K typickým ulicím čtvrti la Nouvelle Athènes patří také, kromě míst, o kterých už jsme TADY, TADY, TADY i leckde jinde mluvili, i rue de la Tour des Dames. Název odkazuje na ženské benediktinské opatství na nedalekém Montmartru, pod slovem „Dames“ se tady v tomto případě skrývají abatyše a pod slovem „tour“ (věž) zase mlýn, který tady stával ve 14. století.

V ulici zůstaly zachovány nádherné neoklasicistní paláce, které byly postaveny zhruba v letech 1819 -1830. Velká část z nich tehdy patřila nejen šlechtě, ale i umělcům – především herečkám z Comédie-Française a módním malířům, dnes už pomalu zapomenutým. Přesto stojí za to si ulici projít a nadýchat se trochu atmosféry doby romantismu.

 

Číslo 2, palác prince z Wurtembergu byl dokončený v roce 1823 a patří mezi typické stavby své doby

 

Dnešní číslo 4 stojí na místě, kde kdysi stával klášterní mlýn, podle kterého se ulice jmenuje. Dnes v tomto paláci de Cambasérès sídlí advokátní kancelář, která měla ten dobrý nápad, že během pracovní doby nechává vstupní bránu do parčíku otevřenou a je tedy možné si dům prohlédnout zblízka.
Nevím, jestli to není jen moje sugesce, ale mám pocit, že tady možná architekt chtěl kulatouo věž mlýna evokovat tvarem této přízemní verandy.

 

Palác Duchesnois v čísle 3 patřil herečce stejného jména. Konkávní fasáda tvoří před domem malé nádvoří (na kterém dnes, bohužel, parkují jen kola a motorky).

Na druhém konci ulice se momentálně přestavuje na multifinkční kulturní centrum mohutná budova bývalého elektrorozvodného závodu. Ten byl postavený po roce 1910 na pozemcích, kde kdysi stávala přepřahací koňská stanice.

Jeden z konců ulice ústí do rue Blanche, tepny, vedoucí 9. obvodem od Montmartru na jih a končící na náměstí před kostelem Trinité. Tam také dnes skončí naše procházka – no a samotný kostel, ten si necháme zase třeba na jindy.

 

Jak se tam dostat: metro Trinité – d´Estienne d´Orves (linka 12)

 

Dnes se ještě jednou vrátíme do čtvrti la Nouvelle Athènes. Pokud jsem TADY psala, že place Saint-Georges je srdcem celé čtvrti, tak square d´Orléans bývalo určitě jejím mozkem. Malé náměstí v obytném komplexu, tvořeným čtyřmi dvory, schovanými uprostřed vnitrobloku, dostalo svůj název na počest krále Ludvíka-Filipa Orleánského a žili a scházeli se tady ti nejvýznamnější umělci první poloviny 19. století, doby, kdy tato čtvrť prožívala svůj umělecký rozmach, například Alexadre Dumas otec, hudebníci Liszt, Rossini, Chopin a Berlioz, docházel sem Delacroix, Musset, Hugo, Heinrich Heine nebo také Turgeněv.

 

Na rozdíl od dřívějších dob má dnes celý komplex jeden jediný vchod – vysoký portál, vedoucí na první, menší dvůr, ze kterého se potom vstupuje do dalších prostor

 

Stropy průchodů na dvorech jsou zdobeny krásným štukovým květinovým vzorem

Poté, co projdeme menším prvním dvorem, dostaneme se do jádra celého komplexu. Velký dvůr s kašnou a magnóliemi uprostřed je vroubený vysokými bílými domy, postavenými v roce 1829 v anglickém stylu anglickým architektem Edwardem Crésy.

Tady, v čísle 2, bydlel Alexadre Dumas s herečkou Mélanie Serres a jejich dětmi. Zůstal tady sice jen dva roky, přesto se jeho krátký pobyt stal nezapomenutelným – 30. března 1833 tady uspořádal při příležitosti karnevalu ples, který měl překonat ten, který pořádal král v paláci Tuileries. Ples se konal nejen v jeho bytě, ale i v bytech sousedů a zúčastnilo se ho sedm set umělců z celé Paříže. Vypilo se přes pět set lahví šampaňského, tři sta lahví burgundského a tři sta lahví bordeaux a objednanému jídlu vévodily desítky kilogramů lososa a dalších delikates. Dekorace namaloval sám Delacroix.

