Marseille, druhé největší francouzské město, je plné kontrastů – starobylé a moderní, rušné a klidné. Už po staletí se zde na pobřeží Středozemního moře mísí různé kultury a národy, což je patrné na každém rohu – od rybářských trhů až po živé obchodní ulice. S bohatou minulostí, která sahá až do starověku, nabízí Marseille jak historické památky, tak úchvatné přírodní scenérie, včetně slavného přístavu a blízkého skalnatého pobřeží. Pohltí svou atmosférou, vůněmi, zvuky a kontrasty a pro nás příjemným slunečným počasím.
Historicky je Marseille jedním z nejstarších měst v Evropě. Jeho založení se datuje do roku 600 př. n. l., kdy bylo založeno jako řecká kolonie Massilia. Město se postupně stalo důležitým obchodním a kulturním centrem, jehož význam rostl i díky strategické poloze na mořských obchodních trasách. V průběhu staletí bylo svědkem mnoha změn, od římského období až po moderní éru.
Rozhodně se nechci pasovat do role znalce Marseille, na to jsem tam strávila příliš málo času a jsem jen lehce poučený turista, nadšený z objevů ve městě, které i přesto, že v posledních letech nemá příliš dobrou pověst, toho může hodně nabídnout. Chci proto ukázat, co jsem tam viděla a poznala při svých dvou podzimních návštěvách a co se dá zvládnout při krátkém pobytu, třeba o prodlouženém víkendu. Na spoustu věcí mi už čas nezbyl, ale to nejdůležitější a pro mě nejzajímavější jsem stihla.
1. Vieux Port
Starý přístav je centrem města, ve kterém se kříží největší bulváry a ulice. Při toulkách po městě sem nevyhnutelně dorazíte každý den, nejen proto, že tady má konečnou mnoho autobusových linek, že jen pár metrů od přístaviště vyjedete po eskalátoru z metra pod stříbřitě zrcadlovou střechu, která dominuje pěší zóně, a že odtud vyjíždějí výletní lodě na blízké ostrovy, včetně toho Monte Cristova, ale jednoduše proto, že vás sem přitáhne ruch města, moře, výhledy a západ slunce. Dnes je tato zátoka, střežená na každé straně vjezdu pevností, přístavištěm soukromých lodí a jachet, zatímco průmyslový přístav se se svými doky a loděnicemi přestěhoval o několik kilometrů severněji.
2. Severní břeh přístavu
Je to ten po vaší pravé ruce, pokud budete stát čelem k moři na krátké straně přístaviště. Je lemován moderními domy s obchody a především restauracemi. Stavby pocházejí z konce 40. let minulého století, kdy při bourání starých domů, které dřív nábřeží lemovaly, zůstaly zachovány jen ty nejvýznamnější. Mezi ně patří budova radnice v barokním janovském stylu z roku 1673 s bystou Ludvíka XIV. v horní části fasády, která dominuje pobřežní promenádě. Za radnicí se rozkládá velké náměstí place Villeneuve-Bargemon s výhledem na bývalý městský špitál Hôtel-Dieu z 18. století, ve kterém je dnes luxusní hotel. V rohu náměstí pak stojí historický Diamantový dům, jeden z nejstarších ve městě, který postavil v roce 1570 bohatý kupec.
Těsně podél zdi přístaviště vede pěší promenáda, která vás po necelém kilometru přivede k mohutné zdi pevnosti svatého Jana. Postavil ji ve 13. století jako své sídlo Řád rytířů špitálu svatého Jana v Jeruzalémě (pozdější Maltézští rytíři). Současná podoba pevnosti pochází ze 17. století. Dnes je součástí komplexu moderního muzea, které vzniklo v její blízkosti po kompletní přestavbě a rehabilitaci rozlehlé části bývalého přístavu, kterou město provedlo při příležitosti nominace Marseille jako Evropského města kultury v roce 2013 (jak tato část nábřeží vypadala těsně před zahájením stavby, je zatím pořád ještě vidět v google mapách na street view, ale vzhledem k tomu, že záběry jsou z roku 2011, už tam asi dlouho nevydrží). Tyto prostory v minulosti zaujímal rozlehlý terminál lodí, kde probíhalo přijímání a soustřeďování cestujících a imigrantů. Po jejich zrušení bylo místo dlouho opuštěné a zanedbané. Po postavení muzea a úpravě plochy slouží jedna část prostoru jako přístaviště pro obří výletní lodi.
