„Gaz à tous les étages“, hlásají tabulky na téměř všech domech v úzké uličce Cité de Trévise. Plyn na všech podlažích totiž nebyl v době, kdy domy vznikaly, nic běžného. Stavitelé tím chtěli dát najevo, že tady stavějí nóbl domy s veškerým pohodlím, ke kterému patří nejen plyn, ale i tekoucí voda v každém patře.
Ulička tvoří krátkou spojku mezi dvěma kolmými ulicemi rue Richer a rue Bleue, a aby se v ní nemohl prohánět vítr, který by vířil prach, udělali uprostřed ní uzlík ve formě malého parčíku s fontánou. Ten měl na starosti zahradník, který pečoval i o malé zahrady v vnitroblocích.
Ulička byla postavena v letech 1838 – 1840 celá naráz stejným stavitelem podle plánů architekta, kterým byl Édouard Moll. Ten ji navrhl v romantickém italianizujícím eklektickém stylu na pozemcích, které vznikly rozparcelováním zahrady jednoho ze zbořených soukromých paláců, které tady, v blízkosti tehdejších hradeb a tedy na kraji města, stávaly. Hradby se v té době postupně bouraly a posouvaly dál od centra (v tomto směru až za Montmartre) a celá čtvrť zažívala rozmach. Stavěly se domy, divadla a kavárny, do kterých se přesouvala z centra pařížská smetánka. Cité de Trévise, v níž se podle soukromého nařízení nesměly objevit žádné obchody nebo dílny, měla proto vzniknout jako klidné uzavřené útočiště pro bohaté obyvatele. Proto také od samého začátku byla na obou svých stranách uzavřena mřížovou branou, aby do ní nemohl vniknout nikdo nepovolaný. O to se starali dva domovníci a hlídači.
Postupem času ulička ztratila svůj lesk, také proto, že se společenský život pomalu přeléval do jiných čtvrtí Paříže a devítka vycházela z módy. Přesto její exkluzivita vydržela více než sto let a teprve v roce 1950 se její brány otevřely pro chodce a až od roku 1983 je veřejná. Díky tomu si dodnes můžeme prohlížet zachovalé stavební prvky, štuky na fasádách, decentní okenice a hlavně nádherné vstupní dveře domů, jedny hezčí než druhé.
A kde se vzal název Cité de Trévise, připomínající italské město Treviso? Tehdy ho prostě okopírovali podle rovnoběžné rue de Trévise. Obě ulice jsou tak pojmenovány po maršálovi Édouardu Mortierovi, vévodovi z Trevisa.
Nejstarší a nejznámější francouzská aukční síň Drouot, která je současně i největší na světě, se specializuje na prodej uměleckých předmětů a sbírek. Dražby umění byly ve Francii upraveny už od roku 1801, kdy byla zřízena Komora licitátorů, která této činnosti vtiskla pravidla a řídila ji. Postupem času však cítila potřebu další úpravy svého statutu, proto si licitátoři v roce 1852 zvolili pět zástupců, kteří založili oficiální aukční síň. Nechali pro ni poté postavit nové sídlo v 9. obvodu v blízkosti velkých bulvárů, ve čtvrti, která byla tehdy centrem pařížské honorace.
V roce 1980 byla nedostačující stará budova zbořena a na jejím místě vyrostlo nové (a za mě nepříliš pěkné) moderní sídlo. Architekti Jean-Jacques Fernier a André Biro ho podle svých slov koncipovali jako eklektickou „surrealistickou interpretaci haussmannovské architektury“. Na levé straně stavby zakomponovali některé kovové prvky z původní budovy.
Původní sídlo
Dojem z exteriéru ovšem nevylepší ani interiér vstupních prostor. Na své si divák přijde až při vstupu do jednotlivých dražebních místností. Těch je zde patnáct a v každé z nich se nezávisle na sobě konají jednotlivé dražby.
Při více než osmi stech dražbách ročně se zde vydraží kolem tří tisíc předmětů dražby. Jednotlivých vydražených objektů je ovšem mnohem víc (údajně až osm set tisíc), protože se jednotlivé předměty dražby mohou skládat z mnoha dalších částí (typicky umělecké sbírky, které se draží vcelku).