 

V čísle 5 bydlela George Sandová se svým synem Mauricem a právě tady prožila svůj bouřlivý vztah s Fréderikem Chopinem, který bydlel v čísle 9.
V čísle 10 bydlel v době svého pařížského pobytu Paganini.

 

Interiér většiny domů je jednotný a very british – příkré úzké schody, krémové stěny, temně zelené zárubně, dveře a výtahy a rudé koberce

Průchod hned vedle domu George Sandové vede na další dvůr, skromnější, ale ozářený velkými ateliérovými okny v přízemí

 

Dnes v domech sídlí kromě šťastných majitelů a nájemníků bytů i různé umělecké agentury, Svaz hudebních skladatelů a autorů, reklamní agentury a další podobné firmy. Díky tomu jsou velká vrata v pracovní dny a v pracovní době neustále otevřená a je možné se dostat dovnitř.

 

9. obvod, 80, rue Taitbout

 

 

Jak se tam dostat: metro Trinité nebo Notre-Dame-de-Lorette (linka 12)

 

Čtvrť, která leží mezi Montmartrem a velkými bulváry, pro mě byla vždycky jen nudnými ulicemi, kterými jsem rychle a co nejkratší cestou proběhla, pokud se mi nechtělo jet do centra metrem. Až mnohem později jsem si přečetla něco o její historii a při několika posledních cestách jsem ji důkladně prošla a částečně poznala.

Ten zvláštní název čtvrti Nové Atény vznikl na začátku 19. století, kdy se nově budovaná čtvrť plná antikizujících stavebních prvků stala centrem uměleckého života doby romantismu – začali se sem houfně stěhovat spisovatelé, herci, novináři, hudebníci a malíři. Název byl také výrazem sympatií s bojem Řecka o nezávislost v roce 1826.

Tehdy tady bydlel např. Alexandre Dumas, Victor Hugo, George Sandová, Chopin, Berlioz, Gounod, z malířů potom Delacroix nebo Ingres. Některé z jejich stop můžeme dnes najít v malém paláci, který jako jeden z mála z té doby přežil, a ve kterém je dnes umístěno Muzeum romatismu (Musée de la Vie Romantique). Další z koutů této čtvrti jsme viděli také v Avenue Frochot TADY.

O pár desetiletí později bychom tady mohli pro změnu potkat Toulouse-Lautreca, Gauguina, Van Gogha, Degase nebo Pissarra. Jejich bývalá bydliště a ateliéry většinou nejsou nijak označené, snad s výjimkou domu, kde bydlel Vincent Van Gogh a jeho bratr Théo.

Celá čtvrť je ohraničena na východě rue des Martyrs, stoupající vzhůru až k Montmartru, na západě rue Blanche, na jihu Rue Saint-Lazare – spojnicí mezi kostely St. Trinité a Notre-Dame-de-Lorette, a na severu boulevardem de Clichy. Najdeme tady nejen typické Haussmannovy činžáky, ale také nízké půvabné domy a vilky a stejně tak i paláce a uličky, uzavřené před světem mřížovými ploty.

 

 

Na malé půvabné náměstíčko place Gustave Toudouze ústí rue Clauzel, ve které jsme viděli galerii Père Tanguy. V tom prostředním domě vpravo bydleli v druhé polovině 19. století bohatí bratři Arosové, z nichž jeden se po smrti matky Paula Gauguina stal jeho poručníkem. Sem se třiadvacetiletý Paul vrátil po své neúspěšné kariéře u námořnictva, tady začíná stále více malovat a právě Gustave Arosa mu sehnal výnosné místo na burze. Zajímavé je, že druhý z bratrů Arosů je v té době také poručníkem jednoho mladého muže, o pár let mladšího než Gauguin – ten se jmenuje Achille-Claude Debussy.

