Dnes se budeme procházet v 5. obvodu mezi dvěma fontánami, ležícími na trase, kterou turisté obvykle nechodí, i když první z fontán leží jen za rohem od Panthéonu. Na malém náměstí, kde se setkávají rue de l´Estrapade a rue des Fossées St. Jacques, najdeme první ze dvou fontán, která tady šumí pod vysokými stromy.
Mimochodem, právě tady, v rue des Fossées St. Jacques, bydlela malířka Toyen s básníkem Jindřichem Heislerem, když spolu po válce přijeli do Paříže.
Že je Panthéon se svojí kopulí, pokrytou lešením a vyzdobenou lidskými obličeji, opravdu za rohem, vidíme i průhledem rue d´Ulm, na kterou nás přivede rue de l´Estrapade. Na ní najdeme tady tento pěkný dvoreček.
Poté se vydáme dolů po rue Lhomond. Ta nás přivede do oblasti, ve které převládají rozlehlé univerzitní komplexy, především technického a uměleckého zaměření. Nahoře vidíme jednu z budov École Normale Supérieure, instituce, založené po francouzské revoluci, jejímž cílem je výchova vědců. V této budově z hezkých červených cihel sídlí fyzikální laboratoře.
Kromě jiných tady také leží poblíž v prostorách, kde působila Marie Curie Sklodowska se svým manželem Pierrem Curie, také prestižní Vysoká technická chemická škola, ve které najdeme i muzeum, které je oběma vědcům věnováno.
Na křižovatce rue Lhomond a rue Amiot najdeme hezký parčík a v okolí spoustu zajímavého street artu. Nejvtipnější mi připadají tato dvě okna.
Budeme pokračovat stále dolů po zužující se rue Lhomond, kolem kláštera Svatého ducha s vysokými nepřístupnými zdmi a krásným klepadlem
Kromě univerzitních budov je tato oblast Paříže bohatá i na klášterní komplexy, jejichž historie sahá často až do 17. století. Není divu, že právě do těchto míst umístil Victor Hugo ve svých Bídnících i klášter, ve kterém se skrýval Jean Valjean s Cosette. Ten klášter měl stát údajně v místech dnešního domu číslo 33, kde můžeme dnes přes mříže obdivovat krásnou zahradu.
Na ruhu rue Lhomond a rue Rataud vidíme zbytek brány, která byla mezi zdmi dříve umístěná a kterou se ulice, která dříve vedla mezi vinohrady, na noc zavírala.
V dolní části rue Lhomond můžeme obdivovat staré domy s venkovními schodišti
Nakonec přijdeme na malebné náměstíčko place Lucien Herr, kde se pod opěrnou zdí domů setkává rue Lhomond s rue Tournefort. Najdeme tady restauraci, ze které je krásný výhled (ale bohužel ten den zrovna zavřenou). Na malém plácku s parčíkem stojí zvláštní jezdecká socha a pod zdí bublá fontána, u které naše dnešní procházka končí.
Filmoví nadšenci si určitě vzpomenou, že se na náměstíčku natáčely některé scény z filmu Muž z Acapulca s Belmondem v hlavní roli. Hlavní hrdinka Christine, kterou hrála Jacqueline Bisset, ve filmu jako studentka bydlela na koleji Concordia, kterou vidíme v pozadí.
Autorem jezdecké sochy z roku 1980 s názvem Vzpínající se kůň je španělský malíř a sochař Camilo Otero
Fontána s bronzovými prvky byla na náměstí umístěná až v roce 1982, ve filmu ji proto nehledejte.
Pokud se do této části Paříže dostanete, nezapomeňte, že kousek odtud leží rozsáhlý komplex bývalého opatství Val de Grâce s kostelem Panny Marie ze 17. století s nádhernou kopulí.
Panthéon patří k těm profláklým pařížským památkám, o kterých mluví každý průvodce, a ke kterému se každý turista dřív nebo později dostane. Chodím kolem docela často, hned za ním totiž leží čtvrť kolem rue Mouffetard, kam se vždycky ráda vracím, ale uvnitř… kolikrát jsem byla uvnitř, to bych spočítala na prstech jedné ruky. Dnes to tedy napravíme.