Aukční síň Drouot je holdingem, který se skládá z pěti společností. Každá z nich má ve skupině svůj přesný úkol – jedna organizuje přímé prezenční dražby, druhá ty elektronické, třetí se zabývá zajišťováním odhadů dražených předmětů, další vydává katalogy a ostatní tiskoviny a poslední slouží k údržbě a opravám. Holding samotný dražby neprovádí, jen je organizuje. Spolupracuje přitom s prodejními dražebními domy, které na dražbě mají vlastní komisaře a licitátory. Dražby, ať už osobní nebo elektronické, se může zúčastnit kdokoliv a to bez nutnosti předchozí registrace – prostě přijdete a když chcete přihodit, jen zvednete ruku.
Tak se pojďme podívat, jak to v jednotlivých dražebních místnostech vypadá. Dražené předměty jsou v nich vystaveny den předem a dopoledne v den dražby (draží se obvykle odpoledne od 14 hodin). Tehdy si také kdokoliv může tyto předměty přijít prohlédnout a koupit si katalog.
Kromě historického nábytku, cenného porcelánu a nádobí, historických map a bibliofilií a dokonce i ručně šité staré dětské výbavičky nebo vzácných lahví vína byly v den, kdy jsem se u Drouota byla podívat, vystaveny i zajímavé obrazy. Nejvíc mě asi zaujalo plátno Maurice Utrilla, ale ani kresbami Paula Cézanna nebo Amedea Modiglianiho bych určitě nepohrdla. Mramorovou slečnu uprostřed místnosti vytvořil Paul-Albert Bartholomé na konci 19. století a vyvolávací cena byla dvacet tisíc euro.
Nahoře zleva Paul Cézanne s vyvolávací cenou dvacet tisíc, uprostřed dva obrazy od architekta Le Corbusiera za zhruba totéž, vpravo potom Amedeo Modigliani, ale na toho byste si museli nachystat mnohem víc, tam se začínalo na sto tisících. Pod nimi krajina od Maurice Utrilla s příkladem karty, která je připojena ke každému předmětu a uvádí se na ní veškeré podrobné informace.
Dole ukázka z další dražební místnosti, kde bylo vystaveno tak zvané předkoloniální umění ze subsaharské Afriky.
Ve své historii má Drouot mnoho prestižních dražeb cenných a slavných pozůstalostí a sbírek. Za všechny například majetek krále Louise-Philippa (1852), pozůstalost po Gustavu Courbetovi (1881) nebo Edouardu Manetovi (1884), sbírky bratří Goncourtů (1897), ateliér Edgara Degase (1918), šperky ruského cara Alexandra II (1931), sbírky André Bretona (2003) nebo pozůstalost fotografa Brassaïe (2006).
Současné dražby a jednotlivé dražené předměty si můžete prohlédnout na stránkách aukční síně. Ty jsou neustále obnovovány, takže vždy najdete aktuální popisy – to kdybyste se chtěli jít podívat. Nevím, jak to chodí teď v covidové době (předpokládám, že vyžadují pass sanitaire), ale normálně jsou jak prohlídky, tak dražby přístupné všem bez jakýchkoliv omezení nebo kontrol.
Nejstarší basketové hřiště na světě ser překvapivě nachází v Paříži. Pochází z roku 1893 a najdeme ho v areálu YMCA (Young Men’s Christian Association), který si tato asociace nechala postavit v 9. obvodu. Stejně jako v pražské YMCE, i tady najdeme několik rozličných částí – kromě basketového hřiště je tu ubytovna pro mladé, divadlo, bowling, bazén a cyklodráha.
Basketbal, který se začal hrát v roce 1891 na univerzitě ve Springfieldu ve Spojených Státech, kde se ihned lavinově šířil, přišel do Evropy právě s americkou YMCA, která si ve svých sídlech zřizovala tělocvičny. Z těch původních přežila jen ta pařížská.
Areál YMCA navrhl Eiffelův žák architekt Bénard a i přes jeho dnešní sešlost (areálu, ne architekta) se uchoval půvab kovových kostrukcí, vyřezávaných dřevěných prvků, tepaných kovových doplňků a krásná dlažba ve vstupní hale
Basketové hřiště je umístěno v suterénu, dá se do něj však vstoupit i z přízemí, odkud je na hřiště dobrý výhled. V horní části vede kolem dokola malý klopený ovál, který sloužil k rozběhání a zahřátí hráčů. Dolů se dá sejít po točitém kovovém schodišti.
