Historie tohoto zajímavého kostela v Latinské čtvrti začíná už v druhé polovině 12. století, kdy do Paříže přišli z italského Altopascio bratři z rytířsko-špitálního řádu, kteří se usadili ve čtvrti svatého Jakuba, už tehdy plné klášterů, kde se starali v souladu se svým posláním o poutníky, putující do Santiaga de Compostela, kteří procházeli svatojakubskou cestou právě kolem jejich sídla. Zkomoleninou místa jejich původu – Altopascio – vzniklo pak jejich francouzské pojmenování Haut-pas.

Bratři špitálníci po čase zakoupili okolní pozemky, kde vystavěli nejen nový klášter a špitál, ale také kapli. Jejich řád však papež na konci 15. století zrušil a na jejich místo pozvala královna Kateřina Medicejská, manželka Jindřicha II., benediktiny, kteří právě přišli o svůj klášter v blízkosti brány Saint-Denis. Do nového kláštera sebou proto přinesli i cenné ostatky bretaňského svatého Magloira, které do Paříže přivezl z Bretaně v 10. století Hugo Kapet. Mnichům se brzy přestalo líbit, že jejich kapli navštěvují i běžní farníci, a proto pro ně raději postavili nový kostel, obrácený chórem k rue Saint-Jacques a vchodem k Lucemburské zahradě (která tehdy dosahovala prakticky až ke zdi kláštera, k jejímu zmenšení došlo až při stavbě boulevardu Saint-Michel), kam farníci chodili přes klášterní hřbitov.

V roce 1620 benediktiny nahradil řád Oratoriánů, kteří zde vybudovali prestižní kněžský seminář sv. Magloira, jediný ve své době v Paříži (novicem v něm byl i slavný bajkař Jean La Fontaine). O pár desetiletí později pak kostel nechali přestavět, přičemž na místě původního vchodu vznikla gotická loď a vchod kostela byl otočen přímo do rue Saint-Jacques (a tedy nezvykle na západ). Při této příležitosti pak byl zasvěcen sv. Jakubovi Menšímu (protože svatý Jakub Větší už svůj kostel v Paříži měl) a svatému Filipovi.

V následujících stoletích pak kostel zažil další přestavby a dostavby a jako jiné svatostánky, i řádění lůzy po Francouzské revoluci, přesto měl štěstí a byl vybrán mezi patnáct kostelů, které směly i po revoluci vykonávat svou funkci a charitativní činnost.

Vlevo vitráž se zobrazením Krista, promlouvajícího ke sv. Petru („Ty jsi Petr, skála, a na té skále zbuduji svou církev“ – text v latině je uveden pod vitráží) , vpravo detail sv. Petra

Socha sv. Jakuba Poutníků ze 14. století, umístěná na stěně poblíž oltáře, má velký význam i pro dnešní poutníky, kteří se u ní modlí při svém zastavení na pouti do Compostela. Kostel je totiž jedním z prvních bodů na jejich cestě, na kterou vyrážejí od Tour Saint-Jacques, jediného pozůstatku po kostelu sv. Jakuba Většího, zmíněného už nahoře. Pařížská trasa El Camina sice původně začínala už u brány Saint-Denis, kde se v tehdejším klášteře a špitálu sv. Jakuba Poutníka zastavovali poutníci především z Německa, ale z toho dnes zbyly už jen dvě sochy na jednom z domů na křižovatce rue Saint-Denis a rue Étienne Marcel.

Na průčelí kostela nám pouť do Compostella přibližuje i pamětní deska, stejně jako jeden z medailonů se svatojakubskou mušlí, zasazený do chodníku přímo před kostelem. Najdeme je i na dalších místech ve městě, především v 5. obvodu, kde vyznačuje trasu pouti.

Église de Saint-Jacques du Haut-pas, 5. obvod, 252 rue Saint-Jacques

Na psaní pařížského blogu je vzrušující to, že se při pátrání po informacích o zdánlivě obyčejném paláci, domě nebo zahradě často podaří odhalit nečekané historické souvislosti. Stejně tak to bylo i v případě tajemných starých dvorků, ležících v hloubi areálu, do kterého se vstupuje vždy otevřeným průchodem jednoho starého domu v rue Saint-Jacques v 5. obvodu.

Místo, o kterém bude dnes řeč, leží hned vedle bývalého opatství Val-de-Grâce s kostelem, zasvěceným Panně Marii. Obojí zde nechala ve 20. letech 17. století postavit královna Anna Rakouská, manželka Ludvíka XIII., pro řád benediktinek jako poděkování za narození syna Ludvíka XIV. Historii půvabného areálu bývalého kláštera, který byl zrušen za Francouzské revoluce, nikdy nebyl obnoven a dnes v něm sídlí Muzeum vojenského lékařství, spadající pod sousední vojenskou nemocnici Val-de Grâce, najdete v obou starších článcích. Je zajímavá nejen sama o sobě, ale může sloužit také jako úvod k dnešnímu článku.

