Paříž pro pokročilé

Na západním pobřeží Francie, mezi Arcachonským zálivem a otevřeným Atlantikem, se nachází poloostrov Cap Ferret – místo, které jsem si zamilovala na první pohled pro jeho autentickou atmosféru a nedotčenou přírodu. Hodně tomu pomohlo i to, že v květnu byly jeho pláže téměř opuštěné – přece jen je u Atlantiku chladněji a k opalování, natož ke koupání to moc nesvádělo, zato to bylo ideální pro dlouhé procházky po pláži podél písečných dun.

Cap Ferret není typickým turistickým letoviskem. Nenajdete tu hlučné promenády ani obří hotely. Místo toho vás přivítají borovicové lesy, úzké písčité cesty a dřevěné domky místních obyvatel. Hlavní roli tady všude hraje příroda – na jedné straně klidné vody zálivu s malými přístavy a na druhé straně široké písečné pláže Atlantiku, skryté za hradbami dun, místy porostlých nízkými borovicemi.

.

Mezi dunami těsně u mořského břehu narazíte na mnoho pozůstatků bunkrů, které byly za 2. světové války součástí tak zvaného Atlantického valu. Tato nesouvislá linie opevnění se táhne od Norska, nedaleko od okraje polárního kruhu, po pobřeží Atlantiku až ke španělským hranicím. Tento relikt německé okupace představoval největší opevnění na evropském kontinentu a ve Francii je to spolu s Maginotovou linií největší vojenský opevňovací projekt v nedávné historii.

Kdy, jak a proč tato linie vznikla? Poté, co byla v červnu 1940 Francie rozdělena demarkační linií na dvě části: okupovanou zónu a neokupovanou zónu, se pro Němce stala Arcachonská pánev citlivou oblastí. Koncem června tam dorazil první německý oddíl. Okupace začala následující den a postupně se rozšířila do všech obcí v této oblasti, která byla v srpnu 1941 dokonce prohlášena za zakázanou zónu. V březnu 1942 Německo přijalo směrnici, nařizující výstavbu obranného valu. Ten se skládal z pevností a bunkrů, které měly různé funkce – od střeleckých kasemat, palebných stanovišť, přes muniční bunkry až po kryty s obrněnými pozorovacími věžemi. Dnes už naštěstí víme, že ani tato německá obranná soustava nezabránila vylodění spojenců v červnu 1944. Válečné události nám dnes připomínají betonové relikty, na některých místech zrekonstruované nebo aspoň barevně pomalované, rozeseté po plážích Normandie a regionů Gironde, Landes a Pyrénées-Atlantiques.

My jsme spojili Cap Ferret s výstupem na dunu, o které jsem psala nedávno, takže jsme na poloostrov dorazili lodí z Arcachonu. Trvá to něco přes půl hodiny a pokud nebudete mít smůlu jako my, že hned po vyplutí přijde bouře, užijete si i krásné výhledy na moře a oba břehy.

Naštěstí bouře odešla tak rychle, jak přišla, takže při přistání už jen lehce poprchalo a brzy vyšlo znovu slunce. Mohli jsme si tak v klidu prohlédnout sádky na pěstování ústřic, které pokrývají velkou část pobřeží poloostrova směrem k zálivu. Cap Ferret je pěstováním ústřic proslulý a říká se, že ty místní jsou jedny z nejlepších ve Francii vůbec.

Středem dvacet pět kilometrů dlouhého poloostrova vede páteřní silnice, která se táhne od vesnice Lege-Cap-Ferret na severu až k samotnému mysu Pointe du Cap Ferret na jihu, kde se setkávají vody Atlantského oceánu a Arcachonského zálivu. Silnice je obklopená pavučinou úzkých silniček a cest, které jsou lemovány domky a vilkami, většinou skrytými za hustou vegetací a dřevěnými ploty. Ty stojí za zmínku – místní komunita si totiž zakládá na jednoduchosti a respektu k přírodě a proto jsou zde nařízeny ploty z přírodních prken nebo klád, bez divokých barevných a materiálových výstřelků. To společně s nenápadnou přírodní barevností staveb přispívá k jednotnému a sjednocenému vzhledu celého poloostrova.

Od přístavu Bélisaire až na špičku poloostrova je to asi šest kilometrů (ale po pláži to uteče jako nic). Ze špičky jezdí autobus číslo 3 přímo do Bordeaux. Jinou možností je přeplavit se zpět do Arcachonu a odtud jet do Bordeaux vlakem.