Kromě toho, že je hřiště nejstarší, má také ještě jedno další prvenství – je to možná jediné hřiště na světě, které má uprostřed dva kovové sloupy (pečlivě obtočené molitanem). Kromě toho by dvoumetrovým hráčům mohly překážet i šikmé kovové nosníky, které podpírají galerii. Navíc hřiště nemá ani dnes předepsané standardní rozměry. Možná i proto se tady dnes už basket nehraje, sál je však využíván ke cvičení.
I když je stavba celá sešlá, většina prostor se přece jen dá využívat. S jedinou výjimkou, kterou je bazén. Ten patří bohužel mezi skutečný urbex.
Hřiště je pravidelně přístupné vždy v září ve Dnech evropského dědictví, ale aniž bych vás chtěla navádět, myslím, že se na ně dá podívat i jindy. Vchod leží hned v přízemí naproti hlavnímu vstupu.
Při minulých Dnech evropského dědictví jsem se ocitla také v 9. obvodu, který jinak nepatří mezi moje zvlášť oblíbené. Moc ho neznám a moc tam nechodím, proto jsem ani nevěděla, kde vlastně leží jeho radnice. Když jsem na ni náhodou narazila a zjistila, že je také v rámci Dnů otevřená, nenechala jsem si ji ujít. Budova radnice pochází 1746-1748, kdy si tento palác nechal pro sebe postavit výběrčí královských daní Alexandre d’Augny. Po jeho smrti se palác dostal do nájmu a vcelku bezpečně proplul revolučními roky. Další nájemce, kterým byl markýz Livry se svojí ženou, bývalou primabalerínou francouzské opery, zde vybudoval takzvaný Kroužek cizinců, který se stal jednou z největších hazardních heren v Evropě. Hráči, kteří sem přicházeli maskovaní, zde hráli o velké částky, o tak velké, že Napoleonovi nakonec nezbylo, než hernu zakázat.
Po roce 1806 byl palác prodán společnosti Robillard, která byla velkým zpracovatelem tabáku a která postavila v zahradě manufakturu na jeho výrobu. V paláci mezitím dál tajně pokračovalo provozování hazardních her. Už v roce 1829 byl však palác prodán novému majiteli, který ho přestavěl a o dalších dvacet let později byla velká část zahrady prodána společnosti, která zde vybudovala krytou pasáž Jouffroy. Říká se, že budova dnešní radnice je dodnes s touto pasáží propojena tajnými dveřmi.
V roce 1848 byl palác prodán na sídlo radnice 2. obvodu a později, po přečíslování pařížských obvodů, se z něj stalo sídlo 9. obvodu.
Radnice Dny evropského dědictví pojala jako hold zemědělskému hospodářství, proto se návštěvník hned u vchodu zabořil do vrstvy slámy, která pokrývala celé nádvoří. Na ní byly rozmístěny ohrady a klece s domácími zvířaty. Děti tu proto výskaly při pohledu na kozy a ovce, klečely před klecemi s králíčky a pištěly u výběhu slepic. Pro dospělé tady byly stánky s domácími zemědělskými výrobky, ať už to byly sýry, uzeniny, víno nebo cider.
Za povšimnutí na tomto nádvoří stojí socha Vítězství, věnovaná 9. obvodem těm, kteří padli pro Francii. Jejím autorem je François-Léon Sicard, který ji vytvořil v roce 1932, dva roky před svojí smrtí. Byl oblíbeným sochařem předsedy vlády Clemenceaua, kterému snímal v roce 1920 posmrtnou masku.
Venkovské propojení se odrazilo i v interiéru, kde jsme o balíky se slámou zakopávali i v reprezentačních salónech v přízemí, otevřených do malé zahrady. V salónech se konala výstava fotografií, mapujících americké hráče basketbalu.
V zahradě byl umístěný výběh pro kachny a husy
Zahrada je relativně malá, kromě části, prodané v 19. století, z ní velký díl ukousla i stavba společenského sálu, který je v ní umístěný. Uprostřed rozkvetlých záhonů stojí socha Ivana Turgeněva, který žil v 9. obvodu v rue de Douai po roce 1870.
Zahradní průčelí radnice
No a ve společenském sále jsem zůstala uvězněná, když se zničehonic přihnala prudká přeháňka, která nejen promáčela všechny balíky slámy i se zvířaty, ale také rozehnala prodejce od stánků, které jsem s jejich produkty chtěla prozkoumat po prohlídce budovy.
