Pokud se ptáte, proč vás v Paříži vedu zrovna ke Švédům, odpovědí bude pohled na jejich sídlo. Švédský kulturní institut sídlí ve čtvrti Marais v Hôtel de Marle, typickém městském pařížském paláci ze 16. – 17. století. Je to jediné kulturní středisko, které Švédsko má v zahraničí, a které bylo založeno v roce 1965, kdy Švédsko zakoupilo z výtěžku veřejné loterie polorozbořený palác v této staré rezidenční čtvrti a provedlo jeho celkovou rekonstrukci.

 

 

Palác najdeme za vysokými modrými vraty, vedoucími do malého dlážděného nádvoří, kolem kterého se rozkládají tři křídla budovy. Palác byl postaven kolem roku 1560 a v roce 1572 ho zakoupil Christophe Hector de Marle, člen pařížského parlamentu, který mu během třiceti let, kdy ho vlastnil, dal přibližnou dnešní podobu. Se změnami vlastníků v průběhu následujících století došlo k dalším rekonstrukcím a úpravám; při té nejvýznamnější kolem roku 1779 bylo vytvořeno čestné schodiště s tepaným zábradlím a provedena úprava přízemí s dekoracemi ve stylu Ludvíka XVI. Během Francouzské revoluce byl palác vybrakován a znárodněn, v roce 1816 prodán a přeměněn na vzdělávací instituci. Později byl rozdělen na byty a dílny a jeho zahrada byla zastavěna garážemi.

Dnes najdeme na malém nádvoří kavárnu, v přízemí levého křídla se konají krátkodobé výstavy a v prvním patře najdeme stálou výstavu děl ze sbírky Institutu Tessin. Bohužel nemám žádnou fotografii prvního patra, kde je v hlavním sále původní dřevěný malovaný strop s monogramem původního majitele de Marle. Strop byl pod nánosem sádry objeven až při rekonstrukci v 60. letech minulého století.

Malá kašna na nádvoří

Čestné schodiště v levém křídle paláce

Výstava v prvním patře. Keramická kamna ve tvaru palmy jsou jediným prvkem původního zařízení, který přežil Francouzskou revoluci.

 

 

Z oken horního patra se nám nabízí pohled jak na přední dvůr s hezkým rohovým schodištěm, tak i na zahradu za palácem.

Zahrada je v létě otevřená a vstupuje se do ní přímo z budovy. V létě bývá někdy hlavní brána paláce zavřená a do zahrady se dostaneme brankou z rovnoběžné rue Elzévir.

Takto zahrada vypadala loni v červenci, kdy sem bylo přestěhováno několik velkých červených míčů, které pár týdnů předtím zdobily různá pařížská zákoutí.

3. obvod, Marais, 11 rue Payenne
Otevřeno denně kromě pondělí od 12 do 18 hod

Jak se tam dostat: metro Saint-Paul (linka 1)

Dnes vás pozvu do jednoho z nejhezčích (aspoň pro mě) pařížských parků – nebo spíše parčíků, protože tento se svými dvěma tisíci metry čtverečními nemůže konkurovat jiným rozlehlým a mnohem známějším pařížským parkům. Přesto je oázou klidu, ukrytou v nenápadné tiché ulici ve čtvrti Marais, vklíněnou mezi zadními zdmi budov muzea Carnavalet. Byl vytvořený v roce 1923 na místě zahrady paláce Le Pelletier de Saint-Fargeau, který byl přičleněný k muzeu Carnavalet, a nese jméno jednoho z prvních konzervátorů Musée Carnavalet, malíře a spisovatele Charlese Caina.

 

V parku jsou uloženy části zaniklých starých budov – některé z nich pocházejí z původních sbírek muzea Carnavalet, jiné sem byly umístěny jako památka na boje pařížské Komuny. Jde především o palác Tuileries, který uzavíral kolmo nádvoří Louvru před Tuilerijskou zahradou, vypálený komunardy v květnu 1871, a také o původní renesanční pařížskou radnici – Hôtel de Ville, která vyhořela ve stejné době vinou stejných žhářů. Některé z částí jsou dodnes zčernalé od ohně. Rozeta nahoře pochází z Hôtel de Ville, portál dole z paláce Tuileries.