Pevnost je propojena lávkou s Muzeem Evropské a středozemní civilizace, zkráceně jen MUCEM, jehož je součástí. Muzeum je věnováno historii a civilizaci Středozemí z hlediska nejen historického a uměleckého, ale také sociologického nebo antropologického – a je to jeden z nejúžasnějších komplexů, které jsem kdy viděla.
3. MUCEM
Byla jsem tam třikrát. Třikrát během několika dnů a to jsem ani nebyla uvnitř muzea, jen jsem okouzleně bloumala jak novou stavbou, tak středověkými místnostmi a nádvořími pevnosti a nedokázala jsem se nabažit těch prostorů, architektury, světla, stínů, tvarů a historie.
Budova má tvar obyčejného kvádru, kompletně zabaleného do betonové krajky. Stavba architektů Rudyho Ricciottiho a Rolanda Carty ovšem tak trochu klame tělem – zatímco zvenčí ukazuje strohou tvář, uvnitř je pod ozdobnou skořápkou členěná lávkami, průchody a schodišti, které vás postupně vedou po obvodu budovy až na střešní terasu. Z ní máte výhled na všechny světové strany a tedy na moře i na město a samozřejmě z nečekaných úhlů i na vedlejší pevnost. Na terasu ústí lávka, kterou můžete přejít na jedno z horních nádvoří staré pevnosti. Tu můžete procházet kolem dokola po cestě, kterou dříve procházely hlídky, nebo se ztratit v bludišti středověkých nádvoří, chodeb, dvorů a schodišť. Po další lávce se pak z pevnosti můžete dostat přes rušnou pobřežní komunikaci do historické čtvrti Le Panier.
Kdybych vám měla v Marseille doporučit jen jedno jediné místo k návštěvě, bude to právě MUCEM. Vstupné se platí jen pokud chcete do sálů se sbírkami, jinak můžete celým komplexem volně procházet zdarma.
MUCEM sousedí s další moderní strohou budovou Cosquer Mediterranée, ve které se skrývá nápodoba přírodní jeskyně stejného jména, které leží v nedaleké oblasti Calanque třicet sedm metrů pod hladinou moře a jejíž stěny jsou pokryty nástěnnými malbami z doby 27 tisíc let před našim letopočtem.
Celý tento prostor je propojen s přístupem k další místní památce, kterou je nutné vidět, a jejíž věže vykukují při jakémkoliv pohledu na město.
4. Katedrála Major
Je zasvěcena Panně Marii a i když to není na první pohled vidět, nejde jen o jednu, ale o dvě katedrály. Ta nová, z 19. století, je viditelnější, zatímco původní stará katedrála, stojící skromně ve stínu pruhovaných věží své mladší sestry, je mnohem starší – je datována až do 12. století.
Stará katedrála je krásným příkladem provensálské románské architektury. V polovině 19. století však už nestačila prudkému demografickému a ekonomickému rozvoji města, proto bylo v roce 1852 rozhodnuto o postavení nového svatostánku. Při stavbě nové katedrály ta původní přišla o dvě lodi, je proto mnohem menší, než bývala.
