Paříž pro pokročilé

Při své cestě do Meaux jsem se dočetla, že na stejné trase vlaku leží i další hezké městečko – Château-Thierry. Vůbec jsem netušila, co od něj můžu očekávat a jaké to tam je, ale protože mi v pozdním odpoledni zbyl čas a za chvíli měl jet vlak, neváhala jsem a rovnou jsem se tam vydala. A nestačila jsem se divit.

Městečko Château-Thierry leží v údolí Marny na úpatí vinic (protože tady už jsme v oblasti Champagne). Nese jméno podle původního středověkého hradu, který byl podle pověstí vězením předposledního merovejského krále Thierryho IV., kterého zde údajně uvěznil Charles Martel1, faktický vládce Francie v 8. století. To vše je ovšem jen neověřená a nepotvrzená lidová historie. Naopak je prokázáno, že opevněný hrad byl založen v 9. století hrabaty z Vermandois a přestavěn ve 12. a 13. století hrabaty z Champagne a následně králem Filipem IV. Sličným, kterému hrad připadl po sňatku s champagnskou princeznou Jeanne de Navarre v roce 1285. V následujících stoletích hrad využívali další francouzští panovníci a to až do poloviny 17. století, kdy ztratil status královské rezidence, přestože zde několikrát pobýval Ludvík XIII. V době Francouzské revoluce byl hrad prohlášen za národní majetek a protože po zabavení neměl využití, stal se prakticky zdrojem kamene pro další stavby ve městě. Zkázu pak dokonali Napoleonovi vojáci dalším bouráním budov a snížením hradeb, které celý ostroh obepínaly. V polovině 19. století se zřícenina stala majetkem obce, která ji upravila, osadila stromořadím a zpřístupnila. Od roku 1932 je zapsána na seznamu památek.

V městečku se v roce 1621 narodil slavný bajkař Jean de La Fontaine, kterému je věnováno muzeum, sídlící v jeho rodném domě. Krásná stavba ze 16. století je momentálně v rekonstrukci a muzeum je až do roku 2025 zavřené. Po jeho znovuotevření budou mít návštěvníci zase možnost obdivovat nejen rukopisy a jiné dokumenty slavného básníka, různé rytiny, ilustrace a umělecké předměty, ale také La Fontainovu původní pracovnu. Městečko je na svého rodáka velmi pyšné a jeho připomínky tady najdete prakticky na každém kroku.

Na náměstí place de l´Hôtel de Ville se prolíná několik stavebních slohů. Kromě radnice, postavené na konci 19. století jako mnoho dalších radnic ve Francii podle typického (a částečně typizovaného) vzoru, inspirovaného renesancí, zde najdeme neogotický kostel, který byl postaven v roce 1924 americkou reformovanou církví jako památník vojáků její církve, kteří zemřeli na francouzské půdě během jejich angažmá po boku spojenců v letech 1917-1918. Na opačné straně náměstí, čelem ke kostelu, pak leží divadlo ve stylu art-déco z 20. let minulého století, s repertoárem, za který by se nemusela stydět žádná pařížská scéna.

Pod náměstím se kříží dvě nejvýznamnější historické ulice – Grande rue, která vede k La Fontainově muzeu, a rue du Château, která stoupá oklikou přímo k vstupní bráně bývalého hradu. Po ní jsem se vydala i já.

Ulice je jednou z nejstarších ve městě. Stojí v ní nejen celá řada historických domů, ale také rozlehlá nemocnice, kterou zde podle vzoru pařížského špitálu Hôtel Dieu založila v roce 1304 Jeanne de Navarre. Nemocnice byla spravována postupně několika církevními řády (z nichž nejdelší dobu zde strávily augustiniánky) a sloužila, samozřejmě po veškerých přestavbách a úpravách, ke kterým během staletí docházelo, až do 80. let minulého století, kdy v ní bylo vybudováno muzeum – a to ne ledajaké. Nacházejí se v něm památky na dobu samého založení špitálu, a dokonce i na dřívější dobu, neboť první zmínky o nemocniční péči v tomto místě sahají až do 12. století, a dále různé dokumenty, facsimilie, malby, sochy, fotografie, textilie, nábytek a další předměty ze všech epoch, kterými nemocnice prošla, včetně pokladu z vlastnictví augustiniánského řádu. Za prohlídku by určitě stály i samotné historické prostory muzea. Já jsem, bohužel, do města přijela tak pozdě, že už bylo muzeum zavřené, takže se sem jednou ještě určitě vrátím.