Ještě mě zas a znovu napadá ten rozdíl v přístupu francouzských a českých úřadů ke Dnům evropského dědictví. Marně přemýšlím, která městská část v Praze by pokryla svoje slavnostní sály a nádvoří slámou a nechala tam navézt domácí zvířata a postavit stánky s jídlem (u toho by to kvůli milionu potřebných povolení asi zkrachovalo).
Mairie du 9ème arrondissement 9. obvod, 6 Rue Drouot
Opera Garnier v samém centru města je typickou stavbou stylu francouzského Druhého císařství, doby vlády Napoleona III. a tedy doby kolem roku 1860. Architektem stavby byl Charles Garnier, jehož jméno se dnes k názvu Opery přidává, který ji dokončil v roce 1875. Je plná zlata, mramoru, světel, štuků, ozdob, soch a obrazů, kudrlinek a krucánků. Cílem stavby bylo ohromit diváky a daří se to s úspěchem dodnes.
Málokdo ví, že Operu je možné navštívit i mimo představení. Kromě běžných prohlídek, organizovaných po celý rok vždy dopoledne, se v ní konají i tématické výstavy. Ta současná připomíná tři návštěvy Wolfganga Amadea Mozarta v Paříži a právě na ni se dnes podíváme.
Malý Wolfgang navštívil Paříž poprvé, když mu bylo sedm let, kdy ho jeho otec přivezl do Francie, aby své zázračné dítě představil francouzskému dvoru a aristokracii. Podařilo se mu dosáhnout toho, že se Wolfgang i jeho sestra představili králi Ludvíku XV. při příležitosti Nového roku 1764, kdy děti sklidily velký úspěch. Do Paříže se rodina Mozartových vrátila o dva roky později, kdy Wolfgang sice u dvora nehrál, ale koncertoval v salónu vlivného šlechtice prince de Conti, člena mladší královské bourbonské větve.
Vzpomínka na pařížský úspěch přivedla Mozarta do Francie potřetí v roce 1778. Tentokrát však tolik štěstí neměl a i když se hodně snažil, nedostal se ani ke dvoru, ani do šlechtických rodin. Navíc zde jeho matka, která ho doprovázela, onemocněla a během pařížského pobytu zemřela. Pařížská Opera si všechny tyto události připomíná letos novým mozartovským cyklem. V jeho rámci na výstavě představuje dokumenty, obrazy, plakáty, fotografie, partitury, návrhy scén a kostýmů i různé listiny a dokumenty, které připomínají Mozartovo spojení s Francií.
Kostým Dona Giovanniho z roku 1956
Krásné kostýmy z baletu Park, který Opera uvedla na Mozartovu hudbu v roce 1994
Kostým z Figarovy svatby z roku 2010
Pro Mozartovy opery navrhovali kostýmy i slavní umělci. Pro Únos ze serailu je navrhl v roce 1951 André Derain. Shodou okolností v Muzeu moderního umění v Paříži probíhá momentálně jeho výstava, kde je podobných návrhů kostýmů vystaveno mnohem víc.
Vlastnoruční Mozartova partitura árie z Dona Giovanniho z roku 1787. Tu v roce 1855 odkoupila francouzská operní zpěvačka Pauline Viardot. Mělo by jít pravděpodobně o části partitury, kterou Mozart vytvořil v roce 1787 v Praze, a některé části, které dopsal před premiérou ve Vídni v roce 1788. Zpěvačka nechala partituru svázat do osmi svazků a vyrobit na ni novogotický dřevěný kufřík. Po své smrti ji odkázala Francouzské národní knihovně, která ji na výstavu zapůjčila.
Na výstavě jsou prezentovány i fotografie z různých představení. Musím se přiznat, že tento moderní Don Giovanni by mě asi moc nenadchl.
Výstava je současně příležitostí, jak si prohlédnout prostory Opery, třeba monumentální slavnostní schodiště
Ne každého to ovšem zajímalo 🙂
Hlediště pojme 2200 diváků a na jeviště se vejde 450 účinkujících
Křišťálový lustr váží šest tun. Strop vyzdobil v roce 1964 Marc Chagall a pokud vás zajímá, jak vypadal strop předtím, než jeho přemalování bylo svěřeno slavnému ruskému malíři, odpověď dá výstava v operní knihovně, která je také pro návštěvníky otevřená.
