Projekt z poloviny 19. století, do kterého se podíváme dnes, svou koncepcí dalece předběhl svoji dobu. Až mnohem později na něj navázali autoři všech dalších kolektivních domů a dělnických čtvrtí.
Jak napovídá název, za projektem stojí Napoleon, nikoliv však slavný vojevůdce, ale jeho synovec Charles Louis Napoleon, který vstoupil do dějin v roce 1848 jako první francouzský prezident tak zvané Druhé republiky s titulem „princ-prezident“. V roce 1852 se pod vlivem přílišného sebevědomí a špatných rádců prohlásil za císaře Napoleona III., ale jeho vláda byla svržena v roce 1870 poté, co byl zajat v prusko-francouzské válce během bitvy u Sédanu.
Peripetie a okolnosti jeho politické činnosti nás tady však zajímat nebudou. Podíváme se spíš na jeho aktivity, do kterých se pustil po svém pobytu v Londýně a Římě, kdy se rozhodl, že celou Paříž promění a učiní z ní moderní a zdravé hlavní město. To on pověřil barona Haussmanna, aby v letech 1852 – 1869 město kompletně přemodeloval a vytvořil z něj obrovské staveniště, na kterém zbořil nezdravé středověké čtvrti s úzkými klikatými uličkami a postavil moderní čtvrti kolem nově proražených širokých bulvárů, plných světla, čerstvého vzduchu a společenského života (upřímně, ono se v těch širokých ulicích taky lépe zasahovalo proti lidovým povstáním).
Kromě těchto známých velkých stavebních děl nechal Napoleon III. vytvořit v letech 1849 – 1852 i jedinečný dělnický kolektivní dům, první svého druhu v hlavním městě. Architekt Marie-Gabriel Veugny, na svou dobu značně avantgardní, navrhl v nově budované čtvrti v blízkosti tehdejších hradeb pod Montmartrem (kde tenkrát město končilo, ke zboření hradeb a k připojení Montmartru k Paříži došlo až v roce 1860), rozlehlou stavbu, kde bylo na čtyřech podlažích, propojených dvěma centrálními schodišti, rozmístěno osmdesát šest malých bytů, určených pro zaměstnance plynárny, která byla právě dostavěna poblíž.
Architekt se snažil, aby stavba nepřipomínala kasárna nebo věznici, a proto rozdělil projekt na čtyři části. Hlavní budova se skládala ze dvou částí, propojených schodišti a kovovými lávkami kolem středového společného prostoru, připomínajícího pavlač. Do dalších dvou částí, pojatých klasičtěji, se vcházelo z vnitřní zahrady. Velký důraz byl kladený na hygienu, možnost větrání a přímý přístup denního světla. Na každém patře byly umístěny čtyři toalety. Každý z bytů měl jeden pokoj a malou kuchyňku.
Obyvatelé měli k dispozici bezplatné návštěvy lékaře, jesle pro děti, prádelnu a sušárnu, pavilon se sprchami a dokonce i zahradu. Některé z bytů, s dražším nájemným, měly i možnost vytápění krbem. I přes všechny sociální vymoženosti se však projekt nesetkal s velkým nadšením dělníků, pravděpodobně nejen kvůli přísně vymáhaným hygienickým opatřením, ale hlavně kvůli tomu, že do komplexu existoval jen jeden vchod, hlídaný vrátným, a že zde byla nařízená večerka na dvaadvacátou hodinu.
O více než sto sedmdesát let později celý dělnický bytový komplex dále žije svým životem, s veškerým původním vybavením a v původní podobě (za celou dobu proběhla jen jedna částečná rekonstrukce v roce 2011). Od roku 2003 je Cité Napoléon zapsána na seznamu památek.
Jak je vidět nahoře, vstup do domu je chráněný mříží, ale dovnitř i ven pořád někdo chodí. Když chvíli počkáte, bez problému se dostanete dovnitř (vrátný tam už dávno není). Mně to trvalo asi tak dvě minuty. Doporučuji vypravit se na prohlídku spíš ve všední den dopoledne nebo brzy odpoledne.
10. obvod, 58-60 rue Marguerite de Rochechouart
Paříž pro pokročilé 