Paříž pro pokročilé

Když jsem vycházela z Muzea panství Marly-le-Roi, které jsme tady viděli minule, zeptala jsem se jedné z kustodek, jak daleko odtud leží akvadukt. Vyděšeně se na mě podívala a řekla: „To já nevím, to už není v Marly, ale v Louveciennes“. Vtipné je, že ta vzdálenost je přesně 210 metrů a je to hned za kruhovým objezdem u hlavní brány do zámeckého parku, jehož prostředkem prochází hranice mezi oběma obcemi. Nechce se mi věřit, že by to ta slečna nevěděla a nikdy neviděla.

Akvadukt byl postaven v 17. století za vlády Ludvíka XIV. jako součástí hydraulického systému určeného k zásobování vody do zahrad ve Versailles a v zámku Marly. Voda k němu byly přiváděna svahem ze Seiny, kde ji čerpal monumentální stroj Machine de Marly za pomoci systému čtrnácti vodních kol.

Stavbu akvaduktu řídil Jules Hardouin-Mansard, který byl architektem samotného zámku v Marly. Akvadukt se skládá ze třiceti šesti oblouků, je dlouhý 643 metrů a jeho šířka kolísá od dvou do čtyř a půl metru. Výška je různá podle zvlnění terénu a to od deseti do dvaceti metrů.

Po celé jeho délce vede cesta, kterou se můžeme dostat od východní věže k západní. Obě věže sloužily k přečerpávání přivedené vody. Pod spodní částí akvaduktu poblíž východní věže je pod jeho oblouky vměstnán místní hřbitov.

Od akvaduktu se po rue Général Leclerc dostaneme do centra staré části Louveciennes s radnicí, kostelem a náměstíčkem se starými obchody. I tady, stejně jako v Marly-le-Roi, je všechno jako z cukru, krásně upravené, čisté a uklizené.

Kousek od náměstí leží jeden z bývalých louvecienneských zámků. Dnes je rozdělen na byty a je soukromý. Není to však jediný zámek v tomto městě – kolem dalších ještě půjdeme později, až začneme sestupovat k Seině.

Jeden z několika místních zámků však neuvidíme. Stojí u vodního rezervoáru poblíž zámeckého parku a je to spíš kuriozita, o které se píše jako o nejdražším domě na světě. Není historický, nechal si ho nově postavit uprostřed starého parku franko-libanonský obchodník, který se inspiroval zámkem ve Versailles, se vší okázalou nádherou, zlatem a mramorem. Dnes je tento novodobý zámek údajně v saudskoarabských rukou – nedá se k němu sice ani přiblížit, ale prohlédnout si ho můžete TADY.

Ve své severovýchodní části je Louveciennes rozděleno železniční tratí, za kterou se dostaneme podchodem po rue de la Paix a rue des Voisins a poté vystoupáme o něco výše na křižovatku s rue de la Machine. Po levé straně leží další místní zámek, Château de Voisins. Pochází z let 1650 až 1675, ale jeho dnešní podoba je ze začátku 19. století. Ani ten není běžně přístupný, pod názvem Campus slouží bance BNP Parisbas, která ho používá jako svoje vzdělávací centrum a současně ho pronajímá pro různé společenské události. Jeho součástí je i zámeček Bellevue, který leží na konci parku až na okraji svahu nad Seinou.

Nás bude ovšem nejvíc zajímat velký zámek, který leží po pravé straně hned na rohu rue de la Machine. Patřil slavné Madame du Barry, poslední favoritce Ludvíka XV., která po Francouzské revoluci neunikla pomstě revolucionářů a v roce 1793 skončila pod gilotinou.

Když Ludvík XIV. budoval svoji Machine de Marly, nechal současně postavit na vrcholku kopce, ke kterému vedlo vodní potrubí, velký dům, kterému se začalo přezdívat Pavillon des Eaux, protože sloužil k ubytování jednoho z tvůrců projektu čerpacího zařízení Arnolda de Ville. Ten zde žil až do své smrti v roce 1722.

Ve stejném roce se ve Francii vlády ujímá Ludvík XV., proslulý – kromě jiného – také velkým počtem milenek. Té poslední, o více než třicet let mladší Jeanne Bécu, známé jako komtesa du Barry, daroval v roce 1769 opuštěný dům v Louveciennes. Komtese se však dům zdál málo reprezentativní, proto ho nechala rozšířil a znovu dekorovat královským architektem Ange-Jacquesem Gabrielem, který zde vybudoval nové křídlo a z domu vytvořil zámek v královském stylu. Madame du Barry však toužila i po výhledu do údolí na Seinu, nechala proto o něco později postavit na hraně svahu i hudební pavilon.