Za domem pak najdeme dvorky, lemované vysokou kamennou zdí opatství a vydlážděné velkými kočičími hlavami, s průchody, mřížovými branami, malou zahradou za mřížovým plotem a až úplně vzadu za branou další nádvoří s lavičkou a s kaplí, poměrně nově zrestaurovanou, ale stavebně zasazenou do vedlejší staré budovy.

Původně jsem chtěla ukázat dvorky jen jako hezkou historickou součást této čtvrti, ale když jsem se pustila do pátrání o kapli, zjistila jsem, že to bude složitější. Zbožná Anna Rakouská totiž nezaložila jen opatství Val-de-Grâce, ale v jeho těsné blízkosti ještě další tři kláštery pro ženské řády uršulinek, anglických benediktinek a feulantek, což byl řád reformované odnože benediktinek. Ten poslední ležel hned za severní zdí Val-de-Grâce. Všechny tři kláštery spolu sousedily a také měly společný osud – po Francouzské revoluci byly nenávratně zrušeny, jejich budovy byly pobořeny nebo přeměněny pro úplně jiné účely. Klášter feulantek, zrušený v roce 1792, byl prodán a proměněn na byty. Většina klášterních budov i s kostelem byla postupem času zbořena a na jejich místě vyrostly nové stavby. Zůstala zachována jen jedna část budovy v dnešní rue des Feuillantines, proražené v roce 1805 napříč bývalými klášterními pozemky, která dnes slouží jako škola. Na budově najdeme dvě pamětní desky – jako dítě tu žil v letech 1808 až 1813 Victor Hugo a o dvacet let později, když byla budova proměněna na školu, sem chodil malý Louis Pasteur.

Zachoval se také kus jižní části kláštera, přesně té, jejíž součástí jsou i dnešní záhadné dvory. Tím se vysvětluje jednak to, že jsou několika branami propojeny s Val-de-Grâce, že jedno křídlo opatství zasahuje až do prostoru vedlejších staveb a také existence kaple.

Ve starých klášterních budovách dnes sídlí kromě soukromé umělecké školy Paris American Academy, zaměřené na design a tvůrčí psaní, i soukromá konzervatoř Schola Cantorum. Ta má svůj sál právě v bývalé kapli.

Dvory jsou sice soukromé, žádný zákaz vstupu zde však není a brána je stále otevřená.

5. obvod, 277 rue Saint-Jacques

V článku o francouzském Ministerstvu školství jsem se už zmínila, že vysoké školy mají svoje vlastní ministerstvo. Přesněji se jmenuje Ministerstvo pro vysoké vzdělávání, výzkum a inovace a sídlí v rozlehlém areálu na vršku kopce za Panthéonem. Hlavní budovou tohoto areálu a sídlem ministra je tak zvaný Pavilon Boncourt.

Areál stojí na místě dřívější koleje Boncourt, založené v roce 1353 a působící několik století. V roce 1738 byla zahájena stavba nové budovy, té, kterou vidíme nahoře na fotce. Z mnoha důvodů se však stavba protahovala a byla nakonec dokončena až kolem roku 1815. Už před jejím dokončením však zasáhl Napoleon a po svém návratu z tažení do Egypta rozhodl, že bude nová budova sloužit pro Polytechniku, která současně dostane vojenský statut. Dnes patří Polytechnika, která nabízí inženýrské obory nejen pro armádu, ale i pro civilní sektor, mezi prestižní vysoké školy, tak zvané Grandes écoles.

Z pavilonu Boncourt se Polytechnika v roce 1976 odstěhovala za Paříž do nového sídla v městečku Palaiseau a její místo na krátkou dobu zaujal Institut Augusta Comta, tehdy čerstvě založený prezidentem Giscardem d´Estaing a po pěti letech zrušený škrtem pera nové vlády, která sem umístila Ministerstvo pro výzkum. To se nakonec v roce 2014 transformovalo na dnešní ministerstvo, pod které spadá celá oblast nejen vysokého vzdělávání, ale hlavně vědy a výzkumu.

Kromě několika více méně prázdných místností, sloužících jako jednací a zasedací sály, jsme viděli kancelář ministra, která se nám – ve srovnání s jinými ministerstvy – zdála poměrně střízlivá, obyčejná a chudá. Dokonce – ano, vidíte dobře – má ministr rozbité to okno vpravo. Když se však člověk podívá z oken ven, ztratí řeč. Před sebou vidí velkou část historie Latinské čtvrti.