Nová katedrála je postavena na rozlehlé vyvýšené terase s přízemními klenutými prostory, ve kterých dříve sídlily přístavní, námořní a plavební úřady a celnice. Dnes jsou proměněny na obchodní centrum a restaurace. Dál z centra se pak podél nábřeží táhnou vlevo doky a loděnice a vpravo řady supermoderních staveb, tvořících čtvrť Euromediterranée.
4. Le Panier
Hned za katedrálou začíná historická čtvrť le Panier. Právě tady, na nízkém kopci, se usídlili Řekové, když Marseille kolonizovali. Skládá se z úzkých uliček a tichých náměstíček, místy pokrytých graffiti, s desítkami kaváren, bister a malých obchodů. Připomíná malé provensálské vesnice, jak je známe z romantických fotografií. Ještě před deseti, dvaceti lety byla však považovaná za jednu z nejnebezpečnějších čtvrtí v Marseille a ani dnes nemá úplně nejlepší pověst, ale prochází postupnou rekonstrukcí a revitalizací. Do bytů v zanedbaných domech se stěhují mladí lidé a umělci, otvírají se tady stále nové a nové obchody, kavárny a restaurace a díky tomu se postupně stává spíše módní hipsterskou čtvrtí. V některých průvodcích je dnes dokonce uváděna jako jedna z nejbezpečnějších ve městě. Prošla jsem ji křížem krážem ve dne i večer, bydlet bych tu asi nemusela, ale nebála jsem se tady.
Uprostřed Le Panier stojí zrekonstruovaná budova bývalého špitálu – La Vieille Charité. Byla postavena v letech 1670 až 1749 jako třípatrová budova s lodžiemi, obrácenými svými oblouky do centrálního dvora, uprostřed něhož stojí kaple ve stylu římského baroka. Sloužila k péči o chudé, kteří zde byli ubytovávání a dostávali potřebnou péči. Rozlehlý komplex prošel v 19. století rekonstrukcí fasády, po které se ke své původní funkci už nevrátil a postupně začal chátrat. Před demolicí ho v roce 1950 zachránil Le Corbusier, který ve městě zrovna realizoval jeden ze svých projektů. Dnes v komplexu sídlí několik muzeí, hudební škola, knihovna a kavárna. Špitál si rozhodně nenechte ujít, pro mě to po MUCEM byl druhý nejzajímavější zážitek. Vstup do areálu je zdarma, platí se jen pokud jdete do muzea.
5. Jižní břeh
Na levém břehu starého přístavu leží hned zkraje za řadou starých domů s turistickými obchody a divadlem La Criée rozlehlé nádvoří Cours d´Estienne d´Orves, kolem kterého se v desítkách restaurací, kaváren a barů soustředí marseilleský noční život. Z nádvoří se dá po několika schodištích vystoupat do o něco výše položené starobylé rue Sainte, po níž se dostaneme k opatství Saint-Victor. Jeho současná podoba, připomínající spíš opevněný hrad, pochází ze 14. století, samotný kostel má ale základy v 5. století, kdy byl vybudován na hrobu křesťanského mučedníka Victora, u něhož se křesťané v procesích shromažďovali už od 3. století. Uvnitř je strohý, temný a plný relikvií, vystavených ve vitrínách podél stěn. Kostel z výšky dominuje starému přístavu a z terasy před ním je krásný výhled nejen na přístav, ale i na protější pevnost Saint-Jean, a po levé ruce, přímo na břehu moře, na pevnost Saint-Nicolas, která střežila vjezd do přístavu na této straně zátoky. Mezi hradby pevnosti se dá podívat, nejdřív ale vyšplháme na kopec nad kostelem, kde nás čeká jedna z nejznámějších památek ve městě.
