Až na ta auta mi ten dvůr v Marais se svými tak trochu nakřivo stojícími zdmi, starou hrbolatou dlažbou a matně šedivými oprýskanými okny a dveřmi, které ho lemují ze všech stran, připadal spíš jako kulisy a dekorace pro nějaký romantický divadelní kus. Uznejte sami.

 

4. obvod, Marais, 20 rue Ferdinand Duval

Na Champs Elysées se s tímto blogem dostanete málokdy. Nemám to tam moc ráda a ani přesně nevím, co bych tam vlastně dělala. Jednou z mála výjimek, kdy jsem se tam vydala, bylo jedno nedávné nedělní dopoledne, kdy se mi podařilo konečně přihlásit na prohlídku jednoho ze starých paláců, který stojí v dolní polovině avenue, skrytý v odstupu za zahrádkou restaurace.

Palác na tak prestižním místě dostala v polovině 19. století darem žena, kterou ve své době znala celá Paříž, i když by se podle jejího skromného původu nic takového nedalo očekávat.

Esther Lachmann se narodila v roce 1819 v moskevském židovském ghettu jako jedna z dcer chudého polského tkalce. Židovský a ještě ke všemu polský původ ji v tehdejším Rusku nic moc dobrého přinést nemohl, proto ji otec už v sedmnácti letech provdal za chudého Francouze, tomu ovšem za pár let po narození syna utekla s jiným Francouzem do Paříže. Tam se zcela prozaicky začala živit lepší prostitucí a seznámila se s řadou umělců. Stýkala se s malíři i s hudebníky, jako byl Franz Liszt nebo Richard Wagner a nakonec začala žít s tehdy slavným pianistou a skladatelem Henri Herzem, který jí umožnil život v bohatství. Právě tehdy se Esther, která si mezitím začala říkat Therèse, aby zamaskovala svůj původ, stala jednou z nejelegantnějších a nejznámějších Pařížanek.

Když Herz odjel na dlouhodobé turné do USA, zmocnila se jeho majetku. Nějaký čas žila v Londýně a když se pak vrátila do Paříže, začala lovit manžela v těch nejvyšších kruzích. Nakonec se provdala za portugalského markýze de Païva, jehož jméno si nechala i poté, co se s ním brzy po svatbě rozvedla (a pod kterým ji známe dodnes). Další úlovek byl konečně ten, na který čekala – slezský hrabě von Donnersmark byl nejen pohádkově bohatý, ale navíc byl bratrancem kancléře von Bismarcka. Právě on jí nechal postavit na Champs-Elysées přepychový palác. Pořádala v něm nákladné večírky, kterými chtěla okouzlit Paříž, aby zapomněla na její původ a pověst. Lidé se k ní jen hrnuli, ale za zády se jí vysmívali. Traduje se historka, že Alexandre Dumas syn v průběhu stavby paláce řekl: „To hlavní je hotové. Už jí tam postavili chodník“.

 

A právě do tohoto paláce, o němž se dodnes povídají legendy, se dnes podíváme.

Mimochodem, jestli vás zajímá, jak nakonec Esther-Therèse dopadla, tak přesně tak, jak si zasloužila. Po Prusko-francouzsko válce v roce 1870 se začala plést i do politiky a nabídla se jako vyjednavačka s Prusy. Francie ji ale podezřívala, že je špiónkou, a milá Païva nakonec byla ráda, že si zachránila kůži útěkem z Francie na zámek svého manžela v Neudecku (dnes polský Swierklaniec). Tam také v roce 1884 v osamocení zemřela.

 

Palác byl postaven v letech 1856 – 1865 v tehdy módním stylu italské renesance. Při jeho stavbě a hlavně při dekoraci byly použity ty nejvzácnější a nejcennější materiály a cenná umělecká díla.
Dnes je vlastníkem domu anglický The Travellers club, který zde má svoje pařížské sídlo (a slouží tedy jako pravý anglický pánský klub), v němž výjimečně povoluje organizované prohlídky.

Vstupní hala. Mramorové podlahy, bohaté štuky, zlacení, vyřezávané ostění, onyx, alabastr, křišťálové lustry, cenné sochy a obrazy, to všechno nás teď čeká.

Společenský salón v přízemí

Mramorové sochy s názvem Harmonie a Hudba

Autorem všech nástěnných a stropních maleb je Paul Baudry. Freska na stropě salónu se jmenuje Den zahánějící noc a říká se, že postava, představující noc, zobrazuje právě Païvu.

