Stejně jako u nás, i ve Francii se lékárníci povinně sdružují v profesní komoře, která upravuje jejich činnost a hájí jejich zájmy. Ústředí francouzského Ordre national des pharmaciens sídlí ve dvou sousedících historických palácích v těsném sousedství parku Monceau, které jsou natolik pozoruhodné, že stojí za to se na ně podívat trochu blíž.
Sídlo farmaceutů zaujímá čísla 6 a 4 na avenue Ruysdaël. Obě stavby představují harmonickou eklektickou směsici neogotiky a dalších stylů, kterými se stavebníci často inspirovali v 19. století. Pocházejí z konce Druhého císařství, kdy na konci 60. let 19. století bankéř Pereire (pamatujete? mluvili jsme o jeho rozmachu TADY) při svém urbanistickém přetváření tehdejší planiny Monceau nechal postavit, kromě jiného, i soukromá sídla pro bohatou pařížskou smetánku. Kromě těch nejprestižnějších, mezi které patřil palác bankéře de Camondo nebo Hôtel Cernuschi, které dnes slouží jako muzea, tehdy vznikly i oba domy, o kterých bude dnes řeč.
Soukromé sídlo v čísle 6 bylo postaveno v roce 1867 jako měšťanský obytný dům ve stylu neogotiky. Interiér domu sestával z přízemí s několika přijímacími salony ve stylu Ludvíka XV. a se zimní zahradou, a ze dvou pater, do kterých vedlo zdobené novogotické kamenné schodiště a které bylo vyhrazeno pro byty majitelů, zatímco druhé patro obývalo služebnictvo.
Dům číslo 4 byl postaven před rokem 1875 v dosti střídmém novogotickém slohu, s typickou pařížskou fasádou z červených cihel a bílého kamene, zdobenou plasticky renesanční římsou oddělující přízemí od patra. V roce 1879 dům získal Gaston Menier, mladší syn slavného majitele čokoládoven v Noisiel nedaleko Paříže, který se zde usadil po své svatbě. Z úprav, které nechal po koupi provést, pochází nejen poslední patro v byzantsko-benátském stylu, ale také dvorní přístavba pavilonu v normandsko-maurském stylu, který byl pro jejich rodinu charakteristický (a který byl použit už předtím nejen na budovách čokoládovny, ale i na dalších stavbách, které nechal jeho otec vystavět v Noisiel, jak můžete vidět v článku, na který vede výše uvedený odkaz). V tomto pavilonu se nacházela kočárovna pro pět vozů, stáj a v horních patrech obslužné místnosti, ale především divadelní sál a galerie propojená ve druhém patře s hlavní budovou. Velké dřevěné schodiště vedoucí do vyšších pater bylo zdobeno mozaikami z barevného benátského skla.
Dnes je v maurském pavilonu umístěna stálá výstava historie lékárenství. Tyto specializované sbírky se zaměřují na dějiny zdravovědy a především lékárenství a léků od počátků až po současnost. Tvoří je celá řada významných dokumentů, starověká i současná díla, tisky, grafiky a knihy. Doplňují je pak artefakty z pařížských historických lékáren.
Nahoře a dole jsou vidět některé exponáty, rozmístěné kolem historické táry a regálů s policemi a zásuvkami s popisy, které sloužily k uchovávání jak hotových léků, tak i surovin pro jejich výrobu. Na dózách si pak můžeme dlouze číst seznamy rostlinných, živočišných nebo minerálních surovin, od těch nejbizarnějších, jako byly třeba račí oči, dračí krev nebo kořen mandragory, přes rostliny a plody, jako pro nás už zcela běžné kakao, až po jedovaté byliny, jako je třeba rulík zlomocný. Jiné dózy pak nesou nápisy, prozrazující, že se v nich skladovaly některé prvky a sloučeniny, které se ve farmaceutickém a chemickém průmyslu používají dodnes – namátkou třeba manganistany.
V dalších policích pak najdeme nejen další a další nádoby, dózy a tyglíky se záhadnými nápisy, ale také celou řadu starých knih a lékopisů, včetně kuriozity, jako je Československý lékopis z roku 1954.
Kromě výstavky v přízemí není v domě číslo 4 nic dalšího pro veřejnost zpřístupněno. Do samotného sídla komory ve vyšších patrech – ano, těch byzantsko-benátských – se běžný návštěvník nedostane, smí se jen podívat na benátské schodiště z vyřezávaného dubu, obloženého pestrou benátskou mozaikou a zrcadly.
Expozice pak pokračují i druhé části sídla, v domě číslo 6, jehož salony a zimní zahrada se otvírají přímo do parku Monceau. Kromě dokumentů a knih je i zde vystavena nejen řada dóz s latinskými názvy a podivným obsahem, ale také lékárenské náčiní, nářadí, nádobí a pomůcky, včetně několika exemplářů starých přístrojů na výrobu pilulek a kapslí a celé řady lékárenských vah.
Kromě stálých sbírek zde bývají i krátkodobé tematické výstavy, ale za prohlídku stojí i samotné prostory, kde je každý ze salonů jinak dekorován – například jeden je obložen vyřezávaným tmavým táflováním, další má látkové tapety a stěny toho posledního jsou vykládané mramorem několika barev.
Přímo ze salónu pak vede kamenné schodiště do malé a trochu zanedbané zahrady, kde za nízkým živým plotem už začíná veřejná část parku Monceau.
Nahoře vidíte oba sousedící domy, které jsou sice z ulice oddělené, ale v zadních traktech jsou propojeny společným dvorem. Hlavní vstup do sídla Lékárenské komory je umístěn v čísle 4.
S návštěvou je to trochu složitější – nejjistější je vypravit se sem během zářijových Dnů evropského dědictví (jen doporučuji předem se zaregistrovat přes oficiální stránky, vzhledem k výjimečnosti místa zde bez registrace bývají dlouhé fronty a ne na všechny čekající se dostane). Pro skupiny je také možné domluvit si prohlídku emailem, ovšem na stránkách už mají, bohužel, napsáno, že na rok 2024 jsou všechny termíny obsazeny.
Ordre national des pharmaciens, 8. obvod, 4 avenue Ruysdaël
Paříž pro pokročilé 