Leží přímo v srdci Květinového pobřeží v kraji Calvados a je jedním z nejznámějších lázeňských měst v Normandii. Deauville je považovaný za symbol odpočinku pro francouzskou smetánku už od začátku 19. století a dodnes jeho dlouhá písečná pláž, přístav, dostihová dráha, golfová hřiště, kasino, filmový festival a památkově chráněná architektura přitahují desetitisíce návštěvníků a turistů, částečně kvůli své pověsti, ale také díky dobré poloze jen dvě stě kilometrů od Paříže, se kterou měl Deauville vždycky dobré dopravní spojení.
Naše generace, která hltala francouzské filmy, asi viděla Deauville poprvé v kině ve filmu Muž a žena. Z něho jsem si odnesla nejen celoživotní lásku k Jeanu-Louisovi Trintignanovi, ale také přesvědčení, že jednou se na tu pláž se starobylými koupacími kabinkami taky někdy podívám. Splnila jsem si to sice až za spoustu let, ale přece. A určitě to nebylo naposled.
Deauvillské „planches“, šest set padesát šest metrů dlouhá prkenná promenáda s dlouhou řadou kabinek, která lemuje první část pláže směrem od přístaviště, byla vytvořena v roce 1923. Má tedy letos sto let, ale výročí oslaví s velkou pompou až příští rok, protože k jejímu slavnostnímu oficiálnímu otevření došlo až v červenci 1924. Deauville tehdy nesloužil jako místo koupání a odpočinku, ale spíše jako mondénní prostředí, kam pánové přijížděli v naleštěných botách a dámy v dlouhých šatech a podpatcích. Když si je město chtělo udržet, muselo jim vytvořit odpovídající podmínky k chůzi po písku (ostatně prkenná cesta byla na pláži už předtím, jen vedla kolmo k moři, ne rovnoběžně jako ta nová).
Koupací kabinky, kterým se říkalo „pompejské lázně“ pro jejich vzhled ve stylu art déco s orientálními vlivy, se staly součástí pláže už od samého začátku. Staly se útočištěm nejen bohatých návštěvníků, pro které bylo otázkou prestiže mít na pláži svoji kabinku, ale také umělců, především ze světa filmu, kteří sem přijížděli ve velkém od okamžiku, kdy měl tehdejší majitel místního kasina geniální nápad pozvat v rámci propagace nejslavnější pařížské umělecké osobnosti na víkendovou cestu vlakem a pobyt ve městě, to vše zdarma za pár propagačních fotografií. Od 70. let minulého století pak návštěvnost herců a filmařů ještě zhoustla díky Festivalu amerického filmu, který se zde koná od roku 1975.
Při příležitosti 20. výročí tohoto festivalu byla na zábradlíčka, která jednotlivé kabinky oddělují, napsána jména slavných herců. Zpočátku se této pocty dostalo šedesátce herců, dnes už je kabinek se jmény přes dvě stě.
Když přijedete do Deauville na přelomu května a června, uvítá vás slunce. Trochu vás sice udiví, že na pláži skoro nikdo není, ale brzy pochopíte proč. Je tam prostě ledová zima a polární vichr. Přesto si ten pocit štěstí z dalekých výhledů na moře i přes rozlehlou písečnou plochu a z nárazů vln vychutnáte, než ovšem s prokřehlými prsty od sbírání mušlí, které vám v písku křupou pod nohama, zbaběle utečete na terasu nábřežní kavárny, kde je přece jen u café crème a croissantu tepleji.
Deauville ovšem není jen slavná pláž, ale také dva přístavy pro jachty – jeden sousedí těsně s pláží, zatímco druhý dosahuje až do centra města a navazuje na spojení s řekou Touques, která se zde vlévá do moře. Vjezd do mariny je u zvedacího mostu ohraničen dvěma věžemi s příčně pruhovanou fasádou. Ačkoliv zapadají do architektury původní zástavby, byly zde vztyčeny až v roce 2020. Jejich tvar připomíná majáky, o které v okolí není nouze, a obě jsou vyhlídkové.
Město je také plné historických vil. Některé pocházejí už z 19. století, ty jsou postaveny převážně v typickém normandském stylu, ale často také v eklektickém slohu, který mísil různé styly podle požadavků bohatých zákazníků. V druhé polovině 19. století však město po pádu Druhého císařství prošlo politickou a ekonomickou krizí, umocněnou navíc i krizí ekologickou – po silných bouřích, které sem z moře přinesly hromady oblázků, se podél břehu vytvořil příkop, který se nedařilo odstranit a který odrazoval návštěvníky. Písečná pláž, kterou známe dnes, vznikla až později, poté, co došlo k úpravám břehu a hlavně k regulaci řeky Touques, která se do té doby vlévala na dvou místech. Právě ta sem po úpravě přinesla jemný písek, který se usadil mezi místy, kde dřív ležela její dvě ramena, a ohraničil dnešní pláž.
K novému vzestupu města došlo v bláznivých 20. a 30. letech, kdy se sem znovu začala sjíždět francouzská a evropská smetánka, která pomohla napravit a vylepšit pošramocenou pověst Deauvillu, který byl několik desetiletí předtím zastíněn vedlejším městem Trouville. Z té doby pochází celá další řada staveb, vybudovaných často ve stylu art-déco.
Při procházce městem jsem na mapě objevila v dochozí vzdálenosti od pláže i knihovnu, vybudovanou ve starém klášteře. A protože francouzské knihovny a mediatéky všeobecně stojí za návštěvu, ať jsou kdekoliv, natož v klášteře z roku 1875, byl další cíl jasný. A stálo to za to. Budovy, ve kterých ženský řád františkánek zřídil nejdříve sirotčinec pro dcery zesnulých námořníků, a které v době obou světových válek sloužily jako lazaret, se po 2. světové válce změnily nejdříve na církevní a poté státní školu, kterou byly až do roku 2008. Poté, co se jeptišky přestěhovaly do nového, menšího kláštera a škola do nového sídla, byl klášter několik let opuštěn, než ho město odkoupilo a po rekonstrukci v roce 2021 otevřelo pro obyvatele jako mediatéku. Vypadá to tam úžasně a navíc si to můžete celé v klidu projít a posadit se v čítárně nebo v kavárně.
Jednou z původních zachovalých staveb ve městě je i nádherně zrekonstruované nádraží v normandském stylu. Pochází z roku 1931, ale není první, které zde stálo. To první bylo postaveno už v roce 1863, kdy byla do Deauville zavedena odbočka dráhy z Paříže do Lisieux. Vlak velkou měrou přispěl k popularizaci města a jeho pláží. Respektive měst – protože nádraží je společné jak pro Deauville, tak i Trouville, druhého lázeňského města, které leží od nádraží jen pár desítek metrů za řekou Touque. Tam se podíváme hned příště.
Kromě běžných vlaků TER jezdí na toto nádraží čas od času z pařížského nádraží Saint-Lazare i historický vlak ze šedesátých let. Ten nejbližší vyráží hned tuto sobotu 19. srpna.
Paříž pro pokročilé 