Panthéon byl stavěn po roce 1744 původně jako kostel, který měl být zasvěcený patronce Paříže sv.Geneviève, ve kterém Ludvík XV. hodlal uložit její ostatky, než ho však architekt Soufflot stačil dokončit, přišla revoluce, která smetla nejen královskou rodinu, ale i spoustu církevních památek, a nedokončený kostel proměnila na pohřebiště slavných osobností. Z těch prvních to byl Mirabeau, Voltaire, Marat a Rousseau, později sem byli pohřbívání nebo přeneseni další politici, spisovatelé a vědci. Ani po ukončení revoluční doby nebyla stavba vrácena původnímu určení a dodnes zůstala památníkem těch, které nápis na frontonu nazývá „grands hommes“.
Od loňského roku prochází Panthéon rekonstrukcí (za plného provozu, takže se sem nemusíte bát vydat). Ta začala nejdříve v horních částech a proto je kupole pokrytá lešením, které bylo nejdříve jen potaženo bílou plachtou. Od loňského jara svítí do dálky desítkami lidských obličejů, které sem umístil umělec, který si říká jen monogramem JR. Stejným způsobem byl nejdříve upravený i interiér Panthéonu, tam však expozice skončila v říjnu 2014, zatímco na kupoli zůstane výzdoba až do ukončení rekonstrukce.
Takhle to vypadalo uvnitř. Těch zobrazených obličejů byly celkem čtyři tisíce a lidé, kteří si přáli zúčastnit se projektu, mohli vkládat svoje fotografie přes internet.
Pohled do kupole
Foucaultovo kyvadlo, které je obvykle umístěné tady pod kupolí, uvidíme znovu až po rekonstrukci, ti nedočkaví se na něj mohou jít mezitím podívat do Musée des arts et métiers
Pomník národního konventu, umístěný v čele stavby, kde měl být umístěný oltář, pochází z roku 1913 a jeho autorem je sochař François-Léon Sicard
Stěny Panthéonu jsou pokryty nástěnnými malbami, které glorifikují slavné osobnosti francouzského katolického a královského života, jako byl sv. Denis, Karel Veliký, král Clovis, Johanka z Arcu, Ludvík Svatý a sv. Geneviève, jejíž ostatky zde měly být uloženy (a které dnes najdeme v krásné schránce hned ve vedlejším kostele St. Etienne du Mont). Z malířů, kteří se na této výzdobě podíleli, je nejslavnějším Puvis de Chavannes, který zobrazil život právě této světice.
Samotné pohřebiště „velkých mužů“ najdeme v podzemní kryptě, kde jsou v labyrintu chodeb, soustředěných kolem centrální kruhové chodby, umístěny jednotlivé kóje s náhrobky
V podzemí najdeme kromě hrobek také malou archeologickou expozici. Exteriér Panthéonu najdete podrobněji ve starším příspěvku TADY.
Na dolním konci rue Mouffetard, vinoucí se dolů s kopce za Panthéonem, najdeme na náměstíčku malý venkovský trh. Za ním kolem fontány, v zimě osiřelé a bez vody, stojí celý les vánočních stromků. Dnes z náměstí vejdeme do kostela sv. Médarda, jehož nízká hranatá věž ční nad náměstím.
Do kostela se můžeme dostat nejen z náměstíčka, ale také ze zadní strany, přes malý dvorek
Nevelký prostor gotického kostela s antickými pilíři jsme TADY už jednou viděli, proto zamíříme rovnou do jedné z bočních kaplí, kde najdeme skromné jesličky s několika vyřezávanými dřevěnými figurkami.
Ježíšek ve skupince zatím ještě chybí, přibude do jesliček, vyložených slámou, až dnes večer při slavnostní mši v jedenáct hodin.
PŘEJI VÁM VŠEM HEZKÉ, KLIDNÉ A SPOKOJENÉ VÁNOCE, AŤ UŽ V PAŘÍŽI NEBO KDEKOLIV JINDE.
Malé náměstí jen kousek od Seiny bylo vytvořeno v první polovině 19. století na pozemcích, na kterých se dříve rozkládalo opatství Saint-Victor, zbourané v roce 1813. Náměstí zprvu neslo stejné jméno a to až do roku 1867, kdy bylo přejmenováno na dnešní název podle členů rozvětvené a slavné rodiny botaniků a vědců, kteří působili v Paříži od poloviny 15. století až do 19. století.
