Paříž pro pokročilé

Při procházkách jednotlivými pařížskými obvody dnes přišla řada na 13. obvod, který leží v jižní části města. Na své východní straně je ohraničen Seinou, na jižní straně okružním bulvárem – tak zvaným periferikem, na západní straně sousedí se čtrnáctkou a celá jeho severní hranice se dotýká pátého obvodu pod Jardin des Plantes.

Jako všechny pařížské obvody, i třináctka se skládá ze čtyř čtvrtí – podle směru hodinových ručiček je to v horní části podél Seiny čtvrť Salpetrière se stejnojmennou nemocnicí. Pod ní leží největší čtvrť tohoto obvodu Gare, jejímž výrazným bodem je moderní knihovna Françoise Mitterranda, která se ve tvaru čtyř na výšku postavených knih rozkládá na dlážděné platformě. Východně od ní leží čtvrť Maison-Blanche a opět na hranici s pátým obvodem je to čtvrť Croulebarbe. Všechny tyto čtvrti byly v minulosti výrazně průmyslové – podél řeky se táhly přístavní budovy, sklady a ledárny, na které navazovaly továrny a železniční překladiště, propojené s nádražím Gare d´Austelitz. K prvnímu výraznému kroku směrem k modernizaci tady došlo na přelomu 60. a 70. let minulého století, kdy byly pobořeny rozsáhlé tovární a dělnické bloky v jižní části čtvrti Gare. Následovala výstavba moderního sídliště, složeného z výškových domů, která měla proměnit tuto část města v rezidenční čtvrť. Bohužel se bohatí lidé do tohoto projektu, inspirovaného Le Corbusierovou architekturou, a hlavně do této zapadlé čtvrti zrovna nehrnuli, takže byla nakonec nová výstavba použita k ubytování asijských přistěhovalců z bývalé Indočíny, a to především z Vietnamu, a později i z Kambodži nebo Číny. Na jihu třináctky tak postupně vznikla největší francouzská asijská čtvrť.

Co vám ve třináctce ukážu, mi bylo jasné už od samého začátku. Mohla bych vás provést novou čtvrtí, plnou moderní architektury, která vznikla za několik posledních let podél Seiny na samém kraji tohoto obvodu za knihovnou Françoise Mitterranda. Také jsme si mohli projít zmíněnou asijskou čtvrť, zajímavou pro svoji centrální enklávu Olympiades s vysokými věžáky, jejichž domovní znamení a názvy připomínají města, ve kterých se kdy konaly olympijské hry. Srdce mě však táhne spíš do starých uliček na jih od place d´Italie, kde najdeme tři malebná starobylá venkovská centra, které podle mě představují jedny z nejhezčích pařížských čtvrtí, navíc jen málo dotčených turistikou. Všechny jsme tady sice už v minulosti viděli, ale stojí za to se sem vracet.

Na cestu vyrazíme z place d´Italie, rozlehlého kruhového náměstí, které prošlo v posledních několika letech vzorovou revitalizací. Několikaproudový rušný kruhový objezd byl zredukován na dva pruhy a původní centrální parčík, do kterého se kvůli provozu dřív nedalo pořádně dostat, byl rozšířený a mohutně zazeleněný. Náměstí dominuje na jeho severní straně radnice, vybudovaná v roce 1860 poté, co bylo toto bývalé předměstí připojeno k Paříži.

Náměstí dostalo své jméno podle maršála Juina, jehož socha stojí na kraji parku uprostřed kruhového objezdu. Název připomíná italskou expedici čtyř francouzských vojenských divizí za 2. světové války, kterým tento maršál velel, a které bojovaly ve Středomoří při italském tažení proti německým jednotkám. 

Na opačné straně náměstí se tyčí nákupní centrum Italie Deux, před kterým se vypíná do výšky zvláštní věž. Autorem jejího návrhu byl japonský architekt Kenzo Tange. Komu by se budova zdála příliš velká a nehodící se na toto místo, může být klidný, protože původní projekt ze 60. let minulého století zde počítal se stavbou mrakodrapu, který měl svojí výškou překonat Tour Montparnasse. Další mrakodrapy měly postupně vyrůstat podél boulevardu d´Italie směrem z centra. Plány byly zrušeny poté, co se v roce 1975 dostal k moci prezident Giscard d´Estaing, který mrakodrapy v centru města odmítal.

Z kulatého Italského náměstí vybíhá hvězdicově osm širokých tříd. My si vybereme jednu z těch užších – rue Bobillot, která nás za pár minut zavede na place Paul Verlaine. Malé náměstíčko s hřištěm na pétanque má ve svém středu zvláštní kiosek, který není ničím jiným, než vyústěním artézské studně. Náměstí dostalo svůj dnešní název v roce 1905 podle básníka Paula Verlaina, který se angažoval v jednom z velkých bojů Pařížské komuny, který se v těchto místech odehrál v roce 1871. Předtím se jmenovalo place du Puit-Artésien, neboli náměstí Artézské studně (jak taky jinak).

