Rozhodnutí zdržet se pár dnů v Le Hâvru padlo v okamžiku, když jsme zjistili, že chceme při jedné cestě vidět v Normandii tolik věcí, že na to jeden den z Paříže nestačí. K Étretatu jsme proto přidali ještě trojlístek slavných lázeňských měst Deauville, Trouville a Honfleur a najednou z toho vyšlo, že bude nejlepší vyjíždět hvězdicově právě z Le Hâvru. Navíc jsem na něj kvůli jeho pohnuté historii byla dost zvědavá.
Město založil v roce 1517 král František I., který potřeboval novou námořní základnu pro svoje vojenské i dobyvatelské výboje, ale také nový prostor pro rybářské a obchodní lodi. V průběhu 16. a 17. století se tak město stalo významným a bohatým námořním centrem, z vnitrozemí opevněným vysokými hradbami a dobře chráněným od moře. Celá jeho staletá historie, bohatství, úspěch a sláva však vzala za své během 2. světové války, kdy se na jaře 1940 v městě usídlili němečtí okupanti. Ti vybudovali podél pobřeží Atlantický val, obrannou linii, sestavenou z unifikovaných pevností, bunkrů a kasematů, která měla zabránit invazi spojenců na kontinent. Město se proto stalo cílem spojeneckých náletů, které měly německou posádku oslabit. K nejhorším náletům pak došlo v rámci operace Astonia 5. a 6. září 1944, kdy spojenci bombardovali centrum města a přístav s cílem usnadnit zásobování a postup spojeneckých jednotek, které se vylodily o tři měsíce dříve v Dolní Normandii. Výsledkem bylo město v troskách, pět tisíc mrtvých a přes osmdesát tisíc lidí bez domova. V přístavu zůstalo nedotčeno jen několik částí nábřeží a pár budov. Na dno moře kleslo tři sta padesát lodí a přístav i ústí řeky byly zaminovány. Spojenci nakonec město dobyli o pět dní později; říká se však, že to bylo jediné francouzské město, které je nevítalo s radostí, ale s pláčem.
Obnova Le Hâvru začala prakticky hned po uzavření příměří, protože bylo nutno rychle vyřešit situaci lidí, kteří při bombardování přišli o domovy a kteří proto z města utíkali pryč. Ti, co zůstali, přespávali v troskách nebo v narychlo stlučených boudách, bez vody, elektřiny a téměř i bez zásobování. Už na jaře roku 1945 byl vytvořením projektu rekonstrukce centra města pověřen ateliér architekta Augusta Perreta, který byl jako jediný uznán schopným zhostit se tak obrovského úkolu. Tehdy již sedmdesátiletý Perret měl za sebou dlouhou a úspěšnou kariéru, během níž se ve Francii stal průkopníkem železobetonových staveb. V Le Hâvru nehodlal obnovovat staré město, konec konců ani nebylo co, ale spíše doslovně uplatnit své architektonické a urbanistické teorie při výstavbě zcela nového města, které se mělo stát symbolem znovu ožívající Francie.
První stavby byly dokončeny v místech původní historické čtvrti mezi lety 1947-1950. August Perret sice zemřel v roce 1954, ale jeho studio v práci pokračovalo a výstavbu, navrženou Perretem, dokončilo v roce 1960. Bylo postaveno deset tisíc nových bytů ve zcela nově vytvořené uliční osnově, rozložené na 133 hektarech. Vrcholem projektu a jeho ukončením se stala stavba kostela svatého Josefa a budova radnice. Šlo však jen o první etapu prací na obnově přístavního města – na Perretův projekt pak navázaly další mohutné dostavby a rekonstrukce, vedené jinými architekty, kteří však zachovali Perretovy ideje.
Ze všech věcí, které jsem naplánovala, že chci v Le Hâvru vidět, byla proto Perretova architektura na prvním místě. Postupně jsem však objevovala ještě další místa, která stojí za to navštívit a která tady ukážu.
ARCHITEKTURA AUGUSTA PERRETA
První věcí, se kterou se architekti museli vyrovnat, byly hromady trosek, které z původního města zbyly. Tak obrovskou masu nebylo kam a jak odvézt, Perret se proto rozhodl, že sutiny nechá na místě, zhutní je, a nové domy postaví na nich. Dnešní město proto kvůli tomu leží o metr výš, než to původní.