Celá čtvrť dodnes zůstala uměleckým střediskem – je plná antikvariátů, starožitnictví, galerií, kaváren, restaurací a divadel

 

Jak se tam dostat: metro Blanche (linka 2), Pigalle (linka 2 nebo 12), St. George, Trinité nebo N.D.de Lorette (linka 12)

Okrouhlé náměstí obklopené paláci leží na dohled od Montmartru, jen pár desítek metrů od rušného boulevardu de Clichy. Náměstí bylo tady, v blízkosti tehdejších hradeb, vybudováno na základě podnětu, který podalo sdružení architektů a bankéřů, vytvořené pro tuto výstavbu z víceméně spekulativních důvodů. Jejich návrh byl schválen v dubnu 1824 královským výnosem, v němž byla uvedená podmínka, že náměstí a přilehlé ulice musí být zhotoveny „včetně chodníků, vydláždění vozovky a postavení koňského napajedla uprostřed náměstí“ (to bylo nutné pro koně povozů, které v těchto místech zdolávaly převýšení a koně si před šplháním na Montmartre potřebovaly odpočinout). To vše bylo splněno, projekt parcelace a přípravy byl uskutečněn v průběhu dvou let a na náměstí postupně vyrostlo sedm neoklasicistních paláců, které se staly srdcem nově vznikající čtvrti la Nouvelle Athènes, Nové Athény.

 

 

Ze sedmi původních paláců dnes zůstaly jen dva. Tím nejvýstavnějším je číslo 28, které dodnes nese jméno markýzy Païva, přestože v něm bydlela pouze dva roky (1851-52), její jméno a hlavně život ovšem byly tak pozoruhodné, že žije v pověstech dodnes. Ruska Therèse Lachmann přišla do Paříže z moskevského židovského ghetta jako zcela chudá, ale velmi krásná – brzy se stala jednou z nejobletovanějších pařížských kurtizán, se kterou se oženil portugalský markýz Païva (a po něm další muži). Therèse nikdy nezapomněla na svoji bídu a s tím spojené ponížení a zařekla se, že jednou bude mít ten nejkrásnější palác v Paříži. To se jí nakonec podařilo – není to ovšem tento dům, ale palác číslo 25 na Champs Elysées.

 

Palác byl postavený v roce 1840 v tzv. trubadúrském stylu – směsi neogotiky a neorenesance a zaujme především zdobením svého portálu – od vstupních dveří, lemovaných květinovými ornamenty, až po dvě sochy, lemující prostřední okno prvního patra, které znázorňují Moudrost a Hojnost. Pilastry po stranách soch jsou zdobeny renesančními arabeskami, postavičkami putti a dalšími motivy. Výzdoba dalších pater už není tak bohatá, přesto ale stále zůstává výrazná.

Zajímavostí je, že do jednoho ze skromnějších bytů v tomto domě se těsně po svatbě se svojí dánskou novomanželkou Mette v roce 1873 nastěhoval malíř Paul Gauguin – tehdy ještě jako burzovní makléř vydělával spousty peněz a i předtím žil vždy v této čtvrti a blízko náměstí.

 

 

 

Dům je předzahrádkou, rozdělenou kovovou mříží, spojen s vedlejším číslem 30, malým půvabným palácem, trochu utiskovaným svým slavnějším a mohutnějším sousedem. Část předzahrádky je navíc zabraná pro vstup do metra.

 

 

 

 

 

Na opačné straně rue Notre Dame de Lorette, která náměstím prochází, najdeme potom další ze zajímavých paláců. Tento neoklasicistní dům s majestátním průčelím korunovaným trojúhelníkovým frontonem a balustrádou, si nechal postavit v roce 1873 tehdejší prezident republiky Thiers za peníze, které dostal jako odškodné od státu za zničení předchozího paláce své rodiny s tím, že nová budova bude tento starý palác identicky napodobovat. Původní palác, který na tomto místě stával, byl vypleněný, vypálený a srovnaný se zemí dva roky předtím za doby francouzské Komuny a jen díky zásahu malíře Courbeta nebyly spáleny i bohaté rodinné sbírky knih, obrazů, rytin a dokumentů.

V roce 1905 švagrová bývalého prezidenta dům, který zdědila, věnovala státu i se sbírkami. Od roku 1913 je v něm knihovna, ve které jsou tyto sbírky uložené a která se zaměřuje na období let 1789 – 1900.

 

Na opačné straně náměstí nesmí chybět ani obligátní kavárna a hned vedle ní jedno z divadel, kterými tato čtvrť oplývá.

Na novém průčelí divadla je zajímavé jeho členění – možná až na druhý pohled si všimneme, že téměř všechna okna jsou na fasádě jen namalovaná.

Uprostřed náměstí už dávno nestojí původní dvoupatrová kašna z bílého mramoru, která sloužila jako napajedlo pro koně a která vzala zasvé při výstavbě metra v roce 1911. Tady na rytině ji vidíme i s původním palácem Thiers, jak je zachytil Charles-François Daubigny.

