Paříž pro pokročilé

O zelených promenádách, vybudovaných v trase dřívější okružní železnice Petite ceinture, která Paříž objížděla kolem dokola a sloužila nejen k přepravě pasažérů, ale hlavně zboží, jsem už v minulosti psala několikrát. Některé z úseků se tady objevily i na fotkách nebo v článcích. Dnes se podíváme na další kousek, vedoucí v 17. obvodu podél boulevardu Pereire, který spojuje Porte Maillot se železničním uzlem u Pont Cardinet.

Úsek od Porte Maillot byl jedním z vůbec prvních zpřístupněných, především proto, že to bylo nejjednodušší – trať je tady totiž nejprve překrytá a vede v tunelu. Na této široké „střeše“ železničního tunelu byla v roce 2004 vybudována dlouhá květinová zahrada, střídající se s dětskými hřišti, sportovišti a v některých místech dokonce školkou nebo kulturním centrem. Po téměř dvou kilometrech chůze tímto parkem se nakonec dostaneme k druhé části, kde vlak vyjížděl z tunelu a vedl hlubokým korytem mezi domy. Tato část trati byla pro veřejnost otevřena teprve nedávno a přestože její zpřístupnění není ještě ve všech místech dokončeno, umožňuje dostat se pěšky přírodní stezkou až k Pont Cardinet.

Petite Ceinture, 32 km dlouhá železniční trať, byla postavena kolem Paříže během Druhého císařství (1852-1869). Provoz na úseku trati Pereire mezi Pont Cardinet a Porte d’Auteuil fungoval téměř sto let a byl definitivně ukončen v lednu 1985, kdy byl částečně nahrazen železnicí RER C. V místech, kde byla opuštěná trať veřejnosti roky zcela nepřístupná, a tedy mezi rue de Saussure a rue Alphonse de Neuville, se postupem let uchytila ​​vegetace a vytvořila biotopy vhodné pro faunu a flóru. Napočítáno tu bylo přes osmdesát druhů rostlin a ještě o něco více živočišných druhů. Na rozdíl od první okrasné části promenády byl v tomto hlubokém příkopu zachován přírodní kontext a původní charakter, který byl i se svým jednoduchým designem začleněn do městské struktury. Během procházky tak máte pocit, že jste mimo město uprostřed všudypřítomné přírody, která se spontánně usadila na okolních stěnách koridoru a funguje jako odstínění městského ruchu.

Dnešní procházka začne právě na začátku tohoto divočejšího úseku trati poblíž Pont Cardinet, v místech, kde jsem na trať nakukovala už v rámci Velké procházky v 17. obvodu, a kde vede do příkopu vstup po kovovém schodišti. Příkopem pak můžete jít zhruba asi sedm set metrů po přírodní stezce, vybudované vedle bývalého kolejiště, jehož jedna část zde byla zachována. Během toho podejdete tři menší mosty a dlouhý tunel, který vede pod place de Wagram.

Pokud byste se na tuto procházku vydali, je dobré vědět, že asi po třech stech metrech uvidíte u mostu pod rue de Tocqueville na další schody, kterými se můžete dostat nahoru. Cesta příkopem však vede dál a pokud po ní budete pokračovat, narazíte před mostem pod rue Alphonse de Neuville na plot napříč cestou. Konec, dál to nevede, žádné schody nahoru, na které čekáte a s kterými počítáte, tady nejsou. Přímo před plotem je na zdi vybudovaná lezecká stěna a je tu i dětské hřiště, takže se sem smí a se schody se pravděpodobně počítá, ale zatím se sem přímo z ulice nedostanete a musíte to obejít zpátky k předchozímu východu.

Dál je pak nutno pokračovat po povrchu podél plotu, kterým je na trať vidět. Obě strany boulevardu Pereire jsou lemovány hezkými domy, částečně z 19. století, částečně z přelomu a začátku 20. století, a sem tam i moderní zástavbou, která doplnila tu starou. Mezi modernější doby patří i předválečný dům číslo 56, na kterém nám pamětní deska připomene, že právě tady stával dům, ve kterém bydlela a zemřela slavná herečka Sarah Bernhardt.