Nad nemocnicí pokračuje ulici stále do kopce. Je lemována historickými domy, z nichž některé procházejí rekonstrukcí, jiné ji už mají za sebou a další na ni teprve čekají. U těch je výhodou to, že se bez problému dostanete dovnitř, až na dvůr, který přiléhá svou zadní částí k hradbám.

Jedním z domů, které jsou, aspoň prozatím, přístupné, je i bývalé kancléřství. Sídlilo v budově ze 16. století, která patřila rodině La Fontainových. Když projdete průjezdem, dostanete se na pohádkový dvůr se zadním traktem, kterému dominuje kulatá věž, s několika tajemnými starými dveřmi, kamenným schodištěm, končícím nízkými dveřmi, dalším schodištěm s tepaným zábradlím, a se zdmi, porostlými psím vínem. A pozor, takových domů a dvorů je v ulici mnohem víc.

Ulice nás přivede až na vrcholek, odkud se na jedné straně svažuje ke staré městské bráně Saint-Pierre, a na druhé straně stoupá ke vstupu do hradu, do kterého se prochází mezi mohutnými zdmi brány Saint-Jean. Světlý dům vlevo za lucernou patřil Charlesi de La Fontaine, synovi slavného bajkaře. Na druhé straně u městské brány leží botanická zahrada Riomet, která sice měla být ještě otevřena, když jsem k ní přišla, ale zkrátka nebyla.

Jak už jsem psala, z hradu toho moc nezbylo. Dnešní zříceniny jen napovídají, kde asi hrad stál, jak byl rozlehlý a částečně i to, jaká byla dispozice jednotlivých budov i místností v nich. Většina prostoru je osázena stromy a centrální plocha je obehnaná dřevěným plotem, za kterým sídlí místní sokolníci. Orli a sokoli z Château-Thierry jsou proslaveni a ve dnech, kdy je chovatelská stanice otevřena (v létě denně kromě pondělí a úterý), je o ni velký zájem. Pořádají se zde různé předváděcí akce, představení a ukázky výcviku dravců. Já jsem je, samozřejmě, tak pozdě večer už neviděla, jen zdálky trochu slyšela, ale nakonec jsem byla raději, protože jsem aspoň byla na celém hradě skoro sama.

Cesta po vrcholku vás přivede až ke zřícenině jedné z hradebních věží. Tudy se dá sejít po schodišti dolů pod hradby. Vede podél nich cesta, která obkružuje celý areál. Přímo pod schodištěm pak najdete lavičky a také růžovou zahradu.

Ta růžová růže vpravo je místní unikát. Byla vypěstována právě tady ke 400. výročí narození Jeana de La Fontaina a je po něm pojmenována. Stejně vzácných je i dalších čtyřicet osm variant, vypěstovaných místními zahradníky a pojmenovaných po slavných historických osobnostech. V září už jich moc nekvetlo, takže další cestu si sem musím naplánovat třeba na červen.

Z růžové zahrady můžete sejít po schodech dolů k radnici a za náměstím zahnout doprava do Grande rue, nebo jít horem po cestě pod hradbami, která vás přivede až k La Fontainově muzeu.

Grande rue je hlavní obchodní ulicí starého města. Kromě spousty obchodů a kaváren a restaurací tady stojí u řada sloupů, připomínajících La Fontanovy bajky – s postavičkami a s obsahem těch nejznámějších. Ulice končí na křižovatce a dál pokračuje jako rue de La Fontaine. Vede rovnou k Musée Jean de La Fontaine. Hned vedle něj pak stojí bývalý klášter minoritů – Menších bratrů Františkánů, ve kterém je dnes městská knihovna (taky už byla zavřená, ale i zvenčí vypadal areál moc pěkně).

Právě v tomto krásném domě z roku 1559 se v roce 1621 narodil Jean de La Fontaine a byl pokřtěn v nedalekém kostele Saint-Crépin. Dům získal jeho otec Charles, kterému údajně velmi záleželo na tom, aby se dostal mezi městskou smetánku. K tomu mu měla napomoci koupě sídla na tehdejší rue des Cordeliers, dnes přejmenovaná na rue Jean de La Fontaine, která byla odedávna lemována bohatými rezidencemi, těžícími z blízkosti hradu.

