Paříž pro pokročilé

O 15. obvodu se často říká, že je sice největší v Paříži, ale také nejnudnější – že tam není nic zajímavého a že tam vůbec nemá cenu chodit. Není to tak úplně pravda a já vám dnes chci ukázat, že i patnáctka dokáže pořádně překvapit. Dokonce jsem s ní při přípravě tohoto příspěvku měla problém, že jsem nejdřív nevěděla, kterou trasu raději zvolit – mám tam oblíbených několik částí a byla bych je chtěla všechny ukázat. Nakonec jsem zvolila trasu, kterou by asi málokdo čekal. Vede většinou po obvodu arrondissementu a má v sobě zakomponovaná překvapivá místa.

Patnáctka se rozkládá jihozápadně od centra a její hranice vede od Champs de Mars k montparnasskému mrakodrapu, odkud kopíruje železniční trať až k okraji Paříže. Je složená ze čtyř čtvrtí – Necker v blízkosti Montparnassu, Saint-Lambert o něco jižněji, Grenelle nedaleko Eiffelovky a Javel hned pod ním. Obě dvě poslední čtvrti jsou lemovány Seinou, která zde, na západní straně obvodu, tvoří jeho hranici. Vlastně ne tak úplně – hranice vede prostředkem řeky a protíná podélně úzký ostrov Ile-aux-Cygnes, jehož severní část začíná pod mostem Bir Hakeim nedaleko Eiffelovky.

Ostrov je vlastně jen uměle navršenou přehradou, vytvořenou v roce 1825 uprostřed Seiny jako součást říčního přístavu Grenelle. Vznikl tak osm set padesát metrů dlouhý a jedenáct metrů široký prostor, na kterém byla později vysázena alej a umístěny lavičky. Je to jedna z nejhezčích procházek v Paříži se zajímavými výhledy na řeku a obě strany břehu.

První, čeho si všimnete na severním cípu ostrova, je jezdecká socha, umístěná proti proudu řeky čelem k Eiffelovce. Pod názvem Znovuzrozená Francie oslavuje francouzskou účast v květnu a červnu 1942 v bitvě u strategického místa Bir Hakeim v libyjské poušti, které francouzská armáda bránila téměř dva měsíce před velkou přesilou německé a italské armády, vedené generálem Rommelem, než dorazila britská armáda. Autorem sochy je dánský sochař Holger Wedenkinch. A právě od ní vyrazíme na dnešní pochod.

Most, který se původně jmenoval Passerelle de Passy, nese svůj dnešní název Bir Hakeim od roku 1945. Pro pro svou fotogeničnost je jedním z nejznámějších pařížských mostů. Byl postaven v roce 1902, kdy nahradil předchozí kovovou lávku z roku 1878. Spojuje břehy 7. a 16. obvodu, takže technicky nemá s patnáctkou, která nás dnes zajímá, nic společného – kromě ostrova Île-aux-Cygnes, jehož konec na most ústí.

Díky řadě ocelových sloupů, mezi nimiž visí typické lucerny, známé například i ze zahrady Palais Royal, je most nejen oblíbeným místem fotografů, ale i filmařů. Mezi nejznámější filmy, ve kterých jste ho mohli vidět, je například Strach nad městem s Belmondem, který pobíhá po střeše vozu metra, když přejíždí přes most, nebo také ikonický film Poslední tango v Paříži s Marlonem Brando a Marií Schneider. Konec konců, na mostě se zrovna natáčelo, i když jsem po něm šla posledně, a to nemluvím o zástupech fotografů svateb, hlavně čínských a arabských, kteří se zde střídají doslova od rozednění až do večera.

Na ostrov Ile-aux-Cygnes vede z mostu široké schodiště, na které navazuje chodník, který se táhne po celé délce ostrovní nudle. Mohli bychom se na dnešní procházce vydat rovnou po ní, ale zvolíme delší a méně malebnou cestu od nadzemní stanice metra Bir Hakeim po břehu Seiny. Chci vám tam nejdřív ukázat jeden méně známý pomník.

Okolí stanice metra v sobě nese kus tíživé pařížské historie, na kterou na začátku loňského prosince navázal další odporný čin, kdy právě tady napadl muslimský terorista několik turistů a dva z nich zabil. Jen proto, že byli Židé. Hodně o tom psaly noviny i u nás, aniž by však připomněly ten největší paradox. Stalo se to totiž na místě, které je už historicky poznamenáno genocidou.

