Rue du Prévôt, neboli Hejtmanská ulice, se až do roku 1877 jmenovala Rue Percée, Proražená ulice, zřejmě podle toho, jakým způsobem ve 13. století vznikla. Její staré jméno tady najdeme ještě na několika místech vyryté do kamenných zdí. Ulička je široká kolem tří metrů a v některých úsecích dokonce jen metr osmdesát a připomíná, jak tato část města vypadala ve středověku.
Na rohu ulice s rue Charlemagne vznikla změť starých a nových názvů obou ulic
Toto domovní znamení neleží přímo v ulici, ale o pár metrů dál, na rohu rue de Fourcy a rue Jouy. Je to kopie původně malovaného znamení z roku 1767, které je uloženo v muzeu Carnavalet, a které znázorňuje brusiče, jehož dílna se tady kdysi nacházela.
Katedrála Notre-Dame slaví letos 850 let a k narozeninám dostane nové zvony. Je jich devět, jmenují se Marie, Gabriel, Anne-Geneviève, Denis, Marcel, Étienne, Benoît-Joseph, Maurice a Jean-Marie. Vysvěceny byly 2. února pařížským kardinálem Vingt-Trois a do věží budou pověšeny 23. března, v sobotu před Květnou nedělí, kterou začíná velikonoční týden. Před katedrálou už na tu slávu vyrostlo pódium (které, mimochodem, umožňuje docela nečekané a nezvyklé pohledy na průčelí). Zvony stojí prozatím vyrovnány na podstavcích po celé délce katedrály a samozřejmě se u nich tlačí davy Pařížanů i turistů. Pokud se chystáte do Paříže a chcete se na ně podívat, doporučuji vypravit se tam hned ráno (katedrála se otvírá v 8 hodin) nebo aspoň dopoledne.
Velký a nejhlubší zvon (Francouzi mu říkají „le bourdon“, čmelák), je pojmenovaný po Panně Marii a je na něm napsán text modlitby Zdrávas Maria.
Paříž, to nejsou jen staleté památky, frivolní zábava, cinkot příborů a světla jeviště. I Francouzi mají svoje traumata, se kterými se mnohdy ještě zcela nevyrovnali. Jedním z nich je i deportace židovských obyvatel během 2. světové války. To, že při ní byli velkou mírou aktivní samotní francouzští četníci, policie i obyčejní udavači (koneckonců, taky to dobře známe), si přiznali vlastně až slovy prezidenta Chiraca v roce 1995.
My už jsme tady viděli nejen výstavu o deportovaných židovských dětech (TADY), ale také pomník obětem ze zimního velodromu (TADY). Určitě jste si i sami všimli na zdech především 4. obvodu (čtvrti s tradičním židovských osídlením) pamětních desek s výčtem počtu obětí jednotlivých domů nebo škol. Tyto smutné události připomíná kromě jiných i Památník obětem deportace, na který se podíváme dnes.
Památník, připomínající deportace v letech 1941 – 1944, leží přímo za Notre Dame na východní špičce Île de la Cité (zjednodušeně, když se podíváte na horní úvodní fotku blogu, za tou vysokou nábřežní zdí se dvěma okénky nad hladinou Seiny). Dostanete se k němu přes malý parčík, kde uvidíte zčernalou betonovou zeď s téměř nečitelným nápisem Francouzští mučedníci deportace 1945
Úzké, příkré a nepravidelné schodiště nás mezi hrubými betonovými zdmi, do jejichž omítky byl přidán štěrk z různých francouzských regionů, zavede dolů, na malé trojúhelníkové betonové prostranství se symbolickou mříží, ze kterého se uzounkým vchodem vstupuje do krypty
Uvnitř krypty je umístěný hrob neznámého deportovaného, jehož ostatky sem byly přeneseny při otevření památníku 10. dubna 1962 z koncentračního tábora Natzweiler-Struthof v Alsasku, jediného koncentračního tábora, který dnes leží na území Francie. Od tohoto hrobu je výhled do dlouhé chodby, lemované dvěmi sty tisíci zlatých skleněných tyčinek, symbolizujících oběti deportací
Po obou stranách středové rotundy jsou umístěna dvě krátká boční křídla, na jejichž zdech jsou uvedeny názvy koncentračních táborů, do kterých deportovaní mířili – a také citáty z děl, jejichž autory je Paul Éluard, Louis Aragon, Robert Desnos, Antoine de Saint-Exupéry, Vercors, Jean-Augustin Maydieu a Jean-Paul Sartre
Spisovatel Robert Desnos zemřel na tyfus 8. června 1945 v Terezíně. Dojemné svědectví z jeho posledních dnů najdete TADY.