Komtesa byla pro svůj nízký původ i status královské milenky u dvora nenáviděná, takže už den po smrti Ludvíka XV. 10. května 1774 ji nový král Ludvík XVI. vyhnal z Versailles do exilu v Louveciennes. Zde žila až do svého zatčení v září 1793, kdy byla pro podezření z krádeže šperků a také a hlavně kvůli svým cestám do Anglie a nařčení ze spolupráce s kontrarevolucí zatčena a uvězněna. Do Louveciennes se už nikdy nevrátila. O dva měsíce později skončila pod gilotinou na dnešní place de la Concorde.

Zámek je dnes v soukromých rukou. Jeho majitelé výjimečně otvírají pro veřejnost zahrady a ještě mnohem výjimečněji i zámek. Loni se prohlídky konaly jeden jediný den v roce, na letošní rok jsem zatím žádnou možnost rezervace nenašla. Zámek proto můžeme vidět jen z ulice a to dost špatně.

Zeď zámku a zámeckého parku vede po celé délce rue de la Machine. Název ulice připomíná Machine de Marly – k té se tady totiž už čím dál víc blížíme. Ulice je lemovaná po obou stranách stromořadím a vypadá i dnes úplně stejně jako na obrazu Alfreda Sisleyho z roku 1873, jehož kopie je tady na informační tabuli vystavena.

Na konci ulice, kde se rovina láme do svahu nad Seinou, silnice končí a cesta dál pokračuje prudce se svažujícím dlážděným chodníkem. Někde po pravé straně za vysokou zdí stojí hudební pavilon Madame du Barry, ale zvenčí není přes stromy nic vidět.

Přiznám se, že ten sestup po svahu dolů vypadal v opuštěném večeru dost strašidelně a chvíli jsem váhala, jestli to nemám vzdát, zvlášť když jsem v dálce viděla podivné zříceniny a z levé strany se mezi keři neslo tlumené hučení vodního potrubí, které tady vede těsně vedle vydlážděné stezky. Nakonec jsem to riskla a nebylo to tak vůbec strašné, jak to shora vypadalo.

I tady, uprostřed zarostlého svahu, najdeme důkaz, že Alfred Sisley maloval i na tomto místě, které podle jeho svědectví tehdy zdaleka nevypadalo tak neutěšeně. Nevím sice, jestli je tato zřícenina pozůstatkem domu, který na svém obrazu zachytil, ale podle umístění bych tomu věřila.

Sestup svahem, zakončený schodištěm, nás nakonec přivede až na nábřeží řeky do míst, kde stávala Machine de Marly. Celou dobu chůze s kopce jsme po pravé straně měli les, který dříve patřil k zámku Madame du Barry. Její pozemky končily až dole u řeky a byly uzavřeny branou, která stále stojí na svém místě, i když dnes vede k bytovému komplexu, který za ní těsně pod kopcem vyrostl. Někde uprostřed kopce jsme také z Louveciennes přešli do Bougivalu.

Hned vedle stojí starý dům z 19. století s pamětní deskou – připomíná, že právě tady, v domě svého bratra, žila a v roce 1956 zemřela Jeanne Bourgeois, která pod jménem Mistinguett patřila k hvězdám revue v Moulin Rouge a v Casino de Paris a před 2. světovou válkou byla ve Francii jednou z nejslavnějších zpěvaček.

Přímo naproti teče Seina a už z dálky vidíme pozůstatek Machine de Marly. I tady na nábřeží stojí informační tabule s obrazy malířů, kteří zde malovali – nechybí samozřejmě Alfred Sisley, ale také Maurice de Vlaminck, který žil v nedalekém Malmaison.

Z nábřeží se dá přes most přejít na ostrov Ile de la Loge, který tak trochu připomíná Císařskou louku v Praze – jdete po břehu ostrova těsně podél řeky a po straně míjíte loděnice, různá hřiště, včetně fotbalového, paintballového nebo tenisových kurtů. Z ostrova nevede most na druhý břeh řeky a musíte se pak vrátit zpět na nábřeží, odkud jste vyšli. Tam ještě stojí za návštěvu typická francouzská restaurace Le Coq de Bougival s krásným interiérem, která svým zařízením připomíná doby, kdy sem, do Bougivalu, jezdívali malovat impresionisté.

A ještě plánek dnešní trasy: