Přesně tak se jmenuje výstava, která se koná od letošního dubna v pařížském Institutu arabského světa, s podtitulem Od Alhambry k Tadj Mahalu. Výstava se skládá ze dvou částí. Tou první je zahrada, která vyrostla na dlážděném prostoru před institutem, tou druhou potom samotná výstava uvnitř budovy.
Budovu institutu jsme tady v minulosti už viděli. Byla postavená v polovině 80. let minulého století podle návrhu slavného architekta Jeana Nouvela a jeho spolupracovníků a je krásná zvenku i uvnitř. Její severní fasáda je pokrytá čtvercovými obrazci, které moderní formou připomínají arabská okna s okenicemi – mušarabije. Ornamenty v těchto oknech se navíc mají roztahovat a zužovat podle intenzity slunečního záření, to se ovšem moc nepovedlo a okna nefungují. Momentálně probíhá rekonstrukce knihovny a v jejím rámci teď některá okna chybějí; doufám, že rekonstrukce zahrnuje i zprovoznění této funkce.
Zahrada, která je částí současné výstavy, láká nejen rozkvetlými keři a květinami, ale také olivovníky, citrusy, granátovníky a dalšími orientálními stromy. Uprostřed zahrady nechybí základní prvek orientálních zahrad – vodní plocha.
Na vyvýšené ploše je umístěný základní ornament arabských dekorací – osmicípá hvězda, složená ze dvou čtverců, tady roztříštěná do menších ploch a vysázená z nízkých rostlin. Z lávky, která vede kolem celé plochy, je ornament dobře vidět.
Původně jsem si chtěla prohlédnout jen zahradu a na výstavu uvnitř jsem nehodlala jít, ale protože jsem si přece jen chtěla výtahem vyjet na střešní terasu, odkud je krásný výhled na Paříž, nakonec – když už jsem byla uvnitř – jsem si tu druhou polovinu výstavy prohlédla taky. A udělala jsem dobře.
Výstava zahrnuje ve své první části různá umělecká díla, která představují to nejdůležitější, co orientální zahradu udržuje při životě – vodu a různé způsoby jejího čerpání, přepravování a přivádění. Vidíme tady hlavně nejrůznějších druhy studní, ruční a mechanická čerpadla a zavlažovací systémy, ale také třeba akvadukty. Kromě nákresů, plánků a obrazů tady najdeme i několik názorných maket a modelů, jako například fungující Archimédův šroub.
Visuté babylónské zahrady
Další výstavní prostory potom ukazují různé druhy zahrad, měnící se podle epochy a země. Kromě toho visí na zdech plánky a nákresy nově zakládaných zahrad nebo rekonstrukce těch stávajících. I tady všude je nejdůležitější voda – fontány, kašny a bazénky ve všechy podobách, tvarech a zdobeních.
Důležitým dekoračním prvkem orientální kultury jsou samozřejmě květinové motivy, které nechybí ani na užitných předmětech, jako jsou dlaždice, obkladačky, různé textilie, nábytek i oděvy.
Jedním z nejčastějších motivů je tulipán, který se do světa rozšířil právě z Orientu. Proto tady vystavují i Monetův obraz Tulipány v Holandsku.
V poslední části jsou vystaveny velkoformátové fotografie několika nejkrásnějších současných zahrad. Tady nahoře je jedna z marocké Marákeše.
Pohled z vyhlídky nahoře na terase mě pořád hodně baví. Bohužel venkovní terasa místní libanonské kavárny byla zase zavřená.
Institut du monde arabe
5. obvod, 1 rue des Fossés Saint-Bernard
Výstava trvá do 25. září 2016
Otevřeno denně od 10 do 18 hod, o víkendu do 19 hod (ale zahrada je v podstatě zvenku k vidění pořád, kdybyste šli kolem i v jinou dobu)
Vstupné 12 eur, do 25 let 6 eur
Jak se tam dostat: metro Jussieu (linka 7) nebo Cardinal Lemoine (linka 10)
Jako většina návštěvníků Paříže, i já jsem donedávna znala pohled na kapli Sorbonny jen zvenku, z place de la Sorbonne, kde můžeme obdivovat její průčelí přes tryskající fontánu. Po nedávné návštěvě, kdy jsem měla možnost si ji prohlédnout i zevnitř, vám dnes ukážu, jak vypadá z druhé strany.
Kaple, zasvěcená sv. Uršule, pochází z první poloviny 17. století, kdy o její stavbě rozhodl kardinál Richelieu poté, co se v roce 1622 stal novým ředitelem Sorbonny. Kapli budoval nejen pro studenty, ale také jako místo, kde má být pohřben.
Nová stavba nahradila původní kapli z roku 1326, jejíž obrysy jsou vidět v dláždění čestného nádvoří, jak uvidíme ještě dál.
Kaple, jejíž plány navrhl architekt Lemercier, má klasicistní průčelí s trojúhelníkovým frontonem a řadou korintských sloupů. Na fasádě jsou v nikách umístěny sochy čtyř teologů – Tomáše Akvinského, Pietra Lombarda, Jacques-Bénigne Bossueta a Jeana Gersona.
Druhé průčelí kaple směrem do univerzitního dvora, bylo vytvořeno podle vzoru římského Panteonu. Obojí hodiny, jak na uliční, tak na dvorní fasádě, pocházejí z 19. století.
Uprostřed kaple čelem k oltáři stojí náhrobek kardinála Richelieua. V roce 1642, kdy kardinál zemřel, ještě nebyla kaple dokončená a samotný náhrobek byl vytvořený až v roce 1694. Během francouzské revoluce byla kaple vypleněna revolucionáři, kardinálovo tělo bylo vytaženo z hrobky a jako symbol absolutismu zničeno (společně s další padesátkou těl, které byly pohřbeny v kryptě). Zachovala se z něj pouze lebka, rozpolcená na dvě části. Veškerá vnitřní výzdoba kaple byla zničena.
Kaple poté mnoho desetiletí chátrala a na konci 19. století se uvažovalo o jejím zbourání. Přestože byla zapsána na seznam památek, sloužila jako posluchárna a později jako sklad. V průběhu 20. století byla využívána ke koncertům a výstavám a rekonstrukce se dočkala až po roce 2004.
Vzadu vidíme varhany z roku 1825. Bohužel nejsou funkční, protože byly v minulosti také mnohokrát poškozeny, mimo jiné i revolucionáři z roku 1968, kteří v průběhu studentské okupace Sorbonny rozkradli píšťaly.
Náhrobek, jehož autorem je sochař Girardon, prředstavuje kardinála, podpíraného alegorií Víry, zatímco v jeho nohách truchlí alegorie Vědy. Z doby francouzské revoluce, kdy revolucionáři soše uťali nos, jak už to tak měli ve zvyku, zůstala socha poškozená a je prozatím neodborně opravená. Ve výšce nad sochou visí kardinálský klobouk.
Čestné nádvoří z pohledu od kaple. Přímo naproti leží křídlo, vedoucí do rue des Écoles, vytvořené architektem Nénotem na konci 19. století, se sály, které jsme viděli minule. Po levé straně leží nejstarší část Sorbonny.
Vyznačení obrysů původní kaple v dlažbě nádvoří
Fascinující sluneční hodiny na průčelí Nénotova křídla
5. obvod, rue des Écoles
Jak se tam dostat: metro Cluny-Sorbonne (linka 10)
Na prohlídku Sorbonny jsem se chystala dlouho, ale pořád jsem se nemohla trefit do vhodného termínu. Nedávno se mi to konečně podařilo a tak se dnes podíváme, co jsem v té důstojné budově v srdci Latinské čtvrti viděla.
Hlavní průčelí university
Sorbonnu založil v roce 1253 v rámci tehdejší Pařížské univerzity teolog Robert de Sorbon, kromě jiného zpovědník Ludvíka Svatého, původně jako teologickou kolej pro dvacítku chudých studentů. V průběhu následujících desetiletí se díky královským darům a šikovným nákupům sídlo koleje rozrostlo o další sousední budovy, ale až do začátku 17. století ji jen tvořila změť a slepenina starých gotických domů, sýpek, menších novostaveb a kaple.