Na tomto místě u metra stával krytý velodrom, kam byli v noci ze 16. na 17. července 1942 svezeni židovští obyvatelé Paříže, kteří byli zatčeni během nacistické razie. Část zadržených byla ihned převezena do sběrného tábora v Drancy severně od města. Další pak byli odvezeni autobusy na zdejší krytý velodrom, kde čekali pět dnů v nelidských podmínkách v horku, bez jídla a s jedním jediným vodovodním kohoutkem k dispozici. Některým z více než sedmi tisíc lidí, kteří tady byli internováni, se podařilo uprchnout, jiní na místě spáchali sebevraždu. Ti, co přežili, byli postupně převáženi do Drancy a odtud putovali dobytčími vagóny do Osvětimi a dalších vyhlazovacích táborů. Během tohoto jediného zátahu bylo v Paříži zadrženo a odvezeno celkem 12 884 osob (z toho 4051 dětí, 5802 žen a 3031 mužů), z nichž vyhlazovací tábory přežilo jen 25 dospělých a několik dětí.

Z události, která je ve Francii známá jako Rafle du Vel d´Hiv, zůstalo Francouzům trauma, které částečně napravil až prezident Chirac v roce 1995, kdy poprvé veřejně promluvil o tom, že tyto deportace byly sice přikázány nacistickým Německem, ale že horlivými vykonateli byla policie a četnictvo francouzské vichystické vlády. Stalo se tak při příležitosti odhalení pomníku, který tuto událost připomíná.

Krytý velodrom sloužil po válce ještě několik let ke sportovním účelům, dokonce i pro módní přehlídky nebo býčí zápasy. V roce 1959 byl zbořen a na jeho místě byly postaveny obytné a kancelářské budovy. Na jedné z nich je také umístěna pamětní deska. Další připomínkou je památník, stojící v parčíku square des Martyrs Juifs du Vélodrome d´Hiver přímo na břehu Seiny. Sousoší, složené z několika postav internovaných Židů, bylo vytvořeno v roce 1994 polským sochařem Walterem Spitzerem, který sám přežil holokaust, a architektem Mariem Azagurym. Je umístěné na nakloněné ploše, připomínající dráhu velodromu.

Z konce parčíku za pomníkem je výhled na poměrně divoký výjezd vlaku RER, který doposud projížděl podél Seiny pod Eiffelovkou skrytý v nábřežní zdi. Jedna jeho větev se tady stáčí doprava na most přes Seinu, zatímco druhá běží dál po nábřeží směrem do Versailles. Shora je vpravo vidět poklidná cesta po náplavce kolem Port de Grenelle, vlevo se pak tyčí děsivé věžáky, postavené v 70. a 80. letech v rámci developerského projektu nazvaného Front de Seine. Nikdy předtím jsem tam tudy pěšky nešla – až do loňského léta.

Vlastně jsem tam skoro nic ani nevyfotila – byla jsem totiž šokovaná nejen tím, jak ošklivé jsou ty baráky zblízka, ale i tím, v jak špatném a zanedbaném stavu jsou. Jediná věc, která tady stojí za povšimnutí, je parčík uprostřed věžáků, nesoucí jméno hudebního skladatele Bély Bartóka – je ovšem tak miniaturní, že googlu ani nestál za to, nabarvit ho ve svých mapách na zeleno. V jeho středu stojí Křišťálová fontána, která dřív sloužila jako opravdová kašna s pitnou vodou. Dnes je stejně, jako celé okolí, také zanedbaná. Za parčíkem nás pak nábřeží přivede až k nákupnímu centru Beaugrenelle.

Občas se mě někdo zeptá na radu na nějaké velké nákupní centrum. Obvykle každého posílám na place d´Italie nebo do La Défense, ale teď je ta chvíle, kdy můžu poradit fundovaněji. Po nábřeží jsme totiž právě došli k nákupnímu centru Beaugrenelle, zasazenému do křižovatky nábřeží s mostem Grenelle. Není z původní zástavby, bylo postaveno nově a otevřeno až v roce 2013. Na jeho místě totiž stálo původně jiné nákupní centrum – to však bylo na konci 70. let vybudováno tak špatně, že ho na přelomu tisíciletí museli zbourat.

