Už třetí rok po sobě se katedrála Notre-Dame de Paris, kde se každý rok střídají různé typy betlémů, může chlubit tím provensálským. Ten letošní pochází z Arles, je vyrobený nově přímo pro tuto příležitost a stejně jako ty předchozí má stovky figurek, které znázorňují nejen biblické postavy, ale především Provensálce při všech jejich typických činnostech.

Bohužel letošní jesličky ukázat nemůžu; po mnoha letech jsem tentokrát obvyklou předvánoční cestu do Paříže vynechala. Fotografie, které vám ukážu, pocházejí sice z letošního roku, ale ze začátku února a jde tedy o loňský betlém. I ten pocházel z Arles a vznikl v rámci Mezinárodní výstavy betlémů. Skládal se ze sto padesáti vypalovaných hliněných figurek „santons“, jak Provensálci říkají těmto typickým místním postavičkám.

Současně s obrázky betléma vám všem přeji hezké, klidné a nerušené vánoční svátky, ať už jste v České republice nebo ve Francii.

K neděli ve městě patří i posezení v parku nebo zahradě a proto vás dnes pozvu do jedné z nejmenších, ale také nejskrytějších zahrad v samém historickém centru. Zahrada svým názvem připomíná klášter žebravých mnichů Řádu služebníků Mariiných, který se v těchto místech v Marais rozkládal v polovině 13. století, kdy je v roce 1258 z Itálie do Francie přivedl Ludvík Svatý. I když byl řád po dvaceti letech zrušen Lyonským koncilem, jeho název se v Paříži dodnes udržel nejen v názvu ulice, která místem jejich sídla prochází, ale také v názvu kostela a zahrady, do které se dnes podíváme.

Zahrada není pozůstatkem bývalé klášterní zahrady, na to už uběhlo příliš mnoho času, ale byla založena na volném místě ve vnitrobloku z oddělené části školního hřiště. To zde částečně zůstalo a proto je zahrada pro veřejnost přístupná jen o víkendu; ve všední dny patří dětem.

Zahrada byla koncipována ve středověkém duchu v podobě záhonů s květinami, léčivými bylinami i některými plodinami, soustředěných kolem staré ozdobné kamenné mísy. V poklidu tady proto kvetou růže vedle dozravajicich rajčat a bazalka se střídá s hlávkami ozdobné kapusty. Jednu její část tvoří záhony, o které se starají přímo děti z vedlejší školy.

Zahrada je se svými lavičkami a klidnými a stinnými zákoutími příjemnou zastávkou při víkendové procházce v této krásné, ale také rušné čtvrti, třeba po prohlídce kostela, který stojí přímo naproti a do kterého se podíváme hned příště.

4. obvod, 21 rue des Blancs Manteaux

Otevřeno v sobotu a v neděli od 10 hod do 18,30 hod (v létě ) resp. do 17,30 (v zimě)

Jak se tam dostat: metro Saint Louis (linka 1)

Jako každý první pátek v měsíci, i dnes odpoledne se v katedrále Notre-Dame-de-Paris bude konat uctívání trnové koruny, která společně s úlomkem Kristova kříže a hřebem patří k nejvzácnějším relikviím, které jsou v katedrále uchovávány. I když si o skutečném původu relikvií můžeme myslet cokoliv, pro věřící je to zřejmě jeden z největších zážitků. Stojí za to si proto aspoň jednou tu frontu před katedrálou vystát a na celou slavnost se podívat.

 

Podle pověsti přivezl Kristovu korunu do Francie král Ludvík Svatý v roce 1238 poté, co ji vykoupil od Benátčanů, kteří ji dostali do zástavy od Latinského císařství, křižáckého státu, který vznikl na troskách Byzantské říše po dobytí Konstantinopole v roce 1204. Koruna se do Byzantské říše dostala z Jeruzaléma údajně někdy mezi 6. a 7. stoletím.
Ludvík Svatý pro svoji sbírku relikvií, které si v Orientu během své křižácké výpravy opatřil, nechal po návratu do Francie postavit Svatou kapli, která stojí dodnes v areálu Justičního paláce. Relikvie tam přetrvaly až do francouzské revoluce, kterou přežily právě jen tyto tři nejvzácnější, které byly během revoluce uloženy v Národní knihovně a po konkordátu v roce 1801 předány kanovníkům z katedrály Notre-Dame-de-Paris. Později je dostali do správy rytíři Řádu Božího hrobu, kteří mají relikvie v péči dodnes, a jak uvidíme dále, právě oni každý měsíc v katedrále tuto slavnost k uctívání koruny pořádají.