 

Vyprsená slečna s šátkem za zády, stojící v kruhovém záhonu růží uprostřed parku, je dílem sochaře Aristida Maillola a nazývá se Île de France.

Zimní fotka z oken muzea Carnavalet dává představu o půdorysu a velikosti parčíku. Mě tady obvykle najdete u toho šachového stolku dole, ne že bych byla vášnivou šachistkou, jen se u něj dobře úřaduje i svačí.

Při vstupu do parku vás přivítá zpěv slavíka – není to ovšem živý pták, ale elektronické dílo s názvem Heinzův slavík, které v roce 1990 vytvořil Eric Samakh. Ten prohnal nahrávku zpěvu skutečného slavíka obecného počítačem a vytvořil zařízení, které vyhodnocuje klimatické podmínky, sílu větru, denní dobu a další parametry a podle toho reprodukuje slavičí zpěv.

4. obvod, 8 rue de la Payenne

Jak se tam dostat: metro Saint-Paul (linka 1) nebo Chemin Vert (linka 8)

 

Ve východní části 3. obvodu mezi Place de la République a Place de la Bastille najdeme velký kostel, zasvěcený prvnímu pařížskému biskupovi a mučedníkovi sv. Divišovi (jehož jméno je v názvu uvedeno s původním starým pravopisem s y). Byl postavený v letech 1826 až 1832 podle návrhu architekta Étienna Hippolyta Godda na místě benediktýnského kláštera Nejsvětější svátosti (jehož část názvu byla přiřazená ke jménu sv. Diviše).
Kostel je postavený v neoklasicistním slohu, typickém pro dobu svého vzniku.

 

Na průčelí můžeme vidět čtyři jónské sloupy, které nesou frojúhelníkový fronton s basreliéfem. V nikách po obou stranách vchodu jsou umístěny sochy sv. Petra a sv. Pavla.

Basreliéf vytvořil sochař Jean-Jacques Fauchères. Vidíme na něm zobrazení tří náboženských ctností – uprostřed Víra s kalichem a hostií (a tedy Nejsvětější svátostí, jak říká název kostela), vlevo Naději s kotvou a tabulkou s nejposvátnější židovskou modlitbou Šema Jisra´el, a vpravo Láska, ochraňující dítě a vztahující hořící srdce ke knize s oslavou lásky sv. Pavla.

Trojlodní kostel je členěný dvěma řadami jónských sloupů. V kněžišti, které má tvar apsidy, je vymalována monochromní freska (grisaille) od Abela de Pujola, která vytváří dojem reliéfu. V kopuli potom vidíme zobrazení svatých s Bohem uprostřed.

 

 

Hlavním důvodem, proč nás kostel zajímá a proč jsme se sem vydali, je ovšem tento obraz. Namaloval ho v roce 1844 za pouhých 17 dnů Eugène Delacroix a představuje Snímání z kříže (Pietu). Obraz najdete v první kapli vpravo (zasvěcené sv. Jenovéfě, patronce Paříže).

V kostele je ještě celá řada dalších zajímavých obrazů, soch a náboženských předmětů a pokud budete v této části města, určitě stojí za návštěvu. Koneckonců, v okolí je spousta dalších zajímavostí.

3. obvod, 68 bis rue de Turenne

Jak se tam dostat: metro St. Sébastien Froissart (linka 8)

Hned vedle tržnice Marché des Enfants Rouges, o které jsme mluvili minule, najdeme jednu z pařížských specialit, takzvanou „společnou zahradu“, které se v posledních letech v Paříži velmi rozmáhají. Většinou se jedná o projekt několika sousedů v jedné čtvrti, kteří se svolením a podporou místní radnice zvelebí kousek půdy, na které vytvoří zahrádku s malinkými záhonky, o které se společně starají. Bývají to vypiplané čisťounké zahrádky, v nichž se členové scházejí k různý oslavám, piknikům a jiným společným akcím. Většinou také spolupracují se školami nebo školkami a předvádějí dětem, jak vypadá a roste zelenina, bylinky a květiny.

