Kdo z častých návštěvníků Paříže by neměl rád čtvrť Marais! Úzké uličky, historické paláce, staré tiché zahrady, zajímavé galerie, módní restaurace a malé obchůdky lákají k procházkám. Tento kout Paříže nebyl na rozdíl od jiných čtvrtí v 19. století zasažený urbanistickým velikášstvím barona Haussmanna a proto si zachoval dodnes svoji původní tvář.

Jednou ze starých půvabných ulic je zde i rue Vieille du Temple, která protíná 3. a 4. obvod, a jejíž název připomíná, že kdysi vedla k pařížském Templu, bohatému sídlu řádu Templářských rytířů. Řád byl zrušený králem Filipem Sličným už v roce 1312, údajně právě proto, že se král bál jeho moci a chtěl se zmocnit jeho bohatství. Poslední velmistr řádu Jacques de Molay byl o rok později upálený v cípu Île de la Cité, tam, odkud dnes pod Pont Neuf vyplouvají parníky s turisty na okružní plavbu po Seině. Zbytky Templu zmizely z mapy Paříže definitivně v roce 1808, kdy byla zbořena poslední věž této dříve tak mocné pevnosti. Dnes najdeme jeho připomínku jen vyznačenou v dlažbě před radnicí 3. obvodu, která stojí na místě dřívější věže Templu, v níž byl v letech 1792 – 1795 po Francouzské revoluci vězněn se svou rodinou král Ludvík XVI., který se odtud vydal na svoji cestu na popraviště.

 

Ulice je vroubená spoustou malých zajímavých obchůdků a starými paláci. Pokud najdete pootevřené dveře některého z nich, neváhejte, uvnitř se skrývají půvabné dvorky, které určitě stojí na podívání.

Tento mohutný dům pochází už ze 14. století a i přes mnoho dalších přestaveb si zachoval staré jádro. Jeho fasáda, vrata a klenutý průjezd jsou památkově chráněny (vrata jsou přes den skoro pořád otevřená, ve dvoře jsou totiž kanceláře).

 

 

Nemusí to být jen historické paláce, i dvorky těch obyčejnějších domů mají svůj půvab a často skrývají nečekané průhledy do obchodů nebo kanceláří

 

Jedním z nejvýznamnějších paláců v ulici je Hôtel de l´Ambassadeur de l´Hollande, který svoji krásu skrývá za přísnou, stářím zčernalou zdí s bohatě zdobeným štítem a krásnými, ale trochu ošuntělými vraty. Holandský ambasador, jak napovídá název paláce, v něm žil krátce jen několik let po jeho postavení na začátku 17. století, pro nás je ale zajímavější to, že v něm od roku 1776 bydlel Beaumarchais, který zde napsal Figarovu svatbu.

Palác byl původně postaven pro vikomta Amelot de Bisseuil, jehož monogram je na vyřezávaných vratech vidět dodnes.

 

Zhruba v polovině ulice narazíme na starou tržnici Marché des Blancs Manteux, postavenou na začátku 19. století. Její zvláštní název pochází z názvu nedalekého kláštera s kostelem, v němž žili mniši, kteří nosili bílé pláště – les blancs manteaux. Klášter už dávno zmizel, kostel ale stojí nedaleko přes křižovatku dodnes. Tržnice dnes slouží jako kulturní středisko, konají se v ní různé kulturní akce a výstavy (nebo třeba vánoční trhy, které jsem tu zažila loni).

 

 

Jen kousek odtud leží další zajímavý dům, který vystrkuje do křižovatky rohový arkýř. Pochází z prvních let začátku 16. století, kdy si ho nechal postavit Jean Herouet, královský pokladník a sekretář budoucího krále Ludvíka XII. Dům byl silně poškozený bombardováním v roce 1944 a po válce bylo uvažováno o jeho stržení, nakonec se ho ale podařilo zachránit.

Tak bychom mohli pokračovat ještě dál a dál, každý z domů v ulici má svoji historii, svoje zajímavosti a svůj půvab, který si tam jistě každý najde sám.

