Návštěva pařížské radnice je jednodušší, než by se zdálo. Skoro každý týden jsou organizovány komentované prohlídky reprezentačních prostor, a to i v angličtině, na které je možné se přihlásit. Na druhou stranu je to obtížné hned z několika důvodů – termíny nejsou pravidelné, některý týden jsou, některý nejsou, je nutné je složitě zjišťovat (zapomeňte na internet), přihlašuje se jen telefonicky nebo osobně (opět zapomeňte, že existuje internet a mail) a míst je jen několik. Já jsem se o návštěvu pokoušela v podstatě několik let a stejně tak několik let moje cesty do Paříže měly stejný scénář – hned po příletu a ubytování jsem se vydala na radnici do informačního centra, abych zjistila, jestli zrovna v době mého pobytu bude nějaká prohlídka. V létě před dvěma lety jsem měla štěstí, které jsem nepochopitelně zahodila – na prohlídku jsem se přihlásila, ale potom jsem na ni hloupě zapomněla. Další šanci jsem dostala až loni v květnu a tu jsem už nepustila.

 

Pařížská radnice stojí na svém místě už od začátku 14. století, kdy ji v těchto místech založil Étienne Marcel, tehdejší představený pařížských cechů. Nejde samozřejmě o stejnou budovu, ta, kterou vidíme dnes a kterou navrhli architekti Théodor Ballu a Édouard Deperthes, pochází z let 1874 – 1882. Byla postavena poté, co ta předchozí lehla popelem i se svými matrikami a knihovnou při bojích pařížské Komuny. Novorenesanční průčelí, které se ježí věžičkami, je však podobou předchozí radnice inspirováno. Je dlouhé 143 metrů a dosahuje výšky přes 18 metrů (zvonice 50 metrů).

Fotograf Charles Marville zachytil pařížskou radnici těsně po požáru. Jedno křídlo dveří, které se z ní zachovalo, můžete vidět v Musée Carnavalet.

Do ohromujících slavnostních sálů se vchází po čestném schodišti v průjezdu v zadní části budovy. Stejné schodiště, umístěné zrcadlově, vede na druhé straně ke kancelářím současné starostky Anne Hidalgo.
Prohlídka, kterou radnice pro zájemce pořádá, se omezuje jen na reprezentační prostory. Neviděli jsem tedy ani zasedací sály, ani knihovnu a ani kancelář starostky. Kdo chce vidět víc, musí si vystát frontu při Dnech evropského dědictví, kdy bývá radnice taky zpřístupněna.

Ve vstupní hale…

Velký padesátimetrový Slavnostní sál radnice byl vytvořen podle vzoru zrcadlového sálu ve Versailles, jako jeho „republikánská replika“. Vzhledem k tomu, že architekti neměli k dispozici takovou délku, jaká je ve Versailles, udělali sál širší a vyšší – bylo nutné za každou cenu ukázat, že republika je nadřazená království.

Sál je bohatě zdobený zlacenými štuky a nástěnnými malbami. Na ohromujícím stropě je na 500 m² maleb uvedeno a obrazově znázorněno heslo Rovnost – volnost – bratrství, ale také hudba, tanec a radost ze života. Najdeme na něm i znak Paříže a monogram RF jako République française. Nad arkádami v horní části stěn jsou vymalovány symboly šestnácti francouzských (i zámořských) krajů. Některé chybí, například Limousin nebo Bourbonnais, ale také Alsasko, které bylo v době stavby radnice anektováno Německem. Překvapivě je zde ale ve formě zahalené ženy vymalováno Alžírsko, pro změnu anektované Francií od roku 1830.
Světlo, které vstupuje třinácti okny, se odráží v protilehlých zrcadlech a dává sálu lehkost a světlost.

 

 

Dalším sálem, který jsme měli možnost vidět, je Salon Georges Bertrand, který nese jméno malíře, který zhotovil nástěnné malby. Ty jsou inspirovány vesnickým životem a zemědělstvím, které i přes probíhající průmyslovou revoluci ještě v 19. století hrálo významnou roli i v tak velkém městě, jakým už tehdy byla Paříž.
Salon je celý obložený dřevěným vyřezávaným ostěním a vyzdobený novorenesančními sochami, představujícími řemesla a zemědělské práce.