Trojúhelníkové schránky, vestavěné do zdi, skrývají zem i popel obětí z jednotlivých koncentračních táborů
Památník byl slavnostně otevřen generálem de Gaullem 12. dubna 1962 a od roku 2007 je zapsán jako národní památka. 26. dubna 1975, při příležitosti 30. výročí osvobození koncentračních táborů, tady manželka prezidenta Giscard D´Estainga vysadila růžové keře, zvlášť vyšlechtěné pro tuto příležitost. Součástí památníku je i dokumentační středisko s mnoha listinami, fotografiemi a publikacemi, které je však otevřené jen na požádání.
Mémorial des Martyrs de la Déportation
Square de l´Île de la Cité
Otevřeno denně kromě pondělí, vždy dopoledne od 10 do 12 hod, odpoledne v létě od 14 do 19 hod a v zimě od 14 do 17 hod
Je zvláštní, že přímo pod věžemi Notre-Dame najdeme v i plné turistické sezóně místa, kde nikoho nepotkáte. Turisté, kteří se tísní u vchodu do katedrály nebo stojí v dlouhé frontě na výstup na její zvonici, chodí jen po tradičních vyšlapaných cestách a netuší, že za rohem mohou narazit na zajímavosti, o kterých se v tištěných průvodcích nepíše. Uličky vedle katedrály pamatují mnoho století a i když domy v nich většinou už nejsou původní, přesto stojí za prozkoumání.
Na dnešní výpravu se můžeme vydat z náměstí place Jean XXIII za katedrálou, které jsme TADY viděli už minule
Zahneme do rue Chanoinesse, Kanovnické ulice, kde stávalo třiatřicet domů kanovníků z Notre-Dame a která bývala hlavní cestou kláštera, který se tady vedle katedrály rozkládal v dobách Karlovců (kolem 7. století). Dnes ho tady připomíná už jen název ulice, oddělující tento kout ostrova od katedrály – rue du Cloître, Klášterní ulice. Na tomto konci rue Chanoinesse nás mezi šedými stavbami možná upoutá červená budova státní školy pro vzdělávání soudců. Budova má střízlivé a seriózní určení a pověst, na rozdíl od protějšího domu (na fotce úplně vlevo), na jehož místě stával dům, kde podle pověsti bydlel v roce 1387 takzvaný krvavý holič. Ten se spolčil se svým sousedem paštičkářem, který vyráběl masem plněné pečivo. Společně chytali nebohé pocestné, kteří poté končili ve sklepě paštičkáře, kde byli zpracováváni v jeho výrobně. (Zkrátka takový středověký Sweeney Todd). Ještě máte chuť na oběd?
Raději se vydáme úzkou středověkou rue Chantres, kterou projdeme až na nábřeží na quai des Fleurs. Oproti ostatnímu terénu jsme tady poměrně nízko, je to tím, že se tady nábřeží dříve svažovalo k přístavišti Port Saint-Landry a základy domů byly proto stavěny velmi nízko.
Na rohu ulice des Ursins nás může zaujmout dům, jehož středověké, místy obnažené zdivo, okna, dveře, vitráže, tepané mříže a klenby nám mohou připomínat středověk. Chyba, dům byl postavený v roce 1958, ale na jeho stavbu byly použity stavební prvky z původní stavby, která bývala součástí kláštera Notre Dame, i z dalších mimopařížských středověkých domů, všechno tak trochu ve stylu „každý pes jiná ves“.
Dům měl svého času v pronájmu excentrický milionář Aga Khan.
Na rohové zdi domu nám zelená tabulka ukazuje, kam až vystoupala voda při velké povodni v roce 1910
Přímo naproti se po pár schodech můžeme dostat na nábřeží quai des Fleurs, my se ale raději podíváme do malého parčíku, vklíněného mezi ulici a nábřežní zeď, s kamennou fontánou se dvěma lvími hlavami, chrlícími vodu
Odtud se vydáme ulicí rue des Ursins, kde i další domy v sobě mají zakomponovány středověké prvky – i když ráz ulice je trochu narušený budovou policie, která prostupuje celým blokem a ústí úděsným vjezdem do garáží v rue Chanoinesse.