Jak se tam dostat: metro Saint-Paul (linka 1) nebo Hôtel de Ville (linka 1 nebo 11) nebo v opačném směru Filles du Calvaire (linka 8)

 

Židovská komunita sídlí v Paříži tradičně ve čtvrti Marais. Židé se tady, tehdy těsně za městskými hradbami, usídlili už před šesti sty lety poté, co byli vyhnáni z města. Uzavřená komunita v průběhu století stále rostla a posilovala svoje zvyky a životní styl. K původním obyvatelům se přidávali židovští přistěhovalci z Afriky a především z východní Evropy, hlavně z Polska. Na některých místech této židovské čtvrti, kterou její obyvatelé nazývají „pletzl“, což prý v jidiš znamená „ghetto“, můžete dodnes potkat muže v černých kaftanech a s dlouhými zakroucenými pejzy (i když se zdá, že je jich čím dál míň), můžete se najíst v pravé košer restauraci a koupit si pečivo v židovské pekárně (kde se vám může stát, že vám na francouzštinu se slovanským přízvukem odpoví rovnou polsky). V okolí najdete i dvě nejvýznamnější synagogy, jednu v rue des Rosiers 25 a secesní v rue Pavée 10, a několik modliteben. Pokud sem přijdete v říjnu během židovského svátku stánků Sukot, můžete najít některý ze stánků přímo na ulici (například před modlitebnou v rue des Ecouffes, kolmé na rue des Rosiers).

 

 

 

 

Jedna část rue des Rosiers je dnes pěší zóna a stává se spíše turistickou oblastí, uvedenou v průvodcích. Na místní život to má negativní vliv, protože mizí tradiční obchody nebo holičství a místo nich sem přicházejí krámy s oblečením nebo cetkami, které nemají s židovskou tradicí nic společného. Naštěstí zde ještě zůstávají židovské restaurace a pekařství (ve kterých najdete dokonce i pečivo s mákem, který jinak Francouzi nepoužívají a považují ho málem za drogu).

Jak je vidět, židovsko-francouzký štrůdl vypadá úplně jinak, než ten náš

Tradiční svícny – menory v jednom z obchodů s uměleckými předměty a knihami na rue des Rosiers

Jeden z vystavených obrazů, který se mi líbil. Mojžíš olympionik?

Židovsko-polské lahůdkářství, ve kterém stojí v regálech, kromě tradičních krakovských košer uzenin a spousty dalšího zboží, i Vodka Wyborowa nebo Zubrowka.

Pekařství ve výloze s menorou…

… i s osvědčením košer, vystaveným rabínem ortodoxní židovské komunity

Ve vyhlášené restauraci Jo Goldenberg došlo v roce 1982 k bombovému atentátu. V době oběda do restaurace vnikla skupinka mužů, později odhalených jako teroristé z organizace Fatah, kteří dovnitř vhodili granát a při útěku čtvrtí stříleli bezhlavě kolem sebe. Zemřelo šest lidí a dvacet dva jich bylo zraněno. Při dalším vyšetřování bylo zjištěno, že dva z teroristů byli Němci, neonacisté (a jeden z nich bývalý člen Stasi), vycvičení v palestinské OOP.
Restaurace zůstala dlouho prázdná, až v roce 2010 v ní byla otevřena prodejna s oblečením (ale aspoň zachovali původní fasádu i červené markýzy. Na zdi je umístěná pamětní deska.

Pokud máte rádi falafel, nesmíte vynechat toto rychlé občerstvení

„Žalmová“ kavárna přímo na pěší zóně rue des Rosiers

Secesní synagogu v rue Pavée jsme už jednou viděli

Přímo naproti synagoze. V poslední době mi připadá, že tradiční jarmulky ve čtvrti čím dál více ubývají a místo původních obyvatel je zde stále víc turistů. Při mé poslední procházce v této čtvrti jsem první jarmulku uviděla až při svém odchodu.

