Mezi všemi pařížskými chrámy, které už jsou tady na blogu, chyběl jeden z nejpozoruhodnějších a nejvýraznějších – ten, který je zasvěcený sv. Máří Magdaléně, nazývaný zkráceně jen La Madeleine. Najdete ho v 8. obvodu na severní straně osy, která vede od kostela k Bourbonskému paláci a která protíná podélně place de la Concorde. Se svým frontonem z roku 1833, představujícím Poslední soud, bohatě zdobeným portikem a korintskými sloupy po celém venkovním obvodu vypadá spíše jako starověký chrám než jako novověký kostel.

Kostel Madeleine nevděčí za svůj současný vzhled extravagantnímu plánování 18. století, ale spíše poměrně dlouhé stavební historii a s tím související změně záměru využití. Stavbu, započatou v roce 1764 králem Ludvíkem XV. jako velkolepou a monumentální církevní budovu s kupolí, podobnou jako má Panthéon, zastavily v roce 1791 nepokoje Francouzské revoluce. Stavební práce se znovu rozběhly v roce 1806 s plánem Napoleona I. postavit na základě původně plánovaného kostela Síň slávy na počest jeho armády. V souladu s touto myšlenkou předložil francouzský architekt Vignon neoklasicistní návrh starověkého chrámu orámovaného padesáti dvěma korintskými sloupy. Jen o několik let později však Napoleon změnil názor a vrátil se k původní myšlence a k plánu výstavby kostela. Dokončit ho však už nestihl. Poté, co se na trůn vrátili Bourbonové, dotáhl do zdárného konce celou stavbu Ludvík XVIII., který rozhodl, že chrám bude místem uctění památky jeho popravených předků – krále Ludvíka XVI., Marie-Antoinetty a Madame Elisabeth, sestry Ludvíka XVI.

Po průchodu dvěma křídly masivních bronzových dveří se návštěvníkovi otevře umělecky vybavený interiér, vyzdobený četnými obrazy a sochami. Nejvýraznější je především velká freska v kupoli a neobyzantská mozaika nad oltářem. Za pozornost stojí také socha Máří Magdalény v prostoru oltáře. Pohled na strop ukazuje, že interiér kostela si také půjčuje nápady z architektury římské antiky – například tři po sobě jdoucí kupole, které nahoře uzavírají kostel, silně připomínají typickou strukturu římských lázní.

Polokupoli nad oltářem zdobí freska od Julese-Clauda Zieglera (1804–1856), Ingresova žáka, nazvaná Dějiny křesťanství. Připomíná konkordát, podepsaný mezi církví a státem po skončení revoluce, a ukazuje všechny klíčové postavy křesťanství. Kristus, doprovázený Máří Magdalenou, je na ní obklopen apoštoly a v přední části dalšími vybranými významnými osobami, které se podepsaly na šíření křesťanství – císařem Konstantinem, králem Chlodvíkem, Godfreyem z Bouillonu, Fridrichem Barbarossou, Johankou z Arku, Dantem, Raffaelem a papežem Piem VII. Za pozornost stojí postava s korunou na hlavě a v červeném korunovačním plášti v popředí – je to postava Napoleona. Je to jeho jediné vyobrazení v některém pařížském kostele.

Mezi freskou a sousoším Máří Magdaleny s anděly, které je dílem italského sochaře Carla Marchettiho z roku 1835-1857, se v půloblouku vine neobyzantská mozaika od Charlese-Josepha Lemaira.

Mistrovským uměleckým dílem jsou také kostelní varhany. Francouzský varhanář Aristide Cavaillé-Coll (jestli máte pocit, že jste to jméno nedávno četli, tak ano, jeho dílem jsou také varhany v Notre Dame) navrhl tento impozantní a velkolepý nástroj ve stylu italské renesance. Hrálo zde na ně několik velkých osobností klasické hudby jako Robert Schumann nebo Franz Liszt.

Pohled z monumentálního schodiště kostela přes rue Royale, place de la Concorde a pont de la Concorde až na Bourbonský palác v pozadí, který je sídlem Národního shromáždění. Palác zakončuje osu stejným průčelím, jako má Madeleine. O tom, že bude palác směrem k Seině vybaven stejným trojúhelníkovým frontonem a dvanácti sloupy, rozhodl v roce 1806 Napoleon, aby vytvořil efekt symetrie s Madeleine. Průčelí paláce bylo dokončeno v roce 1810, zatímco samotný kostel byl ještě ve výstavbě.