Ve vedlejší Salonu Zlaté knihy jsou na stěnách vymalovány fresky (autor Jean Paul Laurens), představující výjevy z pařížské historie. Nahoře znázornění 22. února 1358, kdy byly tři tisíce revoltujících Pařížanů, vedených Étiennem Marcelem, povražděny vojsky vévody Lotrinského a hraběte ze Champagne.

Dole první pařížský starosta Bailly přijímá Ludvíka XVI. po dobytí Bastily. Za povšimnutí stojí to, jak je král ve světlém kabátě symbolicky zobrazený v podřízeném postavení pod revolučním starostou.

 

Něco se tady chystalo, bohužel ne pro nás

Místnost je zajímavá i tím, že jsou zde ve vitrínách vystaveny pamětní listy vzácných návštěv. Nechybí snad žádný z evropských i světových monarchů, prezidentů i papežů.

Jediným městem, se kterým má Paříž družbu, je Řím. Padesáté výročí jejího uzavření připomněli v roce 2006 tehdejší starostové obou měst. Na radnici by měla být také socha římské vlčice, tu jsme ale neviděli.

Pařížský znak plující lodi s napjatými plachtami na vodách tady najdeme všude, i na klikách dveří. Latinský nápis Fluctuat nec mergitur – Potácí se, ale nepotopí, je pařížským heslem, které se nedávno stalo symbolem týdnů po teroristických atentátech.

Mezi všemi uměleckými díly, kterými je radnice vyzdobená, nechybí ani dílo Augusta Rodina – busta římské bohyně války Bellony‘

Výhled z okna Salonu Zlaté knihy vede k Seině a na Notre Dame de Paris

Dalším a posledním slavnostním prostorem, který jsme měli možnost vidět, byl Arkádový salon, kterému vévodí dva majolikové krby ze Sèvres. Novobarokní sál je rozdělený arkádami na tři části, představujícími vědu, umění a literaturu.

Vědění osvětluje svět

A opět pařížský znak, tentokrát vytkaný na opěradlech křesel v boční galerii sálu

V chodbě, vedoucí k monumentálnímu schodišti, najdeme krásně vitráže se znaky starých pařížských cechů (kterým v předminulém století radnice patřila). Ty nejstarší pocházely už z poloviny 13. století.

Sál, do kterého ústí vstupní schodiště, je vyzdobené monumentálními obrazy, které namaloval Puvis de Chavannes

Oknem chodby můžeme na jedné straně vidět zadní stranu zvonice s vlajkami a sochami a na druhé straně vnitřní nádvoří, na kterém vidíme kopii schodiště zámku v Blois z doby Františka I. (první polovina 16. století)

Ještě jeden letmý pohled na nádvoří…

Když jsme vycházeli, bylo schodiště nasvíceno v barvách trikolory. Vypadalo to sice trochu pouťově, ale patřilo to k výzdobě, kterou začali v salonech připravovat. Salony je totiž možné si pronajmout k nejrůznějším účelům.

Před radnicí na náměstí potom stojí za to zvednout hlavu a prohlédnout si výzdobu průčelí. Dominují mu dvě bronzové sochy – jedna znázorňuje vědu, druhá umění

Pod hodinami ve výšce na věži mezi dvěma sousošími, znázorňujícími Seinu a Marnu, vidíme opět heslo Volnost – Rovnost – Bratrství a nad ním dvě nahaté slečny, představujícími Opatrnost a Bdělost, se znakem Paříže a jejím latinským heslem. Mezi nimi sedí socha, znázorňující město Paříž a nahoře vidíme zvonici s korouhvičkou.

 

Fasáda je pokryta 136 sochami významných Pařížanů doby svého vzniku – od umělců přes vědce až po politiky

Pařížský znak na hlavní vstupní bráně a dole v kamenném dláždění náměstí

Na prohlídku, která je zdarma, se můžete zeptat a zarezervovat si ji osobně v informačním centru radnice se vchodem z rue de Rivoli, který vidíte na spodní fotografii. Prohlídky se konají většinou ve čtvrtek nebo v pátek, rezervace se přijímají od pátku předchozího týdne.