Jean de La Fontaine prodal svůj rodný dům v roce 1676, když mu bylo 55 let, aby splatil své dluhy. Následně měl dům různé vlastníky, a to až do své přeměny na muzeum v roce 1876. Dům je zapsán jako historická památka a společně s muzeem je součástí sítě domů spisovatelů a literárního dědictví v regionu Hauts-de-France.

Kostel Saint-Crépin, kde byl La Fontaine 8. července 1621 pokřtěn, si v žádném případě nenechte ujít. Se svojí třicet šest metrů vysokou zvonicí (na kterou se dá vyjít, pokud přijdete v rozumnou dobu a ne jako já) a klasickou vnitřní klenbou je klenotem francouzské pozdně gotické architektury. První zmínka o něm se objevuje v papežské bule z roku 1155, ale přestože jeho chór pochází ze 13. století, základy dnešní podoby byly položeny až při přestavbě v letech 1487 až 1520, kdy byl zvětšen na téměř dvojnásobnou velikost oproti původnímu stavu.

Je jediným katolickým kostelem v Château-Thierry, ačkoli ještě za Ancien Régime zde byly tři. Saint-Crépin se tehdy nacházel za hradbami města a jeho farnost sloužila pro obyvatele předměstí. Městským kostelem se stal až po zboření hradeb a především poté, co dva z kostelů byly zničeny po Francouzské revoluci po prodeji národního majetku v roce 1793. Saint-Crépin byl tehdy proměněn na skladiště obilí a ke svému náboženskému účelu se vrátil až v roce 1804.

V kostele je několik cenných vyřezávaných dřevěných prvků – jednak je to kazatelna a točité schodiště na kůr, ale především původní varhanní skříň z 15. století (samotné píšťaly se nezachovaly). Nezachovaly se ani původní vitráže, které jsou nahrazeny moderními z 20. století.

Historické centrum města leží na břehu Marny a částečně i na ostrově, který zde řeka vytváří. Nejvýznamnější památkou na ostrově je věž Balhan, která je jedinou zachovalou částí bývalého městského domu s kaplí, ke které vede ve věži schodiště. Bohužel fotky věže jsem si omylem smazala, ale nějaké najdete aspoň v odkazu nahoře. Leží pod radnicí v rue Général de Gaulle, která vede z centra přes ostrov a k nádraží. Z ulice však její impozantní vrchol se dvěma přisazenými kulatými věžičkami moc vidět není – musíte kvůli ní do úzkého průchodu.

Stejně tak se mi podařilo omylem smazat i fotku monumentálního Amerického památníku, kterou jsem vyfotila z břehu řeky, odkud je dobře vidět, přestože leží ve svahu kus za městem. Připomíná americké oběti druhé bitvy na Marně v roce 1918, kde Američané bojovali po boku spojenců. Leží na kótě 204, která byla přímo místem bitvy, v níž mnoho amerických vojáků zemřelo. Jsou pochováni, společně s padlými v dalších bitvách na Marně, na velkém americkém hřbitově v nedalekém Belleau. Na spodní fotografii je vidět směr umístění pomníku – leží někde za stromy na tom kopci, ke kterému vede cesta kolem řeky. Z opravdu velké dálky ji uvidíte i na jedné z horních fotografií z hradeb.

Na nábřeží přímo u mostu najdete v moderní stavbě s nápisem Maison de l´amitié franco-americaine turistické informační centrum, kde vám dají zdarma mapku městečka a spoustu zajímavých informací. Na to, že má Château-Thierry jen asi 16 tisíc obyvatel, památek je tady nepočítaně a dokážu si klidně představit, že bych tu strávila celý den. Stihnout se to však dá i s prohlídkou Meaux za jeden den, pokud vyrazíte ráno dostatečně brzy. Jen pozor, ať nedopadnete jako já – nenapadlo mě, že už nejsem v kraji Ile-de-France a v Meaux jsem do vlaku nastoupila jen s Navigem. To, že jsem polovinu cesty jela načerno, jsem zjistila až po vystoupení na nádraží v Château-Thierry. Pokud byste tedy jeli jako já, můžete jet na Navigo do Nanteuil Saacy před hranici Ile-de-France, pak musíte mít jízdenku za 4,60 eur (ale pozor, ne všechny vlaky v Nanteuil Saacy zastavují, pokud pojedete něčím, co jede přímo, musíte platit už z Meaux).

Jak se tam dostat: vlak Transilien z Gare de l´Est jede skoro každých 15-20 minut