Na konci minulého článku o Muzeu panenek jsem se zmínila o parku, který leží v jeho těsné blízkosti. Dnes se do něj podíváme, protože je poměrně zajímavý. Konec konců, můžete si v něm odpočinout třeba i po návštěvě Centra Pompidou, které leží hned za rohem.
Malý park, vklíněný mezi starými paláci, býval dříve zahradou paláce Saint-Aignan, ve které se dnes nachází Muzeum židovského umění a historie (o tom si můžete přečíst TADY). V červenci 2007 byl park slavnostně otevřen pro veřejnost pod názvem Zahrada Anny Frankové. Je jen logické, že park, patřící k paláci, v němž sídlí židovské muzeum a který měl předtím židovské obyvatele, nese název po nešťastné židovské dívce Anně, která se s celou svojí rodinou skrývala v zadním traktu domu v Amsterdamu – dokud je někdo neudal, nenašlo je gestapo a dokud všichni neskončili v koncentračním táboře, kde pár měsíců před koncem války všichni, kromě Annina otce, zahynuli. Deník, který si Anna psala, vyšel po válce a dodnes nás dojímá.
Anne Franková
Park je rozdělen do tří částí – ta první je nejmenší, tvoří vstup do dalších částí a je vysázena hustými keři
Druhá část, sousedící těsně s palácem Saint-Aignan, je pojatá jako klasická palácová zahrada ze 17. století (tady bohužel teprve čeká na jarní úpravu)
Ve třetí, zadní části je dětské hřiště (to jsem raději nefotila, bylo tam poměrně plno a maminky se už tak divně koukaly, co tam dělám bez dítěte a s foťákem) a tzv. jardin partagé, společná zahrada se záhonky, o které se starají obyvatelé okolní čtvrti
Vrátíme se ale do první části, kde se skrývá to nejzajímavější. Přímo naproti domku správce zahrady najdeme malý kaštan, obehnaný plůtkem. Není to jen tak obyčejný stromek, je to výhonek kaštanu ze zahrady amsterdamského domu, v němž se Anna Franková skrývala. O kaštanu, který pro ni ve skrýši představoval jediné spojení s přírodou, se několikrát zmiňuje i ve svém deníku („Dokud existuje, tak mi zbývá naděje“). Výhonek byl v Paříži zasazen při příležitosti otevření parku.
Zajímavostí je, že původní, sto padesát let starý, nemocný a poškozený kaštan v Amsterdamu v srpnu loňského roku nevydržel nápor vichřice a zřítil se. I v Amsterdamu však už stačili předpěstovat výhonek, který je určen na místo původního stromu.
O mé vášni pro pařížské dvorky a pasáže jste se tady už mohli několikrát přesvědčit, ovšem to, co jsem objevila při své poslední návštěvě Paříže, překonalo mé očekávání (a to jsem předem věděla, co hledám a jak to vypadá!). Malebná Pasáž U kotvy, Passage de l´Ancre, skrývá barevné krámky ponořené v husté spleti zeleně. Leží v srdci staré středověké Paříže, jen co by kamenem dohodil od moderního Centre Pompidou, a je považovaná za úplně nejstarší ze všech pařížských pasáží. Údajně je také nejvyšší, okolní domy dosahují výšky až 12 metrů. Původně byla delší, ale když se stavěl Boulevard de Sébastopol, kus staré uličky padlo za oběť demolici.
Pasáž dostala jméno podle hostince, který v ní kdysi ležel, a který měl ve znaku námořní kotvu. Nejdříve se jmenovala U královské kotvy, po Francouzské revoluci U národní kotvy, později už raději jen U kotvy (přejmenovávání ulic podle momentální politické situace máme zřejmě s Francouzi společné).
Pasáž je dlouhá 68 metrů a široká jen dva a půl metru
V pasáži má obchůdek také údajně jediný opravář deštníků ve Francii. Faktem je, že dnes už si asi málokdo nechá opravit deštník, aspoň já ten polámaný vždycky vyhodím a koupím si nový.
Čtvrť Sainte-Avoye, vchod z 30 Rue de Turbigo nebo 224 Rue Saint-Martin
Jak se tam dostat: Metro Étienne Marcel nebo Réaumur-Sébastopol nebo Arts et Métiers
Palác, který leží v Rue Francs Bourgeois, si nechal postavit v roce 1371 vrchní velitel královského vojska Olivier de Clisson, který zemřel v roce 1403. Z jeho původního domu dnes zůstala jen východní brána paláce a věže. Jeho potomci dům prodali na začátku 16. století mocné rodině vévody de Guise, který v době náboženských válek vedl Katolickou ligu a z domu udělal sídlo katolické opozice (údajně tady byl zosnován plán na svatobartolomějskou noc, při níž byly 24. srpna 1592 v Paříži vyvražděny tisíce protestantských huguenotů). Rodina de Guise dům přestavěla a podstatně rozšířila (z té doby ovšem zůstala jen kaple a slavnostní sál gardy). Dům patřil Guisům až do roku 1700, kdy ho od poslední dědičky rodu odkoupil kníže François de Rohan – Soubise, který ho nechal celý přestavět podle návrhu architekta Pierra-Alexise Delamaira.
V době Francouzské revoluce přešel palác do vlastnictví státu a 6. března 1808 byl Napoleonem oficiálně přidělen pro potřeby Národních archívů. Je zde uchováván, kromě dalších důležitých dokumentů, i originál Deklarace lidských a občanských práv.
Za návštěvu stojí určitě alespoň první patro, bývalé pokoje kněžny Soubise, bohatě vyzdobené v rokokovém stylu, kde se dnes nachází Muzeum francouzské historie.
Průčelí paláce de Soubise vedoucí do čestného dvora
Východ z paláce do ulice Francs Bourgeois
Polokruhový čestný dvůr je lemovaný 58 sloupy, které nesou terasu s balustrádou
Věžičky v pravém horním rohu fotografie pocházejí ještě z domu, který na tomto místě stál ve 14. století a který patřil vrchnímu veliteli královského vojska Olivierovi de Clisson
Marais, 60 rue des Francs-Bourgeois
Otevřeno: ve všední dny (kromě úterý a státních svátků) 10,00 -12,30 hod a 14,00 – 17,30 hod
sobota a neděle 14,00 -19,30 hod.
Vstupné 3 Euro
Jak se tam dostat: Metro Hotel de Ville nebo Rambuteau
Paříž pro pokročilé 