 

Hôtel de Ville
4. obvod, place de l´Hôtel de Ville

 

Jak se tam dostat: metro Hôtel de Ville (linka 1 a 11)

 

Od letošního roku je zpřístupněná malá zahrada, které přiléhá k jižní části pařížské radnice a sousedí přímo s nábřežím. Zahrada až do roku 2001 patřila k soukromé rezidenci pařížského starosty, která se v sídle radnice do té doby nacházela. Rezidenci zrušil až bývalý starosta Delanoë, který v jejich prostorách nechal vybudovat jesle pro děti zaměstanců. K nim od té doby patří i tato zahrada.

Současná pařížská starostka Anne Hidalgo v lednu letošního roku rozhodla, že o víkendech, o prázdninách a o svátcích, když jsou jesle zavřené, bude zahrada otevřená pro veřejnost.
Je to nečekaný klidný kout v centru města, o kterém navíc moc lidí neví, takže je tu obvykle prázdno a vy ho tak můžete mít jen pro sebe.

 

V červnu letošního roku dostala zahrada v přítomnosti španělského krále jméno Jardin des Combattants de la Nueve na památku španělských republikánů, kteří se účastnili osvobozování Paříže v srpnu 1944

Zahradu navštěvují v rámci výuky děti ze škol v této čtvrti; pro ně tady byl vybudovaný také malý „naučný“ výběh se slepicemi a bylinková zahrádka

V zahradě stojí jezdecká socha se sochou prvního pařížského starosty. Jmenoval se Étienne Marcel, vládl Paříži v polovině 14. století v době stoleté války Francie s Anglií, a to on nechal vybudovat první pařížskou radnici právě na tomto místě. Byl zavražděn davem při pokusu o útěk z města poté, co se příliš snažil prosazovat svoji moc proti dauphinovi (král Jan II. byl v té době ve válečném zajetí) a padlo na něho podezření, že by mohl podporovat Angličany. Až po francouzské revoluci se stal hrdinou jako symbol odporu proti královské moci.

Vstup do zahrady najdete po pravé straně průčelí radnice z place de l´Hôtel de Ville

 

Jak se tam dostat: metro Hôtel de Ville (linka 1 a 11)

Tentokrát jsem do Paříže dorazila v pondělí navečer, přesně tak, abych ještě stihla obvyklou procházku v centru. Moje první cesta v Paříži vede vždy a už tradičně k pařížské radnici. Dřív to bylo proto, že jsem pečlivě hlídala, jestli se v době mého pobytu nebude konat prohlídka radnice, která bývá organizovaná nepravidelně a je dost zapeklité to vůbec zjistit a přihlásit se, protože to nejde přes internet, ale jen telefonicky nebo osobně. Tento důvod tentokrát padl, protože jsem na prohlídku natrefila konecně v květnu (ovšem ještě jsem se nedostala k roztřídění fotek, abych je dala na blog). Druhý důvod toho, proč je zrovna Hôtel de Ville první, je úplně prozaický – z Belleville mi jede do centra linka 11, která končí na Châtelet, a protože tam vystupuji nerada a jen když opravdu není zbytí, jasná volba je vystoupit o zastávku dřív právě u radnice. Odtud je to jen skok (v sedmimílovych botách ovšem) ke katedrále Notre-Dame.

 

 

Sice jsem tam dorazila tak pozdě, že už bylo zavřeno, ale aspoň jsem si ji obešla i zezadu – mířila jsem totiž kolem ní na Ile-Saint-Louis. V Paříži bylo v pondělí i včera zataženo, poprchalo a bylo dost chladno (vždyť jsem to říkala, že vždycky, když sem jedu, zkazí se počasí), ale když jsem přišla ke katedrále, najednou se mraky rozestoupily a zapadající slunce ji zalilo zlatavým světlem. Dovolilo mi tři fotky a pak zase zmizelo.

Mimochodem, všimli jste si, že věže katedrály nejsou stejně široké a že ta vlevo je širší a mohutnější? Je to proto, že v době, kdy se věže stavěly, platilo pravidlo, že pouze ty katedrály, které jsou spravovány arcibiskupstvím, smějí mít dvě stejné věže. Pařížské biskupství bylo povýšeno na arcibiskupství až v roce 1622, kdy už katedrála dávno stála, a proto tady zůstala tato nesouměrnost.

A taky si všimněte té podivuhodné elektroinstalatérské práce v popředí. Něco takového jsem viděla naposled na Blízkém východě.