Ve stejné ulici sídlí i pařížský kněžský seminář se sochou Panny Marie s Ježíškem na fasádě
Nejstarší a nejmalebnější část najdeme kolem Rue Colombe, kde téměř těsně u nábřeží stojí staré domy, ve kterých kypí životem malé hospůdky
V těchto místech stávala brána, která uzavírala klášter od nábřeží
Před domem číslo 6 v rue de la Colombe je dlažbou vyznačeno umístění prvních městských galsko-římských hradeb z doby, kdy se Paříž ještě jmenovala Lutèce. Byly postaveny na konci 3. století a jejich úkolem bylo chránit město před nájezdy barbarů.
Po rue de la Colombe jsme se dostali na druhý konec rue Chanoinesse, kde narazíme na další staré domy s malebně upravenými restauracemi. Tento dům s číslem 26 v rue Chanoinesse stojí na místě dřívějšího průchodu, vedoucího do domu číslo 19 v rue des Ursins, a jeho dvorek s původní dlažbou je dodnes vydlážděný náhrobními kameny s nápisy, vyrytými gotickým písmem, pocházejícími údajně ze zrušeným kostelů z ostrova Cité. Také tady prý stojí sloupy z dávno zrušeného kláštera v rue Saint-Jacques. Fotky vám bohužel ukázat nemůžu, i když jsem už několikrát před domem číhala, až někdo vyjde a pustí mě dovnitř, zatím bylo moje čekání, bohužel, bezvýsledné.
Vedlejší dům, obrostlý bujnou zelení a na jaře ověšený stovkami fialových květů vistárie, pochází z roku 1512 a býval dříve kanovnickým domem. Restaurace má uvnitř několik romantických salónků a za nakouknutí stojí i správně omšelý dvůr. Většinou bývá otevřený, takže nám nic nebrání do něj nakouknout.
Právě na tomto místě stával dům, kde údajně kdysi žil kanovník Fulbert, který měl krásnou neteř Heloïse a který požádal svého mladšího kolegu Pierra Abélarda, aby se ujal její výchovy. Tak vznikl jeden z nejznámějších francouzských milostných příběhů z 11. století o lásce mezi oběma mladými lidmi, kteří spolu nejdříve uprchli, narodil se jim syn Astrolabe, poté se sice vrátili do Paříže (dům, kde spolu údajně žili, stál nedaleko odtud na dnešním nábřeží quai des Fleurs), ale společnost a církev je rozdělily a oba dožili odděleně v klášteře. Jejich osud se spojil až na hřbitově Père Lachaise, kam byly roku 1817 do společného hrobu přeneseny jejich ostatky.
V domech v této uličce a v jejím okolí, které stávaly na místě těch současných, žilo mnoho postav z francouzské historie a literatury (za všechny například dramatik Jean Racine), jejichž jména nám většinou nic neříkají a kteří jsou tu připomínáni na pamětních deskách. A pak jsou tu jiné domy, kde sice pamětní deska chybí, ale kde žil někdo, jehož jméno známe.
V tomto domě s číslem 16 v rue Chanoinesse bydlel po své emigraci do Francie v roce 1948 až do své smrti v roce 1974 spisovatel Jan Čep.
Z malého parčíku za chrámem Notre Dame, který nese jméno papeže Jana XXIII., který vykonával svůj pontifikát pouhých pět let od roku 1958 do roku 1963, je krásný výhled na zadní část Notre Dame se sakristií a presbytářem.
Na tomto místě kdysi stával episkopální palác, který byl vydrancovaný a zapálený 14.února 1831. O šest let později byl půlhektarový pozemek převedený na město s povinností zkrášlit ho – a právě tehdy byl vytvořený tento park.
Uprostřed prostranství se tyčí novogotická fontána se sochou Panny Marie a různými alegorickými sochami. V květinovém záhonu okolo jsou umístěné tabulky s názvy botanických zahrad, se kterými ta pařížská spolupracuje.
Uprostřed prostranství, vysypaného pískem, stojí altánek a kolem jsou rozmístěné nekonečné řady laviček. Do parčíku prý chodívala malířka Toyen, která ve svém stáří bydlela nedaleko – a údajně si tady do písku neustále něco kreslila klacíkem.