Ze salónu se můžeme dostat na terasu, vedoucí přímo na Champs-Elysées

V přízemí je kromě velkého salónu ještě několik menších místností, vyzdobených stejně honosně. Jsou uspořádány kolem hezkého čtvercového nádvoří.

Jeden z malých salónků je, kromě jiného, vyzdobený i ruskými a německými nápisy – v mateřských jazycích obou manželů

Nejkrásnějším je v paláci pravděpodobně nádherné schodiště z onyxu

Salónky v prvním patře jsou stejně honosné, samé zlato, štuky a vyřezávání (zvlášť ten strop!), ale zařízení dost pokulhává. Jako by pro ně Travellers club neměl moc cit – jsou tu nevkusné strakaté koberce a tuctový nábytek, rozestavěný bez ladu a skladu.

Už je to dávno, co jsem o paláci četla poprvé, ale pamatuji si, že je vždycky všude kladený důraz na přepych v koupelně, vyzdobené v maurském stylu. Ve své době to musela být opravdu bomba – už jen ta vana, zvenku z onyxu a zevnitř ze stříbra, která se napouštěla teplou i studenou vodou kohoutky ze zdi a vypouštěla odpadem do podlahy (což nám přijde dnes normální, ale tenkrát to vůbec nebylo běžné). Mramorová podlaha, mozaiky na zdi a velká zrcadla už jen tu parádu doplňují. Vana navíc sloužila i k sezení – byla prostě přikrytá čalouněným panelem s opěradlem.

A ty kohoutky, o kterých se říká, že jsou ze zlata, nakonec zlaté nejsou. Prý jen pozlacené.

Pokud byste měli o návštěvu paláce zájem, The Travellers club je sám sice nepořádá (není tedy možné přijít rovnou na místo), ale stačí zapátrat na stránkách pařížských průvodců, ti nejlepší z nich (najdete je TADY) aspoň jednou za půl roku prohlídku organizují. Vstupné plus průvodce stojí kolem 25 eur.

V Paříži můžete narazit ještě na jeden palác, který nese jméno markýzy de Païva. Zatímco na Champs-Elysées žila s hrabětem von Donnersmarkem, s předcházejícím manželem, portugalským markýzem, žila v 9. obvodu na place Saint-Georges, kde na její přítomnost upozorňuje klasické památkové „pádlo“ s informacemi, stojící před hezkým nízkým domem se sochami na fasádě.

 

8. obvod, 25 avenue des Champs-Elysées

 

Jak se tam dostat: metro Franklin Roosevelt (linka 1 a 9)

 

Cestou z výstavy o Édith Piaf jsem si konečně splnila předsevzetí a zastavila se v budově, na kterou jsem se už dlouho chystala. Určitě ji taky znáte od vidění – nápadná zeleň, která šplhá po nábřežní budově jako housenka, je vidět na břehu Seiny už zdaleka. V budově sídlí Muzeum módy a designu (Cité de la Mode et du Design). Kromě expozice o módě se tady konají módní přehlídky, různé kulturní a společenské akce a také výstavy moderního umění. Součástí budovy je Francouzský institut módy (Institut Français de la Mode), muzeum Art ludique, zaměřené na komiksy, manga, videohry a animované filmy, a samozřejmě taky obchody a restaurace.

Nic z toho vám ovšem tentokrát neukážu. Jednak jsem trochu pospíchala a taky jsem na další výstavu neměla náladu. Šlo mi hlavně o prohlídku budovy zvenku – na interiér dojde někdy jindy.

Celý komplex vznikl v roce 2006 přestavbou doků, které tady v přístavišti zanedbané bývalé průmyslové zóny stály. Zůstala z nich betonová konstrukce, na kterou architekti nabalili moderní zařízení a vybavení. Původním účelem bylo nákupní centrum, budova ale stojí na poměrně odlehlém místě a netrvalo to dlouho a obchody jeden po druhém zanikaly na úbytě. V roce 2010 pařížská radnice celý projekt přehodnotila a slavný architekt Cyril Aouizerate vytvořil koncepci, která tu funguje od roku 2012, a na kterou se teď podíváme.

Z rozlehlé terasy v přízemí se vstupuje do výstavních prostor a do několika obchodů. Ve všední den odpoledne tady ovšem bylo pusto.

Mě ze všeho nejvíc zajímala ta zelená housenka. Skrývá se za ní schodiště a jak vidíte, působí to vzdušně, světle, nápaditě a moc se mi to líbilo.