6. Bazilika Notre-Dame-de-la-Garde
Na místě pevnosti nad městem, vybudované králem Françoisem I. v roce 1524, byla v polovině 19. století vystavěna bazilika v novorománském a novobyzantském stylu, zasvěcená Panně Marii, která se díky své dominantní poloze ve výšce na skále brzy stala symbolem města. Kostel je vyzdoben mozaikami a desítkami votivních destiček. Na špičce čtyřicet jedna metrů vysoké věže stojí jedenáct metrů vysoká socha Madonny s dítětem, pozlacená plátkovým zlatem. Bazilika sice prochází v posledních desetiletích postupným restaurováním, ale vápenec, ze kterého je vybudována a na kterém také stojí, pomalu eroduje a proto ji čeká další zásadní rekonstrukce, při které bude uzavřena. Prozatím je pro návštěvníky otevřena denně od 7 do 18 hodin. Ti nejodolnější k ní mohou vyšplhat rovnou z přístavu, jako jsme to udělali my, ale přece jen je to od hladiny moře 150 výškových metrů a výstup je dost náročný. Mnohem pohodlnější je vyjet až k parkovišti těsně pod kostelem autobusem číslo 60, který má konečnou v přístavu před radnicí. Sejít pěšky už není tak složité, takže si to od baziliky namíříme rovnou dolů k pevnosti na kraji přístavu.
7. Fort Saint-Nicolas
Pevnost nepravidelného hvězdicového tvaru pochází z roku 1660, kdy byla postavena z příkazu Ludvíka XIV. jako ochrana proti nepřátelům a také proti lidovým rebeliím. Přímo pod pevností se totiž nacházel mechanismus, díky kterému se dal uzavřít vjezd do přístavu a vstup do města. V polovině 19. století byla pevnost při úpravách přístavu rozdělena na dvě části, aby bylo možné vybudovat pobřežní silnici, a jedním jejím bastionem byl proražen tunel, vedoucí do horní části města. Pevnost právě prochází rekonstrukcí, takže není úplně celá přístupná, nicméně se dá dostat na bastion přímo nad přístavem a do některých dalších venkovních prostor. Zvlášť krásné je tady posezení kolem zbytků bývalé strážní věže, s dechberoucím výhledem na přístav a moře.
Od pevnosti je to po silnici (ano, po té, co rozděluje pevnost napůl) jen tři sta metrů k Palais du Pharo – bývalé rezidenci Napoleona III., který si ji zde nechal postavit v roce 1852. Dnes slouží jako místo pro pořádání různých kulturních akcí, kongresů apod. Není veřejně přístupný, jen v rámci pořádaných akcí.
O dalších dvě stě metrů dál začíná jedna z nejkrásnějších částí města – pět kilometrů dlouhá pobřežní promenáda La Corniche.
8. La Corniche
První částí promenády, na kterou se dostanete od pevnosti, je Plage des Catalans, i v zimě obležená lidmi, kteří posedávají na hrubém písku a vyhřívají se na slunci. Dokonce i v listopadu se tady našli odvážlivci, kteří se koupali. Pobřežní silnice pokračuje stále dál směrem k jihu, kde překračuje útesy a zátoky a propojuje jednotlivé obytné části. Jednou z nich je malebný rybářský přístav Le Vallon des Auffes, známý nejen pro svoji barevnost, kterou mu dávají rybářské loďky a domky, nalepené na prudkém svahu, ale také několik vyhlášených rybích restaurací. Přístav leží pod pobřežní silnicí, takže se k němu schází po schodech, ale nemůžete ho přehlédnout – nad ním se tyčí pomník padlým vojákům.
Pobřežní silnice je lemovaná spoustou obchodů a restaurací. Kolmo nahoru od ní šplhají do kopce silničky, které vedou k vilám do těch nejbohatších čtvrtí města, zatímco její druhá strana nabízí výhled na skalní útesy, malé kamenné i písečné plážičky a několik dalších malých přístavů. Je zde také nejkrásnější vyhlídka na Frioulské ostrovy, které odtud vypadají jako by byly téměř na dosah. Malebné souostroví je součástí národního parku Calanques a skládá se ze čtyř ostrovů. Ten první nejblíž břehu, a zároveň také nejmenší, napovídá svou siluetou pevnosti, že jde o slavný Monte Cristův Château d´If.