Nahoře vidíme všechny tři relikvie – uprostřed korunu, uloženou v průhledné schránce, pokryté zlatými ornamenty, a po stranách dva zlaté relikviáře, vlevo s hřebem a vpravo s úlomkem kříže. Všechny tři relikviáře leží při zahájení ceremonie a počátečních promluvách na oltáři, poté schránku s korunou převezme velmistr řádu, který se s ní postaví před oltář. V tom okamžiku se věřící začnou stavět do dlouhé fronty, protože se každý z nich může ke koruně přiblížit, dotknout se jí a políbit ji.

 

Za oltářem s relikviemi sedí v lavicích rytíři Řádu Božího hrobu. Zajímavé je, že jsou mezi nimi i ženy. Ty jsou oblečeny do černého pláště s rudým znakem řádu a na hlavě mají černý závoj, zatímco muži mají plášť bílý.

Po každém políbení následuje očištění schránky bílou rouškou. Proto stojí po boku velmistra dva rytíři, kteří rychlým tahem ruky v bílé rukavičce korunu očistí.

 

Rytíři Božího hrobu organizují nejen celou oficiální ceremonii, ale také pohyb věřících i diváků v katedrále. (Upřímně řečeno, moc příjemní při tom nebyli). Taky vám tento rytíř připomíná Oldřicha Nového, nebo se to zdá jen mně?

Ceremoniál trvá tak dlouho, dokud před oltářem stojí fronta. Na její konec se potom postaví rytíři, kteří korunu líbají jako poslední. Poté jsou relikvie odneseny do sakristie, tam je schránka s korunou uložena do velkého relikviáře a všechny tři relikvie jsou uloženy na tajném a dobře střeženém místě v katedrále, které zná jen několik vyvolených.

Uctívání relikvií se v katedrále Notre-Dame-de-Paris koná každý první pátek v měsíci a každý pátek během předvelikonočního půstu vždy v 15 hodin, a také na Velký pátek od 10 do 17 hod.
Vstup je zdarma. Věřící jsou vpouštěni do uzavřeného sektoru před oltářem, ostatní turisté mohou sledovat celý ceremoniál z postranních lodí. Prohlídky katedrály nejsou během něj nijak zvlášť omezeny. Pro vpuštění s věřícími nesmí člověk vypadat jako turista (fotografování není zakázáno, ale ani zvlášť vítáno, nesmí se to s ním zkrátka přehánět).

 

 

Když v roce 2013 pařížská radnice zpřístupnila pro využití veřejnosti silniční komunikaci, která vedla po levém nábřeží Seiny, setkalo se takové využití, nazvané Berges de Seine, s ohromným úspěchem. Také proto bylo rozhodnuo, že bude podobný systém vybudován i na pravém břehu řeky.

Z náplavky byl proto vyhnán provoz (který se ovšem přesunul na nábřežní silnici nad náplavkou, což je zjevné mínus této akce) a od letošního dubna slouží lidem dva kilometry desetihektarového prostranství od Bastilly až na dohled Eiffelovky. Na rozdíl od levého břehu má tu výhodu, že se sem večer dlouho opírá slunce, a také to, že jsou tu místy stromy a kousky zeleně.
Projekt se od samého začátku setkal s nadšením a tak tu můžete v hezkém počasí vidět břehy doslova obsypané lidmi, kteří sem chodí po celý den, ale především večer po práci, aby se setkali s přáteli na „apéro“. Však se podívejte, jak to tady vypadá.