Nejobdivovanější částí opery je Grand Foyer (viz i úvodní fotografie), kde je všechna ta nádhera ještě koncentrovanější. Leží napříč budovou v prvním patře a je propojená s lodžií, která se otvírá na náměstí před Operou.
Vstupní vestibul se sochami slavných hudebních skladatelů
Průčelí Opery
Výstava trvá do 24. září, Operu však můžete navštívit i potom. Je otevřená každý den od 10 do 16,30 hod (s výjimkou 1. ledna a 1. května a mimořádných okolností, kdy to vyžaduje provoz. Seznam těchto mimořádných dnů najdete TADY). Vstupné 12 eur v době výstav, 11 eur mimo dobu konání výstav, děti do 12 let zdarma Vstup z nároží rue Scribe a rue Auber.
Dnes se projdeme čtvrtí, která je opravdu pro pokročilé. V minulosti jsem o ní sice už psala, ale protože si zaslouží pozornost a zájem, dáme si dnes další pokračování.
Turisté se sem moc nevydávají, konec konců i jejich průvodci o ní mlčí. Jako by v uličkách, ohraničených na jihu rue Saint-Lazare, spojující kostely Sainte-Trinité a Notre Dame de Lorette, a na severu boulevardem de Clichy, nebylo nic zajímavého. Že to tak není, o tom se právě dnes přesvědčíme.
Čtvrť zacala vznikat na začátku 19. století, kdy si tady, pod Montmartrem, začali stavět svá sídla nejen bohatí podnikatelé, ale žila i docházela sem především celá řada umělců doby romantismu, ať už spisovatelé (z těch nejznámějších Dumas otec, Zola, Gautier nebo bratři Goncourtové, ale také George Sandová), hudebníci (Bizet, Berliotz, Gounod a po určitou dobu i Chopin), i sochaři a malíři (Delacroix, Géricault nebo Vernet). Bujel tady bohatý společenský a umělecký život, jehož součástí byly i slavné herečky z blízkých divadel a kabaretů.
Čtvrť tak rychle získala svoji přezdívku „Nové Athény“, jednak proto, že velká část tehdejších staveb byla postavena v tehdy módním neoklasicistním slohu, ale především proto, že svým intelektuálním životem připomínala antický athénský ruch.
Slavné období romantismu, půvabu a duchaplnosti zde zůstalo dodnes vězet v architektuře a můžeme si ho připomenout při pohledu na četné paláce a mnohé staré domy.
Centrem čtvrti bylo a je částečně skryté square d’Orléans, komplex vnitřních dvorů s mnoha krásnými paláci. Uprostřed největšího dvora tiše zurčí stará fontána a ve srovnání s ruchem na ulici jen o pár metrů dál je tu nečekaný klid (až na ta všude zaparkovaná auta).
Právě na square d’Orléans žila několik let George Sandová se svým přítelem Fryderikem Chopinem
Jen o kousek výš leží rue de la Tour des Dames s dalšími zajímavými stavbami
Na konci ulice najdeme skvěle zrekonstruovanou bývalou elektrickou rozvodnu ve stylo art-déco, sloužící jako kulturní centrum
Hezkými uličkami, ve kterých mně osobně cesta trvá vždycky dlouho, protože na každém rohu najdu něco zajímavého, se vypravíme směrem k dalšímu centru této čtvrti – place Saint-Georges.
Place Saint-Georges se sochou malíře Gavarniho uprostřed jsme tady už v minulosti sice viděli i s příběhy o jeho domech, je ale tak půvabné, že stojí i za opakovanou návštěvu
Cestou vzhůru od náměstí po rue Notre-Dame-de-Lorette se můžeme zastavit v půvabné slepé uličce Cité Pigalle, kde u svého bratra Théa krátce žil Vincent van Gogh
Když poté odbočíme vlevo do rue Chaptal, najdeme jedno z nejpůvabnějších pařížských muzeí, Musée de la Vie romantique. I toto muzeum jsme tady už viděli, ale vracím se tam opakovaně, hlavně v létě do jeho zahradní kavárny, a ještě mě neomrzelo.
Jen o pár domů vedle můžeme nakouknout na klidné nádvoří místní knihovny…
… a taky si projít okolní ulice se spoustou pamětních desek, které připomínají osobnosti, které v této čtvrti v minulosti žily. Tato nám připomíná architekta Ballu, autora pařížské radnice a kostela Sainte-Trinité.
