Výpravu do Étretatu jsem plánovala dlouho. Vlastně jsem ji moc konkrétně neplánovala, jen jsem o ní roky mluvila, takže na ni nakonec došlo až nedávno. A jako vždy v podobných případech jsem nakonec byla nadšená a nechápala jsem, proč jsem to tak dlouho odkládala.
Původně malé rybářské městečko ze všeho nejvíc proslavil Claude Monet a další malíři jeho generace. Monetova plátna s vysokými rozeklanými útesy, o které se rozbíjí vzbouřené moře, patří mezi jeho nejznámější a nejoblíbenější díla, která do městečka přivádějí stále víc turistů, kteří chtějí na vlastní oči vidět místa, kde slavný malíř maloval. Étretat se tak stal postupně jedním z cílů, které Francouzi uvádějí na seznamu míst, kterým je lepší se vyhnout, a nejlepší vůbec tam nejezdit, a které pod náporem návštěvníků ztrácí svůj genius loci, půvab i pověst. (I když to kritizuji, nejsem o nic lepší – taky jsem to přece chtěla vidět a taky jsem tam jela, i když mě od toho mí francouzští přátelé zrazovali. A víte co? Ani trochu toho nelituji.)
Kromě turistického boomu mělo městečko navíc tu smůlu, že se na konci druhé světové války ocitlo uprostřed bitvy o Normandii a že bylo Němci zvoleno jako jeden z bodů obrany před vyloděním spojenců. Z rozkazu maršála Rommela zde proto byla zbořena první řada velkolepých lázeňských domů a hotelů, které lemovaly pláž, a které bránily rozmístění německé obrany. V okolí města byla také postavena celá řada bunkrů a pevností, které Němci vybavili kulometnými hnízdy. Některé z nich zde najdeme dodnes. Rány po zbořených domech se dodnes nepodařilo zacelit – prázdné prostory byly v 60. a 70. letech minulého století zčásti zastavěny nevzhlednými betonovými budovami a zčásti zde zůstaly proluky.
Nejpřitažlivější je zde samozřejmě pobřeží. Procházka po obou částech útesů a po pláži bylo to nejhezčí, co jsme tam zažili. Útesy jsou zblízka ještě bělejší, ještě vyšší a ještě mohutnější, než si je dokážeme představit z obrazů. Na pláži pod nimi však už dávno nekotví rybářské čluny a atmosféru dokreslují jen lodě pro turisty.
Městečko je vklíněno mezi dva vysoké útesy – Falaise d´amont a Falaise d´aval. Na oba útesy se dá snadno vystoupat po schodech, které vedou přímo z pláže. Nahoře se nám pak otevřou výhledy nejen dolů na město a jeho pláž, ale také na další útesy, skaliska a malé skryté pláže, na které se dá dostat jen z moře. Po travnaté rovině útesů, na které se pasou krávy, se dá dojít poměrně daleko; můžeme tak objevovat další rozeklané skalní zákruty, spadající prudce do moře, a také stále nové výhledy. Směrem na sever se tak může zdatný turista dostat až do sedmnáct kilometrů vzdáleného Fécamp, zatímco na jihu je podél pobřeží srovnaná celá řada malých městeček, zakončená po dvaceti sedmi kilometrech Le Havrem.
Pokud se sem vydáte z Paříže na otočku na jeden den, stihnete vidět to nejpodstatnější – prohlédnete si město, vyšplháte na útesy po obou stranách a také navštívíte překrásné zahrady v horní části svahu pod Falaise d´amont. Tam jsme také svoji prohlídku začali i my.
Nahoru na útes obvykle všichni šplhají po schodišti, které vede od hotelu Les roches blanches, my jsme šli sice o kousek delší, ale mnohem pozvolnější rue Jules Gerbeau, která vede přímo na cestu pod zahradami. Zvolili jsme zahrady jako první cíl i proto, že byly po ránu poloprázdné, a udělali jsme dobře – než jsme je celé prošli, už byly plné turistů.
Zahrady nechala vytvořit herečka Madame Thébauld v roce 1903 pod vlivem svého obdivu ke Claudu Monetovi, který byl sám nadšeným zahradníkem. Na jednom z útesů Alabastrového pobřeží tak nechala postavit vilu v normandském stylu, kterou nazvala podle své oblíbené divadelní postavy Roxelane. Na terase pod vilou prý Claude Monet vytvořil některá svá plátna, která zachycují celkový pohled na druhou stranu útesů. Samotná zahrada, která těsně nad skaliskem obklopovala terasu, se pak táhla po svahu dozadu. V roce 2015 prošla zahrada úpravou podle projektu zahradního architekta Alexandra Grivka, který zde navrhl deset tematických krajinářských celků, navzájem propojených a doplněných uměleckými díly.
Socha ukrajinského umělce Nazara Bilyka s názvem Déšť ve spodní části Zenové zahrady
Přímo naproti vstupu do zahrady stojí na rozlehlé ploše útesu kaple Notre-Dame-de-la-Garde. Původní neogotická stavba byla postavena v roce 1856 a zasvěcena Panně Marii, která měla chránit námořníky a rybáře. Němečtí okupanti kapli v roce 1942 zbořili; její dnešní podoba tak pochází z roku 1950, kdy byla znovu vybudována a vysvěcena. V současné době ji restaurují, takže je zavřená a napůl pod lešením.
