Paříž je plná překvapení, na která můžeme narážet téměř denně. Jedno z nich si pro nás přichystala i v rue Cherche-Midi v 6. obvodu (o ní jsme si povídali už TADY). Za vysokou mřížovou bránou s kamennými sloupy uvidíme rozlehlý dvůr, jehož název Cour des Vielles Thuilleries (Dvůr U Starých cihelen) si přečteme vyrytý v kameni hned u vstupu. Pátrala jsem po jeho historii, ale nenašla jsem vůbec nic, jisté je jen to, že název dvora vyplynul s největší pravděpodobností z názvu ulice, z níž se na něj vstupuje – tato část rue Cherche-Midi se totiž do roku 1832 jmenovala rue des Vieilles-Thuilleries, teprve až potom byla ulice sjednocena. Ať už ale historii známe nebo neznáme, nic nám nebrání v tom, abychom si dvůr prohlédli blíž – brána bývá otevřená a už z dálky vidíme v zadní části zajímavou kašnu s Neptunem.

 

 

 

 

Čtvrť Notre-Dame-des-Champs, 86 rue du Cherche-Midi

Jak se tam dostat: Metro St. Placide (linka 4) nebo Vanneau (linka 10)

 

Na rozlehlém náměstí před kostelem Saint-Sulpice stojí Kašna čtyř biskupů, postavená v roce 1844 architektem Viscontim.

 

 

Ve čtyřech výklencích pod kamenným baldachýnem sedí biskupové Bossuet, Fénelon, Massillon a Fléchier

 

 

 

Fénelon, arcibiskup z Cambray

 

Z vyššího hranatého bazénku přepadává voda do nižšího, kterému dominují sochy kamenných lvů

 

 

 

Jan Šmíd uvádí v jedné ze svých knih o Paříži, že v těch velkých oknech přímo nad hlavou lva bydlí slavná a krásná herečka Cathérine Deneuve. Musela by to být opravdu náhoda, kdyby ji tam někdo z nás potkal, ale třeba se to někomu povede…

 

Čtvrť Odéon, Place de Saint-Sulpice

 

Jak se tam dostat: Metro St. Sulpice

Impozantní kostel Saint-Sulpice na stejnojmenném náměstí na mě vždycky působil tak ohromně a strašidelně, že jsem se ani nedivila, když si ho spisovatel Dan Brown vybral do své knihy Šifra Mistra Leonarda jako místo pro noční návštěvu zločinného mnicha Silase, který v něm hledal grál a následně vraždil. Pod 34 metrů vysokou kopulí dómu a temnými klenbami jsem se nikdy necítila dobře.

 

Kostel působí majestátně už zvenku svým průčelím s balustrádami a dvěma vysokými věžemi. Ty vypadají na první pohled stejně, ale ta pravá je nedokončená, je nižší a méně zdobená než levá. Dnešní fasáda kostela se liší od původního návrhu architekta Servandoniho, která byla jemnější a které dominoval zdobený fronton. Ten byl sražen dolů bleskem a už nikdy nebyl nahrazen.

Kostel je dlouhý 113 metrů a široký 58 metrů. Byl postavený opatstvím Saint-Germain-Des-Prés na místě, kde stával už dříve kostel z 12. století. V 16. a 17. století byl vícekrát přestavovaný a zvětšovaný a na jeho stavbě a následných úpravách se vystřídalo šest architektů. Tím prvním byl Daniel Gittard, který vytvořil návrh v typicky jezuitském stylu -jednolodní stavbu ve tvaru kříže, obklopenou bočními kaplemi, nepříliš vystupující transept s kopulí nad křížením a vysoká okna.

Zajímavé varhany z roku 1776 jsou největší a údajně i jedny z nejlepších ve Francii

 

Kapli sv. Andělů, která je první vpravo od vstupu do kostela, vyzdobil v letech 1849 – 1861 Eugène Delacroix. Tady vidíme fresku na levé straně kaple, Jakuba zápasícího s andělem.

 

I když největší hysterie kolem Šifry mistra Leonarda už pominula, velká část návštěvníků kostela hledá ze všeho nejdříve tenkou mosaznou linii, která kostel protíná napříč ze severu na jih. Je to meridián, poledník, ukazující pravé poledne.

 

Poledník půlí bílý mramorový obelisk, stojící u stěny kostela a sloužící jako gnómón. Ten tady byl vytvořen v roce 1744 astronomy z pařížské observatoře na základě žádosti místního faráře, který si přál sám přesně určovat dobu jarní rovnodennosti a tedy i velikonoc. Každý den prochází sluneční paprsek čočkou, umístěnou v okně jižního transeptu, a v závislosti na roční době se dotkne mosazné linie v různé vzdálenosti od obelisku. O jarní rovnodennosti dosahuje k destičce, vsazené do podlahy. Uf, takhle jsem to pochopila a omlouvám se za svoji primitivitu odborníkům na astronomii, kteří by na tuhle stránku náhodou zabloudili.