Pokud budete v blízkosti kostela, můžou se hodit starší články o okolí kostela, secesních toaletách v sousedství, roky zavřených a vloni konečně znovu otevřených, nebo o skandálu v kostele Madeleine, ke kterému jsem se náhodou před deseti lety nachomýtla.

Église de la Madeleine, 8.obvod, place de la Madeleine

Stejně jako u nás, i ve Francii se lékárníci povinně sdružují v profesní komoře, která upravuje jejich činnost a hájí jejich zájmy. Ústředí francouzského Ordre national des pharmaciens sídlí ve dvou sousedících historických palácích v těsném sousedství parku Monceau, které jsou natolik pozoruhodné, že stojí za to se na ně podívat trochu blíž.

Sídlo farmaceutů zaujímá čísla 6 a 4 na avenue Ruysdaël. Obě stavby představují harmonickou eklektickou směsici neogotiky a dalších stylů, kterými se stavebníci často inspirovali v 19. století. Pocházejí z konce Druhého císařství, kdy na konci 60. let 19. století bankéř Pereire (pamatujete? mluvili jsme o jeho rozmachu TADY) při svém urbanistickém přetváření tehdejší planiny Monceau nechal postavit, kromě jiného, i soukromá sídla pro bohatou pařížskou smetánku. Kromě těch nejprestižnějších, mezi které patřil palác bankéře de Camondo nebo Hôtel Cernuschi, které dnes slouží jako muzea, tehdy vznikly i oba domy, o kterých bude dnes řeč.

Soukromé sídlo v čísle 6 bylo postaveno v roce 1867 jako měšťanský obytný dům ve stylu neogotiky. Interiér domu sestával z přízemí s několika přijímacími salony ve stylu Ludvíka XV. a se zimní zahradou, a ze dvou pater, do kterých vedlo zdobené novogotické kamenné schodiště a které bylo vyhrazeno pro byty majitelů, zatímco druhé patro obývalo služebnictvo.

Dům číslo 4 byl postaven před rokem 1875 v dosti střídmém novogotickém slohu, s typickou pařížskou fasádou z červených cihel a bílého kamene, zdobenou plasticky renesanční římsou oddělující přízemí od patra. V roce 1879 dům získal Gaston Menier, mladší syn slavného majitele čokoládoven v Noisiel nedaleko Paříže, který se zde usadil po své svatbě. Z úprav, které nechal po koupi provést, pochází nejen poslední patro v byzantsko-benátském stylu, ale také dvorní přístavba pavilonu v normandsko-maurském stylu, který byl pro jejich rodinu charakteristický (a který byl použit už předtím nejen na budovách čokoládovny, ale i na dalších stavbách, které nechal jeho otec vystavět v Noisiel, jak můžete vidět v článku, na který vede výše uvedený odkaz). V tomto pavilonu se nacházela kočárovna pro pět vozů, stáj a v horních patrech obslužné místnosti, ale především divadelní sál a galerie propojená ve druhém patře s hlavní budovou. Velké dřevěné schodiště vedoucí do vyšších pater bylo zdobeno mozaikami z barevného benátského skla.

Dnes je v maurském pavilonu umístěna stálá výstava historie lékárenství. Tyto specializované sbírky se zaměřují na dějiny zdravovědy a především lékárenství a léků od počátků až po současnost. Tvoří je celá řada významných dokumentů, starověká i současná díla, tisky, grafiky a knihy. Doplňují je pak artefakty z pařížských historických lékáren.

Nahoře a dole jsou vidět některé exponáty, rozmístěné kolem historické táry a regálů s policemi a zásuvkami s popisy, které sloužily k uchovávání jak hotových léků, tak i surovin pro jejich výrobu. Na dózách si pak můžeme dlouze číst seznamy rostlinných, živočišných nebo minerálních surovin, od těch nejbizarnějších, jako byly třeba račí oči, dračí krev nebo kořen mandragory, přes rostliny a plody, jako pro nás už zcela běžné kakao, až po jedovaté byliny, jako je třeba rulík zlomocný. Jiné dózy pak nesou nápisy, prozrazující, že se v nich skladovaly některé prvky a sloučeniny, které se ve farmaceutickém a chemickém průmyslu používají dodnes – namátkou třeba manganistany.