 

 

Zeleninová ptačí zahrádka ve 3. obvodu, která existuje teprve od roku 2003, je jedna z nejmalebnějších, které jsem viděla, a nutno přiznat, že i nejmenších. Má pouhých 120 m2 a záhonky jsou v podstatě představovány jen velkými dřevěnými bedničkami se zeminou, ve kterých roste drobná zelenina a bylinky. Ohradní zeď je obrostlá popínavými keři a květinami a našlo se zde místo i na roztomilou kůlnu na nářadí a dva kulaté stoly. Při poslední návštěvě jsem měla štěstí, že jsem v zahrádce zastihla zahradnici, která mě nejen pozvala dál, ale dovolila mi i fotografovat. Bohužel jsem nemohla vyfotit celkový pohled na zahrádku, protože přímo uprostřed ní u velkého kulatého stolu seděla skupina lidí, kteří si sem přinesli pravděpodobně jídlo z vedlejšího tržiště a při jídle se tady bavili. Sice si mě nevšímali, ale raději jsem na ně objektivem nemířila.

 

 

 

 

 

Těsně vedle zahrádky je ještě jeden prostor, nalepený na vysokou a mohutnou zeď rue de Beauce. Jde o dětské hřiště, brankou propojené se zahradou. Hřiště je tak miniaturní, že ho jedna maminka se dvěma dětmi úplně zaplnila a mně nezbylo, než vyfotit jediné volné zákoutí.

 

Čtvrť Temple, vstup z rue de Beauce nebo přes Marché des Enfants Rouges

Otevřeno veřejnosti jen v přítomnosti zahradníka nebo jednoho ze členů, především v sobotu a neděli od 11 do 13 hod

 

Jak se tam dostat: Metro Filles du Calvaires nebo St-Sébastien Froissart

Nejstarší tržnice v Paříži byla vytvořená už v roce 1615 dvěma komisaři Ludvíka XIII., aby zásobovala čtvrť Marais, která vznikla v 16. století. Její zvláštní název byl odvozený od sirotčince, založeného Markétou Navarrskou v roce 1534, který ležel v její blízkosti, a jehož chovanci nosili červené oblečení jako znamení křesťanské charity.

 

Tržnice byla zrekonstruována a znovu otevřena v roce 2000 a stala se centrem čtvrti. Je tady možné nakoupit čerstvé ryby, maso, zeleninu a ovoce, sýry, pečivo, květiny a další sortiment, často ve farmářské nebo bio kvalitě, kvůli kterému sem jezdí nakupující i z dálky. Největším lákadlem jsou tady ale stánky s jídlem. Najdete tu nejen francouzskou kuchyni, ale i kreolskou, italskou, řeckou, vietnamskou, čínskou nebo arabskou (a možná ještě další, kterých jsem si nevšimla). Jídlo nebo polotovary si můžete odnést sebou, ale můžete si ho také sníst u jednoho ze stolů, které jsou umístěny pod slunečníky na dvou úzkých dvorcích podél tržnice. Bývá tady pořád plno, ale protože tady jedí přes poledne zaměstnanci z okolních kanceláří a obchodů, místa se rychle uvolňují. Jídlo je čerstvé, dobré a levné a kdykoliv jsem kolem poledne ve 3. obvodu, zajdu sem.