Součástí jsou úžasné a tak trochu jiné výhledy na oba ostrovy – ÎIe Saint-Louis a ÎIe de la CIté a na celou soustavu pařížských mostů, které můžeme obdivovat i z podhledu

Na několika místech jsou tu vybudována hřiště, a to jednak s provazovými prolézačkami pro děti, ale také na pétanque. V zadní části, až u Bastille, jsem dokonce našla skupinu, která učí kick box.

Jinde jsou malé plácky vybaveny robustními dřevěnými stoly, které slouží k uspořádání pikniku, nebo naopak lehkým skládacím nábytkem u provizorních výčepů. U jednoho z mostů kotví parník s restaurací na palubě, zatímco u kotviště je vybudován venkovní bar s živou hudbou.

Po celé délce jsou na některých místech rozmístěny i půjčovny kol Vélib, protože bývalá silnice tady, samozřejmě, slouží cyklistům, bruslařům a běžcům. Nechybí samozřejmě ani pítka s vodou a populární toitoiky.

Asi nejhezčí to tady je, když večer odezní vedro a o břeh se opřou poslední paprsky zapadajícího slunce. Nezbývá, než si honem někde koupit bagetu, kus sýra a láhev vína, a usadit se třeba rovnou na zdi náplavky, s nohama nad vodou a s očima, oslněnýma nejen sluncem, ale také vší tou krásou kolem.

Parc Rives de Seine

Vstup zdarma

Vchod od pravobřežního úpatí každého z mostů mezi Pont Neuf k Pont de Sully

Přímo v srdci dolní části čtvrti Marais stojí kostel, zasvěcený dvěma svatým, Saint-Gervais a Saint-Protais. Za jeho venkovními gotickými zdmi leží jedno z mých nejoblíbenějších míst v Paříži, úzká ulička rue des Barres, která se ve svém závěru rozšiřuje a vytváří malé, směrem k Seině se svažující náměstíčko s několika kavárnami a restauracemi. Moc ráda sem chodím.

 

Přímo kolem jižních zdí kostela vede uzounká ulička, která se na noc pečlivě zamyká. Pod názvem Passage de Gantelet byla otevřena teprve v roce 2015 a tvoří průchod kolem kostelních zdí, z nichž v létě dlouho sálá teplo, a které tvoří celou jednu její stranu.

Na druhé straně uličky procházíme kolem zahrady, v níž nás za plotem překvapí tři vysoká kamenná gotická okna. Jejich původ a historii nikdo nedokázal přesně objasnit, ale podle některých pramenů by se mohlo jednat o pozůstatky původní pařížské radnice.

 

Okna stojí na zahradě komplexu budov, tvořících celý blok mezi rue des Barres, rue de l´Hôtel de Ville a rue de Brosse, ve kterém sídlí asociace Les compagnons du devoir, zabývající se výukou a výcvikem mládeže v tradičních mistrovských řemeslech, následovanou tím, čemu říkají „Tour de France“ – tří až šestileté putování žáků po dílnách v celé Francii, na jehož konci jsou povinni vytvořit mistrovské dílo ve svém oboru. Asociace byla založená v roce 1901, ale svůj původ odvozuje až ke králi Šalamounovi a traduje se, že jejich původním znakem bylo kružítko a pravítko, který od nich převzali zednáři.

Asociace má ve Francii několik sídel. Jedno z těch pařížských se nachází právě v těchto místech s hlavním vchodem v rue de l´Hôtel de Ville.

 

Hlavní vstup je lemován dřevořezbami, v kameni tesanými hesly asociace a mřížemi, tvořenými kovovými reliéfy. Jsou to všechno práce místních žáků. Další jsou k vidění společně se zajímavým historickým interiérem i uvnitř budovy a v její zahradě. Tam se tento blog zatím ještě nedostal, ale můžete si je prohlédnout na mém oblíbeném spřáteleném blogu Paris-bise-art. Místní jídelna je údajně přístupná i pro veřejnost, to ovšem teprve musím vyzkoušet.

 

Stejně jako tři gotická okna má tajemnou a neznámou historii i portál se slunečními hodinami, připojený k východní zdi sídla asociace, kde je tato krása obklopená kontejnery na odpadky a parkujícími auty.