Perretův urbanistický plán byl vytvořen na dvou osách: hlavní veřejnou osu tvoří široká avenue Foch, která protíná město od západu na východ. Začíná na nábřeží u Porte Océane v místech původní staré brány, která byla přístupovou cestou od nábřeží, a pokračuje přes náměstí Place de l’Hôtel de Ville, kde navazuje na linii původního starého boulevardu de Strasbourg, který vede až k nádraží a směrem k dokům. Na tuto hlavní osu navazuje u Porte Océane téměř kolmý boulevard François Ier, který sleduje nábřeží a končí v místech původního starého přístavu.
U Porte Océane ovšem nenajdeme žádnou klasickou městskou bránu; ta byla už dávno zbořena. Na jejím místě stojí dva monumentální bloky obytných budov, které město na kraji avenue Foch opticky uzavírají od moře. Tyto budovy se staly Perretovou experimentální laboratoří pro vývoj systému a strukturálních metod výstavby projektu a společně s navazujícími řadami činžáků, lemujícími po obou stranách avenue Foch i boulevard Francois Ier, představují nejčistší formu Perretova konstrukčního řešení, založeného na použití unifikovaných modulárních železobetonových prvků. Perret ovšem i při veškeré unifikovanosti respektoval urbanistické tradice a vytvořil klasický model města s uzavřenými stavebními bloky a funkčními ulicemi. Bloky ovšem nejsou postavené tak hustě, aby bránily přístupu slunečního světla a čerstvého vzduchu do všech podlaží. Plán pamatuje i na to, že je město vystaveno nárazům větru, takže orientace domů brání přílišnému průvanu v ulicích; domy samotné pak mají v určitých místech panely, sloužící jako větrolamy.
Samozřejmě, že oproti původní historické rozmanitosti jde pořád o paneláky, ovšem mimořádně povedené, pečlivě vypracované ze všech hledisek a na tehdejší možnosti dovedené do co nejvyšší dokonalosti. Ve srovnání s tím, co se začalo stavět ve Francii i u nás o dvacet let později, jde o opravdu sofistikované řešení, které mi spíš než panelákovou výstavbu připomnělo více některé brněnské stavby kolem čtvrti Tábor ze 30. a 40. let minulého století.
S ohledem na rychlost, s jakou bylo nutno stavět, a na omezené prostředky poválečné Francie je udivující množství variant jednotlivých stavebních prvků a jejich propracovanost, stejně jako různorodost a rozmanitost úpravy betonu. Jednotlivé betonové prvky mají podle použitých přísad několik barevných odstínů, domy mají balkony, lodžie, podloubí, římsy a sloupy, ozdobné panely a lišty, hezké dřevěné dveře s mosazným kováním, nemluvě o propracovaných interiérech, jak ještě uvidíme dál.
Celé jádro rekonstruovaného města je od roku 2005 zapsáno na seznamu UNESCO.
Kostel sv. Josefa
Jednou z nejpozoruhodnějších staveb a symbol města, kterým si Perret vytvořil pomník, je kostel svatého Josefa. Krychlová železobetonová stavba, jejíž sto sedm metrů vysoká osmihranná věž je vidět z daleka, má syrový a strohý vzhled bez jakékoliv výzdoby, který kontrastuje s obvyklou představou o sakrální architektuře. Je to nadmíru impozantní, ale přesto trochu děsivé, a kdybych žila v Le Hâvru a byla věřící, asi bych se zrovna sem modlit nechodila. Strohost sice změkčuje velké množství barevných vitráží v teplých tónech sedmi barev, přesto na mě celý prostor působil svou hmotou a temnotou tísnivě.
Radnice
Monumentální radnice, která stojí přibližně na místě té původní, zničené na konci války, se skládá ze dvou částí – podlouhlé stavby z roku 1953 a vysoké věže, připomínající zvonici, dostavěné ke slavnostnímu otevření v roce 1958. K původní hlavní budově s průčelím, členěným sloupy a ozdobnými betonovými panely, uvnitř se širokým čestným schodištěm, vedoucím k řadě reprezentačních salónů a kanceláří, byla v její severní části v roce 1987 připojena přístavba, ve které jsou dnes umístěny všechny prostory pro veřejnost. Součástí radnice je i divadlo.