Uprostřed náměstí stojí od roku 1994 fontána, nazvaná Ústa pravdy, jako odkaz na slavnou římskou památku, která má usvědčovat lháře ze lži. Tady byste ovšem ruku do otvoru nevložili, jednak byste se k němu do výšky a přes zábrany nedostali, druhak by vám nateklo do rukávu (ledaže byste přišli k fontáně po 11 večer, kdy se voda vypíná, k úlevě všech, kteří na náměstí bydlí a kteří hlavně večer trpí jejím hlasitým šuměním).
Na východní straně náměstí stojí řada krásných novorenesančních domů, postavených kolem poloviny 19. století. Na druhém konci náměstí pak najdeme řadu nízkých starých domů ze 17. století, které nejsou tak prvoplánově líbivé, ale jsou se svými úzkými dřevěnými schodišti a s byty s mohutnými trámovými stropy a se zajímavou vnitřní dispozicí mnohem cennější.
Náměstí dominuje areál univerzity Pierre a Marie Curie, dědičky jedné z bývalých kolejí Sorbonny, která se zabývá přírodními vědami a medicínou. Univerzitní kampus byl postavený v v 50. a 60. letech minulého století na pozemcích, kde dřív stávaly sklady obchodníků s vínem. Nenápaditá architektura komplexu je poplatná době svého vzniku a se svými ocelovými profily a dlouhými pásy oken je určitě jednou z nejohyzdnějších v celé Paříži. La Tour Zamansky, která se tyčí uprostřed, tomu všemu dává korunu. Celý areál prošel v minulých dvou desetiletích velkou rekonstrukcí, která pokračuje dodnes a jejímž cílem bylo z budov odstranit vysoký obsah azbestu. Pamatuji si, že kolem roku 2005 byla věž očesaná až na základní konstrukci (a já jsem si tehdy s nadějí myslela, že ji zbourají) a potom znovu celá obestavěna.
Do areálu se dá vstoupit a projít jím napříč k Institutu arabského světa. Všechny budovy stojí na mohutných sloupech, kterými se vchází dovnitř (ne, tam už jsem si netroufla).
Každou neděli kolem poledne (přesněji od 11 do 14 hodin) se ve spodní části rue Mouffetard před kostelem sv. Medarda schází skupina muzikantů a tanečníků, kteří tady jen tak pro radost svoji i kolemjdoucích pořádají pravý pařížský bal musette, lidovou tančírnu. Hrají se tady jak staropařížské písničky, ale také písně slavných zpěváků, počínaje Trenetem, přes Aznavoura až po Edith Piaf. Ti, co zrovna nezpívají, tančí a s nimi i další Pařížané, kteří si sem jen tak chodí skočit, nebo turisté, kteří se tady zastavují. Objevili jsme toto místo úplnou náhodou někdy kolem roku 2005 a od té doby se sem vracím s nadšením pokaždé, když jsem v Paříži v neděli. Naposledy to bylo před dvěma týdny. Bohužel v srpnu je Paříž vylidněná a tanečníků tady tentokrát bylo málo. Na atmosféře prosluněné letní neděle to ale znát nebylo.
Duší celé akce je Christian, který nejen šéfuje kapele a celou akci už dlouhé roky organizuje, ale sám hraje na několik nástrojů a zpívá
Čas od času někdo z kapely roznese mezi přihlížející list s texty písniček, které se budou hrát dál. Všichni opravdu poctivě zpívají.
Na Youtube můžete najít spoustu dalších videí, lepších než to moje, kde je vidět nedělní Mouffetard v plné parádě.
Rue du Cardinal Lemoine se odráží od nábřeží Seiny, překračuje boulevard Saint-Germain a stoupá napříč Latinskou čtvrtí nahoru směrem k Panthéonu. Těsně před ním si to rozmyslí, vyšle k němu doprava rue Clovis a sama zabočí vlevo, aby skončila na roztomilém náměstíčku place de la Contrescarpe. Ulice je po celé své délce plná přísných a vysokých starých domů, za jejichž mohutnými vraty se často skrývají malebné dvory a zahrady. My se podíváme na tři z nich v horní části ulice.
Do prvního z domů se vchází zdobnou modrou mříží přes dvorek plný květin, s modrými okny proskleného domovnického domku. Dovnitř se nedostaneme, ale alespoň si tu krásu můžeme prohlédnout zvenku přes mříž.