Až doba kardinála Richelieu, který byl sám absolventem koleje a v roce 1622 se stal jejím ředitelem, přinesla změnu – kardinál nechal všechny historické domy zbořit a na jejich místě nechal postavit nový ambiciózní projekt v klasicistním slohu. Jeho součástí byla i nově přestavěná kaple, v níž měl být kardinál po své smrti pohřben. V té době byl už samozřejmě význam koleje oproti původním začátkům mnohem větší – stala se z ní věhlasná univerzita, vybavená bohatou knihovnou, na níž se kromě teologie vyučovala i filosofie a politické vědy.
Po Francouzské revoluci revolucionáři univerzitu v roce 1791 zavřeli a kapli přeměnili na chrám bohyně Rozumu. V roce 1806 provedl Napoleon kompletní reorganizaci a založil pět fakult – věd, filosofie, teologie, práva a medicíny. Zatím co poslední dvě našly sídlo v jiných prostorách, vědy, filosofie a teologie byly umístěny do původních prostor Sorbonny, kde byla zahájena velkorysá přestavba a rekonstrukce, která trvala v podstatě celé 19. století. K dalším přestavbám došlo v první polovině 20. století, kdy musela Sorbonna čelit stále většímu náporu studentů.
Po reformě v roce 1970 došlo k rozčlenění Pařížské univerzity podle zaměření na několik samostatných univerzit. Tři z nich používají stále ve svém názvu slovo Sorbonne a čtyři z nich zůstaly ve starém sídle, které sdílejí ještě s dalšími institucemi, jako je například astronomická observatoř.
Za průčelím najdeme tento vstupní vestibul. Z něj se dostanete k tzv. Velkému schodišti. Všechny tyto prostory pocházejí z přestavby na konci 19. století, kterou provedl architekt Nénot, a byly slavnostně otevřeny v roce 1901. Třemi portály v přízemí se pak prochází do velké auly, tzv. Velkého amfiteátru.
Čestné schodiště
Velký amfiteátr je opravdu obrovský a vyniká výzdobou. Nejznámějším z těch, kteří tady nechali svoji stopu, je určitě Puvis de Chavanne, který je autorem obrovského obrazu, který visí v čele amfiteátru. Obraz je plný symboliky, jsou na něm znázorněny dvě skupiny postav, z nichž ty napravo představují symboly věd, jako matematiku, geometrii, astronomii a podobně, zatímco vlevo jsou humanitní vědy, jako filosofie, historie, teologie a další. Uprostřed pramení symbolický pramen poznání, z něhož jednomu mladíkovi dává pít starý muž, zatímco druhý mladík pije sám.
Nahoře vidíte pohled z pódia do hlediště. To je rozděleno šesti sloupy, v nichž jsou v nikách umístěny sochy těch nejvýznamnějších francouzských vědců a filosofů, z nichž každý zastupuje jeden obor – je tu Pascal, Lavoisier, Descartes a Rollin, po stranách nechybí zakladatel de Sorbon a kardinál Richelieu.
S Velkým amfiteátrem sousedí malé předsálí, které slouží ke shromažďování přednášejících. I tady jsou na zdi symbolické obrazy, které představují jednotlivé předměty, které se na univerzitě v době jejich vzniku vyučovaly.
Když potom vystoupáme po čestném schodišti do prvního patra, ocitneme se ve vestibulu před slavnostním sálem. Krásné zlacené zábradlí má v medailonech znaky francouzských měst, v nichž tehdy už byla univerzita. Podél celého vestibulu jsou na zdech nástěnné malby, které představují chronologicky historii Sorbonny, počínaje od jejího založení. Na té první je znázorněn Ludvík Svatý, který předává Robertu de Sorbon zakládací listinu koleje. O několik století dále vidíme na zdi i Descarta v rozhovoru s Pascalem a další a další historické postavy, spojené s universitou. Celému předsálí vévodí prosklený strop s pařížským znakem a pařížským heslem Fluctuat nec mergitur.