Stále podél boulevardu Pereire se dostaneme na klidné náměstí place de Wagram a o další kousek dál na rue de Alphonse de Neuville. Okolí tady stojí za rozhlédnutí, hlavně v trojúhelníku ulic rue Alfred Roll, boulevard Berthier a hlavně rue Eugène Flachat, kde se tyčí celá řada nádherných domů. Je jich tolik a tak různých, každý jinak krásný, že je nechci odbýt jen jednou zmínkou a ještě se k nim někdy vrátím podrobněji.

Ještě další kousek podél trati po boulevardu Pereire dál a dostaneme se na place Maréchal Juin, dříve place Pereire se stejnojmennou stanicí metra a RER C. Je na čase zajímat se o to, čí jméno všechna tato místa, včetně celé promenády, vlastně nesou. Naštěstí to prozradí cedule na plotě parku.

Émile a Isaac Pereire, potomci portugalského židovského přistěhovalce, který se stal tlumočníkem Ludvíka XV., byli v době Druhého císařství klíčovými postavami při modernizaci Francie. Vstoupili do světa pařížského finančnictví kolem roku 1837 participací na výstavbě železničních tratí, kdy se stali investory a stavebníky první francouzské železniční trati z Paříže do Saint-Germain-en-Laye. Poté se jejich činnost rozšířila do dalších odvětví, zejména veřejných prací, dolů, dopravy a bank. Stali se postupně vedoucími postavami a investory při projektech územního plánování, výstavby a modernizace Francie.

Jejich jméno zrovna v této části Paříže není náhodou – stali se hlavními investory při urbanizaci tohoto obvodu. Při jeho parcelaci a výstavbě dostali zdarma k dispozici čtyři hektary pozemků, na kterých vytvořili hlavní strukturu ulic a především trať železnice do Auteuil. To vše pod jednou jedinou podmínkou, že podél koridoru trati zachovají po obou stranách deset metrů široký pás. Proto je dnešní bulvár, nesoucí jejich jméno, tak štědře prostorný.

Place Maréchal Juin s parčíkem uprostřed kruhového objezdu je plná kaváren a obchodů. Ulice, které z náměstí hvězdicově vycházejí, ho spojují s parkem Monceau a Vítězným obloukem.

Při jihozápadní straně náměstí pak začíná povrchová část promenády Pereire. Brankou v plotě se dostaneme do světa pergol, porostlých pnoucími se růžemi a vistáriemi, se záhony levandule, pestrých květin a bylinek, ale také s dětskými hřišti, plochami na kolečkové brusle, pingpongovými stoly nebo tenisovými kurty, a také s malou komunitní zahradou.

Zelený pás je samozřejmě na každé křižovatce přerušen, aby hned za přechodem pokračoval dál. Na jedné z těchto křižovatek na chvíli odbočíme a vydáme se po rue Lebon do hloubi čtvrti Ternes, kde se po pár desítkách metrů dostaneme k místní tržnici. Faktem je, že budova Marché des Ternes je jednou z nejošklivějších, kterou jsem v Paříži viděla, ovšem jen zvenčí. Uvnitř je plná úhledných stánků, které přetékají potravinami, často velmi luxusními. Obchodní ruch pak pokračuje i venku v rue Lebon, která se ve své druhé polovině mění na ryze obchodní pěší ulici se stánky a obchody, sahajícími vyloženým zbožím až na chodník. Na rohu s rue Pierre Demours pak narazíme na krásnou pekárnu s ohromujícím zrcadlovým interiérem a s prostorem k posezení.

Prakticky hned vedle pekárny narazíme v rue Pierre Demour na nízký zámeček. Jde o bývalý zámek Ternes, který si zde přestavěl z domu, zakoupeného v roce 1715, tajemník a sekretář krále Ludvíka XV. Nechal zde vytvořit centrální budovu s průčelím, zdobeným arkýřem, a orámovanou dvěma bočními křídly. Už v roce 1740 se však zámek dostal do rukou bohatého zlatníka, který ho o třicet let později přeprodává třem investorům. Jedním z nich byl architekt Samson Lenoire, který byl průkopníkem neoklasicistické architektury ve městě. Svoje nové vlastnictví nijak nešetřil – nejdříve rozprodal mobiliář a pak i plot a zámeckou bránu (ta slouží dodnes na zámku Canon v kraji Calvados – když si zámek najdete na google mapách, plot s bránou je tam krásně vidět). Nakonec si zřídil v přístavcích vedle zámku manufakturu na úpravu a ochranu kovových stavebních dílů proti rzi. Kvůli lepší přístupnosti nechal také vybourat prostředkem zámku průchod, ze kterého se později stala zcela regulérní ulice, dnes rue Bayen.