Modelový byt
Na rozlehlém náměstí, kterému vévodí radnice, je v jednom z původních činžovních domů umístěn i modelový byt, který veřejnosti ukazuje, jak vypadaly Perretem navržené byty, z čeho se skládaly, jak byly vybaveny a jak byly asi zařízeny. Zařízení pak ukazuje, jak zde lidé v 50. letech bydleli, a současně i tehdejší francouzskou výrobu nábytku a bytových doplňků.
Opět s ohledem na situaci, v jaké tyto stavby vznikaly, musím přiznat, že byt vyvolává úžas. Je sice racionální a jednoduchý, ale ve srovnání s později stavěnými panelovými byty poměrně rozlehlý a propracovaný. Dispozičně je navržen tak, že optimalizuje přirozené světlo v hlavních místnostech a usnadňuje proudění vzduchu. Vzhledem k tomu, že vnitřní stěny nejsou nosné – dům spočívá na promyšleném systému pečlivě rozmístěných nosných sloupků a kanálů, který omezuje nosnou konstrukci na jeden sloup u vstupu do bytu – mohli si jejich obyvatelé flexibilně podle potřeb měnit jejich dispozici buď zbouráním nebo dostavováním příček.
Centrem bytu je obývací pokoj, vybavený posuvnými dveřmi a příčkami, které umožňují přidat nebo izolovat sousední místnosti. Topení bylo centrální, umístěné pod rampou u stropu. Samozřejmostí byla plně vybavená koupelna a moderní kuchyň s centrálním shozem odpadků.
Prohlídka bytu s průvodcem (který v našem případě překypoval množstvím informací nejen o Perretově plánu, ale i o celé historii a současnosti města, a který dokázal odpovědět na jakoukoliv otázku), se dá rezervovat TADY.
NÁBŘEŽNÍ PROMENÁDA
Kdybyste měli na Le Hâvre jen pár hodin, projděte si především nábřežní cestu. Pokud byste vyráželi od nádraží, uvidíte tak nejen staré doky a část starého a zdálky i nového přístavu, ale také Perretovu architekturu, dále při nábřeží novou marínu se stovkami jachet a plachetnic, projdete kolem kostela sv. Josefa i Porte Océane a v úrovni ústí avenue Foch přejdete na pláž, po které se dostanete až pod městečko Saint-Adresse, tolikrát zobrazené impresionisty. Nazpět k nádraží se od Porte Océane můžete vrátit tramvají, která projíždí přes celé Perretovo centrum i kolem radnice.
Přístav
Starý přístav, budovaný Františkem I. od roku 1517 především jako vojenský a částečně obchodní, se rozkládal při pravém břehu ústí Seiny na několika uměle vytvořených a mezi sebou propojených ostrovech a nádržích, sousedících s historickým jádrem. O jeho další rozvoj se zasloužil následně i Ludvík XIV., který projekt jeho rozšíření svěřil v druhé polovině 17. století architektu Vaubanovi, který navrhl nejen systém nových nádrží, ale jako vojenský stratég a inženýr i pevnost a hradby, které město chránily. Le Havre se tak stal jedním z bodů opevnění, které tehdy Vauban navrhoval po celé délce atlantického pobřeží.
V průběhu staletí přístav stále mohutněl, rozšiřoval se a nabýval na důležitosti. Zažil nejen námořní bitvy, ale také objevitelské výboje a obchod s otroky, osobní námořní dopravu, ale především neustále se rozvíjející obchodní výměnu, která od 18. století začala převažovat nad vojenskými účely. Ještě v době 2. světové války byl jedním z nejvýznamnějších evropských přístavů. V září 1944 však stačily pouhé dva dny k jeho kompletnímu zničení. Přestože rekonstrukce započala hned v roce 1945, trvalo dvacet let, než byl vybudován do podoby, kdy mohl pomýšlet na to, aby zaujal svoji původní pozici v námořní dopravě a překládce. Dnes je po Marseille druhým největším přístavem ve Francii (prvním pokud jde o kontejnerovou dopravu) a padesátým osmým přístavem na světě.