Slavnostní sál zabírá celé průčelí prvního patra budovy. I on byl vytvořen v době přestavby na konci 19. století a je bohatě vyzdoben. Obrazy na stěnách představují všechny významné postavy, které Sorbonnou prošly a vyučovaly na ní, a výjevy z její historie; na zlaceném kazetovém stropě jsou opět znaky univerzitních měst v celé Francii. Vedle slavnostního sálu je ve stejném stylu zařízen i menší zasedací sál.
Zasedací sál v sousedství velkého sálu, s vyobrazením založení nové Sorbonny v roce 1885
Víc už jsme toho z vnitřních prostor neviděli. Celý komplex budov je rozsáhlý, má několik dalších velkých aul, které vznikly zastřešením původních dvorů na začátku 20. století, spoustu přednáškových sálů a jiných prostor a určitě by bylo zajímavé si je všechny projít. Nejstarší částí je ta při rue de la Sorbonne, rovnoběžné s boulevardem Saint-Michel, z něhož se dostanete přes place de la Sorbonne přímo k venkovnímu průčelí kaple. Pokud vám ve výčtu zajímavostí Sorbonny tato kaple s Richelieuovým hrobem chyběla, tak tu jsme taky navštívili a tady si ji prohlédneme příště.
Pohled do čestného dvora, kterému na jižní straně dominuje průčelí kaple
Sorbonna bohužel není volně přístupná. Občas sama pořádá prohlídky (termíny je potřeba hlídat na jejích stránkách), jednodušší je ale návštěva v rámci některé komentované prohlídky, které se dají najít na internetu.
Jste v Paříži s dětmi a už nevíte, jak je zabavit, abyste jim oplatili, že Vás nechali v klidu nakupovat nebo si prohlédnout nějaké výstavy? Řešením může být návštěva botanické zahrady Jardin des Plantes, kde najdete nejen dětské hřiště, trávníky a dlouhé cesty, kde se děti mohou vyběhat, nebo další zajímavé atrakce, ale také malou zoologickou zahradu.
Co si budeme povídat, my jsme všichni už tak rozmazlení pražskou zoo, že nás hned tak něco z míry nevyvede. Ani tato zahrada nemůže té trojské konkurovat, je malá a zastaralá, klece jsou těsné a některých zvířat je mi tam tak trochu líto, ale přesto za návštěvu stojí.
Pařížská ménagerie má dlouhou historii. Byla založená už v roce 1794, kdy v ní, po převezení zvířat ze zvěřince ve Versailles, bylo celkově 58 zvířat. K jejímu rozvoji došlo na přelomu 18. a 19. století, kdy sem byli přivezeni první sloni, medvědi, lvi a další cizokrajná zvířata, a byly postaveny první, na svoji dobu moderní, pavilony.
Soumrak zahrady nastal v roce 1870, kdy v době pruského obléhání Paříže byla některá zvířata zabita při bombardování a jiná proto, aby nakrmila hladové Pařížany. I když později došlo k její obnově, další ránu dostala ménagerie v roe 1928, kdy byl ve vincenneském lese založen rozlehlý zoologický park. Ménagerie nicméně přežila do dnešních dnů a je stále hojně navštěvovaná (i proto, že do Vincennes je to výlet na celý den, zatímco prohlídku ménagerie sfouknete za dvě hodiny).
Z bývalého bezpečnostního příkopu u medvědího výběhu byl vytvořen výběh pro červené pandy, kterými se ménagerie pyšní. Pokud máte štěstí, že jsou venku, musíte mít ovšem ještě další kliku, aby se pohybovaly. Tu my jsme neměly a proto jsme z nich viděli jen zrzavé chlupaté kuličky vysoko na bambusové konstrukci.
Staré terárium bylo zrekonstruováno v loňském roce a kromě hadů, agam a podobné havěti tady žije spokojeně i několik krokodýlů
Koncept voliéry, kdy se přes dvojité dveře dostanete přímo dovnitř obrovské klece s ptáky, se mi zdál zajímavý, bohužel všichni obyvatelé byli skryti ve větvích tak důkladně, že jsem nikoho z nich nezahlédla
Velká část pavilonů pochází z první poloviny 19. století. V průběhu posledních let dochází postupně k jejich renovaci a od roku 1984 jsou všechny památkově chráněny.