Když se vypravíme napříč čtvrtí směrem k place Pigalle, dostaneme se ke vždy pečlivě zavřené mříži avenue Frochot, za níž se skrývá půvabná ulička, ve které žilo mnoho umělců (namátkou Victor Hugo, Alexandre Dumas, ale také Auguste Renoir nebo Henri Toulouse-Lautrec). I dnes bychom tu mezi obyvateli našli jména známých osobností.
Hezká vitráž na vedlejším domě
Ve vedlejší rue Pigalle, kde se už začínají objevovat kabarety, bary a bistra, připomínající blízký vulgární boulevard de Clichy, si v názvu jednoho z klubů připomeneme slavného rodáka, a na place Pigalle naši procházku ukončíme
Jednou z významných památek ve čtvrti Nouvelle Athène je také dechberoucí Musée Gustave Moreau. Právě tam se podíváme příště.
Ten dům byl jeden z těch nálezů, které se občas v Paříži nečekaně přihodí. Cestou po obyčejné ulici v rušné čtvrti jsem otevřenými vraty zahlédla hezký dvorek – vešla dovnitř, pokochala se hezky upraveným prostorem, a teprve když jsem vyšla, všimla jsem si na zdi pamětní tabule. Emile Zola zde žil od roku 1889, napsal zde svůj otevřený dopis „J´accuse“ (Žaluji), kterým se angažoval v aféře Dreyfus, a zemřel zde v roce 1902 na otravu oxidem uhelnatým ze špatně fungujícího topení (taková smrt samozřejmě vyvolala spoustu dohadů).
Žádné další podrobnosti o domě jsem nenašla, ale ten hlavní Zolův dům, který mu patřil od roku 1878, a který je uváděný na internetu, leží kousek od Paříže v městečku Médan. Momentálně se v něm připravuje otevření Dreyfusova muzea (snad v roce 2017).
Pokud by někdo chtěl jít v Paříži v Zolových stopách, další místa, kde žil v průběhu svého života, najdete vyjmenovaná TADY.
Kolem ústí té úzké uličky, která odbočuje z boulevardu des Capucines a sousedí s koncertním sálem Olympia, jsem šla už mnohokrát, ale nikdy jsem netušila, kam vede a co se v ní skrývá. Až nedávno jsem se do ní vydala. Z rušného bulváru vedou do hloubi uličky krásné výlohy drahých obchodů – a pak se najednou ocitneme v klidu noblesního kouta Paříže, ohraničeného ze všech stran podloubím, ze kterého vedou průchody do dalších částí této malé uzavřené čtvrti.
Celý komplex pochází z roku 1911 a je tvořen především kancelářemi, částečně byty, hotelovými rezidencemi, obchody a divadlem, nesoucím stejný název jako náměstí, ve kterém působil dlouhé roky slavný herec Sacha Guitry.
Prostory byly dlouhou dobu obsazeny jednou z největších francouzských bank, některé části byly nepřístupné, a teprve až po odchodu banky do nového sídla na periferii byl celý komplex zrekonstruován.
Uprostřed náměstí stojí socha „nejpařížštějšího“ anglického krále Edwarda VII. (1841-1910), syna královny Viktorie. Byl nadšeným frankofilem, v Paříži často pobýval a zasadil se o uzavření francouzsko-britské smlouvy o spojenectví z roku 1904. Autorem sochy z roku 1913 je sochař Paul Landowski.
Z náměstí se dostaneme i do novější části komplexu, oživené barevnými čarami na fasádě a sochou s názvem Polibek při chůzi.
Průchod do rue de Caumartin
Průchody nás přivedou na další náměstí, square de l´Opera Louis Jouvet, s divadlem Théâtre de l´Athénée, restaurací, kavárnou a několika obchody
Uprostřed náměstí stojí socha Básníka, jedoucího na Pegasovi z roku 1897, jejímž autorem je sochař Alexandre Falquière
Překvapilo mě, že tady bylo večer tak prázdno. Možná jsem měla jen smůlu, pravděpodobně ve dnech, kdy hrají divadla, zůstávají restaurace otevřené i večer a je tady živo, tentokrát tady na mě padala tíseň z těch nádherných, ale vylidněných prostor. Příště se sem vydám v jinou, lepší dobu a podám zprávu.