V nezvyklém pohledu se tedy vedle sebe tísní odleva jedno z nejprestižnějších pařížských lyceí Lycée Henri IV. s hranatou věží tour Clovis z 11. století, vedle které vidíme kulatý dóm Panthéonu. Na něj se tlačí kostel Saint-Étienne-du-Mont se svou štíhlou věží. Vysoká budova úplně vpravo patřila dříve k Polytechnice a dnes je v ní hotel.

Součástí areálu je i čtvercový dvůr, kolem kterého jsou uspořádány další budovy ministerstva, a který sloužil Polytechnice k vojenským přehlídkám. Současná podoba je z roku 1991, kdy byl také vytvořen čtvercový bazén s bronzovou sochou od Meret Elisabeth Oppenheim, znázorňující lidskou postavu. Dvůr je bohužel už několik let zavřený, bazén je bez vody, a schody, které k němu vedou od pavilonu Boncourt, jsou ve špatném stavu. Dříve býval dvůr v některých hodinách přístupný pro veřejnost, takže budeme doufat, že se tento zvyk po právě připravované rekonstrukci obnoví.

Zadní východ pavilonu Boncourt vede do zahrady, kde najdeme další zajímavou stavbu. Kolem roku 1880 zde byla postavena aula, nazývaná amphithéâtre Arago, která sloužila Polytechnice k výuce fyziky (kromě jiných zde přednášel i André-Marie Ampère). Pro její stavbu byly použity některé stavební prvky (hlavně portál a vchodové dveře) ze zaniklé kaple Navarrské koleje.

Po odchodu Polytechniky byly prostory amfiteátru přepaženy do dvou pater a přeměněny na knihovnu sociální antropologie, kterou zde založil slavný antropolog Claude Lévi-Strauss, který tady měl také až do své smrti v roce 2009 (zemřel ve 101 letech) svoji pracovnu.

V přední části zahrady před budovou najdeme tři bronzové sochy, splývající s vegetací, které vytvořil italský sochař Giuseppe Penone.

No a nakonec vás u vedlejšího záhonu cedule upozorní, že se právě díváte na růže s názvem Marie Curie, vyšlechtěné v roce 1996 při příležitosti 75. výročí založení Institutu Curie.

Další pohledy na Polytechniku a na to, jak byl její plot v roce 2016 vyzdoben portréty slavných francouzských vědců, najdete ve starším článku TADY.

Pavillon Boncourt, 5. obvod, 21 rue Descartes

Kromě hlavní pařížské radnice Hôtel de Ville, která zastřešuje celé město jako u nás magistrát, má svoji radnici i každý obvod. Některé jsem tady ukazovala už v minulosti (např. 9. obvod, 18. obvod nebo 20. obvod) a do další se podíváme právě dnes.

Radnici 5. arrondissementu najdeme přímo naproti Panthénu, na rohu ulic rue Soufflot a rue Cloitaire. Při jejím navrhování v roce 1846 se architekti Jean-Baptiste Guenepin a Jacques Hittorff inspirovali o téměř sto let starší budovou právnické fakulty Sorbonny, která stojí na stejném náměstí v opačném rohu. Obě budovy tak tvoří navzájem svůj zrcadlově obrácený obraz.

Neoklasicistní budova byla dokončena v roce 1849, ale už v roce 1921 se pátý pařížský obvod pustil do její rekonstrukce a dostavby, protože původní budova byla příliš malá. Právě z té doby pocházejí interiéry ve stylu art-déco, které uvidíme dole na fotografiích.

Pod čestným schodištěm je umístěno dílo sochaře Jeana Gautherina s názvem Ztracený ráj. Na stěnách nad ním jsou nástěnné malby, znázorňující nejznámější místa 5. obvodu – například tady je to Lucemburská zahrada.

Většinu prvního patra zabírají dva velké sály, které jsou od sebe odděleny jen matnými skleněnými dveřmi, a to Svatební a Slavnostní sál – Salle des Mariages a Salle des Fêtes. Nahoře a dole jsou pohledy do Slavnostního sálu.

Svatební sál s bustou francouzské Marianny z bílého mramoru od sochaře Andrého Vermara.

Ve vedlejším sále, ve kterém zasedá městská rada, najdeme v čele další Mariannu, tentokrát černou. Zatímco okna obou slavnostních sálů vedou do úzké rue Clotaire, zasedačka a kanceláře představitelů městského obvodu mají výhled přímo na place du Panthéon.

Kancelář starostky 5. obvodu. Momentálně je jí Florence Berthout.

Pohled na Panthéon z okna kanceláře starostky.

Na malý dvůr radnice se otvírají prostory, kde sídlí různé sociální odbory a kde se vydává i materiální pomoc pro bezdomovce. Proto můžete často vidět u bočního vchodu z rue Cloitaire frontu.

Dnes je budova kompletně věnována jen radnici 5. obvodu, ale od roku 1932 v jejím posledním patře sídlila i knihovna Marguerite Durand, než ji v roce 1989 přestěhovali do 13. obvodu nedaleko čínské čtvrti Olympiades.