Klece s kočkovitými šelmami pořád působí bezútěšně, i když to už nejsou jen prázdné vybetonované cely, ale nově zrekonsturované kousky pralesa. Přesto tady v nich zvířata moc prostoru nemají.
La Ménagerie
5. obvod, Jardin des Plantes
Otevřeno denně od 9 do 18 hod (v zimě o půl hodiny méně, v létě o půl hodiny déle)
Vstupné 13 eur, děti do 3 let zdarma, starší děti a studenti do 25 let 9 eur
Jardin des Plantes je jedním z nejhezčích pařížských parků. Svou rozlehlou středovou plochou, složenou z květinových záhonů, které odhalují pohled na Velkou galerii evoluce, kterou jsme tady už viděli, a dalšími muzei, na které se podíváme někdy jindy, dlouhými stinnými alejemi, řadou starých skleníků, malou zoologickou zahradou a dalšími příjemnými zákoutími přitahuje Pařížany i turisty. A že jich tam v prosluněném nedělním odpoledni vždycky je.
Zahrada je doslova posetá sochami, které většinou pocházejí z konce 19. století. Tato nahoře se jmenuje Lovec medvíďat (z dálky to moc není vidět, ale ten lovec, kterého právě dostihla matka medvědice, která se přišla pomstít, má u pasu přivázaného malého mrtvého medvídka).
Ne na všechny trávníky se tady smí vstupovat – tam, kde je to dovoleno, to v hezkém počasí vypadá jako po bitvě
Růžová zahrada v horní levé části zahrady (při pohledu od nábřeží) nabízí celé léto spoustu kultivarů těch nejkrásnějších růží
Jardin des Plantes
5. obvod, quai Saint-Bernard nebo rue Geoffroy Saint-Hilaire (a další vchody po obvodu zahrady)
Jak se tam dostat: metro Censier Daubenton (linka 7), Jussieu n(linka 12) nebo Gare d´Austerlitz (linka 5 nebo 12)
Dnes se spolu vypravíme k Panthéonu, kde stojí na levé straně naměstí jedna z nejkrásnějších pařížských knihoven. Budova, v níž se dnes knihovna nachází, byla otevřená v roce 1851, je však dědičkou mnohem starší instituce, jejíž sídlo se nacházelo v těsné blízkosti, v místech, kde za Panthéonem dodnes ční hranatá středověká věž Tour Clovis jako pozůstatek starého opatství sv. Geneviève, založeného v 6. století králem Clovisem. Opatství bylo po francouzské revoluci přeměněno na dodnes existující lyceum Henri IV, v jehož areálu jsou zachovány zbytky starých budov.
Součástí kláštera byla bohatá knihovna, rozšiřovaná po staletí dary a cennými odkazy. Ty dnes tvoří základ historických fondů.
Knihovna čítá přes milion a půl fyzických papírových svazků. Funguje nejen jako meziuniverzitní, ale také jako veřejná knihovna.
Plány knihovny navrhl architekt Henri Labrouste. Budova byla později rozšiřována; od roku 1992 je prohlášena historickou památkou. Po pravé straně je v dálce vidět kostel Saint-Étienne-du-Mont, ve kterém je sv. Geneviève pochovaná.
Od prvního okamžiku, kdy jsem před lety viděla fotky interiéru, jsem se do knihovny toužila podívat, ale protože není běžně přístupná a já jsem se kvůli tomu nehodlala stát registrovanou čtenářkou, dočkala jsem se až loni při Dnech evropského dědictví. A uznejte sami, že to stálo za to.
Sbírky knihovny se dělí na tři části. Jednak je to tzv. Rezerva, která zahrnuje všechny cenné staré svazky, potom Všeobecné fondy, jejichž část je přístupná v hlavní čítárně, a nakonec je to Nordicka knihovna, shromažďující největší francouzské finsko-skandinávske fondy, které jsou však umístěny v jiné budově.