4. obvod, rue des Rosiers a okolí

Jak se tam dostat: metro Saint-Paul (linka 1)

Na rušné rue St-Antoine stojí mohutný kostel St. Paul St. Louis s nedávno opravenou fasádou. Kostel jsme tady viděli už několikrát, dnes se ale podíváme do nízkého nenápadného domu hned v jeho blízkosti.

 

V domě sídlí advokátní kanceláře a také lékařské laboratoře, je proto v pracovní době otevřen. Díky tomu už z ulice vidíme, že úzký průchod vede na zajímavý dvorek.

 

Ty dvorky jsou vlastně dva – na tom prvním malém najdeme hezkou fontánu s typickým pařížským „mřížovím“ (nevím, jak to nazvat jinak) na zdi

 

 

Dalším průjezdem, jehož strop nesou mohutné staré trámy, se dostaneme na druhý a větší dvůr, kde nás zaujme několik malebných vchodů do různých křídel domu, které na dvůr ústí

 

 

Za těmi dveřmi je hezké schodiště, to jsem se ovšem dozvěděla až později při hledání informací na internetu

 

Nad východní stranou dvora se tyčí věže vedlejšího kostela

4. obvod, 111 rue St-Antoine

Dnes vás zavedu do uličky ve čtvrti Marais, kterou pravděpodobně nezná ani většina Pařížanů, dokonce ani těch, kteří bydlí v její blízkosti. Není v ní nic, co by vás přinutilo se zastavit a vstoupit pod nízký oblouk, který do ní vede z rue Vieille du Temple. Na svém začátku je navíc polepená plakáty a počmáraná tagy, zdi jsou oprýskané a špinavé. Pekárna, která stávala na jejím rohu a dávala místu starobylý a domácký vzhled, byla před časem zrušená, což je sice škoda, protože luxusní kosmetika, která ji nahradila, je jen další globalizovaný, studený a zbytečný krám, ale obyvatelé domu na konci uličky jsou šťastní, protože s pekárnou zmizely i krysy, které se tu promenádovaly ve dne v noci, protože boční východ pekárny, vedoucí do uličky, býval plný starého pečiva, které je sem přitahovalo zdaleka.

A přesto má tato tři metry široká a necelých čtyřicet metrů dlouhá ulička svůj půvab, především díky velkým kočičím hlavám, kterými je vydlážděná, díky starým a na stranu nachýleným zdem a především díky starému paláci, který stojí na jejím konci a jehož dvůr je, bohužel, chráněný mříží. Ulička je soukromá a její uživatelé si nedávno odhlasovali, že ji zavřou na mříž i z ulice, takže tato procházka v ní možná byla také moje poslední.

 

Ulička byly pojmenovaná po majiteli paláce, který stojí na jejím konci a ve kterém žil markýz d´Argenson, který byl v letech 1718 – 1720 ministrem spravedlnosti (tehdy této funkci říkali strážce pečeti) Ludvíka XV.

Dům pochází ze 17. století, ale v 19. století byl přestavěný a zvýšený. Uvnitř je krásné dřevěné schodiště z doby Ludvíka XIII. (které přede mnou prozatím zůstalo utajené vinou mříží, ale snad to jednou dokážu). V 19. století byl na levé straně nádvoří vestavěn hrázděný dům, který se sem sice moc nehodí a který měl být podle nějakého plánu zbořený, ale díky svému půvabu nakonec zůstává.

Pohled od domu do ulice

Dobře víte, že mě street art baví a že snesu hodně, ale ta hrůza, co jsme viděli na kraji uličky, mi vadí. Zato mě vyloženě pobavily tyto ťápoty.

