Ohromný kostel sv. Pavla a sv. Ludvíka v Marais byl postaven v první polovině 17. století (základní kámen položil Ludvík XIII. v roce 1627) pro jezuitský řád, jehož kolej – v níž dnes sídlí lyceum – se nacházela v těsné blízkosti. První mši v něm sloužil za přítomnosti krále kardinál Richelieu v roce 1641. Z architektonického hlediska je to jeden z nejzajímavějších kostelů v Paříži. Jsou v něm umístěna četná umělecká díla, další byla bohužel zničena během Francouzské revoluce, která se tudy prohnala (kostel leží jen pár desítek metrů od místa, kde stávala Bastila), a během níž zmizela také srdce Ludvíka XIII. a Ludvíka XIV., která byla umístěna v kostele ve stříbrných urnách.
Třídílné průčelí s korintskými sloupy připomíná italské kostely a také průčelí nedaleko stojícího kostela Sv. Gervais – Sv. Protais
Impozantní kopule, vysoká 55 metrů, byla první těchto rozměrů v Paříži. Ve výšce je vidět slunce jako znak Ludvíka XIV.
Z původní středověké Paříže toho zůstalo málo. Co nezničil baron Haussmann v 19. století, dokonala rozsáhlá asanace na začátku 20. století. Jedny z posledních středověkých domů najdeme na kraji staré čtvrti Marais. Stačí jen odbočit z Rue Rivoli do úzké uličky Rue Cloche Percé, kde už z dálky vidíme typicky středověké sešikmené zdi domů v Rue Francois Miron.
Zúžená spodní část domů nejen chránila chodce před deštěm, ale hlavně napomáhala využívat úzké ulice, ve kterých bylo díky tomu možné projíždět s vozy.
Tyto hrázděné domy byly dlouho považovány za nejstarší ve městě, později však bylo zjištěno, že sice stojí na základech ze 14. století, ale pocházejí až ze 17. století. Jsou to jedny z posledních domů v Paříži, jejichž štít je obrácen do ulice, později se tak domy už nesměly stavět.
Hrázdění bylo opraveno a částečně nahrazeno při rekonstrukci v roce 1969. V době svého vzniku takto dům určitě nevypadal, protože v té době muselo být hrázdění kvůli nebezpečí požáru zakryto sádrovou omítkou.
Další domy podobného typu najdeme hned za rohem, za kostelem Saint-Gervais. V úzké uličce Rue des Barres, kterou kříží Rue du Grenier su l´Eau, dobře vidíme, jak vypadala středověká Paříž.
Na nároží prý bývala z kamene vytesána královská lilie, která byla zničena v době Francouzské revoluce, jako ostatně mnoho dalších připomínek královské rodiny a království
Průhledem ve dveřích jednoho z domů vidíme nejen jeho přízemí, ale i to, co zbylo ze hřbitova, který se dříve rozkládal kolem kostela Saint-Gervais.
Marais, Rue Francois Miron 11 a 13, Rue des Barres
Jak se tam dostat: Metro Hôtel de Ville nebo Saint-Paul
Přímo za kostelem Saint-Gervais a Saint-Protais najdeme malebné náměstíčko, které je až kýčovitě obklopené obchody se starými barevnými výlohami, malými restauracemi s terasami s venkovním posezením, kamennými schody a domy, porostlými zelení. Přesně tak, jak to mám v Paříži ráda.
Na rohu, až téměř u nábřeží, najdeme jednu z nejkrásnějších pařížských restaurací Chez Julien, jejíž historie sahá až do 19. století.
Na průčelí restaurace jsou zavěšeny mříže z roku 1820, které byly v té době součástí předchozího hostince U bílého holoubka. Mříže jsou ukončeny zlatými šiškami, na rohu kolem vstupních dveří jsou vytvořeny sloupy s jónskými hlavicemi a na mřížích sedí holoubci. 62, Rue de l´Hôtel de Ville
Stavba tohoto zajímavého kostela, ležícího jen kousek od pařížské radnice, který je nejstarším pařížským kostelem na pravém břehu Seiny, byla zahájena už v roce 1494 a trvala celých sto padesát let. Interiér kostela je proto pozdně gotický, zatímco fasáda je inspirována francouzským klasicismem.
Nádherná vitrážová okna, kterými je kostel pověstný, pocházejí částečně ze 16. a částečně ze 17. století
Kromě starých vitráží najdeme v kostele i moderní a dokonce i abstraktní, které byly vytvořeny až v druhé polovině 20. století. Kostel byl totiž poškozený během 1. světové války, kdy jeho střechu prorazil německý šrapnel, který v kostele zabil 88 a zranil 68 lidí, kteří se tam schovávali.