Tato artézská studně je jednou ze tří, které zůstaly v Paříži ještě zachovány ze sedmi vrtů uvnitř města a dalších pěti v jeho okolí. V minulosti dodávaly obyvatelům pitnou vodu, časem však některé zanikly, jiné se vyčerpaly nebo byly zničeny.

Tento artézský vrt, u kterého se po celý den střídají lidé, kteří si sem chodí pro vodu s lahvemi, sahá až do hloubky 582 metrů. Práce na něm byly zahájeny v roce 1863, ale o devět let později byly přerušeny a dokončeny byly až v roce 1924. Dnešní nová fontána, ze které si mohou lidé čerpat čistou pitnou vodu, byla naistalována při rekonstrukci náměstí v roce 1999.

Jednu stranu náměstí zabírá secesní stavba veřejné plovárny s neobvyklou fasádou, vyskládanou z červených cihel, a elegantně zalomenou střechu. V letech 1922-1924 tady vedle klasických „Bains-douches“ vyrostla i secesní plovárna. Uvnitř najdeme pod betonovou klenbou, nesenou sedmi oblouky, dva vnitřní bazény. Kromě toho je tu i jeden venkovní bazén. V minulosti byly bazény napouštěny vodou z artézského vrtu, jehož voda má teplotu 28°C, ale dnes je ohřívána jinými tepelnými systémy.

Od bazénu se vydáme po rue de la Butte aux Cailles do centra jedné ze tří maličkých enkláv, které vám chci dnes ukázat. Říká se jí Butte aux Cailles. Kdysi to byla venkovská oblast za hranicemi města, pokrytá vinicemi a větrnými mlýny. Za své jméno vděčí jedné z osobností, který se v 16. století postaral o její rozvoj – statkáři Pierru Cailleovi. Po připojení k Paříži v roce 1860 si město zachovalo svého nezávislého ducha a i dnes živá a přátelská atmosféra čtvrti stále evokuje její dělnickou a řemeslnou minulost.

Se svými zahradami a nízkými domky, porostlými vistáriemi, si Butte aux Cailles zachovává dodnes svoje provinční kouzlo. Venkovní terasy před bistry a kavárnami jsou neustále plné lidí, kteří se sem chodí nadýchat umělecké a současně venkovské atmosféry. Vyberte si na rue de la Butte-aux-Cailles, rue des Cinq-Diamants nebo rue de l’Espérance také nějaký podnik a připojte se k nim.

Pro turisty a fotografy je čtvrť zajímavá nejen díky své atmosféře, ale i svérázné výzdobě graffiti a streetartem. Na každém rohu zde najdete nějakou nástěnnou malbu těch nejznámějších pouličních malířů, kteří se dnes už stali legendami. Právě zde najdete některá z nejlepších děl MissTic, Setha a Jany & JS.

Pestré okolí nás přivede až ke slepé uličce Villa Daviel s malými rodinnými domky, obklopenými zelení a rozkvetlými růžemi. Přímo naproti vchodu do této uličky pak leží pozoruhodný komplex, kterému se podle jeho prvních obyvatel říká Petite Alsace.

Do miniaturní čtvrti Petite Alsace, která byla postavena jako levné dělnické ubytování, se kolem roku 1912 stěhovali Alsasané, kteří do Paříže přicházeli za prací v nově budovaných továrnách. Architekt Jean Walter zde pro ně navrhl čtyřicet malých řadových domků, které dokázaly pojmout početné dělnické rodiny. Stavby měly typické alsaské hrázdění a špičaté valbové střechy, pokryté cihlově červenými taškami. Celý komplex je uspořádán na pěti stech čtverečních metrech kolem dvora, lemovaného vzrostlými stromy a porostlého květinovými záhony. Z ulice je téměř neviditelný, neboť ho kryje krátká řada vstupních domů s modrými okenicemi.

Přímo nad „Malým Alsaskem“ se tyčí ve výšce „Malé Rusko“. Tento kout, skládající se z dvaceti miniaturních domečků, byl vybudován v roce 1926 na střeše garáží. Vystavěl je tam pro své zaměstnance provozovatel taxislužby. Většina jeho řidičů taxíků byli totiž Rusové, kteří uprchli z Ruska po bolševické revoluci. Tady na jihu třináctky našli práci, a to buď v nově budovaných automobilkách Renault a Citroën, nebo právě v taxislužbě. Někteří z nich měli to štěstí, že v těchto domcích na střeše garáží našli i svůj domov. Právě proto se tomuto komplexu domků začalo říkat Petite Russie.

Po původních ruských obyvatelích zde dnes už není ani stopy. Poslední potomek jednoho z bílých Rusů, devadesátiletá paní, zemřela před několika lety. Dnes zde žijí většinou umělci, kteří tyto miniaturní prostory využívají jako ateliér.  Bohužel přístup do této enklávy je složitý a střežený dvojitým kódem, takže jediným spolehlivým prostředkem, jak se sem podívat, je během Dnů otevřených ateliérů, pořádaných uměleckou asociací Lézarts de la Bièvre  většinou o druhém červnovém víkendu. Vstup je z domu číslo 22 v rue Barrault.