4. obvod, impasse de l´Hôtel d´Argenson, 20 rue Vieille du Temple

Jak se tam dostat: metro Saint-Paul (linka 1) nebo Hôtel de Ville (linka 1 a 11)

Dnes to bude něco pro romantiky. Staré uličky v centru, do kterých se v 19. století nedostal baron Haussmann se svými buldozery (byly vůbec tehdy už nějaké buldozery? Nebo jak to vlastně bourali?), a ani v 2. polovině 20. století architekti s ideou ozdravování čtvrtí, oplývají krásou, která se mezi novostavbami vytvořit nedá. Popraskané zdi se zašlou omítkou, staré lucerny, pnoucí se psí víno a slepé zdi s oprýskanými okenicemi. Ulička, do které vás pozvu dnes, vlastně ani moc domovních čísel nemá. Je krátká, protíná v centru rue de Rivoli a na obou stranách do ní vedou schody. Podle některých pramenů zde bydlela v čísle 14 prostopášná královna Margot, jiné prameny to vyvracejí, ale je hezké představovat si, že šlapeme po stejné dlažbě jako ona.

Opravna a půjčovna jízdních kol vpravo měla ještě před dvěma lety krásnou žlutou barvu a našli bychom v ní prodejnu potravin. O něco později na ní už visel nápis, že je k prodeji a hned poté ji přemalovali na podivně béžovo-zelenou. Té žluté barvy lituju, líbilo se to mnohem víc.

Uličkou se dostaneme du rue François Miron, ke dvěma starým středověkým hrázděným domům, které jsme viděli už TADY.

4. obvod, rue de la Cloche-perce

Pokud byste si při procházce ve čtvrti Marais chtěli odpočinout, mám pro vás tip na zajímavou, tichou a neznámou zahradu uprostřed města. Patří ke starobylému paláci Coulanges z roku 1634, ve kterém sídlí Maison de l´Europe, zabývající se evropskými otázkami a „evropským občanstvím“ (jak říkají jejich stránky).

Do zahrady se dostanete přes dvůr a potom těmi skleněnými dveřmi vlevo

Oáza klidu v centru města

Neobvyklý výhled na 35 metrů vysoků starý komín uprostřed historické čtvrti. Komín patří továrně, postavené v roce 1867, která až do roku 2002 fungovala ve dvoře vedlejšího domu. Patřila asociaci pařížských zlatníků a šperkařů, kteří tady spalováním, rozemíláním, promýváním, prosíváním a různými chemickými úpravami získávali z odpadu ze své výroby zbytkové cenné kovy. Od svého zavření továrna chátrala, teď ji přestavuje jedna japonská firma s oblečením na prodejnu. Komín i pece by tam měly zůstat.

Za touto malou brankou, skrytou prozatím v křoví, se skrývají zahrady vedlejších dvou paláců, které budou po rekonstrukci s touto propojené – dočkáme se snad už příští rok a potom se tam taky znovu určitě podíváme.

Maison de l´ Europe
Čtvrť Marais, 35-37 rue des Francs Bourgeois, od příštího roku bude vstup do zahrady pravděpodobně jen z 10 rue des Rosiers

Otevřeno v pracovní dny od 14 do 19 hod

Jak se tam dostat: metro Saint-Paul (linka 1)

Cestou do Notre Dame, kde jsem chtěla být před osmou tak brzy, abych stačila vyfotit klíč od katedrály a kostelníka, který ji odmyká, jsem se nečekaně zasekla jen kousek od chrámu a odemykání jsem propásla. Zahlédla jsem totiž otevřené dveře, za které toužím nahlédnout už pořádně dlouho.

 

Pravidelní čtenáři si možná vzpomenou, že jsem v loňském článku o uličkách vedle Notre Dame psala i o domě, jehož dvorek je vydlážděný náhrobními kameny a do kterého jsem se zatím nedostala. Teď ta příležitost byla tady.

Domovní dveře vlastně ani nevedou na dvůr, ale do úzké středověké uličky, která byla později zrušená tím, že ji z obou konců zastavěli novějšími domy. A ty náhrobní kameny tady opravdu jsou.

Na některých kamenech zůstaly ještě zbytky starých nápisů. Najdete je v místech těchto dvou kovových patníků, jen na kraji, kde nebyly v průběhu let ošlapány. Nebudete mi to věřit, ale zapomněla jsem je detailně vyfotit.

