Paříž pro pokročilé

Na mapě jsou sice uvedeny, ale z ulice nejsou vidět. Musíte je znát, abyste je našli. Všechny tyto zahrady jsou běžně přístupné veřejnosti, ale většinou v nich není moc lidí, právě proto, že na ně nenarazíte náhodou, ale musíte jít cíleně. Do všech je vstup zdarma, bez ohledu na to, zda jsou součástí nějakého objektu nebo ne.

1. Jardin de l´Hôtel de Soubise

Oáza zeleně uprostřed rušné čtvrti Marais vznikla propojením několika palácových zahrad a jejich zpřístupněním v roce 2011 přes Hôtel de Soubise, který je sídlem Národních archívů. Z jeho majestátního čestného dvora vede do zahrady průchod v pravé zadní části. Návštěvník se tak dostane do vnitrobloku, odkud může obdivovat zahradní fasádu nejen samotného Hôtelu de Soubise, ale také menších paláců, srovnaných těsně vedle sebe podél rue des Francs Bourgeois, které jsou bohužel veřejnosti nepřístupné – Hôtelu d´Assy, Hôtelu de Breteuil, Hôtelu de Fonteney a Hôtelu de Jaucourt. Z východu je vnitroblok uzavřen Hôtelem de Rohan a jeho velkou zahradou a ze severu moderní stavbou, patřící také k Národním archivům.

V současnosti je víc než polovina zahrady nepřístupná kvůli rekonstrukci Hôtelu de Rohan, přesto stojí za to zajít do zbývajících prostor. Koneckonců je to její nejkrásnější část.

Jardin des Archives Nationales

3. obvod, 60 rue des Francs Bourgeois

Otevřeno duben až říjen 8 – 20 hod, listopad až březen 8 – 17 hod

2. Jardin des Rosiers – Joseph Migneret

I tato veřejná zahrada vznikla spojením a zpřístupněním tří zahrad paláců, ležících naproti sobě ve dvou rovnoběžných ulicích – rue des Rosiers a rue des Francs-Bourgeois. Na více než 2000 m2 tak vznikl členitý prostor s velkým dětským hřištěm a piknikovým trávníkem za Hôtelem de Coulanges, který dnes slouží k příležitostným výstavám a společenským akcím v oblasti módy a designu, se zeleninovou a květinovou zahradou za Hôtelem d’Albret a s odpočinkovým prostorem za Hôtelem Barbes.

Le Jardin des Rosiers – Joseph Migneret

4. obvod, 10 rue des Rosiers nebo někdy výjimečně i 35-37 rue des Francs Bourgeois

Otevřeno denně 9 – 19 hod

3. Square Saint-Gilles – Grand Veneur – Pauline Roland

Nejtajnější ze všech tajných zahrad je také tou nejromantičtější. Růžová zahrada s kamennými lavičkami, lemovaná řadami javorů, která byla vybudovaná v roce 1988 uprostřed 3. obvodu, má jen necelých 1000 m2. Z jedné strany ji lemuje rokokový palác Hôtel d´ Ecquevilly, nazývaný také Hôtel de Grand-Veneur podle jednoho ze svých majitelů, který byl organizátorem lovů na dvoře Ludvíka XV., a z druhé strany současnou rezidencí, která sice nemá žádné zvláštní kouzlo, ale je aspoň je dostatečně neutrální, takže neruší při pohledu ze zahrady ani z ulice.

Zahrada, založená v roce 1988, nese od roku 2010 jméno feministické a socialistické aktivistky Pauline Rolandové (1805-1852), přítelkyni Georges Sandové.

Square Saint-Gilles – Grand Veneur – Pauline Roland
3. obvod, 9 rue du Grand-Veneur nebo 16 rue Villehardouin

Otevřeno denně květen-srpen od 8 do 21 hod, v září do 20 hod, v zimě do 17 hod

4. Jardin des Combattants de la Nueve

Přímo pod okny pařížské starostky leží další malá tajná zahrada s trávníkem, zalitým sluncem a obklopeným keři růží. Vznikla po přestavbě radnice po požáru v době pařížské Komuny v roce 1871, kdy sice radnice téměř celá lehla popelem, ale jako zázrakem zůstaly zachovány stromy, které ji dělily od Seiny. Dnes jsou zdrojem stínu v jinak zcela vydlážděném okolí na nábřeží a před radnicí. Kromě stínu tady najdete i klid a místo na kamenných lavičkách, protože o zahradě opravdu skoro nikdo neví.