Rue des Barres je ve své první části tvořena starými hrázděnými domy, jejichž původ sahá často ještě do středověku. Nejpůvabnější je zde nároží s rue du Grenier-sur-l´Eau, kde sídlí mládežnický hostel jako levná varianta ubytování na skvělém místě přímo v centru města.

Při troše štěstí zde můžete potkat i v bleděmodrém oblečené jeptišky Klášterního bratrstva Jeruzalém, nového řádu, založeného před čtyřiceti lety, které tudy procházejí několikrát denně do kostela Saint-Gervais Saint-Protais, který jejich řád spravuje.

 

 

 

 

No a pokud by vás dnešní procházka vyčerpala, ale nechtělo by se vám sedět za kostelem v kavárně, zkuste vynikající cukrárnu Aux merveilleux hned za rohem v rue François Miron, specializovanou na svůj vynález a neskutečnou dobrotu, kterou nevynechám nikdy, když jdu kolem.

4. obvod, rue des Barres a okolí

Jak se tam dostat: metro Hôtel de Ville (linka 1 a 11) nebo Pont Marie (linka 7)

Hôtel de Sens, jeden z mála pozdně středověkých paláců, které se v Paříži zachovaly, jsme tady viděli už v jednom příspěvku někdy z roku 2011. Tehdy jsem palác fotila jen zvenku, zatímco teď se podíváme na některé fotky z interiéru, který byl při nedávné rekonstrukci upraven a zhodnocen. Sídlí v něm knihovna Forney, specializovaná na literaturu, týkající se řemeslných umění.
Zatímco jeho průčelí se se svými válcovými věžemi, zakončenými špičatými vrcholky, obrací k nábřeží, zadní strana vede do malé zahrady, upravené v duchu tradice francouzských zahrad. Je volně přístupná, takže si v ní klidně při procházení Paříží můžeme odpočinout. Ti, co mají dobrý zrak nebo dlouhý objektiv, uvidí i zajímavé podrobnosti gotické architektury, jako jsou figurky, sedící na hraně štítu nebo oken.

 

 

Palác byl postaven v letech 1475 – 1519 jako sídlo arcibiskupa ze Sens, pod něhož tehdy Paříž spadala (neměla tedy svoje vlastní arcibiskupství, ale jen biskupství). Dům sloužil pro potřeby arcibiskupa pouze do roku 1650 a potom začal upadat, nicméně ve vlastnictví arcibiskupství zůstal až do Francouzské revoluce, kdy byl revolucionáři zkonfiskován a napůl zničen. Chátral až do roku 1911, kdy ho odkoupilo město.

V domě prý žila v letech 1605 – 1606 královna Markéta z Valois, řečená Margot, první manželka Jindřicha IV., jejíž nešťastné manželství s králem, uzavřené jen kvůli smíření katolíků s huguenoty, bylo církví anulováno v roce 1599. Právě tady, v paláci na okraji čtvrti Marais, začala údajně vést nezřízený a prostopášný život, kterým proslula a který tak dobře popsal Alexandre Dumas v knize Královna Margot.

 

 

Vnitřní nádvoří, na němž jsou patrné jak známky končícího středověku, tak i začínající renesance. Bohužel z původní stavby zbyl jen portál, venkovní kulaté věžičky a tato centrální hranatá věž, zbytek byl zničen a poté zcela volně a bez snahy o autenticitu dostavěn až při rekonstrukcích v letech 1936 a 1962.

 

Schodiště k čítárně knihovny. Přestože je vstup do knihovny z této strany uzavřen, schodiště je v době pořádání krátkodobých výstav v přízemí volně přístupné, takže se dá do čítárny nahlédnout přes skleněné dveře.

Hlavní vstup do knihovny je po tomto schodišti, které vede z centrální části paláce. Odtud vidět dovnitř není, ale za to si můžeme prohlédnout nejen krásné kamenné zábradlí schodiště, ale také klenbu a zdobení svorníků stropu a postavičky u paty trámů, které představují řemeslníky při práci.