V dalších policích pak najdeme nejen další a další nádoby, dózy a tyglíky se záhadnými nápisy, ale také celou řadu starých knih a lékopisů, včetně kuriozity, jako je Československý lékopis z roku 1954.

Kromě výstavky v přízemí není v domě číslo 4 nic dalšího pro veřejnost zpřístupněno. Do samotného sídla komory ve vyšších patrech – ano, těch byzantsko-benátských – se běžný návštěvník nedostane, smí se jen podívat na benátské schodiště z vyřezávaného dubu, obloženého pestrou benátskou mozaikou a zrcadly.

Expozice pak pokračují i druhé části sídla, v domě číslo 6, jehož salony a zimní zahrada se otvírají přímo do parku Monceau. Kromě dokumentů a knih je i zde vystavena nejen řada dóz s latinskými názvy a podivným obsahem, ale také lékárenské náčiní, nářadí, nádobí a pomůcky, včetně několika exemplářů starých přístrojů na výrobu pilulek a kapslí a celé řady lékárenských vah.

Kromě stálých sbírek zde bývají i krátkodobé tematické výstavy, ale za prohlídku stojí i samotné prostory, kde je každý ze salonů jinak dekorován – například jeden je obložen vyřezávaným tmavým táflováním, další má látkové tapety a stěny toho posledního jsou vykládané mramorem několika barev.

Přímo ze salónu pak vede kamenné schodiště do malé a trochu zanedbané zahrady, kde za nízkým živým plotem už začíná veřejná část parku Monceau.

Nahoře vidíte oba sousedící domy, které jsou sice z ulice oddělené, ale v zadních traktech jsou propojeny společným dvorem. Hlavní vstup do sídla Lékárenské komory je umístěn v čísle 4.

S návštěvou je to trochu složitější – nejjistější je vypravit se sem během zářijových Dnů evropského dědictví (jen doporučuji předem se zaregistrovat přes oficiální stránky, vzhledem k výjimečnosti místa zde bez registrace bývají dlouhé fronty a ne na všechny čekající se dostane). Pro skupiny je také možné domluvit si prohlídku emailem, ovšem na stránkách už mají, bohužel, napsáno, že na rok 2024 jsou všechny termíny obsazeny.

Ordre national des pharmaciens, 8. obvod, 4 avenue Ruysdaël

Jeden z nejkrásnějších pařížských parků leží jen co by kamenem dohodil od Vítězného oblouku (no, musel by ovšem házet nějaký olympionik) v bohatém a elegantním 8. obvodu. Nechal si ho vytvořit v roce 1778 vévoda orleánský, který si přál podle tehdejší módy iluzivní krajinu s pyramidami, pagodami, holandskými mlýny, římskými chrámy a zříceninami. Soukromý park přežil Francouzskou revoluci a až v roce 1852 byla jedna jeho část rozparcelována a rozprodána na stavbu soukromých domů (rezidence kolem parku rozhodně stojí za povšimnutí). Zbývajících více než osm hektarů parku, které zůstaly zachovány až do dnešního dne, jsou od roku 1860 ve vlastnictví města.

Centrem a poznávacím znamením parku je sloupová kolonáda kolem jezírka. Původně byla určena pro mauzoleum Jindřicha II. v Saint-Denis, které však nikdy nebylo dokončeno. Park má kromě rozlehlých ploch, které jsou denně poseté piknikujícími nebo jen prostě odpočívajícími Pařížany, i dětská hřiště, nezbytný kolotoč a kiosek s občerstvením, a také řadu původních prvků výzdoby, jako jsou sochy, kamenné oblouky, zdobný můstek přes potok, který vytéká z jezírka, kaskády a jeskyně, nebo také záhadnou kamennou a údajně snad prý zednářskou pyramidu.

U hlavního vstupu do parku z boulevardu de Courcelles, hned u metra Monceau, stojí novoantická rotunda se šestnácti sloupy. Je pozůstatkem opevnění z roku 1784, které vedlo podél parku. Rotunda byla sídlem tehdejšího akcízu. Dnes v ní najdete WC.

Kromě toho se do parku dostanete dalšími čtyřmi vstupy s nádhernými kovanými a zlacenými branami se znakem Paříže ve štítu. Za nimi leží většinou krátká ulička s těmi nejkrásnějšími domy a až teprve potom vstoupíte do samotného parku.

