Po stopách arcibiskupů ze Sens

Něco málo přes sto kilometrů jihovýchodně od Paříže leží na řece Yonne malé městečko Sens. Má necelých třicet tisíc obyvatel a dnes by málokdo věřil, jak významnou roli hrálo v minulosti. Přesto jeho historie sahá až do galské doby, a podle některých pramenů ještě dál, až před začátek našeho letopočtu, kdy se zde při svých taženích prý zastavil i Julius César. Jeho význam vyplýval ze zeměpisné polohy v oblasti mezi Seinou a Loirou, kudy vedly hlavní kupecké cesty mezi severem a jihem.

Během galské doby se město jmenovalo Agedincum. Jeho obyvatelům se říkalo Senones, z čehož se později vyvinul dnešní název města. Senonci byli v té době v Galii jedni z nejmocnějších – to oni vtrhli v roce 390 do Itálie a zmocnili se Říma. Přestože bylo později město Sens dobyto, díky své poloze i nadále zůstalo významným centrem.

Od počátků křesťanství zaujímá Sens významné místo především v církevní správě. V 5. století spadala pod jurisdikci tamějšího arcibiskupství i biskupství v Chartres, Auxerre, Orléans, Troyes a hlavně biskupství pařížské. V 6. století k nim pak přibyla i nově vytvořená biskupství v Meaux a Nevers. Duchovní i světskou moc v celé této oblasti vykonával už od doby Merovejců a Karolinců arcibiskup, hrabě ze Sens. Na konci 9. století mezi jeho pravomoci náležela i korunovace panovníků, diplomatické styky mezi papežem a franskou monarchií a svolávání synodů.

Stopy arcibiskupů ze Sens lze lehce vystopovat i v hlavním městě – při svých pobytech v Paříži totiž pobývali v paláci, který zůstal jako jedna z mála středověkých památek dodnes zachován, a který dnes slouží jako knihovna Forney.

V 11. století ztratil arcibiskup ze Sens svoje výsadní postavení, které přešlo na arcibiskupa z Lyonu. Město pak bylo připojeno ke královskému panství za vlády Roberta Pobožného v roce 1015. Během stoleté války i následných bojů mezi katolíky a huguenoty patřilo Sens vždy ke královské straně.

Po dlouhém konfliktu s pařížským biskupstvím ztratilo Sens svoji převahu na začátku 17. století, když bylo pařížské biskupství bulou Universi Orbis z roku 1622 povýšeno na arcibiskupství. Sens přišlo o svůj vliv na hlavní město a nastal jeho pomalý ústup ze slávy.

Po dlouhé církevní nadvládě zůstaly ve městě zachovány významné památky. Kromě samotného arcibiskupského paláce je to především katedrála Saint-Étienne, která je považována za první gotickou katedrálu. Její architekt, nazývaný dnes mistr ze Sens, který ji v roce 1130 začal budovat na základech původní románské katedrály, použil na svou dobu revoluční koncept první křížové klenby. Navzdory následným postupným přestavbám si katedrála i se svou dvacet čtyři a půl metru vysokou věží zachovala svoji středověkou architektonickou čistotu a jednotu.

V katedrále najdeme celou řadu vitráží, pocházejících z různých dob od 12. do 19. století. Nejstarší z nich se svým námětem a kvalitou vyrovnají i těm v Chartres nebo Troyes. Vitráže v transeptu, zejména dvě obrovské růžice, tvoří výjimečný soubor, který byl vytvořen v letech 1500-1530, tedy na samém konci středověku. Pozoruhodné jsou i kamenické prvky, které místy připomínají krajky. V rámci prohlídky katedrály je možné navštívit i její klenotnici, která patří k nejbohatším v Evropě.

Vlevo vitráž s popisem života svatého Eutropia z roku 1530, vpravo kaple Panny Marie, jedné ze tří původních zachovalých středověkých kaplí z 12. století, se sochou Panny Marie s dítětem ze 14. století.

*Socha, pocházející z domu, ve kterém žil v Sens Thomas Becket*. Ten přišel do Francie kolem roku 1164, když musel uprchnout z Anglie po sporu s Jindřichem II. Až do svého návratu do Cantenburry, kde byl zavražděn, působil v Sens a žil v nedalekém Pontigny *v cisterciáckém opatství* .

Vlevo jedna z růžic, pojednávající téma Nebeské hudby, s celou řadu andělů, hrajících na středověké hudební nástroje. Vpravo ještě komplikovanější téma, popisující konec života Thomase Becketa od jeho odchodu ze Sens až po jeho zavraždění horlivými barony anglického krále. Nejen tyto dvě, ale i všechny ostatní vitráže jsou úžasné, jen se na dálku a ve výšce prostým pohledem nedají obsáhnout a rozeznat všechny podrobnosti, natož je vyfotit tak, jak by si zasloužily. Příště si asi vezmu dalekohled.