Zahrada patřila až do roku 2001 k soukromé rezidenci pařížských starostů. Rezidenci zrušil až bývalý starosta Delanoë, který v jejich prostorách nechal vybudovat jesle pro děti zaměstnanců a zahradu k nim připojil. Současná pařížská starostka Anne Hidalgo rozhodla v roce 2015, že vždy v době, kdy jsou jesle zavřené, bude zahrada zpřístupněná pro veřejnost.

Název zahrady připomíná bojovníky 9. roty 2. obrněné divize generála Leclerca, která dorazila jako první na radnici při osvobození 24. srpna 1944. Byla složena především ze španělských republikánů, kteří po Francově vítězství pokračovali ve svém boji ve Francii.

Jardin des Combattants de la Nueve

4. obvod, 2, place de l’Hôtel-de-Ville – Esplanade de la Libération nebo z rue Lobeau

Otevřeno o víkendech a svátcích 10-18 hod

Na kraji zahrady čelem k nábřeží stojí jezdecká socha prvního pařížského starosty Étienna Marcela, který vládl Paříži v polovině 14. století v době stoleté války Francie s Anglií. To on nechal vybudovat první pařížskou radnici právě na tomto místě. Byl zavražděn davem při pokusu o útěk z města poté, co se příliš snažil prosazovat svoji moc proti dauphinovi (král Jan II. byl v té době ve válečném zajetí) a padlo na něho podezření, že by mohl podporovat Angličany. Až po Francouzské revoluci se stal hrdinou jako symbol odporu proti královské moci.

5. Le Clos des Blanc-Manteaux

I tato zahrada, skrytá za přísným vstupem pod francouzskou vlajkou, je otevřená jen tehdy, když není škola, ke které jinak patří. Se svými lavičkami a upravenými záhonky je i přesto, že je opravdu maličká, vítaným kouskem zeleně a stínu v jinak rušné čtvrti Marais.

Je koncipována ve středověkém klášterním stylu v podobě záhonů s květinami, léčivými bylinami i plodinami, soustředěných kolem staré ozdobné kamenné mísy. V poklidu tady proto kvetou růže vedle dozrávajících rajčat a bazalka se střídá s hlávkami ozdobné kapusty. Jednu její část tvoří záhony, o které se starají přímo děti ze školy.

Zahrada svým názvem připomíná klášter žebravých mnichů Řádu služebníků Mariiných, který se v těchto místech rozkládal v polovině 13. století, kdy je v roce 1258 z Itálie do Francie přivedl Ludvík Svatý. I když byl řád po dvaceti letech zrušen Lyonským koncilem, jeho název se v Paříži dodnes udržel nejen v názvu ulice, která místem jejich sídla prochází, ale také v názvu protějšího kostela.

Le Clos des Blanc-Manteaux

4. obvod, 21 rue des Blancs Manteaux

Otevřeno v sobotu a v neděli od 10 hod do 18,30 hod (v létě ) resp. do 17,30 (v zimě)

Všechny zahrady, o kterých píšu, se nacházejí ve čtvrti Marais nebo v jejím těsném okolí. Není to záměr, jen náhoda, protože právě tady je podobných tajných koutů možná nejvíc. Ne že by na levém břehu nebyly paláce s rozlehlými zahradami a parky, jsou však většinou součástí ministerstev, ambasád nebo klášterů či jiných církevních úřadů. Veřejnost do nich proto obvykle nemá přístup. Ty, do kterých se smí, jsou zas většinou viditelné a přístupné přímo z ulice, takže nesplňují moji dnešní podmínku tajnosti a skrytosti.