Nákupní centrum má dvě části, propojené skleněnou lávkou. V jedné části mají svoji pobočku Galeries Lafayette, ta druhá je klasicky složená z malých obchodů. Baví mě tam hlavně záplava světla, která se sem hrne fotogenickou prosklenou modro-zelenou střechou, která se pravidelně objevuje na instagramu snad všech pařížských blogerů.

Přímo naproti nákupnímu centru nás most pont de Grenelle přivede k jižní špičce Ile-aux-Cygnes (kam jsme mohli ovšem dojít i přímo procházkou hned ze začátku výpravy). Z mostu máme zajímavý celkový výhled na budovy Front de Seine i na Eiffelovku. Hlavně tady však stojí kopie sochy Svobody, na kterou se teď podíváme blíž.

Asi všichni vědí, že americká Socha svobody je francouzského původu a že ji Americe darovala Francie při příležitosti stého výročí vyhlášení nezávislosti (i když socha byly dokončena až v roce 1884, osm let po výročí) jako připomínku přátelství mezi oběma národy. Čtyřicet šest a půl metru vysoká socha představuje ženu, zahalenou do zřasené tógy, s korunou se sedmi paprsky na hlavě, představujícími sedm kontinentů a sedm moří, s pochodní v napřažené ruce a rozervanými okovy otroka u nohou. Vytvořil ji francouzský sochař Fréderic August Bartholdi, na ocelové nosné kostře spolupracoval Gustav Eiffel a její celý název zní Svoboda osvěcující svět.

Kopii sochy Svobody Paříži darovali Francouzi, žijící ve Spojených státech. Na rozdíl od originálu má pařížská kopie na knize, kterou socha drží v ruce, kromě data americké nezávislosti i datum Francouzské revoluce. Na Ile-aux-Cygnes byla umístěna v roce 1889, tři roky po vztyčení sochy v New Yorku. Původně stála čelem k Elysejskému paláci a tedy zády k Americe, do současné pozice byla přetočena až v roce 1937, při příležitosti Světové výstavy. Je vytvořena v měřítku 1:4 a je tedy vysoká 11,5 metru.

Přísně se tvářící socha údajně představuje tvář matky sochaře Bartholdiho. Podle jiných pramenů však stála Bartholdimu modelem Isabella Eugenie Boyerová, vdova po výrobci šicích strojů Isaaku Singerovi. Jiné zdroje uvádějí, že tvář sochy zobrazuje královnu Semiramis nebo jeden ze zednářských symbolů, babylónskou bohyni Ištar, což je prý podepřeno skutečností, že Bartholdi byl členem Velké zednářské lóže. Tuto jeho příslušnost připomíná údajně i třístupňový podstavec sochy, znázorňující tři stupně zednářského členství – učedník, tovaryš a mistr. Bartholdi však žádnou z verzí nikdy nepotvrdil a veškeré dohady jen mlčky přecházel.

Z pont de Grenelle se nám naskytne další výhled nejen na sochu Svobody, ale také na druhou část Front de Seine, která vede od pont de Grenelle až téměř k jižní hranici 15. obvodu. Nejdřív se ale cestou po nábřeží zastavíme u dalšího z mostů, u pont Mirabeau, a u přilehlé stanice RER C s názvem Javel, která nám připomíná, že jsme právě přešli ze čtvrti Grenelle do čtvrti Javel. Ta byla v minulosti známá pro svůj překotný průmyslový rozvoj, a to nejen proto, že na začátku 20. století byla na jejím okraji postavena rozlehlá automobilka Citroën, ale i pro předchozí chemickou výrobu, rozvíjenou už od konce 18. století, kdy produkovala dříve hojně používané a později zakázané jedovaté sloučeniny, jako byla olověná běloba, nahrazené později zinkovou a titanovou bělobou. Nejznámějším výrobkem však byl místní vynález dezinfekčního přípravku na bázi chlóru, prodávaného a dodnes známého jako „Eau de Javel“ (něco jako naše Savo).

Stanice RER leží na předmostí dalšího ze slavných pařížských mostů, pont Mirabeau. Proslavil ho Apollinaire svými melancholickými verši o Seině, tekoucí pod tímto mostem, které napsal v depresi poté, co ho opustila malířka Marie Laurencin. Lehce působící dvoubarevný kovový most byl postaven v letech 1893-1896. Jeho pilíře jsou ozdobeny čtyřmi sochami, které vytvořil sochař Jean Antoine Injalbert. Představují Město Paříž, Ducha obchodu, Navigaci a Hojnost.