 

 

 

 

 

 

Na frontonu hlavního portálu katedrály, který pochází z let 1220 – 1230, je zobrazený Poslední soud podle Evangelia sv. Matouše. V horní části je zobrazený Kristus ve slávě, který ukazuje své rány na rukou. Andělé vedle něj drží kříž a hřeby. Ve střední části vidíme uprostřed archanděla Michaela, který váží duše zesnulých podle jejich činů na zemi a odesílá je buď vlevo do ráje, nebo vpravo, odkud je ďábel odvádí do pekla. Ve spodní části frontou vidime, jak mrtví vstávají a vystupuji z hrobu.

 

 

V parku za katedrálou stojí od října loňského roku socha papeže Jana Pavla II. Vytvořil ji ředitel moskevské Akademie umění Zourad Tsereteli. Socha měla původně stát před polským kostelem v 1. obvodu, ale nakonec z toho sešlo, protože se její styl údajně neshodoval se stylem kostela. Několik let proto čekala v depozitu v jednom klášteře ve 14. obvodu, než se pro ni našlo jiné vhodné místo.

 

 

Na střeše katedrály, na vrcholku té nejvyšší vížky, je umístěná korouhvička s měděným kohoutem. Když ji v roce 1925 snesli dolů, aby ji opravili, našli v ní blíže neurčený prach z nějaké relikvie. Ten byl nahrazen kovovou tubou s relikviemi pařížských mučedníků sv. Denise a sv. Geneviève a jedním ze sedmdesáti trnů z Kristovy koruny, které jsou v katedrále uchovávány.

 

 

 

 

 

 

Od parku za katedrálou se vydáme přes most sv. Ludvíka na ostrov sv. Ludvíka. Všimněte si, že ani tady si zámečkáři nedali pokoj a navěsili zámky i na mříž vpravo na fotce.

 

 

Při pohledu na náplavku si opět připomínám, že po ní jednou musím obejít celý ostrov dokola

 

 

Hned na špičce ostrova najdeme několik kaváren, o kus dál pak jednu restauraci vedle druhé. Mě tady ovšem enormně zajímá jen jedno – zmrzlinárna Berthillon, o které se říká, že je nejlepší v Paříži. O tom si sice myslím svoje, ale dobrá teda je, to zas ano.

 

 

 

 

 

 

Moji nejoblíbenější ze slaného karamelu už měli večer vyprodanou, ale mangová je tady podle mě druhá nejlepší

 

 

A pak už jen s kornoutem v ruce courat po rue St. Louis en l’Ile, prohlížet si výlohy, užívat si první večer v Paříži…

 

 

…a z mostu pont de la Tournelle pozorovat kýčovitý, ale přesto nezapomenutelný západ slunce za katedrálou

 

 

 

 

Bonne nuit, Paris.

Až na ta auta mi ten dvůr v Marais se svými tak trochu nakřivo stojícími zdmi, starou hrbolatou dlažbou a matně šedivými oprýskanými okny a dveřmi, které ho lemují ze všech stran, připadal spíš jako kulisy a dekorace pro nějaký romantický divadelní kus. Uznejte sami.

 

4. obvod, Marais, 20 rue Ferdinand Duval

Marais je čtvrť se zachovanými starými domy, které za širokými vraty skrývají hotové poklady. Mám na mysli malebné dvorky, často s vestavěnými dílnami nebo jinými budovami. Sem tam můžete za vraty objevit i malou kapli nebo hezkou zahradu. Občas se dá dostat dovnitř, buď díky benevolentnímu digikódu, nebo stačí požádat někoho, kdo právě vchází nebo vychází (ještě se mi nestalo, aby někdo odmítl, naopak často mi pyšně svůj dvůr předvádějí). No a nebo jdete po ulici a uvidíte dokořán otevřené dveře. Uznejte, že v takovém případě nejde odolat.

Vlastně na tom vůbec nic není a takových dvorků by u nás mohly být taky stovky. Jenže my tam máme popelnice a haraburdí.

4. obvod, 14 rue du Roi de Sicile

Jak se tam dostat: metro St. Paul (linka 1)

Ten den jsem se sešla v Marais s kamarádkou své kamarádky. Rychle jsme našly společnou řeč a protože jsme zjistily, že máme obě rády staré pařížské dvorky a věděly jsme, že ty v Marais jsou známé svým půvabem, do některých z nich jsme se spolu vydaly. Začaly jsme hned domem, jehož stará dubová vrata jsme pozorovaly z kavárny, ve které jsme seděly. Ta vrata nás lákala, protože jejich šířka společně se stářím domu napovídaly, že by dvorek mohl být hodně zajímavý. A nespletly jsme se.