 

Čtvrť Odéon, Place Saint-Sulpice

 

Jak se tam dostat: Metro St. Sulpice

 

Dnes se podíváme pozorněji do dvora jednoho z domů v rue du Cherche-Midi, kterou jsem viděli minule. Dvůr bývá běžně v pracovní dny a během pracovní doby otevřen díky tomu, že v něm sídlí několik různých kanceláří. Takových podobných dvorů, jejichž kouzlo mám moc ráda, je v ulici více, ukážu vám postupně časem ještě další dva volně přístupné.

Čtvrť Notre-Dame-des-Champs, 77-79 rue du Cherche-Midi

Jak se tam dostat: Metro St. Placide nebo Vanneau

Dnes vás pozvu na procházku ulicí, kde se cítím tak trochu jako doma. V její těsné blízkosti, v rue l´Abbé-Grégoire, jsem bydlela při svém zatím nejdelším pobytu v Paříži, a tato skvělá pařížská ulička mě každodenně okouzlovala – její obchůdky, restaurace, bistra i malebné vnitřní dvory, z nichž některé jsou schované za vysokými starými vraty a slouží jen nájemníkům, zatímco jiné jsou přístupné i veřejnosti. Do těch se časem také ještě podíváme.

 

 

 

Poznámka pro francouzštináře: ten zvláštní název ulice údajně vznikl podle vývěsního štítu se slunečními hodinami.

 

 

 

 

 

Krásné květinářství s názvem jednoho z románů Umberta Eca – Ve jménu růže

 

 

Tento dvůr není běžně přístupný. Jen někdo zapomněl zavřít dveře.

 

 

 

 

Tip1: V ulici prý bydlí Alain Delon a Gérard Depardieu – tak je dobré se rozhlížet kolem sebe – co kdyby náhodou 🙂
Tip 2: V kolmé ulici Saint-Placide můžete najít spoustu zajímavých obchodů s módou

 

 

 

Čtvrť Notre-Dame-des-Champs, rue du Cherche-Midi

Jak se tam dostat: Metro Sèvres-Babylone nebo Rennes nebo St.Placide

 

Krytá tržnice ve čtvrti Saint-Germain-des-Prés vznikla už ve středověku a byla první krytou tržnicí v Paříži. Na rozdíl od jednoduchých tržnic v lidovějších čtvrtích je tato, stojící nedaleko boulevardu Saint-Germain uprostřed mondénní a intelektuální části Paříže, luxusnější, dražší a více šik. Jedna její polovina zůstala zachována jako tržnice s potravinami, i když trochu příliš klinicky čistá a aseptická, zatímco ta druhá byla přeměněna na luxusní nákupní centrum s obchody s módou, obuví, módními doplňky a také restauracemi a kavárnami. V létě je příjemné dát si kávu venku pod arkádami, ale stejně tak půvabné jsou i malé restaurace uvnitř.

 

 

 

Před Vánoci byla část arkád kolem místního květinářství doslova obestavěná vánočními jedličkami

 

Já vím, že ta vánoční výzdoba už je trochu passé, ale vypadalo to fakt hezky

Čtvrť Saint-Germain-des-Prés, 14 rue Lobineau nebo Rue Clément

Otevřeno denně kromě neděle od 10 do 19,30 hod

Jak se tam dostat: Metro Mabillon nebo Ódeon nebo Saint-Germain-des-Prés

 

Dnes ještě zůstaneme v okolí stanice RER Port Royal, jen se od ní vydáme kousek dál směrem k Lucemburské zahradě. Už z dálky naši pozornost totiž upoutá budova, kterou bychom čekali spíš někde v Marákeši nebo v Tunisu.

 

 

 

Bližší ohledání nás moc nepoučí, musíme budovu obejít z druhé strany, až do Rue Michelet

Tam zjistíme, že to není žádná arabská madrasa, ale pobočka Sorbony, Institut umění a archeologie. Zajímavé na budově je to, že i přes svůj vzhled byla postavena až v letech 1925 – 1930, částečně dokonce i z armovaného betonu. Fasáda byla mistrovsky vyskládaná z červených cihel. Budova už pěkných pár let čeká na rekonstrukci.

 

Když už jsme v Rue Michelet, hned vedle si všimneme Institutu slovanských studií. Založil ho velký fanda na české dějiny a Československo vůbec, Ernest Denis (ano, to je ten chlapík, co mu v Praze komunisté zbořili nádraží). V budově institutu, který založil, zůstal zachován jeho byt i s knihovnou, ale bohužel není přístupný veřejnosti.

 

 

Přímo na protějším rohu stojí tato stará budova. Není ničím významná, jen se mi líbí.

 

O malý kousek dál, v uzounké proluce mezi dvěma činžáky, leží bývalý ateliér rusko-francouzského sochaře Ossipa Zadkina. Ten se narodil v roce 1890 ve Vitebsku, ale od svých dvaceti let žil a pracoval v Paříži, kde zemřel v roce 1967. Už od dvacátých let 20. století měl se svými díly úspěch, vystavoval a prodával takřka v celém světě. Mezi jeho přátele v Paříži patřili nejen sochaři a malíři jako Picasso, Matisse, Modigliani, Brancusi a Bourdelle, ale i básník Apollinaire a další umělci té doby.