Při rekonstrukci byl sice přístav obnoven na původním místě, ale jeho nové jádro začalo být v průběhu dalších desetiletí a zvláště po roce 1965 budováno více na východ, hlouběji v deltě Seiny, kde postupně vyrostly ve spleti kesonových nádrží, doků, umělých kanálů, zdymadel a propustí nejen ohromná překladiště kontejnerů a sila pro chemické produkty, ale také přečerpávací stanice pro tankery s ropou. Stará část přístavu je však stále používána pro překládku a vykládku a celní služby, ale také pro osobní dopravu. Některé jeho části jsou postupně revitalizovány a slouží již k jiným účelům – ze starých doků v těsné blízkosti nádraží se tak stalo nákupní centrum, jsou zde stavěny nové silnice, běžecké trasy a cyklostezky a vznikla tu dokonce i japonská zahrada, vybudovaná v rámci partnerství Le Hâvru s Ósakou. Tuto část je možné si projít, do samotného přístavu se však samostatně dostat nedá – dokonce ho ani moc neuvidíte, jen zdálky se proti obloze rýsují jeřáby a obrysy budov. Dá se však navštívit při prohlídce lodí, organizované společností, která přístav provozuje. Je ovšem potřeba si ji předem rezervovat – veškeré informace najdete TADY. Bohužel při mém pobytu už byla prohlídka obsazená, takže třeba někdy příště.
Tady začíná nábřežní promenáda.
Nábřeží
V místech, kde se Seina už téměř spojila s oceánem a kde na kraji čtvrti Saint-François sídlí pod vysokým můstkem kapitán přístavu, stojí také Muzeum moderního umění, které vlastní prý i některá nepříliš známá Monetova díla (bohužel mi na ně tentokrát už nezbyl čas). Přímo naproti pak začíná více než tříkilometrová pobřežní promenáda, která vede kolem dvou ohromných přístavišť a kotvišť jachet a regat až ke dvěma molům s majáky, která nábřeží uzavírají a chrání směrem od moře. Celá trasa je pečlivě upravená, čistá a vybavená pro sportovce, cyklisty a chodce. Za ní pak začíná městská pláž.
Původní budova muzea byla vybombardována v roce 1944, včetně celé sochařské sbírky, která zde během války zůstala a byla tudíž kompletně zničena, na rozdíl od malířských sbírek, které byly uschovány a tedy i zachráněny. Nová budova, kterou vidíme na fotce, začala vznikat v roce 1952 podle návrhu čtyř architektů, které vedl Guy Lagneau z Perretova studia. Muzeum bylo otevřeno v roce 1961 a až do vybudování nové mediatéky sloužilo i jako kulturní centrum.
Hned vedle muzea stojí na nábřeží, v průsečíku několika ulic, které se tu sbíhají, barevný oblouk, který se dnes pomalu stává symbolem města. Dvacet pět metrů vysoké umělecké dílo je seskládané z námořních kontejnerů, které jsou zde symbolem přístavu. Bylo vytvořeno v roce 2017 při příležitosti výročí pěti set let od založení přístavu.
Pláž
Pláž je v Le Hâvru, stejně jako v Étretatu, z velkých oblázků. Na svém začátku je široká a směrem k severu, ven z města, se zužuje. Pohled na nekonečný obzor bílých valounů s modrým mořem na obzoru byl sice úžasný a užila jsem si ho na maximum, ale zima, ta tam tedy byla děsivá. Že je v Normandii chladněji a že tam fouká, to jsem věděla, ale netušila jsem, že tam i na začátku června bude až tak málo stupňů. A tak zatímco místní po pláži chodili zkušeně v péřovkách, já jsem se klepala v saku a litovala, že nemám čepici. Jaké teplo tam tedy může být v létě, to opravdu netuším.
VISUTÉ ZAHRADY
Na severním kraji města se nad pláží tyčí nízký kopeček. Zdálky není ani vidět, že je na jeho vrcholku citadela. Nechal ji tady postavit v polovině 19. století ministr války Napoleona III., poté, co bylo zbořeno opevnění města a bylo přece jen zapotřebí přístav chránit. Její obranná role však nebyla příliš využívaná, pomohla sice zastavit pruská vojska v roce 1870, ale následně její význam upadá. Až do 1. světové války hostila několik praporů dělostřelců, později četnictvo a republikánskou gardu, až ji v roce 1940 obsadili Němci. V roce 1945 tam chvíli pobyla americká armáda a po válce se z ní stala vojenská základna. Poté, co byla v roce 1979 vyřazena z vojenského provozu, ji odkoupilo město, které zde v roce 2005 začalo budovat zahrady.