Z nádvoří se vchází do výstavních prostor, kde se momentálně až do 17. června 2017 koná výstava francouzské módy z doby Velké války, a tedy z let 1914 – 1918. Vstup je zdarma. Přiznám se, že jsem ji jen tak proběhla, víc mě zajímala okolní architektura, ale je zde vystaveno několik vitrín s dobovým oblečením a velká spousta nákresů, návrhů a obrázků s tím, jak se tehdy ženy v Paříži oblékaly.

No a kdybyste šli kolem, tak na nádvoří v rohu po pravé straně tohoto vchodu je umístěna zcela volně přístupná toaleta, zatímco ve vstupních prostorách najdete automat na kávu.

 

Bibliothèque Forney
4. obvod, 1 rue du Figuier

 

 

Malý parčík, přiléhající k nábřeží quai des Célestins, je nejpůvabnější právě v této době, když rozkvetou sakury. Je jich tam plno a v hezkém počasí se pod jejich růžovými korunami každý zastaví. Většina Francouzů si při tom připomene jméno nešťastné herečky, po níž je parčík pojmenovaný.

 

Kromě sakur v tom parčíku nic zajímavého není. Až na to jméno. Marie Trintignantová zemřela mladá a vlastně za dodnes neobjasněné situace. Dcera jednoho z nejlepších a nejobsazovanějších francouzských herců Jeana-Louise Trintignanta a herečka se slibnou kariérou natáčela v červenci 2003 televizní film o spisovatelce Colette se svojí matkou, režisérkou a spisovatelkou Nadine Trintignantovou v litevském Kaunasu, kam za ní přijel její přítel, zpěvák slavné francouzské rockové skupiny Noir désir Bertrand Cantat. V noci z 26. na 27. července se ve svém hotelovém pokoji pohádali a Marie poté, co ji Bertrand uhodil, upadla do hlubokého kómatu, ze kterého se už neprobrala. Narychlo ji převezli do Paříže do nemocnice v Neuilly, ale 1. srpna umírá. Cantat dostal za násilný čin sedm let, z nichž si odseděl pět. (Z vězení ho pustili v roce 2008 a dva roky na to spáchala jeho manželka Krisztina sebevraždu, podle vyšetřování zřejmě pod vlivem psychického násilí.)

Marie Trintignant je pohřbená na hřbitově Père-Lachaise.

 

 

Středověké památky v Paříži byly většinou zničeny při novověkých přestavbách a z původních staveb jich moc nezbylo. Jednou z mála výjimek je klášter, na jehož dvůr se dnes podíváme. Jak už to u takové památky bývá, jeho historie je dlouhá a spletitá.

Podle pověsti stával ve 13. století na místě dnešního kláštera dům žida Jonathase, který se o Velikonocích roku 1290 dopustil profanace hostie tím, že ji nejdříve rozřízl nožem, přičemž hostie začala krvácet, a potom ji hodil do hrnce s vařící vodou, z něhož odletěla. To bylo považováno za zázrak a místo se stalo cílem poutníků, samozřejmě až potom, co byl Jonathas za svůj čin upálen a co byl jeho dům zabaven ve prospěch krále Filipa Sličného.

V roce 1294 byla na místě toho „zázraku“ postavena kaple, která později připadla novému mnišskému řádu Panny Marie Slitovné, kterému se podle škapulíře, který byl součástí oděvu, říkalo „Billettes“.

Řád díky nekonečným procesím zbohatl tak, že si mohl nechat postavit nejen nový kostel, ale i klášter s mohutným klenutým ambitem kolem rajského dvora. Je to tentýž rajský dvůr, který dodnes najdeme na stejném místě.

Na začátku 17. století byl kostel s klášterem převzat řádem Karmelitánů, kteří se v roce 1742 rozhodli strhnout středověký kostel a postavit nový v tehdy módním neoklasicistním stylu. Ten od roku 1812 patří protestantské luteránské církvi.

Změny se naštěstí nedotkly kláštera, který poté, co byl po francouzské revoluci zabaven církvi, byl sice nejdříve prodán, ale později přešel do vlastnictví státu a po rekonstrukci v 19. století se stal sídlem školy.