Malé náměstí place Louis Lépine na ostrově Cité je pojmenované po policejním prefektovi, který byl ve funkci na přelomu 19. a 20. století. Neproslavil se ani tak výkonem své funkce, jejímž nejznámějším výsledkem bylo založení policejní záchranné říční brigády, jako spíše založením a pořádáním soutěže o vědecké vynálezy, která přežila až do dnešního dne. Do 2. světové války bývala tato soutěž, doprovázená velkou výstavou přihlášených vynálezů, pořádána v Grand Palais, po válce na nábřežích Seiny, v dnešní době probíhá na pařížském výstavišti. Ze soutěže vyšly takové vynálezy, jako je například kuličkové pero, jednorázové papírové kapesníky, sekačka na trávu nebo kuchyňský strojek na výrobu bramborové kaše (tento vynález byl přihlášen v roce 1931 jistým panem Manteletem, který poté, co soutěž vyhrál, založil dodnes známou společnost Moulinex).
Na place Lépine se už od roku 1808 koná od pondělí do soboty květinový trh, který v neděli přenechává místo trhu s ptáky.
Mezi květinami na nás vykoukne nepoužívaný vchod do metra se secesním zábradlím.
Největší židovská komunita žije v Paříži už tradičně ve čtvrti Marais, není proto divu, že je tady i největší koncentrace synagog. Jednou z nejzajímavějších je secesní synagoga, která byla postavená v roce 1910 podle návrhu Hectora Guimarda, slavného architekta stylu Art Nouveau, poté, co si příliv Židů z východní Evropy do této čtvrti vyžádal postavení nové modlitebny.
Střízlivě řešená synagoga stojí na úzkém, jen pět metrů širokém pozemku, a proto ji Guimard vyhnal do třiadvacetimetrové výšky. Lehce konkávní fasáda, členěná pilastry, je zvýrazněná několika řadami oken a římsou nad vstupními dveřmi. Hector Guimard navrhl i celý interiér, včetně rostlinných dekorací na vnitřních stěnách, mobiliáře a lustrů, dovnitř se mi ale ještě ani jednou nepodařilo na prohlídku dostat, buď je synagoga zavřená nebo je v ní bohoslužba.
Nad vstupními dveřmi byly původně umístěny jen tři trojúhelníky, až při rekonstrukci po 2. světové válce bylo prostřední okno zkráceno a byla sem vsazena Davidova hvězda. Původní vzhled fasády, jak vypadala v roce 1930, můžete vidět TADY.
Dům, ve kterém bydlel Victor Hugo a v němž je dnes jeho muzeum, leží na krásném náměstí Place des Vosges. Hugo nebyl vlastníkem domu, ležícího ve východním rohu náměstí, ale měl v něm pronajatý 280 m2 velký byt ve druhém patře, ve kterém bydlel se svojí ženou a čtyřmi dětmi v letech 1832 – 1848. V bytě je nyní trvalá expozice, kde je vystaven Hugův nábytek, pocházející nejen z tohoto bytu, ale i z některých jeho předchozích bydlišť, obrazy, sochy a různé dokumenty, zatímco v 1. patře domu bývají pořádány krátkodobé výstavy.
V červeném salonu jsou vystaveny knihy a listiny, dokumentující Hugovo přátelství s Charlesem Dickensem, různé obrazy a Hugova busta od Davida d´Angers.
Čínský salonek, kde je vystavený nábytek z předchozího Hugova bytu
Jídelna
Hugova knihovna
Hugova ložnice
Hugova busta od Augusta Rodina
Na schodišti domu je umístěn reliéf Uctívání Victora Huga, který vytvořil sochař Henry Cros
Hugův rodný list
Maison Vicor Hugo
Hôtel de Rohan-Guéménée Marais, 6 Place des Vosges
Otevřeno denně kromě pondělí a svátků od 10.00 do 18.00 hod Vstup do stálých sbírek zdarma
Jak se tam dostat: metro Bastille, Saint-Paul nebo Chemin-vert
Archeologická krypta pod kamenným příkrovem náměstí před kostelem Notre-Dame skrývá vykopávky, objevené během archeologických prací v letech 1965 až 1972. Můžeme v ní vidět jedinečný přehled více než dva tisíce let starého urbanistického a architektonického vývoje tohoto srdce pařížské historie, kde se překrývají jednotlivé epochy od antiky až po dobu velké přestavby města v druhé polovině 19. století.