Ta zelená barva vlastně není úplně zelená. Sklo, které schodiště kryje, je jen pokryté zeleným potiskem.

Po schodišti se dostaneme na střešní terasu. Na ní je vybudovaná zatravněná nadstavba, ve které se skrývají kavárny, bary a restaurace, které expandují ven. Některé z nich fungují celý týden v poledne i večer, některé jen ve čtvrtek, v pátek a v sobotu. Ve stejné dny tady najdete i ohromný noční klub s hudbou, otevřený až do pěti do rána. Tady v této opuštěné čtvrti rozhodně nikomu noční hlasitá hudební produkce nevadí.
Asi vinou špatného počasí a špatně zvolené hodiny i tady bylo pusto a prázdno. Dovedu si ale klidně přestavit nedělní slunečné odpoledne, kdy se tady scházejí party mladých nebo skupinky starších, třeba po procházce. Někdy to vyzkouším a dám vědět.

Další možnost občerstvení a zároveň taky noční klub najdete na terase v přízemí. Patří k němu také otevřená terasa, kde se pod zeleným přístřeškem skrývá bar.

Všechno to bylo hodně zajímavé a odcházela jsem odtud s lehkým nadšením nad architektonickým řešením i nad myšlenkou nějakého budoucího příjemného posezení v kavárně.

Cité de la Mode et du Design
13, obvod, 34 quai d´Austerlitz
otevřeno denně od 10 do 24 hod

Jak se tam dostat: metro Gare d´Austerlitz (5 a 10, RER C) nebo Quai de la Gare (linka 6)

 

Přímo naproti Université Pierre et Marie Curie, kterou jsme viděli minule, stojí lékařská fakulta Université Paris Descartes, která je jedním z pohrobků původní Sorbonny (ta byla rozdělená při reformě v roce 1970 na třináct univerzit, z nichž jen tři si v názvu zachovaly slovo Sorbonne).

Stavba komplexu budov byla zahájená v tehdy módním řeckém stylu v roce 1768 z pověření Ludvíka XV., který na sklonku své vlády v roce 1774 položil „poslední základní kámen“ k amfiteátru. V budovách sídlila od té doby Královská chirurgická kolej.

 

 

 

Budovy tvoří trojúhelník, jehož jedna odvěsna běží podél boulevardu Saint-Germain (ano, je to ta dlouhá nudná budova hned za křižovatkou s boulevardem Saint-Michel).

 

Ve vstupní hale nesmí chybět bysty slavných francouzských lékařů. Z haly se dostaneme na krásné schodiště a vystoupáme do prvního patra.

Univerzitní knihovna s čítárnou zabírá první patro celého průčelí, vedoucího na boulevard Saint-Germain. Najdeme v ní stařičký lístkový katalog a v policích na galerii diplomky za mnoho desetiletí zpátky. Knihy jsou uchovávány většinou v suterénních prostorách.

V tom nejvzdálenějším koutě prvního patra najdeme schody, které nás přivedou do Muzea historie lékařství. Najdeme tady stručný přehled dějin lékařství od starého Řecka, přes galsko-římskou dobu až zhruba do konce 19. století. Jsou tu vystaveny především různé chirurgické nástroje, pomůcky a zařízení a i pro mě jako pro laika to bylo zajímavé. A navíc ty krásné prostory.

 

Deskový triptych s tématem života svaté Anny, který visí v čele sálu, pochází z Vlámska a je z roku 1480

 

 

Protéza ruky, tak jak ji popsal slavný francouzský lékař Ambroise Paré, považovaný za zakladatele chirurgie. Mezi mnoha obrazy na stěnách, které zobrazují ty nejvýznamnější lékaře, najdeme i jeho portrét.

Zajímavých exponátů je tu opravdu hodně, z těch, co určitě zaujmou, je to třeba tato souprava doktora Antommarchiho, který se na Ostrově sv. Heleny staral o nemocného Napoleona, a který ho po jeho smrti těmito nástroji pitval.

Další známé jméno – ne že bych doktora Gacheta znala z dějin lékařství, ale z dějin malířství ano. To on byl posledním lékařem Vincenta van Gogha během posledních malířových týdnů v Auvers sur Oise. V muzeu je vystavené jeho pouzdro s homeopatickými léky.

Podivný stůl v rohu místnosti zaujme už na první pohled, natož na ten druhý, bližší, při němž člověk vidí různé části těla. Popisek říká, že jde o stůl, který vyrobil italský doktor Efisio Marini, který ho daroval Napoleonu III. Desku tvoří části zkamenělého mozku, krve, žluči, jater, plic a žláz, a jsou do ní vsazeny stejně tak zkamenělé obratle a čtyři uši. Nad tím vším se tyčí zkamenělá noha. No, doma bych to nechtěla, ale tam jsem si to prohlížela hodně dlouho.

Protože jsem absolvovala několik očních zákroků, toto zobrazení oční operace mnou opravdu otřáslo. I ty nástroje, které k tomu byly vystaveny.

 

Na galerii najdeme kromě dalších obrazů a přístrojů (například první Roentgenovy lampy nebo jiných radiologických přístrojů) i tuto medaili s připomínkou dalšího slavného lékaře. Je jím Jean-Martin Charcot, zakladatel neurologie. Na jeho jméno narazíme ještě jednou při odchodu z muzea, když pod schody uvidíme rozměrné plátno.

 

Na obraze z roku 1887 s názvem Klinická lekce v Salpetrière (což je jedna z pařížských fakultních nemocnic), jehož autorem je André Brouillet, je zobrazený právě doktor Charcot, obklopený dalšími věhlasnými lékaři své doby (malíř vymaloval skutečné Charcotovy kolegy), kterým přednáší o hysterii, kterou se také zabýval. Pro zajímavost – pacientku podpírá další slavný lékař, který měl nám sympatické jméno Babinski.

Doktor Charcot se kromě toho zabýval i dalšími nervovými a neurologickými chorobami a byl první, kdo popsal neléčitelnou nemoc, která po něm byla také pojmenovaná – Charcotova nemoc. Jde o amyotrofickou laterální sklerózu, tu hnusnou, hnusnou chorobu, o které se začíná mluvit teprve v poslední době poté, co se o její zviditelnění přičinily celebrity, které se loni v létě polévaly ledovou vodou. Četli jsme o ní i nedávno, když na ni zemřel Stanislav Gross. A předloni taky moje maminka.

Pokud budete mít v této části Paříže trochu času, muzeum určitě stojí za návštěvu. Jako bonus k němu dostanete i možnost prohlédnout si část lékařské fakulty (knihovna bohužel běžně přístupná není). Jen se nesmíte nechat odradit kontrolou studentských průkazů u vchodu, stačí říct, že jdete do muzea, a nechají vás projít.

Faculté de Médecine

6. obvod, 12 rue de l´École de Médecine

 

Musée d´Histoire de la Médecine

otevřeno jen ve školním roce od 1. září do 15. července od 14 hod do 17,30 hod

denně kromě čtvrtka, neděle a svátků
Vstupné 3,50 eur, studenti 2,50 eur

 

Jak se tam dostat: metro Odéon (linka 4 a 10)

Dnes se podíváme na historii komplexu budov, které leží mimo turistické trasy a přesto jen kousek od Lucemburské zahrady. V trojúhelníku, který dnes vyznačuje boulevard Saint-Michel, rue del l´École de Médecine a rue Monsieur le Prince stál od 13. století rozlehlý klášter františkánů (minoritů), kterým se ve Francii říká les Cordeliers podle provazu (la corde), kterým mají přepásanou sutanu. Komplex, který přiléhal k tehdejším městským hradbám (probíhajícím v místě dnešní rue Monsieur le Prince), se skládal z uzavřeného kláštera s rajskou zahradou, gotického kostela sv. Madeleine, jehož stavbu podpořil král Ludvík Svatý před odjezdem na svoji první křižáckou výpravu, teologické koleje, refektáře, dormitáře, hřbitova, zahrad a pomocných budov.

 

Františkáni zde působili až do revoluce v roce 1789, kdy byl klášter zrušen. V dubnu 1790 se v prostorách kapitulní síně kostela usadilo jedno z revolučních křídel, vedené Maratem, Dantonem, Desmoulinsem a Hébertem, které se distancovalo od Jakobínů a právě podle kláštera si začalo říkat Club des Cordeliers. Později se Kordeliéři přestěhovali do jiných prostor v nedaleké rue Dauphine (ze kterých pak v roce 1794 v době Teroru odešli rovnou na popraviště poté, co je Robespierre obvinil ze spiknutí, ale to už je jiná historie). Z části kláštera vznikla kasárna a v další byla založená Škola zdraví, ze které později vznikla tzv. Praktická škola medicíny. Lékařské zaměření tomuto místo od té doby už zůstalo.

V roce 1795 byl zbořen kostel a některé klášterní budovy, v 19. století potom zbytek budov, kromě refektáře. Přes bývalý hřbitov byla proražena dnešní rue Racine. Na místě kláštera bylo postaveno šest budov, sloužících výuce medicíny. Dnes zde sídlí lékařská fakulta Université Pierre et Marie Curie.

 

 

Refektář dnes slouží jako centrum pro výstavy a různé kulturní akce a je přístupný jen v jejich průběhu nebo ve Dny evropského dědictví. Teď žádná akce zrovna neprobíhá, ale časem se tam určitě taky podíváme.

Na této staré kresbě vidíme v pozadí refektář

Refektář je dlouhý 57 metrů a z malého dvorku podél boční stěny můžeme obdivovat jeho čtrnáct pilířů

 

 

Čelní zeď je vysoká 24 metrů a po její pravé straně vidíme úzkou schodišťovou věž. Stavba je totiž patrová – zatímco přízemí v minulosti sloužilo jako refektář, v prvním patře byla ložnice žáků klášterní školy. Schodiště s kamennými stupni, lemovanými dřevem, zůstalo zachováno dodnes.

Na místě bývalého klášterního dvora je i dnes dvůr s arkádami a zahradou

 

Pod podloubím najdeme také vstup do muzea, zaměřeného na anatomické patologie, které bylo dřív umístěné právě v refektáři. Vzniklo v roce 1835 díky odkazu Guillauma Dupuytrena, profesora operační medicíny, jehož jméno muzeum nese. Jsou tady vystavené kostry, voskové odlitky různých malformací, nádorů a jiných patologií, a taky části těla a různé orgány, uložené ve skleněných nádobách. Kromě lidských vzorků jsou tady také zvířecí, třeba myšky nebo koťata s malformacemi nebo siamská mláďata. Nic pro slabé žaludky, ale všechno strašně zajímavé.
Autorem následujících fotografií je můj pařížský kamarád Bruno S., s jehož laskavým svolením fotky zveřejňuji.

I když fakulta není běžně veřejnosti přístupná (proto tady taky nemám žádné auly ani amfiteátr), díky muzeu je možné si prohlédnout aspoň dvůr.

Tímto ovšem naše prohlídka areálu ještě zdaleka nekončí. Když totiž před vstupem do refektáře uděláme čelem vzad, uvidíme přes ulici další lékařskou fakultu, která je také plná zajímavostí. Na ni se podíváme hned příště.

Faculté de Médecine

6. obvod, 15 rue de l´École de Médecine

 

Musée Dupuytren

Otevřeno v pondělí až pátek 14 – 17 hod

Vstupné 5 eur
Vstup hlavním vchodem naproti refektáři, projít halou na malý dvorek, z něj na dvůr a pod arkádami doleva

 

Jak se tam dostat: metro Odéon (linka 4 nebo 10)

O římské aréně, která byla ukrytá pod vrstvou země až do 19. století, kdy ji náhodou vykopali dělníci při stavbě domů, a o boji významných osobností za její záchranu, jsem psala už jednou podrobně TADY před několika lety. Aréna určitě stojí za návštěvu, proto vám ji dnes připomenu ještě jednou, třeba jako tip na odpočinek po náročném chození po městě. Co kdybyste si ve vedlejší rue Monge koupili bagetu, sýr, ovoce a láhev vína a uspořádali si tady piknik?

 

Na pískem vysypané ploše arény většinou najdete menší i větší kluky, kteří si tady kopou s míčem, nebo děti, hrající si na honěnou, ale často taky hráče pétanque. Na kamenných stupních kolem arény posedávají diváci, na trávníku piknikují rodiny nebo skupiny přátel, a v zastrčených koutech se k sobě tisknou milenci.
Mám to tady ráda a zastavím se zde vždycky, kdy jsem někde v okolí (vlastně skoro pokaždé, když jsem v Paříži). Dnešní fotky jsou proto tak trochu koláží z několika návštěv – z nedávného pondělního večera, když už tady zbylo jen pár hráčů pétanque, z jednoho loňského nedělního odpoledne, kdy tady bylo tak plno, až nás to nebavilo, a pak z jednoho všedního rána, když jsem tady byla úplně sama a jen na ploše se proháněli studenti, kteří si tady odbývali povinný tělocvik.