Další z původních středověkých kaplí, zasvěcená sv. Saviniovi, prvnímu biskupovi ze Sens, s monumentální sochou, představující jeho mučednictví

Pokud vyjdeme z katedrály bočním vchodem, ocitneme se na nádvoří arcibiskupského paláce. Ten je tvořen čtyřmi křídly, pocházejícími z různých dob. Nejstarší částí je gotický Synodální palác, kde arcibiskupové vykonávali svoji světskou soudní moc a kde ve sklepních celách byli drženi zločinci, čekající na soud. Druhé křídlo ve stylu Jindřicha II. pochází z druhé poloviny 16. století. Sloužilo jako kanceláře arcibiskupství a zajišťovalo pro arcibiskupa volný průchod k jeho soukromé kapli v katedrále (dnes je v ní uložen poklad katedrály). Třetí křídlo, z počátku 16. století, bylo postaveno ve stylu Františka I. a nacházela se v něm soukromá rezidence arcibiskupa. Čtvrté křídlo bylo vytvořeno pozdějšími dostavbami z roku 1759 z původních stájí a obydlí kočí. Ve všech křídlech dnes sídlí Muzeum města Sens, které kromě církevního pokladu katedrály nabízí galsko-římské vykopávky a sbírku z donace, obsahující významné malby z doby mezi 15. – 19. stoletím, např. Brueghela, Boudina nebo Watteaua, a sochy, včetně dvou bronzů od Rodina. Jeden ze sálů je také věnován Napoleonovi a můžeme v něm vidět kromě jiného i některé jeho osobní předměty jak z Francie, tak i ze Svaté Heleny.

Já jsem v muzeu nebyla, bohužel jsem přijela v pondělí, kdy je zavřeno, takže nepotvrdím, jestli sbírky stojí za to, ale myslím, že už samotná stavba by si prohlídku zasloužila.

*Součástí arcibiskupského paláce je oranžerie, do které se vstupuje ze zahrady a ve které dnes bývají pořádány krátkodobé výstavy*

K arcibiskupskému paláci patří také zahrada, kterou si určitě nenechte ujít – je z ní krásný a neobvyklý pohled na chór katedrály i zadní fasády arcibiskupského paláce.

Katedrála se svým průčelím otvírá přímo na hlavní náměstí, které je z velké části lemováno historickými hrázděnými domy. Kromě katedrály a arcibiskupského paláce je ve městě ještě spousta zajímavostí, které město prezentuje prohlídkovou trasou, značenou v dlažbě mosaznými šipkami s portrétem galského vojevůdce Brennuse, toho, který v roce 390 táhl se svými vojsky na Řím. Okruh je dlouhý asi dva kilometry a provádí návštěvníky kolem všech památných domů, včetně neorenesanční radnice ze začátku 20. století.

Na opačném konci náměstí, přímo naproti katedrále, stojí historická tržnice z 19. století, zrenovovaná v roce 2015. V pondělí byla bohužel skoro prázdná, ale o to víc aspoň vynikla její výjimečná struktura a architektura.

*Pohled od zadního vchodu do tržnice směrem ke katedrále. Uličky kolem tržnice jsou plné kaváren a restaurací.*

I kdybyste neměli čas nebo náladu na celý prohlídkový okruh městem, doporučuji projít si aspoň hlavní rue de la République, kolem níž jsou soustředěny nejen ty nejlepší obchody, ale hlavně nejstarší budovy. Nejcennějším domem je tu tzv. Abrahamův dům s hrázděním, který pochází z roku 1540. Postavil ho místní koželuh a vyřezávaný sloup, který nese roh domu pod úzkou arkádou, zobrazuje starozákonního Jišaje, otce krále Davida.

Dalším domem, který stojí za zhlédnutí, je stavba ze 16. století v rue Jean Coussin. Kromě pozoruhodné hrázděné fasády má i hezké točité schodiště a roztomilý dvorek – ten je vidět z rovnoběžné rue Jossey. Dům slouží k příležitostným výstavám, takže pokud budete chytřejší než já a přijedete jindy, než v pondělí, můžete si ho prohlédnout i uvnitř.

Při procházce městem pak objevíte další stavby, uličky, dvory, proluky a průchody, které vám potvrdí, že se do tohoto malého burgundského městečka rozhodně vyplatí podívat. Mimochodem – jsme v Burgundsku – a to víno tady si opravdu svoji pověst zaslouží.