Toto místo bylo společně s částí levého břehu centrem galsko-římské Lutécie (jak se tehdy město jmenovalo) už v prvním století před našim letopočtem a během všech dalších století i všech nejvýznamnějších událostí města. V kryptě můžeme vidět základy starého opevnění, nábřeží i domů.
Základy středověkého domu, který byl postavený pravděpodobně současně ze zahájením stavby chrámu kolem roku 1163
Základy sloupu v domě ze 3. století
Středověká studna
Kromě vykopávek mě moc bavil doprovodný program – makety této oblasti v různých historických obdobích, interaktivní plánky a filmy o vývoji této zóny. Protože nás naposledy do krypty zahnalo nečekané silné krupobití (ujišťuji vás, že ledové kuličky na kamenné desce před kostelem fungují jako kuličkové ložisko, a že jsme měli co dělat, abychom se do krypty po schodech vůbec dostali), měli jsme spoustu času, abychom si všechno prohlédli. Viděla jsem tak opravdu podrobně všechny výstavní panely a makety, kterých jsem si při své dřívější návštěvě nevšimla. Pro milovníky historie opravdu stojí za to.
Takhle vypadalo okolí Notre-Dame před velkým požárem v roce 1772
Crypte archéologique
Čtvrť Cité, 7, Parvis Notre-Dame
www. crypte.paris.fr
Otevřeno denně kromě pondělí a svátků od 10 do 18 hod
Tak trochu ve stínu všech památek na Ile de la Cité se před Notre Dame nenápadně krčí nemocnice, která také rozhodně stojí – snad raději ne za hospitalizaci, ale aspoň za nakouknutí (turisty tam údajně nepouštějí, ale stačí nebýt příliš nápadní). Její nádvoří je tak monumentální a působivé, že až bere dech.
Původní Hôtel Dieu stál na druhé straně prostranství před Notre Dame. Nemocnice byla na tomto místě založena už v době krále Clovise II. v roce 651 a to pařížským biskupem Saint-Landry. Tehdy do ní byli přijímáni nejen nemocní, ale i žebráci a poutníci. V průběhu dalších století ji rozšiřovali a podporovali další vládci, a to především králové Philippe-Auguste (12. stol.), Ludvík Svatý (13.stol.) a Jindřich IV. (16. stol.). Až do doby renesance to byla jediná pařížská nemocnice a v posledních desetiletích své existence zcela přestávala stačit náporu nemocných; současně ovšem nebylo možné ji na omezené ploše rozšířit nebo přestavět.
Původní nemocnice vpravo od Notre Dame. Rytina z 19. století, zdroj Wikipedia
Fotografie původní nemocnice pořízená někdy v letech 1865-68. Zdroj Wikipedia
Budovy byly částečně zničeny požárem v roce 1772, ale po opravě sloužily ještě dalších sto let, než bylo z popudu barona Haussmanna rozhodnuto o postavení nové nemocnice na opačné straně prostranství, na kterém byly tehdy zbourány staré domy. Současné budovy, na které se dnes podíváme, a které se rozkládají na ploše 22 000 m2, tedy pocházejí až z let 1866 – 1878.
Nemocnice je v současné době zaměřena na diabetologii, endokrinologii a oftalmologii.
Hlavní vchod z Place du Parvis de Notre Dame
Na konci nádvoří stojí socha slavného francouzského lékaře Guillauma Dupuytrena, který žil na přelomu 18. a 19. století, kterou studenti medicíny převlékají každého půl roku do jiného kostýmu. Na předchozí převleky se můžete podívat TADY.
Tento impozantní pohled ovšem neobsahuje celou nemocnici, ale jen její střední část. Z galerií, které vidíme, vystupuje na obě strany kolmo pět křídel, rovnoběžných s nábřežím.
Základy středověkého domu, který byl postavený pravděpodobně současně ze zahájením stavby chrámu kolem roku 1163
Základy sloupu v domě ze 3. století
Středověká studna
Původní nemocnice vpravo od Notre Dame. Rytina z 19. století, zdroj Wikipedia
Fotografie původní nemocnice pořízená někdy v letech 1865-68. Zdroj Wikipedia
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.