Paříž je plná malých kouzelných koutů a zahrada Hôtelu de Sully je určitě jedním z nich. V tomto malém kousku zeleně, skryté ve vnitrobloku ve čtvrti Marais, vidíme podle čtyř pravidelných trávníků, lemovaných sestříhaným zimostrázem, dispozici původní francouzské zahrady, dávno zmizelé v průběhu 18. a 19. století, kdy palác, jehož dvě části zahradu lemují, jen o vlásek unikl svému zániku. Zatímco zahradu zná každý, protože přes ni vede veřejný průchod z place des Vosges do rue Saint-Antoine, interiér paláce slouží jako kanceláře památkového ústavu a není proto veřejnosti přístupný. Jen výjimečně jsou zde umožněny prohlídky.

U zrodu stavby tohoto soukromého sídla z roku 1625, připisovaného architektu Jeanu Androuetovi, stojí královský správce financí Mesme-Gallet, který však musel dům po svém finančním krachu brzy prodat. Následně objekt změnil v rychlém sledu několik dalších majitelů, než ho v roce 1634 koupil Maximilien de Béthune, vévoda ze Sully, bývalý správce financí krále Jindřicha IV., který zde strávil posledních šest let svého života. V roce 1661 jeho vnuk Maximilien de Béthune a jeho manželka Charlotte Séguier nechali dům přestavět a dostavět nové křídlo směrem do zahrady, v němž si pro sebe nechali postavit dva nové byty s dvěma výklenkovými ložnicemi a s jídelnou.

Potomci rodiny Sully udrželi palác až do poloviny 18. století, kdy v rukou nového majitele nastala jeho pomalá zkáza. Historický palác nejdříve chátral, poté byl přeměněn na bytový dům a následně rozdělen na byty, dílny a obchody. Jeho vnitřní dispozice byla kompletně zničena bouráním, vytvářením nových příček a především odstraněním původních stavebních i dekoračních prvků. Stejně tak byla poškozena i fasáda, vstupní dvůr byl zastavěn a směrem k rue Saint-Antoine byla postavena řada nových domů, která palác kompletně skryla. V dalších desetiletích byly do paláce navíc přeneseny i různé druhy výrobních a obchodních činností – vznikla tu továrna na slaměné klobouky, obchod s deštníky, hračkami nebo psacími stroji a svůj obchod tu měl i uhlíř. Přízemní okna domu byla proto postupně nahrazena výklady. Hlavním cílem tohoto místa se stal zisk a ekonomická výnosnost.

Stejný osud v té době postihl mnoho dalších paláců v Marais, které často noví majitelé v průběhu 19. nebo ještě i začátku 20. století zničili transformací k nepoznání nebo je rovnou zbourali a nahradili bytovým domem, který byl mnohem výnosnější. Na rozdíl od nich měl nakonec Hôtel de Sully štěstí – v roce 1944 ho odkoupil stát, který ho postupně zrestauroval do téměř původní podoby. Od roku 1967 zde sídlil Národní fond historických památek a sídel, který byl v roce 2000 nahrazen Centrem pro národní památky (Centre des Monuments Nationaux), jehož posláním je propagovat historické dědictví a zpřístupňovat je veřejnosti.

Palác byl původně postaven podle tehdejší francouzské módy „mezi dvorem a zahradou“. Tuto dispozici si i přes všechny další přestavby zachoval dodnes. Za širokou vstupní branou tak leží uzavřený dvůr, z něhož se vstupuje do paláce. Za jeho zadním východem se z terasy sestupuje do zahrady, zakončené oranžerií. Dekorativní rejstřík dvorních a zahradních fasád je velmi bohatý, v manýristickém stylu s renesanční inspirací. Kromě reliéfů, vložených v úrovni prvního patra a představujících čtyři roční období, je fasáda bohatě zdobena římsami, bosáží a frontony, v nichž jsou umístěny nejen ženské hlavy, ale taky dekory ve formě listoví, ovoce, rostlin a mušlí.

Prohlídka interiéru je zaměřená pouze na jedno z kolmých křídel, ve kterých byly nad sebou umístěny byty vévodů ze Sully. Nejzachovalejší je byt vévodkyně v prvním patře, který při přestavbách a bourání zůstal relativně nepoškozen a zachován, údajně proto, že si ho pro sebe při členění na byty zabral bohatý obchodník, který považoval za věc prestiže mít byt vyzdobený jako vévodové. Po restaurování této části paláce do něj památkový ústav částečně sehnal a částečně vypůjčil nábytek, přibližně připomínající dobu a postavení původních obyvatel, vzhledem k tomu, že se z původního mobiliáře nezachovalo vůbec nic.

Byl není nijak velký, skládá se jen z předpokoje, rozlehlé ložnice s výklenkem pro kapli, malého budoáru a toaletní místnosti. Ložnice sloužila současně i jako přijímací salón, je zde proto kromě dobové sloupkové postele umístěno i značné množství židlí. Stěny jsou pokryty zlacenými štuky.

Oproti ostatním místnostem je tento salón nezvykle vysoký. Jeho klenutý strop s malbami je vypracován v italském stylu. Místnost sahá proto přes dvě patra, což vysvětluje přítomnost zazděných oken viditelných v pravém kolmém křídle při pohledu ze zahrady.

Do bytu vévodkyně se vchází přes původní společenský sál, dnešní zasedací místnost, která byla upravena podle návrhu známého architekta, jehož jméno jsem pro jistotu v šoku zapomněla. Ty barvičky jsou tady opravdu věrně zachycené.

Pohled do zahrady z oken zasedačky. Oranžerie na konci zahrady byla v minulosti symbolem bohatství vévodů ze Sully – tím, že si v tak zalidněné čtvrti, kde se každý metr pozemků platil zlatem, dovolili mít nejen zahradu, ale dokonce i oranžerii, potvrzovalo jejich majetek a postavení. Dnes slouží oranžerie jako společenský sál (jednou jsem tam dokonce byla na nějaké školní besídce). Dvířka vpravo vedou rovnou pod podloubí place de Vosges. Vznikla dodatečně, protože při rozčleňování paláce, kdy byla oranžerie také přeměněna na byty, se dostala do rukou jiného vlastníka a stavebně i katastrálně byla od paláce odříznuta – nájemníkům byl proto vybudován tento vstup, který zůstal zachován i po pozdějším opětovném sloučení celého areálu památkovým ústavem.

Přestože je interiér paláce v podstatě vykuchaný, přesto je v něm pořád ještě co objevovat a návštěva stojí za to. Ještě v září se budou konat poslední čtyři letošní prohlídky. Rezervovat místo si můžete podle instrukcí dole na letáku, nebo osobně přímo v knihkupectví v přízemí.

Hôtel de Sully, 4. obvod, 62 rue Saint-Antoine nebo 5 place des Vosges