Dům je přes den zavřený, chce to opravdu náhodu. Stejně jako v případě ostatních zamčených domů nebo uzavřených uliček či průchodů ve městě, i tady je lepší se o to pokoušet brzy ráno, kdy lidé odcházejí do práce a domy zůstávají otevřené pro popeláře nebo listonoše.

V této restauraci hned vedle jsem ještě nikdy nejedla. Letos vyměnili nábytek a sladili židličky s vistáriemi, kterými je celý dům zarostlý. Toho rána jsem si předsevzala, že se sem po prohlídce chrámu vrátím, abych zjistila, jestli už mají otevřeno, a že si tady dám snídani, ale znáte to – nakonec jsem na to zapomněla a šla úplně jinam. Tak příště, stejně sem musím znovu brzy ráno na to odemykání kostela.

Île de la Cité, 26 rue Chanoinesse

Jak se tam dostat: metro Cité (linka 4) nebo Hôtel de Ville (linka 1 nebo 11) nebo St.Michel (linka 4, RER B)

Katedrála Notre Dame de Paris, která v letošním roce slaví 850 let od svého postavení, je zcela určitě jedním z hlavních turistických cílů v Paříži a podle toho to tam taky vypadá. Fronta, někdy kratší, ale většinou spíš delší před vchodem a tlačící se davy lidí, které člověku brání si to uvnitř pořádně prohlédnout a prožít jinak, než se zvědavci v zádech. Spousta lidí kostelem projde proto jen z povinnosti, nebo se dokonce nechá už předem venku odradit.

Existuje ovšem možnost, jak si kostel vychutnat o samotě a mít ho téměř jen pro sebe – prostě si přivstat a přijít ráno na osmou, kdy se otvírá (tato taktika platí i pro Sacre Coeur a všeobecně pro hodně navštěvované kostely i jinde. Vyplatila se mi i v jiných městech a třeba římský chrám sv. Petra jsem takto viděla v sedm ráno, kdy v něm bylo všeho všudy asi pět lidí, zatímco v deset se před ním už vinula několikasetmetrová fronta).

Pokud přijdete k Notre Dame pár minut před osmou, můžete vidět kostelníka, který velkým klíčem odemyká kovovou branku před vstupními dveřmi a při troše štěstí můžete být prvním, kdo ten den do chrámu vstoupí.

 

V osm ráno také začíná první mše, většinou jen pro pár místních, která se koná za tepanou mříží chóru, kam jsou vpouštěni jen ti, kdo se jdou opravdu modlit, zatímco ti ostatní si mohou chrám prohlížet do sytosti. A o samotě – nebo skoro.

 

Mše končí po půl deváté, potom je možné si vyfotit i mříž a oltář. Katedrála je pořád ještě téměř prázdná.

Můžeme tak v klidu obdivovat třeba barevná vitrážová okna…

.. klenby, arkády galerie nebo třeba varhany.

Také si v té prázdnotě lépe všimneme a prohlédneme detaily, které v davu můžeme přehlédnout, jako třeba výzdobu této krásné stěny, oddělující chór od chórového ochozu, s motivy Kristova života…

… nebo nádhernou schránku s relikviemi sv. Geneviève…

… nebo také modely katedrály, pocházející z různých dob a představujících různé fáze výstavby, vystavené v zadní části za chórem…

… anebo nejrůznější náhrobky více či méně významných zemřelých.

Samozřejmostí je také prohlídka nádherné fasády s věžemi a se třemi portály, rozetovým oknem uprostřed a sochami judských králů pod ním (které jsou, bohužel, jen kopiemi, protože rozvášněný dav je během Francouzské revoluce zaměnil za francouzské krále a proto je z portálu strhl a zničil. Některé z nich se těžce poničené našly při vykopávkách teprve před pár desítkami let a jsou vystaveny v Musée de Cluny).

Informacemi o katedrále začínají všechny tištěné průvodce, které jsou mnohem fundovanější, proto je tady úplně vynechávám. V případě potřeby a zájmu je najdete třeba TADY.

 

V devět hodin, kdy kostelník otevře i druhou branku a kdy se ke katedrále začnou stahovat první davy turistů, vy už máte hotovo a můžete se vydat do nejbližší kavárny na svoji první zaslouženou ranní kávu.