Zatím co hlavní sál se nachází v prvním patře, v přízemí najdeme speciální sály, zdobené bystami starých francouzských spisovatelů a dramatiků. Jsou zde umístěny některé části historických fondů, ale také staré mapy, rytiny, glóby, různé plány nebeských těles a hodiny. Součástí je i kabinet kuriozit s výstavkou zajímavosti, jako například dlouhého malovaného indického pásu s vyobrazením jogínských pozic ze 17. stoleti (viz předposlední fotka), různých čínských a všeobecně orientálních předmětů, nebo – jak vidíte na poslední fotce – model středověké kožené botky.
Na malém půvabném náměstí těsně pod Panthéonem leží bývalé sídlo pařížské polytechniky – prestižní vysoké technické školy, založené už v roce 1794 a militarizované o pár let později Napoleonem. Neustále rostoucí univerzita se v roce 1979 přestěhovala do nového vědeckého a technologického parku v Saclay a Palaiseau na jih od Paříže, ale stará budova z roku 1811 stále nese původní název.
Na mřížích, které areál bývalé univerzity obklopují, se na podzim konala výstava, která mísila historii vědy se současným uměním. Představuje řadu fotografií, pořízených v současných prostorách a laboratořích v Saclay, které na zakázku univerzity svými díly ozvláštnil street artový umělec, který svá díla na pařížských zdech podepisuje šifrou C215.
Stejně jako v Saclay u hlavního vchodu, tak i na plotě v rue Descartes v 5. obvodu začíná historie vědy u Galilea
Jean-Jacques Cousteau zde představuje francouzskou oceánografii
Jules Verne sice nebyl tak úplně vědec, ale svými myšlenkami mezi různé vynálezce určitě patří
Jean-Baptiste Charcot byl jednou z výjimečných renesančních osobností – ve svém životě stihl významné výzkumy a objevy nejen v oboru medicíny (jeho otcem byl slavný neurolog Jean-Martin Charcot), ale také mikrobiologie, meteorologie a polárních výzkumů. Zúčastnil se několika polárních expedic (zahynul při té poslední v moři u Islandu) – a jen tak mimochodem byl také členem francouzského mistrovského týmu v rugby a v roce 1900 získal stříbrnou olympijskou medaili za námořní plachtění.
Pokusy v Saclay se netýkají jen vynálezů francouzských vědců, ale – jak píšou v popisku – probíhají tam například i další pokusy s rentgenovým zářením
Umělec při dokončování portrétu polsko-francouzského nositele Nobelovy ceny za fyziku Georgese Charpaka
A když věda, tak nesmí chybět ani zástupce kvantové mechaniky Erwin Schrödinger a jeho současně živá i mrtvá kočka
Albert Fert je dalším francouzským nositelem Nobelovy ceny za fyziku (v roce 2007), díky jehož objevu máme velkokapacitní pevné disky
Fotek ze Saclay se zobrazením francouzských i jiných světových vědců na plotě viselo mnohem víc. Našla jsem mezi nimi i Davida Bowieho, který si toto čestné místo zasloužil údajně svým obdivem k astrofyzice, který vyjádřil na svém albu Space Oddity.
Samozřejmě nesmí chybět ani pohled za mříže, kde leží čtvercová zahrada s fontánou bývalé polytechniky. Občas ji otevřou pro návštěvníky a mluví se o jejím stálém zpřístupnění o víkendech. Vedu v patrnosti a včas zjistím, prozkoumám a dám vědět.
Pokud jde o umělce C215, jeho díla najdete v Paříži na mnoha místech, především ve čtvrtích na jihu města. Toto jsem vyfotila ve 13. obvodu v čínské čtvrti.
Nikdy jsem nepočítala, kolikrát jsem vás tady už vláčela po rue Mouffetard, mé oblíbené uličce, kam chodím pokaždé, když jsem v Paříži, a často i několikrát po sobě.