 

 

 

 

 

 

Le Marché des Enfants Rouges

Čtvrť Temple, 39 nebo 41 rue de Bretagne nebo 33 bis rue Charlot

 

 

Otvírací doba:

úterý, středa, čtvrtek: od 8.30 do 13 hod a od 16 do 19,30 hod

pátek a sobota: od 8.30 do 13 hod a od 16 do 20,00 hod

neděle: od 8,30 do 14 hod

 

Jak se tam dostat: metro Filles du Calvaires nebo St. Sébastien Froissart

 

Barokní katolický kostel sv. Alžběty Uherské a Panny Marie Milosrdné byl postaven v roce 1646 jako kaple kláštera sester Třetího řádu sv. Františka a až později se stal farním kostelem čtvrti Temple. Z pozdějších rekonstrukcí v 19. století je vyzdobený mnoha obrazy, sochami a především nádhernými freskami z poloviny 19. století a vitrážemi z roku 1830.

 

 

Na průčelí kostela, členěného pilíři, jsou umístěny sochy, pocházející z doby Druhého císařství (po roce 1852). V horní části vedle hodin je to sv. Alžběta Uherská a sv. František z Assisi, v přízemí sv. Ludvík a Napoleonova manželka Eugenie. Ve štítu nad vchodem je basreliéf Piety.

Pohled do hlavní lodi

 

 

Na fresce v kopuli je zobrazená sv. Alžběta Uherská. Pokud si v kostele všimneme symbolů Řádu maltézských rytířů (např. na bočních stěnách před oltářem), není to náhoda, kostel je i klášterním kostelem tohoto řádu.

 

 

Před velikonocemi jsou sochy zahaleny fialovými rouchy

 

Za oltářem je umístěno sto vyřezávaných dubových basreliéfů z let 1623 – 1627, pocházejících z opatství Saint-Waast v Arrasu a představujících scény ze Starého a Nového zákona. Sem do kostela byly umístěny až v 19. století.

Fresky v kostele prošly rekonstrukcí při příležitosti 800. výročí narození sv. Alžběty v roce 2007 a teď září jasnými barvami

Vitráže byly vytvořeny v roce 1830

 

 

 

Varhany z let 1852 – 1853

Église Sainte-Elisabeth de Hongrie

Čtvrť Temple, 195 Rue du Temple

 

Jak se tam dostat: metro République nebo Temple

Stanice Arts et Métiers na lince 11 se vymyká běžnému standardu ostatních stanic. Místo obvyklých keramických obkladaček jsou stěny pokryté měděnými pláty (to by bylo něco pro naše sběrače barevných kovů!) s výrazným nýtováním. Nad kolejištěm visí obří ozubená kola a podél nástupišť najdeme v malých kulatých okénkách jak pro kapitána Nema makety některých významných technických staveb. Stanici navrhl v roce 1994 belgický designér François Schuiten při příležitosti dvoustého výročí Uměleckoprůmyslového muzea (Conservatoire national des arts et métiers), které stojí na povrchu hned nad stanicí.

 

 

 

 

Tip: Ve stanici někde na přestupu mezi linkami 3 a 11 údajně pořád ještě fungují staré dřevěné pojízdné schody. Já jsem si jich sice nevšimla, ale třeba budete mít větší štěstí.

Jak se tam dostat:

tři vstupy z povrchu

 

Ve dvacátých letech 20. století se pařížská radnice rozhodla řešit problém nebezpečných, nezdravých a zanedbaných čtvrtí, které měly být zbourány a místo postupně zastavěno novou, zdravější a lepší architekturou. V celém městě byly určeny takzvané „nezdravé bloky“, které měly být postupně asanovány. „Nezdravý blok č. 1“ se nacházel přímo v centru za pařížskou radnicí, v místech, kde dnes stojí Centre Pompidou.

 

 

 

 

Obě fotografie byly převzaty ze stránek www.centrepompidou.fr a ukazují, jak tato místa vypadala před asanací v roce 1930.