 

O všechnu tu zeleň se tady stará tento pán a protože ho potěšilo, jak jsme z té krásy byly nadšené, dal se s námi do řeči a dokonce se nechal při práci vyfotit.

Na podobné výpravy do dvorků je nejlepší brzké dopoledne, kdy se v domech uklízí, chodí listonoši a jezdí popeláři. Dveře bývají často otevřené.

4. obvod, 34 rue des Francs Bourgeois

Dnes se zastavíme v srdci historické Paříže, kde na základech středověkých domů ze 14. století stojí vysoké kamenné domy, pocházející z 16. a 17. století. Dva hrázděné domy, které byly považované za nejstarší v Paříži, jsme už viděli TADY a dnes se podíváme na dům, který stojí přímo přes ulici.

Kolem roku 1248 dostali cisterciáci z opatství Notre-Dame-de-l´Ourscamp darem pozemek poblíž Seiny, na kterém si postavili své pařížské sídlo s hlubokým klenutým sklepem. Mniši v něm skladovali zemědělské produkty, které pocházely z jejich opatství a které prodávali na pařížských trzích. Kolem roku 1585 byl dům přestavěn a rozdělen na tři jednotky, z nichž dvě mniši pronajímali.

Francouzská revoluce udělala konec přítomnosti cisterciáků v Paříži. Jejich dům byl zabavený, rozdělený a nastěhovali se do něj drobní obchodníci. V pozdějších stoletích byla budova znovu přestavována a dostavována. Tehdy od něj byla stavebně oddělena nárožní část, která dnes tvoří samostatnou budovu. V první polovině 20. století se dům, o který nikdo nepečoval, nacházel v takovém stavu, že byl začleněný do souboru okolních budov, které měly být zbourány a nahrazeny novostavbami.

Do záchrany historických domů se tehdy pustila nově založená asociace Paris historique, která po dlouhých bojích na konci roku 1961 dosáhla toho, že město rozhodlo o rekonstrukci celého bloku – ovšem právě s výjimkou starého opatského domu, který byl údajně v tak špatném stavu, že byl určen k demolici. Asociace prosadila jeho záchranu a zavázala se, že jeho rekonstrukci uhradí. Zřídila si v domě svoje sídlo a postupně dům z příspěvků dobrovolníků a dárců zrekonstruovala. My se dnes podíváme, jak se jim to podařilo.

 

 

Dům poznáme podle dvou starých výkladců s názvem asociace. Uvnitř najdeme informační kancelář, ve které dostaneme odborné informace o činnosti asociace (pořádá také prohlídky různých historických míst a domů a určitě některou z nich někdy příště vyzkouším) a můžeme si tady také koupit knihy o Paříži a její historii. Sympatické dámy také slouží jako průvodkyně domem, o kterém podají podrobné informace. Samozřejmě, že nejvíc mě zajímal gotický sklep, do kterého se sestupuje po příkrých kamenných schodech.

Jak je vidět, rekonstrukce sklepa s kamennou klenbou, nesenou šesti pilíři s geometricky zdobenými hlavicemi, stále pokračuje

V přízemí domu najdeme také vystaveny některé stavební prvky, které asociace zachránila z dalších staveb.

V zadní části přízemí potom najdeme dřevěné schodiště, které vede do prvního patra. Tady se dostaneme na miniaturní dvoreček, v podstatě trochu větší a lepší světlík, lemovaný dvěma krátkými kolmými křídly. Tady také vidíme staré hrázdění domu a ve výšce na jedné ze stěn i původní prevét.

Celý příběh domu a jeho záchrany mi připadá jako z pohádky. Nebýt vytrvalosti skupiny lidí, stála by v těchto místech betonová stavba, pravděpodobně ošklivá, jaké i v této staré části města často vidíme. Asociace Paris historique samozřejmě pokračuje ve své činnosti za záchranu dalších historických míst. O její činnosti si můžete přečíst na jejich stránkách TADY.