Z pobřežní silničky se můžete do centra kdykoliv vrátit autobusem 83, který odtud jede až k MUCEM. Pozor ovšem v neděli, kdy tudy autobus nejezdí. Celá tato část se totiž stává pěší zónou s nekonečnými davy, které korzují po silnici. Ani v listopadu se tady místy nedalo skoro projít; nedokážu si proto představit, jak to tady musí vypadat v létě. Když jsem zjistila, že to zpátky autobusem nepůjde, nezbylo mi nakonec než dojít po pobřeží až k Anse d´Oriol (něco přes dva kilometry od Plage des Catalans), kde pěší zóna končí, a potom doleva stále do kopce na autobus 55 směr přístav (ještě, že je dole hned u odbočky skvělá pekárna, otevřená i v neděli večer). Mezitím se setmělo, takže mě do kopce poměrně pustou vilovou čtvrtí vedla za tmy z výšky ozářená socha Panny Marie na bazilice, která tomuto vrcholku dominuje.
Po pobřežní silnici se dá teoreticky dojít pěšky až na velkou městskou pláž Plage du Prado s kopií Michelangelova Davida a s ohromným, i z velké dálky viditelným ruským kolem, a od ní se pak kolmo mezi parkem Borély a sídlištěm proplést až k boulevardu Michelet, kde leží Cité Radieuse, která je dalším cílem, který vám chci ukázat. Je to ale kus cesty, přes osm kilometrů od Plage des Catalans. Moje dcera to měsíc přede mnou ušla, ale její kamarádka, kterou vlekla s sebou, ji za to dost proklínala. Mnohem pohodlněji se tam dá dostat z centra metrem.
9. Cité Radieuse
Bytový komplex na tehdejším okraji města navrhl Le Corbusier. Postavili ho v letech 1947 až 1952 a dnes je ikonou modernistické architektury a jedním z nejvýznamnějších projektů 20. století. Cité Radieuse je koncipována jako vertikální město, které kombinuje bydlení, služby a veřejný prostor v jediném komplexu. Vychází z Le Corbusierovy filozofie „unitarismu“ – myšlenky, že moderní městský život by měl být organizován s ohledem na potřeby obyvatel a využívat nové technologie a materiály. Tento projekt redefinoval urbanistické normy a utvářel způsob vnímání městského společenského života a i když se postupně ukázaly jeho nedostatky, pro jeho obyvatele často neakceptovatelné, zůstává i přes svou kontroverzní povahu klíčovým bodem v dějinách moderní architektury.
Cité Radieuse je dvanáctipatrový blok s modulární strukturou, v níž jsou jednotlivé bytové jednotky rozmístěny do vertikálních sloupů, s dlouhými chodbami a se střechou, která slouží jako veřejný prostor. Je postavený na pilotách, které vytvářejí volný prostor pod budovou. Přízemí a některé části jednotlivých pater byly vyhrazeny pro obchody a služby, což znamenalo, že obyvatelé nemuseli kvůli základním potřebám (nákupy, prádelny, čistírny, školky apod.) opustit komplex. Vzdušné a otevřené struktury umožňují každému bytu i díky balkónům dostatek přirozeného světla a větrání. Bytové jednotky byly navrženy s maximální užitností, s vestavěnými skříněmi, funkčními kuchyňkami, koupelnami a ložnicemi, které měly být minimální, ale funkční.
V Cité Radieuse bylo celkem 337 bytů, rozdělených do různých typů podle velikosti a potřeb. Byty byly navrženy tak, aby pokryly širokou škálu rodinných struktur – od malých jednotek pro jednotlivce nebo páry až po větší byty pro rodiny. Jejich obyvateli byli primárně úředníci, umělci a mladé rodiny, které tak měly přístup k modernímu, funkčnímu bydlení v rámci komunitního způsobu života, v souladu s Le Corbusierovou ideou kolektivního života jako klíčové součásti moderního bydlení.