V 19. století bylo panství dalším novým majitelem rozděleno na dvě části, park byl rozparcelován a zámek téměř zničen. Na konci 19. století byl po krátké epizodě, kdy sloužil pro potřeby církevní koleje, přestavěn na luxusní kliniku, což mu zřejmě zachránilo život. Obě části byly opět spojeny a částečně zrekonstruovány. Přestože byl zámek v roce 1949 zapsán na seznam památek, ještě v 50. letech byl masivně ničen, když z něj církev vytvořila ubytovnu pro bezdomovce, kterým topila versailleskými parketami a dřevěnými částmi zámku. V současné době slouží zámeček sociálním službám – v jedné polovině jsou jesle a školka, v druhé klub pro seniory.

Zahrada klubu seniorů

Když se vrátíme zpět na promenádu Pereire, uvidíme hned naproti rue Lebon úzký průchod mezi domy. Vede do parku, ukrytého ve vnitrobloku, kterým se dostaneme do rue Bayen a dále až k boulevardu Gouvion Saint-Cyr. Po pravé straně zahlédneme v ose bulváru vysokou věž kostela Saint-Odile a přímo proti sobě uvidíme mohutné sídlo hasičů, před kterým se tyčí zvláštní umělecké dílo.

Nerezová plastika s názvem Tour d´exercise, která se před hasičským sborem tyčí do výšky 11 metrů, je dílem čínského sochaře Wang Du, který žije ve Francii od roku 1990. Tato monumentální socha vzdává hold hasičům a oslavuje jejich odvahu a také jejich každodenní trénink. Instalace, jejíž zkreslená perspektiva působí až závrať a hrou světla na kovu údajně evokuje lesk hasičských přileb, je totiž přímo inspirována skutečnou cvičební věží, na které cvičí hasiči na nádvoří svých kasáren.

Opět se vrátíme na boulevard Pereire a pokračujeme promenádou dál. Kromě dalších hřišť a sportovišť stojí za povšimnutí ještě nízké bronzové plastiky, dnes silně pokryté měděnkou, které jsou rozmístěny po celé délce promenády. Jsou inspirovány přírodou a představují různé typy krajiny – pole, sady, řeky, moře, vinice nebo, jako v dole zobrazeném případě, olivové háje. Jejich autorem je Boris Lejeune, který je vytvořil v letech 1988 – 1990.

Poslední úsek promenády nás nasměruje rovnou do jednoho ze vstupů RER C, ale pokud tam nechceme, můžeme pokračovat po chodníku a zapadnout do některé z mnoha místních restaurací, kterých je tady kolem Porte Maillot tradičně velké množství. Pokud najdete otevřené dveře do některého z domů, které bulvár lemují, nezapomeňte nakouknout dovnitř, většinou tam najdete malebné dvory a zajímavé zadní trakty.

Promenáda Pereire i stejnojmenný bulvár končí definitivně u Porte Maillot, kde sice staré nádraží, ve kterém je vstup do RER i do metra, vypadá v záplavě zeleně historicky a mírumilovně, pokud však uděláte čelem vzad, uvidíte Moby-Dick Kongresového paláce a výškového hotelu Hyatt Regency a hlavně odpornou, už roky rozkopanou obrovskou křižovatku. Ti, kdo někdy přiletěli na letiště v Beauvais, odkud je autobus odvezl právě sem, dobře vědí, jaké je to martyrium, zorientovat se tu a dostat se přes tuto plochu až k metru.

Jedna věc však přece jen na tomto nevábném místě zůstala jako dřív – kaple, na kterou se podíváme hned příště.

Jako všechny pařížské parky, i promenáda se na noc zamyká. První část, tedy ta divočejší, vedoucí v příkopu, je otevřena ráno od 9 hodin, přičemž večerní zavření se řídí soumrakem – teď v říjnu ji zavírají v 18 hodin, po celou zimu v 17 hodin, v létě pak podle období mezi 19 a 20 hodinou. Druhá část, ta parková, je otevřena denně od 8 hodin, večer se také uzavírá podle ročního období mezi 17,45 a 19,30 hodin.