 

Bludiště hygienicky nevhodných, temných, vlhkých, nebezpečných a hmyzem a potkany prolezlých uliček, pocházejících často až z 12. století, v nichž bujela prostituce a krámky vetešníků, bylo strženo ve 30. letech a ponecháno osudu – postupně zde bylo vytvořeno parkoviště a radnice řešila možnosti další zástavby. V 60. letech, v době prezidenta Pompidoua, bylo rozhodnuto o stavbě moderního kulturního centra – a o stavbě luxusní rezideční čtvrti v jeho těsné blízkosti. Ta byla slavnostně otevřena v roce 1979 a zde postavené byty šly na dračku.

 

 

Vchod do čtvrti od Centre Pompidou střeží socha Prométhea od Ossipa Zadkina, umístěná na vysokém soklu

 

Pohled do čtvrti od Centre Pompidou

 

 

A opačný pohled – důkaz toho, že Centre Pompidou leží opravdu hned vedle

 

Ambiciózní projekt však poněkud selhal. To, co původně mělo být klidnou a módní čtvrtí s terasami, obchodními pasážemi a luxusními restauracemi a butiky, začalo postupně upadat a vylidňovat se, i přes ohromný úspěch vedlejšího kulturního střediska. Z luxusních obchodů byly časem vytvořeny prodejny levného občerstvení a turistických cetek, některé byty byly přeměněny na kanceláře a nákupní centrum bylo po letech degradace přestavěno na obchod s potřebami pro kutily. Úpadku jistě napomohlo, že zde bylo použito to, čemu Francouzi začali říkat „fasádismus“ – v rue Beaubourg a St-Martin byly ponechány původní fasády starých domů ze začátku 20. století a do vykuchaných vnitřností byly vestavěny nové domy (taky to v Praze dobře známe). Do čtvrti je tak vstup pouze úzkými průchody, nedostanou se tam těžší zásobovací auta, ani vozidla hasičů.

 

Dnes se obyvatelé snaží svých draze zakoupených bytů zbavit a ze čtvrti se odstěhovat. To ovšem ještě více zhoršuje její úpadek, vylidněnost a opuštěnost.

 

 

 

Pod vysokým podchodem jsou umístěny zvláštní automatické hodiny, podle kterých dostala celá čtvrť název. Hodiny s názvem „Obránce času“ vytvořil Jacques Monestier v roce 1979. Plastika představuje muže, ozbrojeného mečem a štítem, který postupně, při trojím odbíjení každé celé hodiny (od 9 do 22 hod), bojuje střídavě s jedním ze zvířat – ptákem, drakem a krabem, představujícími nebe, zemi a vodu, vždy za zvuků, představujících ten který živel (vzdouvání se vln, hukot země a svist větru). Vždy ve 12, 18 a 22 hodin útočí všechna tři zvířata najednou. (Ani se nedivím, že tam nechce nikdo bydlet…)

 

 

Hodiny jsou vysoké 4 metry a váží 1 tunu, to je také důvodem, proč jsou s jejich chodem neustálé problémy – oprava je velmi složitá a nákladná a tak od roku 2003 nefungují a čekají na opravu.

 

Kromě obřích hodin tady najdeme i obří teploměr. Ten ukazuje kromě běžné venkovní teploty i další zajímavé údaje – například teplotu fermentace piva.

 

Čtvrť Beaubourg, vchod z ulic Rue Rambuteau, Rue St.-Martin a Rue Beaubourg

Jak se tam dostat: Metro Rambuteau

Nejstarším domem v Paříži není kupodivu žádný z nádherných paláců, ale poměrně obyčejný dům v úzké ulici, který bych určitě přehlédla, kdybych šla kolem a nic o něm nevěděla.
Dům Nicolase Flamela býval hostincem, kde Flamel se svojí ženou Pernellou přijímali nemocné, které léčili. Ti se za to museli denně modlit Otčenáš a Zdrávas Maria – tato povinnost je dodnes vtesaná na nápisu ve starofrancouzštině, který se vine kolem celého domu. Sám však v domě nebydlel, jeho dům stál v ulici nedaleko, která dnes nese jeho jméno.