A ještě jeden pohled z druhé strany – takhle kašnu viděl impressionista Gustav Caillebotte

Dnešní kašna představuje slavného karikaturistu a kreslíře Paula Gavarniho, který v blízkosti náměstí bydlel. Sloup, stojící v nízké nádrži a nesoucí bustu, je zdobený scénami z pařížského karnevalu. Z bronzových maskarónů v dolní části prýští voda (pokud to ovšem není v zimě, jako tady na fotkách).

Ještě jednou se vrátíme k centrálnímu sloupu fontány – taky vás na té fotce na první pohled něco zarazilo?

 

Ty klaunské nosy naaranžovalo na začátku minulé zimy na sochy v různých městech světa hnutí Klauni bez hranic (Clowns sans frontières), jako propagaci své činnosti. V Paříži se tomu nevyhnuly se ani ty nejoficiálnější sochy, včetně prezidentů nebo Sochy svobody, jak můžete vidět TADY. Po vzoru Lékařů bez hranic jezdí klauni do rozvojových zemí léčit nikoliv těla, ale duše nemocných a chudých dětí – svými klaunskými výstupy a hrami. O činnosti této mezinárodní organizace si můžete přečíst TADY.

 

9. obvod, place Saint-Georges

 

 

Jak se tam dostat: metro Saint-Georges (linka 12)

 

 

Pro milovníky impressionismu není jméno Juliena Tanguy, řečeného Otec Tanguy, neznámé. Vysloužilý komunard a později obchodník s barvami, který měl na konci 19. století svůj skromný obchod v blízkosti dolní části Montmartru, byl přítelem, ochráncem a mecenášem mnoha malířů doby impresionismu a postimpresionismu, v jejichž umění věřil a kterým pomáhal jak mohl, přestože sám žádné velké prostředky neměl. Ve svém malém obchodě s úzkou výlohou vystavoval obrazy svých zákazníků, která od nich většinou dostal za barvy a plátna, a která od něj nikdo nekupoval. V jeho obchodě byla vystavována díla Seurata, Gauguina, Cézanna, Pissarra, Renoira, Moneta a hlavně Van Gogha, kterého si oblíbil především, kterému pomáhal přežívat a kterého vyprovodil i na poslední cestě. Vincent Van Gogh namaloval tři podobné portréty otce Tanguy, z nichž jeden po Vincentově smrti zakoupil August Rodin a je dodnes ve vlastnictví Musée Rodin.

 

Přestože Julien Tanguy svůj obchod v rue Clauzel poslední dva roky před svojí smrtí přestěhoval do větších prostor v čísle 9, s jeho jménem zůstane už navždy spojený původní obchůdek v čísle 14, na kterém je umístěná pamětní deska a ve kterém byla v roce 2007 otevřená galerie japonských tisků, které v době života otce Tanguy byly ve velké módě a které většina z malířů, kteří tento obchod navštěvovali, sbírala a inspirovala se jimi. Při podrobném pohledu na horní portét Tanguyho je také vidět, že Van Gogh použil právě tyto japonské tisky jako pozadí – a konec konců, vztahem mezi Vincentem a japonským umění byla inspirována i nedávná výstava Van Gogha a japonského malíře Hiroshige.

Snad první, čeho si při pohledu do výlohy všimneme, je „vangoghovská“ žluť, kterou je vymalován interiér, stejně jako další připomínky tohoto malíře – jeho portréty ve výloze a plakátky, na kterých jsou identifikovány staré tisky, které Vincent umístil na pozadí portrétu Tanguyho.

Samozřejmě mi to nedalo a vstoupila jsem dovnitř, abych se od japonského prodavače dozvěděla, že galerie je opravdu zcela japonská, zaměřená na ukiyo-e, původní staré tisky z období Edo (1603-1867). Můžete si zde tedy koupit úplně stejné tisky, které sbíral Vincent a další malíři jeho doby. Také tu najdete ke koupi pravá japonská kimona.

V zadní části galerie potom visí i několik pláten současného japonského malíře Utagawa Shokoku, inspirovaných nejslavnějším Vincentovým obrazem.

9. obvod – 14 rue Clauzel

Jak se tam dostat: metro Saint-George (linka 12)

Dnes se vydáme na krátkou procházku v blízkosti Montmartru. Začneme ji na place Pigalle, odkud vyrazíme dolů k centru města po rue Pigalle. A aby se to nepletlo, po krátké chůzi uvidíme po pravé straně úzkou uličku Cité Pigalle.