Most spojuje čtvrtě Auteil a Passy na pravém břehu a Javel a Grenelle na levém břehu. Je dlouhý 165 metrů a skládá se ze tří oblouků, prostředního o délce 96 metrů a dvou bočních o délce 34 metrů.

Z mostu se nám naskytne krásný výhled na kus dnešní trasy od mostu Bir Hakeim, přes most Grenelle i sochu Svobody, ale i na Eiffelovku nebo dokonce v dáli vlevo od sochy Svobody na vysokou bílou věž americké katedrály v blízkosti Champs Elysées.

Dál budeme pokračovat stále po levém břehu směrem k parku Citroën. Můžete jít buď přímo po náplavce Port de Javel, ze které se pak do parku dostanete podchodem pod silnicí a bránou těsně před nájezdem na most Pont de Garigliano, nebo po cestě podél silnice u quai de Javel. Je to pár desítek nepříliš pěkných metrů, ale přivede vás rovnou na samý kraj parku.

Čtrnáctihektarový park byl vytvořen na začátku 90. let na místě bývalých závodů automobilky Citroën, které byly po svém uzavření v roce 1975 přestěhovány mimo město. Rozlehlá travnatá plocha je lemovaná po celém obvodu vodním kanálem, v čele parku najdeme kromě zmíněných fontán i dva ohromné skleníky, sloužící jako výstavní prostory, a po stranách parku potom můžeme odpočívat v květinových zahradách a zařízeních pro sport. Uprostřed trávníku trůní meteorologický balón, který někdy můžete vidět, jak se vznáší nad městem. Balón je přístupný veřejnosti a za příznivých povětrnostních podmínek se s ním můžete také proletět, nebo lépe řečeno vznést, protože balón sice vystoupá do výšky, ale zůstává pořád ukotvený na jednom místě. Podrobnosti o letu najdete v mém předchozím článku Nad Paříží v balónu.

Nahoře vidíme pohled z balónu na Seinu a mosty, kolem kterých jsme dnes šli. Za řekou se rozkládá 16. obvod, severněji potom 17. obvod, nad kterým se tyčí stupňovitá budova nového Justičního paláce.

Vlevo dole se za nezajímavými moderními budovami 15. obvodu skrývá Eiffelovka. Kdybychom si fotku přiblížili více, viděli bychom na pozadí Montmartre. Ten je i se svým Sacré Coeur vidět na druhé fotce, v popředí pak i s prosklenou střechou Grand Palais.

Ještě bych vám ráda ukázala, jak oblast, kterou dnes zabírá park, vypadala v průmyslových dobách této čtvrti. Chemická továrna, kterou zde v roce 1777 nechal postavit hrabě Artois, mladší bratr Ludvíka XVI, a která proslula už výše zmíněnými dezinfekčními, čisticími a kosmetickými produkty, musela na začátku 19. století ustoupit dalšímu rozvoji – nejdříve byla přestavěna na výrobu oceli a později včleněna do nové továrny, kterou zde vybudoval André Citroën. Jeho závod se však po svém založení v roce 1915 nezabýval automobily – nejdříve vyráběl dělostřelecké granáty, sloužící francouzské armádě v právě probíhající 1. světové válce. Teprve po ní se André Citroën díky své dřívější zkušenosti s automobily Ford rozhodl pro vytvoření svého vlastního prototypu vozu a pro jeho výrobu. I když po smrti zakladatele továrnu v roce 1935 převzala značka Michelin a později, poté, co Citroën v roce 1975 kvůli nedostatku místa ukončil výrobu ve čtvrti Javel, ji o rok později odkoupil konkurent Peugeot, jméno Citroën přesto z 15. obvodu nezmizelo. Do roku 1982 trvalo vyklízení továrních budov, které poté odkoupil stát. Nechal je zbourat a na takto získaném prostoru vytvořil nejen park, nesoucí název Citroën, ale i obytný a kancelářský projekt a nemocnici.

Na prostoru, získaném po Citroënových závodech, byly kromě parku vybudovány i obytné a kancelářské budovy. Tou nejnápadnější je architektonicky zajímavý rozlehlý skleněný komplex, ve kterém sídlí, kromě jiných úřadů, i policejní prefektura (vpravo) nebo Úřad pro atomovou energii (vlevo). Pokud si vzpomínáte na francouzský seriál o komisařce Julie Lescautové, právě tady se natáčela poslední řada seriálu a ve filmu je vidět spousta zajímavých záběrů nejen z exteriéru budovy, ale také ze samotného interiéru komisařství a výhledy z něj.