Snímání z kříže
V takzvané „Zlaté kapli“ najdeme dřevěné obložení s malbami z doby Ludvíka XIII.
V centru Paříže, zvláště v těch luxusnějších čtvrtích, vidí člověk téměř na každém kroku ubožáky, kteří sedí nebo leží na zemí a prosí o almužnu. Tato paní, sedící před vchodem do kostela, mě ale dostala tak, že jsem jí neváhala přispět. Nikdo moc nechodil, tak si jednoduše četla.
Rozsáhlé vlastnictví kostela zahrnovalo v minulosti i domy, stojící v přilehlé Rue Francois Miron. Ty, které vidíme na fotografii, byly postaveny v letech 1733 – 1734 na místě dřívějších středověkých domů. V pozadí vidíme věž kostela, v popředí malý trh, který se tady v Rue Francois Miron koná.
Tip: v kostele se nacházejí nejstarší pařížské varhany z roku 1601. Hrávali na ně i členové muzikantského rodu Couperinových.
Čtvrť Saint-Gervais, Place Saint-Gervais
Jak se tam dostat: Metro Hôtel de Ville nebo Pont Marie
Hôtel de Sens není hotelem v našem slova smyslu, ale jeden ze dvou nejstarších středověkých paláců v Paříži. Těchto „hôtelů“ je v Paříži velké množství, dříve totiž bylo slovo „palais – palác“ vyhrazeno pouze obydlím členů královské rodiny, zatímco ostatní šlechta, byť byl její dům sebehonosnější, musela pro svůj dům používat slovo „hôtel“. V následujících stoletích se význam slova posunul a vzniklo slovo „hotel“ tak, jak ho zná dnes celý svět.
A proč je Justiční palác „palais“? Prostě proto, že dříve výkon justice náležel králi…
Náš Hôtel de Sens, o kterém budeme dnes mluvit, byl postaven v letech 1475 – 1519 jako sídlo arcibiskupa. Paříž v té době spadala pod arcibiskupa ze Sens, neměla svoje vlastní arcibiskupství, ale jen biskupství. Dům sloužil pro potřeby arcibiskupa jen do roku 1650, potom začal upadat, nicméně ve vlastnictví arcibiskupství zůstal až do Francouzské revoluce, kdy byl zkonfiskovaný a napůl zničený. Chátral až do roku 1911, kdy ho odkoupilo město.
Zajímavé je, že v domě žila v letech 1605-1606 královna Markéta z Valois, řečená Margot, první manželka Jindřicha IV., jejíž manželství s králem bylo církví anulováno v roce 1599. Právě tady začala údajně vést nezřízený a prostopášný život, kterým proslula a který tak podrobně popsal Alexandre Dumas v knize Královna Margot.
Vnitřní nádvoří. Díky dlouhé době, kdy byl palác stavěn, jsou na něm patrné jak známky končícího středověku, tak i začínající renesance. Bohužel z původní stavby zbyl jen portál, venkovní kulaté věžičky a centrální hranatá věž, zbytek byl zničen a poté zcela volně a bez snahy o autenticitu dostavěn až při rekonstrukcích v roce 1936 a 1962.
V paláci dnes sídlí knihovna Forney, specializovaná na krásná, řemeslná a technická umění
Malá zahrada za domem je krásně upravená ve stylu francouzských palácových zahrad. Je na ni přístup nejen z budovy, ale také z krátké spojovací uličky za palácem. Na noc se sice zavírá, ale protože ji od ulice odděluje jen mřížový plot a navíc leží mírně pod úrovní okolního terénu, je dobře vidět zvenku i po zavření.