Mám ráda místní staré domy s malovanými vývěsními štíty, ateliéry, které se pořád ještě, i přes nejrůznější rekonstrukce, skrývají v zadních traktech, dvorech a průchodech, které z ulice vedou na všechny strany, kavárny s židličkami vystrčenými na ulici i v té největší zimě, mám ráda starý kostel sv. Medarda, před kterým v neděli v poledne hraje a tančí uprostřed turistů skupinka místních, a mám samozřejmě ráda všechny ty obchody s jídlem, kterými ulice překypuje, od italského lahůdkáře dole naproti kostelu, až po poslední obchod s vínem v horní části ulice. Tady vždycky seženete všechno, na co si vzpomenete, ale zvlášť o Vánocích je nabídka tak široká, že člověk neví, co dřív.
Hned z kraje ulice, když po ní začneme stoupat od kostela, narazíme na velkou bretaňskou rybárnu. Před loňskými Vánoci jsem se ani nemohla dopočítat, kolik různých druhů mořských potvor tady měli. Chudák humr vypadal neškodně, jednak už byl uvařený a kromě toho jeho ohromná klepeta prodávali zvlášť. Ze všech druhů ústřic mě zaujaly ty největší, velké jako pěst, a zvrásněné jako prehistorické kameny.
Tito šnečci už rozhodně růžky nevystrčí
O kousek výš trčí do ulice dlouhý pult sýrárny. Taky místo, kde bych dokázala strávit nejmíň půl dne.
Foie gras ve všech podobách, kvalitách a velikostech v perigordském lahůdkářství hned vedle, po boku s místní cukrárnou, plnou tradičních vánočních bûche
V dolní části ulice, která je pěší zónou, najdeme kromě obchodů také nejvíc restaurací a kaváren. Ty se potom v horní části prolínají i s nepotravinářskými obchody.
Zatím co ještě před padesáti lety byla ulice chudou a zapomenutou částí Paříže, turistika ji v dalších desetiletích převálcovala tak, že genius loci pomalu mizí. Místo obyčejných krámků se tady usazují drahé obchody s úplně stejným oblečením, které můžete koupit kdekoliv jinde, a prodejny turistických cetek. Několikrát jsem si už všimla, jak se ta místa mění – například na místě tak trochu zanedbaného bistra s krajkovými záclonkami, vedeného místním majitelem, se najednou může objevit sterilní prosklená plocha moderní kavárny s anglickými nápisy (to v tom lepším případě), nebo obchod, který prodává conversky. A taky místo ateliéru za oprýskanou zdí, který jsem před pár lety navštívila, dnes stojí novostavba s křiklavě oranžovými okny. Je mi to tak líto. Asi se pomalu stávám nostalgickým pamětníkem.
Rue Mouffetard končí na place de la Contrescarpe, náměstíčku plném kaváren. Z něho se rozbíhají čtyři ulice a my se vydáme ještě kousek po rue Descartes, která je pokračováním rue Mouffertard nejen z hlediska směru, ale taky zaměření – i tady je jedna restaurace a kavárna vedle druhé.
Chci vám tady ukázat ještě dvě restaurace – tou první je Maison de Verlaine, která je umístěná v domě, kde slavný básník 8. ledna 1896 zemřel (a taky tady má ve výšce pamětní desku)…
… a ta druhá, burgundská Au doux raisin, U sladkého hroznu, ta vás přitáhne sama. Z výlohy se totiž na vás dívá ta nejslavnější generace francouzských herců. Na fotkách z filmu z roku 1963, který se u nás promítal pod názvem Povedení strejdové, je tady Bernard Blier, Lino Ventura a Jean Lefebvre, dole potom Jean Gabin a mladý Jean-Paul Belmondo, oba z filmu Opice v zimě (1962), a po jejich boku Louis de Funès. Tady si dát skleničku je čistá radost.
Nakonec to dnes vlastně o Vánocích skoro vůbec nebylo, jen o tom jídle a o rue Mouffetard. Docela by mě zajímalo, jestli se někdo inspiroval (nejen teď, ale i v minulosti) a do této ulice se v mých stopách vydal – a jak se mu tam líbilo.
Na konci středověku se na levém břehu Seiny rozkládala kolej Beauvais-Dormans, kterou nechal v roce 1375 postavit Jean de Dormans, biskup z Beauvais. Kolej měla charitativní cíle a sloužila ke vzdělávání nemajetných chlapců. V kolejí údajně studoval v první polovině 17. století i Cyrano de Bergerac. Kolej byla provozována církví a proto byla její součástí i kaple, která jediná přežila až do dnešních dnů poté, co byl zbytek koleje zbořen.