Hned na vedlejším domě upoutá nadšeného čtenáře pamětní deska, která upozorňuje na to, že zde žil u svého přítele Valery Larbauda spisovatel James Joyce, který zde dokončil svůj román Odysseus. Vedle desky uvidíme za mřížovou bránou vysokou kamennou zeď a podél ní úzkou silničku, vedoucí někam do hloubi vnitrobloku. Nenecháme si přece ujít příležitost podívat se do míst, kde bydlel slavný spisovatel a tak chvilku počkáme, jestli někdo nebude vycházet. Za chvíli se brána sama otvírá, vyjíždí auto a my se můžeme vydat dovnitř. Projdeme pod tepaným obloukem a ocitneme se na malém nádvoří, lemovaném z jedné strany vysokými činžáky a z druhé nízkými pavilóny. Všechno je obklopeno desítkami květináčů a nechybí ani malebná zákoutí s židličkami a bicykly. Kde přesně tady James Joyce bydlel nezjistíme, ale nic to neubírá na půvabu tohoto místa.
Pokud byste se vydali dovnitř a při odchodu zjistili, že je brána zavřená a není u ní tlačítko na otvírání, nepropadejte panice. Na dvoře parkuje spousta aut a každou chvíli některé z nich vyjíždí nebo vjíždí. Kdyby ne, v každém případě najdete tlačítko nahoře na dvoře po pravé straně.
Zatímco první dva vchody, které jsme zatím viděli, jsou chráněny mřížemi, do toho třetího vedou doširoka otevřená vrata. Uvnitř se totiž v malebné zahradě skrývá hotel, který tak vítá své hosty. My jimi sice nejsme, ale podívat se dovnitř můžeme.
Je to až neuvěřitelné, jak v Paříži na každém rohu najdeme malebná zákoutí, dvorky a zahrady jako vystřižené z romantických časopisů. Jen mít dost času na jejich objevování.
Pokud jde o nedaleký Panthéon, kterému jsme se obloukem vyhnuli, ten teď prochází náročnou rekonstrukcí, která má trvat deset let. Jeho kupole, která přišla na řadu jako první, byla ještě nedávno pokrytá obyčejným lešením. Pařížská radnice odmítla všechny lukrativní nabídky na umístění reklamy (dát reklamu na místo, kde je pohřbená elita národa, by bylo asi přes čáru, i když na jiných památkách se nijak nežinýrují) a svěřila slavnou stavbu umělci, který se podepisuje jen JR, který pokryl lešení na kupoli i interiér fotografiemi 4000 anonymních obličejů. Vypadá to nečekaně dobře a zajímavě.
Venkovní část výstavy, která bude trvat do 5. října 2014, vidíte nahoře, interiér je k vidění TADY.
Institut arabského světa sídlí na nábřeží Seiny v krásné skleněné budově, kterou navrhl slavný francouzský architekt Jean Nouvel. Institut byl slavnostně otevřený v roce 1987 prezidentem Mitterrandem a řídí ho nadace, založená v roce 1980 Francií a dvaceti dvěma arabskými státy, které mají ve Francii zastoupení. Slouží jako kulturní centrum se stálou výstavou o arabské kultuře a kromě toho jsou zde pořádány krátkodobé výstavy, kurzy arabštiny a další akce.
O nezvyklé fasádě, kterou Jean Nouvel navrhl ve tvaru arabských okenic – mušarabií, jsem tady už psala už několikrát. Okna jsou opatřena složitým systémem, složeným z lamel, uspořádaných kolem středových kruhových otvorů každého čtverce, který má podle intenzity světla automaticky nastavovat velikost otvoru. Bohužel je systém natolik komplikovaný, že už dávno nefunguje a otvory zůstávají, až na výjimky, otevřeny na maximum.
V Institutu v současné době probíhá zajímavá výstava o jedné z muslimských povinností, kterou je hadždž – pouť do Mekky. Pokud vás orient zajímá, nenechte si ji ujít.
Pokud na výstavu nechcete jít, určitě si vyjeďte výtahem aspoň na střešní terasu (vstup zdarma), odkud je krásný (a zase jiný) výhled na město (fotografům doporučuji dopoledne, později už svítí slunce proti vám).
Z proskleného výtahu je zajímavý průhled budovou, při kterém odhalíme všechny její nerezové a skleněné vnitřnosti. Po vystoupení z výtahu můžeme také podrobně zkoumat mechanismus oken (mě osobně fascinují a strávila jsem tam spoustu času).