Každopádně, pokud se do parku vydáte (a ten let balónem za to stojí), nedělejte to o víkendu. Park je přeplněný, trávníky, zvlášť kolem kanálu, jsou zcela obsazené, a v létě není k hnutí ani u fontán, umístěných kolem dvou skleněných pavilonů ve východní části parku.

Z parku se vydáme jihovýchodním směrem k metru Balard, kde narazíme na trať bývalé železnice Petite Ceinture. I tady je její část zpřístupněna veřejnosti. Trať vede na náspu nad čtvrtí a je to příjemná procházka, při níž můžeme objevovat část patnáctky z výšky, včetně průhledů mezi domy až k výstavišti u Porte de Versailles.

Pohled k výstavišti u Porte de Versailles a vlajka na jeho vstupní bráně, která nám ukazuje směr, kudy bychom se k ní dostali

Z Petite Ceinture nás před tunelem vyvede kovová lávka do rue Olivier de Serre, kde cesta pokračuje nad tunelem přes parčík u areálu školky a školy. Poznáte ji podle obrovské nástěnné malby, která vypadá trochu jako od Matisse, ale ve skutečnosti je jejím autorem japonský street artista Aki Kuroda.

Ještě předtím doporučuji na pár minut zabočit do rue Pierre Mille se zbytky staré původní zástavby, která v této části patnáctky zůstala zachována, možná kvůli svému půvabu, i po masivních přestavbách.

Přes parčík se dostaneme do rue de Dantzig, kde zahneme doleva do passage de Dantzig. Tady se zastavíme před vysokou kovanou bránou a budeme doufat, že přes hustý břečťan a psí víno, které bránu kryjí, zahlédneme aspoň kousek vstupních prostor areálu, kterému se od jeho začátku říká La Ruche, a které je jedním ze svědků slavné umělecké historie města.

Když na začátku 20. století začali chudí umělci opouštět Montmartre, protože se pro ně stával příliš drahý, ale také příliš vykřičený, zabydlený a známý, nacházeli útočiště ve čtvrtích na jihu Paříže, kde se ještě žilo jako na venkově a kde pro svoji práci dokázali najít levné ateliéry. Jejich cílem se stával Montparnasse a čtvrti na jih od něj, kde vznikaly umělecké komunity, obývající chudé, ale živé shluky domků a ateliérů. Po masové poválečné výstavbě v této části města však jen výjimečně některé přežily dodnes. Jednou z výjimek je i ateliér La Ruche, nejdříve zapomenutý v úzké uličce v sousedství městských jatek a až později objevený a doceněný.

Vznikl z vinařského výstavního pavilonu ze Světové výstavy v roce 1900, který odkoupil sochař Alfred Boucher. Nechal ho přemístit do oblasti tehdejší čtvrti Vaugirard, kde nechal po rekonstrukci polygonální pavilon rozdělit na malinké místnůstky, které se rozbíhaly od schodiště, které vede prostředkem budovy. Vnitřek dřevěné budovy tak vypadal jako včelí plástev – odtud získala budova svoji přezdívku. Pokojíky si za pár franků pronajímali malíři a sochaři, kteří tady žili bez vody a topení v nepředstavitelné bídě. Útočiště zde našla řada umělců, kteří se později proslavili, především cizinci, kteří tehdy do Paříže přicházeli a pro které byl drahý i mnohem zabydlenější Montparnasse. Po svém příchodu do Paříže tady žil například Marc Chagall, Chaim Soutine, Amedeo Modigliani, Japonec Foujita, ale také Fernand Léger nebo sochaři Archipenko a Zadkine.

Interiér La Ruche s centrálním schodištěm a s plastikou zakladatele Alfreda Bouchera

Kromě centrální okrouhlé budovy se La Ruche skládá i z několika dalších staveb – jednak je to vysoká budova vedoucí do passage de Dantzig, a také několik nízkých budov v zahradě, obklopených zelení a uměleckými díly svých obyvatel. Ty však z ulice nejsou vidět.

