Na první pohled téměř nic. Paříž je velkoměsto pulzující energií, hlukem, spěchem, širokými bulváry a kavárenským životem, zatímco Benátky jsou tichým, do sebe uzavřeným labyrintem kanálů a úzkých uliček. A přesto, když člověk obě města zná blíže než jen z pohlednic, začne mezi nimi objevovat jemná, nenápadná, ale místy hluboká spojení.
Obě města mají zvláštní vztah k minulosti. Ne k té okázalé, popisované v turistických průvodcích, ale tiché, někdy až skryté. Stačí sejít z hlavních tras. V Paříži se vydat dál od Eiffelovky a Louvru a v Benátkách zabloudit mimo Rialto a náměstí Svatého Marka. V obou případech se najednou ocitnete v prostoru, kde vás obklopí minulost, která není turistickou atrakcí, ale je propojená s přítomností.
Jedním ze silných spojovacích bodů obou měst je připomínka holokaustu v podobě památníku, který má na obou místech téměř stejnou podobu. Jak v Paříži tak i v Benátkách jde o nenápadný prostor, ve kterém jsou od roku 1982 instalovány reliéfy litevského sochaře Arbita Blatase.
V Paříži je Blatasův cyklus reliéfů součástí památníku Mémorial de la Shoah, který stojí v historické čtvrti Marais. Samotný památník má kořeny v poválečných letech (původně jako Mémorial du Martyr Juif Inconnu). Dnešní podoba vznikla po rozsáhlé přestavbě v roce 2005. Dnes je to největší centrum v Evropě, věnované dokumentaci holokaustu, jehož cílem není jen připomínat minulost, ale aktivně vzdělávat a bojovat proti antisemitismu a nenávisti.
Do památníku se vchází uzavřeným dvorem – prostorem, který má v člověku vyvolat pocit sevření a izolace, a v jehož středu stojí válcovitý bronzový objekt s názvy koncentračních táborů, kam byli pařížští Židé nejčastěji deportováni. Právě zde, na stěně tohoto nádvoří, jsou umístěny Blatasovy bronzové basreliéfy. Sedm výjevů zachycuje klíčové momenty šoa – deportace, ghetta, násilí i smrt.
Na opačné straně nádvoří se rozprostírá zeď se jmény 76 000 Židů deportovaných z Francie. V podzemí pak leží krypta se symbolickým hrobem šesti milionů obětí. Památník zároveň zahrnuje archiv, knihovnu, výzkumné centrum i vzdělávací programy, které rozšiřují téma i na další genocidy 20. století. Kromě toho se ve vstupních prostorách konají krátkodobé výstavy fotografií a dokumentů. Namátkou si vzpomínám, jak tu před několika lety byla uspořádána výstava k příležitosti atentátu na Heydricha v Praze.
Arbit Blatas (1908–1999), rodák z litevského Kaunasu, byl malíř a sochař spojený s pařížskou École de Paris. Působil mezi Francií, Itálií a Spojenými státy. Jeho tvorba byla silně ovlivněna osobní zkušeností s holokaustem – mnoho členů jeho rodiny zahynulo v nacistických táborech. Právě proto se ve svých dílech opakovaně vracel k tématu paměti, ztráty a lidské důstojnosti.
V Benátkách je Blatasovo dílo umístěno v prostoru bývalého ghetta. Historicky jde o první ghetto vůbec – bylo ustaveno Benátskou republikou v roce 1516 a později posloužilo jako model pro všechna další ghetta. Ostatně i samotné slovo „ghetto“ pochází z benátštiny, lehce ovlivněné němčinou – tehdy ovšem bylo jen pouhým názvem této čtvrti a svůj neblahý význam dostalo až v průběhu staletí.
Ghetto tvořilo – a tvoří – malý ostrov, propojený s pevninou třemi mosty. To v minulosti umožňovalo kontrolu nad celou židovskou čtvrtí – se soumrakem byly mosty uzavřeny a ghetto tak bylo odříznuto od města. Dnes tu stále žije židovská komunita a k večeru zde potkáte mnoho jejích členů, pospíchajících na modlitby, které se konají v malém prostoru na východní straně hlavního náměstí Campo di Ghetto Nuovo. Na náměstí leží ovšem i pět synagog, dobře skrytých, takže je podle odlišných oken odhalí jen cvičené oko. Nicméně židovská komunita pořádá komentované prohlídky, které zahrnují právě i návštěvu těchto historických synagog.
Blatasův cyklus reliéfů je umístěn na jedné ze zdí, které lemují náměstí. Právě zde vznikla původní verze památníku, odhalená roku 1982. Stejně jako v Paříži, i zde ji tvoří cyklus sedmi bronzových reliéfů, které vyprávějí příběh pronásledování – od Křišťálové noci po deportace a konečné řešení.
Blatas pro Benátky později vytvořil i další dílo, „Poslední vlak“, věnované konkrétně benátským Židům deportovaným v letech 1943–1944. Ze zhruba tisícové židovské komunity bylo běhen války deportováno asi tři sta osob, převážně do Osvětimi. Vrátilo se jich pouze sedm. Dnes má komunita asi pět set členů.
Cyklus „Monument of the Holocaust“ ale nevznikl jen pro Benátky a Paříž. Kromě těchto dvou měst existují jeho další instalace také v New York City (původně u sídla OSN, dnes v areálu Hebrew Union College) a v Kaunasu, odkud Blatas pocházel. Každá z těchto verzí nese stejný základní tvar i poselství, ale v každém městě rezonuje jinak – podle jeho vlastní historie.
Před Blatasovým dílem v Paříži a později v Benátkách si uvědomíte, že nejde jen o dvě různá místa, ale o jeden příběh, rozprostřený v prostoru. Příběh, který propojuje města, lidi i generace. Možná právě v tom spočívá skutečná podobnost Paříže a Benátek. Ne v architektuře, ani v atmosféře, ale ve schopnosti nést paměť. Uchovávat ji nejen v muzeích, ale i v ulicích, ve zdech, v tichých zákoutích. Turista vidí krásu. Ten, kdo se zastaví, začne vidět i vrstvy pod ní. A právě tam se Paříž a Benátky setkávají.
Paříž pro pokročilé 