Dnes Cité Radieuse stále slouží jako obytný komplex, ale prošla různými modernizacemi a úpravami. Některé původní koncepce, jako je propojení bydlení s veřejnými službami, jsou sice částečně zachovány, ale v některých částech komplexu byly přizpůsobeny dnešním potřebám (například tehdejší novinka – samoobsluha s potravinami – dnes slouží jako společenský sál).
I když je komplex stále soukromý, některé jeho části jsou zpřístupněny veřejnosti, která tak má možnost prohlédnout si originální interiéry a získat představu o tom, jak vypadaly byty a veřejné prostory v době jejího vzniku. Pro veřejnost jsou zpřístupněna dvě patra. V jednom z nich dokonce funguje hotel, takže můžete v tomto funkcionalistickém klenotu i přespat (dost jsme o tom uvažovali, ale 200 euro za noc nám připadalo zbytečně moc). Nakonec se nám i tak díky hodné pokojské podařilo do jednoho z pokojů, který právě uklízela, podívat. Kromě organizovaných komentovaných prohlídek se dá zpřístupněnými částmi volně a zdarma bloumat po chodbách mezi řadami dveří, nebo navštívit obchody, restaurace a kavárnu. Koho by zajímaly další podrobnosti, může si zarezervovat komentovanou prohlídku. Od letošního roku by měla být po rekonstrukci také znovu otevřena vzorová bytová jednotka. Stále přístupná je i střecha s nádherným výhledem na město a jeho okolí.
Cité Radieuse leží na výpadovce, která vede z města směrem do přírodní rezervace Calanques a do městečka Cassis. Autobus L078, který tam jezdí každou hodinu, zastavuje přímo před budovou, takže by bylo škoda této příležitosti nevyužít.
10. Cassis
Přímořské rybářské městečko leží od Marseille asi dvacet kilometrů. Autobus musí cestou šplhat přes hory, takže vám nabídne i úchvatnou přírodní scenérii, která spojuje azurové moře s dramatickými vápencovými útesy. Říká se jim calanques a právě podle nich dostala tato oblast i národní park svůj název.
Cassis je malý, ale živý kout Provence, kde se historie mísí s tradičním středomořským životním stylem. Úzké uličky plné barevných domků a kaváren vedou k přístavu, kde kotví malé rybářské lodě. Mezi hlavní atrakce patří zřícenina středověkého hradu, který nabízí nádherný výhled na město a okolní krajinu.
Při krátké cestě do této části Provence nám nezbylo moc času k prohlídce jednotlivých calanques – skalnatých zátok, zabíhajících hluboko do pevniny. Z Cassis se však dá navštívit alespoň ta nejbližší – Calanque de Port Miou, která leží asi dva kilometry od města. Dá se k ní dojít buď po pobřežní silnici, nebo o něco výše položenými ulicemi mezi vilami.
11. Cours Julien
Jednou z mnoha atrakcí, které stojí za to v Marseille navštívit, je také malá čtvrť kolem ulice Cours Julien. I když kvůli svým všudypřítomným graffiti vypadá na první pohled divoce, ve dne se není čeho bát (pravděpodobně ani večer, ale to nemám vyzkoušené).
Je to jedna z nejživějších a nejbarevnějších čtvrtí města, oblíbená mezi mladými lidmi a hlavně umělci. Je známá svou bohémskou atmosférou, uměleckým duchem a neformálním stylem života. Ulice jsou plné street artu, kaváren, butiků a restaurací, které přitahují místní i turisty. Kolem starých domů a v úzkých uličkách se mísí různé kultury a styly života a historie se tady prolíná s moderní kulturou.