Jen kousek nad kaplí stojí památník leteckého neštěstí z roku 1927. I ten musel být vybudován znovu v roce 1962, protože původní památník ve tvaru mohyly z roku 1928 odstřelili v roce 1942 Němci. Vznikla tak dnešní bílá šipka, vysoká 24 metrů a nakloněná v úhlu 60°, která připomíná let dvou francouzských letců, Charlese Nungessera a Françoise Coliho, kteří se pokusili v květnu 1927 přeletět na palubě svého dvouplošníku nazvaného L’Oiseau blanc nonstop severní Atlantik z Paříže do New Yorku. Naposledy byli viděni právě nad útesy Étretatu, poté zmizeli a dodnes není vyjasněno, kde jejich let skončil. Podle některých starších tezí se ztratili uprostřed oceánu, podle novějších výzkumů se zdá, že mohli doletět až ke kanadským břehům, kde jejich letadlo spadlo do moře poblíž bývalého francouzského ostrova Saint-Pierre-et-Miquelon. (Několik týdnů po jejich pokusu se přelet podařil Charlesi Lindberghovi, který přeletěl Atlantik z New Yorku na letiště Le Bourget nedaleko Paříže.)
Z okolí kaple a památníku jsou ty nejkrásnější výhledy na protější útesy se slavnou „Monetovou´“ skálou ve tvaru sloního chobotu, doplněnou skalní jehlou, tyčící se z vody k nebi. Začíná zde také tak zvaná „stezka celníků“, která vede směrem k severu podél jedné z bývalých německých pevností těsně podle pobřeží s výhledy, způsobujícími téměř až závratě.
Když pak po schodech sestoupíme dolů na pláž, můžeme dojít až na její konec pod útesem Falaise d´amont. V době odlivu je pláž široká a rozdělená do dvou výškových úrovní; tvoří ji velké světlé valouny, po kterých se sice špatně chodí, ale zase dovolí dojít poměrně suchou nohou co nejdál. V minulosti sloužily valouny jako jedna z možností výdělku pro chudé vesničany, kteří hledali ty nejbělejší z nich, které obsahují až 99% oxidu křemičitého, a prodávali je pro nejrůznější použití. Dnes je jejich sběr přísně zakázán.
Po pláží se dá prakticky projít po celé její délce až k druhému útesu, kde mezitím odliv odkryl kamenité dno s otisky mušlí, ve kterém se vytvořily stovky malých jezírek, naplněných škeblemi a malými mořskými zivočichy, kteří se při odlivu nestihli stáhnout. Teď je tady sbírají místní s kyblíky. Po odkrytém dně by se dalo dojít až ke skalnímu „chobotu“, kdyby to ovšem nebylo z bezpečnostních důvodů zakázáno. Na kraji takto odkrytého prostoru však chodit můžete, sice to dost klouže, ale při troše opatrnosti to jde – běhaly tam dokonce i malé děti, které sem přivedly učitelky z místní školky.
I z této části pláže vedou schody na útes. Těsně pod ním stojí na mořském břehu další z bývalých německých bunkrů, přes jehož střechu vystoupáte až nahoru. Dostanete se tak nad „chobot“ a skalní jehlu. Za nimi je pak vidět další, menší pláž s dalším útesem, proděravělým mořským proudem a vlnami. I ten známe z Monetových obrazů.
Když pak sejdeme zpátky do města, dostaneme se do čistě turistické atrakce. Všechno je zaměřeno jen na turisty – v historických hrázděných domech kolem radnice jsou jen turistické restaurace, které nevzbuzují zrovna důvěru, je tu spousta obchodů s turistickými cetkami a předraženými regionálními produkty jako calvados, slaný karamel, různé typické marmelády, sušenky, oplatky a bonbóny. Dokonce i krásná místní tržnice je proměněná na turistickou past se spoustou podobného zboží. Vůbec nechápu, kam chodí místní nakupovat – našla jsem sice jeden Carrefour, ale taky jen jednu pekárnu, kde ve tři hodiny odpoledne měli pět posledních dortíků, které nebudily nijak velkou důvěru, a jinak ani drobek pečiva. Turistické peklo pomine až trošku dál od samého centra, kde je pár hezkých ulic s pěknými dvorky a úzkými uličkami.
I přesto, že město samotné mě zklamalo, určitě nelituji, že jsem se do Étretatu konečně vydala. Útesy by si dokonce zasloužily i delší čas na pořádnou túru oběma směry. Pokud byste se tam chtěli vypravit na jeden den z Paříže, dá se to stihnout. Každopádně doporučuji všední den a ne víkend! Vlakem jste za dvě hodiny v Le Hâvru a další hodinu pak trvá cesta autobusem. Máte-li však tu možnost, je lepší zdržet se tam déle, nebo přespat v Le Hâvru. Tak jsme to udělali my, takže jsme v Étretatu nemuseli hlídat hodinky a další dny jsme mohli prozkoumávat jak Le Hâvre, tak i další městečka v okolí.
Jak se tam dostat:
Při variantě jednodenní cesty na otočku z Paříže (odjezdy berte s rezervou a ověřte si je podle data, kdy chcete jet, tyto jsou myšleny pro všední den) :
TAM: vlakem TER v 7.40 z Gare Saint-Lazare do Le Hâvru. Příjezd do Le Hâvru v 9.46. Hned vedle nástupiště vlaků je průchod na autobusové nádraží, odkud jede v 10.10 autobus číslo 13 do Étretatu. Jízdenky se kupují v prosklené budově po pravé straně na kraji autobusového nádraží.
ZPĚT: autobus v 16,35 (evtl. 17,27) z Étretatu, příjezd do Le Hâvru 17,33 (nebo 18,35) . Vlak z Le Hâvru jede v 18.08 (evtl. 19.08), příjezd do Paříže ve 20,23 (nebo 21,23).
Vlak tam a zpět stojí cca 50-60 eur (evtl. víc podle dne a obsazenosti ), autobus 7 eur jedna cesta.
Paříž pro pokročilé 