Budova se skládá ze dvou částí, propojených prosklenými lávkami. Ta nejvyšší nás přivede rovnou na terasu, ze které vidíme především východní část Île de la Cité s katedrálou Notre Dame.
Úplně nejblíž k nám vidíme na mostě pont de Tournelle sochu sv. Genevieve, za ní v parčíku Square Jean XXIII bílou jehlu novogotické fontány, za Notre Dame vpravo potom úzkou zlatou špičku hodinové věže Conciergerie a těsně před ní kupoli Obchodního soudu. Po levé straně Notre Dame vykukuje růžek policejní prefektury a daleko za ní na obzoru věžáky v la Défense. Když se podíváme pozorně, uvidíme před nimi malý čtvereček Vítězného oblouku.
Nad střechami protějšího nábřeží vidíme za lešením na kostele St. Merri barevnou změť trubek Centre Pompidou. To nám zakrývá Montmartre, k jehož vrcholku se zvedají domy na obzoru po pravé straně.
Sainte-Genevieve v popředí, za ní opět v parku novogotická fontána se sochou Panny Marie, o kousek dál Obchodní soud a Conciergerie. Vlevo od ní mezi střechami úzká ostrá špička Sainte-Chapelle.
Zlatý Duch svobody na Červencovém sloupu na place de la Bastille a daleko vzadu (i když to tady tak daleko nevypadá) za 11. a 20. obvodem pařížská dvojčata Tours Mercuriales u Porte de Bagnolet.
Na terase najdeme kavárnu, ze které můžeme u tradičního mátového čaje v klidu pozorovat okolí. Z ní se vstupuje také do této arabské restaurace. Kromě toho je zde nahoře ještě další, méně luxusní kavárna a v přízemí i literární kavárna.
Shora můžeme pozorovat dění nejen v centru města, ale také na náměstíčku přímo před Institutem. Ačkoliv to vypadá, že u něj postavili nádraží, nenechte se zmýlit, ten vlak je součástí další zajímavé výstavy, která se jmenuje Byl jednou jeden… Orient Express.
K vidění jsou tady původní vagóny Orient Expressu včetně lokomotivy. V jídelním voze funguje běžně restaurace. Nedokážu si představit, jak sem ten vlak dopravovali.
Institut du Monde Arabe
5. obvod, 1 rue du Fossés Saint-Bernard / Place Mohammed V
Otevřeno (včetně vstupu na terasu) denně kromě pondělí od 10 do 18 hod, v pátek do 21.30 hod
o víkendu a ve svátky do 19 hod
Hadjdj
Výstava trvá do 17. srpna 2014, úterý až čtvrtek 9,30 – 19 hod, pátek 9,30 až 21.30 hod,
víkendy a svátky 9,30 – 20 hod
Vstupné 10,50 eur, do 16 let zdarma
Il était une fois l´Orient Express
Výstava trvá do 31. srpna 2014, otvírací doba a vstupné jako nahoře u výstavy Hadjdj
Jak se tam dostat: metro Cardinal Lemoin (linka 10) nebo Jussieu (linka 7 nebo 10)
Francie má kromě běžných vzdělávacích systémů ještě jednu zvláštní instituci – Collège de France, která svým vyučovacím, výzkumným a vědeckým zaměřením stojí nad všemi univerzitními systémy. Vzdělávací systém není graduační, neuděluje tedy tituly a studenti se nemohou zapisovat do žádných vzdělávacích cyklů. Přednášky a kurzy, které se konají ve vědeckých, literárních a uměleckých disciplínách, jsou však přístupné zdarma všem a jejich úroveň přesahuje běžné vysokoškolské vyučování.
Hlavní vstup do Collège de France se sochou Clauda Bernarda, zakladatele experimentální medicíny v 19. století. Jejím autorem je Raymond Couvègnes.
Historická kolej byla založena v roce 1530 králem Františkem I., který na radu svého knihovníka Guillauma Budé založil Královskou kolej, nazývanou také Kolej tří jazyků, protože se zde vyučovala latina, hebrejština a řečtina. Heslem a cílem koleje bylo „Docet omnia“ – „vyučovat vše“, takže už od samých začátků zde byla kromě jazyků vyučována i matematika, medicína, právo a další obory.