 

 

Rue Pigalle s výhledem na Sacré Coeur

Ulička Cité Pigalle je sice krátká, ale pár malebných míst tady přesto objevíme

My se zastavíme na konci uličky u vysokého domu po pravé straně. Dům je sice schovaný za hustým křovím…

… ale i tak vidíme krásné vstupní dveře.

V prvním patře vedle okna, obklopeného zelení, je pověšená pamětní deska. Co nám říká?

„V tomto domě žil Theo Van Gogh. Jeho bratr Vincent Van Gogh, 1853 – 1890, tady pobýval během měsíců, předcházejících jeho smrti.“

Čtvrť Saint-George, Cité Pigalle

Jak se tam dostat: metro Pigalle (linka 2 nebo 12) nebo St.George (linka 12)

 

Koncertní sál Olympia je nejstarší music-hall v Paříži, jehož historie sahá až do roku 1888, kdy byla na dvoře jednoho z domů v blízkosti kostela sv. Madeleine postavená dřevěná horská dráha, o pár let později zavřená z příkazu pařížského prefekta, který se obával požáru. Majitel atrakce Joseph Oller, kterému v té době patřil také kabaret Moulin Rouge, nechal proto na stejném místě postavit velký sál pro 2000 lidí, kde v roce 1893 začal předvádět různá vystoupení tanečníků, artistů, hadích mužů a podobně. Po 1. světové válce, během níž byl sál uzavřený, se nový majitel začal orientovat spíš na vystoupení zpěváků, později na divadelní a filmová představení.

Nejslavnější éra Olympie ale začíná po rekonstrukci sálu po 2. světové válce – v roce 1954 byl do jejího čela jmenovaný Bruno Coquatrix, který se později stal jejím majitelem, který tady pořádal koncerty všech slavných francouzských zpěváků. Zpívala zde Edith Piaf, Brel, Brassens, Aznavour, Barbara, Dalida, Ferré, Montand a mnoho dalších, včetně největších světových hvězd, počínaje Frankem Sinatrou a Marlène Dietrich, přes Beatles a Rolling Stones až po Iggyho Popa nebo Lennyho Kravitze.

Po velké rekonstrukci v roce 1997, kdy byl starý sál zbourán a na jeho místě byla postavena jeho modernější kopie, přičemž zůstal zachován stejný uliční portál, pokračuje sál ve staré tradici. Jsou v něm pořádány koncerty francouzských i zahraničních zpěváků a skupin i vystoupení různých bavičů a herců.

 

 

 

 

 

 

 

Uvnitř v Olympii jsem bohužel ještě nebyla, skoro pokaždé, když jedu do Paříže, se sice dívám na program, ale nikdy mě tam nic neuchvátí – většinu zpěváků neznám a obvykle ani ti, jejichž jména znám, mě moc nezajímají. Vloni v létě jsem zjistila, že bude na podzim v Olympii vystupovat Charles Aznavour, jenže lístky už byly beznadějně vyprodané. To mě hodně mrzelo, za něho bych byla ochotná dát i tu vysokou částku za vstupenku. Bohužel je dost možné, že podobná příležitost se už opakovat nebude – Aznavourovi je 88 let a kdoví, jestli bude ještě vystupovat.

 

 

 

 

Psaní o Olympii jsem pořád odkládala na dobu, až se tam konečně dostanu a až se mi podaří udělat nějaké fotky uvnitř. Nedávno jsem už byla hodně blízko, při plánování své březnové cesty do Paříže jsem totiž zjistila, že zrovna v té době bude v Olympii hostovat můj oblíbený italský zpěvák Lucio Dalla. Byla to příležitost se do Olympie vydat, navíc na internetu byly ještě volné vstupenky, napsala jsem proto své pařížské kamarádce, jestli půjde na koncert se mnou. Když jsem si tentýž den, 1. března večer, pustila počítač, odpověď od kamarádky tam sice ještě nebyla, ale na italském Yahoo na mě jako první vyskočila nejnovější zpráva – tentýž den ráno zemřel Lucio Dalla na infarkt během svého turné ve Švýcarsku. Bylo mu 59 let.

Ani tentokrát se tedy do Olympie nepodívám.