Jak se tam dostat: metro Madeleine (linky 8, 12, 14), Opera (linky 3, 7, 8) nebo Havre-Caumartin (linky 3, 9)
Při prohlíce stálých sbírek v Centre Pompidou můžeme v jednom ze zadních sálů v 5. patře narazit na zajímavou expozici uměleckých děl, celou překrytou sklem. Ta sem byla přenesena z ateliéru André Bretona, spisovatele, básníka a čelného představitele surrealismu, který měl tuto svoji sbírku přesně takto uspořádanou ve svém ateliéru na zdi za svým psacím stolem.
Jde nejen o obrazy a sochy umělců, ale také o různé orientální předměty, vyřezávané masky, sošky a amulety z Oceánie, Afriky a Mexika, zvláštní přírodniny a cenné kousky nábytku. Všechny tyto předměty darovala státu vdova po André Bretonovi Elisa, která takto splatila svoji dědickou daň.
Celá sestava více než dvě stě padesáti předmětů je korunována třemi velkými obrazy – jejich autory jsou Francis Picabia, Joan Miró a Jean Degottex. Na některá další menší díla se podíváme blíž.
Skupince, která je vyfotografovaná na tomto snímku, dominuje Zátiší s třešněmi, které namaloval Celník Rousseau. Malý obrázek vedle něj je Picassova studie pro obraz Žena v košili. Velká polychromovaná maska pochází z ostrova Nové Irsko v Papui-Nové Guineji, stejně jako další černá, menší uprostřed je z Markézských ostrovů.
Na dřevěné skříňce se zásuvkami leží ryba vyřezaná z velrybí kosti z Britské Kolumbie, nad ní můžeme obdivovat hladkost dřevěné Zavěšené koule od sochaře Alberta Giacomettiho.
Sbírka afrických sošek a masek z Oceánie
Soška od Alberta Giacomettiho – paleta za ní patřila slavnému malíři, ale bohužel jsem zapomněla kterému.
Tento zachovalý soubor je jen částí sbírek, které André Breton za svůj život nashromáždil, je však jediným, který zůstal francouzskému státu. Po Bretonově smrti v roce 1966 se jeho manželka Elisa a dcera Aube snažily jeho pozůstalost, skládající se z více než pěti tisíc položek (knihy, dokumenty, dopisy, fotografie, rukopisy, umělecká díla a další předměty) zachovat v ateliéru, zpřístupnit ho a založit tam muzeum surrealismu. Malý prostor ateliéru to však neumožňoval a i přes podporu, vyslovenou několika po sobě jdoucími francouzskými prezidenty, ministry kultury, umělci a intelektuály se ani během dalších desetiletí nepodařilo najít vůli k nalezení jiných prostor a vytvoření muzea. Elisa Breton o to bojovala až do své smrti v roce 2000 a dcera Aube, unavená a znechucená marnými snahami (a také nátlakem majitele domu, v němž byl ateliér v pronájmu) v roce 2003 rozprodala veškerou pozůstalost v dražbě. Francie tak přišla o jedinečnou příležitost získat další výjimečné muzeum (člověk by řekl, že něco takového se může stát jen u nás, ale jak je vidět, je to všude stejné).
Když jsem celý tento příběh četla, samozřejmě jsem okamžitě chtěla vidět alespoň dům, kde býval ateliér umístěný. Není tak těžké ho najít, navíc je na něm pamětní deska. Je to 42 rue Fontaine v 9. obvodu.
Dispozice domu je ovšem trochu složitější. Vchod je sice z rue Fontaine, kde sídlí divadlo Comédie de Paris, je však nutné vejít do průjezdu, projít přes dvorek a vejít do zadního traktu. Do průjezdu to šlo, ale další digikód na dvůr jsem už nepřemluvila, takže moje cesta skončila tímto pohledem.
Dvoreček vypadá malebně, ale tady to není. Do zadního traktu s bývalým ateliérem se odtud jde ještě doleva a okna vedou na boulevard de Clichy, přímo nad dnešním vchodem do supermarketu a přes křižovatku téměř naproti Moulin Rouge.
Právě tady, ve 2. patře, se v Bretonově ateliéru konaly všechny ty schůzky surrealistů, kterým říkali Elektrické muzeum, prý podle jiskřící atmosféry, která tady vládla, když se umělci ve svých diskuzích, automatickém psaní a přednášení a předčítání svých děl dostávali do tvůrčího opojení (často i pod vlivem hašiše nebo opia).