12. L´Estaque
Poslední místo, které byste si v Marseille neměli nechat ujít, je její 16. obvod – L´Estaque. Je to v podstatě malé městečko, které leží při pobřeží na severu až za přístavy a doky, asi deset kilometrů od Vieux Port. Dostanete se tam buď autobusem 35 od metra Joliette, lodí z přístavu nebo vlakem z nádraží Saint-Charles.
L´Estaque se v 19. století díky nově budovaným cihelnám, cementárnám a chemickým závodům změnil z malého rybářského městečka na centrum průmyslového rozvoje této oblasti. To však už dnes neplatí. Je to klidné přímořské centrum s plážemi, které pro milovníky umění představuje místo, kde se rodila část moderního malířství, a to především díky Paulu Cézannovi, který sem od 60. let 19. století lákal své přátele impresionisty. Po nich přišli další – kubisté a fauvisté v čele s Braquem a Derainem, kteří nacházeli inspiraci v rozmanité provensálské krajině, zalité málokde viděným světlem.
Co jsem nestihla, ale vám se to třeba podaří
Ostrovy
Už jsem se o nich zmínila. Kromě Château d´If, který si každý milovník romantické literatury nesmí nechat ujít, stojí za návštěvu i ty ostatní, se svými malebnými zátokami, lesíky a plážemi. Jezdí tam z marseilleského přístavu lodi a pozor, je potřeba si koupit jízdenku předem, protože jít na blind do fronty, byť v listopadu, nemá cenu – je na celý den vyprodáno.
Muzeum současného umění
Představuje bohatou sbírku moderního umění, jenže leží ještě kus za Cité Radieuse a to je při krátké návštěvě prostě daleko.
Aix-en-Provence
Do tohoto ikonického centra Provence je to z Marseille jen půlhodiny vlakem. Hodně jsem tam aspoň na otočku na jeden den chtěla, ale nakonec už nezbyl čas. Tak třeba příště, stejně jako do Avignonu.
Moderní čtvrť Euromediterranée
Vybudovaná v blízkosti nového přístavu za metrem Joliette tak, aby nerušila ráz historického města. Tyčí se v ní zajímavé stavby světových architektů v čele s Jeanem Nouvelem nebo Zahou Hadid.
O Marseille se často mluví v negativním kontextu jako o městě s vysokou kriminalitou. Spoustu lidí to odradí od návštěvy – některé části města mají opravdu špatnou pověst kvůli problémům s drogovými gangy, násilím a loupežemi a neřešeným problémem imigrace, a také kvůli špíně a nepořádku. Tato kritika sice neodráží celý obraz města, ale je faktem, který je zapotřebí vzít do úvahy. V zásadě platí, že čím víc na sever, tím problematičtější a ošklivější jsou čtvrti. Asi bych se vyhnula cestě do čtvrtí La Castellane, La Bricarde, Les Pennes-Mirabeau, Malpassé nebo Saint-Louis, tam ovšem turista stejně nebude mít cestu, pokud není zrovna milovník panelákových sídlišť. Nepříjemně překvapit mohou ovšem i některé úzké uličky mezi přístavem, metrem Noailles a nádražím Saint-Charles. Naopak čtvrti těsně kolem přístavu a na jih od něj, hlavně v oblasti u moře kolem městských pláží, kde se v minulosti usazovala městská smetánka, jsou nejen krásné, ale také mnohem bezpečnější.
I přes všechny skutečné nebo domnělé negativní stránky však stojí Marseille za návštěvu pro svou historii, přirozenou krásu, polohu mezi mořem a horami a vynikající kuchyni. Navíc se tam teď z Prahy létá poměrně levně a do Paříže je to pak vlakem TGV tři hodiny. Vtipné bylo, že letenka a vlak mě vyšly levněji, než přímá letenka Praha-Paříž; to mě bude uvádět do pokušení i někdy příště, až se budu chtít mezi pražským a pařížským deštěm ohřát.
Paříž pro pokročilé 