Ta móda hipsterských plnovousů mi připadá dost divná. Jako by ti kluci měli někde za rohem na lavičce složenou zelenou kamizolu a myslivecký klobouk. (Anebo – jak jsem někde nedávno četla – jako by proti sobě hrál FC Náplavka proti FC Krymská, ale to je, bohužel, vtip jen pro Pražáky, kteří vědí, že na těch dvou místech bývá největší koncentrace hipsterů).

Zachované kamenné lóže, ze kterých tehdejší antické panstvo sledovalo gladiátorské zápasy, dnes slouží jako privátní pokojíčky pro skupiny přátel

Na arénu navazuje krásné dvouramenné schodiště, po kterém se schází k dětskému hřišti a k jednomu z východů z celého areálu

 

 

Vchod domem č. 49 v Rue Monge nebo z Rue des Arènes nebo přes park z náměstí Square René Capitan.

Otevřeno denně od 8,30 do 17 hod v zimě a do 21 hod v létě, vstup zdarma

 

 

Jak se tam dostat: Metro Place Monge (linka 7) nebo Jussieu (linka 7 a 10)

 

Dnes se vydáme na další procházku po jedné ze starých pařížských čtvrtí v jižní části města. O Butte aux Cailles jsem tady už jednou psala. Byl to jeden z prvních článků na tomto blogu, protože mi tato čtvrť už dávno učarovala a na její prohlídku posílám každého, kdo jede do Paříže. Tím spíš, že o ní oficiální průvodce mlčí a je to tak trochu tajný tip.

Na nízký kopec je dobré vydat se k večeru, protože sem se chodí hlavně pařit. Bister, restaurací, kaváren, barů, klubů a dalších podniků je tady tolik, že si každý vybere ten svůj.

Pokud vás zajímá trocha historie, najdete ji TADY.

 

 

Jednou z možností, jak se sem dostat, je namířit si to po rue Bobillot od metra Place d’Italie. Na konci ulice zahneme vpravo do rue de la Butte aux Cailles. Právě tady je největší koncentrace barů a proto taky i lidí, postávajících dlouho do noci se skleničkou přímo na ulici. (Pokaždé si říkám, jestli by bylo takové terno bydlet zrovna tady.)

 

 

K této čtvrti a k jejím hospodám patří nerozlučně i street art. Místní podniky jsou téměř všechny vyzdobeny obrázky streetartistky, která si říká Miss Tic, pro kterou je typické zobrazení dívčí postavy, doprovázené vtipným textem. Autorka je, překvapivě, skoro šedesátiletá dáma, která svá díla vystavuje a prodává i v těch nejlepších pařížských galeriích.

Kromě ní jsou na Butte aux Cailles zastoupení skoro všichni nejlepší pařížští street artisti. Obrázky se navíc často mění, jsou přemalovávány, doplňovány a mazány, takže pokaždé, když tam přijdete, najdete něco nového.

 

 

Pro toho, koho umění na zdech nebere nebo si chce odpočinout od hospodského hluku, jsou v okolí malebné tiché uličky a dvorky

Rue de la Butte aux Cailles nás přivede na malé náměstí, které je srdcem této čtvrti. Odbočuje z něj rue des Cinq Diamants, kde je taky slušná úroda hospod, my ale odbočíme do úzké uličky passage Barrault, která se se svými kočičími hlavami svažuje mezi vysokými zdmi, porostlými zelení místy až tak, že pod listy ani není vidět dům.

Ulička nás přivede do rue Barrault, kde o kousek dál na rohu rue Alphand najdeme další oblíbené místo street artu, momentálně trochu zanedbané. V okolí se potom můžeme ztratit v uličkách, projít si passage Sigault nebo dojít až do rue Daviel s hezkými hrázděnými domky a úzkou uličkou villa Daviel, nebo z rue Michal obdivovat siluetu blízkého kostela sv. Anny (kam se už dlouho chystám podívat, ale ještě na to nedošlo).

 

 

 

Uličky nás nakonec přivedou na Place de la Commune de Paris. Mezitím se už setmělo a to je trochu mrzuté, protože právě tady najdeme ty nejhezčí streetartové obrazy.

No a protože je nejvyšší čas na večeři nebo aspoň na skleničku, vybereme si některou z hospůdek, ve které naši dnešní procházku ukončíme.

Jak se tam dostat: metro Place d’Italie (linka 2, 5 a 7) nebo Corvisart (linka 2)