Nevím přesně, jaká je situace teď v covidové době, ale obvykle jsou radnice pro občany běžně přístupné. Pravda, asi neuvidíte kancelář starostky, ale veřejné prostory lze většinou procházet bez problému. Jak mi jednou na jedné radnici řekli, je to místo pro všechny občany a všichni tam mají přístup.

5. obvod, 21 place du Panthéon

Původně jsem chtěla dnešní příspěvek nazvat Tvrdohlavá Marie – stejně, jako se jmenoval životopis Marie Sklodowské, který jsme četli v dětství (už si nepamatuji, jestli to byla povinná četba, nebo jestli jsem na knihu narazila náhodou). Je to také jedna z mála knížek z dětství, kterou si tak jasně pamatuji, protože ve mně vyvolala pocit, že když člověk chce a snaží se, tak dosáhne všeho, čeho chce, a dokonce při tom může žít v Paříži (mluvím teď o době hluboké totality, kdy pro nás byla taková věc nejen výjimečná, ale dokonce i zcela nepředstavitelná).

Marie Curie Sklodowská mě fascinovala i později tím, jak prorazila v oboru, který byl v její době téměř výhradně vyhrazen mužům. Můj obdiv k ní byl také důvodem, proč jsem se před časem vydala do muzea, které leží v areálu Institutu biochemie a fyzikální chemie pařížské univerzity, nazývaného prostě Campus Pierre et Marie Curie. Mezi vysokými budovami zde stojí nízký cihlový domek, který má nad vchodem vytesaný nápis Institut rádia – Pavilon Curie.

Vstup do muzea s portréty celé rozvětvené vědecké rodiny Curie-Joliot. O portrétech se zmíním ještě později.

Právě v této laboratoři působila Marie Curie od roku 1914 až do své smrti v roce 1934. Zemřela na rakovinu krve, vyvolanou působením radioaktivity. Nemocí trpěla už od roku 1920 a byla také první, kdo vyslovil podezření, že by její nemoc mohla být vyvolaná novým prvkem, který zkoumala.

Laboratoř i pracovna jsou uchovávány ve stavu, jaký zde byl na konci 50. let, kdy zde pracovala dcera Marie a Pierra Curieových Irène se svým manželem Frédéricem Joliotem. Mnoho vystavených předmětů údajně patřilo právě jim. Někde jsem četla, že všechny předměty, které Marie Curie a její manžel používali ve své laboratoři a pracovně, jsou uloženy v Národní knihovně v olověných bednách a nemohou být používány, protože vyzařují škodlivé záření, a její knihy a zápisky mohou být zkoumány jen v ochranných oblecích. Totéž prý platí i o Mariině těle, které je natolik radioaktivní, že je její rakev vyložena dva a půl centimetru silným plátem olova.

K pavilonu Curie patří i malá zahrada, kde najdeme sochu, zobrazující Marii a jejího manžela Pierra.

Pokud byste hledali hrob slavných manželů, najdete ho v nedalekém Panthéonu. Marie Curie Sklodowská byla první ženou, jejíž ostatky sem byly přeneseny, a to v roce 1995.

Muzeum najdete v areálu university snadno podle portrétu Marie Curie na fasádě. V celém campusu jsou kromě rodiny Curie-Joliot zobrazeni i další vědci, kteří zde působili. Portréty jsou dílem street artisty, který tvoří pod přezdívkou C215 a který je vytvořil tady i v jiných univerzitních a vědeckých prostorách v Paříži a jejim okolí na objednávku.

Paříž 5. obvod, 11 rue Pierre et Marie Curie

Otevřeno v pondělí až sobotu od 13 do 17 hod. Vstup zdarma.

Vstup hlavním vchodem do universitního campusu, v sobotu vstup na adrese 1 rue Pierre et Marie Curie.

Skleníky vznikly po roce 1796, kdy byl z vůle revolucionářů zbourán klášter kartuziánů, který příléhal k jižní části zahrady Lucemburského paláce. Ta byla právě tehdy rozšířená o klášterní zahrady, které k ní byly připojeny, částečně přetvořeny a byly zde postaveny skleníky. Dodnes se tyto bývalé klášterní zahrady liší od původní palácové zahrady; je to ta zadní část s trávníky a alejemi, včetně avenue de l´Observatoire.

Na otevřeném prostranství před skleníky byly postaveny stánky jednak s informačním a propagačním materiálem, ale také s výstavkami ovoce, které se v zahradě pěstuje. Jsou zde také vysázeny záhony odolnějších rostlin, keřů a některé stromy. Momentálně tam všemi barvami hýřily záhony jiřin a i když jsem je jako květiny nikdy neměla ráda, tyhle bych snad vzala na milost.