Od roku 1882, kdy kapli zakoupila rumunská královská vláda, slouží stará gotická kaple pravoslavném kultu a sídlí v ní rumunská ortodoxní církev sv. Archandělů Michaela, Gabriela a Rafaela. Kaple byla před několika lety zrekonstruována a my se dnes podíváme na její zlacenou nádheru.
Jde o katedrálu pouze v církevním a ne v architektonickém smyslu – na to je příliš malá a nemá chrámový ochoz. To ale vůbec nebrání oslňujícímu dojmu, který ty prostory na člověka udělají.
Jako v každém pravoslavném chrámu, i tady je centrem všeho dění ikonostas. Ten zdejší je zlacený tak, až oči přecházejí, a doplňují ho staré ikony, často tepané ze stříbra.
Kaple má řadu krásných vitrážových oken. Jde však jen o kopie z konce 19. století, kdy byla kaple prohlášena kulturní památkou. Původní okna z let 1377 – 1378 jsou uložena v Musée Carnavalet.
Zajímavostí jsou zde také lavice, které jsou označeny celou řadou rumunských šlechtických a dokonce královských jmen. Ti všichni tady sedávali po své emigraci z Rumunska po roce 1947.
5. obvod, 9bis rue Jean de Beauvais
Jak se tam dostat: metro Maubert Mutualité (linka 10)
O římské aréně, která byla ukrytá pod vrstvou země až do 19. století, kdy ji náhodou vykopali dělníci při stavbě domů, a o boji významných osobností za její záchranu, jsem psala už jednou podrobně TADY před několika lety. Aréna určitě stojí za návštěvu, proto vám ji dnes připomenu ještě jednou, třeba jako tip na odpočinek po náročném chození po městě. Co kdybyste si ve vedlejší rue Monge koupili bagetu, sýr, ovoce a láhev vína a uspořádali si tady piknik?
Na pískem vysypané ploše arény většinou najdete menší i větší kluky, kteří si tady kopou s míčem, nebo děti, hrající si na honěnou, ale často taky hráče pétanque. Na kamenných stupních kolem arény posedávají diváci, na trávníku piknikují rodiny nebo skupiny přátel, a v zastrčených koutech se k sobě tisknou milenci. Mám to tady ráda a zastavím se zde vždycky, kdy jsem někde v okolí (vlastně skoro pokaždé, když jsem v Paříži). Dnešní fotky jsou proto tak trochu koláží z několika návštěv – z nedávného pondělního večera, když už tady zbylo jen pár hráčů pétanque, z jednoho loňského nedělního odpoledne, kdy tady bylo tak plno, až nás to nebavilo, a pak z jednoho všedního rána, když jsem tady byla úplně sama a jen na ploše se proháněli studenti, kteří si tady odbývali povinný tělocvik.
Ta móda hipsterských plnovousů mi připadá dost divná. Jako by ti kluci měli někde za rohem na lavičce složenou zelenou kamizolu a myslivecký klobouk. (Anebo – jak jsem někde nedávno četla – jako by proti sobě hrál FC Náplavka proti FC Krymská, ale to je, bohužel, vtip jen pro Pražáky, kteří vědí, že na těch dvou místech bývá největší koncentrace hipsterů).
Zachované kamenné lóže, ze kterých tehdejší antické panstvo sledovalo gladiátorské zápasy, dnes slouží jako privátní pokojíčky pro skupiny přátel
Na arénu navazuje krásné dvouramenné schodiště, po kterém se schází k dětskému hřišti a k jednomu z východů z celého areálu
Vchod domem č. 49 v Rue Monge nebo z Rue des Arènes nebo přes park z náměstí Square René Capitan.
Otevřeno denně od 8,30 do 17 hod v zimě a do 21 hod v létě, vstup zdarma
Jak se tam dostat: Metro Place Monge (linka 7) nebo Jussieu (linka 7 a 10)
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.