Podle legendy byl Nicolas Flamel bohatým alchymistou, který vyráběl z olova zlato. Čtenáři Harryho Pottera si možná vzpomenou, že se jeho jméno objevuje v knize, kde je zmiňován jako majitel kamene mudrců.

A jak starý je jeho dům? Přímo na domě najdete letopočet – 1407.

V domě je dodnes restaurace, při jejíž návštěvě si můžete prohlédnout zajímavý interiér… jen to zrovna není ta nejlevnější záležitost

Dům byl několikrát přestavován, naposledy v roce 1900, kdy byly zrekonstruovány i nápisy a rytiny

V okolí je starých kamenných domů několik, například přímo naproti Flamelově domu stojí další, který mě zaujal nizoučkými dveřmi (viz porovnání s patníkem), které opravdu slouží jako vstup

Dalším zajímavým domem v ulici je jeden ze sousedních, kde si obyvatelé pravděpodobně mezi denním světlem a láskou k přírodě vybrali tu druhou možnost…

Maison de Nicolas Flamel
Marais, 51 rue de Montmorency

Jak se tam dostat: Metro Etienne Marcel nebo Rambuteau

Na konci minulého článku o Muzeu panenek jsem se zmínila o parku, který leží v jeho těsné blízkosti. Dnes se do něj podíváme, protože je poměrně zajímavý. Konec konců, můžete si v něm odpočinout třeba i po návštěvě Centra Pompidou, které leží hned za rohem.

Malý park, vklíněný mezi starými paláci, býval dříve zahradou paláce Saint-Aignan, ve které se dnes nachází Muzeum židovského umění a historie (o tom si můžete přečíst TADY). V červenci 2007 byl park slavnostně otevřen pro veřejnost pod názvem Zahrada Anny Frankové. Je jen logické, že park, patřící k paláci, v němž sídlí židovské muzeum a který měl předtím židovské obyvatele, nese název po nešťastné židovské dívce Anně, která se s celou svojí rodinou skrývala v zadním traktu domu v Amsterdamu – dokud je někdo neudal, nenašlo je gestapo a dokud všichni neskončili v koncentračním táboře, kde pár měsíců před koncem války všichni, kromě Annina otce, zahynuli. Deník, který si Anna psala, vyšel po válce a dodnes nás dojímá.

 

 

Anne Franková

 

 

Park je rozdělen do tří částí – ta první je nejmenší, tvoří vstup do dalších částí a je vysázena hustými keři

 

Druhá část, sousedící těsně s palácem Saint-Aignan, je pojatá jako klasická palácová zahrada ze 17. století (tady bohužel teprve čeká na jarní úpravu)

 

 

Ve třetí, zadní části je dětské hřiště (to jsem raději nefotila, bylo tam poměrně plno a maminky se už tak divně koukaly, co tam dělám bez dítěte a s foťákem) a tzv. jardin partagé, společná zahrada se záhonky, o které se starají obyvatelé okolní čtvrti

 

Vrátíme se ale do první části, kde se skrývá to nejzajímavější. Přímo naproti domku správce zahrady najdeme malý kaštan, obehnaný plůtkem. Není to jen tak obyčejný stromek, je to výhonek kaštanu ze zahrady amsterdamského domu, v němž se Anna Franková skrývala. O kaštanu, který pro ni ve skrýši představoval jediné spojení s přírodou, se několikrát zmiňuje i ve svém deníku („Dokud existuje, tak mi zbývá naděje“). Výhonek byl v Paříži zasazen při příležitosti otevření parku.

 

Zajímavostí je, že původní, sto padesát let starý, nemocný a poškozený kaštan v Amsterdamu v srpnu loňského roku nevydržel nápor vichřice a zřítil se. I v Amsterdamu však už stačili předpěstovat výhonek, který je určen na místo původního stromu.

 

Zahrada v Amsterdamu, zdroj ČTK

 

Čtvrť Beaubourg, 14 Impasse Berthaud

Jak se tam dostat: Metro Rambuteau