 

 

Olympia Bruno Coquatrix

9. obvod, 28, boulevard des Capucines

 

 

Jak se tam dostat: Metro Madeleine

 

 

Pasáž Jouffroy je dvojčetem pasáže Verdeau. Obě dvě byly postaveny v roce 1846 ve stejném stylu stejnou dvojicí stavitelů Jouffroy – Verdeau, kteří pasážím dali svá jména. O stavbě pasáže Jouffroy bylo rozhodnuto údajně proto, aby ulehčila provozu v pasáži Panoramas, která měla ohromný úspěch (pasáže tehdy představovaly mondénní místo setkávání a chránily před blátem a prachem ulice). Proto byl vchod do pasáže situován z Boulevardu Montmartre přímo naproti pasáže Panoramas.

Pasáž Jouffroy je dlouhá 140 metrů a spojuje Rue de la Grange Batalière s Boulevardem Montmartre, jedním z tak zvaných „velkých“ bulvárů.  Byla to první pasáž, postavená výhradně z kovu a skla, pouze dekorace byly dřevěné. Byla to rovněž první pasáž, vytápěná podlahou. V první části, která je jakýmsi pokračováním pasáže Verdeau, s níž sousedí jen přes ulici, najdete antikvariáty a obchody s uměním, především grafikou, obrazy a starými tisky a pohlednicemi, zatímco druhá, širší část, která vás přibližuje k „velkým bulvárům“, nabízí i cukrárny, kavárničky a restaurace. V této části najdete i slavné Musée Grévin, které nejdříve, po postavení pasáže, bylo tanečním sálem, poté loutkovým divadlem, koncertní kavárnou a až v roce 1882 byly prostory přeměněny na muzeum voskových figurín. Najdete v něm přes 300 figurín a různé slavné scény z francouzské i světové historie. Hlavní vchod do muzea ovšem není z pasáže, ale přímo z Boulevardu Montmartre.

Vstup z Rue de la Grange-Batelière

Tam, kde se pasáž ve dvojitém pravém úhlu láme k Musée Grévin, stála na schodech tato krásná Japonka a zpívala pro skupinu turistů operetní melodii.

Na této mapce je vidět umístění obou pasáží:

Začátek: 9 Rue de la Grange Batelière

Konec:10 Boulevard Montmartre

Jak se tam dostat: Metro Grands Boulevards

Pokud půjdete za špatného počasí z Montmartru směrem do centra, můžete se před deštěm skrýt v celé řadě pasáží, které v tomto směru probíhají. O pasáži Panoramas jsem tady už psala, další z nich, nacházející se v mondénním 9. obvodu, je pasáž Verdeau, která spojuje Rue du Faubourg Montmartre s úzkou ulicí Rue de la Grange Batelière. Najdete v ní především staré knihy a známky, obrazy, grafiky a další umělecké předměty a samozřejmě kavárničky, restaurace a čajovny. Některé antikvariáty sídlí na stejném místě už od začátku 20. století.

Pasáž z roku 1847 je pojmenovaná po jednom ze svých stavitelů, je dlouhá 75 metrů  a široká necelé 4 metry. Ve srovnání s dalšími pasážemi v okolí je nejsvětlejší a má nejvyšší zastřešení. Její neoklasicistní vzhled zůstal prakticky nezměněný od samého počátku a určitě stojí za návštěvu.

  

                                             

Začátek: 6, Rue du Faubourg Montmartre

Konec: 31, Rue de la Grange-Batelière

Jak se tam dostat: Metro Le Peletier nebo Grands Boulevards

Kdykoliv přijdu do okolí Place Pigalle, zůstávám stále a stále udivená tím, jak v její rušné a trochu vulgární blízkosti mohou existovat klidné oázy bydlení, s vnitřními dvory zaplněnými zelení,  staré paláce s vyřezávanými starými vraty a domy s kamennými schodišti a tepaným zábradlím. Oba světy vedle sebe žijí v klidu a navzájem se neruší – snad jen obyvatelé těchto „lepších“ domů se snaží vyhnout střetu s turisty a návštěvníky vykřičených podniků, které provozují svoji pochybnou činnost jen pár kroků od jejich dveří. Proto je mnoho z těchto klidných zelených ostrůvků skryto za nepřístupnou mříží, za kterou se nikdo nedostane bez znalosti bezpečnostního kódu. Jedním z těchto míst, které si chrání svůj klid a svoji pověst, je i Avenue Frochot, výstavná krátká ulice, která vychází přímo z Place Pigalle – tedy vycházela by, kdyby nebyla maskovaná plotem a poutačem.