Nádvoří s křížovou chodbou dnes slouží k různým výstavám, které jsou pro veřejnost i příležitostí, jak se do těchto prostor podívat.

 

 

My jsme využili prodejní výstavy řemeslného nábytku z Himálají, která se tady konala v listopadu. Příležitostí k návštěvě je však v průběhu roku poměrně dost.

 

Cloître des Billettes

1. obvod, 24 rue des Archives

 

 

Jak se tam dostat: metro Hôtel de Ville (linka 1 a 11)

 

 

 

 

Dnes se podíváme na place des Vosges, krásné náměstí se sochou Ludvíka XIII. a čtyřmi fontánami uprostřed, které nechal postavit na přelomu 16. a 17. století král Jindřich IV. Náměstí je celé ve stejném stylu, typickém pro svoji dobu. Domy mají fasády z kombinace červených cihel a bílého kamene, vysokou střechu z břidlice a zvenku jsou propojeny podloubím, které běží kolem dokola celého náměstí.

 

Ze stejné výšky všech průčelí se vymykají jen dva domy – uprostřed jižní strany náměstí je to tzv. Pavillon du Roi, Králův pavilon, kterým vede průchod do rue de Birague. Toto je hlavní vstup na náměstí. Na protilehlé straně je to Královnin pavilon. I jeho prostředkem vede průchod, tentokrát do rue de Béarn.

Je to zároveň i jeden z mála domů na náměstí, kde se můžeme podívat, co se skrývá za těžkými vstupními vraty, kde už z dálky vidíme bohatou zeleň.

 

 

Moc ráda bych vám ukázala, jak to vypadá uvnitř a kam vede široké schodiště, ale bohužel to sama nevím. Vstup do domu můžeme totiž vidět jen přes skleněné dveře. Konec konců, našim cílem je stejně dvorek, který jsme zahlédli už zvenku, a který odděluje zadní trakt od hlavní budovy.

V zadním traktu sídlí hotel a za hezkého počasí si tady můžeme dát třeba kávu na zahrádce hotelové kavárny. No a když hezky není, tak si stačí jen prohlédnout dvorek i s několika uměleckými díly, která jsou zde umístěna.

Pořád a pořád mě Paříž dokáže překvapovat nečekanými a náhodně nalezenými půvaby. 

 

4. obvod, 28 place des Vosges

 

Ti, kdo aspoň jednou viděli vojenskou přehlídku k příležitosti 14. července nebo jiného francouzského svátku, si určitě vybaví jezdce na koních v parádních uniformách, se zlato-stříbrnou helmou na hlavě a dlouhým červeným chocholem, kteří tvoří prestižní vojenskou jednotku republikánské gardy. Ta kromě kavalerie zahrnuje ještě pěší regimenty (infanterie) a hudební jednotky (orchestr a sbor).

Republikánská garda je součástí tzv. gendarmerie, bezpečnostní složky, která spadá pod ministerstvo obrany i vnitra, a jejíž členové jsou, na rozdíl od příslušníků policie, vojáky. Zatímco policie působí ve městech, gendarmerie koná svoji činnost hlavně na venkově a v příměstských oblastech. Tam všude můžeme narazit i na gardisty, kteří kromě reprezentačních úkolů, kdy chrání vysoké ústavní představitele, vykonávají běžnou asistenční, vzdělávací i obrannou funkci. Bude se nám to zdát trochu kuriózní, ale jejich působnost na venkově zahrnuje, například, i ochranu vinic v době dozrávání hroznů nebo hlídání chovů ústřic.
Vznik dnešní republikánské gardy spadá do roku 1848, kdy ji svým dekretem ustavil Louis-Napoléon Bonaparte. Měla však své předchůdce už v dřívější době – už v době Ludvíka Svatého existovaly jednotky „pařížské gardy“ se specifickými úkoly, které v různých formách přetrvaly až do francouzské revoluce – při ní se odklonily od krále a přidaly se na stranu Národního shromáždění. Později byly proto rozpuštěny, pár let na to Napoleonem znovu založeny a v roce 1813 znovu zrušeny.

V Paříži mají gardisté svoje hlavní sídlo v těsné blízkosti place de la Bastille a přesně tam se dnes podíváme. 

Sídlo republikánské gardy leží ve čtvrti, která dodnes nese ve svém názvu i v názvu přilehlého nábřeží Seiny připomínku kláštera řádu celestýnů, který tady stával od poloviny 14. století. Poté, co byli v roce 1775 celestýni z Paříže vyhnáni, zůstal klášter opuštěný. Po francouzské revoluci, kdy revolucionáři zabavovali církevní majetek, se sem nastěhovala garda a i při všech politických změnách sloužily budovy i v dalších desetiletích vojenským účelům. Po roce 1890 byly původní budovy kláštera strženy a byly postaveny ty dnešní. Kolem roku 1900 byla zbořena i kaple jako poslední zbytek celestýnské historie. Z ní zůstala zachovaná jen rytina, která visí v místním muzeu, a na které vidíme podobu starého kláštera.

Za mohutnými vraty boulevardu Henri IV. se dostaneme okamžitě k tomu hlavnímu, co gardu odlišuje od ostatních jednotek – ke koním. Nádvoří komplexu je upraveno pro jejich trénink a je lemováno stájemi. Jednou z částí areálu je i velká krytá jízdárna (na spodní fotce ta budova v pozadí).

 

Z jízdárny rovnou do stájí… 

Koní je tady ustájeno kolem sto třiceti. Republikánská garda má mezi sebou i ženy. Slečna, kterou jsme měly možnost pozorovat při přípravě koně na trénink, nám potom předvedla i to, jak ho cvičí na skoky přes překážky, ale upřímně, moc se mu do toho nechtělo a občas se těsně před překážkou prudce zastavil, div že ji neshodil.

Z celého areálu jsme toho kromě stájí a jízdárny už moc neviděli. Krátká procházka mezi budovami nám jen ukázala, jak jsou kasárna rozlehlá. Kromě sídla generálního štábu a ostatních složek tady taky bydlí asi sto dvacet rodin příslušníků nebo zaměstnanců gardy (což vede k tomu, že se po areálu potulují malé děti, jeden takový asi osmiletý chlapeček nás celou dobu pronásledoval na kole).

Chtěli nám také ukázat kovárnu, ale byla zrovna zavřená, takže jsme dovnitř na všechny ty kovadliny, podkovy a spoustu nářadí ke kování koní směli nahlédnout jen zaprášeným oknem. 

Posledním bodem našeho programu byla návštěva místního muzea. Jsou zde vystaveny hlavně historické uniformy a zbraně, různé dokumenty, fotografie a doklady a další předměty, které se týkají historie republikánské gardy

Jak jsme viděli i na úvodním videu, republikánská garda má velkou hudební jednotku (cestou areálem jsme viděli i budovu, která je kapele vyhrazená). Hraje nejen při reprezentačních příležiitostech a přehlídkách, ale pořádá i koncerty, kdy vojáci vymění uniformy za fraky.
U figuríny bubeníka na koni jsme se dozvěděli, že bubeníci, kteří mají v rukou paličky a proto nemohou držet opratě, ovládají koně nohama. Ještě lépe než na fotce je to vidět na tom horním videu.

Ten dlouhý chochol, který gardistům splývá z přilby na záda, je tak dlouhý prý proto, aby jim chránil krk – prostě ten pramen koňských žíní nepřesekne žádný meč, který by se vynořil zezadu ze zálohy. 

 

Výstava připomíná i kolonizační historii gardy

Pohled na část uliční fasády kasáren. V dálce je vidět Červencový sloup na place de la Bastille.

Prohlídky pořádá agentura, na jejichž stránkách TADY je možné se přihlásit. Najdete tam také další prohlídky, které tato agentura organizuje; většinou jde o návštěvy zákulisí některých známých památek (Eiffelovky, Opery a podobně).

Garde républicaine
4. obvod, 18 boulevard Henri IV

Vstupné 14 eur

Prohlídky se konají zhruba dvakrát za měsíc, obvykle v sobotu. Další možností, jak se dostat dovnitř, tentokrát zdarma, jsou zářijové Dny evropského dědictví.