S možností návštěvy je to tady špatné. Já jsem na příležitost čekala několik let, až pak se mi podařilo přihlásit se na komentovanou prohlídku, která se ovšem už nikdy neopakovala. Nefunguje tady ani to, co obvykle zapůsobí – počkat si na některého z obyvatel a požádat o vpuštění. Mezi obyvateli tady totiž panuje nepsaná dohoda, že nikoho cizího, kromě svých vlastních ověřených návštěv, dovnitř pouštět nebudou. Jen zcela výjimečně je možné ateliéry navštívit při Dnech evropského dědictví – například předloni byly otevřené, ale loni už zase ne.

La Ruche sousedí s druhým největším parkem 15. obvodu, parkem Georges Brassens. Na jeho dnešním místě až do roku 1966 fungovala městská jatka. Po jejich uzavření a zbourání zde město na začátku 80. let vytvořilo osmihektarový park, ve kterém jen několik prvků připomíná původní určení. Centrem parku zůstala hodinová věž, která je pozůstatkem pavilonu, ve kterém se dřív konaly dražby dobytka. Dalším historickým prvkem je vstupní brána a sochy zvířat, které dříve stávaly u vchodu.

A proč je vlastně park pojmenovaný po slavném zpěvákovi? Georges Brassens u nás sice není zrovna moc známý (i když některé jeho písničky přeložil a nazpíval Jiří Dědeček), patří však mezi nejvýznamnější poválečné francouzské autory a interprety. Žil v sousedství parku až do své smrti v roce 1981.

Jatka během svého fungování neporážela jen dobytek, ale také koně, jejichž maso bývalo ve Francii oblíbené. Jejich dražby se konaly pod přístřešky ve východní části areálu, které i po zrušení jatek zůstaly zachované. Dnes slouží jako velký antikvariát pod širým nebem, otevřený každou sobotu a neděli od 9 do 18 hodin.

Dnešní procházku tady v parku sice ukončím, ale ještě vám ukážu několik zajímavostí z jeho okolí. Například pokud budete mít hlad a budete si chtít v parku sníst svačinu, doporučuji malou roztomilou pekárnu Max Poilâne v rue Brancion. Za návštěvu stojí také některé z lidových bister ve stejné ulici.

Severovýchodně od parku si pak můžete projít rue Santos Dumont, kde v čísle 42 žil v letech 1966-1981 Georges Brassens, a od které se o pár metrů dál odděluje úzká zelená Villa Santos Dumont s pestrými pohádkovými domečky.

Na východ od parku pak leží malá enkláva, nazývaná Village de l´Avenir. „Vesnička budoucnosti“ vznikla na konci 19. století jako dělnická kolonie. Dnes už je ovšem tehdejší budoucnost hlubokou minulostí, která s sebou odnesla nízké domky, polorozpadlé dílny a zastaralé obchůdky, které jsem ještě zastihla fungující, když jsem tady byla před zhruba patnácti lety poprvé. Z původní výstavby dnes zůstalo jen málo. Už zde nestojí nízká autodílna s velkým rumpálem, ani řeznictví s názvem „Boucherie Artistique“, ani obchůdek s krajkovou záclonkou ve výloze, dokonce už vám v rue Castagnary neukážu ani model bretaňského majáku, který se na umělé skále tyčil do výšky vedle železniční trati nad obchodem s rybami a který s sebou odnesl čas, aby na jeho místě postavil studentskou rezidenci.

To nejhezčí vám ale pořád ještě můžu ukázat. Musíte kvůli tomu najít krátkou slepou uličku impasse du Labrador, na jejímž konci za polozbořenou zdí a křivou brankou uvidíte miniaturní kouzelný domeček. Je už roky prázdný a když jsem ho viděla loni na podzim naposledy, měl propadlou střechu, provizorně zakrytou modrou fólií, a mně hlava nebere, že něco takového je možné nechat zchátrat. Trochu se bojím, že při některé další návštěvě už bude domek zbořený a poroste zde panelák.

A jak se odtud z okraje města dostat zpět do centra? Nejbližší metro od parku Georges Brassens je stanice 13 Porte de Vanves, ale také odtud můžete odjet tramvají T3a, která lemuje celý jižní okraj města až k Porte de Vincennes. Nejlepší, i když ne zrovna nejkratší, je ovšem autobus 89 z rue des Morillons, který jede kolem Montparnassu k Lucemburské zahradě a k Panthéonu a pak kolem Jardin des Plantes až ke knihovně François Mitterrand.

A ještě dnešní trasa: