a podobně. Hezké jsou také uličky pod levou stranou ohybu kanálu, kolem rue de Marseille a rue des Vinaigries, plné obchodů a restaurací.
V těchto místech stojí také pekárna, o které mi kamarádka říkala už před dlouhou dobou, ale do které jsem se dostala teprve až nedávno. Za návštěvu stojí nejen kvůli svému vnějšímu a vnitřnímu historickému vzhledu a výzdobě, ale také kvůli výbornému ručně vyráběnému pečivu.
Typický tříkrálový koláč vypadá moc hezky, víc mě tady ale zaujaly slané briošky, plněné sýrem, uzeninami nebo ovocem a zeleninou. Dala jsem si jednu plněnou kozím sýrem, jablky a medem a druhou s kozím sýrem a sušenými rajčaty. Byly ještě teplé a tááák dobré, že se tam co nejdřív vydám na testování dalších.
Na prohlídku kanálu se můžete vydat i turistickou lodí. Lodě vyplouvají z přístaviště u place de la Bastille a poté, co proplujete několik set metrů krytou zaklenutou trasou, můžete obdivovat břehy z vodní hladiny a sledovat fungování zdymadel. Podrobné informace najdete TADY.
Jak se tam dostat: metro République (linka 3,5, 8, 9, 11) zdola nebo shora Jaurés (linka 2 a 5)
O první letošní lednové sobotě v Paříži pršelo, nad ulicemi ráno viselo vlhké šero a moje nálada byla po srážce s idioty na nule (no ano, v Paříži nežijí jen usměvaví gentlemani, ale také arogantní zlodějští instalatéři). Atmosféra ponuré rue Lafayette nad nádražím Gare de l´Est jen umocňovala moje negativní rozpoložení.
Najednou se mi zazdálo, že slyším vánoční koledy a ty mě po chvilce váhání zavedly do průjezdu, za nímž jsem ve dvoře uviděla zdi kostela. Tak jsem objevila na první pohled skrytý kostel sv. Josefa Řemeslníka.
Ke kostelu nás přivede dlouhý, žlutě vymalovaný průjezd s veselými modrými patníky. Kostel je novogotický a postavili ho v roce 1866 němečtí jezuité na místě původní dřevěné kaple německé misie, které pečovala o německé řemeslníky, kteří přišli do Paříže za prací. Při kostele existovala škola pro chlapce a dívky s výukou nejen ve francouzštině, ale i v němčině. V roce 1870 během války s Pruskem byla škola s kostelem vybombardovaná a komunita byla rozprášená. Na přelomu století, poté, co bylo jezuitům zakázáno působit ve školství, byla kaple prodána. Jejím vlastníkem se stal kníže Max de Saxe a z německé misie se stala Lucemburská misie pro německy hovořící věřící. Místo jezuitů zde začali působit bratři Nejsvětějšího srdce sv. Quentina.
Kostel měl pohnutý osud především v době 2. světové války, kdy byl zdejší farář vojenskými německými okupantskými orgány pověřený, aby jako vojenský kaplan pečoval o vězně a doprovázel odsouzené do pevnosti Mont Valérien, kde byly vykonávány tresty smrti. Staral se také o zraněné německé vojáky, kteří nemohli být převezeni zpět do Německa.
Farnost sv. Josefa Řemeslníka byla vytvořená až v roce 1958, po odchodu posledního lucemburského řeholníka. Od roku 1991, kdy zde svoji činnost ukončili bratři Nejsvětějšího srdce sv. Quentina, farnost spravují diecézní kněží.
Trojlodní kostel má v kněžišti tři vitrážová okna z roku 1867, která farnosti daroval při své zdejší návštěvě císař František Josef. Vitráže představují sv. Josefa, sv. Františka a sv. Alžbětu. Okna byla při bombardování kostela v roce 1871 rozbita, ale už o rok později byly vytvořeny jejich kopie, společně se sochami sv. Josefa a sv. Panny Marie, které byly umístěny na oltáři.
V pravé lodi bylo v roce 2004 vytvořeno pět nových oken, která navrhl jihokorejský řeholník a malíř Kim En Joong. Jsou čistě abstraktní a moderní a jejich barvy (červená, zelená, modrá, žlutá a černá) symbolicky představují církevní a duchovní hodnoty (červená, kterou vidíme na fotce, znázorňuje Ducha svatého).
Na konci pravé lodi je ve vánoční době vystavený betlém s vyřezávanými dřevěnými sochami. Další betlém, kterým je kostel proslulý, nás čeká na dvoře před kostelem.
V nízkém přístavku podél kamenné zdi najdeme ve velké vitríně stovky postaviček provensálského betléma, uspořádaného ve tvaru typického provensálského městečka. Zatímco v nejvyšší části jsou umístěny jesličky s Ježíškem, Pannou Marií, Josefem a Třemi králi, dolní část je věnována typickým provensálským postavičkám – můžeme zde vidět různé řemeslníky, náměstíčko s muži, hrajícími pétanque, rybáře pod majákem, zemědělce, obdělávající svoje políčka, pastýře s dobytkem, stranou potom několik cikánských vozů s jejich obyvateli – a protože jsme v Provence, tak také malíře, jehož rozpracovaný obraz silně připomíná Cézannova plátna.