André Breton těmto schůzkám předsedal a vládl ve své roli „papeže surrealismu“. Jen on rozhodoval o programu, o tom, kdo se sezení zúčastní, i o tom, co se bude pít (prosazoval prý pouze pernod jako dělnické pití a údajně ze skupiny vyloučil Louise Aragona jen proto, že pil raději vermut). Sem také jednou Paul Éluard se svojí ženou Galou přivedli mladého Katalánce – Salvadora Dalího (který se Éluardovi odvděčil tím, že mu přebral ženu a udělal si z ní nejen celoživotní múzu, ale také manželku). Breton se o Dalího nejdříve živě zajímal, ale po nějakém čase mu jeho extravagantní chování – a pravděpodobně také úspěch – vadilo tak, že se ho ze skupiny snažil vyloučit – poprvé neúspěšně v roce 1934, kdy ho ještě Dalí – prý na kolenou – uprosil. Druhé vyloučení v roce 1948, pod záminkou Dalího přátelství s generálem Francem, se už Bretonovi podařilo, Dalimu to však tehdy už bylo jedno, protože se mezitím stačil proslavit tak, že už surrealistickou skupinu k ničemu nepotřeboval.
Surrealistická skupina v roce 1930. Samá slavná jména. Shora zleva Man Ray, Jean Arp, Yves Tanguy, André Breton, v dolní řadě Tristan Tzara, Salvador Dalí, Paul Éluard, Max Ernst, René Crevel.
Dnes v blízkosti Bretonova ateliéru slavnou éru surrealismu připomíná jen malé náměstí, které je po něm pojmenováno
Pro nás je Bretonův ateliér ovšem zajímavý ještě z jiného důvodu. Členy Bretonovy surrealistické skupiny se po svém příchodu do Francie v roce 1947 stala i česká malířka Toyen a básník Jindřich Heisler. Znali se ostatně už z předválečné doby, kdy Toyen žila v Paříži s Jindřichem Štyrským a kdy Breton navštívil Prahu.
Poté, co Jindřich Heisler v roce 1953 nečekaně zemřel, se Toyen s Bretonovými ještě více sblížila a po smrti André Bretona jí jeho manželka Elisa nabídla jeho ateliér k používání. Toyen tady tvořila od roku 1966 až do své smrti v roce 1980.
André Breton, Toyen a další surrealista – básník Benjamin Péret (foto Wikimedia)
Všichni tito tři surrealisté z fotografie zůstali i po smrti spolu a na stejném místě – na hřbitově Batignolles v 17. obvodu (na rozdíl od toho, co se píše v některých českých zdrojích, není zde pochován i Jindřich Heisler – ten byl uložen na hřbitově Pantin, licence k hrobu však nebyla po třiceti letech obnovena a hrob tak v roce 1983 zanikl.)
Hrob Toyen jsme už viděli TADY (mimochodem, při jeho úpravě se už angažuje česká ambasáda v Paříži). Na Bretonově hrobě nás zvlášť zaujme podivná osmicípá hvězda, která je na něm připevněná.
Breton ji našel náhodou v roce 1966 a stala se dalším předmětem v jeho sbírce kuriozit. Jak napsal v jednom eseji, byla pro něj „zobrazením kamene mudrců a tajemného hvězdného hradu v tom hermetickém městě, kde v malé úzké Zlaté uličce pracovali alchymisté císaře Rudolfa na výrobě zlata“.
A možná ne náhodou jeho epitaf říká „Je cherche l´or du temps“ – „Hledám zlato času“.
Ta ulice, na kterou jsem narazila v 9. obvodu, se samozřejmě nejmenuje kytarová. Jen je neuvěřitelně plná obchodů s kytarami všech možných druhů, velikostí, barev a tvarů. Akustických i elektrických, obyčejných i koncertních, pro praváky i pro leváky, až oči přecházejí.
A když už máte pocit, že kytar ubývá a že je konec, ulice mění jméno a s ní začíná řada obchodů s bicími. A s mikrofony, zesilovači a dalšími doplňky. Zkrátka by se tady klidně kompletně vybavilo několik větších rockových skupin.
9. obvod, rue de Douai
Jak se tam dostat: Metro Blanche (linka 2) nebo Pigalle (linka 2 a 12)
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.