 

Dům můžete, stejně jako já, volně navštívit. Nevadí, pokud nemluvíte francouzsky, domluvíte se i anglicky.

 

4. obvod, 44-46 rue François Miron

Jak se tam dostat: metro St-Paul (linka 1)

Za strohými zdmi vysokých paláců na Île Saint-Louis se často skrývají nádherné interiéry. Jeden z nejhezčích najdeme v paláci Hôtel de Lauzun na severním nábřeží ostrova.
Černá mramorová deska se zlatým nápisem nad vstupními vraty nese nápis Hôtel de Lauzun 1657, palác ale v průběhu století měnil často majitele a tedy i názvy. Ten dnešní připomíná jednoho z prvních, hraběte Antoina Nompar de Caumont, vévodu de Lauzun, který dům koupil od prvního majitele, zbohatlého obchodníka s obilím Charlese Gruyna. Vévoda de Lauzun byl pravděpodobně – dodnes se to neví přesně – tajným manželem tak zvané Grande Mademoiselle, vévodkyně Orleánské, sestřenice Ludvíka XIV., jedné z nejbohatších nevěst své doby, která odmítla celou řadu evropských královských nápadníků, aby se bláznivě zamilovala do vévody de Lauzun, který neměl dostatečný původ na to, aby se s ní oženil. Ludvík XIV. svatbu nepovolil a vévodu nechal pro jistotu uvěznit.

V 18. století začal kolotoč změn vlastníků a také úpadek paláce. Po francouzské revoluci se tady začali usazovat řemeslníci, kteří palác, kterému se začalo posměšně přezdívat Palác barvířů, zdevastovali ještě více. V roce 1842 ho zakoupil markýz Pichon, který ho nechal zrekonstruovat a jednu jeho část pronajal umělcům. Žil zde básník Charles Baudelaire a malíř Théophile Gautier, kteří tady pořádali seance Klubu Hašišínů, jehož členy byli společně s dalšími zvučnými jmény francouzské kultury, kteří se vášnivě věnovali zkoumání účinků hašiše i jiných drog.

V roce 1928 palác zakoupilo město, které zde pořádalo různé oficiální akce, byly zde pořádány koncerty i natáčeny filmy. V roce 2013 proběhla velká rekonstrukce. Po jejím ukončení slouží budova Institutu vyšších studií, mezinárodnímu centru, které se zabývá sociálními a humanitními vědami.

Palác navrhl architekt Charles Chamois, spolupracovník slavného architekta Louise Le Vau. Na výzdobě pracovali malíři Sébastien Bourdon, Charles Le Brun a další malíři a dekoratéři té doby, kteří zde vytvořili bohatou výzdobu s malovanými stropy, vyřezávanými a zlacenými obklady a sochařskými díly. Co z toho dnes za strohou klasicistní uliční fasádou s okapy ve tvaru tepaných delfínů zbylo nebo bylo obnoveno při poslední rekonstrukci, se podíváme při naší dnešní návštěvě.

Krátkým průjezdem se dostaneme na malé nádvoří, obklopené ze všech tří stran vysokými zdmi. Dvě z nich patří k paláci, ta třetí, opatřená oblouky a falešnými okny, je slepá a odděluje dvůr od sousedního domu.

 

Původní schodiště bylo dávno zničeno a to dnešní je jeho kopií. Vstupuje se z něj do dvou křídel paláce, při prohlídce je však zpřístupněno jen hlavní křídlo, jehož okna vedou do ulice.

 

 

 

Další místností je menší sál s vestavěnou galerií s balkóny. Za ním leží ještě další podobně bohatě zdobené salónky, s malovanými výjevy z mytologie nebo zátišími na stropech nebo na stěnách.

Přes tepané zlacené zábradlí balkónu na průčelí vidíme nejen Seinu a protější nábřeží, ale vlevo nahoře i zvláštní věž kostela Saint-Paul Saint-Louis v Marais.

Okny, vedoucími na nádvoří, vidíme některé detaily budovy, včetně slunečních hodin s kalendářem mezi okny v prvním patře.

Palác není volně přístupný, ale dá se poměrně snadno navštívit v rámci organizované skupinové prohlídky. Možností je více a dají se dohledat na internetu, já jsem volila osvědčeného průvodce, se kterým jsem podnikla v minulosti už víc prohlídek. Kontakt najdete TADY.