Tak tady někde u té lavičky jsem ztratila svoji podrobnou mapu Paříže, s vepsanými značkami, poznámkami a seznamem toho, co ještě chci vidět a kam chci zajet. Když jsem se do zahrady vrátila o čtvrt hodiny později, už tam nebyla. O poznámky jsem sice nepřišla, mám je i v personalizované mapě na Googlu, ale tu dokonalou mapu už jsem znovu nesehnala…
Hôtel de Sens – Bibliothèque Forney
Marais, Čtvrť Saint-Gervais, 1 rue du Figuier
Otevřeno denně kromě pondělí a neděle od 13.30 do 20.30
V dávné minulosti vypadal tok Seiny zcela jinak, než ho známe dnes. Na východním předměstí Paříže se z ní oddělovalo mohutné rameno, které obtáčelo Paříž se severu a vlévalo se zpět do hlavního toku v místech dnešní čtvrti Marais, kde vytvářelo rozsáhlé bažiny a záplavové oblasti. Toku ramene bylo ostatně využito i při stavbě pařížského opevnění, kdy se řeka stala jeho součástí. Bažiny byly postupně vysušovány a vodní tok regulován, ale až v roce 1748 bylo rozhodnuto o vytvoření soustavy kanálů, které vyřešily problémy s častými záplavami v této oblasti. Vznikly tak kanály Saint-Denis a Ourcq na severovýchodě města a kanál Saint-Martin, který je spojil se Seinou. Při ústí tohoto kanálu do Seiny byl vytvořen říční přístav, který dříve sloužil k vykládce zboží, dováženého do Paříže, především obilí, vína a dříví. Dnes na něm kotví soukromé lodě a přístav s přilehlým parčíkem se stal vyhledávaným odpočinkovým místem.
Kanál je u místa, kde se ztráci v podzemí, překlenut stanicí metra. V pozadí vidíme Červencový sloup na Place de la Bastille
Kovová lávka Passerelle Mornay byla přes přístav postavena v roce 1895
Na kraji parčíku u Place de la Bastille leží tato typicky francouzská kavárna
Tudy vplouvají do podzemí výletní lodě, aby se vynořily o téměř dva kilometry dál před zdymadlem na kanálu Saint-Martin. Jsem si jistá tím, že sem mě nikdy nikdo nedostane, moje klaustrofobie to prostě nedovolí, přestože to pro odvážné nemusí být špatný zážitek.
Jak se tam dostat: Metro Bastille nebo Quai de la Rapée
Upřímně řečeno, nevzhledná krabice, umístěná hned vedle Centre Pompidou, na první pohled příliš k návštěvě neláká. Trvalo mi několik let, než mě vůbec napadlo zajímat se o to, co se v ní skrývá.
Do této nízké budovy, který byla vytvořena současně se stavbou Centre Pompidou architektem Renzem Pianem, byl umístěn ateliér rumunsko – francouzského sochaře Constantina Brancusiho. Ten se narodil v Rumunsku v roce 1876, ale už v roce 1904 přijel do Paříže, kde žil a pracoval až do své smrti v roce 1957.
Constantin Brancusi ve svém ateliéru
Brancusi odkázal svůj ateliér francouzskému státu s veškerým dílem a zařízením pod podmínkou, že bude zachován v takovém stavu, v jakém se bude nacházet v okamžiku jeho smrti. Věnoval totiž mnoho času a úsilí tomu, aby sestavil svoje dílo v prostoru na přesně určená místa tak, jak byl přesvědčen, že to vzájemný vztah mezi jeho sochami vyžaduje, a dokonce, když nějaké dílo prodal, ho nahradil v ateliéru sádrovou kopií, aby vytvořenou harmonii nenarušil. Na konci života kvůli tomu už dokonce i odmítal svá díla prodávat.
Protože ulička Impasse Ronsan na Montparnassu, kde se ateliér nacházel, byla v 60. letech téměř celá zbouraná a nově vystavěná (jako ostatně velká část historického uměleckého Montparnassu), bylo rozhodnuto o tom, že ateliér bude přemístěn a v rámci Centre Pompidou bude nalezeno řešení, které by zachovalo intimitu Brancusiho ateliéru a současně ho zpřístupnilo návštěvníkům.
Ateliér je vestavěn dovnitř přesně v takové podobě jak vypadal, i s malou zahrádkou po levé straně
Atelier Brancusi
Čtvrť Saint-Merri, Piazza du Centre George Pompidou
Otevřeno denně kromě úterý od 14 do 18 hod
Vstup zdarma
Jak se tam dostat: Metro Rambuteau, Hôtel de Ville, Châtelet, RER Châtelet – Les Halles
Centre Georges Pompidou, kterému Pařížané neřeknou jinak než Beaubourg podle názvu starobylé čtvrti, která tu kdysi stávala, je podrobně popsáno ve všech průvodcích, a nic nového bych vám tady asi říct nedokázala. Snad jen to, že moderní budova, dokončená v roce 1977 architekty Richardem Rogersem a Renzem Pianem, která nabízí k pohledu všechny svoje vnitřnosti, určitě stojí za návštěvu, pokud ovšem máte rádi moderní umění.