Bohužel neznám žádný podobný trik pro výstup na věže. Ten se otvírá až v deset a to už tam dost dlouho předem stojí pořádná fronta.

 

Cathédrale Notre Dame de Paris

4. obvod, place du Parvis de Notre Dame
Otevřeno denně od 8 do 18,45 hod, v sobotu a v neděli do 19,15 hod

Vstup zdarma

 

Jak se tam dostat: metro Cité nebo Saint-Michel (linka 4) nebo Hôtel de Ville (linky 1 a 11)

 

Pokud se přes všechna lákadla Île Saint Louis – Ostrova sv. Ludvíka dostanete až do východní části rue de Saint-Louis-en-l´Île, uvidíte z dálky vystupovat z fasády jako vývěsní štít velký ciferník hodin, zasazený do rámu z tepaného železa. Když přijdete blíž, uvidíte nad hodinami vysokou věž kostela – ten je ovšem tak skrytý za obyčejnou uliční fasádou, že by ho tady nikdo nehledal.

Kostel je zasvěcen svatému Ludvíku, kanonizovanému králi, který vládl Francii v letech 1226 – 1270 pod jménem Louis IX. Ten se údajně chodil na ostrov, který v té době nebyl ničím jiným, než pastvinou se stády krav, modlit a právě odtud vyjel v roce 1269 na křížovou cestu do Jeruzaléma, ze které přivezl relikvii z Kristovy trnové koruny. Přestože relikvie vzala za své během řádění revolucionářů po roce 1789, můžeme vidět v kostele aspoň Ludvíkovu sochu i s korunou.

Když jeden z jeho dalších nástupců v královském úřadě, Ludvík XIII., rozhodl v roce 1614 o rozparcelování ostrova, výstavbě nábřežních zdí a jeho obydlení, bylo současně také rozhodnuto o postavení kaple s původním názvem Notre-Dame-en-l´Île. Dokončena byla v roce 1623 a o jedenáct let později byla přejmenována na kapli sv. Ludvíka. Kaple stála sice zhruba už na dnešním místě, ale byla situována jinak – její průčelí vedlo na hlavní ulici, byla obklopena hřbitovem a před ní bylo v místě dnešní rue Poulletier umístěno tržiště.

O pár desetiletí později byla už kaple pro obyvatele ostrova příliš malá a proto padlo rozhodnutí o stavbě nového velkého kostela. Jeho návrh provedl François Le Vau, bratr významného architekta Louise Le Vau, který na ostrově bydlel a byl autorem mnoha významných paláců, které se zde v té době stavěly. Nový kostel už měl dnešní dispozici, to znamená, že stál rovnoběžně s hlavní ulicí a jak hřbitov tak tržiště zcela zmizely.

Architekt le Vau v době stavby zemřel a dílo proto převzal architekt Gabriel Le Duc (architekt kostela ve Val-de-Grâce). Stavba se ale vlekla kvůli finančním potížím, na její dostavění byla dokonce vypsána státní loterie a po smrti architekta Le Duca ho nakonec dokončil Pierre Bullet.
Kostel byl nakonec vysvěcen až v červenci 1726. Jeho zvonice byla ale zničena bleskem v roce 1740 a teprve poté vznikla nová zvonice, kterou zde vidíme dodnes – ve tvaru podivného třicetimetrového obelisku s otvory, jejichž hlavním úkolem byla ochrana proti poryvům větru.

Původně gotický kostel s italskými vlivy byl v průběhu 18. a 19. století přeměněn na barokní. Ze stejné doby pochází i vnitřní úprava s mohutným zlatým zdobením.
Po francouzské revoluci byl kostel vypleněn, mobiliář zničen a relikvie a sochy rozkradeny a rozbity, s výjimkou sv. Geneviève a Panny Marie, které byla přeměněny na sochy Rovnosti a Volnosti (docela by mě zajímalo, kdo ze svatých představoval Bratrství). Z kostela se stalo skladiště knih, které bylo později prodáno soukromé osobě, díky níž se v něm mohly konat tajné mše. Znovu byl oficiálně vysvěcen až v roce 1802. Jeho vnitřní vybavení včetně vitráží tedy pochází hlavně až z následujících let, stejně jako většina uměleckých děl.