Hôtel de Lauzun

4. obvod, 17 quai d´Anjou

 

Jak se tam dostat: metro Pont Marie (linka 7)

 

Není to tak úplně nová zahrada, jde spíš jen o rozšíření jedné starší, do které se dřív vcházelo přes Evropský dům v rue des Francs Bourgeois a kterou jsme TADY dokonce loni viděli. Původní parčík byl rozšířený o dvě další staré zahrady vedlejších paláců a bylo v něm vytvřeno několik nových zón – odpočinkové kouty s lavičkami, trávník, malá zelinářská zahrada a kousek vinohradu. Zahrada byla otevřená pro veřejnost začátkem července letošního roku (jenže po slavnostní parádě ji zase v tichosti zavřeli a dodělali a znovu otevřeli na konci července).

 

 

Tím nejcennějším v zahradě je část kamenné věže, která pochází z hradeb, které postavil král Philippe-Auguste na konci 12. století. Přestože byly hradby zbourané v polovině 16. století, některé její části a věže už tak prorostly do nové zástavby, že zůstaly zachované dodnes a v dnešní zástavbě je objevujeme jako součásti domů, dvorů nebo zahrad.

 

Tato věž jednu dobu sloužila jako také kaple pro vedlejší Hôtel d´Albret, později však byla dlouho skrytá ve staré zahradě a její stav podle toho vypadal. Dokonce jí naskrz prorostl strom, který při rekonstrukci musel být odstraněný, a kamenné kvádry byly zvětralé, otlučené a částečně vypadané. Ten, kdo se těšil na nově zrekonstruovanou věž, byl však určitě zklamán. Je utopená mezi okolními bílými zdmi a na její kamenné bloky byla naplácaná a uhlazená malta, která je úplně skryla. Po protestech, které se vzedmuly, se dělníci později maltu snažili částečně seškrabat a částečně narušit, aby vypadala jako stará. I koncem srpna, skoro dva měsíce po otevření, se na ní pořád ještě pracovalo.
Na celém tom Kocourkově je zajímavá ještě jedna věc – zeď totiž stojí na hranici této veřejné zahrady a druhé, soukromé. Člověk by tak nějak čekal, že když se rekonstruuje věž ze 12. století, udělá se to důkladně a kompletně. Tady opravili jen tu část, která je vidět z této nové zahrady, a tu druhou nechali tak, jak byla.

A to jsem si myslela, že se podobné věci můžou dít jen u nás.

 

Jednou z částí zahrady se vinou jako hadi větve starého fíkovníku, obsypaného malými zelenými, ale bohužel jako kámen tvrdými plody, které už neměly šanci dozrát. Přímo od fíkovníku projdeme do původní zahrady, nad kterou se tyčí komín z vedlejšího domu, který jsme viděli podrobně a zblízka TADY.

Le Jardin des Rosiers – Joseph Mignaret
4. obvod, Marais, 10-12 rue des Rosiers
vstup zdarma

Jak se tam dostat: metro Saint-Paul (linka 1)

 

 

 

 

Virtuálně se na ty výhledy můžete podívat TADY. Ach, sotva jsem se vrátila, už bych chtěla zase zpět.

 

Pokud budete v Paříži 20. a 21. září 2014, kdy se zde konají Dny evropského dědictví, můžete věž navštívit zadarmo a bez rezervace (ale s frontou) po oba dny od 9.30 do 17 hodin.

Tour Saint-Jacques

4. obvod, rue de Rivoli

Otevřeno jen červenec – září, letos do 28. 9., vždy v pátek, sobotu a neděli

Na komentovanou prohlídku, které se konají v malých skupinkách každou hodinu, je nutné se přihlásit TADY vždy předem v pondělí kolem 10 hod na pátek, sobotu a neděli téhož týdne. Další možností je přijít v den návštěvy ráno před půl 10 k věži a koupit si vstupenku na zbylá místa přímo na některou hodinu téhož dne (já jsem přišla zhruba v 9.20, přede mnou už bylo cca 15 lidí, první volné místo, které mi nabídli, bylo na 14 hod a potom vždy na každou další hodinu odpoledne).

Vstupné 8 eur

 

 

Jak se tam dostat: metro Châletet (linky 1, 4, 7, 11 a 14, RER A, B a D)