Ve dvou patrech tady najdete rozsáhlou sbírku – v 5. patře roky 1905 – 1960, ve 4. patře od roku 1960 dodnes. A pokud nemáte čas nebo chuť trávit pobyt v Paříži v muzeu, můžete si všechna díla prohlédnout v klidu doma při virtuální návštěvě TADY.
Při mých prvních cestách do Paříže hned po roce 89 se dalo vyjet schodištěm na střechu zdarma. Dnes už po nás chtějí za vstup na vyhlídku zaplatit.
Libí se mi červená stuha pojízdného schodiště, která se vine napříč celou fasádou
Kromě stálých sbírek je možné v muzeu navštívit i dočasné výstavy. Jejich program na příští období najdete TADY. No a někdy stačí vyjet jet tak na terasu, posadit se do kavárny a užívat si skvělý výhled, který střecha nabízí.
Centre Georges Pompidou
Čtvrť Saint-Merri
Otevřeno denně od 11 do 21 hod
Vstupné:
Sbírky + výstavy: 12 Eur, snížené 9 Eur (18-25 let), zdarma do 18 let
Pouze sbírky: tarif pro dospělé stejný, zdarma až do 25 let, vstup pro všechny zdarma každou první neděli v měsíci Vstup pouze na terasu s vyhlídkou 3 Eur, zdarma do 26 let a každou první neděli v měsíci
Jak se tam dostat: Metro Rambuteau, Hôtel de Ville, Châtelet, RER Châtelet – Les Halles
Barevná fontána, ležící mezi kostelem Saint-Merri (o kterém jsme si říkali minule) a moderním Centrem Pompidou, která byla vytvořena v roce 1983, nese jméno ruského hudebního skladatele Igora Stravinského. Plastiky, které se v ní otáčejí, hrají a chrlí vodu (je ovšem otázkou štěstí, když je v plném provozu, často v ní není voda, nebo ji nechrlí, nebo se neotáčí, nebo aspoň nehraje), jsou inspirovány Stravinského díly Svěcení jara a Pták Ohnivák. Ty černé vytvořil švýcarský sochař Jean Tinguely, barevné francouzská sochařka a herečka Niki de Saint-Phalle.
Na počest jistého abbého Médérica, který zemřel v 7. století a který byl později kanonizován pod jménem svatý Merri, byla kolem roku 1000 v místech jeho smrti postavena jednoduchá kaple, přestavěná v letech 1500 – 1550 ve stylu vrcholné gotiky. Ostatky svatého jsou údajně uchovávány v kryptě kostela dodnes. Farnost bývala jedna z nejbohatších v Paříži a kostel jedním z nejkrásnějších, možná proto byl během francouzské revoluce vybrakován a přeměněn na továrnu na ledek (stejně jako nejstarší kostel v Paříži Saint-Germain des Pres). Katolické církvi byl kostel navrácen v roce 1803.
Kostel je dnes centrem uměleckého života čtvrti, pravidelně každou sobotu a neděli odpoledne nebo večer jsou v něm pořádány koncerty, často se vstupem zdarma, jsou v něm také pravidelně organizovány výstavy současného umění. Kromě toho se farnost velmi aktivně stará o přistěhovalce a nezaměstnané a je v úzkém kontaktu s asociací věřících homosexuálů David a Jonáš.
Boční fasáda kostela vede k fontáně Stravinského
Čelní vchod do kostela z Rue St-Martin. I tady najdeme moderní umění.
Často se stává, že je hlavní vchod zavřen. V tom případě se vstupuje tímto bočním vchodem z Rue de la Verrerie.
Pohled do hlavní lodi kostela
Vitráže za oltářem pocházejí většinou ze 16. století
Přes okno je dobře vidět, že kostel leží v těstné blízkosti moderního Centra Pompidou. Tato jednoduchá okna pocházejí z roku 1753, kdy nahradila barevné vitráže, aby bylo v kostele lépe vidět na čtení.
Toto moderní dílo, instalované v kostele, se jmenuje Kristovo ponížení a vytvořil ho holandský sochař Pierre de Grauw
V malé boční kapli vedle vchodu se po čtyři dny na začátku června konala zvláštní a zajímavá událost. Několik budhistických mnichů tam vytvářelo mandalu z jemného barevného písku a přitom informovalo návštěvníky o budhistických tradicích. Překvapivě sympatická věc v katolickém kostele.
Kostel Saint-Merri
Čtvrť Saint-Merri, Rue Saint-Martin nebo Rue de la Verrerie 76 Informace o koncertech: http://www.accueilmusical.fr/
Ateliér je vestavěn dovnitř přesně v takové podobě jak vypadal, i s malou zahrádkou po levé straně
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.