 

 

Do ateliéru, který byl po smrti Zadkinovy manželky přeměněn na muzeum a ve kterém je vystavena většina jeho děl od kubismu až po abstrakci, jsem se vydala už dvakrát, ale pokaždé bylo nečekaně zavřeno. Škoda, ateliér je podle fotografií, které jsem viděla, zajímavý a má krásnou zahradu, plnou soch. Mřížkou ve vstupních vratech se mi podařilo vyfotografovat alespoň vstup do tohoto venkovského domečku.

 

 

Zadkinovy sochy můžeme vidět v Paříži na několika místech. Jednu z nich najdeme například na náměstí naproti kostela Saint-Germain-des-Prés. To už jsme se ale od metra Port-Royal vzdálili příliš daleko…

A – RER Port-Royal

B – Institut umění a archeologie

C – Institut slovanských studií

D – zajímavý dům

E – Musée Zadkine

 

Jak se tam dostat: RER Port-Royal

Grotta v Lucemburské zahradě v 17. století

Poté, co byla Marie Medicejská intrikami kardinála Richelieua zbavena svého vlivu a nakonec uvězněna, byl její palác i se zahradou přejmenován na Lucemburský – a to mu zůstalo dodnes.

Po francouzské revoluci se Lucemburský palác stal sídlem Senátu a bylo nutné jej i se zahradou zrekonstruovat. Rekonstrukcí byl v roce 1799 pověřen architekt Chalgrin, který nechal na grotě opravit poškozené sochy řek, umístil do prostředního výklenku malou mramorovou sošku Venuše a přeměnil ji na fontánu. Samozřejmě z ní byl odstraněn i královský a medicejský znak a koruna.

Další důležitou rekonstrukcí prošla fontána v druhé polovině 19. století, kdy v rámci Haussmannovy přestavby Paříže byla v blízkosti Senátu proražena Rue Médicis. Kvůli tomu bylo ubouráno levé křídlo paláce a zahrada byla zmenšena (proto dnes na mapě vypadá tak nesymetricky). Přestože všechny tyto práce vyvolaly vlnu protestů a samotný Senát předložil svůj vlastní projekt, nakonec byly provedeny přesně podle Haussmannových plánů. Ty se dotkly i fontány, která musela být rozebrána a kámen po kameni přestěhována o třicet metrů blíže k paláci. Při té příležitosti byl vytvořen rozlehlý bazén, dlouhý padesát metrů a zdobený vázami, který známe dnes, a byla vysázena platanová alej, která fontánu lemuje. Nově byly vyzdobeny i výklenky fontány. Sochař August Louis Ottin umístil v roce 1866 do největšího prostředního výklenku mramorové sousoší pastýře Acise a nymfy Galethey, sledovaných bronzovým kyklopem Polyphemem, který na skále nad nimi napřahuje ruku s kamenem, kterým chce pastýře zabít. V postranních výklencích jsou umístěny sochy fauna Pana a bohyně Diany. Na fontánu byl opět vrácen erb s korunou.

Pokud půjdete k Lucemburské zahradě směrem od Boulevardu Montparnasse,  přivede vás k ní krásná kaštanová alej, vedoucí podél parku  Marco Polo, kde na trávníku stojí řada soch, lemovaná typickými pařížskými secesními kandelábry.

O vytvoření této avenue bylo rozhodnuto v roce 1806. Vede v ose poledníku, který prochází pařížskou Observatoří  a protíná napříč celou Paříž. V roce 1866 byla prodloužena a rozšířena o přilehlé ulice podle plánů Gabriela Daviouda, který navrhl i její výzdobu.

V čele směrem od Boulevardu Montparnasse stojí nádherná fontána Čtyř světadílů, nazývaná také Carpeauxova fontána. Není to vlastně tak úplně přesně jen dílo sochaře Jeana-Baptista Carpeauxe (toho, který vytvořil i plastickou venkovní výzdobu Opery Garnier), on sám vytvořil jen sousoší čtyř žen, nesoucích zeměkouli, které představují Evropu, Afriku, Asii a Ameriku. Podstavec s osmi koni a želvami je dílem Emmanuela Fremieta, zeměkouli vytvořil Pierre Legrain a girlandy, které obkružují podstavec, jsou dílem Louise Vuillemota.

Bronzová fontána byla objednaná v roce 1867, odlita v roce 1873 a na své místo umístěná v roce 1874.

Na pásu kolem zeměkoule jsou vyobrazeny symboly zvěrokruhu.

Pokud vám sousoší připadá povědomé, máte pravdu. Téměř totožné stojí i v přízemí Musée d´Orsay. Tady je důkaz:

Sochy představují čtyři části dne – jejich názvy jsou Úsvit, Den, Soumrak a Noc.

Jak se tam dostat: RER Port-Royal