Parc Monceau, 8. obvod, hlavní vstup z boulevardu de Courcelles, další vchody avenue Velasquez, avenue Ruysdael, avenue Rembrandt a avenue Van Dyck

V rámci Dnů evropského dědictví se dá často dostat i na místa, kam běžně vstoupit nelze. To je případ i španělské ambasády, respektive rezidence španělského velvyslance, která před pár lety otevřela návštěvníkům své nádherné reprezentační salony.

Samotná španělská ambasáda sídlí na avenue Marceau, široké třídě, která vede od place de l´Étoile na place de l´Alma na nábřeží Seiny. Její budova, vklíněná do úzké proluky, je relativně moderní a z architektonického a historického hlediska není nijak významná. Její malá zahrada však komunikuje přímo s historickým palácem, který stojí za ní a jehož široké průčelí se obrací do rovnoběžné avenue George V. Právě v něm mívala španělská ambasáda dříve svoje sídlo a po jejím přestěhování zde dnes má svoji rezidenci španělský velvyslanec.

Původní Hôtel Berthier de Wagram byl postaven v roce 1869 architektem Delestradem pro Nathaniela Johnstona, obchodníka s vínem z Bordeaux. V roce 1891 se palác dostává do rukou Berthe de Rothschild, zatímco její manžel Alexandre Bertier, kníže z Wagramu, současně kupuje přilehlý opuštěný pozemek s pozůstatky podzemního vodovodu, který předtím vedl od nádrže la Villette do čtvrti Monceau. V roce 1920 odkupuje palác i s prázdným pozemkem španělské království, aby v něm zřídilo své diplomatické zastoupení. Současně s rekonstrukcí budovy pak byla započata i stavba nové ambasády a po jejím dokončení a po přestěhování úřadu se původní budova stala rezidencí velvyslance.

Modernizační a restaurátorské práce v paláci prováděli prestižní španělští umělci a řemeslníci. Bohatou vnitřní výzdobu pak doplnila sbírka uměleckých děl, nábytku a obrazů od 16. století do 20. století, včetně několika Goyových děl a čtyř tapiserií, vytvořených ve španělské královské tkalcovně podle Goyových kartonů. Některá z uměleckých děl tehdy nové ambasádě věnoval i španělský král. Všechny tyto historické skvosty bylo možné si při návštěvě prohlédnout.

Vlevo bysta předchozího španělského krále Juana Carlose VI., vpravo současný král Felipe VI. a královna Letizia

Rezidence španělského velvyslance byla zpřístupněna poprvé v historii v roce 2019, ze kdy jsou i tyto fotografie. Od té doby se prohlídky vinou covidu neopakovaly a můžeme jen doufat, že teď, kdy se situace uklidnila, se při dalších ročnících Dnů evropského dědictví reprezentační salony znovu otevřou. V takovém případě si je určitě nenechte ujít, opravdu stojí za to.

Ambassade de l´Espagne, 8. obvod, 15 avenue George V

Farní kostel Saint-Jean-de-Gros-Caillou, sloužící protestantské luteránské církvi, leží uprostřed malého parčíku nedaleko Invalidovny. Neogotická podoba drobné jednolodní stavby s vysokou štíhlou věží napovídá, že pochází ze samého začátku 20. století (byl skutečně dokončen v roce 1911).

Kostel vznikl místo protestantské kaple, která se nacházela v nedaleké rue Amélie, na pozemku, který luteránům pro tento účel odkázal Denys Bühler, německý krajinářský architekt, působící v Paříži. Možná právě proto je dnes kostel obklopený malebným parčíkem, ve kterém najdeme několik starých cenných stromů, včetně letité sekvoje. Parčík, který nese Bühlerovo jméno, se z ulice otvírá roztomilým domem s červeným hrázděním, obklopeným květinami. Návštěva tohoto místa stojí za to už jen kvůli němu.

Kostel není běžně otevřený a v souladu s protestantským kultem je zpřístupněn jen pro obřad svaté Večeře Páně (eucharistie) každý první čtvrtek v měsíci mezi 19 a 20 hodinou a každou neděli v 10.30 hodin.

Park je otevřen denně do 17 hod.