Dnešní budovy byly postaveny v roce 1530 za doby Jindřicha II., později rozšířeny během vlády Jindřicha IV., který zde založil také Královskou knihovnu. Po jeho zavraždění se rozvoji koleje věnovala i jeho vdova Marie Medicejská. V průběhu staletí byla kolej dále dostavována, poslední velké práce zde proběhly v 19. století, v současné době se koná velká rekonstrukce levého, historicky novějšího křídla (a proto na horní fotografii chybí celé levé křídlo s budovami, které jsou pod lešením).
V současné době se zde konají přednášky v sedmi oborech: matematice, fyzice, přírodních vědách, filosofii a sociologii, historii, filologii a archeologii. Vyučující jsou vybíráni z těch nejlepších odborníků a stát se zde profesorem je velmi prestižní věc a vrchol profesorské kariéry. Učilo zde také několik francouzských nositelů Nobelovy ceny.
Nikdy mě ani nenapadlo, že bych se někdy podívala dovnitř, odvahu mi k tomu dodal až jeden pařížský známý, který sem občas chodí na přednášky i přesto, že je ve svém oboru a nejen ve Francii špičkovým odborníkem – prostě zde vyučuje někdo, kdo i jemu má ještě co dát. Ten mi vysvětlil, že na přednášky může opravdu kdokoliv a že se nemusím ničeho obávat. Problém pro mě byl, co si vybrat, protože samozřejmě nemohu sledovat přednášky na témata, která nejen nevím, co znamenají ve francouzštině, ale po přeložení ani v češtině. Pro ilustraci jen pár názvů přednášek příštího týdne: Teorémy de Finettiho, Stabilizace otevřených kvantových systémů feedbackem, Oceán a klimatické změny: retroaktivita uhlíkových cyklů, Císař Hadrián a řecká města: stav míst po půlstoletí největších epigrafických objevů, nebo třeba Biologická aktivace CO2. Nevím jak vy, ale já vůbec nevím, která bije.
Uprostřed čestného dvora je zobrazen Jean-François Champollion, jeden z významných profesorů koleje v 18. století. Byl to významný egyptolog, který rozluštil hieroglyfy. Sochu vytvořil Auguste Bartholdi.
Doufala jsem, že uvidím některé historické prostory včetně krásného historického dvora nebo knihovny, ty však nejsou běžně přístupné. Přednáškové sály jsou umístěny v suterénu a většinou zmodernizovány tak, že vypadají jako běžné auly. Podél nich leží tato stará chodba s bustami francouzských učenců (nevím, kdo je kdo).
No a dál to bylo jednoduché. Z jednoho sálu vyšla dáma, která mi oznámila, že tam nemám fotit, a ne, nikam jinam se podívat nemůžu, a pokud jdu na přednášku, ať pěkně šupajdím tam, kam patřím. Nic dalšího historického už jsem neviděla.
Velký amfiteátr, ve kterém se koná většina přednášek, nese jméno Marguerite de Navarre – Marcellin Berthelot. Ta první byla sestra zakladatele Františka I. (a babička Jindřicha IV.), ten druhý byl vědec, chemik a historik, profesor koleje v 19. století.
Přednáška, kterou jsem si nakonec vybrala a které moje schopnosti i zaměření stačily, pojednávala o římských bozích a římské teologii jako takové. Vzhledem k tomu, že téma bylo poměrně snadné a oddychové, sešli se tady posluchači, kteří, jak mi prozradila více než osmdesátiletá dáma, bývalá lékařka, která se posadila vedle mě, sem chodí proto, aby si udržovali duševní svěžest. Zkrátka, už dlouho se mi nestalo, že bych někde byla nejmladší.
Kolej rozhodně není turistické místo, u vchodu se koná kontrola jako na letišti a také se rovnou ptají, kam přesně jdete. Turisty odhalí hned a nepouštějí je dovnitř. Pro ty, kdo mluví francouzsky, to ale může být zajímavá zkušenost.
Každý z turistů dřív nebo později narazí na malou enklávu v samém srdci Latinské čtvrti, skládající se z uliček, soustředěných kolem rue de la Huchette. Jde o pěší zónu s úzkými uličkami na středověkém půdorysu, které bývaly už v dávné minulosti centrem divokého a hlučného studentského života žáků blízké Sorbonny, plným levných hostinců, zablešených chudých nocleháren a podniků s pochybnou pověstí. I dnes jsou uličky lemované nejrůznějšími restauracemi všech druhů, úrovní a kuchyní, od francouzských přes řecké, arabské, turecké až po čínské, a také obchodů s turistickými cetkami a zbytečnostmi. Na ulici to mezi procházejícími zní všemi možnými jazyky – snad kromě francouzštiny. Francouzi sem prostě nechodí.
