Paříž pro pokročilé

Přímo naproti Centre Pompidou a jen pár desítek metrů od pasáže, pojmenované po slavném dramatikovi, kterou jsme tady viděli minule, leží úzká stísněná ulička rue de Venise, která je svědkem staré parcelace centra a která nám ukazuje, jak okolí vypadalo před asanací středověké čtvrti Beaubourg, ke které došlo ve 30. letech 20. století. Na jejím místě vyrostlo nejen Centre Pompidou, ale také vedlejší moderní čtvrť Quartier de l´Horloge. Na rohu rue de Venise najdeme poslední kašnu, která byla součástí rozsáhlé sítě zásobování vodou celé této historické čtvrti.

Kašna pochází ze 13. století (i když basreliéf nad ústím vody byl vytvořen až v roce 1733) a údajně ji opěvoval i François Villon. Voda byla do kašny přiváděna akvaduktem z Belleville, který po své cestě do centra přibíral všechny okolní prameny. Kašna byla původně umístěna na jiném místě, v jedné ze zbořených uliček v místech, kde nyní stojí Centre Pompidou, odkud byla demontována před asanací v roce 1937 a na své současné místo byla přemístěna po rekonstrukci v roce 1970. Dnes už z ní však voda neteče a plní jen úkol němého svědka dávných časů.

A jak to vlastně bylo se starou čtvrtí Beabourg? Ta byla v 19. století velmi hustě osídlena. Obyvatelé žili namačkaní v malých a špinavých obydlích a úzké křivolaké středověké uličky, jejichž prostředkem tekly splašky, jim poskytovaly jen málo vzduchu a světla. Šířily se zde pravidelně epidemie a dařilo se tady zločinu a prostituci. Když na konci 19. století padlo rozhodnutí, že bude historické centrum města asanováno, byla právě tato část vytipována jako první na řadě pod označením „Nezdravý blok č. 1“. Demolice se však stále odkládala, nejen proto, že původní plány narušila první světová válka, ale i proto, že pro vystěhované lidi bylo nutno najít nové ubytování. Nakonec byla zahájena až ve 30. letech 20. století.

Na místě těchto historických uliček dnes stojí Centre Pompidou

Následujících třicet let však toto místo přímo v srdci metropole, nacházející se v historické části mezi katedrálou Notre-Dame, středověkou věží bývalého kostela svatého Jakuba a soukromými sídly v čtvrti Marais, zůstávalo nezastavěné a sloužilo jako parkoviště pro uživatele nedaleké tržnice Les Halles. Jako by si město najednou nevědělo rady, co si má s tímto prostorem počít. Až v 60. letech 20. století, sto let po prvních Haussmannových přestavbách, rozhodl tehdejší francouzský prezident Georges Pompidou o vytvoření národního centra umění a kultury, kterým si chtěl tak trochu postavit pomník. Pro umístění budoucí budovy bylo vybráno ladem ležící volné místo po bývalém „nezdravém bloku“, jehož poloha v srdci města z něj dělala ideální místo pro projekt, který měl mít významný dopad nejen na město, ale i na celou Francii.

Dnes můžeme děkovat osvícenosti politiků 60. let, hlavně tehdejšímu ministru kultury (a spisovateli) André Malrauxovi, který prosadil, že další „nezdravé bloky“, kterých bylo napříč Marais připraveno celkem sedmnáct, už nebudou asanovány, a že budou, i přes jejich tehdejší zubožený stav, zachráněny a zrenovovány.