Église lutherienne Saint-Jean-de-Gros-Caillou

7. obvod, 144 rue de Grenelle

Jak se tam dostat: metro 8, stanice La Tour Maubourg

Ten honosný palác nepřehlédne nikdo, kdo přijde na place de la Concorde. Se svým dvojčetem Hôtel de Crillon tvoří při severní straně náměstí impozantní vstup do rue Royale a dále ke kostelu Madeleine. Obě budovy vznikly v letech 1757 – 1774 podle návrhu architekta Gabriela jako dominanty nově vznikajícího náměstí, které tehdy neslo jméno Ludvíka XV.

Původně sloužil palác jako sídlo správy královského mobiliáře. Byl v něm umístěn nejen byt správce, ale především skladiště nábytku, zbraní, brnění, látek, královského bytového a ložního textilu a dekoračních předmětů, ale také velké množství drahých kamenů, šperků a briliantů, patřících koruně. Jeho součástí byly také dílny, ateliéry a prostory pro expozice a reprezentaci. Není divu, že tolik bohatství a zbraní přilákalo v roce 1789 revolucionáře, kteří už 13. července palác vyplenili, zmocnili se zbraní a s těmi následujícího dne táhli k Bastile, kde doufali, že najdou munici. Dál už překotně se vyvíjející historii známe a není divu, že v dalších letech došlo na rozkradení téměř všech pokladů, které se zde nacházely. Současně však také docházelo ke stěhování státní správy z Versailles do Paříže a v paláci se tehdy usídlil štáb francouzského námořnictva, aby zde zůstal celých dvě stě dvacet šest let až do roku 2015, kdy se námořnictvo odstěhovalo a v paláci byla novým vlastníkem, kterým se stalo Centrum pro správu národních památek, zahájena důkladná rekonstrukce, která skončila až v letošním roce. Po slavnostním otevření v červnu 2021 byl Hôtel de la Marine zpřístupněn veřejnosti, která může jeho krásy objevovat díky veřejným prohlídkám.

Nádvoří paláce, kde je v dlažbě vsazeno velké množství světel. Nádvoří je volně přístupné večer i po zavírací době.

Hlavní průčelí vedoucí na place de la Concorde

Palác je zrestaurován v původním stylu Ludvíka XV. a Ludvíka XVI. Najdeme zde bohatou rokokovou výzdobu plnou křivek s typickými štukovanými a zlacenými prvky, ale také v tehdejší době módní tóny antiky s rovnými liniemi a kanelovanými sloupy. Mobiliář ve stylu Ludvíka XV. je doplněn zlacenými bronzovými předměty a porcelánem z královské porcelánky v Sèvres.

V rámci prohlídky paláce je možné si prohlédnout celou řadu reprezentačních salónů i byt bývalého správce. Pro veřejnost je také zpřístupněna lodžie s výhledem na place de la Concorde .

Výhled z lodžie na place de la Concorde

Hôtel de la Marine, 2 place de la Concorde, Paris 8e

https://www.hotel-de-la-marine.paris

Na výběr je ze dvou typů prohlídek, na které je povinná rezervace předem přes internet ZDE. Volit můžete mezi kratším okruhem, zahrnujícím jen salóny a lodžii (13 eur, 45 minut), a delším kompletním okruhem (17 eur, 1,5 hod). Prohlídky nejsou organizované, můžete volně procházet vybraným okruhem se sluchátky, které dostanete k dispozici a ze kterých posloucháte výklad. Při vstupu musíte předložit tzv. pass sanitaire – t.j. certifikát o očkování nebo testu.

Když půjdete po pravé straně Champs Elysées dolů, ve spodní nezastavěné části na vás najednou mezi stromy vykoukne ohromná ruka s kyticí tulipánů. Plastika vyvolala v roce 2019, kdy sem byla instalována, poměrně dost vášní, protože ne všem se líbilo, že toto provokativní dílo bude umístěno zrovna na nejslavnější pařížské třídě.

Plastiku vytvořil slavný americký sochař Jeff Koons, který ji Paříži daroval na znamení podpory, kterou americký lid tímto darem vyjádřil francouzským občanům po teroristických atentátech v letech 2015 – 2016. Iniciátorkou celé akce byla tehdejší americká velvyslankyně v Paříži.

Plastika není žádný drobeček. Tyčí se mezi stromy do výšky 12,63 metru, váží bez soklu 33 tun a je vyrobena z bronzu, nerezové oceli a polychromovaného hliníku. Její umístění mezi place de la Concorde a Petit Palais bylo výsledkem dohody mezi umělcem a pařížskou radnicí.