Přímo naproti domu, ze kterého se vstupuje do malého Ruska, leží křižovatky příkrých uliček, kterými se dá znovu vystoupat do srdce této malé čtvrti. Všechny jsou pokryté graffiti a streetartem, mnohdy od umělců, kteří jsou dnes už pro své práce vysoce ceněni.

Při červnových dnech otevřených ateliérů, o kterých jsem se zmínila o něco výše, je z celé této oblasti otevřena asi třicítka ateliérů a dílen, z nichž většina je rozmístěna v zadních traktech domků (ale také třeba ve třetím patře činžáků). Centrum celé této akce je v domečku v Passage Sigaud, kde dostanete mapku s vyznačenou trasou a kde si hned můžete jeden z dvorních ateliérů i prohlédnout.

Jedněmi z nejcennějších pouličních maleb se postupem let staly ty, které nesou podpis MissTic. Snadno je poznáte podle zobrazení smyslných tmavovlasých žen, doprovázených aforismy, vyjádřenými lehce feministickými slovními hříčkami, prosazujícími svobodu. Jejich autorkou je výtvarnice Radhia Aounallah, která bohužel zemřela v roce 2022. Jejich děl bývalo tady na Butte aux Cailles v minulosti plno, ale dnes už jich kvůli vandalismu a také kvůli rekonstrukcím fasád ubylo. Ty zbylé si proto jejich majitelé začínají pečlivě chránit.

Z vrcholku Butte aux Cailles se pak pustíme dolů po rue Buot až na křižovatku rue Bobillot a rue Tolbiac, kam nás povede z dálky viditelná věž kostela Sainte-Anne de la Butte aux Cailles. Pochází z přelomu 19 a 20. století. S jeho dokončením byly problémy – po oddělení státu od církve v roce 1905 se totiž nedokončený kostel stal majetkem města, které nemělo na dostavbu peníze, takže k definitivnímu vysvěcení došlo až v roce 1912.

Od kostela se po rue Bobillot vydáme směrem od centra k place de Rungis. Přímo u náměstí tam leží malá enkláva několika úzkých, zelení zarostlých uliček, které se říká Cité Floral. Každá z uliček má název nějaké květiny – najdete tady Irisovou ulici, Mimózovou ulici nebo také Orchideovou ulici.

Nízké domečky stojí na místě, kudy dříve protékala říčka Bièvre, která se v zákrutech prodírala dnešním 13. a 5. obvodem, aby se v místech Gare d’Austerlitz vlila do Seiny. V roce 1912 ji překryli, svedli pod zem a místo jejího toku zastavěli. Kvůli statice však stavby musely být jen lehké a nízké. Uznejte, jestli tohle není hezčí, než vysoké betonové domy, které stojí doslova jen o pár desítek metrů dál.

Z Cité Floral se ještě podíváme do třetí malebné maličké čtvrti, která leží nedaleko. Po rue Bobillot a rue de la Colonie se nejprve dostaneme na place de l’Abbé Hénocque a projdeme si okolní uličky. Stojí v nich domky další bývalé dělnické kolonie, postavené na začátku minulého století. Mají tvar nízké krychle a jsou obloženy světlým kamenem. V ulicích rue des Peupliers, rue du Moulin-des-Prés a rue Henri-Pape jsou tyto domky dokonce identické – stavby se musely držet jednotných předepsaných podmínek. Většina těchto uliček nese jména slavných francouzských lékařů.

Po rue des Peupliers s nízkými domky, postavenými ve stejném stylu, se dostaneme až ke square des Peupliers, malé oáze ponořené do zeleně. Je to jedno z nejkouzelnějších míst, které v Paříži existuje. Navíc tady málokdy někoho potkáte.

Asi nejzajímavější uličkou v okolí place de l´Abbé Hénocque je rue Dieulafoy. Nápadně se liší od okolních ulic – sice se zde domy také podobají jeden druhému, ale liší se mezi sebou barvami, tvarem oken, vstupními dveřmi nebo podobou plotu. Místy si tady člověk připadá spíš jako v Notting Hill v Londýně, než ve Francii.

Dnešní procházka nás přivedla na svém konci až téměř k hranici Paříže. Jenže jak se teď odtud dostaneme do centra? Přímo z place l´Abbé Henocque můžeme jet autobusem číslo 57, který končí přímo před nádražím Montparnasse, nebo také metrem. Nejbližší stanicí metra je tady Tolbiac (linka 7) nebo Maison-Blanche (linky 7 a 14). Po nedalekém boulevardu Kellermann jezdí také tramvaj T3a, která nás může odvézt po obvodu Paříže k jiné lince metra, která se nám hodí líp.

No a ještě než z této části města odjedeme, můžeme se cestou na metro Maison-Blanche zastavit v roztomilé uličce impasse Damesme.

A na závěr mapka toho, kde jsme dnes chodili. Celá tato část třináctého obvodu leží sice poměrně daleko od centra, ale je zároveň i důkazem, že i periferie má svoje kouzla a stojí za to se sem aspoň jednou vypravit.