Ve vedlejší lékárně jsem v minulosti byla několikrát, nikdy předtím mě však nenapadlo, jaký poklad se skrývá za tímto zátiším s popelnicemi. Stačí však jen obejít blok a z malého náměstíčka, které tu tvoří Rue Massé, se nám naskytne tento pohled.

Tato klidná ulice byla postavená už jako soukromá v letech 1791 – 1870 a v průběhu doby se stala jedním ze svědků uměleckého života 19. a 20 století. Do čísla 5 se v roce 1870 po svém návratu z exilu nastěhoval Victor Hugo a v čísle 7 bydlel v letech 1850 – 1851 další proslulý spisovatel,  Alexander Dumas. V čísle 15 bydlel na sklonku svého života určitou dobu malíř Toulouse-Lautrec, žil tu i August Renoir a později i jeho syn, režisér Jean Renoir, stejně jako malíř Gustave Moreau a mnoho dalších. Slavný džezový kytarista Django Reinhardt byl v ulici známý tím, že rozštípal nábytek, aby měl čím zatápět.

Nejslavnějším domem v ulici je ale číslo 1, žlutý neogotický palác s vnitřním dvorem, stojící po pravé straně hned za branou (stíní ho malý hrázděný domek správce, pokud ho chcete zahlédnout, musíte si poodstoupit až k silnici).

Podle pověsti je dům prokletý a nosí smůlu. Až do své smrti  roce 1884 v něm bydlel hudební skladatel Victor Massé, který žil dlouhé roky paralyzovaný degenerativním míšním onemocněním – Charcotovou nemocí.

Na začátku 20. století dům koupil ředitel kabaretu Folies Bergères. Po jeho smrti zdědila jeho majetek jeho hospodyně, tu však brzy někdo na schodišti domu zavraždil pohrabáčem. Vrah nikdy nebyl dopaden.

V 70. letech minulého století dům koupila tehdy slavná francouzská zpěvačka bulharského původu Sylvie Vartan, manželka zpěváka Johnyho Hallydaye, nikdy se tam však nepřestěhovala a dům brzy prodala. Údajně podlehla pověrám a svého tehdy narozeného syna nechtěla vystavovat nebezpečí.

V roce 1978 napsal francouzský spisovatel a kritik Mathieu Galey ve svých novinách: „Koupil jsem si dům v Avenue Frochot. Jsem trochu nesvůj z představy, že jsem se zadlužil jen proto, abych si koupil tu gotickou hrobku“. Předtucha byla správná, Mathieu Galey zemřel v domě o osm let později na tutéž nemoc, která postihla o století dříve Victora Massé – na Charcotovu nemoc.

Legenda, pověst, prokletí, nebo nesmyslná povídačka? Jisté je, že dům je od té doby neobývaný.

Bohužel za bránu ulice se nedostanete, pokud nebudete mít štěstí, že by vás tam vzal někdo z místních obyvatel. Správce je neúprosný, je sice milý a rád si s vámi přes plot poklábosí, poradí vám, odkud je nejlépe fotit, ale dovnitř vás pustit nemůže, má prý svoje dispozice.

Když budete stát na náměstíčku před domem, vzpomeňte si na film Paříži, miluji tě. Právě tady před tepanou bránou se v povídce o Pigalle hádá krásná Fanny Ardant se svým manželem, odemyká a odchází alejí vzhůru.

Ve filmu je vidět nejen Avenue Frochot, ale také jiný zvláštní dům, který stojí hned vedle jejího ústí. Je to bývalý kabaret Le Shanghai, který nás okamžitě zaujme svými nádhernými vitrážemi.

Dům byl postavený v roce 1837 pro bohatou pařížskou buržoazii, která sem, „na venkov“ mezi vinohrady, jezdila z centra za odpočinkem a čerstvým vzduchem. V roce 1920 byl dům přeměněn na kabaret a právě v té době byly vytvořeny originální secesní vitráže, inspirované japonským malířem Hokusaiem (kterým se inspirovali i Gauguin, Van Gogh a Picasso), představujícími horu Fudji, na kterou dorážejí rozbouřené vody. V domě dnes sídlí soukromá herna.

Pokud sem zabloudíte, vyberte si spíše soumrak, kdy se uvnitř rozsvítí světla a vitráž se z denní modré změní na zlatavou.

Pigalle, Avenue Frochot, křižovatka s č. 26 v Rue Victor Massé