Na sedmnácti hektarech postupně vznikla uprostřed bývalé pevnosti a na jejích čtyřech bastionech botanická zahrada, zahrnující řadu tematických zahrad a parků pro různé typy krajin. Každá z částí má jinou podobu – od růžové zahrady a rozsáhlou sbírku hortenzií nebo begonií, přes asijskou zahradu s bambusovým lesíkem, venkovské louky plné bylin, mokřady, horskou krajinu, hustý les, až po tropickou zahradu a skleníky se sbírkou orchidejí, masožravých rostlin nebo kávovníků. To vše je doplněno uměleckými díly a korunováno ohromujícím výhledem na město a na moře. Vůbec nelituji, že jsem si v časové tísni, kdy jsem musela volit mezi zahradami a Muzeem moderního umění, vybrala právě zahrady.
LE VOLCAN
Ke všem věcem, které stojí za to vidět, i když je člověk v Le Hâvru jen na chvíli, patří určitě Le Volcan, nazývaný dnes taky Espace Oscar Niemeyer. Jak naznačuje jméno, Vulkán je dílem slavného brazilského architekta, identifikovatelného podle staveb typického kuželovitého tvaru zářivě bílé barvy. Připomíná stejné stavby, které Niemeyer navrhl při tvorbě Brasilie – města, které nakreslil od základů, ale také v menším měřítku i pařížské sídlo francouzských komunistů.
Stavba, dnes zapsaná na seznamu UNESCO, vznikla na volném prostoru poblíž starého obchodního přístavu, jen pár desítek metrů od place de l´Hôtel de Ville i od kostela Saint-Joseph. Rozlehlý prostor zůstal dlouho nezastavěný a sloužil roky jako parkoviště. Perret sem původně naplánoval kulturní centrum, na které však v prvních etapách rekonstrukce města nedošlo. Stavba nového komplexu započala až v 70. letech a byla dokončena v roce 1982. Svými křivkami a zářící bílou barvou tvoří protiváhu rovných Perretových bloků v béžových odstínech. Skládá se ze dvou částí, tvarově podobných, které jsou propojeny systémem ramp a schodišť. Větší z nich ukrývá divadelní sál, zatímco ten menší a nižší slouží jako knihovna a multimediální centrum. I když byl zpočátku komplex přijímán s rozpaky a místní mu říkali „kelímky od jogurtu“ nebo „jaderná elektrárna“, dnes je stavba považována za jedno z nejlepších Niemeyerových děl a někteří kritici architektury ho řadí mezi deset nejlepších staveb současné architektury.
Stavba, zahloubená do hloubky 3,7 metru, je vysoká 22 metrů. Při pohledu shora připomíná komplex holubici, která je zde zastoupená i v plastice, stojící na okraji vedle jednoho z vchodů do divadla. Její autorkou je Marianne Peretti, blízká Niemeyerova spolupracovnice už od doby stavby Brasilie.
Divadlo sice není přístupné jinak, než pro diváky se vstupenkami, do knihovny se ale podívat můžete. Při troše diskrétnosti si ji celou projdete a nikdo se vás na nic nebude ptát. Jednotlivá oddělení knihovny jsou rozmístěna po okraji hyperboly, kde je prostor vyplněn zákoutími a výklenky, sloužícími jako čítárny nebo studovny. Shora pronikají proudy světla, které zalévají především centrální plochu s točitým schodištěm.
Nakonec se ukázalo, že tři dny byly málo – ještě by byl potřeba další den na procházku v Sainte-Adresse a na Muzeum moderního umění. Tak snad někdy příště. Do Normandie se chci určitě ještě vrátit, donedávna jsem z ní znala jen Rouen, teď znám sice o trošku víc, ale mám pocit, že je to pořád ještě málo.
Každopádně může Le Hâvre sloužit jako vstupní brána do této části Normandie – leží tak akorát uprostřed toho, co je tam při první návštěvě zajímavé. Z Paříže z Gare Saint-Lazare jezdí vlak skoro každou hodinu a cesta trvá dvě hodiny.
Příště ukážu další městečka, která jsem v Normandii ještě viděla. Nebojte, to už tak dlouhé nebude.
Paříž pro pokročilé 