Pokud se procházíte v těchto místech kolem place de Saint-Michel a máte hlad, mohou být tyto uličky řešením, je však potřeba dobře vybírat, abyste nepadli do turistické pasti a nepřivodili si při nejlepším zkažený žaludek, při nejhorším nějakou salmonelu.
Tito dva pánové nevypadají zrovna jako rodilí Francouzi, stejně jako většina ostatních nájemců restaurací v okolí. Co zde naopak je francouzské, je divadlo Théâtre de la Huchette, před kterým oba sedí. Divadlo tady existuje už od roku 1948 a od roku 1957 hraje neustále a v původních kulisách dvě divadelní hry Eugèna Ionesca – Plešatou zpěvačku a Lekci.
S padající tmou jsou naháněči před restauracemi čím dál agresivnější a nepříjemnější a snaha oškubat turisty je čím dál zřetelnější. Atmosféra těchto uliček se mi nijak zvlášť nelíbí a celá tato oblast nepatří zrovna mezi moje oblíbené.
Co naopak mohu doporučit s čistým svědomím, je toto malé a přeplněné knihkupectví s anglickou literaturou, které v přilehlé rue de la Parcheminerie vede jeden literaturou nadšený Kanaďan. I když se to zdá na první pohled nemožné, má přesně přehled, kde kterou knížku hledat, a při nákupu vás možná i pohostí kávou.
Malý kostelík, ležící mezi stromy parčíku na nábřeží naproti Notre Dame, je považovaný za nejstarší kostel v Paříži. Už v 6. století stál na tomto místě špitální kostel, který sloužil jako útočiště pro poutníky a cestovatele. Budovy byly vydrancovány Normandy v 9. století a v roce 1120 se jejich vlastníky stali mnichové z Cluny z opatství Longport. Kostel, který mniši v roce 1170 kompletně přestavěli, byl zasvěcený sv. Juliánu mučedníku.
S rozvojem blízkých univerzit se kostel stal častým a „módním“ centrem setkávání žáků i profesorů – údajně sem chodíval Dante i Tomáš Akvinský. Po přestěhování univerzit směrem dál od řeky k Montagne Sainte-Geneviève kostel začal upadat a v roce 1655 byl postoupen nemocnici Hôtel-Dieu, ležící přes řeku vedle Notre-Dame, která z něj udělala svoji kapli.
Po Francouzské revoluci se z kostela stal sklad soli a znovu zrestaurován byl až po svém novém vysvěcení v roce 1826. V roce 1889 přešel do správy melchitské řeckokatolické církve a dodnes spadá pod antiochijského patriarchu.
Fasáda kostela je jednoduchá a nenápadná, jsou na ní však zachovány románské prvky, stejně jako pozůstatky pozdějších dostaveb
Kostel je uvnitř stále románský, s částmi pozdější gotické klenby ze 17. století. Pilíře mají korintské hlavice, zdobené motivem listů (jen na jednom z nich jsou místo listů harpyje, bohužel je nemám zrovna na žádné fotce, ale je to první pilíř vpravo vpředu).
Jako v každém kostele, zasvěceném řeckému byzantskému kultu, zde chybí obrazy, zato kostelu dominuje nádherný ikonostas z roku 1900, který odděluje hlavní loď od kněžiště, kam věřící nevidí, pokud nejsou závěsy roztaženy.
Jižní zeď kostela je vyzdobena ikonami
Jednoduchá románská stavba je dobře vidět z parku. V tom jsou také vystaveny různé kamenné architektonické prvky, balustrády a části zdiva, které jsou pozůstatkem spojení kostela s nemocnicí Hôtel-Dieu.
Studna, která je teď umístěná za kostelem, se údajně kdysi nacházela přímo uvnitř kostela
Tip: V parčíku u kostela najdete také nejstarší strom v Paříži – akát robinia, zasazený v roce 1602.
Église Saint-Julien Le Pauvre
5. obvod, 79 rue Galande
Jak se tam dostat: metro St.Michel-Notre Dame (linka 4 a 10, RER B a C) nebo Maubert-Mutualité (linka 10)
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.