Vitráž se sv. Ludvíkem

V kostele najdeme také devět obrazů, malovaných na dřevě, pocházejících z vlámské školy 16. století a představujících scény z Kristova života.

Barokní varhanová skříň pochází z roku 1744, nástroj sám o sobě je ale mnohem mladší. Jeho poslední verzi nechalo město instalovat až v roce 2005 za téměř dva milony euro. Proto se v kostele často konají koncerty varhanní hudby.

Pokud vás varhany zajímají, píše o nich blíže pařížský bloger Vincent, povoláním muzikant a hlavně varhaník, který je představuje s fotografiemi nejen zvenku, ale i přímo zevnitř nástroje, z míst, kam se obyčejný smrtelník nikdy nedostane.

Église de Saint-Louis-en- l´Île

4. obvod, 19bis rue Saint-Louis-en-l´Île

Jak se tam dostat: metro Pont Marie a Sully-Morland (linka 4)

V parném létě, když při toulkách po historickém centru bolí nohy a člověk touží po stínu, se nábřeží Seiny nabízejí jako ta nejvhodnější místa k odpočinku. Ve stínu rozložitých stromů můžeme posedět i u některé z vysokých nábřežních zdí na Île Saint-Louis – Ostrově svatého Ludvíka. Některá místa jsou tady nečekaně klidná a tichá.

 

Ve vedru jsou příjemnější nábřeží ve stínu na severní straně ostrova – a nepochybuji, že to tady bude příjemné hlavně pro pány. Aspoň pokud jde o pohled na procházející Pařížanky.

Klid nábřeží nám nabízí také pohledy na historické paláce, kterých je tady nepočítaně. Tím nejkrásnějším je možná Hôtel Lambert ze 17. století, stojící na východním cípu ostrova. Jeho architektem byl Louis Le Vau (který je také autorem zámku ve Versailles).

 

Fotografii ze včerejšího rána přímo z místa požáru vyfotil a dal mi laskavě k dispozici pařížský blogger Jacques Brice, autor blogu Le Pieton de Paris

 

 

Na ostrově si můžeme prohlížet nejen paláce, ale i fasády obyčejných domů, sochy, vyřezávané dveře, kované mříže, kliky a klepadla

 

V čísle 29 na quai de Bourbon bydlela určitou dobu Toyen. Jen o kousek dál v čísle 19 žila a pracovala sochařka Camille Claudel, žačka a milenka Augusta Rodina, a v čísle 43 její bratr Paul Claudel, básník, dramatik, ale také diplomat, který byl v letech 1909 – 1911 francouzským konzulem v Praze.

 

Prostředkem ostrova prochází rue Saint-Louis-en-l´Île, plná obchodů, galerií, restaurací a kaváren

Stojí za to si ulici projít celou, třeba s kornoutem zmrzliny z proslavené zmrzlinárny Berthillon, jejíž hlavní pobočku najdeme hned na kraji ulice u Pont Saint-Louis a další potom roztroušené po celém ostrově. Zdatně jí tady konkuruje další zmrzlinárna Amorino.

 

Někde se nám podaří i proniknout dovnitř paláců a domů a můžeme si tak prohlédnout dvory, kde často narazíme na malebné galerie, obchůdky, dílny, nebo prostě jen na starou garáž či zdi porostlé břečťanem.

 

Samozřejmě, že naši pozornost přitáhnou také výklady obchodů – mě tentokrát zaujaly svojí pestrostí

A protože jsme na ostrově sv. Ludvíka, najdeme tu také stejnojmenný kostel. Do jeho chladivého ticha se podíváme hned příště.

Jak se tam dostat: metro Pont-Marie nebo Sulle-Morland (linka 7), ale nejraději pěšky, jsme v plném centru