Na dvoře si ještě můžeme prohlédnout zlacenou sochu sv. Josefa z konce 19. století, která stojí přímo u zdi kostela.
Pokud se do této nepříliš pohledné čtvrti dostanete, nenechte si kostel ujít. Jeho zadní strana svojí apsidou sousedí s kanálem Saint-Martin, který jsme tady už jednou viděli, ale ke kterému se podíváme příště znovu.
Église Saint Joseph Artisan 10. obvod, 214 rue Lafayette
Dnes vás pozvu na procházku do živé rue du Faubourg du Temple na severovýchodě města, která tvoří hranici mezi 10. a 11. obvodem a vede z place de la République do dříve chudé dělnické čtvrti, která si svůj tak trochu ošuntělý charakter zachovala dodnes. Ulice, která vznikla v místě staré cesty, vedoucí od bran Paříže do vesnice Belleville, získala svůj název už v 16. století jako pokračování rue du Temple, která vedla k dnes už dávno zaniklému pařížskému Templu, dávnému sídlu řádu templářů.
Dnes tu najdeme různé lidové kavárny a restaurace s nejrůznějšími světovými kuchyněmi, zajímavé noční kluby, malé obchůdky s potravinami a také podivné krámky, prodávající elektroniku a mobily kdovíjakého původu, před kterými postávají snědí mladíci v černých kožených bundách, africká kadeřnictví, obchody s asijskými cetkami a spoustu dalších míst, která mohou přitáhnout vaši pozornost. My se dnes podíváme na jednu zajímavost, která dosvědčuje dřívější mondénní život této čtvrti – le Palais du Commerce nebyl jen tak obyčejným obchodním domem, ale prosklenou nákupní galerií s padesátkou vybraných obchodů, postavenou v letech 1923 – 24 ve stylu art déco. Je zapsaná na seznamu památek a po rekonstrukci získala zpět část svého dávno ztraceného půvabu.
Temným průchodem kolem obchodů a vstupu do podzemí, o kterém bude ještě řeč, se dostaneme na konec přízemní pasáže, kde uvidíme úzké dvojramenné kovové schodiště a pokud budeme mít štěstí (ve všední dny v pracovní době), bude mříž, která k němu vede, odemknutá.
Po schodech se vydáme do prvního patra a přitom můžeme obdivovat jednu z nádherných vitráží, které přivádějí do pasáže světlo (a zároveň brání pohledu do zadních dvorků za domem).
Ve dvou patrech nad sebou jsou zde vyrovnány dřevěné výklady bývalých krámků, ve kterých dnes sídlí nejrůznější kanceláře, architektonická studia a ateliéry. Člověk si ale lehce představí dámy v úzkých sukních a s malými kloboučky z 30. let, jak si tady vybírají prádlo, šperky nebo nové střevíčky.
Vitráž mezi prvním a druhým patrem je taky úchvatná. Za povšimnutí stojí i výzdoba nad obloukem, vedoucím do ulice, nebo původní kovové zábradlí s rostlinnými motivy.
Z malé terásky, ze které je dobře vidět do ulice, můžeme obdivovat nárožní obchod ze skleněných cihel, ale také si můžeme všimnout poutače na noční klub La Java, který sídlí v přízemí. Dnes je to obyčejný módní klub s koncerty a diskotékami, ale od svého otevření až do roku 1940 to bylo místo, které navštěvovaly známé a slavné osobnosti a kde vystupovali neméně slavní zpěváci, jako byla Edith Piaf nebo Maurice Chevalier. Klub byl pojmenován po druhu tance, který byl v té době velmi populární a na jehož rytmus vznikaly mnohé písně. Třeba tato, kterou zpívala Edith Piaf.
10. obvod, 105 rue du Faubourg du Temple
Jak se tam dostat: metro Belleville (linka 2 a 11) nebo Goncourt (linka 11)
Jen dvě stě metrů od brány sv. Denise (nebo Diviše), kterou jsme tady viděli minule, stojí další brána, která byla v minulosti součástí pařížských hranic a která tehdy uzavírala ulici sv. Martina. Byla postavená v roce 1674 na příkaz Ludvíka XIV. architektem Pierrem Bulletem, žákem architekta Blondela, autora brány sv. Denise. Brána je vysoká 18 metrů, je postavená z opracovaného vápence s bosáží a atika je mramorová.
I na této bráně výzdoba oslavuje vojenská vítězství Ludvíka XIV. v jeho bitvách na Rýnu a v Holandsku
Kolem brány je vytvořeno malé půvabné náměstíčko, na které ústí z boční strany boulevard Saint-Denis a boulevard Saint-Martin, které jsou sídlem několika divadel
Tím nejvýznamnějším z nich je pravděpodobně Théâtre de la Renaissance, ve kterém hrála slavná Sarah Bernhardt.
10. obvod, křižovatka boulevardu Saint-Denis, boulevardu Saint-Martin, rue Saint-Martin a rue du Faubourg Saint-Martin
Jak se tam dostat: metro Strasbourg – St.Denis (linky 4, 8 a 9)
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.